České právo. Časopis Spolku notářů československých, (). Praha: Spolek notářů československých
Authors:
= Zprávy Právnické jednoty moravské, 16 (1907)
PDF

Dobrozdání nejvyššího soudního dvoru k § 206. odst. 1. ex. ř.


(Uvažuje rada zems. soudu Jos. Boubela.)
Každý nový zákon působí v praxi přirozeně interpretační rozpaky, a bylo tudíž jistě účelným a chvalným, že ministerstvo práv přijímalo k novým processním zákonům interpretační dotazy a je též svým nařízením z 3. prosince 1897 č. 25801, Věstník č. 44, tudíž nežli ještě zákony ty v platnost vešly, zodpovědělo.
Nelze ale schváliti, že ministerstvo nedalo tyto dotazy k zodpovědění vesměs a výlučně tvůrci zákona, t. j. permanentnímu výboru sněmovny poslanecké a permanentní komissi sněmovny panské, jež byly vždy ještě k disposici a jichž výklad jedině by byl býval autentickým, nýbrž že zodpovědělo je částečně samo, částečně že dokonce se obrátilo s některými otázkami o dobrozdání na nejvyšší soud Taková poptávka u nejvyšší říšské soudní stolice by bývala na místě před vydáním zákona za účelem případné změny neb opravy osnovy, nikoliv ale po vydání jeho.
Nejvyššímu soudu se několik jeho dobrozdání rozhodně nevydařilo, ana někdy slovnému znění zákona i křiklavě se příčí1), někdy i materielně, v praktických jeho účincích přímo jej zhoršují.
K těmto posledním náleží též dobrozdání k § 206. odst. 1. ex. ř.
§ ten patří k oněm, kteréž se výlučně týkají nové našemu ex. řádu instituce přístupu, a proto dlužno jej vykládati v duchu této instituce.
Hlavní tendencí instituce této jest však dle motivů vládních k § 139. ex. ř. ušetřiti dlužníka zbytečných útrat exekucí souběžných, pročež nesmí se ani § 206. odst. 1. ex. ř. vykládati na úkor dlužníka, nýbrž musí se vykládati v jeho prospěch. Prospěch dlužníka pak záleží zajisté spíše v tom, aby se v exekuci nepokračovalo, než aby se v ní pokračovalo. Byloť by nelogickým domnívati se o zákonodárci, jenž chce chrániti dlužníka před zbytečnými útratami, že by nechtěl tím více chrániti jej před hospodářskou zkázou, před ztrátou usedlosti. Této tendenci, dlužníku pokud jen možná usedlost zachovati, hoví též ustanovení § 206. odst. 1. ex. ř.
§ ten nalézá se v oddílu nadepsaném »zastavení a odložení řízení dražebního« a navazuje na předchozí ustanovení o zastavení neb odkladu z důvodů subjektivních, zejména na §§ 200. č. 3. a 201., z čehož již o sobě souditi dlužno, že má na zřeteli spíše zastavení neb odklad nežli pokračování exekuce
Není vzhledem na umístění § toho rovněž pochybným, že i v případě přístupu platí všeobecný předpis § 200., totiž že na zrušovací neb odkládací návrh vedoucího vymáhajícího věřitele dražební řízení jeho zrušiti neb zastaviti se musí. Vždyť stojí v § 206 »bei Mitteilung des Einstelluiigsbeschlusses« a ne snad jen »des Rücktrittes von der Exekution«. To plyne i z výrazu »že pokračují«, neboť kdyby řízení se soudem nezastavovalo, nýbrž samo dále pokračovalo, nebylo by třeba prohlášení přistouplých věřitelů, že pokračují.
Než veškerý text tohoto § 206. odst. 1. expressis verbis zřejmě a jasně pro případ přístupu ustanovuje, že »zastaví-li neb odročí-li se exekuce reální z důvodu, jenž neúčinkuje stejným způsobem proti všem věřitelům, v dražebním řízení postupujícím, ostatní vymah. věřitele, neprohlásí-li se výslovně, že pokračují v dražebním řízení, stihnou právní účinky se zrušením neb odložením exekuce spojené«.
Tedy: qui tacet, consentire videatur.
Ratio tohoto předpokládání souhlasu ostatních vymah. věřitelů spočívá jednak na úvahách mentálních, na pravděpodobnosti, že důvody zastavení exekuce vedoucím vymah. věřitelem, ku př. jeho zaplacení neb zajištění aneb aspoň vyhlídka na brzké vypořádán, nepříznivé dražební konjunktury a pod. platí též ohledně vymah. věřitelů ostatních, jednak na processuálním významu a důsledcích instituce přístupové.
Dle tendence i slov zákonodárcových mají tudíž ostatní vymáhající věřitelé podati prohlášení jen tehda, chtějí-li aby se v řízení dražebním pokračovalo, a nikoliv tehda, když pokračování toho nechtějí. Mlčení ostatních vymah. věřitelů považovati se má za jich souhlas se zastavením exekuce a nikoliv za projev na pokračování v exekuci. Požadavek »prohlášení«, tudíž činu a pohrůžka »jináče« (widrigenfalls) nepřipouštějí dle pravidel logiky jiného výkladu. Kdyby pouhé mlčení stačilo na pokračování v exekuci, byla by volba těchto výrazů, a bylo by i vyzývání ku prohlášení se, tudíž k aktivnímu projevu vůle pochybeným. Zákonodárce byl by zvolil zajisté vhodnější dikci (maje nad to již po ruce vzor v původní vládní osnově § 203.), kdyby mlčení ostatních vymah. věřitelů byl chtěl považovati za imperativ ku pokračování v exekuci. Byl by musel zákonodárce odst. 1. § 206. v případě tom stylisovati přímo opačně, než jak nyní zní, tedy ku př. takto: »Jestliže zrušení neb odložení stane se z důvodu, který neúčinkuje stejným způsobem proti všem věřitelům, kteří postupují v dražebním řízení, má soud, když oznamuje zrušovací neb odkládací usnesení, upozorniti ostatní vymah. věřitele, že kdyby do 14 dnů výslovně neb mlčky souhlas svůj se zrušením neb odložením neprojevili, v řízení dražebním pokračováno bude«.
Tak asi by musel zníti 1. odst. § 206., aby mohlo se tvrditi, že mlčení ostatních vymah. věřitelů jest vyzváním soudu, aby v dražebním řízení pokračoval. Ovšem by znění takové nejen příčilo se tendenci ex. řádu, exekuci immobilární pokud možná obejíti aneb aspoň zdržovati, nýbrž bylo by též nepraktičtějším než znění nynější, poněvadž by soudce v případech, že návrh zrušovací se podá bezprostředně před odhadem neb dokonce před dražbou, teprve si nevěděl rady, má-li odhad nebo dokonce dražbu vykonati čili nic, nejsa oprávněn, tuto 14denní lhůtu nerespektovati.
Dle nynějšího textu 1. odst. § 206. lze však pokračování v exekuci způsobiti jen prohlášením, že v exekuci pokračovati se má, což pro exekučního soudce jest mnohem jednodušší a pro exekuta mnohem bezpečnější než původní ustanovení osnovy. Pro toho, jenž prohlásiti se opomenul, nesmí soud v řízení exekučním pokračovati, musí tudíž řízení zatím, než prohlášení takové dojde, ponechati v klidu.
Nemá sice návrh veducího vymah. věřitele na zrušení exekuce v zápětí zrušení exekuce vůbec, nýbrž jen exekuce dotýčného věřitele; avšak zachování si možnosti ku pokračování v dražebním řízení závisí na prohlášení tohoto způsobu, sic účinek zrušení exe- kuce stihne stejnou měrou i vymah. věřitele ostatní.
Exekuce vedoucího věřitele zastaví se definitivně, exekuce přistouplé zastavují se jen prozatím resp. podmínečně, a zastaví se i tyto definitivně a to již ex tunc usnesením vedoucí exekuci zastavujícím, nechají-li věřitelé přistouplí projiti 14denní lhůtu, spojenou se sankcí podmínky resolutivní.
Podají-li pak prohlášení na pokračování, tu pokračuje se od toho stadia, v jakém vedoucí exekuce byla zastavena. Zastavil-li vedoucí exekvent ku př. až dražbu samu a musí-li následkem toho dle § 200. odst. 3. § 205. odst. 2. a § 39. odst. 1. rok dražební býti zrušen, nemají přistouplí věřitelé pro sebe více dražebního roku, nýbrž musí oň znova zakročiti resp. musí na jich prohlášení nový rok dražební se položiti. Ani kdyby v zákoně stálo »... zu erkláren, dass sie das Versteigerungsverfahren aufrechthalten«, nemohlo by dražební stání při doslovném, přísném užití § 200 odst. 3. ponecháno býti ve své míře. Leč instituce přístupu a rozumný výklad § 206. odst. 1. připouští, jak ještě projednáno bude, výjimku, dlužníku nikterak nevadící, že totiž, je-li zde pro lhůtu 14denní ještě dostatečné spatium, se zrušením draž. stání posečkáno býti může.
Tyto processualní účinky na exekuce ostatní mohou ovšem pojiti se jen na zastavení exekuce vedoucí, nikoliv ale též na za- stavení některé exekuce přistouplé, kteréž na exekuci vedoucí, jakož i na ostatní exekuce přistouplé zůstává bez jakéhokoliv processuálního vlivu.
Sdílím proto názor těch, kteří mají za to, že § 206. odst. 1. jedná jen o zastavení neb odložení exekuce vedoucím vymah. věřitelem a nikoliv též vymah. věřitelem přistouplým.
Již z toho, že § 206. se prostě připojuje k §§ předchozím, jednajícím o exekuci jediné, kteréžto tudíž mají pořad na zřeteli jediného, a tím ovšem též prvého čili vedoucího vymah. věřitele, aniž by § 206. tím nejmenším naznačoval, že v úvodní větě »Jestliže zrušení neb odložení stane se ...« má na mysli též zrušení neb odložení jiným než vlastním, totiž vedoucím vymah. věřitelem, kdežto, kdyby tomu tak bylo, zákonodárce zajisté by byl neopomenul, takové odkudkoli pocházející zrušení neb odložení uvésti přiměřeným, všeobecnost naznačujícím slovem, ku př. »Erfolgt uber Antrag irgend eines der betreibenden Gläubiger die Einstellung ... kdežto v § 206. použito výrazu »der betreibende Gläubiger,« právě tak, jako v §§ předchozích, lze právem souditi, že zákonodárce zde měl za rozhodujícího faktora v příčině zastavení neb odložení exekuce jen vymah. věřitele vedoucího a nikoliv též věřitele přistouplé.
Že ustanovení § 206. odst. 1. týče se jen zastavení exekuce veřitelem vedoucím, plyne též z textu § 196. návrhu stálého výboru poslanecké sněmovny, kterýžto § 196. nahražen byl nynějším § 206. Znělť tento § 196. takto: »Erfolgt die Aufschiebung od. Einstellung aus einem Grunde, aer nicht in gleicher Weise gegen alle Glaubiger wirkt, die ais betreibende oder beigetretene Glaubiger am Versteigerungsverfahren teilnehmen ...« Z tohoto rozlišování vymáhajícího věřitele od věřitele přistouplého jest zajisté patrno, že na tomto místě zákonodárce za věřitele vymáhajícího pokládal jen věřitele vedoucího.
Leč správnost výkladu takového plyne především z právní povahy instituce přístupu samé.
Kdežto dle Josefínského soud. řádu každý exekvent si svou exekuci samostatně prováděl od začátku až do konce, takže více dražebních řízení na tutéž usedlost neb movitou věc vedle sebe běžeti mohlo, nastala institucí přístupu jak v immobilárním, tak v mobilárním řízení dražebním (§ 139. resp. 267. ex. ř.) koncentrace řízení s tím účinkem, že první (vedoucí) vymah. věřitel provádí exekuci i za všechny ostatní, jakožto společný negotiorum gestor. Jednotlivé exekuční záležitosti spojí se v jedno, nespojí se ale činnost exekventů samých. Pokud první vymah. věřitel exekuci provádí, musí ostatní věřitelově jen přihlížeti a chovati se pasivně. Jich zákonem připuštěná pomocná činnost jest pranepatrná a jeví se vlastně jen v povinnosti přispívání na exekuční náklady.
Teprve v tu chvíli, kdyby vedoucí vymah. věřitel v exekuci ustal, což jest možno toliko zastavujícím neb zrušovacím návrhem, poněvadž jináče exekuce jednou zahájená provádí se ex offo dále. může některý z ostatních věřitelů zaujati místo věřitele vedoucího. Právě proto však, aby se tímto officielním prováděním exekuce exekutovi zbytečně neublížilo, bylo nutno, žádati po ostatních vymah. věřitelích v případě takovém nový impuls a vyměřiti k němu lnůtu.
Exekuce se přec ex offo neprovádí snad proto, aby soudcové měli zaměstnání. Exekuce se provádí proto a potud, pokud oprávněný si jí žádá, soud pak nemůže toto žádání předpokládati, nýbrž musí vyčkávati návrh. Dokud jest zde vedoucí věřitel vymáhající, společný jednatel všech vymáhajících věřitelů, předpokládá se u něho též vůle vymahací nejen na straně jeho samého, nýbrž i na straně věřitelů přistouplých, poněvadž předpokládání takové dlužníku uškoditi nemůže. Upustili ale vedoucí věřitel od další exekuce, dlužno za to míti, že tytéž pohnutky, kteréž vedoucího věřitele přiměly k upuštění, měrou větší nebo menší mohou vyskytati se též u všech věřitelů přistouplých a proto od okamžiku toho ani u nich více vůle na pokračování v exekuci předpokládati nelze. Zákon (§ 206. odst. 1.) proto naopak předpokládá též u věřitelů přistouplých na tak dlouho souhlas s upuštěním od další exekuce, dokud některý z nich opak toho výslovně neprohlásí a tím zároveň dosavadního vedoucího nevystřídá. Princip officiality byl tímto ustanovením § 206. odst. 1. očividně prolomen a proto nesmí po odstoupení vedoucího věřitele soudce exekuční nahražovati jej sám a převzíti jednatelství i pro ostatní věřitele vymáhající. Tím převzal by soudce roli strany, což ani zásada ofřiciality nepřipouští.
