Čís. 4389.

Tříleté promlčení §u 1489 obč. zák. počíná dobou, kdy se škoda a osoba toho, kdo jest náhradou povinen, staly poškozenému známy. Vědomost poškozeného musí býti úplná, taková, jaké jest potřebí ku podání žaloby.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1924, Rv II 559/24).
Ohledně předchozího děje poukazuje se na čís. sb. 2996. Tehdejší žalovaný žaloval po té žalobou, zadanou na soudě dne 5. března 1924, svého bratra o náhradu škody 3800 Kč. Oba nižší soudy žalobu zamítly, majíce za to, že jest promlčena. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dlužno přisvědčiti dovolateli, že nižší soudy posoudily rozepři nesprávně po stránce právní, vyhověvše námitce promlčení. Všeobecný předpis §u 1489 obč. zák. o promlčení nároku na náhradu škody rozeznává, podobně jako obdobný, ale přesnější, předpis §u 6 zákona ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák. o promlčení nároků z úrazů automobilových, promlčení dvojí; obecné, třicetileté, nezvěděl-li poškozený o škodě neb o osobě škůdcově nebo, byla-li škoda způsobena zločinem, a zvláštní, tříleté, jsou-li škoda a osoba škůdcova poškozenému známy. Počíná pak promlčení v onom případě již škodlivou událostí, v tomto případě však teprve, když se škoda a osoba škůdcova, správněji osoba toho, kdo jest povinen náhradou, staly poškozenému známy. Nauka i prakse vykládají tento předpis tak, že vědomost poškozeného musí býti úplná, taková, jaké jest potřeba ku podání řádné žaloby. Nestačí pouhá domněnka, třeba určité vědomosti a to nejen o škodlivé události samé, nýbrž i o jejím škodlivém účinku a o osobě, která za škodu ručí. V tomto případě nenastala škodlivá událost, totiž úraz klisny, pro který musila býti utracena, v majetku žalobce, nýbrž vojenského eráru. Žalobce neutrpěl škody již touto škodlivou událostí, nýbrž teprve, když erár ho učinil za škodu zodpovědným a když rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. října 1923 j. č. Rv II 213/23 čís. sb. 2996 a tato jeho zodpovědnost uznána. Teprve z tohoto soudního rozhodnutí nabyl žalobce bezpečné vědomosti o své škodě a mohl podati na bratra žalobu. Dřívější žaloba by byla musila býti buď zamítnuta pro předčasnost nebo bývalo by musilo býti řízení o ní přerušeno až do rozhodnutí sporu mezi žalobcem a erárem, neboť tento spor byl předurčujícím pro otázku, zda utrpěl žalobce škodu. Ani ze škodlivé události ani ze žaloby, podané na něho erárem, nenabyl žalobce určité vědomosti o tom, že bude musit eráru nahraditi škodu, nýbrž teprve z právoplatného soudního rozhodnutí o této žalobě. Proto počíná tříletá promlčecí lhůta teprve doručením tohoto rozsudku, totiž dnem 19. října 1923, nynější žaloba byla dne 5. března 1924 podána v čas a neměla býti zamítnuta jako promlčená. Jelikož nižší soudy, pokládajíce námitku promlčení za odůvodněnu, uvažovaly o žalobním nároku ve věci samé jen mimochodem a neúplně, a neučinily jmenovitě potřebných skutkových zjištění o popřeném tvrzení, že žalovaný použil koně pod sedlem bez vědomí a svolení žalobcova, zůstalo řízení neúplným, a nezbylo než zrušiti rozsudky nižších soudů a vrátiti rozepři procesnímu soudu k dalšímu jednání.

Citace:

č. 4389. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 651-652.