NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12861.

Samospráva obecní. — Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: I. * Státním úřadem dozorčím může býti i za účinnosti organisačního zákona č. 125/1927 Sb. zastaveno takové usnesení obecního zastupitelstva o úpravě služebních a platových poměrů obecních zaměstnanců, které již bylo schváleno samosprávným úřadem dohlédacím podle ustanovení § 212 odst. 4 zákona č. 103/1926 Sb. — II. * Zemský president nepozbývá tím, že nepoužil vůči usnesení, jímž zemský výbor schválil podle § 99 org. zákona č. 125/1927 Sb. ve spojení s § 212 odst. 4 plat. zákona č. 103/1926 Sb. usnesení ústředního zastupitelstva hlav. města Prahy o úpravě vedlejších požitků stálých zaměstnanců elektrických podniků, oprávnění daného mu § 60 odst. 1 org. zákona, práva, zastaviti z dozorčí moci toto usnesení podle § 121 obec. statutu č. 85/1850 z. z. čes. z důvodu, že obec porušila svým usnesením předpis § 212 odst. 1 zákona č. 103/1926 Sb. — III. * Předpis § 212 odst. 1 zákona č. 103/1926 Sb. nebrání tomu, aby se při úpravě vedlejších požitků zaměstnanců samosprávných korporací použilo ekviparace se zaměstnanci státními stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních a rodinných poměrů, provedené s hlediska cit. předpisu již u příležitosti dřívější úpravy služeb, a platových poměrů oněch zaměstnanců, lze-li i tímto způsobem zjistiti, zda nová úprava nepřesahuje nejvyšší míru požitků a právních nároků, přípustnou podle cit. zákonného ustanovení.
(Nález z 15. dubna 1937 č. 11419/37.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 8683/30, 11574/34, 11958/35.
Věc: Obec hlav. města Prahy (ústř. rada magistrátu hlav. města Prahy Jaromír Vlášek) proti rozh. min. vnitra v Praze z 29. července 1933 o zastavení usnesení ústředního zastupitelstva ve věci úpravy vedlejších požitků stálých zaměstnanců měst. elektrických podniků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost, pokud se týká paušálů a příplatků, a pro vadnost řízení, pokud se týká honorování práce přes čas a příplatků za noční práci; v ostatním se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. úřad v Praze výměrem ze 7. července 1932 při přezkoumání usnesení ústředního zastupitelstva hlav. města Prahy ze
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XIX. 23 7. října 1929 o úpravě vedlejších požitků stálých zaměstnanců městských elektrických podniků, na něž se vztahují »Pravidla o úpravě platových a některých služebních poměrů zaměstnanců elektrických podniků hlav. města Prahy (kromě úředníků)«, s hlediska § 121 obec. řádu pro hlav. město Prahu a s hlediska §§ 212 a 210 plat. zákona z 24. června 1926 č. 103 Sb. vyslovil v podstatě, že se toto usnesení příčí ustanovení odst. 1 § 212 zákona č. 103/1926 Sb. v těchto bodech:
1. Podle odd. I, bodu 4 usnesené »Úpravy« náleží zmíněným městským zaměstnancům v nepřetržitém provozu, kteří pracují 1. ledna, 1. května, 5. a 6. července, 28 září, 28. října a 25. prosince, základní mzda o 100% zvýšená, kdežto obdobným železničním zaměstnancům státním náleží za tyto dny pouze jednoduchá mzda jako v jiných pracovních dnech.
2. Železničním zaměstnancům státním honoruje se práce přes čas podle výnosu z 23. května 1929. Srovná-li se honorování práce přes čas podle »Úpravy« s honorováním práce přes čas u zaměstnanců čsl. státních drah platným pro všechny kategorie definitivních zaměstnanců, resp. pokud jde o pomocné zaměstnance, pro pomocné zaměstnance všech služebních odvětví, vypadne honorování práce přes čas nepoměrně příznivěji pro zaměstnance městských elektrických podniků.
3. Podle »Úpravy« se zvyšuje u zaměstnanců, kteří nepracují v nepřetržitém provozu, sazba za práci přes čas konanou ve dnech nedělních a ve dnech svátečních, jakož i za práci přes čas konanou v noci o 50%. U zaměstnanců státních drah honoruje se práce přes čas i v těchto případech normální sazbou.
4. Železničním zaměstnancům státním nepřísluší úplata za práci přes čas, pokud mají nárok na výplatu služebních příplatků podle usnesení vlády z 14. prosince 1927, nebo u nichž jest úplata za práci přes čas zahrnuta v jiném druhu služebního příjmu. Zmíněná »Úprava« však přiznává městským zaměstnancům úplatu za práce přes čas ve všech případech nezkráceně vedle služebních příplatků.
5. Železničním zaměstnancům náleží služební požitky pouze za kalendářní dny, ve kterých konali práci. Za dobu dovolené, nemoci, zameškání služby atd. nenáleží jim podle § 4 cit. vlád. usnesení služební přídavky, »Úprava« však přiznává služební přídavky i za dny pravidelného volna a za dny řádné a mimořádné placené dovolené a za dobu nemoci pak příplatky poloviční. »Úprava« přiznává služební přídavky zaměstnancům podle příslušnosti k platové stupnici generálně, kdežto v podniku železničním přiznávají se služební přídavky podle výkonu jednotlivých kategorií státních zaměstnanců. I zde se jeví »Oprava« ta příznivější než jest úprava pro státní zaměstnance železniční.