Nešlo-li by to ani v případě, že by zde byl jediný přistouplý věřitel, tím méně, kdyby jich tu bylo více Více současných exekucí jest dle zákona nemožno, nýbrž muselo by se i nadále pokračovati figurou přístupovou, pro kterou by nezbytně ustanoven býti musel nový vedoucí věřitel. Soud ale nesmí ustanoviti vedoucího věřitele na slepo, nemoha přece předvídati, který z přistouplých věřitelů prohlášení ve smyslu § 206. odst. 1. učiní. Aby se s nimi pouštěl do nějakého předběžného vyjednávání, pro to není v zákoně žádné opory, naopak zákon předpisuje, aby exek. soudce v případě odstoupení vedoucího věřitele exekuci tohoto neprodleně zastavil a věřitele přistouplé o tom dle § 206. odst. 1. uvědomil. Musí tudíž s dalším postupem exekuce nezbytně čekati až se některý z těchto pro pokračování prohlásí a tím vedení převezme.2)
Jsou sice hlasy, že »vůdcovství« prvního vymah. věřitele vlastně nic neznamená, že »vedoucí« a »přistouplý« ve svých processních právech a povinnostech jsou si stejni.3) Leč názor takový příčí se jádru instituce přístupu i výslovným předpisům zákona. Jen »vedoucí« vym. věřitel exekuci skutečně vede, věřitelům přistouplým jest právo na samostatné vedení téhož způsobu exekuce do tétéž usedlosti odňato. Přistouplí věřitelové mohou sice též vedoucímu napomáhati a svých zájmů hájiti, avšak jednak effekt této jich činnosti závisí od stadia dražebního řízení, v kterémž přistoupili, jednak musí to činiti namnoze na své vlastní útraty, kdežto vedoucí věřitel má dle § 74. ex. ř. oproti exekutovi nárok na náhradu útrat exekučních. Návrhy a úkony zákonem výslovně předepsané (ku př. předložení dražebních podmínek) musí pocházeti však od věřitele vedoucího, sice se exekuce zastaví. Není proto správným názor, že okamžikem přístupu počínaje nastává mezi vymah. věřiteli úplná rovnoprávnost; veškeré návrhy že může činiti věřitel přistupující tak dobře, jako první věřitel«.4) Toť by nastal chaos, jenž by zásadu jednotnosti exekučního řízení znemožnil. Zákon beze sporu předpisuje, aby »vedoucí« vymah. věřitel skutečné vedl, a přistouplí aby se s ním pouze svezli. Hybnou sílou — pokud jí ovšem při officialitě exek. řízení jest třeba — zůstává až do konce jen věřitel vedoucí, věřitelé přistouplí zůstávají v záloze a mohou »popohánět« teprve až dosavadní »popoháněč« ustoupí.
Jest tudíž co do processualního effektu velký rozdíl v tom, odstoupí-li od další exekuce věřitel vedoucí neb věřitel přistouplý. Odstoupí-li onen, zastaví se exekuce jeho úplně, hybná síla odpadne, exekuční procedura přejde též ohledně věřitelů přistouplých v prozatímní klid. Ovšem — jak ve vl. motivech (str. 104.) čteme — toto odstoupení vymah. věřitele nepraejudikuje ostatním vymáhajícím (přistouplým) věřitelům. Avšak již volba výrazu »nepraejudikuje« nasvědčuje tomu, že v exekučním řízení nastane klid. Neboť kdyby přes odstoupení vedoucího věřitele exekuce měla nepřerušené běžeti dále, byla by vláda místo výrazu »nepraejudikuje« volila zajisté výraz »nevadí« neb pod. Jestliže ale odstoupení vedoucího věřitele pouze »nepraejudikuje«, tu musí, aby processualní důsledky odstoupení vedoucího věřitele byly odčiněny a exekuční řízení dostalo se opět db >běhu«, přijíti nový popud, nová hybná síla z řady věřitelů přistouplých a proto § 206. odst. 1. vyžaduje prohlášení na pokračování v exekuci.
Zastaví-li ale svou exekuci věřitel přistouplý, nemá to na exekuci vedoucí účinku pražádného. Jest to prostě tak, jako kdyby dotyčný věřitel vůbec nebyl přistoupil. Vždyť fakticky exekuce neprováděl, nýbrž jen kořistil z činnosti exekventa vedoucího. Pro postup tohoto jest naprosto jedno, je-li zde přistouplý jeden, neb je-li jich třeba deset. Pročež není ani třeba o odstoupení tom věřitele vedoucího tím méně pak ostatní věřitele přistouplé uvědomovati.5) Tak jak povolením dražebního řízení ipso jure přístup nastává, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu neb aspoň uvědomění »vedoucího« věřitele, tak zase ipso jure odstoupením přistouplého věřitele společná kooperace přestává, a jako přístup běžící exekuci hybné síly nepřidá, tak i odstup jí síly té pranic neubere.
Z tohoto přirozeného důsledku právní povahy přístupu čili z rolí, jaké v exekuci věřitel vedoucí a věřitel přistouplý hrají, jest zřejmo, proč zákonodárce v § 206. odst. 1. po věřitelích přistouplých žádal aktivní prohlášení na pokračování v řízení dražebním a proč naopak pro jich souhlas se zrušením resp. s odložením spokojil se s pouhým jich mlčením.
Neníť v tom § 206. ex. ř. ojedinělým, naopak způsob ten jest v zákonodárství vůbec obvyklým a shledáváme tutéž zásadu vyslovenu i na jiných místech ex. řádu, ku př. v §§ 56., 57. a j. Mlčení jest pohodlnějším a též lacinějším než prohlášení, kteréž musí býti sepsáno a kolkováno, po případě i poštou posláno. Tento důvod čistě praktický v exek. řádu tím spíše možno předpokládati, jelikož zákonodárce zde všude veden byl snahou, věřitele i dlužníka zbytečných útrat ušetřiti.
Vedoucí vym. věřitel nezruší neb neodloží dražebního řízení jen tak pro nic za nic, nýbrž jen tenkráte, byl-li dlužníkem uspokojen. Uspokojiv ale vedoucího vym. věřitele, zabezpečí si dlužník zajisté i ostatní vymah. věřitele, aby v exekuci nepokračovali, sic by uspokojení pouze prvního vym. věřitele bylo marným a bláhovým.
Proto vždy, když vedoucí vymah. věřitel exekuci zruší neb odloží, dlužno zajisté spíše souhlas než nesouhlas ostatních vymah. věřitelů se zrušením, resp. odložením exekuce předpokládati a proto zcela rozumně předpokládá souhlas ten i zákonodárce, to ovšem tím raději, an dokonce i positivními ustanoveními snaží se exekuční dražbu nemovitostí pokud možná oddáliti a zameziti.
Toto předpokládání souhlasu jest přirozeným důsledkem instituce přístupu. Předpokládá-li se souhlas přistouplých věřitelů s processními úkony vedoucího věřitele positivními, dlužno předpokládati jich souhlas i s jeho projevy negativními
Ať už ale zákonodárce vycházel při stylisaci § 206. odst. 1. z předpokládání jakéhokoliv, tolik jest nepochybno, že kdyby byl nevyžadoval ku pokračování v exekuci po věřitelích přistouplých projevu aktivního, nebyl by po nich vyžadoval »prohlášení«, nýbrž byl by jednoduše dekretoval, že v případě zastavení neb zrušení exekuce prvním vymah. věřitelem nastupuje nejbližší vymah. věřitel, jakožto vedoucí.
Že výklad § 206. odst. 1. tuto hájený jest správným, dokazuje též jeho genese.
Dotyčné, odstupu vedoucího věřitele se týkající ustanovení obsaženo bylo v původní vládní osnově v §§ 203. a 204. § 203. měl nadpis: »Abstehen von der Exekution« a tento text: »Der betreibende Gläubiger kann bis zum Beginne der Versteigerung von der Fortsetzung der Exekution abstehen. Hierüber ist das Versteigerungsverfahren ohne Aufschub durch Beschluss einzustellen. Hat ein Beitritt von Gläubigern stattgefunden, so wird das Verfahren nur dann eingestellt, wenn sammtlichebeigetretenen Gläubiger von der Fortsetzung der Exekution abstehen.«
Zde tedy zákonodárce žádal za podmínku zrušení exekuce též upuštění veškerých přistouplých věřitelů od exekuce; až do upuštění posledního z nich měl soud v exekuci pokračovati. Nade vší pochybnost tato původní vládní osnova zastavení exekuce ne- připouštěla jinak, leč ohledně veškerých vymah. věřitelů pojednou. Permanentní výbor poslanecké sněmovny tento text doslovně podržel. Připojil však k němu ustanovení (§ 195.), nalézající se ve vládní osnově teprve v § 205., že o každém odložení a zastavení dražebního řízení musí dlužník, vymah. věřitel, jakož i věřitelově až do té doby přistouplí býti uvědomění a že, byl-li tou dobou termín dražební již vyhlášen, stejným způsobem též odhlášen býti má. Rozumí se, že toto odvolání dražebního terminu nemělo se díti již na zrušovací návrh vedoucího věřitele, nýbrž teprve na upuštění od exekuce posledního přistouplého věřitele.
§ 204. původní vládní osnovy zněl takto: »Erfolgt die Einstellung des Versteigerungsverfahrens (§§ 38., 39., 155., 156. und 203.) aus einem Grunde, der den Glaubigern, welche dem Verfahren beigetreten sind, überhaupt nicht oder nur einem Teile derselben entgegensteht, so kann jeder durch den Einstellungsgrund nicht betroffene Gläubiger die Fortsetzung des Versteigerungsverfahrens beantragen. Wird ein solcher Antrag von keinem dieser Gläubiger innerhalb einer Frist von zwei Wochen nach Behändigung des Einstellugsbeschlusses6) angebracht, so treten die nach den Bestimmungen dieses - Gesetzes mit der Einstellung des Versteigerungsverfahrens im einzelnen Falle verbundenen Rechtswirkungen auch diesen Gläubigern gegenüber ein.« To by bylo upuštění mlčky ve formě suspensivní.
Důsledkem těchto §§ 203. a 204. vládní osnovy se mělo, ačli přistouplí věřitelově své upuštění od exekuce neprojevili současně s věřitelem vedoucím, v exekuci pokračovati ještě po 14 dní od jich vyrozumění o zastavení exekuce.
Tento text přizpůsobil stálý výbor poslanecké sněmovny takto (§ 196):
»Erfolgt die Aufschiebung oder Einstellung aus einem Grunde, der nicht in gleicher Weise gegen alle Gläubiger wirkt, die ais betreibende oder beigetretene Gläubiger am Versteigerungsverfahren teilnehmen, so kann jeder durch diesen Aufschiebungs- oder Einstellungsgrund nicht berührte Gläubiger die Fortsetzung des Versteigerungsverfahrens beantragen. Dieser Antrag muss beim Exekutionsgerichte innerhalb 14 Tagen nach der im § 195. vorgeschriebenen Verständigung angebracht werden. Nach Ablauf dieser Frist treffen die mit der Aufschiebung oder Einstellung des Versteigerungsverfahrens im einzelnen Falle verbundenen Rechts- wirkungen auch alle diejenigen Gláubiger, welche die Fortsetzung des Versteigerungsverfahrens zu begehren unterlassen haben. Dies ist bei Mitteilung des Aufschiebungs- oder Einstellungsbeschlusses bekannt zu geben.«
Porovnáváme-li oba tyto texty, vidíme z nich, že stálý výbor poslanecké sněmovny podmínku návrhu přistouplým věřitelům ku pokračování ještě více zdůraznil, než činila to původní vládní osnova, ponechal však exekuci po dobu 14denní lhůty v běhu.
Společná konference pak § 203. vládní osnovy podstatně roz- šířila v nynější §§ 200.—205. a § 204. vládní osnovy nahradila nynějším § 206. odst. 1.
Kdežto § 203. vládní osnovy soudu exekučnímu vůbec žádné ingerence na podání návrhu přistouplými věřiteli nepředpisoval a § 196. elaborátu stálého výboru soudu předpisoval pouze upozornění na následky opomenutí návrhu, předpisuje § 206. odst. 1. soudu exekučnímu, že musí přistouplé věřitele vyzvati, aby své prohlášení podali. K tomu pak připojena sankce (»widrigentalls«) submisse.
Z tohoto stupňovitého zostřování rigoru pro přistouplé věřitele dlužno zajisté za to míti, že nešlo zde o pouze nahodilé textování, nýbrž že dělo se zúmyslné, že tudíž zákonodárce na podmínku aktivního projevu rozhodnou váhu kladl, aby v dražebním řízení pokračovati se smělo těžkou zkoušku ohněm prodělalo toto ustanovení a přec žádnému zúčastněnému zákonodárnému faktoru nenapadlo, spokojiti se pro pokračování v exekuci pouhým mlčením přistouplých věřitelů, nýbrž naopak čím dále tím praegnantněji potřebu výslovného prohlášení markirovali.
Žádného z účastníků společné konference nenapadla pochybnost neb starost o to, co se má po dobu 14denní lhůty díti. Zajisté předpokládali klid v exekuci, neboť kdyby jeden neb druhý z faktorů zúčastněných byl připouštěl možnost pokračování v exekuci během lhůty té, byl by názor ten zajisté pronesl a do zákona by se bylo ustanovení případné pojalo.
