NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Č. 7919.

Zaměstnanci veřejní: Při převodu do platů podle zák. č. 103/1926 zanikají i osobní přídavky do pense započítatelné.
(Nález ze dne 2. května 1929 č. 14389/27.)
Věc: Dr. František B. v J. proti ministerstvu spravedlnosti o převod do platů podle zák. č. 103/1926.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-li jako předsedovi sedrie v B. byl v důsledku propočtení služ. doby od 1. ledna 1921 vedle požitků 5. hodn. třídy, 3. plat. stupně přiznán osobní do pense započítatelný přídavek ročních 2700 Kč. Při převodu do nových platů podle zák. č. 103/26 zahrnulo presidium vrch. zem. soudu v Praze přídavek tento mezi stálé služ. požitky, které podle § 196 odst. 1 zák. toho zanikají. Odvolání zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím v podstatě v úvaze, že předpis § 196 odst. 1 zák. č. 103/26 se výslovně zmiňuje též o všech individuelně zaměstnanci udělených osobních přídavcích, aniž by z tohoto striktního nebo jiného předpisu dalo se souditi, že by tu měly snad býti vyloučeny přídavky do pense započítatelné.
Stížnost založena je na názoru, že uvedený osobní přídavek není dotčen předpisem § 196 odst. 1 zák. č. 103/26, ježto byl přiznán st-li jako jakési osobní privilegium jen »pro jeho osobu« mimo platný zákon a tvoří tedy pro st-le jus quaesitum, které novým zákonem, který provedl pouze věcnou, tedy pro všechny platnou úpravu platovou, vzato býti nemůže. Mimo to byl přídavek ten výslovně přiznán jako do pense započítatelný a nemůže také pro tuto svou povahu zahrnut býti pod normu § 196 odst. 1 cit. zák., která o přídavcích tohoto druhu zmínky nečiní. Nss neuznal stížnost důvodnou. Je všeobecně uznávanou zásadou práva, že zákonodárce může ve způsobu formelního zákona rušiti i práva nabytá jakéhokoli charakteru a že z této jeho moci nejsou vyňata ani práva a zvláštní výhody, jichž jednotlivec získal z individuelních aktů správních, jdoucích nad rámec zákona. Je tudíž stížnost na omylu, domnívá-li se, že nemohl zák. č. 103/26 dotknouti se osobního přídavku st-lova proto, že byl mu přídavek ten přiznán jako ius personalissimum nad platný zákon a je dotčená výtka stížnosti lichá.
Stejně je tomu, pokud stížnost se dovolává povahy řečeného osobního přídavku jako požitku započítatelného do pense a z tohoto charakteru přídavku toho dovozuje, že měl býti ponechán st-li jako součást nových platů i po úpravě platové, zavedené zákonem č. 103/26.
Zákon ten určil v § 196 odst. 1, že služ. příjmy tímto zákonem nově stanovené nastupují na místo všech dosavadních stálých služ. požitků a jiných na základě zák., vl. nař. neb usnesení vlády povolených, jakož i všech individuelně zaměstnanci udělených osobních přídavků. Předpis ten mluví o »všech« osobních přídavcích, aniž by rozlišoval mezi přídavky, jež doplňují jen akt. požitky a těmi, které jsou určeny, aby tvořily také součást pens. základny. Sluší proto míti za to, že předpisem tím postiženy byly, pokud jde o otázku zániku dosavadních akt. služ. požitků, všechny osobní přídavky bez rozdílu druhu a že je pro otázku tu bez právního významu skutečnost, byl-li určitý osobní přídavek započítatelný pro výměru výslužného či nikoli.
Názor ten podporuje i úvaha, že uvedený předpis upravuje toliko otázku poměru dosavadních stálých služ. požitků k akt. platům nového zákona a že proto v této relaci nemůže záležeti na tom, požíval-li dotčený zaměstnanec při převodu určitého osobního přídavku jen jako doplňku služného či měl-li býti přídavek ten také součástí platů při výměře výslužného.

Citace:

č. 9858. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 842-844.