NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9602.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní: * Předpis § 4 posl. odst. věty 1. zák. č. 394/22 a čl. V. odst. 3. vl. nař. č. 34/23 o přídavku na děti počínajíc druhým dítětem, netýká se nároku na přídavek na děti, který přísluší ženatému vojenskému gážistovi ve výslužbě, jehož manželka požívá z důvodu své veřejné služby výslužného.
(Nález ze dne 12. ledna 1932 č. 111.)
Prejudikatura: Srov. Boh. A 4718/25.
Věc: Viktor T. v J. (adv. Dr. Dionysius F. Polanský z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o přídavek na děti.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-1 byv při převratu převzat do čsl. armády jako podplukovník v činné službě (O. V. č. 62 z r. 1920), byl dnem 30. listopadu 1921 výnosem mno z 15. listopadu 1921 přeložen do výslužby podle § 3 zák. č. 194/20. Dalším výnosem z 24. listopadu 1921 byl ponechán v činné službě do konce února 1922 a O. V. č. 14 z r. 1922 propůjčen mu titul plukovníka ve výslužbě. Výnosem mno z 19. ledna 1924 byly mu od 1. března 1923 upraveny zaopatřovací požitky podle zák. č. 76/22, kterážto úprava pozměněna výnosem z 18. března 1924 se zřetelem k započtení 1 měsíce do služební doby povolené mu výnosem mno z 26. listopadu 1923. Konečně výnosem téhož min. z 1. dubna 1925 upraveny zaopatřovací požitky st-lovy od 1. ledna 1925 podle zák. č. 288/24 Sb., při čemž st-li přiznán 1. jednotný drahotní přídavek 3360 Kč ročně podle 5. rodinné třídy do odvolání, resp. do přiměřeného snížení, jakmile nebude lze přihlížeti k manželce nebo k některému dítěti, 2. přídavek na dítě 1500 Kč ročně pro každé dítě, pokud je nezaopatřeno a v ošetřování st-lovu, do odvolání, nejdéle však do konce měsíce, v němž dovrší 18. rok věku a to na: Viktora (nar. 12. srpna 1911) do konce srpna 1929, Marcelu (nar. 10. ledna 1914) do konce ledna 1932, Zdenku (nar. 18. února 1931) do konce února 1939, nebo do dřívějšího zaopatření.
Na upozornění st-Iovo, že mu nebyl přiznán přídavek na dceru Lydii, narozenou 4. března 1910, vysvětlilo mno výnosem z 10. června 1925, že »má nárok na drahotní přídavky pro ovdovělé státní zaměstnance podle § 6 odst. 7 zák. č. 394/22, jelikož jeho manželka jest poštovní adjunktkou v. v. a že z důvodu toho nemá podle § 4 téhož zák. nároku na drah. přídavek pro první dítě, t. j. dceru Lydii, neboť tento počíná teprve druhým dítětem«.
Podáním z 22. listopadu 1925 žádal st-1, odvolávaje se na nál. Boh. A 4718/25, aby mu byl drahotní přídavek (správně přídavek na dítě) přiznán i pro dceru Lydii se zpětnou platností od 1. ledna 1923. Výnosem z 15. února 1926 nevyhovělo mno žádosti té a to z týchž důvodů, jak jsou uvedeny ve výnosu z 10. června 1925. — Proti tomuto výnosu podal st-1 rekurs, který mu byl výnosem mno z 11. října 1926 vrácen bez meritorního vyřízení jako nepřípustný.
Od 1. dubna 1928 počala vojenská pensijní likvidatura vypláceti st-li na přídavcích na děti místo dosavadních 375 Kč měsíčně pouze 250 Kč a k dotazu st-lovu vysvětlila to dopisem z 23. srpna 1928, poukázavši na okolnost, že má od 1. dubna 1928 nárok jako vdovec se 3 dětmi, protože dcera Lydie dovršila 18. rok svého věku. Proti tomuto sdělení podal st-1 odvolání z důvodu, že poukaz na dovršení 18. roku dcerou Lydií není správný, ježto v původním výměru nebyl st-li na dceru Lydii žádný přídavek přiznán a že tedy již tím dostal přídavek dětský o jeden stupeň snížený.
Mno nař. rozhodnutím odvolání zamítlo z důvodu, že »shora uvedený připis pensijní likvidatury byl vydán podle zák. č. 394/22 § 4 odst. poslední a § 6 odst. 3 a 7, jakož i podle vl. nař. č. 34/23 čl. V. »k § 6 odst. 3« a poněvadž rozhodnutí, proti němuž stížnost směřuje, »není v odporu s cit. zákonnými ustanoveními není důvodu, aby bylo zrušeno (viz též výn. z 10. června 1925)«.
