Č. 839.

Školství: Podmínky zrušení definitivní pobočky školy národní.
(Nález ze dne 13. května 1921 č. 5379.)
Prejudikatura: nál. č. 805.
Věc: Místní školní rada v D. proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze o zrušení pobočky při I. třídě chlapecké školy obecné v D.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Předseda zemské školní rady v Praze zjistiv, že německou chlapeckou,obecnou školu národní v D. navštěvovalo školou povinných žáků v roce 1916-17 518, 1917-18 493 a 1918-19 440, že škola ta čítá pět postupných tříd a pět poboček (dvě definitivní, tři provisorní), zrušil rozhodnutím ze dne 14. června 1920 k návrhu zemského správního výboru podle § 9 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. pobočku při prvé třídě jmenované školy. Odvolání proti tomu podané bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné, poněvadž rozhodnutí předsedy zemské školní rady bylo učiněno v mezích oprávnění, které mu dává zákon z 3. dubna 1919, pozměněný zákonem z 9. dubna 1920 a vedle toho počet žactva po redukci nijak neohrožuje vyučování na jmenované škole.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o stížnosti toto rozhodnutí pro vady řízení a nesprávné posouzení věci naříkající setrval při nálezu ze dne 9. dubna 1921 č. 4063 (Boh. č. 805), na jehož odůvodnění po rozumu §u 44 j. ř. poukazuje. V nálezu tom byl vysloven a odůvodněn názor, že předseda zemské školní rady jest oprávněn zmenšiti počet tříd neb poboček nejen na školách zřízených podle zákona z 3. dubna 1919, nýbrž i na školách, jež byly zřízeny dle předpisů starších (zemských zákonů), a že snížení počtu tříd odporuje zákonu jen tehdy, když podle počtu žáků ke škole dotyčné povinných, děleného počtem tříd a poboček zbývajících, připadá na jednu třídu neb pobočku více než 79.
Stížnost namítá, že zrušení definitivní pobočky podle zákona mohlo nastati jen tehdy, když návštěva školy podle tříletého průměru klesla pod 80 na jednu třídu.
V § 9 není pro zmenšení počtu tříd neb definitivních poboček ani zvláštní řízení předepsáno, ani stanoveno, že postupovati jest obdobně jako při zřízení tříd, tedy přihlížeti k tříletému průměru žactva školou povinného. Na ustanovení §u 1 nebo § 3 cit. zák. nelze se odvolávati, neboť předpisy tyto jednají toliko o zřízení škol, pokud se týče o nutnosti zříditi pobočku na škole měšťanské, nelze jich proto upotřebiti při zrušení škol neb tříd, které jest toliko v § 9 cit. zák. upraveno. Předpisu § 11 říš. škol. zákona nelze se k důvodnění názorů stížnosti také dovolávati, neboť i tento předpis jedná pouze o zřízení tříd, nikoliv o jejich zrušení. Předpisy starší, totiž zemské zákony, neobsahují také žádných ustanovení o tom, za kterých podmínek lze přikročiti ke zrušení třídy; § 20 zákona ze dne 19. února 1870 č. 22 z. z. stanoví pouze, že veřejná škola národní může býti zrušena toliko s povolením ministerstva kultu a vyučování a to jenom tehdy, když není školou nutnou. Nemohla tudíž býti zrušena škola a důsledně ani třída, která měla povahu školy neb třídy nutné, ani s povolením ministerstva vyučování. Tento právní stav byl zákonem ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. potud pozměněn, že od doby, kdy tento zákon vstoupil v platnost, není zapotřebí návrhu některého konkurenčního činitele na zrušení třídy neb školy, nýbrž že může předseda zemské školní rady o zrušení školy aneb třídy sám rozhodovati bez rozdílu, jde-li o školu nutnou neb o školu jinou.
Přihlíží-li se pak k úmyslu a duchu zákona ze dne 3. dubna 1919, nemůže býti pochybnosti o tom, že by přímo odporovalo účelu tohoto zákona, kdyby musil předseda zemské školní rady vzíti za základ svého rozhodnutí tříletý průměr žactva a nesměl přikročiti k zrušení školy neb třídy (pobočky) jenom na základě výkazů o počtu dítek povinných ke škole v posledním školním roce a školu tu skutečně navštěvujících.
Zákon tento chce se postarati o to, aby dítky mohly býti vyučovány ve svém jazyku mateřském a nebyly nuceny navštěvovati školy s jiným jazykem vyučovacím; důsledkem zřízení většího počtu takových škol musí klesnouti počet žáků na školách dosavadních. Dlužno proto míti za to, že zákon sleduje oba tyto účely a chtěje obě opatření vzájemně souvisící provésti co nejrychleji, úmyslně rozhodování o zrušení škol a tříd přenesl na funkcionáře v § 4 jmenovaného, vyloučil ze spolupůsobení dosavadní školské úřady a upustil tím od řízení ve starších zákonech školních pro tyto úřady předepsaného, a ponechal v úvaze jmenovaného funkcionáře, jakým způsobem sám potřebný materiál pro svá opatření získá. Pokud stížnost vytýká, že naříkané rozhodnutí není věcné odůvodněno a že není z něho ani zřejmo, z jakých skutkových okolností úřad vycházej, ani z jakých důvodů neuznal námitky v odvolání obsažené bezdůvodnými, spokojiv se pouhým označením zákonných předpisů, nelze v postupu tom shledati podstatnou vadu řízení, poněvadž stěžovatelka, jak svědčí odvolání a stížnost, nebyla v pochybnosti, z jaké skutkové podstaty úřad vycházel, a v hájení svých právních zájmů nebyla poškozena.
Bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 839. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 533-535.