6. V státním železničním podniku nejsou zavedeny příplatky za nepřetržitý provoz a ani jim podobné příplatky vůbec.
7. Podle oddílu V. odst. 2 »Úpravy« se rovná příplatek za noc stanovený v částce 10 Kč dvojnásobně nejvyšší výměře 5 Kč přiznaných jen části železničního personálu (u velkých dopravních úřadů), při čemž se všeobecně podotýká, že u železničních zaměstnanců jsou již noční příplatky obsaženy ve většině případu ve služebních přídavcích, takže v těchto případech ani k výplatě nočního přídavku nedochází. »Úprava« však přiznává příplatek za noční práci ve všech případech a to rovněž nezkráceně vedle služebních přídavků.
Jelikož v těchto bodech služební požitky a právní nároky u zmíněných zaměstnanců obce pražské přesahují míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních, jakož i rodinných poměrů ve smyslu odst. 1 § 212, resp. § 210 plat. zákona č. 103/1926 Sb., zastavil zem. úřad cit. usnesení v uvedených bodech podle § 121 obec. řádu pražského č. 85/1850 z. z. čes. a zakázal je vykonávati.
Odvolání podanému z tohoto výměru obcí hlav. města Prahy min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí nss uvážil:
Po stránce procesní má stížnost zato, že zem. úřad nebyl oprávněn provésti podle § 121 statutu obce pražské z r. 1850 a čl. XVI říš. zákona o obec. zřízení z 5. března 1862 č. 18 ř. z. dozorčí zákrok proti usnesení ústředního zastupitelstva ze 7. října 1929 o úpravě vedlejších požitků stálých zaměstnanců elektrických podniků, a to především proto, že posléz uvedené předpisy vyhradily zkoumání zákonitosti podobných usnesení samosprávným úřadům dohlédacím, nikoli dozorčím úřadům státním. Ježto usnesení to bylo schváleno zem. výborem a dohlédací činnost nesmí posuzovati usnesení ta podle znění plat. zákona s jiných hledisek než, zda byly dodrženy meze § 212 odst. 1 až 3 cit. zákona, je dozorčí posuzování absorbováno, jakmile byl vydán schvalovací akt zem. výboru, a je proto zákrok podle § 121 statutu hlav. města Prahy, resp. čl. XVI říš. zákona o obec. zříz. nepřípustný. Opatření dozorčí odporuje i intenci a účelu organisačního zákona, jímž bylo zamýšleno odstraniti dvojí úřední akce v téže věci. Osoba zem. presidenta sjednocuje a soustřeďuje obě složky veřejné administrativy a je nemyslitelno, aby jedním úřadem vydána byla dvě protichůdná rozhodnutí. Stížnost se mýlí ve svém základním nazírání.
Schvalovací akt je svou podstatou aktem, který jako actum posterius přistupuje k aktu schvalovanému, dokončuje právně projev vůle korporace dohledu podrobené a propůjčuje mu právní účinnost (srov. Boh. A 4279/24), naproti tomu sistační dozorčí akt státní správy aktu, proti němuž míří, účinnost odnímá a donucuje subjekt postavený pod dozor, aby se zákroku podrobil (srov. Boh. A 1069/21, 1525/22). Z toho vysvítá, že akt schvalovací nelze srovnávati, ba dokonce snad na roven klásti aktu, kterým dozorčí úřad ze své moci propůjčené mu právním řádem určitý správní akt subjektu podrobeného jeho dozoru odstraňuje a odnímá mu právní život. Nejsou-li však akt schvalovací a sistační dozorčí akt svou povahou vůbec shodnými správními akty, nelze klásti mezi ně rovnítko a přiváděti je do vzájemného poměru co do právních účinků. Předpis § 212 plat. zákona č. 103/1926 Sb. mluví toliko o schvalovací funkci, propůjčuje ji dohlédacím úřadům samosprávným, tím však se nedotýká předpisů, které propůjčují státní správě dozorčí pravomoc nad obcemi. O nějakém zkonsumování dozorčí pravomoci
23* státní tím, že vydán byl dohlédacím úřadem samosprávným schvalovací akt, nemůže tedy býti řeči ani za účinnosti § 212 zákona č. 103/1920 Sb. (srov. Boh. A 11574/34, 11958 /35).
Na tomto právním stavu nezměnil nic ani organisační zákon č. 125/1927 Sb. Je sice pravda, že označují základní a kompetenční normy (§§ 5 a 6) uvedeného zákona zem. úřady jako jediného nositele veškeré vnitřní správy a že tím nerozumějí pouze zem. úřad jako monokratický orgán státní representovaný zem. presidentem, nýbrž celý úřední organismus povolaný k vykonávání vnitřní správy. Leč nelze přehlédnouti, že organisační zákon klade vedle sebe v oboru jednotné vnitřní správy (na př. § 8 odst. 1 bod 1 a 2, §§ 11, 26, 28, 99) působnost, kterou vykonává zem. úřad za účasti občanstva v organisační formě zem. zastupitelstva, zem. výboru a komisí, na rozdíl od ostatní vnitřní správy, kterou primárně vykonává zem. president jako monokratický orgán státní. Do oboru oné působnosti spadá podle § 99 cit. zákona i dohlédací pravomoc zem. výborů nad obcemi se zvláštními statuty; sluší proto vzhledem na znění § 212 odst. 4 plat. zákona i schvalovací usnesení ústředního zastupitelstva hlav. města Prahy o platových úpravách stálých zaměstnanců elektrických podniků zahrnouti do oboru této působnosti vnitřní zem. správy. Tyto správní akty se však presentují na venek jako akty oné složky zem. úřadu, která a contrario zem. správy státní funguje v organisační formě zem. výboru, a nelze ji směšovati s akty, jež vydává zem. president jako monokratický orgán státu. Mýlí se tedy stížnost, poukazuje-li na to, že je nemyslitelno, aby jedním úřadem vydána byla dvě protichůdná rozhodnutí, kdyžtě v této relaci o jednom úřadě podle předeslaného dobře mluviti nelze.
