NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

Feuilleton.

Útržek papíru zrádcem.

(Ze starého soudního procesu.)

1.
V zadní světničce hostince „U meče“ v městě G. z večera měsíce prosince r. 1859 sedělo pohromadě několik studentů. Hovořili o zřízeném jimi nedávno ochotnickém divadle a zvláště o malé pěkné veselohře, již Maxmilian R. jako nejnovější plod básnického ducha svého právě jim byl přečetl. Mladí přátelé uznali jednomyslně, že tato veselohra se hodí pro malé jich divadélko a naléhali na spisovatele, aby ji dovolil co nejdříve provozovati a později do tisku dal. Skromný spisovatel však jim to prozatím odepřel. Pravilť, že na kuse tom musí všelicos opravit, což však učiní teprve později. Bude-li se jim tento kus i potom, líbiti, vyhoví prý rád jich přání a sám se přičiní, aby byl v scénu uveden. Přátelé se upokojili a znovu přecházel rukopis básníkova plodu z ruky do ruky, při čemž každý chválil krásné písmo. Zejména byl to mladý Edvard S., jenž se nemohl ani odloučiti od velmi vkusně psaného titulního listu.
„Zítra tedy,“ pravil pak, podávaje příteli zpět rukopis, „odebéřeš se, Maxmiliáne, na prázdniny? Nechtěl bys snad několik dní vyčkat, ač nastane mírnější počasí?“
„To je již nemožno,“ pravil Max. „Psal jsem domů, že odcestuji a v určitý den budou mne očekávati.“
„Pocestuješ poštou?“
„Nikoliv, zvolil jsem si zajímavější způsob cestování. Pocestuji po ledě na bruslích.“
„Jakže? Na bruslích!?“ zvolali překvapení přátelé. „Toť zvláštní a důvtipné cestování! Dá-li se jen provésti!“
„Proč by nedalo?“ odvětil Max. „Řeka je zamrzlá až se srdce směje a statek mého otce je nedaleko řeky. Toť bude pravá rozkoš!“
„Upusť od toho, milý Maxe!“ napomínali ho někteří, „led je klamný — nemá trámů, jak praví židé — tvůj domov jest vzdálen asi osm hodin, a kdybys tuto cestu i za čtyry hodiny urazil, bylo by to příliš a unavilo by tě. Najmi si raději zvláštní povoz, tvůj otec rád ho zaplatí a matka ze samé radosti udělí vozkovi ještě zpropitné, že vidí u sebe syna.“
„Buď jak buď,“ smál se Max, „zůstane při tom, že pojedu po bruslích. Pro mne to není žádné namáhání; víte dobře, že jsem jeden z nejobratnějších bruslařů. Tedy pošta po bruslích! Připijte mi na brzké shledání!“
Edvard starostlivě potřásal hlavou.
„Mně však dovolíš,“ pravil k Maxovi, „abych tě směl provázеti až ke mlýnům?“
„Proč bych nedovolil?“ odpověděl Max. „Těší mne to, že mne chceš provázeti; zároveň to bude pro tebe cvik, jehož tobě je dosud zapotřebí. Zítra odpoledne určitě o jedné hodině odjedu. Těšilo by mne, kdybyste všichni se dostavili ke kanálu, odkud vyjedu.“
Přátelé mu to slíbili a s veselou myslí se rozešli.
Max dostál slovu. Příštího dne odpoledne, ihned po obědě, nastoupil podivnou svou cestu. Počasí bylo dosti příznivé. Po nebi bloudily potrhané mraky, jimiž prodíralo se chvílemi slunce. Byl tuhý mráz, že sníh skřípal pod nohami každým krokem. Staří i mladí použili krásného počasí, aby se pobavili na ledě. Max byl velmi potěšen vhodným počasím a s veselou myslí vkročil na kanál, aby si připjal brusle. Na ledě se lidé jen jen hemžili; i přátelé Maxovi podle ujednání se dostavili všichni.
„Tedy skutečně máš v úmyslu cestovati po řece na bruslích?“ tázal se Edvard starostlivě.
„Ovšem, můj úmysl jest pevný,“ odvětil Max. „Právě chci odcestovati, jak vidíš. Zavazadla poslal jsem již napřed. Dorazím domů ještě v pravý čas. Chceš mne provázeti až k mlýnům?“
„Ano, s radostí!“
„Dobře, tedy rychle vpřed!“
Rozloučivše se srdečně s ostatními, v nejbližším okamžiku letěli jako střely po kluzkém povrchu kanálu a brzy zmizeli s očí přátelům.
2.
