Normativní pojetí viny a přípravná osnova čsl. trestního zákona.

1.
Učení o trestné vině od doby, kdy prof. Miřička vydal svůj spis o jejích formách, se dále vyvíjelo. Kdežto však otázka jejích forem, Miřičkou dotčená, dosud stále ještě není rozřešena a ani legislativně není ustálena, převládlo co do její podstaty v poslední době nové pojetí, jež bylo nazváno normativní.
Abychom vystihli tuto podstatu, musíme si uvědomiti, že posuzujeme-li trestný čin ve všeobecnosti, béřeme v úvahu tři činitele: vinníka, jeho čin a normu, která byla činem dotčena. Lze to znázorniti trojúhelníkem, jehož vrcholy tvoří pojem vinníka, činu a normy. Tito činitelé mohou býti posuzováni každý sám o sobě i ve vzájemném vztahu. Vyskytují se podle toho tyto otázky:
1. zjištění vinníkovy osobnosti, hlavně zjištění jeho duševního děje,
2. zjištění činu a jeho výsledku (v širším slova smyslu),
3. konstatování ustanovení zákona, resp. normy v něm obsažené,
4. vztah vinníkovy osobnosti k činu,
5. vztah vinníkovy osobnosti k normě,
6. vztah činu k normě.
Ačkoli prozkoumání jednotlivých činitelů samo o sobě je pro trestní reprisi velmi důležité, pro dogmatické zkoumání trestní odpovědnosti mají tito činitelé význam jedině ve svém vzájemném vztahu. Z tohoto trojího shora uvedeného vztahu je poměr činu k normě předmětem objektivního posouzení protiprávnosti a zůstává tudíž při úvaze o trestné vině stranou. Vztah vinníkovy osobnosti k činu byl pokládán ode dávna za podstatu trestné viny a spočívá na něm zejména učení o úmyslu, ať tu byl tento vztah řešen s hlediska teorie vůle nebo s hlediska teorie představy. Vztah vinníka k normě byl však přezírán a objevoval se jen, a to dosti nejasně, při analysi nedbalosti u těch, kdož sem pojímali i měřítko subjektivní, vytýkajíce vinníkovi, že nezachoval opatrnosti, kterou zachovati měl a mohl. Tím však, že podstata úmyslu byla chápána jedině s hlediska psychologického a že stránka normativní byla úplně opomíjena, vznikal rozpor mezi chápáním podstaty úmyslu a nedbalosti (hlavně nedbalosti nevědomé), kterýžto rozpor vedl až k tomu, že se popíral jednotný základ těchto uznaných forem viny. Teprve uplatněním normativního prvku též při úmyslu zjednává se potřebný soulad.1
Předností normativního pojetí viny je, že béře v úvahu celý psychický komplex vinníkův a že tak umožňuje soudci vystihnouti potřebu trestního zákroku i jeho rozsah a způsob správněji, než když se vina posuzuje pouze s hlediska psychologického. Soudcův hodnotný soud, který v rozhodnutí o vině pronáší o činu a tím nepřímo též o vinníkovi, je tu nad to zdůvodněn i s hlediska sociálního prospěchu, neboť norma je výrazem vůle společnosti a společnost ji vydává na ochranu svých zájmů.
Podstatu normativního pojetí viny vystihnul nejvýrazněji Eberhart Schmidt ve své na Liszta navazující učebnici.2 Vycházeje ze stanoviska, že právo má funkci nejen oceňovat objektivně jednání člověka, nýbrž že zároveň určuje i jeho jednání, říkajíc mu, co má být a co nemá být, ukazuje na to, že tento determinující úkol práva má meze v psychologické mohoucnosti jednajícího. Není-li tu takové mohoucnosti, přestává povinnost a my nemůžeme jednajícímu vytýkati, že ji nezachoval. Proto můžeme mluvit o vině jedině tehdy, když právní norma proti očekávání neprojevila účinek na představu vinníka a na jeho motivační proces. Vina je tu — za předpokladu příčetnosti — jestliže celková situace činu nic neobsahuje, co by znemožňovalo, aby se »povinnost« uplatnila v představě vinníkově a aby projevila účinnost i v jeho procesu motivačním.
