Č. 3601.

Státní úředníci: * Úředník přidělený čsl. vyslanectví ve Vídni neměl po čas dovolené nároku na »zahraniční přídavek« podle usnesení ministerské rady z 23. ledna 1919. — II. Ministerstvo zahr. věcí nebylo příslušno rozhodovati o nároku úředníka jiného resortu, konavšího službu u čsl. vyslanectví ve Vídni a u likvidačních komisí ve Vídni, za dobu, kdy dlel na dovolené.
(Nález ze dne 12. května 1924 č. 7998.)
Věc: Dr. Eduard Š.-P. v Bratislavě (adv. Dr. Eduard Pštross z Prahy) proti ministerstvu zahraničních věcí (min. taj. Bedř. Škatula a konsulárni attaché Dr. K. Červenka) o služební požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 31. července 1921 žádal st-l, aby mu žal. úřad za dobu, kdy byl přidělen čsl. vyslanectví ve Vídni, vyplatil následující služební požitky:
1) zahraniční přídavek (diety) denních 20 Kč za dobu, kdy měl zdravotní dovolenou (červen, červenec a září 1920);
2) běžný služební plat, který si st-l v době další dovolené nevybral a který mu zastaven nebyl;
3) represtntační příspěvek zahraničním úředníkům v r. 1919 a 1920 slibovaný.
Nař. rozhodnutím bylo st-li oznámeno, že žádosti té jednak z důvodů meritorních, jednak vzhledem k inkompetenci min. zahr. věcí nemůže býti vyhověno. Výplata denního přídavku 20 Kč byla u pokladny vyslanectva ve Vídni řádně zastavena koncem června 1920, poněvadž st-l od 1. července 1920 nekonal činné služby. Ohledně výplaty platu dle § 45 služ. pragmatiky nepokládá se žal. úřad k rozhodnutí kompetentním, ježto příslušným jest min. veř. prací. Žal. úřad spatřuje nedůslednost st-lovu v tom, že klade nyní tento požadavek, ač koncem září 1920 písemně požádal o bezplatnou dovolenou, na níž též po uplynutí své zdravotní dovolené zůstal, nevyčkav ani rozhodnutí svého kompetentního ministerstva. Že při hlášení se do služby u čsl. vyslanectví ve Vídni koncem r. 1921 nebyl st-l přijat, jest pochopitelno, poněvadž se měl hlásiti k nastoupení u svého ministerstva t. j. u min. veř. prací. Požadavku za udělení přídavku representačniho nebylo vyhověno, ježto podobný přídavek náleží dle výnosů min. zahr. věcí pouze vyslancům.
O stížnosti pro nezákonnost a vadnost řízení podané uvažoval nss takto:
St-l brojí proti nař. rozhodnutí potud, pokud jím bylo odepřeno
a) placení denních diet a 20 Kč za dobu od 1. července — 30 září 1920.
b) stálého platu za dobu od 1. října 1920 do 31. července 1922.
Pokud jde o výrok ad a) namítá st-l, že měl nárok na placení diet (zahraničních příplatků) v době od 1. července — 30. září 1920 proto, že nebylo zákonného důvodu ke zkrácení služebních příjmů, neboť po dobu zdravotní dovolené přísluší státním zaměstnancům dle §§ 44 a 29, odst. 3 služ. pragm. nárok na neztenčené služební příjmy.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Jak § 29, odst. 3 tak i § 44 služ. pragm. mluví o zmenšení »platu« resp. o placení »služného«. V § 45 služ. pragm. pak určen jest pojem platu tak, že se platem rozumí služné a aktivní (místní) nebo funkční přídavek.
Není ovšem vyloučeno, že by zvláštním aktem správním st-li mohl býti přiznán zvláštní přídavek jako augmentace služebního platu. V tom případě by pak i tento přídavek spadal pod pojem platu ve smyslu § 44 služ. pragm. O takový přídavek však nejde. Jde o přídavky zvláštní, o kterých jedná služební pragmatika zvláště, a sice v § 58 označujíc je jako platy vedlejší a poukazujíc co do právního jejich základu na zvláštní přelpisy v té příčině vydané.