Správnosti názoru žal. úřadu o přípustnosti dozorčího zákroku zem. úřadu po rozumu § 121 praž. obec. statutu a čl. XVI říš. obec. zákona nemůže býti na újmu ani další obrana stížnosti, která poukazujíc na ustanovení § 60 org. zákona č 125/1927 Sb. snaží se dovoditi, že in concreto pozbyl zem. president práva sistačního, které mu jinak propůjčují cit. předpisy obec. zřízení, ježto nejen že nezastavil schvalovací usnesení zem. výboru z 15. ledna 1930, nýbrž je intimoval městské radě hlav. města Prahy.
Podle § 60 odst. 1 org. zákona č. 125/1927 Sb. je zem. president, má-li zato, že některé usnesení zem. výboru se příčí zákonu nebo vybočuje z mezí působnosti zem. výboru, oprávněn i povinen zastaviti usnesení to a věc do 15 dnů předložiti min. vnitra k rozhodnutí.... Ustanovení to propůjčuje tedy zem. presidentovi dozorčí pravomoc zastaviti určité volní projevy zem. výboru a upravuje po té stránce poměr mezi ním a zem. výborem. Zem. výbor je v této relaci postaven pod dozor a směřuje dozorčí pravomoc zem. presidenta toliko proti němu. Podle obecného významu slova »dozor« je dozor souborem funkcí, jejichž jádro záleží v tom, že dozírající pozoruje činnost druhého (pod dozor postaveného) kritickým způsobem a — učiní-li kontrolovaný něco, k čemu nebyl oprávněn, — pomocí dozorčích prostředků zjedná nápravu (srov. Hácha: heslo »Dozor« ve Slovníku veřejného práva československého 1929 svazek I. str. 458 et seq.). Předpokládá tedy dozorčí pravomoc přímý poměr mezi oprávněným a dozoru podrobeným subjektem a nelze proto z ustanovení § 60 org. zákona č. 125/1927 Sb. vyčísti, že by se pomocí tohoto předpisu dostávala i obec hlav. města Prahy pod dozor zem. presidenta. Důsledně nemůže ani ze skutečnosti, že zem. president nevykonal své právo sistační vůči usnesení zem. výboru, kterým bylo schváleno usnesení ústředního zastupitelstva hlav. města Prahy, plynouti závěr, že se tím zem. president vzdal, resp. že pozbyl svého práva sistačního, jež mu přísluší vůči volnímu projevu representace hlav. města Prahy jako jiného subjektu podrobeného jeho dozoru, a to ještě na základě jiného právního předpisu.
Ze stejných důvodů nelze dáti za pravdu stížnosti, pokud spatřuje překážku použití sistační pravomoci proti usnesení ústředního zastupitelstva hlav. města Prahy v té skutečnosti, že ani min. vnitra nepoužilo proti schvalovacímu usnesení zem. výboru svého zrušovacího oprávnění podle ustanovení odst. 2 § 60 organ. zákona.
Nic na tom, co bylo uvedeno, nemění, že se in concreto zastavení usnesení ústředního zastupitelstva z moci státniho dozoru stalo z důvodu nezákonnosti a tedy s hledisk, jež určovaly i schvalovací činnost zem. výboru, kdyžtě šlo při tom jednak o akty různé vnitřní právní povahy, jednak o dozor vůči rozdílným subjektům. Vidí-li konečně stížnost v této souvislosti náznak konsumpce dozorčího práva zem. presidenta vůči inkriminovanému usnesení ústředního zastupitelstva v tom, že zem. president intimoval schvalovací usnesení zem. výboru městské radě pražské, vysvítá mylnost závěru, činěného z této skutečnosti, již z toho, že intimující činnost určitého úřadu není podle své povahy ničím jiným, než pouhým zprostředkováním úředního styku a nezahrnuje v sobě, pokud se z obsahu intimátu nepodává opak, autoritativní projev toho, kdo intimát vydal. Stížnost netvrdí, že v intimátu usnesení zem. výboru z 15. ledna 1930 byl obsažen positivní projev, kterým se zem. president vzdal svého dozorčího práva vůči městu ve příčině usnesení ze 7. října 1929, a podle obsahu spisů by to důvodně ani tvrditi nemohla. Nemůže tedy stížnost pro sebe nic získati ani z toho, že zem. president provedl usnesení zem. výboru o schválení úpravy vedlejších požitků stálých zaměstnanců elektrických podniků tím, že je městské radě bez jakékoli poznámky intimoval.
Dále stížnost namítá, že nepřípustnost sistace usnesení obec. zastupitelstva, k němuž přistoupil schvalovací akt dohlédacího úřadu, plyne i z té úvahy, že akt schválený s aktem schvalovacím tvoří jeden nerozlučný celek právní, takže sistací aktu schváleného by byl nutně zasažen i akt schvalovací, jehož zastavení je však omezeno lhůtou 6 měsíců; pak nelze však po názoru stížnosti po uplynutí této lhůty sistovati ani akt schválený. Ani v tom nemohl nss dáti stížnosti za pravdu.