Že v případě, podá-li vedoucí věřitel zrušovací návrh až bezprostředně před dražebním stáním, toto zrušiti se musí, plyne i z 2. odst. téhož § 206., jenž ustanovuje ex offo opravu určení závad. Odst. ten nařizuje opravu tu výslovně a kathegoricky v případě takového vystoupení vymah. věřitele ještě před stáním dražebním, což státi se má dle předpisů §§ 164., 165. a 166. při stání k tomu účelu položeném,7) a má se — rozumí se, rovněž ještě před rokem dražebním — o tom vydati usnesení.
Bez této opravy stavu závad se tudíž dražba konati nesmí a proto stání nezbytně se musí odročiti. I kdyby se dle § 172. j. ř. ustanoviti směl v takovém případě účastníkům, jimž obsílka pro krátkost času doručena býti nemůže, kurátor, ač to vzhledem na účel zjištění závad a potřebnou bezprostřední informaci soudce od účastníků samých pokládám za nepřípustné, může návrh podán býti i tak pozdě, že již ani ustanovení kurátora a položení stání k opravě stavu závad a k vydání usnesení přece není času a tudíž odročení nezbytným se stává.
Tento dle slovného znění i z genese § 206. odst. 1. nepochybnému úmyslu zákonodárcovu jedině vyhovující výklad podporují též vládní motivy. Díť se tam:
»Bylo by ovšem možným bývalo, otázku tak upraviti, že by důvodu zrušení pouze subjektivně, ve příčině jediného věřitele působícímu vůbec se nedostávalo suspensivního effektu, tedy v řízení by se ipso jure pokračovalo a nebylo by třeba teprve, jak to žádá § 206., návrhu ostatních věřitelů, aby se pokračovalo.«
Z toho přece je jasno, že musí zde býti návrh na po- kračování, má-li v exekuci býti pokračováno. A dále:
»Každý důvod zrušení, jenž soudci se dostane k vědomosti, působí pro soud objektivně, jest však každému přistouplému věřiteli — který proto o zrušení bez prodlení musí býti zpraven — dovoleno, ihned zameziti, aby exekuční řízení skutečně bylo zastaveno. O věřiteli, který ve lhůtě nepřestupné mlčí, smí býti pokládáno, aniž by si na to mohl stěžovati, jako by též sám od exekuce upustil. Tím jest též pro rozřešení otázky o dosahu účinku důvodu zrušovacího mnoho získáno. Ohledně všech vyrozuměných věřitelů jest tu upuštění od exekučního řízení v opomenutí se jevící, kdy včas neučiní návrh, aby se v exekuci pokračovalo.«
Lapidárněji, myslím, to motivy říci nemohly, že kdo mlčí, ten souhlasí.
Konečně stojí to i v motivech k § 207.:
»Že po zrušení řízení z moci úřadu výmaz poznámky exekuce proveden býti má, odůvodňuje se postavením, které má soudce naproti řízení exekučnímu. Nastal-li důvod zrušení jen ohledně jednotlivého věřitele, nebude se směti ovšem tento výmaz ohledně ostatních věřitelů provésti před tím, než uplyne nepřestupná lhůta v § 206. ustanovená.«
Tedy a contrario: Jakmile lhůta v § tom ustanovená uplyne, má se výmaz poznámky exekuce ohledně veškerých vymah. věřitelů, kteříž návrhu na pokračování v exekuci neučinili, z moci úřední zaříditi, jak to též § 207. ex. ř. výslovně předpisuje.
Brániti se musí tudíž každý vymah. věřitel, a nikoliv pouze mlčeti, aby si svou posici uchránil, jestliže první vymah. věřitel odložil zbraň.
Budiž dovoleno poukázati též na knihu formulářů, vydanou nař. min. ze dne 7. října 1897, č. 22891, kteráž pod č. 204 obsahuje formulář pro § 206. ex. ř., ku slovnému znění § toho úplně přiléhající. Tudíž i zde pokládá se mlčení vymah. věřitelů za souhlas se zrušením resp. zastavením exekuce.
Avšak v poznámce č. 8. k formuláři tomu shledáváme větu, kteráž není vzata ani ze zákona samého (§ 206.), ani z motivů a kteráž nedá se ani odvozovati z všeobecného ustanovení o přístupu (§ 139. ex. ř.) a kteráž konečně ani textem formuláře nikterak není odůvodněna. Poznámka ta zní: »Až do uplynutí této lhůty běží řízení dražební ohledně ostatních věřitelů nerušeně dále, přes to, že jeden z vymáhajících věřitelů odpadl.«
Poznámka tato nemá patrně na zřeteli prvního čili vedoucího vymah. věřitele a jen s tímto obmezením jest správnou.
Že skutečně prvního vymah věřitele na zřeteli nemá, plyne z volby výrazu »jednoho z vymah. věřitelů« (eines der betreibender Gläubiger), neboť by jináče bylo správně říci se muselo »des betreibenden Gläubigers,« kdyby byl měl zákonodárce na mysli prvního vymah. věřitele, na něhož § 206. ex. ř. a tudíž i formulář č. 204 se vztahuje.
Bylo by tudíž lépe, kdyby poznámka č. 3. nebyla se do knihy formulářů vloudila, jsouc, pokud se týče vymah. věřitelů »nevedoucích« úplně zbytečnou, pokud by ale zmásti mohla k nesprávné domněnce, že platí též o vymah. věřiteli »vedoucím«, dokonce nebezpečnou.
Mám tudíž za to, že přes tuto poznámku dlužno na tom setrvati, že, jak dle znění § 206. ex. ř., tak i příslušných motivů i formuláře zrušené dražební řízení >vedoucího« exekventa jen návrhem jiného vymah. věřitele na pokračování znovu do proudu může býti uvedeno.
Zákonodárce ovšem nemohl vydati přistouplé věřitele libovůli vedoucího věřitele; proto musel jim pokračování v exekuci umožniti. Aby důsledky zastavení resp. zrušení exekuce v § 200. č. 3. ex. ř. předepsané právem a zaslouženě je stihnuly, nařizuje proto jich uvědomění o zrušení neb zastavení tom a ponechává jim na vůli, aby svým prohlášením na pokračování v exekuci svých zájmů hájili. Uvědomění takové bylo by, jak již zhora řečeno, zbytečným, kdyby exekuční řízení i přes odstoupení vedoucího exekventa šlo dále a tudíž odstoupením tím ostatním vymah. věřitelům pražádná škodlivá změna situace by nastati nemohla.
Poněvadž ale latentního řízení ex. ř. nezná a zásadně by nestrpěl, proto ukládá v § 206. těmto dalším vymah. věřitelům 14denní nepřekročitelnou lhůtu k návrhu. Tato přesná lhůta není na prospěch, nýbrž na úkor těchto dalších věřitelů, jelikož jejím dodržením podmiňuje se zachování nabytých práv exekučních. Pro tyto další věřitele byla by delší a prodlužitelná lhůta zajisté výhodnější.
Předpis § 206. ukládá tudíž vymah. věřitelům povinnost, jejíž zanedbání má v zápětí ztrátu práv přístupem nabytých a neznačí snad pouhé právo, neboť to by nebylo spojeno s pohrůžkou (»widrigenfalls«):
Kdyby zákonodárce byl chtěl, aby v případě zastavení vedoucí exekuce ostatní exekuce běžely dále a kdyby přes to uvědomění ostatních Věřitelů byl pokládal za prospěšné, byl by prostě předepsal, aby se o zastavení tom ostatní vymah. věřitelé uvědomili s ponaučením, že exekuce pro nejbližšího vymah. věřitele vede se ex offo dále a nebyl by v § 206. předepsal jakožto podmínku po- kračování prohlášení, že věřitel, v exekuci pokračuje.
A kdyby nebyl chtěl šetřiti exekuta a podporovati zastavení exekuce, nebyl by v § 206. vůbec žádné lhůty stanovil, nýbrž byl by ponechal ostatním vymah. věřitelům, aby kdykoliv o pokračování v exekuci zakročiti mohli. Avšak tím by nastal stav stagnace, dlužníku trapné, věřitelům však lhostejné, kdežto určením nepřekročitelné lhůty další věřitelové vymáhající jsou donuceni, ihned se rozhodnouti, ač by jim někdy čekání třebas bylo vhodnější. Vždyť musí nový »vedoucí« věřitel převzíti náklady dalšího »vedení« a převzíti též zodpovědnost za řádné vedení (ku př. při sestavení dražebních podmínek).
Tuto stagnaci obmezil zákonodárce — zda na prospěch neb na škodu exekuta, o tom zde nebudiž uvažováno — z důvodů skoncování řízení na 14 dní. Po těchto 14 dnů, resp. do té chvíle, kdy návrh na pokračování dojde, však stagnace a to stagnace absolutní skutečně trvá. To vymah. věřitelům naprosto nemůže býti na škodu, poněvadž mohou si s návrhem na pokračování pospíšiti, záleží-li jim na rychlém skoncování exekuce. Na několika dnech přec v exekuci immobilární, pro niž zákonodárce úmyslně ustanovil lhůty delší než pro exekuci mobilární, nezáleží, a též po stránce útrat jest stagnace praktičtější než pokračování v dražebním řízení, po případě zcela bezúčelné a nákladu na práci (soudcově) i snad na penězích (ku př. odhad) vyžadující.
Když by ale na každý pád dražba měla se vykonati. tu byloť by zajisté marným a přímo pošetilým, ostatní vymah. věřitele vyzývati, aby učinili prohlášení, že v řízení dražebním pokračují. Bylo by v takovém případě automatického pokračování vůbec zpozdilým, dávati těmto ostatním vymah. věřitelům zprávu o odstoupení »vedoucího«, když by jim snad ani nezbývalo času, aby se k zrušení neb zastavení exekuce mohli připojiti a tím dražbu zadržeti. Zákon ale takového se připojení vůbec nežádá a proto bylo by též protizákonným, zrušení dražebního roku činiti závislým na nějakém takovém souhlasném vyjádření se ostatních vymah. věřitelů se zrušením resp. odložením dražebního řízení. Není pochybnosti, že mají tito věřitelé tatáž processualní práva jako odstouplý »vedoucí«, tudíž i právo dát dražbu vykonati, ale tato vůle se u nich nesmí předpokládati, nýbrž musí býti zřejmě projevena, jak toho § 206. ex. ř. žádá, anoť přec známo, že nejeden věřitel se k exekuci připojuje jen z donucení a že by dal dlužníku pokoj, kdyby jiný věřitel nepostupoval bezohledně. Tento požadavek nového návrhu na pokračování jest zcela logickým. Neboť »vedoucí« exekvent svým návrhem na zrušení neb odložení dražebního řízení pozbyl práva na to, aby se nařízený rok dražební odbýval, a poněvadž ostatní vymah. věřitelé dle § 139. ex. ř. na tom nemohou nikdy býti lépe, než »vedoucí«, nýbrž s ním společně a stejnoměrně na postupu dražebního řízení participují, nemají po odstoupení »vedoucího« ani oni více práva, aby dražba se na jejich řád vykonala, nýbrž musejí si právo to prohlášením dle § 206. ex. ř. teprve zjedpati. Musí předem nastoupiti nový »vedoucí«, bez něhož se exekuční řízení vůbec nevede, a tento nový »vedoucí« musí býti jediným a určitým nemůže ním býti celá skupina věřitelů ještě zbývajících.
Proto dokud jest zde »vedoucí« vymah. věřitel nepřipouští zákon ani toho, aby jiní věřitelově předem prohlašovali, že v případě odstoupení »vedoucího« na pokračování v exekuci trvají, jelikož příčilo by se to zásadě § 139. ex. ř. o přístupu i kategorickému předpisu § 206. ex. ř. Vždyť mohli takovíto věřitelově napotom třebas rovněž dlužníkem býti vypořádáni aneb se vypořádáním dlužníků předcházejících knihovní pořadí pro ně zlepšilo tak, že nemají důvodu usilovati o dražbu. Takové, třebas na mnoho měsíců anticipando dané, třebas ani moc vážně nemyslené a proto věřitelem snad v náležité evidenci nedržené prohlášení by dlužníku snadno státi se mohlo osudným.
Za účelem jasné evidence uvalil právě zákonodárce institucí přístupu veškeru akci na bedra »vedoucího«. Teprve odstoupením tohoto přicházejí ostatní vymah. věřitelé k slovu a k akci, ale nikoliv eo ipso, nýbrž teprve svým prohlášením dle § 206. ex. ř.
Též ustanovení § 207. odst. 2. ex. ř. potvrzuje náš názor. Pravit se tam: »Erfolgt die Einstellung des Versteigerungsverfahrens nur in Ansehung eines oder einzelner Gläubiger und unter gleichzeitiger Fortseízung des Verfahrens zu Gunsten anderer Gläubiger ...« Z toho jest zjevno, že v exekučním řízení přístupovém zastavení může, ale nemusí býti spojeno s nepřerušeným pokračováním v exekuci. Pokračuje se totiž při zastavení exekuce přistouplé, nepokračuje při zastavení exekuce vedoucí. Toto pokračování může pak se díti jen na prohlášení některého dalšího věřitele ve smyslu § 206. (tak i Schauer v poznámce 3. k § 207.) Pro názor zde hájený nalézti lze oporu i v ustanoveních o vnucené správě, pro kterou instituce přístupu rovněž jest zavedena. Ustanovení dotyčná o účincích přístupu v § 103. odst. 2. posl. dvě věty kryjí se doslovně s ustanovením § 139. odst. 2. a 3.
