NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12885.

Zaměstnanci veřejní: * Ustanovení § 12 zákona č. 204/1932 Sb. se nevztahuje na státního zaměstnance, který v den účinnosti zákona byl v činné službě a do toho dne měl nárok na státní odpočivný požitek z jiného služebního poměru (§ 11).
(Nález z 30. dubna 1937 č. 12371/37.)
Věc: Antonín C. v Brně proti rozh. min. nár. obrany z 25. července 1934 o úpravě zaopatřovacích platů.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 28. února 1934 žádal st-l jako kancelářský pomocník v. v. min. nár. obrany o přezkoušení výměry zaopatřovacích platů přiznaných mu výnosem z 13. února 1934, dovozuje, že při výměře jeho výslužného jako kancelářského pomocníka bylo přihlíženo pouze ke služební době 8 roků 1 měsíce, nikoli však k dřívější době kancelářsko-pomocnické, za kterou zaplatil pensijní příspěvky; dále uváděl, že nelze u něho použíti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 204/1932 Sb., nýbrž § 12 téhož zákona, a domáhal se toho, aby mu byly přiznány a ponechány zaopatřovací platy podle § 12 odst. 3 cit. zákona ve výměře 11904 Kč (obě pense dohromady). — —
Nař. rozhodnutím přiznalo min. nár. obrany v dohodě s min. fin. st-li do výměry odpočivných platů započtení služební doby kancelářsko-pomocnické od 1. května 1922 do 31. prosince 1925, tedy 3 roky 8 měsíců, kterou si zakoupil; vyslovilo však, že započtením této služební doby se nemění výměra odpočivných platů přiznaná mu dekretem z 13. února 1934, neboť tímto započtením činí celková služební doba započítatelná pro výpočet výslužného 27 roků 11 měsíců 17 dní a normální výslužné se zvyšuje na 76% pensijní základny, t. j. na 5426 Kč 40 h ročně. Vzhledem k tomu stanovené výslužné podle § 64 odst. 1 a) vlád. nař. č. 113/1926 Sb. roční částkou 6000 Kč je stále vyšší než normální výslužné 76% pensijní základny, které činí 5426 Kč 40 h ročně. Současně nebylo vyhověno žádosti st-le o přiznání odpočivných platů podle § 12 zákona č. 204/1932 Sb., poněvadž nesplňuje podmínky tohoto ustanovení, t. j. nebyl dnem účinnosti cit. zákona již ve výslužbě, ani neměl více než jeden odpočivný plat. Dále bylo vysloveno, že při výměře odpočivných platů st-lových bylo nutno postupovati se zřetelem na ustanovení § 11 odst. 2 výše cit. zákona a že st-1 nároku na vojenské zaopatřovací platy, jichž požíval jako bývalý důstojník z povolání, pozbyl, a to k 1. lednu 1933, podle ustanovení § 11 odst. 1 výše cit. zákona. — —
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Nař. rozhodnutí, jak zřejmo z jeho znění, obsahuje několik výroků:
1. povoluje st-li zápočet služební doby 3 roků 8 měsíců, ztrávené ve služebním poměru kancelářské síly pomocné, pro výměru výslužného st-le jako kancelářského pomocníka;
2. stanoví celkovou započitatelnou služební dobu a výši pensijních požitků příslušejících st-li podle vlád. nař. č. 113/1926 Sb. a § 11 odst. 2 zákona č. 204/1932 Sb. v témže služebním poměru;
3. zamítá st-lovu žádost z 28. února 1934, pokud se s hlediska ustanovení § 12 zákona č. 204/1932 Sb. domáhal přiznání, resp. ponechání vojenských zaopatřovacích požitků ve výši, doplňující požitky zmíněné sub 2 na 11904 Kč ročně. — —
Stížnost napadá výtkou nezákonnosti, resp. vadnosti řízení toliko výrok zmíněný v bodě 3, kdežto výroků ostatních se nijak nedotýká; může se tedy kognice nss omeziti výhradně na zamítavý výrok obsažený v bodu 3. V tomto směru nutno předem konstatovati, že st-l byl sice pensionován jako kancelářský pomocník vojenské správy a že nař. rozhodnutím byla mu (sub 2) upravena pense jako kancelářské síle pomocné podle vlád. nař. č. 113/1926 Sb.; protože služební poměr kancelářských sil pomocných je ve smyslu § 9 cit. vlád. nař. soukromoprávním poměrem služebním, pokud se nestaly pomocnými kancelářskými úředníky ve veřejnoprávním poměru služebním po rozumu § 88 téhož vlád. nař. (Boh. A 7589/28, Boh. A CCXCVI/27), nebyl by ovšem nss