Akt schvalovací ovšem předpokládá podle své povahy existenci aktu schvalovaného, k němuž — jak bylo již nahoře uvedeno — přistupuje jako actum posterius, aby se tím akt schválený stal perfektním a byla mu propůjčena plná právní účinnost. Z toho však neplyne, že akt schvalovací splyne s aktem schvalovaným do té míry, že by nutně sdílely společně všechny právní osudy, nýbrž jde o dva správní akty formálně samostatné, které se jen co do právních účinků navzájem doplňují, takže zánik existence jednoho z nich působí toliko na právní účinnost aktu druhého, nemá však v zápětí také ztrátu samé právní existence tohoto aktu druhého. Tak zanikne-li akt schválený, neruší se tím zároveň také akt schvalovací, tento se stane toliko právně neúčinným, stejně jako zruší-li se akt schvalovací, neztrácí již proto svou právní existenci také akt schválený, nýbrž z aktu schváleného se stane toliko akt neschválený a stává se tedy opět aktem, který není dosud perfektní. Z toho pro daný případ plyne, že sistací usnesení ústředního zastupitelstva hlav. města Prahy ze 7. října 1929 byla zasažena toliko právní existence tohoto usnesení, nikoli též právní existence schvalovacího aktu zem. výboru, který odpadnutím aktu schváleného jen pozbyl svého nahoře uvedeného právního účelu. Jakmile by však právní účinnost sistačního zásahu pominula, na př. tím, že by v instančním pořadu byla sistace zrušena, nabyl by schvalovací akt opět své dřívější právní funkce.
Stížnost nemůže proti nař. rozhodnutí s účinkem namítati konečně ani tu skutečnost, že z usnesení, které bylo postiženo sistací, nabyli již stálí zaměstnanci městských elektrických podniků soukromoprávních nároků proti obci pražské, neboť nss může za dané procesní situace toliko zkoumati přípustnost a účinnost sistačního aktu ve vztahu mezi dozorčím úřadem a obcí pražskou, není však jeho úkolem uvažovati, jaké důsledky by ze sistace usnesení ústředního zastupitelstva mohly vzejíti pro právní nároky plynoucí z tohoto usnesení osobám třetím.
Další námitka vytýká nař. rozhodnutí, že neodstranilo zcela nepřesnost a nejasnost sistačního výměru zem. úřadu vytýkanou v odvolání, neboť nebyla prý zejména odstraněna důvodnost námitky, že nebylo provedeno náležité srovnání stejných a rovnocenných kategorií zaměstnanců se stejnými služebními poměry a že není vůbec přesně vymezeno, u kterých kategorií zaměstnanců elektrických podniků převyšují služební požitky míru požitků stejných nebo rovnocenných zaměstnanců státních se stejnými služebními poměry a které to jsou srovnávané kategorie zaměstnanců státních železnic, příp. jiných státních podniků, ježto nejde tu jen o zaměstnance drážní. Kromě toho vytýká stížnost jako vadu řízení, že stěžující si obci nebyla dána příležitost, aby v řízení mohla k žal. úřadem snad doplněné skutkové podstatě zaujmouti stanovisko. Ani této námitce nebylo lze přisvědčiti.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí poukázal v podstatě na to, že ústřední zastupitelstvo použilo úpravy platových a některých služebních poměrů zaměstnanců čsl. státních drah, obsažené ve vlád. nař. z 5. března 1927 č. 15 Sb., pro úpravu platů a služebních poměrů zaměstnanců elektrických podniků a recipovalo pro tyto zaměstnance v podstatě platový systém a předpisy o úpravě služebních poměrů zaměstnanců státních drah. Pravidla obsahující tuto úpravu platových a služebních poměrů zaměstnanců městských elektrických podniků nerozlišují mezi zaměstnanci pouličních elektrických drah, zaměstnanci autobusové dopravy a zaměstnanci v podnicích elektrárenských. Poněvadž pak se vedlejší požitky přiznávají buď všem kategoriím zaměstnanců bez rozdílu, nebo podle zvláštního roztřídění nebo honorování věcného, nelze a není ani zapo- třebí po názoru žal. úřadu srovnávati míru práv a nároků jednotlivých zaměstnaneckých kategorií, nýbrž dlužno tak učiniti podle systémů oběma úpravám známých. Z tohoto odůvodnění je patrno zásadní stanovisko žal. úřadu, že při přezkoumání konkrétní úpravy platových poměrů zaměstnanců samosprávných korporací s hlediska předpisu § 212 odst. 1 plat. zákona není již nutno prováděti tímto ustanovením předepsanou ekviparaci těchto zaměstnanců se zaměstnanci státními stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních a rodinných poměrů, byla-li tato ekviparace provedena již při dřívější platové úpravě a navazuje-li nová úprava na systém úpravy dřívější. In concreto poukázal žal. úřad na to, že v »Pravidlech o úpravě platových a některých služebních poměrů zaměstnanců elektrických podniků hlav. města Prahy (kromě úředníků) ve smyslu § 212 zákona z 24. června 1926 č. 103 Sb.«, schválených usnesením ústředního zastupitelstva z 3. října 1927, byl recipován v podstatě platový systém použitý při úpravě služebních poměrů zaměstnanců státních drah a že při této příležitosti musila tedy býti provedena také ekviparace zaměstnanců měst. elektrických podniků se zaměstnanci stát. drah stejné nebo rovnocenné kategorie, jak to předpis § 212 odst. 1 plat. zákona samosprávným korporacím ukládá. Poněvadž pak úprava vedlejších požitků stálých zaměstnanců měst. elektrických podniků, usnesená ve schůzi ústředního zastupitelstva 7. října 1929, navazuje na systém úpravy služebních požitků obsažené v »Pravidlech«, možno po názoru žal. úřadu vycházeti z ekviparace tehdy provedené i při zkoumání, zda tato úprava vedlejších požitků nepřesahuje hranice normované v § 212 odst. 1 plat. zákona, a omeziti se toliko na zjišťování, nepřesahují-li vedlejší požitky přiznané úpravou ze 7. října 1929 míru vedlejších požitků oněch zaměstnanců stát. drah, jimž byli ekviparováni zaměstnanci měst. elektrických podniků v platové úpravě obsažené v »Pravidlech« z 3. října 1927. Tím žal. úřad reagoval na výtku odvolání, že zem. úřad neprovedl náležitě srovnání zaměstnanců měst. elektrických podniků s jedné a zaměstnanců stát. drah event. jiného stát. podniku s druhé strany stejných a rovnocenných kategorií se stejnými služebními poměry a je tedy bezdůvodná výtka, že nař. rozhodnutím nebyl odstraněn vytýkaný nedostatek sistačního výměru zem. úřadu.
