Čís. 9489.

Za platnosti smlouvy mezi československou republikou a republikou Polskou ze dne 6. března 1925 č. 5/1926 sb. z. a n. nesmějí československé soudy rozhodovati o rozvodu, rozluce nebo neplatnosti manželství polských státních příslušníků.
(Plenární rozhodnutí ze dne 28. prosince 1929, Pres. 1093/29.)
Senáty nejvyššího soudu rozešly se ve výkladu čl. 7 smlouvy mezi Československou republikou a republikou Polskou. Podle rozhodnutí ze dne 9. srpna 1927 č. 7230 sb. n. s. nebyla jím dotčena příslušnost československých soudů rozhodovati manželské spory polských státních příslušníků, smysl a význam smlouvy spočívá toliko v tom, že nálezy vydané v manželských věcech příslušníků jednoho státu úřady druhého státu, nemají platiti v domovském státě manželů. Naproti tomu byl jiným senátem projeven názor, že smlouvou s Polskem byla založena nezhojitelná příslušnost soudů jednoho státu, rozhodovati v manželských věcech příslušníků státu druhého, k níž vzhledem k § 477 čís. 3 c. s. ř. nutno přihlížeti z úřadu v každém období řízení.
Sesílený senát nejvyššího soudu, svolaný jeho prvním presidentem k ochraně jednotnosti judikatury schválil výklad druhý.
Důvody:
Sporné odstavce čl. 7. úmluvy znějí: 1. Uznati o platnosti manželství, o rozluce neb rozvodu od stolu a lože jsou výlučně příslušny úřady státu, jehož příslušníkem jsou manželé v čas podání žaloby nebo žádosti. Jsou-li manželé v tu dobu různého státního občanství, jsou výlučně příslušny úřady státu, do kterého manželé naposled společně náleželi. 3. Nálezy úřadů jmenovaných v odst. 1. budou uznány na území druhé strany. Obdobná ustanovení jako čl. 7 o věcech manželských obsahují čl. 9 o manželském původu dítěte a čl. 11 o prohlášení osoby za mrtvou. I tu jest rozhodování vyhraženo úřadům domovského státu dítěte nebo nezvěstné osoby, a dodává se, že jejich rozhodnutí budou uznána na území druhé smluvní strany. Do slova stejný předpis jako čl. 7 smlouvy s Polskem obsahuje ve čl. 19 úmluva mezi republikou Československou a královstvím Rumuským ze dne 7. května 1925 č. 171/1926 sb. z. a n. Také spory o manželský původ dítěte, o uznání nemanželského otcovství k dítěti, rozhodnutí o legitimaci a potvrzení smlouvy o osvojení příslušejí podle čl. 21 této úmluvy vždy soudům nebo úřadům jedné smluvní strany, ale nálezy jejich mají míti platnost i na území druhého státu. Dále má obdobná ustanovení i smlouva mezi Československou Republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 17. března 1923 č. 146/1924 sb. z. a n., a to ve čl. 34 o věcech manželských, ve čl. 31 a 33 o prohlášení za mrtva a o sporech o manželský původ dítěte. První i třetí odstavec čl. 34 shodují se naprosto s prvním a třetím odstavcem čl. 7 smlouvy s Polskem. Vzhledem k tomu, že zcela stejná ustanovení o rozhodování ve věcech manželských jako smlouva s Polskem mají ještě dvě jiné mezinárodní smlouvy Československé republiky, a že ve všech třech smlouvách se stejně jako rozhodování ve věcech manželských upravuje také rozhodování o jiných otázkách osobního stavu (statusových), nelze předpokládati, jak činí rozhodnutí č. 7230 sb. n. s., že se při stylisování sporného článku 7 smlouvy s Polskem přihodilo nedopatření. Jestliže sporné pravidlo má také v doslovu, v jakém bylo smluveno, jasný a určitý smysl, musí býti podle § 6 obč. zák. vyloženo v tomto smyslu. O tomto smyslu nelze pochybovati. Dvakráte v prvém odstavci zdůrazněné výlučnosti příslušných úřadů domovského státu k rozhodování manželských sporů vlastních příslušníků nelze podle běžného významu užitých slov v jejich souvislosti rozuměti jinak, nežli že soudy a úřady druhého státu jsou z rozhodování těchto sporů vyloučeny. Nepříslušnost jejich jest prohlášena za naprostou, tedy nezhojitelnou. Protože jenom soudy domovského státu jsou příslušné a soudy druhého státu nezhojitelně nepříslušné, byla v třetím odstavci sporného článku právní moc nálezů domovských úřadů rozšířena na území druhé smluvní strany. Ustanovení to platí ovšem nejenom pro nálezy vyhovující žalobě o neplatnost, rozluku nebo rozvod manželství, nýbrž také pro nálezy takovou žalobu zamítající. Smlouvou měl býti znemožněn nežádoucí stav, aby určité otázky osobního stavu byly rozhodovány podle různého práva, nebo třebas i podle téhož práva, ale různě. Jako mělo býti znemožněno, aby nezvěstný byl v jednom státě pokládán za živého, v druhém smluvním státě za mrtvého, dítě v jednom státě za manželské, v druhém za nemanželské, nemá ani manželství býti v jednom státě platným a trvajícím, v druhém však neplatným, rozvedeným nebo rozloučeným. Smlouvou byla pro určité otázky statusové, k nimž náleží i otázky manželského svazku, území smluvních států sloučena v jednotnou právní oblast, aby nebylo o nich rozhodováno dvakrát a různými úřady nebo soudy. Ve věcech manželských byly za příslušné prohlášeny výlučně soudy domovského státu. Že taková byla i vůle smluvních států při ujednání smlouvy, plyne ze sdělení ministerstva spravedlnosti č. 99/1928 věstn., jímž byly soudy upozorněny, že nejenom podle tří smluv shora uvedených, nýbrž i podle mezinárodního práva samého platí zásada, že ve statusových věcech, k nimž náleží zejména rozhodnutí o platnosti manželství, rozluce nebo rozvodu, příslušný jsou rozhodovati toliko úřady (soudy) státu, jehož příslušníky jsou manželé v době rozhodnutí. Ať jsou skutečná pravidla práva mezinárodního jakákoliv, sdělení ministerstva spravedlnosti, jež svým zástupcem jménem státu všechny tři opětně zmíněné mezinárodní smlouvy ujednávalo, nebo aspoň spoluujednávalo, jest autentickým dokladem pravé vůle smluvních stran, jenž vylučuje jakýkoliv výklad jiný. Tím jest v čelo položená právní věta odůvodněna.

Citace:

č. 9489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 858-860.