Téhož dne, asi hodinu před polednem, jakýsi poutník, filec nesa na zádech, ubíral se samoten po zasněženém poli, směrem k blízké vesnici. Byl to podomní obchodník, jenž ve vsi zamýšlel poobědvati a odpočinouti si. Muž ten patrně měl naspěch. Brzy došel do jediné hospody ve vsi a hověl si v dobře vytopené světnici. Hostí tam nebylo. Hospodský i jeho žena sem a tam přecházeli; tato častěji meškala v kuchyni, aby pro příchozího připravila pokrm; brzy bylo jídlo připraveno a ještě rychleji hladovým poutníkem snědeno.
Po jídle chtěl pocestný dále. Ale jediný pohled zatemněným oknem poučil ho, že nebylo by radno, odvážiti se ven. Venku nastala hustá chumelenice. Povzdechnuv, oddal se neznámý muž osudu a umyslil si, že se podívá se svým zbožím ve vsi po domech.
„Bude lépe,“ pravil sám k sobě, „abych zde zůstal, neboť do večera nedojdu do nejbližší dědiny a nečas tak brzy neustane.“
„Mate pravdu,“ podotknul lhostejně hospodský, „to není počasí k cestování.“
„Inu, přestál jsem již mnohou nepříjemnost na svých cestách,“ rozhovořil se obchodník. „Mešká-li kdo, jako já, celý rok na cestách, zakusí mnohých nepříjemností, člověk nesmí být příliš choulostivý, chce-li se poctivě světem protlouci. Můj malý obchod s krajkami a plátnem neposkytuje mi sice mnoho zisku, uživí však přece mne i malou moji rodinu. Mám zboží dobré a přece laciné a tak najdu i dosti kupců. Pohleďte, jak krásné je to zboží! Je tomu teprve několik dní, co mne došly tyto krajky přímo z Bruselu.“
Domluviv, rozvázal balík a vyložil zboží na stůl, nabízeje je ke koupi hospodské, která zvědavě k němu přistoupila.
„Nuže, hospodyně,“ pravil, „vyberte si něco pěkného, váš pan manžel zajisté to rád zaplatí.“
Hospodská, zavalitá, škaredá to žena, asi padesátiletá, ušklíbla se trpce. Neodpověděla ničeho, než pronikavý zrak její chtivě utkvěl na krásném zboží; brzy však se ohlédla po svém muži, jenž mrzutě hleděl před sebe, sedě u kamen.
Zatím hospodská začala opět prohlížeti zboží. Oči jí neobyčejně jiskřily a z celého vzezření vysvítalo, jak ráda by měla ty krásné věci. A skutečně vybrala si něco, avšak zboží jí bylo přece drahé; po delším smlouvání upustila konečně od koupi, a obchodník jal se zbalovati zboží.
Mezitím hospodský, složitý, plecnatý muž, zrzavých vlasů a vzezření nepříjemného, maje ruce nazad složeny a z krátké lulky dýmaje, přešel zamyšlen několikráte po světnici. Pojednou zůstal stát i u okna a obrátil se ke kramářovi.
„Pojďte sem!“ promluvil chraplavým hlasem, „a ukažte mi své zboží, snad se přece dohodneme.“
Obchodník rychle uposlechl, doufaje, že přece koupí vyzíská. Oba počali pak horlivě smlouvati — hospodský smlouval jako pravý žid. Kramář vzpíral se tak nízkým cenám, jaké mu onen nabízel, chválil své zboží a dovolával se boha, že je nepřeceňuje. Při tom nemálo se rozhorlil. Vychvaluje své zboží, stál zády obrácen ke stolu, drže zároveň krásný kus krajek proti světlu, aby tak dokázal, jak jsou pěkné a jemné. Ježto byli oba pohříženi v horlivém smlouvání, hospodská, zatím přistoupivší ke stolu, jala se zkoušeti krajky na stole rozložené. Čím déle je prohlížela, tím více rostla její chtivost. Konečně nemohla odolati pokušení. Rychle uchopivši kus krajek, který obzvláště se jí líbil, skryla je hbitě za ňadry, mrštivší jiskrným, potutelným zrakem významně na svého muže. Hospodský to zpozoroval a pochvalné kynutí hlavou bylo odměnou podnikavé jeho polovici. Pohodlně usadila se v křesle a tvářila se ke všemu lhostejně.
Kramář zase přistoupil ke stolu. Nemohl se nikterak s hospodským smluviti, ani ten nejevil chuti, že by něco koupil. Mlčky shrábnul kramář zboží, které bystře a rychle přehlédnul. S úžasem zpozoroval, že mu nejvzácnější kus schází. Mrzutě dal to hospodské najevo, neboť před tím nikdo jiný nebyl u stolu.
(Pokračování.) (Pokračování.)
Ona však jevila překvapení, nechtíc o ničem věděti. Kramář však nebyl z těch, kteří se dají upokojiti ničemnými výmluvami. Beze všech okolků žádal rozhodně nazpět odcizené zboží. To však ženu nemálo pobouřilo, takže počala spílati drzosti kramářově.