Ani však po stránce věcné správnosti nemohl nss uznati, že uvedený postup žal. úřadu byl v rozporu s ustanovením § 212 odst. 1 plat. zákona, neboť cit. zákonný předpis nebrání tomu, aby při úpravě služeb, příjmů a právních poměrů zaměstnanců samosprávných korporací bylo použito výsledků, k nimž se dospělo co do srovnání těchto zaměstnanců se zaměstnanci státními stejné nebo rovnocenné kategorie při dřívější úpravě služeb. a platových poměrů těchto zaměstnanců, lze-li tímto způsobem postaviti na jisto, zda nová úprava nepřesahuje nejvyšší míru požitků a právních nároků, přípustnou podle cit. zákonného ustanovení. To bude možno, zejména v tom případě, kde se ona druhá úprava opírá o systém přijatý úpravou dřívější a naň navazuje. — — —
Stížnost se dovolává i předpisu odst. 1 § 210 plat. zákona, kde se stanoví, že pokud jde o zaměstnance státních nebo státem spravovaných podniků, je jejich platové a služební poměry upraviti také se zře- telem na zvláštní poměry a potřeby těchto podniků, a tvrdí, že totéž musí míti platnost i při úpravě vedlejších požitků zaměstnanců elektrických podniků. V této všeobecnosti nelze stanovisku stížnosti přisvědčiti, neboť předpis § 212 plat. zákona nedává samosprávným svazům oprávnění, aby služební poměry svých podnikových zaměstnanců upravovaly se zřetelem k zvláštním poměrům a potřebám těchto podniků zcela podle své vlastní úvahy i přes míru úpravy, jíž se podle § 210 odst. 1 plat. zákona dostalo zaměstnancům stejné nebo rovnocenné kategorie státních nebo státem spravovaných podniků s podobnými zvláštními poměry a potřebami právě se zřetelem k těmto poměrům a potřebám. Zvláštní poměry a potřeby podniku došly totiž výrazu již ve všeobecné a speciální úpravě služebních a platových poměrů podnikových zaměstnanců státních a není proto při úpravě služebních a platových poměrů zaměstnanců podniku samosprávné korporace, u něhož se vyskytují podobné zvláštní poměry a potřeby, již místa pro samostatné hodnocení těchto zvláštních poměrů a potřeb u podniku samosprávné korporace.
O námitkách stížnosti, jež se týkají oné části nař. rozhodnutí, která je věnována tomu, aby v jednotlivostech bylo vyloženo, v čem úprava vedlejších požitků stálých zaměstnanců městských elektrických podniků porušuje předpis § 212 odst. 1 plat. zákona, uvažoval pak nss takto:
Zvýšení mzdy o 100% zaměstnancům v nepřetržitém provozu, pracujícím 1. ledna, 1. května, 5. července, 6. července, 28. září, 28. října a 25. prosince, shledal žal. úřad nezákonným proto, že v předpisech platných pro zaměstnance státních drah není normy, která by přiznávala takového zvýšení mzdy, a jde proto o platovou výhodu, přesahující míru stanovenou v § 212 odst. 1 plat. zákona, poněvadž u stát. drah je přípustno honorovati zaměstnance pracující v uvedených dnech v nepřetržitém provozu stejně jako ve všedních dnech pracovních. Stížnost naproti tomu uplatňuje, že toto odůvodnění nestačí, pokud není zjištěno, že jde o zaměstnance stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních poměrů, což obec popírá. Stížnost dále poukazuje k tomu, že dotčená úprava vyplývá z ustanovení zákona o nedělním klidu č. 65/1925 Sb. a zákona o 8hodinové době pracovní č. 91/1918 Sb., podle nichž vzdání se práva na určité dny volna nemůže býti vnuceno, nýbrž může se tak státi jen dohodou se zaměstnanci; řečená platová výhoda je právě výsledkem takové dohody. Kromě toho nepřetržitý provoz v oboru elektrárenském, který nemá obdoby v podnikání státním, a zvláštní povaha služby zaměstnanců elektrických podniků odůvodňuje podle názoru stížnosti tento způsob honorování práce v uvedené dny. Tuto obranu stížnosti neuznal nss za případnou. Na námitku, vytýkající, že nebyla provedena parifikace se zaměstnanci státními a že této odměny vyžaduje zvláštní povaha služby u měst. elektric. podniků, je dána odpověď již nahoře. V ostatním bylo uvésti, že podle ustanovení § 212 odst. 1 plat. zákona je kriteriem míry služeb, požitků a práv. nároků samospráv. zaměstnanců jediné míra platových a služebních práv a nároků zaměstnanců státních, je tedy s hlediska tohoto předpisu v daném případě zkoumati, zda zaměstnancům stát. drah, kteří pracují ve dny nahoře uvedené, přísluší 100%ní zvýšení mzdy; to však ani