Avšak ustanovení § 206. odst. 1., platícího pro řízení dražební, neshledávame v kapitole o vnucené správě. Zde naopak shledáváme v § 129. odst. 4. ustanovení toto: »Je-li správa vnucená zároveň zavedena ve prospěch několika věřitelů, má návrh toliko od jednoho z nich učiněný, aby vnucená správa byla zrušena, jenom ten účinek, že tento věřitel pozbude práv a povinností vym. věřitele, že poznámka správy vnucené pro něho vykonaná se vymaže a že k pohledávce tohoto věřitele příště toliko podle jejího ostatního zajištění bude přihlédáno při rozdělování výtěžků«. Ergo: vnucená správa vede se dále přes to, že některý z vymah. věřitelů — tudíž třebas i sám »vedoucí« — od ní upustil. V motivech k § 129. se to výslovně praví.8) Zde společná komisse osnovu, která při všech způsobech exekuce k zastavení vyžadovala souhlas veškerých vym. věřitelů, ponechala po této stránce nejen v platnosti, nýbrž neúčinnost zastavení vnucené správy jedním vym. věřitelem pro věřitele ostatní ještě zdůraznila, jak z porovnání vládní osnovy s elaborátem společné komisse resp. platným zákonem jest zjevno.
Není pochybnosti, že kdyby zákonodárce tutéž zásadu byl chtěl podržeti i pro řízení dražební, byl by právě tak, jak převzal poslední dvě věty odst. 2. § 103., jednající o účincích přístupu k vnucené správě, do § 139., byl by převzal do něho též ustanovení odst. 4. § 129. ohledně následků odstoupeni některého vymah. věřitele od vnucené správy.
Jest zřejmo, proč zákonodárce tento rozdíl mezi vnucenou správou a řízením dražebním v zákoně stanovití potřebným uznal. Pokračování ve vnucené správě exekuta nezničí a tím méně škoditi může vymah. věřitelům, byť i žádný z nich za pokračování ve správě výslovně nežádal; dražba však jest pro exekuta nenapravitelnou katastrofou a může dopadnouti i na škodu vymah. věřitelů.
V exekuci mobilární mají dle § 282., co se týče upuštění od exekuce, pokračování v řízení prodejovém, k návrhu přistouplého věřitele, jakož i co se týče zrušení a odložení prodejového řízení, obdobnou platnost předpisy §§ 200. č. 3. a 4., 203. odst. 2. a 206. odst. 1. Dle instrukce pro soudní vykonavatele odd. II. § 76. č. 2. má vykonavatel od mobilární dražby upustiti, prokázal-li dlužník, že veškeré věřitele uspokojil, aneb složí-li aspoň ještě před dražbou obnos k úplnému jich uspokojení dostačující. Neprovede se tudíž dražba, byť i přistouplí vymah. věřitelé do dne dražby souhlas se zastavením soudu nebyli oznámili.
Dle toho by exekut při dražbě mobilární, kteráž přec nemá toho hospodářského dosahu, jako dražba immobilární, byl více šetřen než při této, kdyby při ní dražbu, spadající do 14denní lhůty § 206. odst. 1. zaraziti mohlo jen výslovné prohlášení přistouplých věřitelů, že od exekuce upouštějí.
Je-li zásada tato správnou, pak správným býti musí též tvrzení, že platí zásada ta stejně o všech stadiích dražebního řízení, jelikož zákon ve směru tom žádných stadií nerozlišuje. Kde však zákon sám nerozlišuje, nesmí ani interpretace zákona rozlišovati. Ustanovení § 206. odst. 1. ex. ř. platí tudíž i pro případ, že první vymah. věřitel svůj zrušovací neb odkládací návrh podá až bezprostředně před rokem dražebním neb i v roku, ale ještě před započetím dražby, tak že nezbývá více času, aby ostatní vymah. věřitelé ještě před rokem tím mohli prohlášení své soudu exekučnímu dodati.
Tak, jak jest naprosto stejno, v kterém stadiu stane se přístup, tak jest naprosto stejno, v kterém stadiu »vedoucí« věřitel vypřáhne. Tak jako přístupem stávají se dotyční vymah. věřitelé účastnými veškerých dalších processualních kroků »vedoucího« věřitele, tak naopak zase odstoupení jeho způsobuje stagnaci i pro ně a veškerých dalších úkonů musejí si získati sami. Jim musí proto obdobou § 139. ex. ř. býti stejně vhod, ať »vedoucí« vym. věřitel odstoupí s jeviště před neb po odhadu, dříve než dražební rok jest nařízen neb až po nařízení jeho, dlouho před dražebním rokem neb až bezprostředně před ním. Za jakéhokoliv stadia řízení dražebního musí přistouplí věřitelé, chtí-li řízení udržeti v proudu, převzíti vedení a pokračovati v řízení od té fáse, na níž dosavadní »vedoucí« odstoupil.
Nemělo by ale též žádného praktického účelu, aby zásada § 206. odst. 1. ex. ř. měla se v různých stadiích dražebního řízení praktikovati různě. Možnost, přivésti exekuci zase do běhu, vyžaduje ve všech stadiích stejného a prostého prohlášení, že pokračovati se má. Z vykonaných již processních kroků žádný nepřichází na zmar, soud exekuční na prohlášení pokračuje neprodleně a co útrat se týče, může zvětšení jich nastati jedině opětným nařizováním dražebního roku (edikt v novinách). Avšak tyto útraty, jsouce k vymožení práva nezbytnými, spadnou na exekuta, jenž měl postarati se o to, aby nejen »vedoucí«, nýbrž i ostatní vymah. věřitelově v exekuci ustali.
Všimněme si ale, jaké rozpaky a obtíže by vzešly, kdyby
předpis § 206. odst. 1. neprováděl se důsledně ve všech stadiích tím, že se v exekuci nepokračuje, nýbrž tato se prozatím ponechá v klidu.
»Vedoucí« zastaví exekuci před odhadem. Má se odhad přece vykonati? Kdo pak zapraví jeho útraty, zpravidla, jak známo, dosti značné? »Vedoucí« věřitel nikoli, poněvadž není více exekventem, další věřitelově vymáhající rovněž ne, poněvadž exekuci »nevedou« a na exekuta rovněž nemohou býti uvaleny, jelikož týž jen útraty k vymožení práva potřebné hradí (§ 74. ex. ř.), odhad ale v v případě, že z ostatních vym. věřitelů nikdo návrhu na pokračování v exekuci neučiní, byl by zbytečným. Exek. soudce by si tudíž asi rozvážil, na svou pěsť v exekuci pokračovati a odhad vykonati.
Mám též za to, že by žádný exek. soudce nebyl tak bláhovým, aby po zrušení exekuce vedoucí se namahal se sestavováním resp. opravou dražebních podmínek aneb dokonce s prozatímným zjišťováním neb opravováním stavu závad. Zajisté si s tím počká, až některý z dalších vymah. věřitelů podá návrh na pokračování v exekuci.
Jest proto v duchu instituce přístupu zcela důsledným, že § 206. odst. 1. ex. ř., co se stadia exekučního řízení týče, pražádného rozdílu nečiní.
Nemůže býti proto vážného o tom sporu, že i v takovém případě, kdy návrh na zrušení neb odložení dražebního řízení vedoucím věřitelem podá se až bezprostředně před dražbou, tak že více lhůta 14denní pro přistouplé věřitele ku prohlášení nezbývá, ba že ani třebas není více možno, všechny přistouplé věřitele ve smyslu § 206. včas uvědomiti, přece jen dle tohoto § přesně se zachovati, tudíž usnesení tam předepsané (form. č. 204.) vydati dlužno.
S hlediska útrat (ediktálních) byla by praktickou jedině otázka, odporoučí-li se v případě takovém, kdy návrh na zastavení vedoucím věřitelem učiní se až po nařízení dražebního stání, toto za účelem ušetření nových výloh ediktálních ve své míře ponechati, či pokaždé hned zrušiti. Otázku tuto zodpověděti dlužno rozumně dle toho, mnoho-li času ještě do dražebního stání zbývá. Možno-li ostatní vymah. věřitele uvědomiti včas, aby jim ještě 14denní lhůta k návrhu na pokračování zbývala, není překážky, dražební stání ve své míře ponechati. Dojde li však návrh na zrušení neb odložení dražebního řízení tak pozdě, že by ani při neprodleném odeslání usnesení dle § 206. ex. ř. návrh vymah. věřitelů na pokračování v dražebním řízení včas dojíti nemohl, tu ovšem nezbude, leč dražební stání ihned zrušiti. O této zcela jasné tendenci a konsekvenci § 206., odst. 1. nebylo by v theorii ani v praxi sporu, kdyby nebyl přišel nejvyšší soudní dvůr se svým neblahým dobrozdáním.9)
Týž totiž »doplnil« odstavec ten těmito dvěma ustanoveními:
1. »Pokud zrušení neb odložení dražebního řízení stane se z důvodů, které působí jen ve příčině jednoho nebo některých z vymah. věřitelů, budiž řízení dražební pro ostatní věřitele předem a až do uplynutí 14denní lhůty bez přerušení dále vedeno a teprve pak skončeno, když od žádného z vyzvaných věřitelů nebylo včas prohlášení podáno, že v exekuci pokračuje.«
Ministerstvo samo pak motivovalo toto dobrozdání nejv. soudu takto:
»Poněvadž právní účinky spojené v té které případnosti se zrušením neb odložením mají ostatní věřitele podle předpisu § 206., odst. 1. ex. ř. stihnouti jen tehdy, když vyžádaná prohlášení včas ne- podají, musí zrušení a odložení pro ně především a potud úplně bez účinku zůstati, pokud mají podáním prohlášení možnost, všechny následky zrušení neb odložení od sebe odvrátiti. Nesmí tedy též položené dražební stání ani odvoláno ani odročeno býti, padne-li do 14denní lhůty pro prohlášení.«
2. »Od vyzvání, aby se prohlásili, pokračují-li v dražebním řízení, budiž u oněch vymah. věřitelů upuštěno, kteří již v návrhu na dražbu nebo zvláštním podáním anebo při ústním jednání v exekučním řízení konaném do protokolu podali prohlášení, že v dražebním řízení také tehdy budou pokračovati, když by ohledně druhých věřitelů mělo nastati zrušení nebo odložení řízení. V dražebním řízení budiž v tomto případě pokračováno, třebas žádný z ostatních věřitelů vyzvaných, aby se prohlásili, nežádá, aby se pokračovalo.« Dobrozdání toto bylo do ministerských zodpovědění otázek zařaděno a stalo se tím pro exekuční soudy direktivou.
V dodatku pak ke knize formulářů, vydaném min. nař. z 10./1. 1899, čís. 23.é277 z r. 1898, shledáváme při formulářích čís. 221 (ex. form. č. 165 k § 267. ex. ř.) a č. 228 b) (ex. form. č. 167 b) k §§ 282., 200., č. 3, 206., odst. 1. ex. ř.) připojený odstavec tohoto znění: »Pa.dne-li nařízený termín dražební do této (14denní) lhůty (k prohlášení), musí prohlášení, že věřitel v řízení dražebním pokračovati nechce,10) nejpozději před početím dražebního terminu podáno býti, sic by se k němu více přihlížeti nemohlo.«
Není pochyby, že odstavec ten dostal se sem jen následkem dobrozdání nejvýš, soudu k § 206. ex. ř. Ač formuláře ty zhotoveny jsou jen pro exekuci mobilární, užívá se jich v praxi s patřičnými změnami též v exekuci immobilární.
Dobrozdání ad 1. stává se aktuálním vlastně jen v případech, kde do nějakého důležitého úkonu exekučního, ku př. odhadu a zejména dražby, nezbývá více 14denní lhůta k prohlášení; ale právě ohledně takových případů jest dobrozdání to i v odporu s sebou samým; neboť má-li dále exekuce býti vedena, pak netřeba vůbec žádného prohlášení na pokračování v exekuci, resp. přijde prohlášení to k soudu pozdě.
Není ovšem, jak již shora naznačeno, ani praktickým. Dejme tomu, že z 10 přistouplých věřitelů všichni, aby zamezili na př. dražbu, musí — předpokládaje ovšem, že mají k tomu čas — podati k soudu prohlášení, že se k zrušení neb odložení dražby připojují. Útraty s prohlášením takovým, ať už spadají na dlužníka neb na věřitele, jsou naprosto vyhozeny a zbytečné. Anebo jediný z těchto 10 přistouplých věřitelů podá prohlášení na pokračování a tu bylo bezúčinných a proto rovněž naprosto zbytečných 9 prohlášení souhlasu.
A co zbytečných starostí se tímto dobrozdáním soudům, dlužníku i věřitelům nadělalo. Vedoucí věřitel musí spěchati s návrhem zrušovacím, resp. odkládacím, soudce s vyřízením a doručením zrušovacího usnesení, přistouplí věřitelé pak, nezbývá-li více plných 14 dní, s prohlášením souhlasu na zrušení. Vždyť jde po případě o existenci dlužníka, hrozící katastrofu třebas ani nezavinivšího. A co strachu zakusí tento, zda-li některé souhlasné vyjádření se neopozdí!
Oč klidnější, bezstarostnější a spolehlivější jest postup, jak jej nařizuje zákon sám! Kdo chce v exekuci pokračovati, má na tom svůj vlastní zájem, aby v dosti dlouhé lhůtě 14denní prohlášení v tom směru učinil, kdežto věřitelé, nemající na pokračování v exekuci zájmu, snadno nebudou míti té péče a bdělosti pro dlužníka, jaká dobrozdáním nejv. soudu po nich se požaduje. K hospodářskému významu tohoto 1. dobrozdání se ještě vrátím.
V odůvodnění ministerském nejsou slova zákona podána věrně, nýbrž převráceně.