„Co myslíte,“ rozkřikla se, „že jste v nějaké peleší lotrovské? Radím vám, abyste ihned odešel z našeho poctivého domu!"
„To učiním,“ odvětil podvedený, neméně rozhorlen, vzal svůj balík, ubíral se ke dveřím; „vím ale dobře,“ volal ještě, „že krajky ty byly mi zde ukradeny, avšak soud mi pomůže k mému vlastnictví.“
Chtěl nyní rychle vyjíti ze světnice.
„Cože, ty darebný poběhlíku!?“ rozkřikl se nyní hospodský, vzchopiv se rychle. „Ty nás poctivé lidi máš za zloděje a lupiče? Ty bys nás chtěl udati u soudu? Počkej, proklatý chlape, já ti za to naložím!“
Sotva domluvil, uchopil zuřivě železný pohrabáč a uhodil jím ubožáka tak, že ihned bez hlesu klesl k zemi a z otevřené rány se mu řinula proudem krev.
Slyše hluk, přiběhl sluha hospodského do světnice. Chtěl se právě vrhnouti hospodskému do náruče, aby zabránil neštěstí, avšak hospodská klnouc, strhla jej zpět.
Nebohý kramář chrče a sténaje ležel v krvi na zemi; avšak hospodský stále tloukl pohrabáčem do něho, až nejevil ani známky života.
Nyní teprv ukrutník vrhl se i na svého pacholka; avšak tento jsa mladý a silný, mocnou pěstí odstrčil ho a jen na důtklivé ženiny prosby upustil od dalšího útoku. Vyhrožujíce nyní o závod pacholkovi, vynutili na něm slib, že zachová o všem úplné mlčení; za to mu slíbili, že mu dají značnou část zisku ze zboží i peněz, kramáři odcizených. Leknutí, strach a zároveň naděje na hojný zisk pohnuly pacholka, že přivolil ke všemu a spolčil se se svými pány.
„Co si počnem nyní s mrtvolou toho chlapa?“ tázal se hospodský, ceně zuby. „Musíme ji odstraniti, jinak jsme ztraceni.“
„Zahrabeme ho v zadním chlévu, kam po celý rok nikdo nepřijde,“ podotkla žena.
„Ne — nikoliv!“ zvolal pověrčivý hospodský úzkostlivě. „V domě mrtvolu nenechám, neměl bych pokoje dnem i nocí a v našem hospodářství nebylo by štěstí ani požehnání.“
„Nuže,“ dí pacholek, „hoďme ho do vody, k řece není daleko.“ Pacholkův návrh líbil se oběma. Než na blízku vesnice nechtěli prolomiti led, majíce za to, že bude prozřetelnější, odvlekou-li příští noci mrtvolu daleko od vsi, kde řeka rychleji proudila. Prozatím zavlékli mrtvého do chléva vzadu ve dvoře.
Mezitím přikvapil večer a s nimi tak bouřlivé počasí a hustá chumelenice, jako by i příroda chtěla zahaliti zločin v temné roucho.
Zločinci, zatěžkavše mrtvolu několika kameny, jali se ji zašívati do rohožky. Pojednou ozval se prudký tlukot na zamčené dveře u síně. Smrtelná bledost pokryla obličeje všech a zraky jejich nejistě těkaly kolem.
Tlukot na dveře stával se čím dál tím prudčí a z venku ozýval se hlas neznámého, žádaje noclehu.
Vyděšeni vyběhli ze chléva a pospíšili do jizby. Hospodský opatrně otevřel okna, nahlížel ven, pátraje, kdo se osmělil rušiti je v jejich zločinném díle.
U domovních dveří stál kdosi, jak se zdálo, nějaký pocestný, jenž neustával klepati, jsa již netrpěliv, že mu nikdo neodemyká.
Hospodský uklidněn zavřel okno a pokynul pacholkovi, aby šel otevřít, což tento, jak bylo patrno, jen s nechutí učinil.
3.
Cizinec, jenž tak bouřlivě žádal noclehu, byl mladík asi dvaadvacetiletý, zevnějšku příjemného. Dle slušného obleku i zevnějšku dalo se souditi, že náležel vyšší třídě. Byltě zimou skoro ztuhlý a posadiv se u stolu na židli, počal si naříkati na prudké bolesti v nohou následkem pádu na ledě, takže jen stěží dovlékl se od řeky do hostince. Hospodský i žena jeho, ač prve nemálo se ulekli nepředvídané i nevítané návštěvy, nyní přece litovali mladíka, jenž žádal občerstvení i noclehu, ježto nebylo mu možno, aby dále cestoval.
Hospodská připravovala večeři a hospodský i pacholek prohlíželi zatím cizincovu poraněnou nohu, již natřeli kořalkou a pečlivě ovázali. Hospodská sama vyhledala k tomu obvazky. Pak požil příchozí chutného pokrmu a odebral se do vykázané mu ložnice.