Výtka viny tudíž předpokládá dvojí: jednak po stránce psychologické, aby vinník měl (podle zkušenosti) alespoň možnost si představiti trestně relevantní výsledek svého jednání a uvědomiti si, že takové jednání jako sociálně škodlivé ve společenském životě nemá býti, jednak po stránce normativní, aby podle celkové situace činu směl býti označen psychologický proces vinníkův jako vadný a chtění, skutečně se uplatnivší a protiprávný výsledek způsobivší, jako »nemající býti«, ježto smělo býti naopak očekáváno, že motivační proces vinníkův bude v souladě s právem.3
Obsah trestné viny není vyčerpán ani jedině zmíněnými psychickými skutečnostmi o sobě, ani není pouhým hodnotným soudem, nýbrž je (za předpokladu příčetnosti) hodnocený vztah mezi psychickým stavem a hodnotným soudem (tak Schmidt — podle mého mínění správněji: hodnotný soud o vztahu mezi psychickým stavem a normou). V tomto smyslu formuluje Schmidt krátce podstatu viny: Vina je vytýkatelnost protiprávného jednání, hledíc na vadnost psychického postupu, který toto jednání způsobil.
Normativní pojetí viny znamená podle mého úsudku přirozený stupeň ve vývoji názoru na podstatu trestního práva vůbec, kde se stále více uplatňuje hodnocení trestného činu s hlediska subjektivního i sociálního. My tu nezkoumáme již jen úzký výsek duševního dění pachatele se vztahem k výsledku jím způsobenému, nýbrž věnujeme pozornost celé psychické osobnosti vinníkově,4 tedy i celkovému jeho charakteru, a zkoumáme jeho čin i jeho samého s vyššího hlediska sociální bezpečnosti. Proto normativní chápání viny může nám ukázat i cestu, na které bychom došli k podstatnému sblížení požadavku, aby trestní zákrok se řídil nebezpečností pachatele, se zásadou, které se nemůžeme vzdáti, aby trest byl stanoven podle zavinění. Neboť porušuje-li vinník vědomě normu za takové situace, za které jiný řádný občan by tak neučinil, pak nám ukazuje, že je schopen dáti se snadno motivovati vadně, ve směru společnosti škodlivém a že je tudíž společnosti značně nebezpečný. A čím spíše musíme uznati, že celková situace bránila, aby se u pachatele objevila představa, že porušuje povinnost diktovanou normou, anebo čím větší mravní sílu tato situace vyžadovala, aby pachatel mohl odporovati motivům k činu pudícím, a čím více průměrných občanů by za stejných okolností stejně podlehlo, tím menší je vinníkova vina, ale též jeho nebezpečnost.
Podle tohoto poznání můžeme rozřešiti důležitou otázku, o kterou nám hlavně jde, totiž jakým způsobem se má projeviti normativní pojetí viny v zákonodárství. Je to možné trojím způsobem:
1. Je možno pojmouti normativní složku přímo do zákonné definice viny, takže by soudce byl povinen v každém případě zkoumati vinu nejen s hlediska psychologického, nýbrž i normativního. Tímto způsobem by byl vytvořen všeobecný zákonný omluvný důvod, pro nějž by v konkrétním případě soudce mohl vždy obviněného zprostiti, neboť jestliže se nemohlo za dané situace na obviněném žádati, aby zachoval poslušnost normě, pak nelze mu jeho jednání vytýkati a není tu proto viny.
2. Je možno na tomto základě pouze prozkoumati zvláštní případy, ve kterých podle zkušenosti se uplatňuje pro mocné subjektivní příčiny vadná motivace, a uvažovati, kdy je od místa pro ně učiniti výjimku z trestní represe tím, že by se stanovily pro tyto případy zvláštní důvody omluvné. Může tomu tak býti všeobecně (v obecné části trestního zákoníka) nebo při jednotlivých skutkových podstatách (ve zvláštní části trestního zákoníka).
3. Konečně je možno uložiti soudci, aby na subjektivní momenty, tvořící podklad normativního chápání viny, hleděl jen při ukládání trestu a podle nich stanovil trest mírnější anebo přísnější.
Nejobtížnější je vyřešiti legislativně eventualitu první, neboť připuštění všeobecného omluvného důvodu znamená v podstatě značnou volnost soudcovskou při rozhodování o vině a nevině. V německé literatuře se ozývají hlasy pro tento způsob řešení, ba objevil se též názor, uskutečněný již i v judikatuře německého říšského soudu,5 že normativní složka rozhoduje v otázce viny vždy, i tehdy, když to není výslovně uvedeno v zákoně, a že soudce může vždy podle celkové situace případu uvažovati, zda lze obviněnému vytýkati jeho vadnou motivaci.
