Č. 731.

Zabírání bytů: * Odporovalo by zákonu ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., aby byly zabírány nadpočetné místnosti jednoho bytu, kterých nelze ani po eventuelní úpravě samostatně obývati, jenom za tím účelem, aby bylo jich použito k rozšíření jiného bytu již obývaného.
(Nález ze dne 24. února 1921 č. 2154.)
Věc: Dr. Frant. Vrabec jako kurátor choromyslného Viléma F. a jako správce domu č. p. 325-1. v Plzni proti nájemnímu úřadu v Plzni o zabrání pokoje. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: — — —
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil toto:
Je nesporno, že zabraný pokoj je v bytě Anny P. ve smyslu § 5, odst. 1, bod 2 a § 8, odst. 1, bod 9 nadpočetný. Posléze citované ustanovení zákonné připouští však zabrání nadpočetných místností pouze tehdy, lze-li v nich samostatně obývati nebo je k samostatnému obývání upraviti. Zákon nesleduje tedy snad účel, omezovati majitele bytů v jejich bytové potřebě, nýbrž sahá k takovému omezení jen proto, aby z nadpočetných místností bylo možno utvořiti nový byt, a připouští tedy zabrání jich pouze tehdy, lze-li přímo anebo po provedení potřebné úpravy a stavební změny (§ 13, odst. 3) utvořiti z nich novou bytovou jednotku, které možno používati, aniž by majitel zbývající nezabrané části byl rušen. Při tom zůstává však lhostejno, utvoří-li se nová bytová jednotka výhradně jen ze zabraných přebytečných místností, či spojí-li se tyto za účelem utvoření takové jednotky ještě s místnostmi jinými. Odporovalo by dojista ustanovením zákona, který chtěl docíliti co možná nejvhodnější distribuce a nejhospodárnějšího využitkování všech po ruce jsoucích obytných místností, aby takovéto skládání obytných místností, které dosud přináležely k různým bytům, v nové bytové jednotky nebylo připuštěno. Nelze proto také snad všeobecně prohlašovati nepřípustným, aby zabrané nadpočetné místnosti jednoho bytu byly spojovány s bytem sousedním nebo jeho částí; takové opatření předpokládá však, že i tento byt nebo tato jeho část podléhá disposici obce, ať už na základě souhlasu všech na tomto bytě zúčastněných (§ 11 cit. zák.), ať na základě záboru provedeného podle zákona, a že se tak děje, aby utvořena byla nová bytová jednotka pro nového majitele bytu. Naproti tomu odporovalo by zákonu, aby zabírány byly nadpočetné místnosti jednoho bytu, kterých nelze ani po eventuelní úpravě samostatně obývati, jenom za tím účelem, aby bylo jich použito toliko k rozšíření jiného bytu již obývaného, tedy k pouhému zlepšení bytových poměrů dosavadního majitele tohoto bytu, byť i všichni na tomto bytě zúčastnění s opatřením tím souhlasili. Ve všech případech nutno pak požadovati, aby nová bytová jednotka, ať už jakýmkoli způsobem složená, byla způsobilá k samostatnému obývání, a byla tedy samostatně přístupna. Zda podmínky tyto jsou dány, dlužno pak posuzovati jen s hlediska objektivního, zcela bez ohledu na to, kterými osobami místnosti dotčené jsou právě obývány a v jakém vzájemném poměru k sobě tyto osoby jsou. Stejně ovšem naopak, jsou-li podmínky záboru splněny, je lhostejno, zda ten, kdo za přikázání nového bytu žádal, na žádosti té setrval či ji odvolal, prohlásiv, že na přikázání bytu již nereflektuje.
Jak ze spisů patrno, pokoj zabraný z bytu A. o sobě samostatně obýván býti nemůže. Bytový úřad nezabral ho také za tím účelem, aby výhradně z něho utvořil samostatnou bytovou jednotku, nýbrž aby ho spojil s »bytem« ing. S. Než podle spisů ing. S. nemá samostatného bytu, nýbrž obývá toliko jeden pokoj v třípokojovém bytě, jejž od majitele domu jako jednotný celek má najatý Anna S. Není z aktů patrno, v jaké vlastnosti ing. S. tam bydlí, zda jako podnájemník či v jakém jiném poměru; v tom i onom případě jeví se však provedené opatření především jen jako roz- šíření třípokojového bytu Anny S. o 1 další pokoj, pro něž není v zákoně opory. Bylo by podle zákona přípustno jenom tehdy, když by tu byly podmínky zákonné také pro to, aby z bytu Anny S. zabrán byl pokoj obývaný ing. S. anebo kdyby za souhlasu všech účastníků — k nimž podle § 11 cit. zákona náleží také majitel domu — pokoj ten dán byl obci k disposici a když by oba tyto pokoje bylo lze spojiti v jednotný samostatný bytový celek, který by, provedouc případně potřebné úpravy, bylo lze samostatně obývati.
Poněvadž úřad, vycházeje z mylného právního názoru stran rozsahu oprávnění daných obcím zákonem z 30. října 1919, zabral sporný pokoj, aniž předem zjistil, lze-li z něho ať o sobě, ať spojením s jinými místnostmi, jež by buď za souhlasu všech zúčastněných dány byly obci k disposici, buď obcí podle zákona byly zabrány, utvořiti bytovou jednotku samostatně obyvatelnou, bylo naříkané rozhodnutí nájemního úřadu jako nezákonné zrušiti.
Výměrem městského úřadu z 27. listopadu 1920 čís. 5285/byt. soud neměl podnětu se zabývati, poněvadž nemá povahy samostatného úředního rozhodnutí neb opatření, nýbrž jeví se pouze jako důsledek rozhodnutí nájemního úřadu, jež tímto nálezem jako nezákonné se zrušuje.

Citace:

Č. 731. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 258-260.