Nyní nastala opět porada, jak by mrtvolu obchodníkovu co nejsnadněji odstranili, aniž by toho přibylý sem host zpozoroval. V tom zaslechli ho, kterak sestupuje se schodů, žádaje světla. Dali mu svítilnu a pacholek sám dovedl ho na místo, kam si přál jíti, a pak se vrátil do jizby. Za několik okamžiků bylo však slyšeti na dvoře hluk a silné bouchnutí dveřmi. Hospodský zbledl. V témž okamžiku vrazil již mladík do jizby celý vyděšený.
„Můj bože!“ zvolal po chvíli, zpamatovav se. „Kde jsem se to ocitl? Ve chlévě, kam jsem zbloudil, leží mrtvola jen napolo v rohožku zašitá! Chci okamžitě odtud, ani minutu se zde déle nezdržím. Co jsem dlužen? Nikdo se ode mne nedoví, co jsem zde viděl, to vám přisahám!“ Umdlen, oběma rukama obličej si zastíraje, vrhl se v křeslo.
Hospodský ani slova nepromluvil, jen jizlivýma očima pohlížel na mladíka. Žena, rychle zamknuvši dveře, pokynula svému muži, aby k ní přistoupil, načež mu rychle cosi pošeptala.
Hospodský po chvíli přistoupil k mladíkovi a pravil mu tlumeným hlasem: „Kdybychom vás nyní nechali odejíti, vzbudilo by to jen podezření. Ve vsi beztoho nám nikdo nepřeje. Zítra ráno můžete pak odejíti. Jděte jen do své ložnice a chovejte se pokojně. Učiníte-li povyk, nebo pokusíte-li se o útěk, zabiji vás bez milosti jako toho, jejž jste viděl venku. Rozumíte? Nyní pojďte, já vám posvítím“
Mladík poloomámený uposlechl. Hospodský doprovodiv ho do ložnice, zamkl dveře a vrátil se pak do jizby. Zde mu činila žena výčitky, že nechal cizinci nahoře světlo, z čehož povstala mezi oběma prudká hádka.
„Nu, co na tom?“ zvolal rozhorleně muž. „Však já mu brzo zacpu ústa, aby ani slovem nepípl. Ty jdi do chléva,“ poručil pacholku, „a dodělej tam, čeho třeba! Zde tě teď nepotřebuji.“
„Snad nechcete také tomu mladému pánovi ublížiti?“ osmělil se pacholek otázati.
„Co tobě na tom sejde, proklatý chlape?“ zařval hospodský, uhodiv pěstí na stůl. „Musí tak být,“ doložil temně, „není jiné pomoci, neb jen tak budeme bezpečni. Jest si tím sám vinen, proč šel do chléva a viděl tam, co nikdo neměl vidět.
„Koukej, abys šel,“ domlouvala pacholkovi hospodská, „snad se nebojíš, zbabělý chlape?" Při tom násilně ho vystrčila z jizby.
Volným krokem odebral se pacholek do chléva. Když se vrátil, zastihl ještě hospodského i jeho ženu pospolu v jizbě.
„A nyní pojď!“ volal naň hospodský, „podíváme se na toho chlapíka nahoře!“ A uchopiv světlo, táhl pacholka do ložnice mladíkovy.
Polo svlečen ležel zde mladík již úplně bez sebe, jen ještě očima strašně koulil.
„Koukej, Filipe,“ pravil hospodský, ušklíbnuv se, „toho nebude již hlava bolet, byl jsem s ním brzy hotov. Ten nás již nezradí. Byl by tak jistě učinil přes svůj slib.“
Při tom zuřivě trhal listy z modlitební knížky, která ležela na stole rozevřena a z níž mladík nejspíše před tím byl se asi modlil.
Pak odvlékli jeho mrtvolu rovněž do chléva, ještě téže noci odvezli pak mrtvolu obchodníkovu na sáňkách k řece, kde ji pohroužili pod led. Podobně učinili příští noci s mrtvolou mladíkovou, kterou též do rohožky zašili. Teprve později odklidili i oblek obou, aby se uchránili před možným prozrazením. Drahé hodinky mladíkovy prodal hospodský svému známému za hranicemi.
(Pokračování.) (Pokračování.)
4.
Edvard S., jenž ztrávil prázdniny v městě, domníval se, že jeho přítel Max šťastně dorazil domů, a nemyslil již ani na podivný způsob, jakým cesta tato byla konána.
Jednoho dne zrána, právě když chtěli vyjíti z domu, vstoupil k němu do pokoje Maxův hostitel v průvodu staršího pána.
