NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 317.

Lékárny: K výkladu § 15, odst. 2 zák. lékárnického ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907.
(Nález ze dne 29. ledna 1920 č. 664.)
Věc: Oliva Grötschelová v Krammelu (adv. Dr. Staden z Liberce) proti bývalému c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni (za min. veř. zdravotnictví min. místotajemník Žídek) stran provozování lékárny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 25. května 1916 vznesla stěžovatelka, vdova po lékárníku Antonínu Grötschlovi, u místodržitelství v Praze námitky proti vzdání se lékárnické koncese po jejím zemřelém manželi dětmi jeho (jejími nevlastními) Annou, provdanou Kauerovou a Antonínem zamýšlenému, dovolávajíc se ustanovení odst. 2 § 15 zákona z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z roku 1907 a dovozujíc, že jí jako vdově přísluší právo po dobu vdovství provozovati lékárnu po manželi na vlastní účet na základě staré koncese.
Jmenované děti zemřelého Antonína Grötschla oznámily pak podáním z 30. června 1916, že »koncesi« po otci, která dotud na základě § 15, odst. 2 a 3 zákona lékárnického provozována byla synem Antonínem, prodaly Mag. Ph. Antonínu Breitovi a prohlásily zároveň, že se koncese té vzdávají pod podmínkou, že koncese pro onu lékárnu bude udělena posléze jmenovanému.
Ze spisů vysvítá dále, že Mag. Ph. Antonín Breit se žádostí ze 17. listopadu 1916 domáhal udělení oné koncese.
Místodržitelství výnosem ze 14. května 1917 č. 22 A 834/7 ai 1915 posléze jmenovanému také koncesi pro onu lékárnu udělilo a zároveň zamítlo námitky stěžovatelčiny z 25. května 1916 na základě § 15 zákona lékárnického, ježto stěžovatelka podle odevzdací listiny z 9. prosince 1915 A III 237/14/47 vůbec v úvahu nepřichází jako dědic ve smyslu § 15 cit. zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rekurs, jímž se domáhala, aby její vdovské právo bylo uznáno, aby vzato bylo na vědomí další provozování koncese jí jako vdovou.
Ministerstvo vyžádavši si prvé spisy pozůstalostního řízení po Antonínu Grötschlovi se týkající, zamítlo naříkaným rozhodnutím rekurs z důvodů rozhodnutí 1. stolice.
Ve stížnosti uvádí stěžovatelka v podstatě toto:
Podle ustanovení § 15 zákona lékárnického neměla zletilá dcera na další vedení lékárny po zemřelém otci nijakého nároku, syn pak, studující farmacie, se práva jemu oním ustanovením vyhrazeného vzdal. Nárok, jenž tam je vyhražen vdově, jest právem veřejným. Tohoto práva ne mohly ji děti zůstavitelovy zcizením lékárny zbaviti. Konečně nebyla v době, kdy děti lékárnou disponovaly, po rozumu § 15 lékárnického zákona volna. Nemělo býti další vedení lékárny místodržitelství ohlašováno a jím vzato na vědomí. Správní úřady měly podklad pro svá opatření samy zkoumati, aniž byly vázány na opatření soudu. Měly žádati výslovné přikázání koncese soudem. Rozhodnutí místodržitelství a ministerstva nejsou po stránce skutkové ani právní odůvodněna. Nedostatek důvodů zakládá vadnost celého řízení. K vzdání se koncese neoprávněnými osobami nemělo vůbec býti přihlíženo, měl však býti vzat zřetel na vdovské právo stěžovatelky a mělo býti vyhověno žádosti stěžovatelky, aby vzato bylo na vědomí další provozování lékárny na základě práva vdovského. Toto právo nemohlo na vždy zaniknouti tím, že pro syna byla přechodně provozována koncese, ježto byl ještě nezletilý nebo studoval farmacii. Pominulo-li právo synovo, musí býti uznáno právo vdovino, jež vadícího mu práva synova bylo zbaveno. Nikterak nemohou děti, jichž právo je podmíněno a časově obmezeno, koncese se vzdáti a zmařiti tak provedení práva vdovského. Správní úřady nezjistily všech okolností podle zákona rozhodných. Odevzdací listina neupravila postup dědický ve shodě se zákonem lékárnickým, neobsahuje ničeho o dalším vedení lékárny. Měl tedy úřad správní sám stanoviti, jsou-li u syna dány podmínky § 15 zákona lékárnického. Nezletilé děti a syn studující farmacii mají sice nárok na další vedení lékárny, nikoli však právo k prodeji lékárny.