sama stížnost netvrdí. Leč nelze ani důvodně tvrditi, že by obci pražské plynula povinnost, zavésti řečené 100%ní zvýšení mezd z předpisů zákonů o 8hodinové pracovní době a o nedělním a svátečním klidu. Podle § 4 zákona o 8hodinové době pracovní č. 91/1918 Sb. se v bodu 3 připouští z 32hodinového klidu, který podle bodu 2 má připadnouti zpravidla na neděli, výjimka pro podniky nepřetržitě provozované; tuto výjimku nutno podle ustanovení § 4 zákona z 3. dubna 1925 č. 65 Sb. vztáhnouti i na sváteční dny tam uvedené, kdyžtě pro tyto dny platí ustanovení o klidu nedělním. Že by přípustnost takové výjimky byla odvislá od povolení zvýšení mzdy za práci ve dny nedělní a sváteční, z uvedených předpisů neplyne.
Honorování práce přes čas. Obrana stížnosti je založena v podstatě na tom, že honorování práce přes čas je u některých zaměstnanců elektrických podniků sice příznivější, u jiných však opět nepříznivější než u zaměstnanců státních drah, takže v průměru není úprava u zaměstnanců elektrických podniků příznivější než u zaměstnanců státních drah, a že proto není porušen předpis § 212 plat. zákona. Stížnost tedy má zato, že zásadě ustanovení odst. 1 § 212 plat. zákona je vyhověno i tehdy, když překročení míry platových a služebních práv státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie u některých zaměstnanců samosprávných korporací lze vyrovnati tím, že u jiných zaměstnanců téže samosprávné korporace není této míry dosaženo. Leč neprávem, neboť předpis § 212 odst. 1 plat. zákona ukládá srovnání míry práv a nároků jednotlivých zaměstnanců samosprávných korporací nebo skupin těchto zaměstnanců se stejnou úpravou platových a služebních práv se zaměstnanci státními stejné nebo rovnocenné kategorie, nikoli srovnávání takové míry práv a nároků zaměstnanců samosprávných korporací, jež by byla výsledkem vzájemného vyrovnání mezi úpravami nad- a podparitními uvnitř nějaké skupiny zaměstnanců samosprávných korporací. Jakmile tedy úprava platových a služebních práv zaměstnance nebo zaměstnanců samosprávné korporace přesahuje míru platových a služebních práv zaměstnance státního stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních a rodinných poměrů, je taková úprava v rozporu s ustanoveními § 212 odst. 1 plat. zákona, byť i snad úprava platových a služebních práv jiných zaměstnanců třeba téže kategorie řečené zákonné nejvyšší míry nedosahovala. Nemůže tedy stížnost s účinkem poukazovati na to, že paušální úprava honorování práce přes čas, použitá pro stálé zaměstnance elektrických podniků, je sice na jedné straně pro některé zaměstnance elektrických podniků výhodnější než u zaměstnanců státních drah, ale že na druhé straně znamená pro jiné zaměstnance elektrických podniků podparitu proti zaměstnancům státních drah rovnocenné kategorie. Je-li způsob honorování práce přes čas, zavedený u elektrických podniků města Prahy, sociálně spravedlivější a pro obec pražskou úspornější, jak stížnost tvrdí, nemůže přijíti v úvahu při posuzování otázky, zdali onou úpravou honorování práce přes čas je či není porušen předpis § 212 odst. 1 plat. zákona. Proti názoru žal. úřadu, že o 50% zvýšená sazba honorování práce přes čas ve dnech nedělních a svátečních a v době noční převyšuje míru honorování práce přes čas, stanovenou pro zaměstnance státních drah, poněvadž se honoruje práce přes čas konaná v uvedených dobách výše než práce přes čas konaná ve dny pracovní a v době denní a přiznává se toto honorování i těm zaměstnancům, kteří mají příplatek za nepřetržitý provoz, namítá stížnost, že k honorování práce přes čas zvýšenou sazbou jest obec povinna podle ustanovení §§ 6 a 7 zákona o 8hodinové době pracovní a čl. VI. mezinárodní úmluvy publikované pod č. 80/1922 Sb. Dále poukazuje stížnost na to, že se zaměstnanci elektrických podniků zvláštního honorování práce přes čas nezřekli a nebylo s nimi ujednáno, že práce přes čas jest obsažena v jiných služebních příjmech. Stížnost vytýká, že žal. úřad neuvádí, které kategorie zaměstnanců státních drah mají náhradu za práci přes čas zahrnutu v jiném druhu služebních příjmů, jaké jsou tyto služební příjmy a poměry těchto kategorií, které kategorie zaměstnanců elektrických podniků a zaměstnanců státních drah tu srovnává.