„Jsem baron R., Maxův otec,“ pravil tento k Edvardovi, „můj syn nepřišel domů, ač udal přesně den i hodinu, kdy k nám přibude. Chtěl jsem se tedy podívati po tom tuláku,“ dodal polo žertovně, „a vzíti jej s sebou. Než tu k mému překvapení jsem se dověděl, že již dávno odcestoval. Hostitel mého syna odkázal mne k vám, že vy jediný z jeho přátel, jenž dosud v městě mešká, nejlépe mi můžete podati vysvětlení, proč můj syn neodjel přímo domů, jak nám psal.“
Edvard se nemálo ulekl.
Po chvíli začal obšírně vypravovati, že Max již před několika dny odcestoval a sice přes vše napomínání a varování po ledě na bruslích.
„Provázel jsem jej až k mlýnům,“ dodal, „odkud Max, jak mlynář i jeho chasa může dosvědčiti, vesele a statně dále ujížděl. Domníval jsem se, že Max již dávno mešká doma. Neboť vyzná se velmi dobře na bruslích a mohl snadno za dne ještě domů doraziti. Že se tak nestalo, jest mi skutečně hádankou.“
Každý nyní projevil zvláštní úsudek o této události. Všichni se však shodovali v tom, že Max jen nepředvídanou náhodou byl donucen opustiti směr své cesty. Dalo se předpokládati, že jej potkala nějaká nehoda.
Baron provázen Edvardem pospíšil k mlynáři. Ten popsal jim podrobně cestu, kudy Max od mlýnu se ubíral. Mlynář též odvážlivost mladého pána nechválil a nyní maje za to, že se mu nějaká nehoda stala, poslal ihned své lidi všemi směry, aby jej hledali.
Avšak vrátili se s nepořízenou.
Všichni se nyní domnívali, že Max někde přijel na slabý led, probořil se a utonul. Něco jiného nedalo se ani předpokládati. Otec Maxův i přítel jeho plni zármutku vrátili se do města, aby zde dále pátrali po zmizelém. Vše bylo marné. Nedopídili se žádné jistoty, jen pouhé, trapné domněnky!
Po několika dnech nastalo mírné a teplé počasí, že v krátkém čase byla řeka ledu prosta. Baron dal horlivě prohledati celou řeku, domnívaje se pevně, že syn jeho utonul. Chtěl aspoň nalézti mrtvolu, aby ji čestně pochoval. Slíbil znamenitou odměnu tomu, kdo by vyhledal místo, v kterém syn jeho zahynul. Po několika nedělích skutečně byla z vody vytažena mrtvola, strašně zohavená! Jeden plavec převážeje se přes řeku zabodl svým hákem do jakéhosi předmětu, jejž pak stěží z vody vytáhl. Byl to velký balík rohožkou obložený, v kterém nalezli mrtvolu.
Za přítomnosti soudních úředníků bylo zjištěno, že nešťastník neutonul, nýbrž nejprve byl zardoušen a pak do vody vhozen. Na spodkách, jež vrahové mrtvole nechali, bylo vyšito jméno. Zavražděný nebyl nikdo jiný než baron Max R.
Zarmoucený otec dal mrtvolu odvézti na rodinný statek, kde pak s velikou slavností za velkého účastenství celého okolí byla do rodinné hrobky uložena.
Soud počal nyní pátrati po zločincích s velikou rázností, tím více, když skoro touže dobou a skoro na témž místě vytažena byla z vody jiná mrtvola, taktéž v rohožku zašitá. Avšak nepodařilo se ani vypátrati stopu po pachatelích, ač dle všeho nemohli od místa být daleko. Soud dal mnoho podezřelých osob zatknouti, ale vždy se zjistilo, že byly nevinny. Tak byli zatčeni i dva plavci, o nichž se vyšetřilo, že se studentem u mlýnů mluvili a na směr jeho cesty se tázali. Tito však, zapřísahali se, že jsou nevinni a že pouze mladíka varovali, aby se neodvažoval v tak pozdní době a za nejistého počasí sám na cestu se vypraviti, že by mohl padnouti do rukou všeliké sběři, která by s ním nedělala mnoho okolků.
Jen z důvodů možného proň nebezpečí šli prý kousek cesty za ním, až jim zmizel s očí. Skutečně viděli je opět jiní lidé, když se pak ubírali opačným směrem. Praví vrahové nebyli vypátráni.
Z dosavadního vyšetřování nicméně přece vyšlo najevo, že nešťastník byl nikoliv na veřejné silnici, nýbrž kdesi na noclehu zavražděn. Tomu nasvědčovala okolnost, že byla mrtvola v rohožku zašita. Vražda byla spáchána s úmyslem oloupení, neboť mrtvola byla zbavena všeho až na spodky; oblek ostatní byl pak nalezen dále od místa, kde byla mrtvola; v šatu nalezen sice měšec, ale bez peněz, i zlaté hodinky, které měl zavražděný, zmizely. Vrahové počínali si s velikou obezřetností, neboť i šatstvo bylo pečlivě sbaleno a provazem svázáno. Tím ale zmizely všechny stopy a dle všeho nebylo pro tu dobu naděje, že by pachatelé mohli býti vypátráni.
