NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 706.

Obecnou hodnotou po rozumu § 103, odstavec druhý nesp. říz., jest prodejní hodnota, které za pozůstalostní věci podle jich stavu a jakosti lze v den zůstavitelova úmrtí na volném trhu docíliti, nikoli mimořádná cena, které lze docíliti jen vzhledem k užitku, který mohla by věc poskytnouti za zvláštních okolností nebo vzhledem ku zvláštním poměrům.
(Rozh. ze dne 12. října 1920, R II 283/20.)
Dědic podal stížnost do usneseni soudu pozůstalostního, jímž stanovena cena inventovaných věcí. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Se základním stanoviskem stěžovatele o významu »obecné hodnoty« pozůstalostních věcí (§ 103 nesp. říz.) nelze souhlasiti. Dle tohoto předpisu má soud pozůstalostní (sepisuje inventář) za přibrání znalců zjistiti »obecnou hodnotu« movitých věcí pozůstalostních. »Obecná hodnota« znamená tu — »prodejní cenu«, to, co v den úmrtí zůstavitele v jeho bydlišti za věci takového druhu obyčejně a vůbec se platívá (srovnej § 50 popl. zák. § 102, 103, 167, 196, 197, 267 nesp. říz., Ehrenzweig System str. 227) bez ohledu na nákupní cenu těchto předmětů. Soud si tu předkládá otázku: »kolik musilo se obyčejně v den zůstavitelova úmrtí platit za pozůstalostní věci, měly-li býti tak opatřeny, jak ty věci skutečně jsou.« Jen, kde zákon ohledně jistých věcí stanovil nejvyšší nebo směrné (úřední) ceny (§ 7 nař. ze dne 11. března 1918, čís. 94 ř. zák.), rozhodují tyto ceny. Zpravidla však dlužno přihlížeti k prodejovým poměrům, panujícím v den zůstavitelova úmrtí, bez ohledu na to, zdali tyto poměry jsou trvalého či jen pomíjejícího rázu,
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze sice přisvědčiti názoru rekursního soudu, že za »obecnou hodnotu« pozůstalosti sluší ve smyslu § 101 a § 103 nespor. říz. považovati vždy prodejnou cenu věcí do ní patřících a to podle prodejových poměrů, jaké jsou v den úmrtí zůstavitele bez ohledu na to, zdali tyto poměry jsou trvalého či jen pomíjejícího rázu. Stanovíť totiž § 305 obč. zák., že, cení-li se věc podle užitku, jejž dle času a místa obyčejně a vůbec vydává, jest tu cena »řádná a obyčejná«, kdežto, hledí-li se k zvláštním poměrům а k zvláštní zálibě, na nahodilých vlastnostech věci se zakládající, vzejde cena »mimořádná«. Již z tohoto ustanovení zákona vyplývá, že, mají-li zvláštní poměry na cenu neobyčejný vliv, sluší nahodilou prodejní cenu považovati za cenu mimořádnou a nutno tedy obecnou prodejní cenou vyrozumívati jen cenu, které lze docíliti v rozhodné době na volném trhu podle stavu a jakosti předmětu bez ohledu na mimořádné poměry. Nerozhoduje proto mimořádná cena, které lze docíliti jen vzhledem k užitku, který mohla by věc dáti za zvláštních okolností nebo vzhledem ku zvláštním poměrům. Také nemůže býti pochybnosti o tom, že nynější hospodářské poměry jsou ještě nepravidelné a nestálé a že při ocenění nelze jako odhadní cenu bráti peníz, jenž neodpovídá užitku, jejž dotyčná věc obyčejně a vzhledem ke vnitřní své hodnotě dává. Také nutno na zřeteli míti, že se tu jedná o hospodářský statek, který nemá býti rozprodán, nýbrž udržen a o věci, jež slouží účelům dotyčné usedlosti a nejsou k tomu určeny, aby byly jako samostatné věci prodávány. Avšak k výtkám, které stěžovatelka ve svém rozkladu a pak ve stížnosti uváděla proti správnosti odhadu, možno sice při dalším odhadu přihlížeti jako k připomínkám k znaleckému posudku (§ 95 nespor. pat.; Dr. Emil Ott: Rechtsfürsorgeverfahren«, stránka 190—191), jehož bližší odůvodnění také může býti požadováno, avšak prozatím nemůže o nich býti rozhodováno, protože odhad není skončen, inventář ještě není k soudu přijat a za základ projednání pozůstalosti položen.

Citace:

ČAKRT, X. Knihy zaslané redakci. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 3, s. 211-211.