§ 206. odst. 1. nikterak nezní, že právní účinky, spojené se zrušením neb odložením, mají ostatní věřitele stihnouti jen tehdy, když vyžádaná prohlášení včas nepodají, nýbrž odst. ten zní obráceně, totiž že přistouplí věřitelé mají své prohlášení na pokračování učiniti, jinak že je stihnou dotyčné právní následky. To slůvko »jen«, které se do ministerského odůvodnění vloudilo, působí, jak již shora prokázáno, znamenitý rozdíl. Dělá z prohlášení přistouplých věřitelů právo, kdežto dle textu zákona jest prohlášení to povinností. Dle dikce ministerského odůvodnění trvá exekuční procedura pro přistouplé věřitele potud, pokud lhůta k prohlášení jim neuplynula, kdežto dle dikce zákona obživuje procedura ta pro ně odtud, kdy prohlášení (rozumí se včasné) podali.
ad 2. Že též druhé dobrozdání, kterémuž žádné odůvodnění připojeno nebylo, není správným, bylo rovněž shora již prokázáno.
Zdali též takoví věřitelé, kteří již předem prohlásili, že v exekuci pokračovati chtějí, mají o zastavení exekuce uvědomění a k prohlášení vyzváni býti, dobrozdání to nepraví. Předpis odst. 1. § 206. zní však všeobecně, bezvýjimečně.
Takto předem se prohlásivšího věřitele by dlužník v poslední chvíli před dražbou, když by nezbývalo více času, aby věřitel takový i své odstoupení od exekuce mohl oznámili, nemohl více vy pořádat i, aby se před dražbou uchránil. A přec věřitel onen prohlášení takové učinil zajisté jen v předpokladu, že se svou pohledávkou do dražby vypořádán nebude, poněvadž exekuce se smí vésti jen ku vydobývání pohledávky. Dlužník jest však zajisté oprávněn, zaplatili dluh i v poslední chvíli, a věřitel naopak povinen, zaplacení i v poslední chvíli přijmouti.
Ze všech těchto úvah plyne zřejmě, že dobrozdání nejv. soudu v obou svých odstavcích jest pochybeným a přímo protizákonným a rovněž tak i odůvodnění ministerské k dobrozdání č. 1. Touto interpretací nejv. soudu nikterak nevyplňuje se snad mezera v zákoně, nýbrž naopak dělá se do něho průlom. To není výkladem, to jest novellou k zákonu, která nezbytně působiti musí zmatky. § 206. ex. ř. není pochybeným, jak tu a tam se mu vytýká11), ustanovení jeho jest zcela dobrým a praktickým, ale výklad nejv. soudu jest špatným. Dovolím si poukázati ještě na praktické konsekvence tohoto výkladu. Tento moment to hlavně jest, jenž mne přiměl, otázkou touto podrobněji se zabývati.
Přirozeně, a jak z praxe znám, též z pravidla zastavují se reální exekuce až krátce před dražebním rokem. A tu nejv. soud prostě dekretuje, že návrh vedoucího exekventa na zrušení neb odklad exekuce v posledních 14 dnech — a připočteme-li k tomu týden, potřebný na vyřízení, vyhotovení a doručení usnesení, jakož i na zhotovení a dodání prohlášení přistouplých vymah. věřitelů — v posledních 3 nedělích před dražebním rokem podaný nemá zrušovacího neb odkládacího účinku, dražba že musí se vykonati, byť třebas i jen jediný kupec se dostavil a pouze nejmenší zákonné podání učinil. Kdyby do šibeniční 14denní lhůty scházel i jediný pouze den, ba dokonce i v případě tom, když 14- denní lhůta sice již uplynula, ale pro některého vzdáleného vymáhajícího věřitele doba pro poštovní dopravu potřebná (§ 89. org. z.) ještě zbývá, dražba neúprosně vykonati se musí. D. t., že rok dražební položen jest na 20. dubna a že vzdálený věřitel (na př. v jiné zemi) obdržel vyzvání 5. dubna, musí se přece, nedošlo-li do 20. dubna od věřitele toho prohlášení souhlasné, dražba provésti. ačkoliv ještě téhož dne 14denní lhůta fakticky již uplynula.
Na tom tedy záviseti má osud exekuta, podá-li se zrušovací návrh aspoň 3 neděle před rokem dražebním! Podá-li se i o jediný den později, jest veta. Ba často by závisel osud exekuta jen od hbitosti neb liknavosti exekučního soudce, aneb dokonce i soudní kanceláře! Pospíší-li si soudce s vyřízením a kancelář s vyhotovením a doručením vyzvání tak, že by 14denní lhůta i s dobou poštovní dopravy všem přistouplým věřitelům byla zachována, tu na dražbu by nedošlo, kdyby však kancelář o jediný den se zpozdila, neb kdyby pro nahodilou nepřítomnost některého přistouplého věřitele vyzvání dle § 206. se jemu doručilo později neb zůstalo zatím neotevřené ležet, kdyby jeho souhlasné vyjádření nebo zpáteční lístek, jak často se stává, na poště se zpozdil nebo ztratil — žádná pomoc, exekutovi by se usedlost prodati musela, to třebas hluboko pod skutečnou cenou.
Na takovém, pro věřitele samy vzhledem k tomu, že na prohlášení jich, že v exekuci pokračují, tak jako tak ihned nový rok dražební musí býti nařízen, úplně bezvýznamném počítání lhůty do dne dražby a na takových rozmanitých nahodilostech, od vymah. věřitelů i od dlužníka nezávislých, nemůže přece ve spořádaném právním státě osud dlužníka spočívati!
Toť by exekut za nynějšího ex. řádu byl na tom daleko hůře, než za platnosti soud. řádu Josefínského! Neboť zastavil-li dříve jeden exekvent dražbu, neprovedla se ipso jure pro jiného, nýbrž musel týž o ni zakročiti. Teď ale, zastaví-li vedoucí, má nicméně provésti se dražba pro ostatní, ač návrhu neučinili. Avšak výklad nejv. soudu neohrožuje jen exekuta, nýbrž i věřitele.
Rozumí se samo sebou, že vedoucí vymah. věřitel, podav zrušovací neb odkládací návrh, k dražebnímu stání se nedostaví, i kdyby snad měl ještě nějaký zájem na exekuci. Jednak musí předpokládati, že soudce, jak to § 200., č. 3 ex. ř., předpisuje, exekuci skutečně zastavil, ano přece ve formuláři č. 204. nestojí, že dražba přes tento zrušovací návrh odbývati se bude, jednak nemůže se — podal-li na př. návrh 3 neděle před dražbou — orientovati o tom, zdali 14denní lhůta pro ostatní vymah. věřitele uplynula, neb nepodali-li třebas prohlášení souhlasné. Nazdařbůh přece nepojede s vádiem k exekučnímu soudu, třebas značně vzdálenému. A to v pravdě výklad nejv. soudu po něm žádá!
Rovněž tak kalkulovati budou i ostatní přistouplí věřitelově, kteříž, jak z praxe známo, spoléhají se především na věřitele prvního, a zůstanou rovněž doma. Aby se snad ještě bezprostředně před dražbou soudu exekučního telegraficky (mají-li ovšem přímé spojení) doptávali, bude-li se dražba konati či nic, považovali by za nákladné a zbytečně obtěžování soudu.
Jest pak rovněž známo, že neúčastní-li se dražby hypotekární věřitelé sami, prodá se exekvovaná realita zpravidla pod cenou.
A tak by nastal opak toho, co zákonodárce svými četnými ustanoveními nového ex. řádu, dlužníku blahovolnými, zamýšlel (viz na př. motivy k § 201. ex. ř.). Humánní zákonodárce chce dražbě nemovitostí pokud jen možná se vyhnouti aneb ji aspoň oddáliti12), nejvyšší soud chce naopak exekuci takovou prováděti justamentně, zbytečně, i když zde není návrhu.
Kdyby totéž bylo bývalo úmyslem zákonodárcovým, nebyl by ustanovení § 206. odst. 1. vůbec do zákona pojal, nýbrž byl by naopak ustanovil, že návrh vedoucího věřitele na zrušení exekuce v posledních 14 dnech před dražbou podaný, k soudu se více nepřijímá.
Namítne se snad: zrušování dražebního roku může býti ostatním vymah. věřitelům na úkor, působíc jim průtah. Napřed zastaví 1., pak 2., a je-li jich třebas 10, může se to vléci třeba celý rok.
Než dejme tomu, že by se takový velice pravděnepodobný případ v praxi skutečně přihodil, při němž by se ovšem též předpo- kládati muselo, že by všech 10 vymah. věřitelů zrušovací návrh učinilo tak pozdě, že by žádnému z ostatních vymah. věřitelů nezbývalo času na prohlášení ku pokračování v exekuci, kteréž přece, nezruší-li soudce ihned roku dražebního, učiniti může včas již i téhož dne, kdy vedoucí věřitel svůj zrušovací návrh podal. Byla by z toho jaká škoda? Vždyť přece zrušovací návrh podá jen ten, kdo dlužníkem byl uspokojen, a tu zajisté jest rozhodně lépe, uspokojí-li dlužník jednoho věřitele po druhém, než kdyby v případu ukvapené dražby několik zadních věřitelů mělo vyjíti na prázdno. A ostatně, kdo brání nedočkavému věřiteli, i kdyby byl v řadě až nejposlednějším, aby nečekal, až všichni předchozí dojdou uspokojení, nýbrž podal svůj návrh na pokračování v exekuci ihned po prvním jejím zastavení? I kdyby se to nemohlo státi do dne dražby a následkem toho musel se nový rok dražební položiti, spojen by byl s tím pouze jednoměsíční průtah (§ 169. ex. ř.).
Takové odročení roku dražebního není přece ničím obzvláštním. Vždyť není pochyby, že podáním rekursu do usnesení dražební rok ustanovujícího se dražební řízení rovněž zastavuje a nevejde-li usnesení před dražebním rokem v moc práva, rok tento taktéž zrušiti se musí (§ 169. ex. ř.). Rovněž tak v případu oposiční žaloby (§§ 35. a 36. ex. ř.), v případech § 39. č. 2, 4, 5, 8, § 145. (nepředložení dražebních podmínek) a § 188. ex. ř. Tyto §§ 35., 36., 37., 39., 145. a 188. jsou v závorce společně s § 200. č. 3 uvedeny, z čehož souditi se musí, že ustanovení § 206. platí o všech těchto §§ stejnou měrou, a že tudíž, nepokračuje-li se v exekuci v případech ostatních, nepokračuje se ani v případu § 200. č. 3. Dle rozh. nejv. soudu z 27. března 1900, č. 4245, platí předpis § 206. i pro pří- pad § 153., odst. 3., totiž nedocílí-li se při dražbě nejmenšího zákonného podání, resp. nedostaví-li se žádný kupec. Ani v tomto případu nesmí se v dražebním řízení ex offo za přistouplé vymah. věřitele pokračovati, nýbrž stihnou následky toho stejnou měrou i tyto přistouplé a při statcích a pozemcích smí až po uplynutí 1/2 roku zakročeno býti znova o zavedení řízení dražebního.
Ostatně, jak již opětně řečeno, ex. řád přeje průtahu dražebního řízení immobilárního a možno-li obejiti jeho, čehož nejpádnějším dokladem jest ustanovení § 201. ex. ř., dle něhož i exekut sám vymoci si může i zrušení položeného již reku dražebního a to i proti vůli vymah. věřitele, jsou-li tu příznivé podmínky pro vnucenou správu.
Návrh dle § 201. učiněn býti může exekutem i když jest zde přístup a i tehda, nelze-li stání dle § 203. předepsané odbyti ještě před dražbou. Ustanovení § 201. bylo by illusorním, kdyby se přes to, že dlužník místo dražebního řízení navrhnul vnucenou správu, mělo s dražbou pokračovati až do výsledku jednání (§ 203.) o návrhu tom, a proto nařizuje § 201. odročení draž. řízení.
Pro tento návrh dle § 201. předpisuje § 202. rovněž preklusivní lhůtu 14denní. Dle analogie dobrozdání nejv. soudu k § 206. by i návrh dle § 201. podaný byl nepřípustným, musel-li by míti v zápětí odročení dražebního roku. O tom ale nemůže býti pochybnosti, že odročení státi se musí, byť i následkem stání účastníků (§ 203.) návrh mohl býti zamítnut.13) V motivech k § 201. stojí: »Die Bestimmung des § 201. muthet dem betreibenden Gläubiger durch die Verweisung auf die Ertragsüberschusse einer Zwangsverwaltung das Opfer zu, mit der Zahlung des vollen Schuldbetrages äusserstens für die Dauer eines Jahres zuzuwarten«. Zákonodárci tudíž ani průtah celého roku není značnou obětí ve pro- spěch dlužníka, kdežto při opětném nařízení nového dražebního roku jde o průtah pouze jednoho měsíce.
Výbor pro osnovu pronesl se o ustanovení § 201. takto: »Der Ausschuss billigt daher vollkommen den im § 201. zum Ausdrucke gebrachten Gedanken, dass das schärfste Executionsmittel, die Zwangsversteigerung, nicht anzuwenden ist, wenn der Schuldner im Besitze seiner Liegenschaft belassen werden kann, ohne dass dem Gläubigerein zu grosses Opfer auferlegt werden muss«. A týž humánní zákonodárce a zákonodárný výbor měl by při § 206. vycházeti ze stanoviska opačného, že dražba à tout prix provésti se má?!
V § 202. odst. 2., ustanovuje se, že v případu návrhu dle § 201. může se zrušiti i nařízené stání odhadní, aby se exekutu nepůsobily zbytečné útraty, a v § 206. by zákonodárce nepřipustil zrušení dražebního stání, aby se exekutovi zachránilo jeho hospodářství?! Vždyť přec návrh exekuta dle § 201. nemá pro soudce exekučního tolik významu a příčin k ohledu na exekuta, jako zrušovací návrh vedoucího exekventa dle § 206.
§ 204. předpisuje, že je-li tu návrh na převzetí usedlosti dle § 200., č. 1., dražební řízení se má odročiti, jakmile soud jistotu navrhovatelem zřízenou uznal za dostatečnou. Obdobou při předražku (§ 196.) stačí na jistotu takovou čtvrtina nabídnuté přejímací ceny. Ač tato jistota přece neposkytuje jistoty, že celá přejímací cena bude zaplacena a tudíž další řízení dražební skutečně a definitivně odpadne, přece zákonodárce nařizuje odročení a nikoliv pokračování exekuce, jak by to dle výkladu nejv. soudu k § 206. bylo konsekventnějším.