Že by v daném případě šlo o vedlejší požitky upravené všeobecnými předpisy pro úředníky všech resortů, pro to nepodávají správní spisy žádného podkladu a stížnost se na žádné takové všeobecné předpisy neodvolává.
V daném případě jde o požitky, jež byly přiznány aktem správním, a sice usnesením ministerské rady z 23. ledna 1919, jímž plnomocník čs. republiky ve Vídni byl zmocněn, aby úředníkům svého úřadu za namáhavou službu stanovil zvláštní přídavky. Podle znění tohoto zmocnění mají přídavky tyto býti ekvivalentem za zvláštní službu, která jest označena jako služba namáhavá. Přiznání přídavků těch předpokládá tedy výkon namáhavé služby. Jestliže však st-l v době, za kterou přídavků těch se domáhá, službu ve Vídni nekonal vůbec, pak nelze shledati, že by nař. rozhodnutí, odmítajíc st-li vyplatiti denní přídavek jím požadovaný za dobu kritickou, odporovalo právnímu základu, na němž nárok na výplatu přídavku toho spočívá, a bylo proto námitku svrchu zmíněnou zamítnouti jako bezdůvodnou. O nároku st-lově na výplatu zmíněného denního přídavku mohl také v meritu rozhodovati žal. úřad, ježto jde o přídavek, který se vyplácel jediné v resortu žal. úřadu.
St-l domáhá se dále výplaty platu za dobu od 1. října 1920 do 31. července 1922 a sice z toho důvodu, že plat tento vůbec zastaven nebyl. Žal. úřad odmítl však o nároku tomto rozhodnouti z toho důvodu, že se nepokládal k tomu kompetentním a měl za příslušné min. veř. prací. Ze spisů pak jde na jevo, že st-l dekretem ministra veř. prací z 30. prosince 1918 převzat byl jako min. místo tajemník do služeb min. veř. prací čsl. republiky a že ponechán byv až do odvolání v likvidační komisi pro bývalé rak. min. veř. prací ve Vídni, konal pak postupně službu u likvidační komise pro dvorní erár, pak v presidiu civilní likvidační komise ve Vídni a u vyslanectví ve Vídni až do 1. června 1920, kdy nastoupil 4 nedělní dovolenou, žádaje zároveň za udělení další tříměsíční dovolené z důvodů zdravotních. Žádost tuto zaslalo čsl. vyslanectví ve Vídni přípisem z 29. května 1920 presidiu min. veř. prací s odkazem na to, že st-l jest vyslanectví ve Vídni přidělen ze státu úřednictva min. veř. prací a že proti udělení dovolené není se stanoviska čsl. vyslanectví žádných námitek. Stejně postoupilo min. zahr. věcí další žádosti st-lovy o 6 měsíční bezplatnou dovolenou přípisem z 3. března 1921 a žádost o další jednoroční bezplatnou dovolenou z 28. srpna 1921 přípisem z 1. října 1921 presidiu min. veř. prací. Ze spisů admin. pak jde na jevo, že st-l do služeb min. zahr. věcí ani nepřestoupil (§ 9 služ. pragm.) ani tímto převzat nebyl, nýbrž že jako úředník min. veř. prací byl pro obor likvidačních prací ve Vídni ponechán a tedy úředníkem min. veř. prací býti nepřestal.
Jestliže za tohoto stavu věci žal. úřad se prohlásil nepříslušným rozhodovati o nároku st-lově na výplatu za dobu jeho dovolené, neporušil zákon, a jeví se tedy stížnost v tomto bodě bezdůvodnou. Nss nemohl se zabývati dalšími vývody stížnosti, že st-l nemohl vyčkati vyřízení žádosti o udělení bezplatné dovolené, povstal-li mezi žal. úřadem a min. veř. prací spor o příslušnost k rozhodnutí o těchto žádostech, ježto otázka, zda st-l právem či neprávem na dovolené zůstal a zda po tuto dobu mu plat přísluší čili nic, jest otázkou meritorní, o které dosud administrativní cestou rozhodnuto není.
Z těchto důvodů bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3601. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1265-1267.