NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8346 —
Č. 8346.

Zaměstnanci veřejní: * Institut výslužby po neurčitou dobu podle § 6 lit. b) zák. č. 46/1868 ř. z. zůstal nedotčen zákonem č. 15/1914 ř. z. (služební pragmatika úřednická) a nemá soudce, který byl výslužbou toho druhu kárně potrestán, nároku na to, aby byl přeložen podle § 79 odst. 2 služ. pragm. do trvalé výslužby.
(Nález ze dne 13. ledna 1930 č. 12495/28.) — Č. 8346 —
Prejudikatura: Boh. A 8318/29.
Věc: Bedřich S. v M. proti ministerstvu spravedlnosti o dání do trvalé výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem vrch. zem. soudu v Brně jako kárného soudu z 22. května 1923 byl st-1 uznán vinným služ. přečinem podle § 2 zák. z 21. května 1868 č. 46 ř. z., §§ 45 a 47 pat. z 3. května 1853 č. 81 ř. z. a odsouzen za to podle § 6 lit. b) zák. č. 46/1868 ř. z. ke kárnému trestu dání na odpočinek po neurčitý čas se snížením výslužného na dvě třetiny řádných požitků. Nález tento byl potvrzen nálezem nejv. soudu jako kárného soudu odvolacího z 27. prosince 1924. Vykonávaje tento trest kárný dal min. sprav. výnosem z 8. ledna 1925 st-le s účinností od 27. prosince 1924 na odpočinek na neurčitý čas se snížením výslužného na dvě třetiny řádných požitků.
Podáním z 28. prosince 1927 žádal st-1 poukazuje k tomu, že dnem 26. prosince 1927 uplynula doba tří let jeho dočasného odpočinku, aby byl dán podle ustanovení služ. pragmatiky na trvalý odpočinek s účinností od 1. ledna 1928. Žádosti této nevyhověl žal. úřad nař. rozhodnutím, poněvadž ustanovení § 79 odst. 2 služ. pragm. nelze u st-le použíti, ježto tento předpis vztahuje se pouze na opatření provedená na základě §§ 75 a 76 služ. pragm., nikoli však — s výjimkou ustanovení § 97 odst. 2 služ. pragm., jež však pro soudce neplatí, — na pensionování učiněná na jiném podkladě, zejména na pensionování kárná.
O stížnosti nss uvážil:
Na sporu jest otázka, přísluší-li soudci, který byl dán justiční správou na základě pravoplatného kárného nálezu na odpočinek po neurčitý čas se snížením výslužného na dvě třetiny řádných požitků, nárok na to, aby byl po uplynuti tří let tohoto odpočinku přeložen na trvalý odpočinek po rozumu § 79 odst. 2 služ. pragm. či nikoli. Otázkou tou zabýval se nss již v nál. Boh. A 8318/29, kde vyslovil právní názor, že institut výslužby na neurčitou dobu podle § 6 lit. b) zák. č. 46/ 1868 ř. z. zůstal nedotčen služ. pragmatikou č. 15/1914 ř. z. a že nemá proto soudce, který byl kárné přeložen do výslužby po neurčitou dobu nároku na to, aby byl přeložen podle § 79 odst. 2 služ. pragm. do trvalé výslužby.
Není sporu o tom, že byl st-1 v důsledku kárného odsouzení pro služ. přečin podle § 6 lit. b) zák. č. 46/1868 ř. z. dán výnosem min. sprav. z 8. ledna 1925 na odpočinek po neurčitý čas se snížením výslužného na dvě třetiny. Ale pak nemá podle toho, co bylo shora řečeno, nároku na to, aby byl po uplynutí tří let tohoto odpočinku dán na odpočinek trvalý podle § 79 odst. 2 služ. pragm. a je opačný názor stížnosti mylný.
Na tom nemohou nic změniti vývody stížnosti, které ze zcela všeobecného znění § 79 služ. prag. dovozují, že nelze činiti rozdílu mezi soudcem, přeloženým na odpočinek v cestě kárné a soudcem dočasně pensionovaným. Nemáť služ. pragmatika žádného vztahu k § 6 zák. č. 46/1868 ř. z. a nelze proto použíti předpisů pragmatiky té na kárný trest odpočinku na neurčitý čas. Tento je svou vnitřní povahou podstatně jiným institutem než dočasný odpočinek ve smyslu služ. prag.

Citace:

č. 8346. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 210-211.