Nss uvažoval takto: —
Nař. rozhodnutí jest po stránce právní opřeno o § 4 posl. odst., § 6 odst. 3 a 7 zák. č. 394/22, jakož i čl. V. »k § 6« odst. 3 vl. nař. č. 34/23, a má tedy za to, že ženatý vojenský gážista v pensi, jehož manželka požívá z titulu své veřejné služby zaopatřovacích požitků, i když mu zásadně přísluší nárok na přídavky na děti, nemá nároku toho na každé dítě, pokud nedovršilo 18. roku svého věku, nýbrž že přísluší mu teprve počínajíc druhým dítětem. Stížnost to popírá a snaží se dovoditi, že názor žal. úřadu nelze opříti o normy, jichž se dovolává. A činí tak právem.
Jak nesporno, jde o vojenského gážistu ve výslužbě, který pobírá jednotný drahotní přídavek podle 5. třídy rodinné ve smyslu zák. č. 394/22. Zákon tento rozdělen je ve tři díly, z nichž prvý (§§ 1—9) upravuje služební příjmy (služné, místní přídavek, drahotní a dětské přídavky) aktivních státních úředníků a vojenských a četnických důstojníků a třetí (§ 17) slibuje mimo jiné úpravu požitků veškerých aktivních i pensionovaných zaměstnanců ve státních úřadech, podnicích a fondech ......, kteří nespadají pod služební pragmatiku, podle zásad, na nichž je vybudován tento zákon. V dílu druhém § 10 se pak určuje, že státním zaměstnancům, jejichž služební požitky se upravují tímto zákonem a jimž podle §§ 4 a 5 tohoto zák. příslušejí přídavky na děti a jednotné drah. přídavky, náležejí při odchodu na odpočinek též jednotné drah. přídavky a přídavky na děti. Přídavky tyto jsou stanoveny v odstavci nadepsaném »A. Přídavky na děti« takto: Státním zaměstnancům zařazeným do hodn. tříd s ročním odpočivným až do 14000 Kč příslušejí přídavky na děti výlučně v 3. až 8. rodinné třídě na každé, dítě 1200 Kč ročně, nejvýše však na všechny děti dohromady 7200 Kč ročně a při ročním odpočivném od 14000 Kč výše na každé dítě 1500 Kč, nejvýše na všechny 9000 Kč ročně. V § 15 pak se praví, že pro nárok na drah. přídavky k odpočivným a zaopatřovacím požitkům, ať jsou vyměřeny podle předpisů platných před působností tohoto zák. nebo podle předpisů tohoto zák., platí obdobně ustanovení § 6 cit. zák., jakož i že ustanovení to platí obdobně také pro nárok na přídavek na děti i pro nárok na mimořádné a nouzové výpomoci.
Z této systematiky zákona a doslovu jeho § 10 plyne, že, pokud jde o pragmatikální státní úředníky a vojenské a četnické důstojníky-pensisty, upravil zákon toliko otázku jejich nároku na jednotný drahotní přídavek a přídavek na děti, jakož i že otázku tu upravil zcela samostatně. Pokud zákonodárce chtěl recipovati některá ustanovení platná o drahotních přídavcích aktivních státních úředníků .... a vojenských a četnických důstojníků také pro tyto státní zaměstnance-pensisty, učinil tak v cit. § 15. Tato recepce týká se však toliko ustanovení § 6. Lze tudíž posuzovati nároky vojenského důstojníka-pensisty na jednotný drahotní přídavek a přídavek na děti vedle předpisů stanovených v 2. dílu zák. č. 394/22 jen podle ustanovení uvedených v § 6. Jiná ustanovení o nároku aktivního státního zaměstnance (vojenského důstojníka) na drahotní přídavky, zejména na přídavek na děti nevztáhl zákonodárce v 2. dílu cit. zák. na pensisty a neplatí proto o jejich nároku na přídavek na děti omezující předpis § 4 posl. odst. věta prvá. Pokud se tedy žal. úřad opírá o ustanovení § 4 posl. odst., nemá výrok jeho opory v zákoně.
