Báňské nerosty podle práva československého

JUDr. a Ing. Pavel Vitouš (Most).
Nerosty, z nichž je složena kůra zemská, nejsou v této rozloženy stejnoměrně a nevyskytují se také všechny v stejném množství. Některé nerosty, a obyčejně ty, které jsou pro lidstvo velmi důležitý buď samy nebo pro produkty z nich dobývané,, vyskytují se jen v menším množství na několika málo místech a mnohdy jsou uloženy i ve značné hloubce.
Je požadavkem, aby tyto důležité nerosty, v omezeném rozsahu a po případě i ve značných hloubkách se vyskytující, byly pro lidskou společnost získány pokud možno úplně, beze všech ztrát, které nejsou nutný.
To však předpokládá v prvé řadě určitou minimální velikost pole, v němž nerosty ty mají býti dobývány, aby ložisko jejich vůbec mohlo býti otevřeno a vyřízeno a aby mohly býti náležitě využity technické poznatky na jejich dobývání se vztahující, jednak však také dokonalou znalost způsobů a techniky dobývání a ve většině případů i značný kapitál.
Nebude snad sporu o tom, že kdyby nebylo zákona, který by určité nerosty, pokud se vyskytují ve svých přirozených ložiskách, vylučoval do jisté míry z disposice vlastníka pozemku, byl by jediné vlastník pozemku oprávněn je dobývati buď sám nebo toto své právo podle své vůle postoupí ti osobám třetím. Neboť vlastnictví k pozemku zahrnuje v sobě nejen povrch, nýbrž i vrstvy kůry zemské pod ním svisle do hloubky (§§ 295, 297 obč. zák., sr. i §§ 1125 a 1147 obč. zák.), pokud platným právem nebyly výslovně stanoveny v určitých směrech výjimky.
Nebylo by závady, aby i dobývání nerostů vzácněji se vyskytujících a pro společnost lidskou velmi důležitých ponecháno bylo vlastníku pozemku, pokud by tu byla záruka, že nerosty ty budou jím skutečně dobyty způsobem odpovídajícím všeobecnému hospodářskému zájmu. To však se dá očekávati jenom tam, kde pozemkové vlastnictví vztahuje se na pozemky velmi rozlehlé, jichž majitelé mají dostatečný kapitál, potřebný k otevření a vyřízení ložisek а k zjednání osob, lhajících nutnou znalost techniky dobývání, pokud ji oni sami postrádají.
V našem státě je však pozemková držba velmi roztříštěna a vlastníkům jednotlivých pozemků není možno, i kdyby chtěli, v tak malém poli ložiska určitých nerostů vůbec otevříti, aby pozdější dobývání zaplatilo vynaložený kapitál, a kdyby jim to , bylo v některých případech možno, nemají po většině potřebného kapitálu ani potřebných znalostí. Ložiska eminentně důležitých nerostů byla by tak pro společnost lidskou bez užitku.
Je proto disposice vlastníka pozemku k určitým nerostům omezena a jich vyhledávání a dobývání podrobeno předpisům zvláštním, zákonům horním.
Zajímá nás otázka, které nerosty považuje československé zákonodárství za tak důležité, že právo je vyhledávati a dobývati vylučuje z vlastnického práva vlastníka pozemku a stanoví pro ně zvláštní normy. Obecný horní zákon ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z., ustanovil v § 3:
»Horním regálem rozumí se ono výsostné právo zeměpanské, podle něhož určité ve svých přirozených ložiskách se vyskytující nerosty, jsou vyhrazeny výhradnému nakládání zemepána.
K hornímu regálu patří všechny nerosty, které pro svůj obsah kovů, síry, kamence, skalice nebo kuchyňské soli jsou upotřebitelný, dále cementové vody, grafit, zemní pryskyřice, konečně všechny druhy černého a hnědého uhlí.
Takové nerosty šlovou vyhrazené.«
Není naším úkolem zabývati se výkladem pojmu »horní regál«, tolik však podotkneme, že horní regál, jak jest definován v § 3 ob. hor. zák., neznamená nic jiného, než výsostné právo státu na vydání závazného zákonného předpisu, kterým se upravují práva a povinnosti obyvatel státu, pokud se určitých nerostů týče, a jeho ponechání v zákoně je jen zbytkem historického vývoje. S pojmem horního regálu a jeho ponecháním v zákoně souvisí i pojmenování »nerosty vyhrazené«.