5.
Zatím uplynulo několik let.
Vesnická hospoda, v níž byly zločiny spáchány, znenáhla nabyla pěknějšího zevnějšku. Hospodský byl stavení valně rozšířil a tu i tam opravil. Opravy tyto však byly potřebné, neboť na silnici, která vedla vesnicí, následkem nového zřízení nastal čilý ruch a krčma tato byla posud jediná v celé vsi. Často tedy přenocovávali v ní cestující obchodníci. Hospodští, nejsouce pro odporný zevnějšek svůj ve vsi příliš oblíbeni, hleděli si více cizích hostí a na onoho obchodníka a jiné minulé věci již více nemyslili. Soudní vyšetřování je arciť nemálo znepokojilo, ale když bylo skončeno, opět se upokojili. Tak žili v úplné bezpečnosti a bezstarostnosti, až byli náhle z ní vyrušeni.
Byl krásný letní den. Hospodský pohodlně dýmaje z lulky stál na prahu u vchodu krčmy, když tu před hospodou zastaví vkusný kočár, s něhož seskočil hezký mladý muž vznešeného zevnějšku.
Hospodský, sňav pokorně čepičku, odpovídal zdvořile na otázky cestujícího, jenž se poptával po jakémsi statkáři, který se byl nedávno ve vsi usadil. Hospodský ochotně poslal k němu svého pacholka, aby se poptal, kdy by mohl příchozí s ním mluviti. Pacholek vrátil se se zprávou, že si pán někam vyjel a teprve k večeru že se navrátí.
„Dejte mi zatím pokoj!“ poroučel cizinec. „Chci si něco uspořádati.“
„K službám,“ pravil hospodský, „musíme jej však poněkud upraviti, neboť nejsme na takové vzácné hosty zařízeni.“
„Dobrá, projdu se zatím po vsi,“ pravil cizinec a aniž by vstoupil do krčmy, kráčel přímo do vesnice.
Ve vsi šel okolo fary, před níž byla malá zahrádka, ve které byl právě farář zaměstnán. Cizinec vlídně pozdravil, farář tím přívětivěji poděkoval a tak rozpředl se mezi oběma hovor, který však byl brzy přerušen, jelikož byl farář kamsi odvolán. Cizinec šel dále, ale brzy nato vrátil se do hospody.
Zde zamýšlel, než pokojík proň připraví, pobavit se na chvíli s domácími. Vešel tedy dovnitř. Leč brzy shledal, že hospodský není příliš hovorný, ba nevrlé odpovědi a potměšilý obličej a jizlivý zrak jeho nemile se hosta dotýkaly. I hostinská nebyla příjemného zevnějšku a na otázky jí kladené nerada odpovídala. Následkem toho hovor ustal. Aby se zbavil této nepříjemné společnosti, umínil si příchozí, že se raději odebere do svého připraveného pokojíka. Vyžádal si však papír a inkoust, aby mohl napsati dopis statkáři, který by zde zanechal, kdyby se včas domů nevrátil.
Hospodská zavedla cizince do připraveného proň pokoje a sehnala i potřebné věci ku psaní, načež, změřivši ještě nejistým zrakem cizího hosta, se vzdálila. Host přisedl ihned ke stolu a chtěl se dát do psaní. K nemalé mrzutosti shledal však psací náčiní v takovém stavu, že nebylo je možno upotřebiti. Jelikož však dříve viděl, že hospodská věci ku psaní z přihrádky stolu vyndala, chtěl se podívati, nenašel-li by něco lepšího. Otevřel stolek, hrabal mezi věcmi, ale nenašel, čeho potřeboval. Již chtěl zavříti stolek, když tu náhle zrak jeho utkvěl na malém papírku, na kterém bylo něco psáno, co upoutalo jeho pozornost. Vyňav papír, bedlivě jej prohlížel. Písmo mu bylo jaksi známé, ač nemohl si vzpomenouti, kde je již viděl. Četl opět a opět — leknutím celý ztrnul. Na papírku, ve stole nalezeném, byl napsán titulek veselohry, kterou Max posledního večera v kruhu svých přátel předčítal. Cizinec pak byl Maxův přítel Edvard S.
(Dokončení.) (Dokončení.)