Bál bych se jíti tak daleko, zvláště za dnešní doby, která nenechává nedotčeno ani soudnictví.6 Doba volnosti soudcovské je za nynějšího zneklidnění vzdálenější než kdykoli jindy. Zákon musí zůstati bezpečným základem trestní represe a musí proto co možná jasně a přesně vypočítati případy, kdy má soudce obviněného zprostiti z důvodu vyloučené viny. Všeobecný omluvný důvod, který by se zakládal jen na dogmatikou určené normativní stránce viny a který by umožňoval soudci vynésti zprošťující rozsudek jen proto, že nemohl čekati od obviněného zachování normy, by skrýval v sobě značné nebezpečí. Normativní pojetí viny můžeme přiznati rozhodující význam jen v rámci zákona, jen tam, kde to zákonodárce výslovně připouští. Avšak zajisté ani v dohledné budoucnosti nebude obezřelý zákonodárce moci se odhodlati k tomu, aby v zákoně stanovil podobný všeobecný důvod vyloučení viny.
Proto bude moci zákonodárce de lege ferenda hledisko normativní uvážiti jen, pokud jde o formulaci jednotlivých zákonných skutkových podstat a o otázku, v kterých případech lze z tohoto důvodu stanoviti výjimku z trestnosti činu.
Vlastní však obor, ve kterém normativní pojetí viny se může blahodárně uplatniti, je ukládání trestu. K tomu není potřebí ani zvláštního nového ustanovení: již za dnešního zákonodárství může soudce, když stanoví trest, hleděti na všechny momenty, které tvoří podstatu tohoto pojetí. Soudce tu může vzíti v úvahu jako přitěžující a polehčující všechny ony subjektivní okolnosti, které objasňují směr, sílu i stálost zločinného chtění vinníkova, jeho náklonnost ke zločinu, jeho smýšlení, jeho větší či menší motivačnost asociálními i sociálními představami, city a pocity, jeho větší či menší lhostejnost, nevážnost aneb i přímo odpor k normě, mající chrániti postižený právní statek, a tím oceniti celou jeho psychickou osobnost i poznati, jak dalece lze naň působiti trestem a jakým způsobem. S tohoto hlediska může normativní pojetí viny a na něm spočívající její zvážení vésti soudce, aby zvolil trest, daným okolnostem nejpřiměřenější a aby tak sledoval potřebné kriminálně politické účely.
2.
Československá přípravná osnova trestního zákoníka nezaujala zřejmé stanovisko normativního pojetí viny, ale z určitých jejích ustanovení lze souditi, že nezůstala bez jeho vlivu.
Již samo rozdělení trestných činů podle vinníkova smýšlení v § 14 ukazuje na ony subjektivní momenty, které se uplatňují podle normativního posuzování viny. Jmenovitě užité příklady nízkého smýšlení (hrubá zištnost, zahálčivost, zlomyslnost, nestoudnost, surovost i snaha spáchati neb usnadniti jiný zločin, zajistiti prospěch z něho nebo uchrániti se před trestem zaň) dávají poznati onu zvláštní motivaci, která je s normativního hlediska závažným důvodem hodnotného soudu, v němž vytýkáme vinníkoví jeho jednání a jímž toto jednání proto odsuzujeme.
Tímto způsobem podle mého shora projeveného mínění zcela správně se uplatnilo normativní pojetí viny ne jako rozhodující znak trestnosti činu, nýbrž jako rozlišující znak určující, jak má býti upravena trestní represe. Zajisté vinník, u kterého rozhodly motivy, svědčící o těžké, sociálnímu prospěchu se příčící vadě charakteru, musí býti přísněji posuzován než jiný, který neosvědčil svým činem takové smýšlení; A posuzuje-li osnova čin, spáchaný z nízkého smýšlení, jako zločin všeobecně přísněji trestný a zavádí-li u něho zvláštní způsob trestní represe, hoví sociální potřebě intensivnější ochrany, která tu je odůvodněna.
Do ustanovení o vině (§ 15) v důsledku toho složka normativní pojata nebyla a definice úmyslu, vědomé viny a nedbalosti omezují se jen na stránku psychologickou.