Jediný případ, kde rok dražební má vliv na lhňtu, jest případ § 200., č. 1., kde návrh podán býti musí 8 dní před rokem dražebním (§ 202., odst. 1., věta 2.).
Zdálo by se, že tyto lapidární theoretické a závažné praktické důvody v judikatuře nešťastné toto dobrozdání nejv. soudu učiní neškodným naprostým ignorováním.
Dr. Max Pollak ve své recensi díla »Beispiele von Schriftsätzen im Civilprocess- u. Executionsverfahren, II. Th. von Dr. Paul von Vitorelli, Dr. A. Bloch u. Dr. H. Fischböck« v Jur. Bl. 1900, str. 354, mínil, že dnes jest ministerské zodpovědění otázek již úplně zbytečným a že se ním naši soudcové více poručníkovati nedají.
Než v tom se zmýlil. Především drží se svého dobrozdání k § 206. houževnatě nejv. soud sám (viz rozh. z 2./11. 1898, č. 14630, U. Gl. n. ř. č. 363, a »Zeitschrift f. Notariat« ex 1899, č. 2., str. 15) a to jest ovšem i pro nižší stolice směrodatným.
Šetření dobrozdání toho se však soudcům exekučním úřady nadřízenými dokonce i vnucuje.
Tak dočítáme se v článku dra. Ant. Matakiewicze »Zastosowanie w praktyce przepisu ustepu 1. § 206. ord. egz. (Reforma sądowa, 1899, str. 87), že praesidium vrchního soudu zem. v Krakově nařídilo podřízeným soudům okresním, aby dobrozdání nejv. soudu se držely, shledávajíc praxi za bludnou, dle které se dražební řízení ponechá v klidu a věřitelé přistouplí obdrží vyzvání dle § 206., jestliže vedoucí vymah. věřitel teprve při dražebním roku exekuci s účinkem § 200., odst. 3. ex. ř., zastaví; nařizuje tedy praesidium, aby v případě takovém dražba se vykonala, leč že by též veškeří přistouplí věřitelově se byli shodli na zastavení exekuce.
Tím méně pak lze exekučním soudcům zazlívati, že se dobrozdáním tím v praxi řídí, když i autority zvučného jména, jako zejména Neumann, dobrozdání to schvalují.
Z literárních projevů o otázce naší, pokud jsem je sledovati mohl, uvádím následovní:
Někteří komentátoři ex. řádu dobrozdání nejv. soudu klidně a prostě otiskují. Tak Ant. Hartmann (»Exekuční řád«), Dr. Mich. Heller und Dr. Fr. Trenkwalder (»Die osterr. Ex. O. in ihrer praktischen Anwendung«), kteřížto poslední toliko připojují ještě náhled Fürstlův pro a náhled Pollakův proti.
Za to Dr. Jiří Neumann (»Kommentar zur Ex. O.« str. 574 sl.) úplně dobrozdání to schvaluje. Týž má za to, »že soudu ničeho po tom není a že nepadá naň žádná zodpovědnost za to, provede-li se dražba, než-li prohlášení některého z přistouplých věřitelů dojde, jelikož 1. dražba řádně byla povolena, 2. její zrušení přistouplým věřitelem ani navrženo nebylo ani 3. promeškáním lhůty nutným se nestalo.«
Leč důvody tyto nejsou logickými, nehledě ani k tomu, že se zněním zákona nikterak se nedají srovnati.
ad 1. Vždyť dražba byla povolena jen vedoucímu věřiteli a věřitelé přistouplí participují na ní jen potud, pokud vedoucí sám ji drží. Upustí-li tedy vedoucí od exekuce, vzdává se též práv z povolení dražby nabytých a věřitel přistouplý, ne maje přece více práv než věřitel vedoucí, může svá sekundární práva z přístupu nabytá zachrániti jen výslovným prohlášením, stávaje se ním sám po případě, prohlásí-li se přistouplých více, jeden z nich — vedoucím.
Dokonce pak na den dražebního roku nemá ani sám vedoucí, tím méně přistouplý vym. věřitel práva, jelikož jest ustanovení dne právem toliko exekučního soudu; svým odstoupením vzdal se ostatně vedoucí eo ipso též svého dražebního roku; chce-li jej přistouplý udržeti pro sebe, musí to učiniti způsobem v § 206., odst. 1. předepsaným. Bez »vedoucího« pokračování v exekuci přístupově není naprosto možným, což Neumann sám na více místech (ku př. str. 435) praví. Exekuce taková předpokládá vždy, ve všech fasích existenci obou kathegorií vymah. věřitelů, vedoucího i přistouplého. Odstoupí-li vedoucí, musí se, aby pokračování v exekuci bylo možným, především obnoviti zákonitá situace přístupu. Soud sám ale, je-li přistouplých více, ba ani zbyl-li pouze jediný, nemůže jemu vedení octroyovati, pročež dokud se nikdo k vedení nepřihlásí, trvá nezbytně klid, jenž po vypršení lhůty v § 206., odst. 1. vyměřené přejde v definitivní zastavení ohledně veškerých neprohlásivších se přistouplých věřitelů.
ad 2. Zrušení exekuce jest obligátním i bez návrhu věřitelů těchto, poněvadž zákon z příčin výše vyložených po přistouplých věřitelích návrhu na zrušení neb zastavení exekuce nežádá. Neumann interpretuje tudíž něco do zákona, co se výslovnému znění jeho dokonce příčí. Přistouplí věřitelově nemají pro postup exekuce nic co navrhovat, k tomu je zákonem povolán jedině vedoucí. Mohou sice od svých exekučních práv upustiti, ale to, jak již shora ukázáno, na vlastní exekuční řízení, totiž jménem vedoucího vedené, zůstává bez jakéhokoliv účinku.
ad 3. Nemůže-li 14denní lhůta ode dne podání návrhu zrušovacího do dne dražby vůbec uplynouti, jelikož tolik dnů více nezbývá, nelze též promeškání lhůty té, ano není fysicky možným, činiti podmínkou zrušení dražebního roku. I tento 3. argument Neumannův tudíž kulhá.
Týž souhlasí tedy s dobrozdáním, jelikož prý zákonu i účelu exekuce vyhovuje. »Dokud přistouplí věřitelé mají možnost, výslovným prohlášením přivoditi pokračování exekuce, není příčiny domnívati se, že provedení exekuce si nepřejí. Kdyby pohledávka přistouplého věřitele byla zaplacena, aneb kdyby týž z jiného důvodu zastavení si přál, tu by si pospíšil, aby před dražebním rokem jemu oznámeným návrh na zastavení učinil. Neprohlásí-li tudíž přistouplý věřitel nejposléze při dražebním roku, že od pokračování dražebního řízení upouští, tu dokonce se nehodí, za to míti, že zastavení dražebního řízení zájmům jeho hoví.«
Mělkost tohoto odůvodnění u autority tak vážné jako Neumann musí naplniti přímo podivením. Vše, co pro svůj náhled, resp. na obranu dobrozdání nejv. soudu uvádí, bylo by se hodilo do motivů vládních k § 203. původní osnovy, nehodí se ale naprosto do komentáře platného zákona a jest přímo nepochopitelným tvrzení, že náhled ten vyhovuje platnému zákonu. Při jasném znění § 206., odst. 1. není dokonce třeba, něčeho se »domnívati«, není třeba, si tím vůbec hlavu lámati, zda-li přistouplí věřitelé provedení exekuce si přejí čili nic, dokud zákon expressis verbis pokračování v dražebním řízení podmiňuje výslovným prohlášením přistouplých věřitelů na pokračování v exekuci.
A proč by vlastně přistouplý věřitel musel pospíchati se za- slavením své pouze přivěšené exekuce, třebas by i byl již úplně vypořádán, dokud věřitel vedoucí od exekuce neupustil, a nač by rovněž tak měl zastaviti tuto vlastní svou exekutovi nevadící exekuci, když zastavena byla již exekuce vedoucí a to s účinkem § 206. odst. 1. i na exekuta přistouplého, a jak konečně má přistouplý věřitel ohlásiti své zastavení včas před dražebním rokem, zastavil-li vedoucí věřitel dražbu až bezprostředně, před její početím a v nepřítomnosti věřitele přistouplého?!
Zákon též pranic neohlíží se na to, zda zastavení dražebního řízení zájmům přistouplého věřitele hoví, nýbrž zákon mu pro případ, že zastavení zájmům jeho nehoví, toliko poskytuje možnost, aby prohlášením svým exekuci v běhu udržel. Vyhradiv mu toto veto, nemůže přece zákonodárce předpokládati u něho přání na pokračování i bez uplatnění veta toho. Předpokládá-li přání takové zákonodárce v 14denní lhůtě § 206. odst. 1., proč by je vlastně neměl předpokládati i napotom a proč obtěžovati přistouplé věřitele předpisem výslovného prohlašování se? A proč by měl zákonodárce v nejkritičtějších pro exekuta posledních 14 dnech před dražbou tuto přes odstoupení vedoucího zachovati v platnosti bez prohlášení přistouplého věřitele, když po uplynutí lhůty té pokračování v exekuci podmiňuje výslovným její obnovením a to až po uplynutí půl roku (§ 200. č. 3. ex. ř.)?!
Aby udržel svůj názor o odst. 1. § 206., činí Neumann i odstavci 2. násilí, vykládaje jej rovněž tak, aby dobrozdání nejv. soudu k odst. 1. mohlo obstáti.
Pravil jsem shora, že již sama potřeba opravy stavu břemen způsobí odročení dražebního roku, podá-li se návrh na zastavení pozdě.
Tomuto odročení chce Neumann vyhnouti se výkladem, že prý taková oprava stavu břemen dle 2. odst. § 206. má se díti »ohne Beobachtung der Förmlichkeit des § 162. (also ohne mündl. Verhandlung) auf Grund Einvernehmung (im Sinne der §§ 55., 56.).«
Odst. 2. §. 206. necituje sice § 162., předpisuje ale šetření ustanovení §§ 165. a 166., čímž jest s dostatek řečeno, že toto opravní zjištění stavu břemen má se díti tímže způsobem, jako zjištění původní, tudíž při roku, jak to v § 165. stojí (»mündliche Verhandlung«). Ostatně písemná vyjadřování se účastníků by vyžadovala ještě více času než stání, zejména kdyby vznikly kontroverse.
Czoernig (»Vorlesungen über die Ex. O.«) dobrozdání nejv. soudu prostě otiskuje a tím svůj souhlas s ním projevuje. Podotýká k tomu, že v případě, kdyby ve lhůtě 14denní více přistouplých vymah. věřitelů prohlášení podalo, že v draž. řízení pokračují, on pokračování jakožto příštímu vedoucímu vymah. věřiteli by povolil tomu, jenž nalézá se v nejpříznivějším knihovním pořadí.
Tím však eo ipso sám uznává, že dokud zde prohlášení takového není, soud exekuční nového vedoucího vym. věřitele též vybrati si nemůže, tudíž do té doby, jelikož bez »vedoucího« pokračování v exekuci vůbec není. možným, exekuce se nevede, ergo stojí.
Tím pak, co uvádí Czoernig k § 139. o následcích odstupu vym. věřitele, staví se — arciť asi nevědomky — proti dobrozdání nejv. soudu. Cituje totiž ustanovení § 206. odst. 1. o povinném uvědomění ostatních vym. věřitelů a dokládá k tomu: »Die betreibenden Gläubiger haben dann die Wahl, entweder das Versteigerungsverfahren fortzusetzen, oder im Wege des § 208., Abs. 1, das Pfandrecht zu erlangen. Für den Antrag gelten die Vorschriften des § 133. Der Antrag muss vollstándig belegt sein; es ist nicht zulässig, sich a uf den Versteigerungsantrag des ersten betreibenden Gläubigers zu berufen, weil dieser sein Gesuch saint Beilage zurucknehmen kann«.
Dr. C. v. Fürstl (»Die ester. Civ. Pr. Gesetze B. II Ex. O.« str. 423.) připojuje k dobrozdání nejv. soudu tuto poznámku: »Wird schon durch diese Auslegung die Bedeutung des ersten Absatzes, dass die Fortsetzung des Versteigerungsverfahrens nur uber Antrag eines der beigetretenen betreibenden Gläubiger stattfinden sollte, erheblich abgeschwächt, so geschieht dies noch viel mehr durch die weitere mit obiger M. V. (3./12. 1897, č. 44 Věst.) bekannt gemachte Interpretation des Obersten Gerichtshofes, dass das Versteigerungsverfahren zunächst und bis zum Ablaufe der 14tägigen Frist ungehindert fortzuführen, und erst dann abzubrechen sei, wenn von Keinem der aufgeforderten Gläubiger rechtzeitig die Erklärung abgegeben wird; dass deshalb auch der anberaumte Versteigerungstermin weder abgesetzt, noch verlegt werden darf, wenn er in die 14tägige Erklärungsírist fällt. Es wird dadurch die Praesumtion des Gesetzes, dass der schweigende Gläubiger der Einstellung zustimme, in das Gegentheil verkehrt, dass er seine Zustimmung erklären müsse, um die Fortsetzung und Durchführung der Zwangsvollstreckung innerhalb der nächsten 14 Tage zu verhindern«. Nicméně autor tento dobrozdání to, jak z dalšího jeho výkladu zřejmo, akceptuje.
To vysvětliti lze tím, že autor tento mylně stotožňuje po stránce předpisu § 206. odst. 1. vym. věřitele vedoucího s věřitelem přistouplým. Pravit dále:
»Lässt z. B. einer der betreibenden Gläubiger im Versteigerungstermine von der Fortsetzung des Verfahrens ab und ist einer der übrigen betreibenden Gläubiger nicht zugegen, so wird die Versteigerung vorzunehmen sein.