Navrhoval se pro tyto nerosty název »nerosty svobodné« z toho důvodu, že jich vyhledávání a dobývání je každému, kdo splní podmínky v horním zákoně uvedené, dovoleno i proti vůli vlastníka pozemku (horní svoboda)1
Ale pod ten pojem nespadaly by některé nerosty, na př. sůl kuchyňská, jejíž dobývání a vyhledávání je vyhrazeno výlučně státu. Budeme proto nerosty, k nimž obmezena je disposice vlastníka pozemku a jichž vyhledávání a dobývání je upraveno zákony horními, nazývati nerosty báňskými.
Podle § 3 ob. hor. zák. jsou nerosty báňskými nerosty v tomto paragrafu uvedené jen tehdy, pokud se vyskytují ve svých přirozených ložiskách, ať již primárních, či sekundárních (t. j. takových, na něž byla z ložisek primárních přenesena vlivem sil přírodních, nikoliv činností člověka; takovými sekundárními ložisky jsou na př. naplaveniny, ssutě a pod.. V důsledku positivního ustanovení § 76 ob. hor. zák. jsou nerosty báňskými tyto nerosty také, jestliže se vyskytují v starých opuštěných odvalech.
Nerosty, které se nevyskytují ve svých přirozených ložiskách nebo opuštěných odvalech, nespadají pod ustanovení horního zákona, nýbrž platí pro ně všeobecné normy právní. Nerosty báňskými jsou:
1. nerosty, které pro svůj obsah kovů, síry, kamence, skalice nebo kuchyňské soli jsou upotřebitelný.
Podle § 1 prováděcího předpisu k obecnému hornímu zákonu2 tvoří měřítko pro posouzení upotřebitelnosti zkušenosti v hutnictví. Nerosty, jichž vpředu uvedené části nebyly dosud získány ve velkém· nepatří mezi báňské nerosty tak dlouho, dokud pokroky vědy nepřipraví k tomu prostředky a cesty a dokud taková výroba skutečně nepřejde na pole technického provozu hutnického.
Mnohé nerosty obsahují kov, síru a pod. a právě tylo části propůjčují jim často vlastnosti, pro které nabývají zvláštní ceny v životě lidském (na př. barevné kameny a zeminy, mnohé minerální vody a pod.). Nerosty ty nejsou však nerosty báňskými, neobsahují-li kov, síru atd. v takovém množství, aby byly pro technickou výrobu této části upotřebitelný. Jakmile se však vskutku z určitého nerostu dá získati po hutnicku ve velkém kov, síra a pod., je pro povahu nerostu jako nerostu báňského lhostejno, zda bude pro tuto výrobu skutečně použit čili nic.
Tento výklad prováděcího předpisu má svoji oporu v motivech k obecnému hornímu zákonu3 a souhlasí s ním všichni interpreti horního zákona.
Může se tedy okruh nerostů báňských pokroky v hutnictví rozšířiti i na minerály, které podle dosavadního stavu hutnické techniky báňskými nejsou.
Při výčtu nerostů ad 1. užívá obecný horní zákon t. zv. generální klausule, na rozdíl od taxativního výpočtu jednotlivých částí, pro něž za předpokladu upotřebitelnosti se určité nerosty stávají báňskými. Tato forma má tu výhodu, že vyznačuje se značnou pružností a přizpůsobivostí k daným hospodářským poměrům. Neboť mnohé nerosty, které dříve ήemčly velké ceny, nabyly pokrokem techniky tak značné hospodářské důležitosti, že jich prohlášení za nerosty báňské je plně ospravedlněno (na př. nerosty obsahující nikl, draslík, mangan, wolfram a pod.). Na druhé straně má opět generální klausule za následek právní nejistotu.
Tak již v otázce, co jest míněno pod slovem »kovy«, tvrdili někteří učenci, že pod tímto slovem nutno rozuměti pouze kovy těžké (t. j. kovy o spec. hmotě větší než o), nikoliv však kovy lehké (o spec. hmotě menší než 5). Tak Leuthold a Gränzenstein.4 Leuthold svoje stanovisko nikterak neodůvodňuje, pouze v poznámce poukazuje na motivy k bosenskému hornímu zákonu ze dne 14. května 1881 a na uherský návrh horního zákona z r. 1870. Gränzenstein pro svůj názor dovolává se toho, že by téměř všechny minerály patřily k nerostům báňským, což jistě nebylo úmyslem zákonodárcovým.