Co do úmyslu a vědomé viny bude s tím souhlasiti zajisté každý, kdo sdílí se mnou obavu před všeobecným důvodem vyloučené viny, který by byl pojat mlčky do zákona, kdyby se definice dotkla stránky normativní. Při tak těžkých formách viny, jako jest úmysl a vědomá vina, vyžaduje — alespoň ještě nyní — právní jistota, aby zákon soudci jasně předepsal, kdy může obviněného zprostiti a kdy ho může odsouditi. Je sice pravda, že toto stanovisko ve svých důsledcích může vésti k příkrosti a že někdy subjektivní momenty, osvětlující duševní dění vinníkovo, jsou rozhodné též pro posouzení samé viny, avšak v takovém případě, není-li pro výjimečnost takových momentů anebo z důvodu opatrnosti možno, aby je zákonodárce uznal jako zvláštní důvod vylučující vinu a aby pojal do trestního zákona o tom výslovné ustanovení, musí se náprava zůstaviti milosti presidenta republiky.
Jinak však má se věc u nedbalosti, kde panující mínění, jak již bylo řečeno, uznávalo odedávna stránku normativní. V osnově zvítězilo stanovisko Miřičkovo, který vždy7 se stavěl proti subjektivnímu měřítku této formy viny. Nemohu s ním v tomto bodě souhlasiti, ale přes to musím uznati, že i tu opatrnost radila k této úpravě, ježto podle tripartičního systému zavinění, přijatého osnovou z podnětu Miřičkova, přivtěluje se k nedbalosti území dosavadního dolu eventuálního (Odůvodnění, str. 22), takže tu půjde někdy o činy dosti závažné. Určitý korektiv, kterým se může uplatniti ohled na normativní stránku nedbalosti, nalézám v ustanovení § 77, č. 2 o možnosti snížení trestní sazby v případě, »spáchal-li vinník trestný čin, podléhaje mimořádnému nátlaku nebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu duševním«. Jen by snad bylo bývalo dobře, kdyby se bylo šlo dále a kdyby v případech, když zvláštní subjektivní příčiny zabránily vinníkovi zachovati povinnou opatrnost, byla všeobecně připuštěna možnost trest mimořádně zmírniti podle § 79 aneb i od potrestání upustiti.
Pokud jde o zvláštní důvody, vylučující vinu, vidíme, že osnova těmito důvody ve význačných případech uznává zvláštní subjektivní momenty, pro které nemůžeme na pachateli požadovati, aby jednal podle normy. Tím vyhovuje osnova vhodně kriminálně politické potřebě, kterou má právě na zřeteli normativní teorie o vině, tam, kde je to odůvodněno, aniž upadá při tom do nebezpečí, jaké je spojeno s všeobecným uplatněním důsledku normativního názoru na vinu. V některých případech spojila osnova normativní hledisko s požadavkem ekvity, stanovíc, že pachatel je tehdy beztrestný, jestliže nelze od něho »slušně« žádati, aby se zachoval podle příkazu normy anebo — což je stejného významu—že je jen tehdy trestný, lze-li od něho »slušně« žádati takové chování. Toto řešení, které se dostalo do osnovy rovněž z iniciativy prof. Miřičky, pokládám za šťastné a za význačnou přednost osnovy, neboť tu je hledisko normativního pojetí viny jasně konkretisováno způsobem, který soudci poskytuje možnost, aby pachatelovo jednání posoudil s vyššího hlediska, v němž se uplatňuje jak požadavek spravedlnosti, tak i požadavek sociální potřeby. Je jisto, že se tu dává soudci značná volnost v rozhodování, avšak poněvadž se tak děje jen ve zvláštních případech, zasluhujících zvláštního ohledu, nevzniká tu nebezpečí pro výkon trestní represe.
Případy, ve kterých je ze subjektivních důvodů, souvisících s vinou8 vyloučena trestnost, jsou tyto (některé ovšem nalézáme už v platném právu):
§ 24: Překročení mezí obrany není trestné, stalo-li se tak z omluvitelného ukvapení nebo rozčilení (psychologicky zdůvodněná nesprávná motivace).