Wenn die Verständigung der übrigen betreibenden Gläubiger unmittelbar vor der Schätzung oder vor dem Versteigerungstermine erfolgt, so dass die Vornahme der Schätzung oder die Durchfuhrung der Feilbietung in die 14tägige Ueberlegungsfrist fällt, wird in die Verständigung der Beisatz aufzunehmen sein, dass die Schätzung oder Feilbietung trotz der Einstellung stattfinden müsste, wenn bis dahin die betreibenden Gläubiger von derselben nicht abstehen«.
Upustí-li vedoucí vym. věřitel při samé dražbě od dalšího řízení exekučního a není-li zde žádného jiného vym. věřitele, jenž by vedení převzal, se naopak dražba musí zastaviti. Upustí-li při dražbě od exekuce věřitel přistouplý, nemá to pro dražbu pražádného významu a tato ovšem se vykoná, ať je tu ještě nějaký vym. věřitel přítomen neb není.
Do usnesení, kterým se exekuce zastavuje neb odkládá, nemůže se přece logicky pojati pohrůžka, že se exekuce (odhad neb dražba) přece vykoná!
K zastancům dobrozdání připojil se též dr. V. Hora (»Nauka o přístupu« na str. 165. sl.).
Proti Neumannovi (System, str. 100, 253, 254, 292, Kommentar zur E. O., str. 574), Fürstlovi (Exekutionsordnung, str. 423) Czoernig (Vorlesungen, str. 114) přidává se k náhledu Manestrinovu (L’accessione nell’ esecurione, str. 127 sl.), že § 206. odst. 1. má platnost ve všech případech, kdy řízení dražební bude ohledně jednoho vym. věřitele, ať již prvního či později přistoupivšího, odloženo nebo zrušeno, takže ku prohlášení dle § 206. odst. 1. vyzván bude také první vym. věřitel, vztahuje-li se odložení nebo zrušení toliko na jednoho z pozdějších věřitelů vymáhajících, dle kteréhož náhledu tudíž mezi prvním a přistouplým věřitelem by nebylo po této stránce žádného processuálního rozdílu. Hora rozšiřuje náhled ten i na řízení prodejové při movitostech, při čemž opačné znění § 282. odst. 1. (»in Ansehung des Abstehens von der Exekution, der Fortsetzung des Verkaufsverfahrens auf Antrag eines beigetrefenen Gläubigers«)svádí s Menestrinou na nedopatření redakční a dospívá k závěrku, že odložení neb zrušení řízení dražebního ohledně jednoho vym. věřitele, ať již je to věřitel první či věřitel později přistoupivší, nemá míti pražádného vlivu na věřitele ostatní. Proti této zásadě prý se ale zákon v §§ 206. a 282. prohřešuje.
Tato Horova výtka plyne však toliko z jeho mylného stotožňování věřitele vedoucího s věřiteli přistouplými. Proto mylným jest těž skutečně odstrašující příklad, jejž (na str. 170. in fine) uvádí: »Představme si, že k řízení dražebnímu přistoupilo deset neb i více věřitelů, z nichž jeden po druhém od pokračování v exekuci ustoupí; v případě tomto bude musit tedy věřitel prvý, nechce-li, aby následky zrušení také jej stihly, desetkrát neb i vícekrát prohlásiti, že v exekuci pokračovati chce!«
Autor leká se tu svých vlastních strašáků. Nikoli, prvý věřitel nebude muset desetkrát prohlašovati, on naopak nebude muset ani jednou prohlásiti, jakmile přijmeme zásadu, s institucí přístupu jedině se srovnávající, že prvý věřitel ve svých processních právech odstoupením přistouplých věřitelů nikterak nemůže býti dotčen, resp. že § 206. odst. 1. o povinném se prohlašování platí jen pro případ odstoupení věřitele prvního a nikoliv pro odstoupení věřitelů přistouplých.
Dr. Hora uvádí na obranu dobrozdání nejv. soudu č. 1. tyto
argumenty:
1. »V případech takových, kdy odložení neb zrušení řízení dražebního ohledně jednoho z vymah. věřitelů nastane krátce před dražebním stáním, najmě v době, od které do dražebního stání ani 14 dní nezbývá, vůbec ustanovení zákona užiti nelze. Neboť poněvadž stání dražební tu spadá do lhůty 14denní, účinky odložení neb zrušení však stíhají ostatní vymah. věřitele až po uplynutí lhůty 14denní, znělo by tu vybídnutí zákona přímo absurdně«.
Toho ovšem nenahlížím. Arciť, že soudce exekuční může exekuci ohledně toho kterého přistouplého věřitele zrušiti neb odložiti až po uplynutí lhůty 14denní, ale na tom pranic nezáleží, kterého dne se tak stane; aby se ale tak státi mohlo, jest třeba a proto též zákon předpisuje, aby ostatní vym. věřitelové ku prohlášení se byli vybídnuti. Proč by tedy vybídnutí to mělo býti absurdním?
Dr. Hora má dále za to, »že cesta ku vyváznutí z nesnází, do nichž zákon (v pravdě nikoliv zákon, nýbrž jeho špatní vykladači) soudce v případech těchto uvádí, je možná trojí. Buďsi totiž soud exekuční s vyrozuměním o odložení neb zrušení řízení ohledně jednoho vymah. věřitele spojí vybídnutí ostatních vym. věřitelů, aby prohlášení, že v exekuci pokračují, podali nejpozději před početím dražebního roku, jinak že se dražební řízení také ohledně nich odloží neb zruší, anebo se ostatní vym. věřitelé vyzvou, aby, chtějí-li pokračování exekuce zameziti, podali nejpozději před početím dražebního stání prohlášení, že pokračovati nechtějí, anebo konečně se ostatní vym. věřitelé o odložení neb zrušení, jež nastalo ohledně jednoho z nich, prostě vyrozumějí bez dalšího vybídnutí k prohlášení, zdali chtějí či nechtějí v řízení pokračovati«. Autor rozhodl se pro tuto cestu třetí, kteráž ovšem předpisu § 206. přímo se příčí.
Znám však ještě čtvrtou cestu a ta jest nejsnadnější a nejlepší: zachovati se prostě dle předpisu § 206. odst. 1.
Celá tato nucená a k ignorování zákona vybízející argumentace dra. Hory spočívá na klamném předpokladu, že dražební rok jest nezrušitelný, což netoliko v zákoně pražádné opory nemá, nýbrž humánní tendenci zákonodárcově přímo odporuje.
2. Dr. Hora připouští, že vytknuté ním (ovšem jen vymyšlené) nepříznivé účinky, jaké ustanovení §§ 206. odst. 1. a 282. jak pro vymah. věřitele, tak pro dlužníka i pro soud exekuční v zápětí má, by byly seslabeny při platnosti výkladu onoho, jenž vztahuje § 206. odst. 1. toliko na odložení neb zrušení řízení dražebního, nastavšího jen v osobě prvého či (nesprávně) vedoucího vymah. věřitele. Avšak nehledě prý k tomu, že výklad tento odporuje (?) i znění i vzniku zákona, porušuje se ním prý také rovnoprávnost všech vymah. věřitelů, jež zákon za podstatný následek přístupu prohlásil (?). Neboť při výkladu tomto prý by první vymah. věřitel byl v postavení nepoměrně příznivějším, nežli věřitelé přistoupivší.
Lze snad prominouti autorovi, jenž na str. 114. téhož spisu nazývá přistupujícího věřitele »pouhým figurantem, jenž vystupuje jakožto věřitel »vymahající« toliko ve spisech exekučních«, jeho horování pro processuální rovnocennost věřitele přistouplého s věřitelem vedoucím; ale to bych přece rád věděl, oč by při výkladu, že předpis § 206. odst. 1. týče se jen zastavení věřitelem vedoucím, postavení tohoto bylo příznivějším nežli postavení věřitele přistouplého? Vždyť zrušená dražba neodbývá se právě tak pro věřitele vedoucího, jako pro věřitele přistouplého a tento — neučiní-li prohlášení dle § 206. odst. 1. — musí na vlas tak dlouho zdržet se návrhu na položení nového dražebního roku, jako věřitel vedoucí. Učiní-li však ve 14denní lhůtě prohlášení, nežli ještě dražební stání ediktálně bylo zrušeno, neutrpí žádného průtahu a přijde-li se svým prohlášením až po zrušení dražebního roku, utrpí průtah jen několika neděl, kdežto vedoucí vym. věřitel může dražební řízení obnoviti až po 6 měsících.
Dr. Hora souhlasí též s dobrozdáním nejv. soudu č. 2. Rozumujeť takto: »Že prolomena ustanovením § 206. zásada officiality řízení exekučního, je patrno; soud exekuční, jenž jinak provede exekuci ex ofíicio až do konce, má zapotřebí v případě § 206. výslovného prohlášení14) vym. věřitele, že v exekuci pokračovati chce. Poněvadž však sluší toto prohlášení považovati jenom za podmínku toho, aby v řízení exekučním mohlo býti zase soudem ex ofíicio pokračováno, nezáleží na tom, kdy podmínka ona splnění dojde, jinými slovy, kdy prohlášení ono ku vědomosti soudu exekučního dojde, zdali v lhůtě zákonné po nastalém již odložení neb zrušení řízení dražebního ohledně jednoho z vymah. věřitelů, či snad již dříve, než řízení ohledně jednoho věřitele odloženo neb zrušeno bylo. Jest tedy možno, aby vym. věřitel již v návrhu exekučním aneb zvláštním podáním či protokolárně prohlásil, že v řízení dražebním pokračovati chce i tehdy, bude-li řízení to ohledně jiného vym. věřitele odloženo neb zrušeno, takže tento věřitel, nastane-li případ tento, ku prohlášení ve smyslu § 206. odst. 1. vyzván nebude a v řízení jeho povždy pokračováno bude«.
Leč zákon náš podobného prohlašování předem, před odstoupením vedoucího věřitele nezná, a poněvadž zákon připouští takové prohlášení až po odstoupení vedoucího vym. věřitele a předpisuje uvědomění všech přistouplých vym. věřitelů o odstoupení tom, tož patrně mu nebylo lhostejno, kdy prohlášení přistouplého vym. věřitele soudu dojde a patrně též na takové anticipando prohlášení ani nepomyslil, sic by tyto již předem se prohlásivší věřitele z povinnosti ku prohlášení v § 206., odst. 1. byl vyjmul.
Vždyť každý návrh na zavedení řízení dražebního dlužno bráti vážně a tudíž i předpokládati o navrhovateli, že pokračovati chce až do konce, bez ohledu na to, co dělají věřitelé ostatní.
Bylo by tudíž ustanovení § 206. odst. 1., kdyby zákonodárce byl téhož názoru s drem. Horou, vlastně úplně zbytečným, nýbrž důsledně by po odstoupení vedoucího věřitele exekuce ex ofíicio měla dále se vésti pro věřitele ostatní.
Leč zákonodárce uvažoval patrně takto:
Od podání návrhu na zavedení dražebního řízení do dražby se všelicos může přihoditi a změniti, zejména též v úmyslech vym. věřitele. Nezáleží tudíž na tom, jak přistouplý věřitel smýšlí před odstoupením vedoucího věřitele, nýbrž jak smýšlí po něm. Pouhým odstoupením vedoucího věřitele ještě nepovstává jeho nástupce a bez vedoucího vym. věřitele pokračování v exekuci vůbec není možným. I kdyby bylo 10 přistouplých věřitelů a všichni předem prohlásili, že budou v exekuci pokračovati, kdyby vedoucí vym. věřitel odstoupil, tož v případě odstoupení tohoto soud ex ofíicio žádného z přistouplých nebude moci ustanoviti věřitelem vedoucím, nýbrž bude nezbytně všechny je muset vyzvati dle § 206. Zajímavo a poučno jest, k jakým důsledkům dr. Hora dospívá:
»Poněvadž tedy nevýhody zákona v mezích a prostředky téhož ani seslabiti ani odstraniti nelze, lze nápravy dosíci toliko změnou zákona«.15)
Dr. Hora chce instituci přístupu vůbec odstraniti.
To k vůli vadám, kteréž v zákoně skutečně neexistují, nýbrž které do něho vpašovány neblahým dobrozdáním nejv. soudu, kteréž instituci přístupu v nejdůležitější stránce illusorní činí a vlastně již samo zákon pozměňuje.
Dobrozdání nejv. soudu však v literatuře našlo též i dosti odpůrců.
Soud. adj. Aug. Černý v »Právníku« z r. 1900 na str. 520 sl. potírá dobrozdání to slovným zněním zákona a mimo to ještě těmito důvody:
1. Účinek zastavení exekuce má dle § 206. odst. 1. posl. věta stihnouti též ostatní vym. věřitele, ač-li prohlášení na pokračování nepodají; jak by je však účinek ten mohl stihnouti, kdyby soud zatím dražbu provedl?
2. Předpis § 205. ex. ř., že po ohlášení dražebního roku o zastavení neb odložení draž. řízení musí se vyrozuměti všecky osoby, jež o povolení téhož byly uvědoměny, a že se musí toto zastavení neb odložení stejným způsobem veřejně prohlásiti, platí též pro případ zastavení dle § 206.
3. Mlčení přistouplých věřitelů působí zpětně (argum. slova zákona: »die mit der Einsteilung im einzelnen Falle verbundenen Rechtswirkungen auch sie treffen«); pročež provedení dražby přes mlčení přistouplých věřitelů jest dle § 184. č. 1, 2, 3 a 4 zmatečným.
