České právo
Časopis spolku notářů československých
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. — Redakce a administrace v Praze-2.
Žitná ul. č. 4b. — Předplatné ročně 40 Kč i s poštovní zásilkou. — Jednotlivé číslo 4 Kč.
Ročník 12. V Praze, v březnu 1930. Číslo 3.
JUDr. Rudolf Král:

Za nesmrtelným životním dílem Mistra Aloise Jiráska.

Tantae molis erat! Jak veliké váhy, významu a působení byl tento muž, kterého nám právě odňala smrt: Svým velikolepým dílem uměleckým, jímž rázem stanul v čele moderního románu historického, svým v pravdě heroickým zasažením do dějin národa v dobách nejtěžších, svým veřejným působením všude zanechává stopy Genia, dobrotivého daru nebes i země, seslaného nám Osudem. — Ano, byl v pravdě miláček národa svého lidu — zda možno se ubrániti vzlyku tehdy, kdy vidíte, že v tajemné daleko odchází v zářné zbroji ducha i srdce veliká postava heroa, jež po řadu decenií byla inkarnací českého vzdoru, síly, odporu stejně na jedné straně, jako vroucnosti a oddanosti službě svaté věci národa na straně druhé?
Je bezesporně conditor urbis et gentis — ve skvělé plejádě spisovatelské od Hálka, Nerudy, Čecha, Vrchlického a Zeyera a Sládka (míním starší generaci) zaujímá místo dominující: nemluvím právě v těchto řádcích o hodnoceni uměleckého díla, ale vyzdvihuji a podtrhuji odvahu tohoto zápasníka v těžkých, ba nejtěžších dobách, kdy se stává vskutku majákem, nikdy se nezpronevěřivším, majákem dobrotivého a živného světla národu zmučenému a téměř již ukřižovanému neb ukřižovánu býti majícímu.
—
Není zde právě vhodného místa, hlavně pro sporost rozsahu, rozebírati umělecké dílo Aloise Jiráska, ale letmý a částečný přehled, byť neúplný, nebude snad bez užitku.
Mám doposud živý dojem a pocit oné milé, kmínové, levandulové vůně, jež nás ovanula při otevírání rozmile květovaných truhlic venkovských v dětských letech; to jsou počáteční povídky Jiráskovy (U rytířů, Na staré poště, Filosofská historie) — rychle přechází již k větším skladbám (Skaláci), rázem staví se v čelo historického románu svými Psohlavci, dospívá k velkolepé trilogii (Dva dvory, Syn ohnivcův, Do tří hlasů), aby přes F. L. Věka, kdež vzdal hold době obrozenské (též jinde?) zamířil olbřímím letem k vlastní metě svého uměleckého snažení: K vytvoření epopeje české slávy a utrpení. Pamatujete se ještě na ony dojmy, jichž jste se stávali účastnými při četbě »Bratrstva«, »Proti všem«, »Husitského krále«? Prsa se šíří a bouřlivě dmou, v době apatické a zlhostejnělé cítíte velikost slávy, bohatost a plnost života, žijete zmnoženým životem částí národního celku a toto uvědomění stává se vám dobrodiním, úlevou, skutečným darem nebes i země. —
Kterak nevzpomínati oné hlaholné písně české slávy a moci, která paiánem se rozplesnila po všech luzích a borech a již divukrásná hradba hor překrásné Vlasti vracela tisíceronásobným echem? Ta četba v době veliké války dávala rozlet duchu a sílu srdci. —
Ano.
»To je ta zaslíbená země,
myšlenky věčné, věčná stráž!
Hovoří s nebem vrchu témě
den její cti však uhlídáš.«
(V. Dyk.)
Vzpomínáte ještě oné velkolepé kroniky rodného kraje »U nás«? Ta svatá, tehdy ještě neosvobozená země, voní jako čerstvý chléb — a jest zde vše: celý ten mikrokosmos drobného českého života s jeho žaly a utrpením, s jeho drobnými bolestmi i radostmi; položte si otázku, která to tajemná síla působila, že s horoucím zájmem v dobách válečných četli jsme »Temno«, jež zapalovalo mozky a rozsvěcelo živá světla v srdcích?
To jsou, co zde píši letmo a narychlo, jen fragmentární dojmy a vzpomínky: jsem jimi povinen Velikému Mrtvému, jako my všichni.
—
Přichází doba Veliké Války: Ptám se znovu, která to tajemná síla působila, že Genius Národa dal ono velkorysé vnuknutí historickému spisovateli a gymnasijnímu profesoru, aby z oněch, jistě ne podřadných rolí, se povznesl k vůdcovské úloze ve chvílích úzkostných, plných nejtěžších obav i beznaděje?
Uvědomte si situaci — tvrdá bota dočasného vítěze těžce doléhá, co zatím poddunajská Dalila nás zve k jednání. Hrdý a nesmiřitelný mstitel věku, v době, kdy povolaní zástupci lidu buď mlčí neb kšeftují, vstupuje veliký Mrtvý na dějinné forum vlastního národa, stává se iniciátorem Manifestu spisovatelů, On, stařec téměř, který již tolik dal národu, ani na okamžik neváhá a pozvedá svého varovného hlasu k zástupcům lidu (kteří dnes nevědí, mají-li na znamení smutku spustiti smuteční vlajku na budově parlamentu) — ovšem, nepatřil do cechu!
Nemohu opět, abych necitoval:
»Co zatím doma, v šeru ulice,
ku moudrosti se jiná moudrost snoubí:
chodili jsme tu rozumujíce:
život je jeden — povinnost je — dvojí.
Vy mladistvý však upíral
Jste zrak
do budoucnosti, jež je nedohledná —
a řekl Jste, když síru soptil drak —
je život jeden — povinnost je — jedna!
(V. Dyk.)
Vzpomeňte jen oněch svátých okamžiku, kdy přednášel Přísahu Národa o dnech jubilejních: Zůstaneme, kde jsme stanuli! V tom byla olbřímí síla a odvaha, antický pathos a koncepce Onoho, jenž se stal mluvčím národa: mluví z něho velikost minulosti a čárné červánky budoucnosti!
Podívaná dnes stejně podivuhodná, jako hluboce jímavá: v několika týdnech před smrtí, téměř na pokraji hrobu neváhá podepsati manifest proti vázaným kandidátním listinám — je viděti, že klade váhu své osobnosti a neustupuje době nicotné a malé. Je hrdostí stavu notářského, že iniciativa vyšla k tomuto zákroku právě z našeho stavu.
—
Loučíme se s Mistrem Aloisem Jiráskem s pocity opravdového bolu, úcty a obdivu. Při psaní těchto řádek stále mně tanuly na mysli úchvatné verše z Čechovy básně »Mrtvým vlastencům«:
leč při tom časem
stín péče na tváři, stesk v nitru
mám,
a jest mi, jak by tajných duchů
hlasem,
mne cosi zvalo k Vašim mohylám,
bych zavolal tam do hřbitovních
květů:
jen jiskru svého mladického vznětu,
vy mrtví, dejte nám!
V ten život náš, kde čistý zápal hasne,
kde pochybnosti tlumí jarý vzmach,
kde navzájem si rveme sny své jasné,
v kal bojů šeredný a všední prach —
nám vraťte jitřní zář a vesnu svěží,
svých ideálních snah. —

Citace:

ČAKRT, Kazimír. Frant. Munk: Kartel, koncern, trust, co jsou a co znamenají.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1931, svazek/ročník 12, číslo/sešit 10, s. 334-335.