vzhledem k tomu, že o sporech ze soukromoprávních poměrů a tedy i poměrů služebních (pensijních) jsou podle § 1 j. n. povolovány rozhodovati řádné soudy, příslušným (§ 3 a) zákona č. 36/1876 ř. z. o ss), aby rozhodoval o nároku st-lově na úpravu pense, která mu jako kancelářské síle pomocné byla žal. úřadem přiznána, kdyžtě st-l sám netvrdí a ani ze správních spisů nevyplývá, že by se byl stal kancelářským pomocným úředníkem ve veřejnoprávním poměru služebním. Než v daném případě nejde o to, zda st-li přísluší nárok na vyšší pensi z titulu soukromoprávního, t. j. z poměru jeho jakožto kancelářského pomocníka, nýbrž o to, zda z důvodu kumulace těchto soukromoprávních požitků pensijních s odpočivnými požitky, které st-li patřily z jeho služebního poměru jako bývalého poddůstojníka z povolání, tedy nesporně ze služebního poměru veřejnoprávního, má nárok na to, aby mu byl z těchto veřejnoprávních pensijních požitků přiznán, resp. ponechán, doplněk na částku 12000 Kč ve smyslu § 12 odst. 3 zákona č. 204/1932 Sb. Uplatňuje tedy st-l nárok na veřejnoprávní složku pensijních požitků a je proto nss příslušný rozhodovati o stížnosti do nař. rozhodnutí v bodu 3, kdyžtě proti výměře pensijních požitků z jeho soukromoprávního poměru služebního (ad 2) st-l — jak už shora řečeno — žádných námitek neformuluje. Bylo proto přikročiti k meritu námitek stížnosti. Stížnost dovozuje především nezákonnost nař. rozhodnutí ve směru shora naznačeném (ad 3) proto, že prý neprávem váže st-lův nárok na přiznání odpočivných platů podle § 12 zákona č. 204/1932 Sb. na podmínku, zda byl st-l již dnem účinnosti tohoto zákona ve výslužbě, a namítá, že ze znění odst. 1 cit. paragrafu prý plyne, že předpis § 12 se vztahuje i na pensisty, kteří kdykoli později po účinnosti zákona odešli do výslužby a nabyli nároku na více než jeden odpočivný plat. Nař. rozhodnutí také prý neprávem tvrdí, že st-l pozbyl nároku na vojenské zaopatřovací platy již k 1. lednu 1933, t. j. dnem účinnosti zákona č. 204/1932 Sb., ježto v § 11 odst. 1 ruší zákon nárok na státní odpočivné platy nikoli v plné míře, nýbrž ponechává je za určitých podmínek státnímu zaměstnanci, i když je v činné službě. Také st-li byl prý i po 1. lednu 1933 státní odpočivný plat, příslušející mu jako poddůstojníku z povolání, až do konce ledna 1934 vyplácen, tedy nezanikl a nemusil zaniknouti, když spolu se st-lovým služebním platem jako kancelářského pomocníka nepřesahoval podle § 11 odst. 1 zákona č. 204/1932 Sb. částku 15000 Kč. Nss nemohl uznati stanovisko stížnosti za správné.
Ustanovení § 12 zákona č. 204/1932 Sb. o úsporných opatřeních personálních, normujíc v dílu 111. (§§ 10 až 20) změnu některých předpisů o odpočivných (zaopatřovacích) platech, stanoví v odst. 1, že »státní zaměstnanec ve výslužbě, který má více než jeden státní odpočivný plat, má počínajíc dnem účinnosti zákona nárok pouze na jeden z nich podle vlastní volby, ostatní nároky zanikají .....« a v odst. 3 praví, že »zánikem odpočivných platů nesmí celkové odpočivné příjmy klesnouti pod částku 12000 Kč ročně«. Ze slovného znění těchto ustanovení (arg. slova: »počínajíc dnem účinnosti zákona .....«), ze systematického uspořádání a zařazení jich a ze souvislosti s ustanoveními § 11 téhož zákona, jakož i z úmyslu zákonodárcova nutno dospěti k závěru, že předpis § 12 se týká jen těch státních zaměstnanců, kteří v den, kdy zákon č. 204/1932 Sb. nabyl účinnosti — t. j. podle § 29 cit. zákona v den 1. ledna 1933 — byli ve výslužbě a měli do tohoto dne nárok na více než jeden státní odpočivný plat, ať již jsou to platy plynoucí ze služebního poměru civilněprávního či vojenskoprávního (§ 18 zákona). Nevztahuje se proto ustanovení to na státní zaměstnance, kteří v den účinností cit. zákona byli v činné službě a měli až do tohoto dne nárok na odpočivný plat státní z jiného služebního poměru a odešli do výslužby teprve později, t. j. již za účinnosti zákona toho.