Žal. úřad v příslušné části odůvodnění uvádí, že se u zaměstnanců státních drah honoruje práce přes čas i ve dnech nedělních a svátečních, jakož i v noci normální sazbou a že zaměstnancům státních drah nepřísluší náhrada za práci přes čas, mají-li nárok na výplatu služebních příplatků podle usnesení vlády ze 14. prosince 1927, nebo u nichž jest úplata za práci přes čas zahrnuta v jiném druhu služebního příjmu.
Pokud se stížnost proti první části této argumentace žal. úřadu dovolává předpisů zákona o 8hodinové době pracovní a čl. VI. mezinárodní úmluvy o 8hodinové době pracovní, nelze stížnosti dáti za pravdu již proto, že v předpisech stížností dovolaných není žádné opory pro názor, že by práce přes čas konaná v neděli nebo v den sváteční nebo v noci musila býti honorována sazbou vyšší než práce přes čas konaná v den pracovní a v době denní. Rovněž nebylo by lze uznati s hlediska předpisu § 212 odst. 1 plat. zákona za okolnost právně relevantní, že se zaměstnanci elektrických podniků nějaké mzdové výhody nezřekli, neboť předpis ten práva nabytá z dřívějších úprav, pokud přesahují míru v předpisech těch stanovenou, nerespektuje a je ruší, leč by šlo o výjimku normovanou v odst. 2 téhož paragrafu. Naproti tomu bylo dáti stížnosti za pravdu, že žal. úřad v druhé části uvedené argumentace neuvedl konkrétních ustanovení, podle nichž po jeho názoru zaměstnancům státních drah nepřísluší náhrada za práci přes čas, mají-li nárok na výplatu služebních požitků podle usnesení vlády ze 14. prosince 1927 nebo je-li úplata za práci přes čas zahrnuta v jiném druhu služebních příjmů; nezbylo proto než v tomto bodu zrušiti nař. rozhodnutí podle § 6 zákona o ss, neboť touto neúplností byla stěžující si obci ztížena obrana a nss spolehlivé přezkoumání zákonitosti nař. rozhodnutí v tomto bodu.
Paušály a příplatky mimo úkolovou práci. Tu vytýká stížnost, že žal. úřad v nař. rozhodnutí neuvedl, v čem shledává nezákonnost úpravy elektrických podniků a v čem je překročena míra služebních práv a nároků ve smyslu předpisu § 212 odst. 1 plat. zákona. Pouze v tom, že u těchto služebních příplatků je zaveden poněkud jiný systém než u státních drah, nelze shledati porušení předpisu §§ 212 a 210 plat. zákona, jinak však žal. úřad neuvádí, že a u kterých srovnavatelných kategorií zaměstnanců elektrických podniků shledává služební přídavky vyšší než u zaměstnanců státních. Výhoda, že zaměstnancům elektrických podniků přísluší služební přídavek i za dny pravidelného volna, placené dovolené, řádné i mimořádné, a po dobu nemoci sazbou poloviční, je po názoru stížnosti vyvážena vyšší výměrou služebních příplatků a jinými stálými výhodami zaměstnanců státních drah.
Žal. úřad v příslušné části svých důvodů poukazuje k tomu, že u zaměstnanců státních drah nejsou služební příplatky vyměřeny podle stupnic, do kterých ten který zaměstnanec je v platovém systému zařazen, nýbrž jsou stanoveny za výkony některých důležitých služeb bez zřetele, ke které kategorii ten který zaměstnanec patří, naproti tomu jsou přídavky zaměstnanců elektrických podniků odstupňovány podle příslušnosti do služebních kategorií, resp. platových stupnic částkami 8 Kč, 7 Kč a 5 Kč. Další rozdíl mezi zaměstnanci obou podniků je v tom, že u státních drah jsou příplatky za dobu nemoci, dovolené, zameškání a pod. vyloučeny.
Pokud jde o námitku proti posléz uvedenému argumentu, nebylo lze stížnosti přisvědčiti, neboť nadparitu zaměstnanců samosprávných korporací proti stejné nebo rovnocenné kategorii zaměstnanců státních připouští předpis § 212 odst. 1 plat. zákona jen z důvodu uvedeného v odst. 2 cit. paragrafu, t. j. v případě práv nabytých z jmenování v mezích platných předpisů. Okolnost, že úprava služebních a platových práv samosprávného zaměstnance nedosahuje snad v jiné relaci parity s rovnocenným zaměstnancem státním, není tedy podle cit. zákona důvodem k zachování nadparity po některé stránce úpravy jeho služebního poměru. Důvodnou však nss uznal námitku proti prvé části odůvodnění k tomuto bodu.
Ustanovením § 212 odst. 1 plat. zákona nebylo samosprávným korporacím uloženo, aby úpravy platových a služebních poměrů svých zaměstnanců přizpůsobily systému, podle něhož jsou upraveny platové a služební poměry zaměstnanců státních. Nemá tudíž opory v zákoně názor žal. úřadu, že úprava paušálů a příplatků u zaměstnanců elektrických podniků je v rozporu s předpisem § 212 odst. 1 plat. zákona již proto, že není provedena podle těchže hledisk jako u zaměstnanců státních drah. Záležíť při posouzení s hlediska cit. zákonného předpisu toliko na tom, zda se z titulu těchto příplatků nedostává zaměstnanci elektrických podniků více než zaměstnanci státnímu stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních poměrů. S tohoto hlediska však žal. úřad srovnání v úvahu přicházejících zaměstnanců obou podniků v nař. rozhodnutí neprovedl. Ježto tato neúplnost má svou příčinu v nesprávném použití ustanovení § 212 odst. 1 plat. zákona, bylo v tomto bodu nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o ss.