Na tom nemůže nic změniti ani skutečnost, že v § 10 se praví, že »státním zaměstnancům, jejichž služební požitky se upravují tímto zákonem a jimž podle §§ 4 a 5 příslušejí přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky, náležejí při odchodu na odpočinek též přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky. . . .«, neboť tímto poukazem na ustanovení §§ 4 a 5 vymezuje se jen kruh oněch státních zaměstnanců, kterým chce zákon přiznati přídavky na děti a jednotné drahotní přídavky i při odchodu do výslužby, neurčují se však podmínky a rozsah nároku toho. Dikcí tou neměl býti vztažen poslední odstavec § 4 na vojenské důstojníky-pensisty, což podporuje i úvaha, že při opačném názoru nemohlo by míti dobrý smysl ustanovení § 15, který sluší považovati podle jeho zařazení a znění za sedem materiae při řešení otázky, která z ustanovení o drahotním přídavku a přídavku na děti, platných pro aktivní státní zaměstnance, mají se vztahovati také na nároky pensistů na tyto přídavky.
Jak dolíčeno, je nař. rozhodnutí na omylu, má-li za to, že slušelo posouditi nárok st-lův na přídavek na děti podle § 4 posl. odst. věty 1. zák. č. 394/22 a že proto nemohlo se přihlížeti při sporné výměře přídavku toho ke všem dítkám st-lovým mladším 18 let.
Leč výrok žalovaného úřadu nelze opříti ani o ustanovení § 6 I odst. 3 a 7 téhož zák. Předpisy tyto mluví o výměře drahotního přídavku těch státních zaměstnanců, jejichž manželka sama požívá drahotního přídavku z důvodu, že je v jakékoli veřejné nebo této na roven postavené činné službě nebo byla v takové službě a má výslužné. Státním zaměstnancům těm přísluší uvedený přídavek jen ve výměře stanovené pro ovdovělé zaměstnance. Jednají tedy ustanovení ta toliko o drahotním přídavku a mají na mysli jiný požitek než přídavek na děti. Nelze jich proto použiti při řešení otázky dnes sporné a dovolal se jich žal. úřad neprávem.
Názor tento podporuje ostatní obsah cit. § 6, který v bodu 3. jasně vyznačil, které z předpisů do paragrafu toho pojatých mají přijíti v úvahu při posuzování nároku na přídavky na děti. Mezi předpisy těmi není však uveden ani bod 1. odst. 3. ani bod 1. odst. 7. Není tudíž dobře možno použíti jich ani analogicky ve smyslu § 15 zák. při zkoumání nároku vojenského důstojníka-pensisty, jehož žena spadá mezi manželky, o nichž je řeč v § 6 bodu 1. odst. 3 a bodu 1. odst. 7 zák. toho, na přídavky na děti. Selhala tedy aplikace předpisů těch na skutkovou podstatu sporu a nemohl žal. úřad nárok st-lův právem zamítati poukazem na normy ty.
Jako poslední z předpisů, jež brání podle názoru žal. úřadu kladnému vyřízení petitu st-lova, uvádí nař. rozhodnutí čl. V. »k § 6 zák.« odst. 3 vl. nař. č. 34/23. Ani tento názor není však ve shodě s platným právem. Již v nál. Boh. A 4718/25 a 5666/26 vyslovil nss, že předpis § 4 poslední odstavec zák. č. 394/22 o přiznání přídavků na dítě státním zaměstnancům ovdovělým počínajíc teprve druhým dítkem vztahuje se jen na skutečné vdovce, jakož i že cit. zákon neobsahuje ustanovení, podle něhož by uvedené normy mohlo býti používáno též v neprospěch oněch zaměstnanců, jež snad v určité relaci (na př. při jednotném drahotním přídavku) jest klásti na roven ovdovělým proto, že k jejich manželce nelze podle positivního předpisu zákona přihlížeti. Dále bylo v nálezech těch dovoženo, že jest tudíž nepřípustno omezovati přídavky na děti přiznávané §em 4 zásadně na každé dítě nezaopatřené do nejvyššího počtu šesti z důvodu, že manželka zaměstnancova jako veřejná zaměstnankyně požívá jednotného drahotního přídavku a přiznávati přídavky na děti až počínajíc druhým dítkem, a že opačný předpis 3. odstavce čl. V. vl. nař. č. 34/23 vydaného k provedení zák. č. 394/22 jest bezúčinný a v odporu se zákonem.
Vše, co bylo uvedeno, platí jen pro zaměstnance v činné službě (§4 jest zařazen v 1. oddíle a počíná slovy: »Aktivním státním zaměstnancům . . . .«). St-1 však takovým zaměstnancem není, byv přeložen do trvalé výslužby a nelze proto použíti ani předpisu čl. V. odst. 3 vl. nař. č. 34/23 na jeho případ.
Podle toho, co dolíčeno, nemá nař. rozhodnutí opory v předpisech, jichž se dovolalo, a slušelo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9602. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 227-230.