Authors:
= Váž. civ., 15 (1933), sv. 2
PDF

Čís. 12729.


Návrh říšskoněmeckého státního příslušníka proti říšskoněmecké státní příslušnici o povolení prozatímního opatření podle ustanovení exekučního řádu k zajištění jeho nároku na péči o osobu nezletilého dítěte, jest posuzovati podle tuzemského exekučního řádu.
(Rozh. ze dne 27. června 1933, R I 542/33.)
Navrhovatel Hanuš D., říšskoněmecký státní příslušník, domáhal se proti své bývalé (rozloučené) manželce Karolíně D-ové, rovněž říšskoněmecké příslušnici, prozatímního opatření podle ustanovení exekučního řádu k zajištění svého nároku na péči o osobu svého nezletilého syna Arnošta, jenž mu podle jeho tvrzení náleží podle říšskoněmeckých zákonných ustanovení, a který hodlá uplatňovati sporem. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Návrh, o nějž tu jde, jest posuzovati podle tuzemského exekučního řádu, neboť předpisy zákonů procesuálních jako předpisy práva donucovacího mají v tuzemsku výlučnou platnost bez rozdílu, zda jde o zdejší či o cizí státní příslušníky. Ustanovení §§ 34 až 37 obč. zák. platí jen pro právo hmotné, nikoli pro právo procesní (č. 3714 sb. n. s.), a přicházely by v úvahu teprve při rozhodování o nároku, k jehož zajištění navrhované prozatímní opatření má sloužiti. Nižší soudy mylně přihlížely při rozhodování k ustanovením říšskoněmeckého civilního řádu soudního, neboť jest jen zkoumati, zdali jsou tu podmínky pro požadované prozatímní opatření podle ustanovení §§ 378 až 402 ex. ř. Podle ustanovení § 381 ex. ř. lze povoliti prozatímní opatření jen, je-li se obávati, že by jinak soudní vymáhání neb uskutečnění nároku, zejména změnou dosavadního stavu, bylo zmařeno nebo značně stiženo nebo rozsudek musil bytí vykonán v cizině nebo je-li prozatímního opatření třeba, by bylo zabráněno hrozícímu násilí neb aby byla odvrácena hrozící nenahraditelná škoda. Podle § 384 ex. ř. má navrhovatel tyto okolnosti osvědčiti. V souzeném případě navrhovatel mínil, že matka bývalé jeho manželky hodlá s jejím souhlasem vzíti nezletilého syna při návratu z Evropy do Buenos Aires, kde má stálé bydliště. To osvědčiti, t. j. učiniti věrohodným (§ 274 c. ř. s.) se navrhovateli nepodařilo. K tomu cíli dovolával se dopisu matky své bývalé manželky ze dne 17. ledna 1933, v němž navrhovateli psala, že její dcera ve všem, co učinila a co činí, bude míti její souhlas a pomoc. Toto znění dopisu jest příliš všeobecné, než aby se podle něho jevila věrohodnou obava navrhovatelova. Jiné okolnosti soudu v první stolici uvedené jí nenasvědčují, ani z okolnosti, že syn žalobcův s jeho souhlasem byl již jednou návštěvou u své báby v Buenos Aires, nebylo by souditi na úmysl, hocha tam odvézti. Matka i bába hochovy úmysl popřely a matka výslovně uvedla, že chce syna trvale u sebe podrželi a že proto E-ovou vyzvala, aby s hochem k ní přijela, což jest pravděpodobnější, než že by ho chtěla dáti odvézti svou matkou do Buenos Aires, tohoto mínění jest i Jana E-ová. V pobytu hochově u matky v T. však nelze shledávali žádný z případů § 381 ex. ř.
Citace:
Čís. 12729. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 44-45.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).