Čís. 10887.

Zákaz podle § 382 čís. 5 ex. ř. se může týkati jen věcí, které odpůrce chová a k jichž vydání směřuje nárok tvrzený ohroženou stranou nebo jí jíž přiřčený, nelze jej však vydati najmě co do věcí, jež ohrožený sám chová pod vlastním uzavřením.
Pouhým zákazem zcizení nelze zrušiti učiněné již prohlášení spolulikvidatora. že prodal věci likvidující firmy sám sobě.
Tvrzením spoluvlastnictví, společnictví a spolulikvidatorství není ještě osvědčen nárok navrhovatele na vydání věcí jemu samému.
(Rozh. ze dne 20. června 1931, R I 298/31.) Emil P. navrhl jménem vlastním a jako likvidátor firmy Josef F. P. proti Richardu P-ovi, likvidátoru téže firmy, prozatímní opatření zápo- vědí Richardu P-ovi zcizovati věci náležející firmě Josef F. P. v likvidaci, pokud se týče jejím veřejným společníkům Emilu P-ovi a Richardu P-ovi, zejména ty, jež jsou uvedeny v seznamu čís. 1 žaloby, čís. 2 žaloby a čís. 3 a) a čís. 3 b) přílohy. Soud prvé stolice prozatímní opatření povolil, rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšši soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Může jiti jen o zákaz podle čís. 5 § 382 ex. ř. a ten se může týkatí jen věcí, které odpůrce chová a k jichž vydání nebo dodání má směřovati nárok ohroženou stranou tvrzený nebo jí již přiřčený. Další podmínkou povolení takového zákazu jest podle §§ 389 a 381 čís. 1 ex. ř. osvědčení ohroženého nároku a osvědčení obavy, že by jinak soudní vymáhání neb uskutečnění nároku, zejména změnou dosavadního stavu, bylo zmařeno nebo značně stiženo nebo že podle § 381 čís. 2 ex. ř. takového opatření jest třeba, by bylo zabráněno hrozícímu násilí neb by byla odvrácena hrozící nenahraditelná škoda. Zákaz zcizení má se podle návrhu vztahovati zejména na věci uvedené v seznamu 1. a 2. žaloby a na věci uvedené v inventáři a posléze na jiné věci, náležející firmě F. P., které však navrhovatel blíže neoznačil. O těchto blíže neuvedených věcech není také ani tvrzeno a osvědčeno, že je odpůrce chová a že žalobce má sám, ať osobně nebo jako likvidátor nárok na jejich vydání. O nich nebylo také jednáno v prvé stolici, návrh na prozatímní opatření v té příčině postrádá určitosti, takže mu již z toho důvodu nelze vyhověti. Zákaz takový nebyl by vykonatelný, neměl by účele a jako prázdné slovo by nemohl posloužiti skutečně k zajištění nějakého nároku. Pokud se týče věcí uvedených v seznamu čís. 1 (barev a chemikálií) zjistil rekursní soud, že je chová sám navrhovatel pod vlastním uzavřením a že nevydal k nim klíče žalovanému. Schází proto podmínka prozatímního opatření uvedená v § 382 čís. 5 a 1 ex. ř., detence odpůrcova. Má-li navrhovatel věci ty pod vlastním uzavřením a k místnostem klíče, nebude třeba zákazu zcizení k zajištění nároku na vrácení nebo na vydání těch věcí. Pokud stěžovatel chce podle vývodů dovolacího rekursu zákazem zcizení věcí v tomto seznamu uvedených čeliti tomu, že žalovaný prodal již věci ty sám sobě, nelze tento již vykonaný čin zrušiti pouhým prozatímním opatřením. Je věcí sporu a rozsudku, by případná náprava byla zjednána, ale prozatímním opatřením nelze docíliti toho, k čemu má věsti rozsudek, nýbrž má za účel jen zatímní zajištění toho, by rozsudek budoucně mohl býti vykonán. Pokud jde o věci uvedené v seznamu 2. a 3. a), jsou to věci, náležející firmě Josef