§ 194: Neoznámení a zatajení vývodu je beztrestné, spáchá-li vinník čin jen proto, aby odvrátil od sebe neb od osoby blízké podezření trestného činu nebo škodu, k jejímuž snášení není zákonné povinnosti (psychická tíseň, vyvolaná pudem sebezáchrany nebo kolisí povinností). § 212: Za nepřekažení trestného činu se netrestá, kdo nemohl tak učiniti bez nebezpečí pro sebe a osoby blízké (odůvodněný strach).
§ 213. Stejný případ při neoznámení trestného činu.
§ 280: Opominutí záchrany jiného je trestné jen, lze-li toho, hledíc na okolnosti, slušně žádati (případ ekvity).
§ 286: Beztrestnost usmrcení plodu pro indikace, u nichž rozhoduje soucit s těhotnou (č. 1, 2 a částečně 4) a sociální motivy (č. 3 a 4 — zde případ ekvity).
§ 302: Beztrestnost pravdivé urážky, pronesené na ochranu oprávněného zájmu veřejného nebo soukromého; při provedeném důkazu důvodného přesvědčení za takové okolnosti upustí soud od potrestání (motivace představou práva a povinnosti).
§ 309: Pro omezení svobody není trestný, kdo tak učinil, aby zabránil uniknouti osobě důvodně podezřelé ze zločinu neb přečinu neb aby zabránil těžké škodě (stejná motivace, jako v předešlém případě).
§ 340: Vyzrazení soukromého tajemství není trestné, stalo-li se tak na ochranu zájmu veřejného nebo důležitějšího zájmu soukromého (též stejná motivace).
K těmto případům se druží případ, kdy z důvodu ekvity se naopak neuznává zákonný důvod vyloučené protiprávnosti. Je to ustanovení § 23, ve kterém beztrestnost pro jednání v nouzi se odepírá tomu, na kom se může slušně žádati, aby se zdržel takového jednání (případ ekvity, vyžadující zde zachování normy).
Moment normativní je v některých případech důvodem, pro který osnova (podoibně jako již namnoze platné právo) stanoví zvláštní odchylnou skutkovou podstatu, na př.:
§ 226: Udávání nepravých nebo zlehčených peněz, které byly přijaty jako pravé nebo nezlehčené (motivace představou utrpěné nezaviněné škody).
§ 274: Usmrcení dítěte matkou (psychologicky vysvětlitelná motivace, zvláštní případ tísně).
§ 60 přest.: Odcizení (podobně — ač tu částečně též rozhodla nepatrnost činu).
Vliv normativního pojetí viny projevil se u osnovy význačně v otázce právního omylu. Tomuto druhu omylu nepřiznává platné právo (§ 3 a 233 tr. zák. dř. rak. a § 81 tr. z. dř. uh.) žádný význam. Stanovisko normativní tento názor koriguje — ač tu přívrženci jeho nejsou v důsledcích jednotní9 — alespoň potud, že nutno vzíti ohled na pachatele, který za daných okolností důvodně se mýlí o právnosti svého jednání, neboť pak nelze mu vytýkati, že se nedal motivovati představou o protiprávnosti činu, a za dané situace nelze od něho (slušně) žádati, aby si uvědomil, že porušuje normu. Přípravná osnova i tu zachovala určitou opatrnost a nechtějíc přiznati, z obavy před zneužitím, právnímu omylu charakter omluvného důvodu, uznávajíc však, »že mohou nastati případy, které přímo volají po úchylce od plné přísnosti zákona« (Odův. str. 29), dala soudci v § 20, odst. 2. právo, aby snížil trestní sazbu, ano aby, je-li omyl omluvitelný zvláštními okolnostmi, trest mimořádně zmírnil (§ 79) neb i od potrestání vůbec upustil; pouze u deliktů velmi těžkých je takové mírnější potrestání vyloučeno (§ 20, odst. 3.).
Vlastní působnost ponechala osnova normativnímu stanovisku při ukládání trestu, kde je, jak řečeno, vlastní jeho určení. Již základní ustanovení o tom (§ 64) předpisuje soudu, aby vyměřil trest podle zavinění, ale hned v zápětí mu ukládá, aby při tom hleděl též na určité subjektivní momenty, o které se právě opírá normativní pojetí viny. Jsou to hlavně pohnutka činu a nebezpečnost vinníkova, které mají snížiti nebo zvýšiti trest podle toho, jak jsou zahroceny proti normě a jí chráněné sociální bezpečnosti. že však soudce může a podle intence § 64 zajisté i má dbáti též jiných subjektivních momentů vinníkových, pro které naše výtka mu činěná se zesiluje neb slábne, je zřejmé, ježto výpočet § 64 je jen demonstrativní a ponechává slovu »zavinění« plný jeho význam, jak jej hlavně vytvořila věda.