Příplatky za nepřetržitý provoz. Žal. úřad odůvodnil oprávněnost zastavení usnesení ústředního zastupitelstva o příplatcích za nepřetržitý provoz tím, že zaměstnanci státních drah v nepřetržitém provozu nemají vůbec takových ani jim podobných příplatků. Stížnost namítá, že tyto příplatky jsou doplňkem příplatků služebních a jsou odůvodněny obtížnější povahou služby v nepřetržitém provozu. Stížnost poukazuje také na to, že tyto příplatky spolu se služebními příplatky nepřevyšují míry služebních příplatků u zaměstnanců státních drah, kde jsou nadto zavedeny i rozmanité prémie, úkolové výdělky a jiné vedlejší příjmy a zvláštní platové přídavky do pense započitatelné, osvobozené od srážkové daně důchodové, režijní uhlí, čímž příjmy zaměstnanců státních drah daleko předstihují příjmy zaměstnanců elektrických podniků. Tomuto stanovisku stížnosti nelze přisvědčiti, neboť vyskytuje-li se, což stížnost nepopírá, i u státních drah nepřetržitý provoz, aniž je tam zaveden zvláštní příplatek za službu při nepřetržitém provozu, pak nelze uznati za nesprávný názor žal. úřadu, že zavedením takového přídavku pro zaměstnance elektrických podniků byl porušen předpis § 212 odst. 1 plat. zákona, na němž nemůže nic měniti důvod, že obtížnost služby v nepřetržitém provozu ospravedlňuje tento přídavek. Rovněž je nerozhodné, zda snad v jiných vedlejších příjmech není u zaměstnanců elektrických podniků dosaženo plné parity se zaměstnanci státních drah, kdyžtě předpis § 212 odst. 1 plat. zákona ukládá srovnávání jednotlivých druhů platových a služebních práv, nikoliv úhrnu služebních příjmů a práv zaměstnance státního stejné nebo rovnocenné kategorie. Srovnávání způsobem posléz uvedeným bylo by snad možno připustiti tam, kde úprava platových a služebních poměrů zaměstnanců samosprávné korporace spočívá na zcela odlišných principech, než jsou zásady úpravy služebních a platových poměrů státních zaměstnanců, pro ekviparaci v úvahu přicházejících (srov. Boh. A 6639/27, 6828/27). O takový případ, jak již nahoře bylo uvedeno, však in concreto nejde.
Příplatek za noční práci. Žal. úřad uvádí, že noční příplatek je přiznán zaměstnancům státních drah jen v odvětvích zvláště důležitých a sazbou nižší než přiznává sistovaná úprava zaměstnancům elektrických podniků. Stížnost vytýká jako vadu nař. rozhodnutí, že žal. úřad tu nekonkretisuje kategorie zaměstnanců, u nichž provádí srovnání. Této námitce nemohl nss upříti důvodnost. V bodu V. úpravy vedlejších požitků stálých zaměstnanců městských elektrických podniků se stanoví příplatky za noční práce zaměstnancům v dílnách vozoven elektrických drah, pokud pracují v noci (t. j. od 22. hod. do 5. hod.), jakož i zaměstnancům v elektrárenských odděleních, pracujícím v nepřetržitém provozu, pokud pracují v noci, zvláštní příplatek částkou 1 Kč za každou hodinu noční, zaměstnancům vozoven příplatek za noční službu, nejméně 5 Kč za noc, a provoznímu personálu elektrických drah noční příplatek 10 Kč za každou službu od 24. hod. noční. Podle § 5 usnesení vlády z 14. prosince 1927 o zvláštních služebních přídavcích zaměstnancům státních drah jsou zaměstnanci roztříděni do 3 skupin podle výše nočního přídavku Kč 5, 3 a 2 za noc. Ze zcela všeobecného odůvodnění žal. úřadu není patrno, které ze zaměstnanců měst. elektrických podniků uvedených v bodu V. »Úpravy« nelze po názoru žal. úřadu co do rovnocennosti kategorie srovnávati se zaměstnanci státních drah uvedenými v § 5 cit. usnesení vlády. Ze srovnání obou ustanovení plyne jen tolik, že sazba 1 Kč za každou hodinu noční služby u neúřednického personálu v dílnách vozoven a v elektrárenských odděleních zaměstnaného v noci a sazba 10 Kč za každou noční službu provozního personálu elektrických drah vůbec převyšuje sazby za noční službu zaměstnanců státních drah; naproti tomu noční příplatek v sazbě 5 Kč jest obsažen jak v úpravě platné pro zaměstnance měst. elektrických podniků, tak i v úpravě nočního příplatku zaměstnanců státních drah. Bylo tedy na žal. úřadu, aby podrobněji odůvodnil, proč a u kterých kategorií zaměstnanců měst. elektrických podniků přiznání příplatku za noční práci v této výši 5 Kč považuje za porušení předpisu § 212 odst. 1 plat. zákona. Pro tuto neúplnost bylo uvedené námitce stížnosti přisvědčiti a zrušiti nař. rozhodnutí i v tomto bodu podle § 6 zákona o ss.

Citace:

Č. 12861. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 505-517.