Jak vyplývá z úsporné tendence zákona č. 204/1932 Sb., která došla výrazu jak v nadpisu zákona, tak v jednotlivých jeho ustanoveních o srážkách z platů (díl I. §§ 1—8), o zastavení výplaty vánočního příspěvku (díl II. § 9), ze změny některých předpisů o odpočivných (zaopatřovacích) platech (§§ 10—19), bylo úmyslem zákonodárce docíliti úspor v oboru personálním a za tím účelem zameziti mimo jiné zejména i výplatu více než jedné pense ze státní pokladny jednomu a témuž zaměstnanci. Z tohoto úmyslu zákonodárcova vyplynulo pak ustanovení § 11, které podle svého výslovného znění se vztahuje jen na státní zaměstnance v činné službě, t. j. takové zaměstnance, kteří v den účinnosti zákona č. 204/1932 Sb. již v činné službě jsou nebo kteří za trvání této účinnosti třeba později (t. j. po 1. lednu 1933) do činné služby státní vstoupí (arg. slova: »..... je-li reaktivován neb ustanoven ve služebním poměru za účinnosti tohoto zákona ......«). Tento předpis stanoví totiž, že je-li takový zaměstnanec účasten pensijního zaopatření z této činné služby a má vedle toho nárok na státní odpočivné platy, pozbývá tohoto nároku dnem účinnosti zákona, resp. byl-li reaktivován či nově ustanoven později, dnem předcházejícím onomu dni, od kterého mu přísluší plat z činné služby.
St-l byl nesporně v den účinnosti zákona č. 204/1932 Sb. kancelářskou silou pomocnou vojenské správy ve smyslu vlád. nař. č. 113/1926 Sb. v činné službě a byl ve smyslu tohoto vlád. nař. účasten nároku na pensijní zaopatření v tomto služebním poměru, a příslušel-li mu již před účinností zákona nárok na vojenské zaopatřovací platy z jeho služebního poměru jako poddůstojníka z povolání, zanikl tento nárok podle výslovného předpisu § 11 odst. 1 dnem 1. ledna 1933. Na tom nemůže nic změniti skutečnost, že mu byla za trvání jeho činné služby jakožto kancelářského pomocníka i po 1. lednu 1933 vyplácena na základě jeho dřívějšího vojenského zaopatření částka, doplňující jeho aktivní plat služební kancelářsko-pomocnický na 15000 Kč, protože tento doplněk nelze vzhledem k ustanovení § 11 odst. 1 cit. zákona považovati již za státní odpočivný plat, protože tento zanikl, nýbrž tvoří jen podle znění zákona »částku odpovídající odpočivnému platu« do té výše, pokud úhrn obojích platů (aktivního platu a doplňku) nepřesáhne uvedenou hranici (t. j. 15000 Kč).
Že nárok na zaopatřovací plat zaměstnance státního v činné službě zaniká dnem účinnosti zákona, resp. při pozdějším nastoupení činné služby dnem předcházejícím onomu dni, od kterého přísluší plat z činné služby, potvrzuje i ustanovení odst. 2 § 11, který upravuje případy, kdy státní zaměstnanec, který byl za účinnosti zákona č. 204/1932 Sb. v činné službě, tuto činnou službu skončí odchodem do výslužby, a rozeznává dvojí případ:
a) jestliže takový zaměstnanec nemá na základě posléz uvedené činné služby nároku na odpočivný (zaopatřovací) plat, nabývá opět nároku na zaniklý odpočivný plat, t. j. na odpočivný plat, který mu příslušel do 1. ledna 1933, resp. do pozdějšího vzniku nároku na aktivní plat z činné služby, z dřívějšího jeho služebního poměru; nárok na tento dřívější odpočivný (zaopatřovací) plat tedy oživuje;
b) jestliže naproti tomu zaměstnanec takový má na základě své činné služby v den účinnosti zákona č. 204/1932 Sb. konané nebo později nastoupené nárok na pensijní zaopatření, připočítává se mu jen doba rozhodná pro dřívější výslužné do doby započitatelné pro nárok na nové výslužné z poslední činné služby a jeho výměru v tomto služebním poměru. Naproti tomu nárok na dřívější odpočivné platy tu neoživuje.