Jiní badatelé (Hingenau, F. X. Schneider, Manger, Wenzel, Haberer, Haberer-Zechner, Hácha, Weizsäcker-Zimmer5 jsou toho názoru, že mezi nerosty báňské patří i ty nerosty, které pro svůj obsah lehkých kovů jsou upotřebitelný. Téhož názoru jsou i ministerské instance.
6 Poslednímu mínění třeba přisvědčiti, neboť pro vyloučení lehkých kovů není v horním zákoně opory.
Avšak nehledě k této otázce je i jinak pojem kovu neurčitý. Znamenitým pokrokem chemie v nové době rozšířila se značně znalost jednotlivých látek. Přibyla celá řada prvků dříve neznámých a starší rozdělení prvků v kovy a nekovy pozbylo své oprávněnosti. Ani podle barvy, ani podle neprůhlednosti, ani podle skrytého krystalování, ani podle hutnoty, ani podle tvrdosti a pevnosti, ani podle kujnosti a tažnosti, ani podle bodu tání a varu, ani podle elektrické vodivosti, ani podle tvoření slitin, ani podle chemických vlastností (zásadotvornost, affinità k vodíku, elektrochemické chování) nedá se přesné roztřídění prvků v kovy a nekovy provésti,7 Látky, které by pro některé jejich vlastnosti bylo nutno počítati ke kovům, mají na druhé straně opět vlastnosti, pro které bylo by je přiřaditi k nekovům. A také skutečně vidíme, že někteří badatelé v oboru chemie řadí určité prvky mezi kovy, kdežto jiní tytéž prvky počítají mezi nekovy.
8 Není proto předem možno vypočítati všechny nerosty, které pro svůj obsah kovů patří do skupiny nerostů báňských. U některých nerostů je to nepochybím, u jiných nutno o tom rozhodnouti v konkrétním případě po vyslechnutí znalců a po zralém uvážení všech okolností.9 Pochybno by mohlo býti také, co sluší rozuměli pod slovem »alaun (kamenec)«. Kamence jsou podvojné soli typu R I. R III. (SO4) 212 H2O a moderní chemie zná jich celou řadu Jejich jméno jest odvozeno od kamence hlinito-draselného a užije-li se slova »kamenec (alaun)« bez jakéhokoliv bližšího označení, míní se tím obvykle i ve vědecké mluvě ien kamenec hlinito~draselný.10 Ze slovného znění § 3 ob. hor. zák., kde slovo »alaun« je užito v čísle jednotném na rozdíl od kovů a se zřetelem k době vydání obecného horního zákona, možno souditi, že tímto slovem měl býti označen jen tento kamenec hlinito-draselný.
V přítomné době nemá ovšem tato otázka velkého významu, neboť pouze uvedený kamenec hlinito-draselný se ještě vyrábí po technickú ve velkém z minerálů tento kamenec obsahujících.
Jménem »vitriole (skalice)« označují se sírany těžkých kovů.11 Poněvadž §§ 3 ob. hor. zák. užívá slova vitriol v čísle jednotném, mohlo by býti nejisto, zda tímto slovem měla býti označena pouze skalice zelená, která se tvoří při zvětrávání pyritu na vzduchu a která sloužila pak k výrobě kyseliny sírové, zvané dýmavé nebo české, či také ostatní síranv těžkých kovů.
Rovněž tato otázka nemá valného praktického významu, neboť sírany těžkých kovů budou obyčejně nerosty báňskými již pro svůj obsah kovů.
Slovo vitriol neznamená však kyselinu sírovou a nebylo by proto možno prohlásiti určité nerosty, i kdyby z nich se dala vyráběti ve velkém kyselina sírová, za nerosty báňské, ovšem pokud by se tyto nerosty nedaly snad použiti k výrobě síry ve velkém.12
Sůl kuchyňská je předmětem státního monopolu (§ 4 ob. hor. zák. a celní a monopolní řád ze dne 11. července 1835, čís. 113 sb. z. pol.) bez ohledu na to, zda se vyskytuje v solném ložisku čistá či smíšená s jinými látkami, nebo jako solný pramen.13
Právní nejistotu, kterou způsobuje generální klausule při výpočtu báňských nerostů, měl v úmyslu odstranili návrh horního zákona uveřejněný ministerstvem orby v r. 1876.14 Návrh chtěl přejiti podle vzoru pruského horního zákona z r. 1865 k výpočtu taxativnímu. Legislativní komise z let 1907—1914 navrhovala však opět ponechání generální klausule.15 Při reformě obecného horního zákona bylo by však jistě třeba přesněji určití části pro jichž obsah, k výrobě upotřebitelný, se nerosty stávají báňskými. Bude to tím spíše možno, že novějšími výzkumy v oboru fysiky podařilo se určiti počet prvků a jich místo v periodické soustavě, takže nepřesné rozdělení prvků v kovy a nekovy bude možno opustiti. U sloučenin pak bude nutné označení přesnější než jsou slova kamenec a skalice.
