NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4920
.
Učitelstvo. — Administrativní řízení: Rozhodnutí právní moci schopné či pouhá poukázka?
(Nález ze dne 19. září 1925 č. 17349).
Prejudikatura: Boh. 3006, 3220 adm. a j.
Věc: Otto U. v Č. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran výměry pense.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zšr v Praze dala výnosem z 19. dubna 1923 st-le k vlastní žádosti na trvalý odpočinek a uložila ošv-u v Turnově, aby jej o tom ihned vyrozuměl, aby jej 30. červnem 1923 sprostil služby a zastavil mu týmž dnem aktivní požitky služební. Dále vyměřila zšr st-li podle předpisů pensijních, zejména zákonů č. 274/1919, č. 222/20, č. 394/22 a nař. č. 34/1923 vzhledem k 49leté vpočítatelné době služ. plné 100%ní pensijní požitky a to — a poukázal berní úřad v C, aby st-li, počínaje 1. července 1923, vyměřené pensijní požitky vyplácel.
Podáním z 11. června 1923 podal st-l rozklad, žádaje za změnu tohoto opatření a uvedl, že jemu byla vyměřena a poukázána pense podle zákona 251/22 a 394/22 podle VII. hodn. tř. 4. stupně, což odporuje zákonu, poněvadž st-l při započetí účinnosti zák. 251/22 byl již v VI. hodn. třídě 4. plat. stupně a má tudíž podle čl. XIV. zák. č. 251/22 nárok na tuto vyšší pensijní základnu dle VI. třídy hodn. 4. stupně platového. Zšr předložila podání to jako stížnost žal. úřadu, který je však výnosem z 18. srpna 1923 vrátil s podotčením, že min. se nepovažuje za kompetentní do věci meritorně zasahovati, ježto podání U-ovo postrádá podstatného znaku vyznačujícího opravný prostředek, t. j. projevu, z něhož jest patrná vůle strany, aby o věci rozhodla stolice vyšší.
Na to zšr rozhodnutím ze 4. prosince 1923 rozkladu st-le nevyhověla, poněvadž st-l nemá, po případě neměl dne 1. července 1923, kdy byl dán na odpočinek, nároku na požitky podle VI. hodn. třídy 4. stupně. Ve smyslu § 2 zák. č. 251/22 jsou literní, odborní učitelé, počínaje dnem 1. června 1922, zařaděni do skupiny »C« časového postupu a byly jim na základě § 2 výn. min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42105 služ. požitky v tomto smyslu nově vyměřeny. Nárok na zachování větší pensijní základny, vyplývající z článku XIV. odst. 3 zák. č. 251/22, pomíjí ode dne 1. ledna 1923 u všech učitelů v činné službě, kteří podle zák. č. 394/22 nabývají nároku na pensijní základnu větší než měli před 1. červnem 1922.
Z tohoto výroku podal st-l odvolání, které žal. úřad nař. rozhodnutím odmítl jako nepřípustné, ježto původní, o věci vydané rozhodnutí z 19. dubna 1923 tím, že proti němu v zákonité lhůtě odvolací opravný prostředek podán nebyl, nabylo moci práva a nelze tudíž na něm ničeho měniti. Při tom přihlížel žal. úřad k tomu, že lhůta odvolací nestavi se podáním pouhého rozkladu, který není opravným prostředkem, a zamítavé vyřízení rozkladu nemůže býti východiskem nové lhůty, pokud jde o potírání rozhodnutí prvého, odmítnutím rozkladu v jeho účinnosti ponechaného.
Stížnost shledal nss důvodnou.
St-l podáním z 28. ledna 1923 zažádal za přeložení na trvalý odpočinek. K tomuto zakročení jeho vydala zšr vyhovující vyřízení z 19. dubna 1923, kterým mocí své zákonné kompetence autoritativním způsobem založila resp. upravila jeho právní poměry služební tím, že jej přeložila na trvalý odpočinek. Tento výrok o přeložení na trvalý odpočinek měl tedy nepochybně povahu rozhodnutí nebo opatření správního úřadu, byl právní moci schopen a vešel — nebyv st-lem v zákonité lhůtě odvoláním podaným ve smyslu § 44 posl. odst. zák. o dozoru ke školám z 24. února 1873 č. 17 z. z. ve znění zák. z 24. června 1890 č. 46 z. z. napaden — v právní moc.
Tímto výrokem, vydaným k žádosti st-le, se tento také spokojil. a o něj resp. o jeho obsah — přeložení na trvalý odpočinek — nebylo a není dalšího sporu.
Naproti tomu nelze spatřovati právní moci schopné rozhodnutí správního úřadu v oné části cit. výnosu zšr-y z 19. dubna 1923, která pojednává o vyměření a poukazu pensijních požitků. Vyměření a poukaz pensijních požitků jest pouhým důsledkem úředního rozhodnutí o tom, že st-l se překládá na trvalý odpočinek. Zšr touto částí cit. výnosu provedla pokladniční důsledky onoho rozhodnutí o pensionování a učinila o své újmě, bez zakročení st-lova a aniž tento určité skutečné nebo domnělé nároky platové in judicium vznesl, pokladniční opatření, aby st-li zaopatřovací požitky byly vypláceny. Tím však nerozhodla autoritativním způsobem o tom, jaké zaopatřovací požitky st-li náležejí. Tato část cit. vynesení má proto odvahu pouhé pokladniční poukázky, která právní moci schopna vůbec není a která může právě tak býti kdykoliv změněna jednostranným aktem úřadu, jako na druhé straně také neprejudikuje nikterak judikujícímu rozhodování o kdykoliv později vznesených nárocích st-lových (Viz též nál. Boh. 3006 a 3220 adm. a usnesení nss-u z 23. března 1925 č. 8013).
Když tedy st-l měl za to, že výměra zaopatřovacích požitků je nesprávná, tedy zcela správně ve formě pouhého rozkladu domnělé nebo skutečné nároky úřadu předestřel a tím teprve otázku výměry zaopatřovacích požitků vznesl in judicium.
Proto také teprve výnos zšr-y ze 4. prosince 1923 autoritativním způsobem o těchto nárocích st-lových »rozhodl«, a teprve tento výnos má co do otázky výměry st-lových požitků zaopatřovacích povahu rozhodnutí právní moci schopného. Tento výrok teprve také v ohledu právním a skutkovém odůvodňoval stanovisko, které zšr v této věci zaujala.
Proto měl st-l ve smyslu shora cit. § 14, posl. odst. zákona o dozoru ke školám právo na to, aby mohl odvoláním svým vyvolati instanční přezkoušení rozhodnutí zšr-y min. škol., kteréžto právo jeho bylo nař. rozhodnutím porušeno. Tím jest postup podle § 7 zák. o ss odůvodněn.

Citace:

č. 4920. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 155-157.