Ještě se ani nevzpamatoval a již nové překvapení následovalo. Na titulním lístku bylo latinsky připsáno:
„Kdo tento lístek nalezne a pozná, budiž mu důkazem, že, přenocovav v hostinci **, byl jsem zavražděn. Nález nechť jde do G., tam znají pisatele těchto řádků a tím nabudou i zprávy o jeho osudu. Ó, moji milí rodiče, ó, moji drazí přátelé! Co to píši, blíží se snad již poslední hodina života mého! Zajisté mne zavraždí! Jsem v moci jejich! Modlete se za duši mou, jíž bůh budiž milostiv.“
Edvard S. byl s počátku jako omámen, čivy jeho se chvěly a krev hrnula se mu násilně k mozku. Pojednou prohlédl celé strašné tajemství. Bylo mu, jako by viděl přítele, zápasícího zoufale s vrahy. Jako blesk prolétla mu myšlenka: „Hospodský a jeho žena jsou vrahy. Snad zde, v tomto pokoji, dokonal nešťastný přítel jeho pod surovou pěstí!“
Na mysli pobouřen, teprve po dlouhé chvíli se poněkud upokojil. Myšlenka, že snad i jemu hrozí nebezpečí, kdyby ho tak někdo v tomto rozčilení překvapil, dodala mu opět rovnováhy. Těch několik latinských slov utvrdilo ho v domněnce. Ovšem nebyla souvislá a jasná, ale přece poskytovala důkaz, aby mohli býti vypátráni pachatelé nebo aspoň stopa po nich. Za podivných zajisté okolností byl Max zprovozen ze světa.
Těžko mohl Edvard své rozčilení utlumiti, povážil-li, jaké rozvahy bylo zapotřebí k tomu, aby Max mohl napsati a ve stolku ukrýti list, jenž by ušel pozornosti vrahů a dostal se do rukou někomu třetímu, kdo by jej buď poznal aneb z obsahu vyrozuměl, co se zde stalo. Jaké duchapřítomnosti bylo třeba, aby někdo, očekávaje smrt, v latinském jazyku sepsal zprávu o svém strašném osudu.
Edvard S., muž pevné a rázné povahy, vpravil se snadno do jakýchkoli poměrů. Brzy nabyl rozvahy a nahlédl, že v tomto domě jest jeho bezpečnost ohrožena. Usmyslil se, že opustí rychle, avšak nenápadně tento nebezpečný dům. Opatrně složil list, vložil jej do tobolky a volným krokem vesele si hvízdaje sestupoval se schodů. Dole v předsíni stála hospodská. Hleděl jí pevně do tváře a bylo mu, jako by i zrak její pátravě utkvěl na jeho obličeji. Mlčky šel okolo ní z domu ven a dále do vsi.
VI.
Nyní teprve si volně oddechnul. Zastavil se na okamžik a přemýšlel, co by měl činiti. Musil jednati rychle a prozřetelně. Ale jak? Byl ještě příliš dojat tím, co v pokojíku nalezl, nemohl se nikterak k něčemu rozhodnouti. Náhle připadl mu na mysl farář, jenž přívětivým zevnějškem získal si jeho důvěru. Šel okamžitě k němu. Stařičký farář byl nemálo překvapen, když spatřil mladíka tak rozčileného, neboť před chvílí ještě s ním pokojně a klidně rozmlouval. Bez okolků vyplnil prosbu mladíkovu, jenž žádal ho za tajnou rozmluvu, již začal tím, že oznámil faráři, kdo je a za jakým účelem cestuje. Pak prosil, aby mu farář něčeho pověděl o povaze a způsobu života krčmáře a jeho ženy.
Farář pokrčil rameny.
„Poměry,“ pravil, „v jakých žiji s občanstvem zdejším, ukládají mi povinnost, abych šetrně mluvil o jednotlivých členech jeho. Ostatně ani krčmář, ani žena jeho, ani pacholek jejich nechodí do kostela, tím méně ku zpovědi.“
„Nuže, pane faráři,“ odvětil Edvard, „dovolte, abych více pověděl. Co chci sděliti vám, jest něco zvláštního.“
A nyní vypravoval mu vše, co věděl o nehodě přítele svého, barona Maxe R.
„Pamatuji se dobře na tu vraždu,“ odpověděl farář, „ale kterak chcete dokázati, že obyvatelé krčmy měli na zločinu nějakou účast?“
„Vrahové,“ pokračoval Edvard, „dosud nejsou vypátráni a snad mně bylo určeno osudem, abych jim přišel na stopu.“
A nyní vypravoval faráři celou událost s veselohrou svého přítele Maxe, pak jeho podivné cestování po ledě a zmizení. Potom ukázal faráři lístek, který našel ve stolku v pokojíku oné krčmy.
„Lístek ten je titulní z oné veselohry, poznávám písmo přítele a zároveň i latinská slova jsou jeho rukou psána.“
S nemalým úžasem, ba zděšením poslouchal farář vypravování Edvardovo, četl titulní lístek znovu a znovu a prozkoumal zevrubně obsah latinských slov.
„Podezření vaše je podstatné,“ pravil, dávaje mu lístek zpět. „Musíme jednati obezřele; především oznámíme místnímu úřadu, co jste v krčmě našel a jaké máte podezření.“
„Avšak potřebná opatření měla by se učiniti ihned,“ namítal Edvard.