2. K báňským nerostům patří dále cementové vody, tuha, zemní pryskyřice a všechny druhy černého a hnědého uhlí.16
Na rozdíl od nerostů ad 1. vypočítává obecný horní zákon nerosty ad 2. taxativně. Pro příslušnost určitého nerostu ke skupině nerostů báňských není tu dále směrodatnou okolnost, zda toho kterého nerostu možno upotřebiti pro jeho obsah uhlí, tuhy a pod., nýbrž jedině, zda nerost ten možno podle pravidel příslušné vědy prohlásiti za uhlí, tuhu atd.17. Není tedy nerostem báňským na př. rašelina.
Výjimku činí však zemní pryskyřice. Bozsah pojmu zemní pryskyřice mohl by býti sporným v tom smyslu, zda k zemním pryskyřicím bylo by počítati jen živice pevné (přírodní asfalt, ozokerit), či také živice tekuté a plynné. Autentický výklad pojmu zemní pryskyřice podal § 1 zákona ze dne 11. května r. 1881, čís. 71 ř. z., který mezi zemní pryskyřice počítá demonštratívne zvláště naftu (ropu, skalní olej, petrolej, skalní dehet), skalní vosk (ozokerit, zemní vosk). asfalt, jakož i minerály upotřebitelné pro obsah zemní pryskyřice (bitumenu) s výjimkou bituminesního minerálního uhlí.
Bude tedy u živic záležeti také na upotřebitelnosti pro dobývání zemní pryskyřice (bitumenu) ve velkém.
V Československé republice bylo zákonem ze dne 22. března 1920, čís. 197 Sb. zák. a nař., vyhledávání a dobývání živic vyhrazeno státu. Zákon tento byl však zrušen zákonem ze dne 15. prosince 1924, č. 303 Sb. zák. a nař., který hornické vyhledávání a těžení živic podrobil opět obecnému hornímu zákonu, ovšem s některými odchylkami. Zároveň vyložil § 2 cit. zák. pojem živic tak, že jsou to nerosty upotřebitelné pro svůj živičný obsah, ať jsou ve skupenství tekutém, pevném nebo plynném, jako zejména ropa, zemní nebo skalní olej, zemní dehet, ozokerit, asfalt a naftové zemní plyny, při čemž na živičné uhlí se cit. zákon nevztahuje.
Vyložil tedy zákon čís. 303/1924 Sb. z. a n. pojem živic celkem shodně se zákonem č. 71/1884 ř. z.

Na př. návrh legislativní komise z let 1907—1914; viz Durych, Reforma obecného horního zákona, Hornický věstník, roč. XIII., str. 202. Hácha, Slovník veřejného práva, Brno 1929, str. 757.
Výnos ministerstva financí ze dne 5. října 1854, č. 634. Otištěn v Manzově vydání horního zákona, Vídeň 1911, v českém překladu v Peters-Koschin, Horní zákony, Praha 1930, Zlonický-Příkop, Obecný horní zákon. Mor. Ostrava 1930, slovensky v Křižko, Báňský zákon, Bratislava 1931. Není závazným předpisem právním, neboť nebyl uveřejněn v žádné sbírce určené k vyhlašování zákonů a nařízení. Je pouhou interní instrukcí pro báňské úřady.
Scheuehenstuel, Motive zu dem allgemeinen österreichischen Berggesetze, Vídeň 1855, str. 72 a 73.
Leuthold, Das österr. Bergrecht in seinen Grundzügen, Praha—Lipsko 1887, str. 49. Gränzenstein, Das allg. österr. Berggesetz«, Vídeň 1855.