Z toho patrno, že upravuje-li zákon pensijní nároky zaměstnance, který odešel do výslužby už za účinnosti zákona č. 204/1932 Sb., v § 11 odst. 2, nelze pak už na něho použíti § 12, poněvadž přece nelze před- pokládati, že zákonodárce chtěl tytéž nároky upravovati dvěma odchylnými předpisy v témže zákoně; je proto předpis § 12 toliko přechodným předpisem, normujícím případy pensijních nároků těch zaměstnanců, kteří již v den účinnosti zákona byli ve výslužbě a měli nárok na více než jeden odpočivný plat. Za účinnosti zákona č. 204/1932 Sb. dvojího nároku na státní odpočivný plat už se zřetelem k § 11 cit. zákona ani nabýti nemohli.
Správnost tohoto právního názoru potvrzuje i důvodová zpráva k vlád. návrhu zákona č. 204/1932 Sb. č. tisku 2090/1932 posl. sněm. N. S., která v odst. A (Všeobecná hlediska osnovy) v části II. výslovně praví, že »při značné výši pensijních výdajů je nutno učiniti opatření i v tom směru, aby jednak pense nebyly vypláceny mnohdy nadbytečně, jednak aby novému vzniku takových nároků pensijních bylo zabráněno. Při tom zároveň osnova má úmysl uvolniti pracovní trh a odstraniti sociální nesrovnalosti, kterým doba rostoucí nezaměstnanosti dává zvláště výrazně vyniknouti (jednak hromadění příjmů v jedné osobě, po případě v jedné domácnosti, jednak naprostý nedostatek práce a příjmů u osob jiných.« Proto — jak se dále tamže praví, »v §§ 11 až 13 se zamezuje napříště získání dvojího státního odpočivného (zaopatřovacího) platu a odstraňuje se již získaný dvojí státní odpočivný (zaopatřovací) plat«. V odstavci B (Poznámky k jednotlivým ustanovením osnovy) se pak k § 11 uvádí, že »§ 17 zákona č. 286/1924 Sb. umožnil témuž zaměstnanci dosíci více než jednoho pensijního nároku ze státních služeb. Tento důsledek nutno odstraniti způsobem pochybnosti vylučujícím a vrátiti se k dřívějšímu právnímu stavu, podle kterého byla možná výplata jen jedné pense ze státní pokladny. V § 11 osnovy se tak činí pro osoby, které jsou v činné službě nebo ji nastoupí, a zamezuje se jim bráti pensi za činné služby, po případě dvojí pensi ve výslužbě.« K odst. 2 § 11 dále uvádí důvodová zpráva, že »ustanovení o započtení dřívější služební doby pro vyměření pense je přiměřenou náhradou za ztrátu pense takovému zaměstnanci, který nabude z nového služebního poměru nároku na pensi .....« a dodává, že »ustanovení 2. odstavce je v podstatě návratem k dřívějšímu právnímu stavu«. K § 12 se v důvodové zprávě praví, že »zásady uplatněné v § 11 osnovy provádějí se v § 12 i u státních zaměstnanců, ve výslužbě, jimž se ponechává na vůli, pro který odpočivný plat se rozhodnouc;.
Z toho plyne, že st-l, který byl nesporně v den 1. ledna 1933 jako kancelářský pomocník v činné službě státní, nemůže se při pozdějším odchodu do výslužby z tohoto služebního poměru dovolávati nejen zaniklého nároku na vojenské zaopatřovací platy, kdyžtě tyto vzhledem k ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 204/1932 Sb. neoživnou, má-li st-l nárok na pensijní zaopatření ze služebního poměru kancelářsko-pomocnického, ale ani předpisu § 12 cit. zákona. Za tohoto stavu věci je nerozhodno, že byly st-li vojenské zaopatřovací platy jako bývalému poddůstojníku z povolání přiznány výměrem zem. voj. velitelství v Brně z 19. února 1932 do odvolání a výměrem z 4. června 1932 trvale, ježto práva nabytá z těchto výměrů byla zákonem č. 204/1932 Sb. zrušena.

Citace:

Č. 12885. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 569-573.