NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5130.

Jazykové právo: O jazykovém právu pensionovaného úředníka státního jako strany ve styku s úřadem služebním.
(Nález ze dne 17. listopadu 1925 č. 6020).
Prejudikatura: Boh. 1874 a CXXXII adm.
Věc: Julius H. v T. proti ministerstvu financí o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dekretem zem. fin. ředitelství v Praze z 22. srpna 1923, sepsaným v řeči státní, byl dán st-l, tehdy berní ředitel v J., podle ustanovení § 80 odst. 2 služ. pragm. na trvalý odpočinek. Sproštěn služby byl dnem 24. srpna 1923, dekret mu však byl doručen teprve dne 6. záři 1923.
Proti tomu, že mu byl dekret pensijní vydán jen jazykem českým, podal si st-l dne 21. září 1923 stížnost k min. fin. jazykem německým. Presidium min. fin. výnosem z 15. září 1924 nařídilo, aby byla stížnost st-li vrácena k opravě po stránce jazykové, poněvadž min. fin. nelze vzhledem k ustanovením §§ 1 a 2 jaz. zák. toto německé podáni projednávati. O tom byl st-l zpraven českým vyřízením berní správy v T. z 25. září 1924.
Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí presidia min. fin. pro nezákonnost podané, uvážil nss toto:
Pokud především st-l ke konci své stížnosti vytýká, že mu nař. rozhodnutí mělo býti vydáno dvojjazyčně a že odporuje jazyk, předpisům, když se tak nestalo, je výtka ta nepřípustná podle § 5 zák. o ss, protože by byl st-l musil předem nastoupiti cestu předepsanou ustanovením § 7 jaz. zák. St-l se však dosud toho nedomáhal, aby mu nař. rozhodnutí bylo vydáno také v jazyku německém, a také žal. úřad neučinil dosud výroku, že st-l nemá nárok na vyhotovení rozhodnutí také v jazyku německém. Pouhé doručení vyřízení v jazyku jen státním, třeba by šlo o odmítnutí meritorního vyřízení podání sepsaného jazykem německým, nelze pokládati za rozhodnutí o otázce nadhozené výše zmíněnou výtkou st-lovou.
Ve věci samé dovozuje st-l svůj nárok na meritorní vyřízení své německé stížnosti žal. úřadem poukazem na to, že byl od 6. září 1923 již pensistou, že tedy nemohla jeho stížnost, datovaná teprve dne 19. září 1923, žádným způsobem považována býti za nějaký předmět jeho »úřadování« ve smyslu § 1 jaz. zák., protože on přestal úřadovati dnem 6. září 1923 a od té doby je ve všech věcech, které se týkají zákonem upravených práv pensistů, státním občanem jako kdokoli jiný. Také poukaz žal. úřadu na ustanovení § 2 jaz. zák. je prý nesprávný a svědčí předpis ten proti nař. rozhodnutí. Neboť podle něho jest úřad, jehož působnost se vztahuje na soudní okres, v němž obývá aspoň 20% stát. občanů téhož, ale jiného jazyka než československého, ve všech věcech, jichž vyřízení mu náleží na základě toho, že působnost jeho se vztahuje na tento okres, povinen, přijímati od příslušníků, tedy také úředníků — jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení nejen v jazyku čsl., nýbrž i v jazyku podání. Všecky tyto podmínky jsou prý v daném případě splněny, bylo tedy min. fin. podle § 2 jaz. zák. povinno, by st-lovo podání z 19. září 1923, sepsané jazykem německým, přijalo a příznivě (st-l chtěl asi říci: věcně) vyřídilo.
Nss dal st-li za pravdu, třeba že vývody jeho nevystihují ve všem správně obsah zákona jaz., zejména pokud jde o výklad jeho § 1. Vyslovili soud tento již v usnesení Boh. CXXXII adm. právní názor, že při podáních, která činí státní úředníci ve výslužbě jako strany v záležitostech svého služebního poměru, posuzovati jest přípustnost použití menšinového jazyka ve smyslu § 2 jaz. zák. podle soudního okresu, v němž podatel měl v aktivní službě naposled své úřední sídlo.
Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě, kde jde o jazykovou stránku stížnosti, kterou podal st-l proti použití pouze českého jazyka při vyhotovení jeho pensijního dekretu.
Ježto pak je nesporno, že st-l byl před svým pensionováním berním ředitelem u berní správy v T., tedy v soudiním okrese s větší než 20% německou minoritou, a že žal. úřad byl povolán k rozhodnutí o jeho zmíněné stížnosti právě z té příčiny, že se jeho působnost vztahuje také na tento okres, nutno — když také o příslušnosti st-le k jazyku německé menšiny není pochybností — uznati, že se žal. úřad ocitl v rozporu s ustanovením § 2 jaz. zák., vyslovil-li, že mu podle §§ 1 a 2 jaz zák. nelze projednávati německé podání st-lovo.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí svůj výrok zevrubněji neodůvodnil, omeziv se jen na pouhý poukaz na předpisy §§ 1 a 2 jaz. zák. Dovozuje-li v odvodním spise svém, že rozhodnutí to vydal proto, že v daném případě není pro menšinová práva jazyková splněn hlavní předpoklad § 2 jaz. zák., t. j. vztah kompetence rozhodujícího úřadu k menšinovému soudnímu okresu, protože kompetence žal. úřadu ve věci st-lově není dána tím, že se jeho působnost vztahuje též na okres t-cký, kde byl st-l posledně služebně přidělen nebo kde bydlil, nýbrž tím, že st-l náležel do osobního stavu berních úředníků zfř v Praze, stačí poukázati na to, že tento důvod nebyl v nař. rozhodnutí uveden, že se st-l proti němu nemohl brániti, že jej tedy také nss nemůže podle § 5 zák. o ss své kognici podrobiti.
Ale i kdyby se mohlo míti za to, že toto stanovisko žal. úřadu došlo výrazu také již v nař. rozhodnutí, když v něm bylo poukázáno na předpis § 2 jaz. zák., nemohl by nss dáti žal. úřad za pravdu, neboť při řešení sporů o použití jazyka podle § 2 jaz. zák. musí býti vždy hledán a nalezen takový poměr mezi úřadem, věcí a určitým soudním okresem republiky čsl., že úřad je místně příslušný pro onen soudní okres a že věc dle zásad o příslušnosti platných pro to které řízení tkví svými kořeny příslušnost určujícími v onom soud. okresu (srovn. nález Boh. 1874 adm.).
V daném případě šlo o otázku týkající se služebního, tedy osobního poměru st-lova jako úředníka, pro kterou jsou, jak vysloveno bylo již v dovolaném usnesení tohoto soudu, služební úřady nižší i vyšší příslušný dle toho, kde úředník má své úřední sídlo, a to ovšem ať jde o působiště pevné nebo pouhé místo přidělení.
Bylo proto nař. rozhodnutí, které ani s hlediska vývodů odvodního spisu neobstojí, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5130. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 521-523.