Hingenau, Handbuch der Bergrechtskunde, Vídeň 1855, str. 495; F. X. Schneider, Lehrbuch des Bergrechtes, Praha 1870, str. 113; Manger, Das österr. Bergrecht, Praha 1857, str. 8 sl. ; Wenzel, Handbuch des allg. österr. Bergrechts, Vídeň 1855, str. 197 st.; Haberer, Zur Revision des allg. Berggesetzes, Bergrechtliche Blätter, roč. I. (1906), str. 26, Haberer-Zechner, Handbuch des österr. Bergrechtes, Vídeň 1905, str. 3 sl.; Hácha, Slovník veřejného práva, Brno 1929, str. 756; Weizsäcker-Zimmer, System des tschechosl. Bergrechts, Praha 1933, str. 23.
Výnos min. pro obchod a národ. hospod. z 11. I. 1866, č. 17761, výnos uh. min. financí č. 8175/1913 ohledně bauxitu.
O rozdělení prvků v kovy a nekovy a o vlastnostech kovů sr. Votoček. Chemie anorganická, Praha 1925, str. 577 sl.
Na př. antimon a arsen řadí Stavenhagen, Kurzes Lehrbuch der anorganischen Chemie, Stuttgart 1906, str. 287 mezi nekovy. Stejně Bryk-Weissenberger, Kurzes Repetitorium der Chemie, str. 114 a 121.
Rozhodnutí o tom, zda určitý nerost je nerostem báňským, patří v I. instanci do kompetence báňských revírních úřadů, při čemž tyto úřady budou si musiti ve smyslu posl. odst. § 1 prováděcího předpisu vyžádati pokynů ministerstva. Názor bývalého rakouského správního soudního dvoru, projevený v nálezu ze dne 30. listopadu 1889, č. 3703 (Budw. 1889, č. 4990, Schardinger čís. 13), že podle § 4 čís. 17 zákona čís. 77/1871 ř. z. rozhoduje v I. instanci báňské hejtmanství, zda určitý nerost patří do skupiny nerostů báňských, není možno uznati správným. Neboť při rozhodování této otázky nemusí vůbec státi proti sobě dvě strany, a i když v některých případech tomu tak bude, nejde o spor ve vlastním slova smyslu, nýbrž o rozhodnutí otázky veřejnoprávní, к němuž by byly úřady povinny, i kdyby žádná strana o ně nezakročila. To platí i podle zákona ze dne 28. března 1928, čís. 57 Sb. z. a n.
Votoček, Chemie anorganická str. 754 v poznámce; Teyssler-Kotyška, Technický slovník naučný, Praha 1930, díl V., str. 112.
H. Blücher, Auskunsftsbuch für die chemische Industrie, XII. vyd. (1923), str. 1543.
Sr. pokyny min. veř. prací ze dne 20. III. 1930 čís. 64075 ohledně sádrovce a anhydritu, výnos uh. min. financí čís. 16279/1897 ohledně kyzové železné zeminy.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi tvoří předmět státního monopolu na podkladě zák. čl. VII. z r. 1911 i soli draselné a soli s nimi pospolu se vyskytující. Totéž platí i na Hlučínsku, kde nař. č. 321/1920 Sb. z. a n. byl zachován v platnosti § 2 pruského horního zákona ve znění novely ze dne 18. června 1907, který vyhledávání a dobývání kamenné soli, solí draselných, magnesiových a borových a solí s těmito solemi přicházejících ve společném ložisku vyhradil výlučně státu.
Referentenentwurf eines neuen Berggesetzes, Vídeň 1876. Sr. o tomto návrhu Haberer na u. m. str. 23 sl., F. X. Schneider, Kritische Umschau auf dem Gebiete der Bergrechtsreform, Praha 1878, str. 60 sl.
Durych na u. m.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi možno podle pravidel judexkuriální konference z r. 1861 dosici oprávnění k dobývání kamenného uhlí jen po průkazu souhlasu vlastníka pozemku. Na Hlučínsku je vyhledávání a dobývání kamenného uhlí vyhrazeno ve větší části státního území výlučně státu. Viz nař. čís. 321/1920 Sb. z. a n., jímž zachován v platnosti § 2 pruského horního zákona z r. 1865 ve znění novely ze dne 18. června 1907; sr. nález nejvyššího spr. soudu Boh. adm. 5448.
Sr. ohledně uhlí nález správního soudního dvoru ze dne 30. listopadu 1889, čís. 3703 (Buw. 1889, č. 4990, Schardinger č. 13). Totéž platí zajisté i ohledně cementových vod a tuhy.

Citace:

HORNA, Richard. Reforma úrazového soudnictví.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 3, s. 138-138.