NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 927.

Pokud manželka, žijící odděleně od manžela, může domáhati se na něm, by vydal jí drahotní přídavky, vyplácené mu proto, že jest se mu starati o manželku.
(Rozh. ze dne 15. února 1921, Rv I 828/20.)
Při povolení dobrovolného rozvodu v r. 1913 uzavřeli manželé smír, dle něhož manžel zavázal se platiti manželce 20 K měsíčně. Dalším smírem z června 1919 zvýšil manžel výživné na 43 K měsíčně a manželka prohlásila výslovně, že tímto ujednáním jsou její alimentační nároky úplně a naprosto vyrovnány a že za žádných okolností nemá ona právo domáhati se zvýšení alimentů zde ujednaných. Žalobu manželky, by manžel byl uznán povinným vydati jí drahotní přídavky, jež mu byly na ni vyplaceny, procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Žalobkyně nemůže vznášeti nových nároků na zvýšení alimentačních příspěvků, dohodnutých smírem ze dne 6. června 1919. Tvrzení žalobkyně, že vyhradila si tehdy při uzavírání smíru, že bude domáhati se zvláštní žalobou toho, aby žalovaný vyplácel jí to, co na drahotních přídavcích a výpomocích jako ženatý zřízenec dostává, jest v naprostém nesouhlasu s obsahem dotyčného, protokolu a přímo vyvráceno výpovědí tehdejšího jejího zástupce, z níž soudce zjišťuje, že žádné výhrady ohledně drahotních přídavků při uzavírání smíru nečinil а k tomu ani mandátu neměl. Při uzavírání smíru toho nestala se žádná výhrada ohledně drahotních přídavků. Náhledu žalobkyně, že drahotní přídavky, pokud pro ženaté zřízence vyšší měrou než pro svobodné neb ovdovělé stanoveny jsou, připadnouti mají přímo manželkám zřízenců, soud nesdílí, neboť přídavky ty tvoří součást mzdy zřízence a jsou mu vypláceny jen za tím účelem, by mu usnadněno bylo břemeno vedení větší domácnosti, po případě, by mu ulehčena byla povinnost alimentovati rozvedenou manželku. Ustanovení tomu odporujícího není ani v čl. 9. a 10. zákona ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n., ani v nařízení vlády ze dne 23. června 1919, čís. 348 sb. z. a n., ani v předchozích nařízeních ze dne 11. září 1918, čís. 333 ř. zák., jež o úpravě a zásadách drahotních přídavků jednají. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobkyně žádá po žalovaném vydání drahotních přídavků a drahotních výpomocí jemu pro ni od 1. července 1919 vyplácených. Nižší soudy míní, že žalovaný není k tomu povinen, poněvadž drahotní přídavky, žalovanému s ohledem na manželku poskytované, tvoří část jeho mzdy a jsou mu vypláceny, aby jemu byla ulehčena povinnost manželku vyživovati. Tomuto mínění nelze přisvědčiti. Již před válkou pokud se týče před přiznáním drahotních přídavků byl každý manžel k alimentaci manželky povinen, ačkoliv platy zřízenců nebyly odstupňovány podle rodinných poměrů, nýbrž byly stejně veliké, ať zřízence stihala zákonná povinnost jiné osoby vyživovati čili nic. Válkou nastala změna potud, že se uznalo, že normální platy nestačí ani pro zaměstnance samé, tím méně pro rodinu, přiznány tedy přídavky a to s odstupňováním dle poměrů rodinných. Zaměstnavatel věděl, že rozvedený zřízenec musí platiti alimentaci již z platu normálního, ale shledávaje, že částky, které manžel takto manželce může poskytovati, k výživě její nestačí, vyměřil mu přídavek také pro ni a měl tedy tento přídavek přímo určení, aby se jí dostal, ne, aby si ho manžel sám podržel, vždyť by mu nebyl býval dán, kdyby manželky nebylo, a to aby se jí dostal vedle onoho výživného, které jí manžel již ze svého základního platu odváděti byl povinen: je to tedy přídavek ve prospěch osoby třetí. Zaměstnavatel nevyhražoval si ovšem právo přidržovati zřízence, aby přídavek manželce vyplácel (§ 881 obč. zák.), nýbrž ponechal to jí, aby se výplaty na muži po případě pořadem práva domáhala. Žalovaný poukazuje na § 3 zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., dle něhož lze na drahotní přídavky, poskytnuté dlužníku vzhledem na děti neb jiné členy rodiny neobmezeně vésti exekuci pro pohledávku zákonitého výživného příslušející osobě, o niž jde. Z toho dovozuje, že drahotní přídavky náležejí zaměstnanci nikoli oné osobě, vzhledem ku které jsou poskytovány. Jinak by na ně proti němu nemohla býti vedena exekuce. Závěr ten jest sice správný, ale zákon tu předpokládá, že dotyčné osobě, jíž přísluší právo na výživu, vyměřeno jest výživné v zákonné míře, manželce tedy podle § 91 obč. zák., podle celkových příjmů povinného včetně drahotních přídavků. V takovém případě nemůže ovšem žádati vedle výživného ještě drahotní přídavky, poněvadž tyto jsou již ve výživném zahrnuty. Tak tomu ale zde není. Žalovaný platil žalobkyni až do 15. června 1919 výživné tak, jak bylo ujednáno v r. 1913, a nezvýšil ho po zavedení drahotních přídavků. Z toho jest zřejmo, že jí do 15. června 1919 nedal ničehož z drahotních přídavků, které na ni bral. Dával jí 5 K týdně čili 20 K měsíčně, obnos to, který v době válečné nestačil ani na nuznou, neřku-li na slušnou výživu. V roce 1913, kdy ujednáno bylo výživné 20 K měsíčně, měl plat asi 2000 K. Dával tedy manželce asi 1/8 tehdejšího svého platu. Podle sdělení zaměstnavatelova, soudem v tomto sporu vyžádaného, měl žalovaný v tuto dobu základního platu bez drahotního přídavku 14 K denně, tedy asi 4300 K ročně a smírem ze dne 6. června 1919 zvýšil žalobkyni výživné na 43 K. To činí rovněž asi 1/8 základního platu. Zvýšil jí tedy výživné jen v tom poměru, v jakém se zvýšil jeho základní plat a to jen na obnos, který zajisté ani ze základního platu nedosahuje zákonnou míru (§ 91 obč. zák.). Jest tedy patrno, že ani na zvýšené výživné nepřidal nic z drahotních přídavků. Musí tedy žalobkyni vydati to, co na její výživné přijal a co by jinak bez právního důvodu si zadržel. Tomu nevadí, že žalobkyně podle smíru ze dne 6. června 1919 nemá za žádných okolností míti práva domáhati se zvýšení alimentů tímto smírem ujednaných. Žalobkyně nežádá zvýšení alimentů, nechce, aby jí žalovaný ze svého něco přidal, nýbrž domáhá se jen toho, co jí poskytl zaměstnavatel manželův a co manžel za ni přijal, jí ale neodvedl. Lhostejno jest proto také, zdali si žalobkyně při smíru ze dne 6. června 1919 vyhradila právo na přídavky. Stačí, že se nároku na ně nevzdala a že, jak bylo dříve vyloženo, ve výživném, dne 6. června 1919 umluveném, nejsou obsaženy.

Citace:

č. 927. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 140-141.