„Zajisté,“ odpověděl farář. „Sám vás doprovodím k místnímu představenému, jenž jest muž zkušený a opatrný.“
Netrvalo dlouho a byli u místního představeného. Krátce sdělil mu farář, proč přišli a Edvard pak vypravoval, co se stalo s jeho přítelem, co našel v krčmě a jaké má podezření.
S velkou pozorností vyslechl představený vypravování Edvardovo.
„Je-li vaše podezření podstatné,“ počal pak, „nejsou jen krčmář a žena jeho vinni, ale i pacholek jejich, jenž po mnohá léta již u nich slouží a nepožívá dobré pověsti, jest spoluvinníkem. Lidé ti, pokud je znám, jsou všeho schopni. Snad se nám podaří, abychom záhadnou věc jedinou ranou objasnili. Začneme s pacholkem; hned pošlu pro něho. Prozatím vstupte do vedlejšího pokoje.“
Potom představený rozkázal přivolanému sluhovi, aby ihned přivedl pacholka krčmářova.
Farář i Edvard zatím odebrali se do vedlejšího pokoje a s úzkostí očekávali okamžik, až se objeví domnělý vrah.
Brzy přišel pacholek, muž to mohutných plecí, postavy rozložité, skoro již třicátník. Surovost a zhýralost vtiskly své známky na jeho čelo. S odpornou drzostí a nadutostí vstoupil do jizby a oslovil představeného velmi příkře: „Dal jste mne volati, co zase již chcete?“
Pokojně a vážně přijal jej představený; tvářil se, jako by si nevšímal surového chování pacholkova.
„Jen strpení,“ pravil klidně, „nesmíme se přenáhliti. Hned potom budeme mluviti o posledním výstupu nočním, při kterém jsi byl hlavní osobou. Především ti však musím připomenouti, že by člověku, který se již tolika přestupků dopustil, lépe slušelo, aby byl na úřadě poněkud skromnějším. Ale tomu tě ještě naučím, ač, jak se zdá, nelze předpokládati, že bys měl v úmyslu kdy se polepšiti.“
„Tedy jen proto jste mne zavolal, abyste mně zde dělal kázání?“ odvětil surovec ten úšklebně, „To jste si mohl uspořiti. Nevíte-li nic lepšího, půjdu zase.“
„Vím něco lepšího, Filipe, počkej ještě,“ pravil představený důtklivě, pohlížeje ostře drzému chlapu v tvář. Tomu nebylo právě příliš volno, ač hleděl to utajiti tím, že se ušklíbal potutelně. „Nesměj se,“ pokračoval představený. „Smích tvůj by se mohl změniti v slzy. Což nepraví ti ničeho tvé svědomí?“
„Mé svědomí?“ ušklíbl se pacholek. „Co je vám do mého svědomí? Co mně má říkati moje svědomí? Praví vám snad něco vaše?“
„Ano!“ zahřměl nyní představený. „Moje svědomí mi něco praví! Praví mi, abych konal svou povinnost! Svědomí tvé bude mluviti na popravišti. Bídníku, kdo zavraždil studenta, zašil mrtvolu do rohožky a vhodil ji do řeky? Mluv?“
Vzdor tohoto padoucha jakoby rázem byl zlomen; chvěl se po celém těle.
„Nezapírej!“ pokračoval představený. „Nic ti to nepomůže. Povíš-li pravdu, můžeš se snad zachovati při životě; neb z čeho tě viní krčmář a jeho žena, připraví tě o hrdlo.“
Pacholek, stojící až dosud pokorně se sklopenou hlavou, se pojednou vzchopil. Nečekal, že by ho krčmář nebo krčmářka zradili. Nad domnělou zradou rozzuřen, rozvázal jazyk.
„Tak tedy o to jde?“ počal temně. „Nechť tedy spravedlnost i na jejich hrdla sáhne.“
A nyní přiznal se ke všemu, nejen, že zavraždili studenta, ale i podomního obchodníka, avšak že jen krčmář a jeho žena to učinili, on že neměl na tom účasti. Ve vší tichosti dal nyní představený zatknouti krčmáře i jeho ženu a odevzdal je i s pacholkem příslušnému soudu, přiloživ ke zprávě zmíněný titulní lístek z veselohry Maxovy, jakož i protokol, podepsaný Edvardem i farářem jako přítomnými svědky.
***
Všichni tři zločinci byli odsouzeni k smrti. Pacholek zemřel, lituje svého zločinu. Krčmář a jeho žena však, chrlíce nestoudné nadávky na zrádného pacholka a strašně klnouce lidem i bohu, kladli hrdla svá pod katův meč.

Citace:

Útržek papíru zrádcem. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 3-5, s. 30-32, 42-44, 54-56, 66-68.