F. P. (likvidující společnosti) a věci uvedené v seznamu 3 b) jsou podle líčení stran příslušenstvím tovární nemovitosti, která patří oběma stranám, každému jednou čtvrtinou a z polovice jejich matce Terezii P-ové. Tato postoupila užívání své polovice na dobu svého života úplatně oběma stranám a po její smrti má polovice ta připadnouti kromě stran ještě dvěma jiným dědicům. O všech těchto věcech není sporu o tom, že žalovaný je užívá a že je tedy chová. Jde tu však o to, zda žalobce osvědčil nárok na jejich vydání a nebezpečí uvedená v § 381 ex. ř. Žalobce domáhá se vrácení věcí, které žalovaný prodal podle dopisů ze dne 26. dubna a 27. května 1930, t. j. věcí uvedených v seznamu 1. a 2., z důvodu neplatnosti zcizení, ale nedomáhá se v žalobě vrácení svršků uvedených v seznamu 3 a) a 3 b), nedoličuje, že je žalovaný povinen věci uvedené v seznamech 3 a) a 3 b) vrátiti likvidační podstatě, aniž žádá prozatímní opatření k zajištění nároku na vrácení oněch věcí do podstaty, nýbrž doličuje jen, že vzetí těchto věcí žalovaným do užívání jest bezprávné, protože se stalo bez jeho souhlasu. Ale žalobce neosvědčil nárok na vydání. Jako spoluvlastník a společník firmy nemá nárok, by věci byly vydány jemu osobně. Ani jako likvidátor nemá nárok na vydání pro sebe, nýbrž pro podstatu. Proto tvrzením spoluvlastnictví, společnictví a spolulikvidátorství není ještě osvědčen žalobcův nárok na vydání věcí pro něho samého. Pokud se týče nároku na vrácení věcí uvedených v seznamu 1. a 2. do likvidační podstaty, tu, nehledí-li se ani k tomu, zda tím, že žalobce nechal bráti zásoby pro provoz, neprojevil souhlas s jejich upotřebením (jak tvrdí žalovaný, protože prý se žalobce vyjádřil, že je rád, že žalovaný tak učinil), není rovněž osvědčen nárok likvidační podstaty na vrácení, proto, že není osvědčeno, že žalovaný jako likvidátor jednal proti smyslu likvidačního příkazu, když, zahajuje provoz továrny na vlastní účet, začal užívati také věcí, patřících do likvidační podstaty. Žalovaný nesměl by tak učiniti, kdyby to bylo na úkor podstaty a proto proti smyslu likvidačního zmocnění. Ale že tomu tak bylo, nebylo osvědčeno. I kdyby žalovaný musil vrátiti do podstaty, co do ní patří a co si neprávem přivlastnil, a i kdyby také při zrušení spoluvlastnictví továrních nemovitostí musil vrátiti jejich příslušenství a ustati od jeho užívání, nebylo osvědčeno, že jest tento nárok ohrožen tím, že žalovaný prodal sám sobě již dříve jako likvidátor část věcí, náležejících podstatě. Teprve sporem bude rozhodnuto, zda se tento prodej stal právem, a prozatímním opatřením bylo by lze zajistiti vrácení jen, kdyby bylo osvědčeno, že by vrácení bylo zmařeno nebo značně stiženo. Z prohlášení žalovaného o koupi nelze takové osvědčeni vyvoditi, protože, z něho neplyne, že by žalovaný chtěl tyto věci dále zciziti, takže by je vrátiti nemohl. To nebylo ani tvrzeno ani osvědčeno a rovněž nebylo osvědčeno, že by hrozilo nějaké násilí nebo nenahraditelná škoda, kdyby prozatímní opatření nebylo povoleno. Není tedy třeba zákazu zcizení k zajištění nároku na vydání věcí náležejících do podstaty, nebo do společného vlastnictví stran a jejich matky. Proto není nárok na prozatímní opatření zákazem zcizení odůvodněn.

Citace:

Čís. 10887. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 879-881.