Též připouští odbývání dražebního roku jen tehdy, bylo-li vyjádření o pokračování v exekuci tak včasně podáno, že osoby, jež o dražebním roku vyrozuměny býti mají, lze ještě včas o odbývání dražby vyrozuměti, a nebylo-li veřejné odvolání dražby resp. dražebního roku vzhledem k tomuto vyjádření ještě uveřejněno.16)
Dr. Ed. Paupie (»Lastenübernahme und Schätzungswert. Die Lehre vom Beitritt«, str. 106): »Eine freieste Interpretation der gesetzlichen Bestimmung, offenbar hervorgegangen aus der Bemängelung der Unstichhältigkeit ihrer Motive, stellen dar die in der ministeriellen Fragebeantwortung enthaltenen zwei Gutachten des obersten Gerichtshofes, deren eines den Ruhepunkt des amtlichen Betriebes ganz in den Willen eines betreibenden Gläubigers stellt, indem eine auch vor dem Eintritte der Einsteilung oder der Aufschiebung, selbst schon im Versteigerungsantrag abgegebene Erklärung, in keiner Verbindung mit irgendeiner anderen bestehenden oder zukünftigen Execution zu stehen, also auf jeden Fall das Verfahren zu betreiben, den Fortbestand amtlichen Betriebes zu sichern imstande sein soli.
Das zweite Gutachten aber prolongiert (ganz im Gegensatz zu den Motiven — »Jeder zur Kenntnis des Richters kommende Einstellungsgrund wirkt objectiv«) — den amtswegigen Betrieb bis zur Abgabe eines Betreibungsantrages, negativenfalls bis zum Ablauf der 14tigägen Erklärungsfrist.
Letzteres Gutachten widerstreitet offenbar der gesetzlichen Idee der Betreibung. Diese soli sein und ist vornehmlich eine amtswegige, einer Parteibetreibung bedarf es nur dort, wo jene ruht. Wenn aber der amtswegige Betrieb weiter fortdauern soli, wie das Gutachten es postuliert, bis eine Erklärung, dass die Betreibung fortdauert, abgegeben wird, oder bis die Erklärungsfrist abgelaufen ist, dann wird im ersteren Falle etwas wachgerufen, was ohnehin wach ist. namlich die Betreibung überhaupt, und werden im letzteren Falle Yollzugshandlungen durch den fortbestehenden Betrieb gezeitigt, die sich, unter Umständen mit grossen Kosten verbunden (Schätzung), schliesslich ais zwecklos herausstellen. Ein derartiger Missstand konnte seine Entschuldigung finden, wenn das Gesetz das Ausscheiden eines Gläubigers ais das Verfahren selbst nicht berührend betrachten würde, nicht aber bei dem vom Gesetze eingenommenen gegentheiligen Standpunkte, dass das Ausscheiden eines Glaubigers das ganze Verfahren ins Stehen bringt.
Wenn aber — wie es scheint — jenes Gutachten die Absicht verfolgt, die für den Fall eines kurz vor dem Versteigerungstermine erfolgenden Ausscheidens zu befürchtende unnütze Verlegung des Termines zu beseitigen, so erscheint dennoch die Supposition der Fortdauer des amtswegigen Betriebes nicht ais das richtige Mittel. Denn derselbe Zweck würde erreicht durch die mit dem Einstellungsbeschlusse verbundene Mittheilung an die verbleibenden Betreibenden, dass der Termin nur jedenfalls abgehalten würde, ais rechrzeitig, spatestens im Termine selbst, seitens eines Berechtigten die Fortsetzung des Verfahrens erklart wird«.
Dr. A. Matakiewicz v »Reforma sądowa« r. 1899, str. 87 sl., pochybuje o správnosti dobrozdání a mezi jiným se táže, co potom, prohlásí-li vyzvaní přistouplí věřitelé po dražbě, že v exekuci nepokračují?
»Z předpisů §§ 164., 139. i 206. odst. 2. ex. ř. vysvítá, že v případě, kdyby první věřitel vymáhající při dražebním roku od dražby upustil a pozdější věřitel neprohlásil, zda v dražbě pokračuje, soudce však kdyby přes to dražbu provedl, znásilnil by předpis odst. 2. § 206., bera věřitelům nynějšímu vymáhajícímu věřiteli předcházejícím možnost, použíti výhody §§ 164., 184. odst. 8, 190. odst. 1. a 2. ex. ř.
Dr. Max Pollak (ve své recensi »Beispiele von Schriftsätzen im Civilproceß- und Executionsverfahren, II. Th. von Dr. Paul v. Vittorelli, Dr. A. Bloch und Dr. H. Fischböck«, Jur. Bl. 1900, str. 354) dobrozdání naprosto odsuzuje, řka: »So die logische Interpretation des Qesetzes (t. j., že v exekuci se má pokračovati, až dojde-li ve lhůtě prohlášení některého z přistouplých věřitelů). Die »Fragebeantwortung« verkehrt sie in ihr Gegentheil: Die Einstellung des Versteigerungsverfahrens durch den führenden Gläubiger wirkt nun aber auch für die beigetretenen Gläubiger unter der Resolutivbedingung, dass sie binnen 14 Tagen erklären, das Verfahren fortzusetzen; bis zur Abgabe dieser Erklärung, beziehungsweise dem Verstreichen dieser Frist herrscht ein Schwebezustand, der mit der Vornahme der Versteigerung schlechterdings unvereinbar ist. Während das Gesetz das Schweigen der Berechtigten ais Zustimmung zur Einstellung ansieht, erklärt die Fragebeantwortung dasselbe für eine Zustimmung zur Fortsetzung des Verfahrens, wenn der Termin in die 14tägige Frist fällt — also gerade des Gegentheil dessen, was das Gesetz beabsichtigt. Stellt also der führende Gläubiger beispielsweise die Versteigerung etwa einen Tag vor dem Termin ein, so wäre die 14tägige Frist ganz illusorisch, weil die ubrigen Gläubiger gar nicht gehort werden, sondern der Termin unbekümmert um die Rechtswirkungen der erfolgten Einstellung abgehalten werden müsste«.
Dr. Lössl (1. c. str. 350) opponuje dobrozdání nejv. soudu těmito důvody: »So gut gemeint diese Erläuterung ist, weil sie die gefährliche Alleinherrschaft des betreibenden Gläubigers bezuglich der Einstellung des Verfahrens einschränkt, so entspricht sie doch schwerlich der Tendenz des Gesetzes und ist nur mühsam in den Zusammenhang der betreffenden Gesetzesstellen zu interpretieren; denn im § 200. Z. 3 heisst es ganz trocken: »Das Versteigerungsverfahren ist durch Beschluss einzustellen ...
3. Wenn der betreibende Gläubiger vor Beginn der Versteigerung ... absteht«, zu welcher Stelle die »Beantwortung« unter P. 7 bemerkt, der betreffende Gläubiger konne, so lange ais der Richter nicht zum Bieten aufgefordert hat, von der Fortsetzung der Execution mit der Wirkung abstehen, dass das Versteigerungsverfahren eingestellt werden muss.
Im § 203. Reg. Vorl. hat es allerdings nach der dem § 200. Z. 3 E. O. correspondierenden Stelle ausdrücklich geheissen: »Hat ein Beitritt von Gläubigern stattgefunden, so wird das Verfahren nur dann eingestellt, wenn sämtliche beigetretenen Gläubiger von der Fortsetzung der Execution abstehen«. Dass dieser wichtige und klare Beisatz im Gesetze weggeblieben, spricht wenig dafür, dass die »Beantwortung« den Sinn des freilich verschlechterten Gesetzes- textes wiedergegeben hat, und dass der unterlegte Sinn im § 206. AI. 1 zu finden sei. Denn ist es die Meinung des Gesetz gewordenen Textes, dass bei Existenz beigetretener Gläubiger der vor Beginn der Versteigerung gestellte Einstellungsantrag des betreibenden Gläubigers die Vornahme der Versteigerung nicht aufhalte, also die Einstellung nicht bewirke, so fehlte es ja an dem Anlass, den anderen betreibenden Gläubigern einen Einstellungsbeschluss mitzutheilen, wie der § 206. AI. 1 verfügt. Es bleibt daher nur die Vermuthung, dass der Gesetzgeber entweder thatsachlich dem betreibenden Gläubiger die unbeschränkte Gewalt einraumen wollte, das Verfahren in jedem Stadium einzustellen, oder dass er bei Textierung des § 206. AI. 1 nur an den Fall dachte, dass der betreibende Gläubiger lange vor dem Versteigerungstermine den Einstellungsantrag einbringt, so dass das Executionsgericht in genügender Musse den Einstellungsbeschluss den beigetretenen Gläubigern mittheilen und ihnen die 14tägige Erklarungsfrist geben kann. Die technischen Complicationen sind entschieden grossere, wenn im Sinne der »Beantwortung« ad § 206. die Versteigerung trotz vorliegendem Einstellungsantrage durchgeführt wird.
  1. Tak ku př. dobrozdání k § 409. odst. 3. c. ř. s.
  2. Prohlásí-li se jich současně více, vybere si z nich soudce nejvhodnějšího.
  3. Tak ku př. Dr. V. Hora: »Nauka o přístupu«, Sborník věd právních a státních, řada právovědecká č. 11., str. 129. a sl. (»O nějakém „vedení“ [Führender Gläubiger] nemůže býti řeči«.)
  4. Dr. Hora I. c. str. 130.***
  5. Opačného náhledu ku př. Heller & Trenkwalder (Die öster. Executionsordnung in ihrer praktischen Anwendung« str. 459.), kteříž mají za to, že i v případě zastavení exekuce přistouplého věřitele má vedoucí uvědoměn býti dle form. č. 204; odvolávají se při tom na motivy vládní, v nichž však ničeho podobného nalézti nelze. Bylo by to ale v pravdě přímo směšné, uvědomovati (jak to v tomto pro případ § 206. odst. 1. předepsaném formuláři stojí), vedoucího vym. věřitele, jenž ničím neprojevil, že by hodlal v exekuci ustati, s vyzváním ku prohlášení, že v exekuci pokračuje a to pouze proto, že odpadl jeden věřitel, jenž byl pro postup exekuce pouze pátým kolem u vozu.
  6. Zde vězí odpor s § 203., dle kterého se usnesení zastavující vydati mělo až po upuštění všech vymah. věřitelů.
  7. Czoernig (»Vorlesungen uber die Exekutionsordnung«) str. 196 sice míní, že následkem dobrozdání nejv. soudu č. 2 k § 164. ex. ř. napotomní zjišťování stavu závad dle § 206. odst. 2. zpravidla odpadne. Týž praví totiž (str. 155), že oficielní zjištění stavu závad dle § 206. odst. 2. tenkráte odpadne, jestliže návrh na zjištění učinil věřitel, jenž předcházel vymah. věřiteli v nejhorším pořadí se nalézajícímu, leč že by po zjištění stavu závad ještě věřitelé přistoupili, jichž pohledávky nalézají se v horším pořadí než jest pořadí dosavadních vymah. věřitelů. Poněvadž ale jednak případ poslední nepatří k řídkým výjimkám a poněvadž nemusí právě nejčastěji jen věřitel za nejhůře umístěným vymah. věřitelem zjištění stavu závad navrhovati, nelze dokonce tvrditi, že by officielní zjišťování břemen dle § 206. odst. 2. zpravidla odpadlo. Leč i kdyby officielní zjišťování stavu závad dle odst. 2. § 206. skutečné jen výjimečně nastávalo, nemění to ničeho na zásadě, že dražební rok musí býti odročen, jakmile officielního zjištění stavu závad dle odst. 2. § 206. jest třeba a zjištění to do dne dražby provésti se nedá.
  8. »Bei Concurrenz mehrerer betreib. Gläubiger ist nach dem Vorschlage des Entwurfes die Verwaltung — wie jede andere Executionsmassregel — eine allen betreibenden Gläubigern gemeinsame u. damit der einseitigen Verfügung des einzelnen Gläubigers entriickt. Das Abstehen blos eines der Gläubiger alterirt in diesem Falle den Fortbestand der Verwaltung in keiner Weise, weil eben die Verwaltung nicht allein zu Gunsten dieses einen stattfindet u. deshalb solange fortdauern muss, ais auch nur von einem der vorhandenen betreibenden Gläubiger die Execution fortgesetzt wird.«
  9. Bylo by zajímavo zvědět, odkud popud k tomuto dobrozdání přišel. Že by soudcové sami byli o výkladu jeho měli nějaké pochybnosti, nezdá se mně pravděpodobným. Jevit dobrozdání frappantní podobu se zněním §§ 203. a 204. původní vládní osnovy, takže se maně vtírá podezření, jakoby nejv. soud ve společenství s ministerstvem tuto původní osnovu v praxi chtěli restituovati.
  10. Vytištěno tučnými písmeny.
  11. Tak ku př. dr. Václav Hora v těchto „Zprávách“ z roku 1905 na str. 261, pak na str. 174 své „Nauky o přístupu“.
  12. Dr. Lössl, „Die Immobilarexecution nach der neuen Ex.-0.“ Jur. Bl. 1898 str. 337 o tom praví: „Der agrarpolitischen Tendenz der Executionsordnung war es jedoch darum zu thun, die Versteigerung von landwirtschaftlichen Besitzungen durch diese Bestimmung (§ 151) realitiv zu erschweren“.
  13. Mimochodem podotýkám, že uvedení § 201. v 206. není správným, jelikož návrh dlužníka dle § 201. působí oproti veškerým vymah. věřitelům.
  14. Tak jest, mlčení nestačí!
  15. Ptáme se: Jak může po názoru dra. Hory dobrozdání nejv. soudu býti správným, dá-li se udržeti jen změnou zákona?!
  16. Bohužel zkomolen poslední odstavec této statě, bezpochyby vinou sazeče tak, že vyčítáme z něho pravý opak toho, co v článku se hájí.
Citace:
Dobrozdání nejvyššího soudního dvoru k § 206. odst. 1. ex. ř.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 5, s. 229-245, 267-285.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).