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Zákon z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 upravuje v § 15 převod lékáren provozovaných na základě koncese, poskytl v odst. 2 tohoto paragrafu vdově a nezletilým manželským potomkům zemřelého koncesionáře zvláštní výhodu v tom směru, že přejde-li taková lékárna po smrti majetníka koncese dědictvím na vdovu nebo na manželské jeho potomky, lékárna může býti provozována dále na základě staré koncese na účet vdovy po čas jejího vdovství, na účet potomků až do dosažené zletilosti. Zřejmým úmyslem zákona bylo tu zachovati jistým příslušníkům zemřelého majitele koncesované lékárny možnost další hospodářské existence na dosavadních základech. Nárok uvedeným předpisem oněm pozůstalým vyhražený jest ovšem povahy veřejnoprávní a jsou tudíž úřady správní povolány rozhodovati v konkrétním případě o tom, jsou-li splněny skutkové předpoklady jeho vzniku, pokud se týče trvání. Takovýmto předpokladem jest však zejména, aby lékárna přešla dědictvím na vdovu nebo na manželské potomky, t. j. aby soubor majetkový provozování lékárny slouživší přešel na osobu nárok dle § 15 zák. lékárnického činící a aby přechod ten stal se pořadem dědickým.
Otázku, na koho lékárna v tomto smyslu jako součást pozůstalosti dědictvím přešla, je však posuzovati podle předpisu práva soukromého, a rozhodovati mohou o ní s účinkem právní moci schopným toliko soudy. Úřad správní rozhoduje o nároku opírajícím se o ustanovení § 15, odst. 2 zákona lékárnického, může onu otázku řešiti pro obor práva veřejného jen jakožto otázku prejudiciální. Bylo-li však povolaným soudem o přechodu lékárny jako souboru majetkového dědictvím rozhodnuto, jsou tím i úřady správní pro obor svého rozhodování vázány. V daném případě stěžovatelka domáhajíc se uznání nároku, jejž pro sebe dovozovala jako vdova po lékárníku z cit. ustanovení odst. 2 § 15 zákona lékárnického, vznesla v řízení správním námitky proti vzdání se dalšího provozu lékárny dětmi zemřelého manžela. Místodržitelství, jehož rozhodnutí ministerstvem potvrzeno bylo i s důvody, námitky ty zamítlo poukázavši k tomu, že stěžovatelka podle odevzdací listiny z 9. prosince 1915 A III 237/14/47 vůbec nepřichází v úvahu jako dědic ve smyslu § 15 zákona lékárnického.
Obsahem naříkaného rozhodnutí jest tedy výrok, že stěžovatelce nedostává se legitimace k námitkám, jež vznesla proti disponování lékárnou descendenty zemřelého lékárníka, ježto nenáleží k osobám, jimž přísluší ve smyslu § 15, odst. 2 zák. lékárnického nárok na další provozování lékárny na základě staré koncese.
I bylo nejvyššímu správnímu soudu zabývati se toliko otázkou, zdali popření legitimace stěžovatelčiny stalo se právem. K této otázce musil soud odpověděti kladně, neboť i z odevzdací listiny i z pozůstalostních spisů jest zřejmo, že veškerá pozůstalost, do níž pojata byla i všechna aktiva i passiva závodu lékárenského, odevzdána byla pouze descendentům zůstavitelovým. Vdovu nelze v důsledku toho počítati v daném případě k osobám po rozumu § 15, odst. 2 zák. lékárnického oprávněným, a byla tudíž její legitimace správními úřady právem popřena. Vývody stížnosti týkajícími se jiných otázek nemohl se nejvyšší správní soud zabývati, ježto tyto otázky nebyly předmětem rozhodnutí, proti němuž stížnost směřuje (§ 5 zák. o správním soudě).

Citace:

č. 317. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 120-122.