Podobně se béře ohled na normativní stránku viny, třeba ne výslovně, přece však jejich obsahem, ve všech ustanoveních, podle kterých má soudce modifikovati trest, jejž by měl uložiti podle všeobecných zákonných zásad, t. j. buď jej zvýšiti nebo zmírniti. Tak hlavně podle § 77, č. 2 může soud všeobecně snížiti trestní sazbu, byla-li vadná motivace vyvolána mimořádnými okolnostmi: mimořádným pokušením, mimořádným nátlakem nebo přechodným omluvitelným mimořádným duševním stavem (speciální případ snížení trestu je stanoven při násilí proti orgánu moci veřejné v § 181).
Mimořádné zmírnění trestu — čímž se rozumí podle § 79 snížení trestní sazby až o dva stupně, ano, jde-li o nejnižší stupeň vězení neb o trest peněžitý, i upuštění od potrestání — nepřipustila osnova pro všeobecný důvod, jako to učinila u snížení trestní sazby, avšak stanovila možnost tohoto opatření v takových zvláštních případech, které vyžadují ohled na omluvitelnou vadnou motivaci, třeba ne tou měrou, aby byla uznána za důvod omluvný. Je to na př. opět cit vyšší etické hodnoty, který dává zvítěziti v kolisi povinností, jde-li o osobu blízkou, pří nadržování (§ 159 a 199), při klamání orgánů moci veřejné, křivém svědectví a udavačství (§ 191); v posledních případech respektuje osnova též přirozený pud sebezáchrany, hrozí-li vinníkovi podezření trestného činu nebo škoda. Sem se řadí i euthanasie (§ 271, č. 3), při které může soud snížiti trestní sazbu o dva stupně, ano i od trestu vůbec upustiti z důvodu, že motivem usmrcení člověka tu byl soucit s jeho utrpením. —
Úprava trestní represe s hlediska normativní stránky viny v československé přípravné osnově trestního zákona, přijatá z podnětu prof. Miřičky, je nám dokladem, jak prof. Miřička, jako tvůrce zákona, dovede míti porozumění pro nové poznatky vědy, jak však též se nedává uchvátiti překvapující ideou, nýbrž jak se snaží s ní se vyrovnati, maje na mysli stále vlastní praktické poslání zákona. Tento článek má přispěti k osvětlení jeho činnosti na poli legislativním.

Liszt-Schmidt: Lehrbuch des deutschen Strafrechts, I. díl, 1932, str. 229.
l. c. str. 222 a d.; srov. však i ostatní přívržence normativní teorie o vině, zejm.: Hippel, Deutsches Strafrecht II., str. 278 a d. (1930), Goldschmidt, Oest. Ztschr. f. St. R. IV, str. 129 a d., Normativer Schuldbegriff ve »Festgabe für Frank« I, str. 428 a d. (1930), Freudenthal, Schuld und Vorwurf (1922), Dohna, Ztschr. f. d. g. St. R. W. XXXII, st. 332 a d.
V německé vědě se ujala tu slova »zumuten« a »Zumutbarkeit«. Do češtiny by se daly tyto výrazy krátce přeložiti jen slovy: »přičítati« a »přičítatelnost«. Poněvadž však tento překlad by nebyl výstižný a uvedených výrazů již užíváme v jiném významu, nezbývá podle mého mínění, než spokojiti se s opisem, pro který nenalézám vhodnější fráze, než: »lze od vinníka očekávati« anebo ještě lépe fráze, které užívá — jak ještě ukážu — naše přípravná osnova: »lze na vinníkovi (slušně) žádati«. Rovněž substantivum by se musilo přiměřeně opsati.
Goldschmidt: Festgabe für Frank, I. str. 442.
Goldschmidt: Festgabe f. Frank I, str. 452—453, uvádí případy, kdy říšský soud uznal takové »übergesetzliche Entschuldigungsgründe«.
Jen jako na doklad tohoto zjevu, přímo hrozného pro ty, kdo hluboko věří, že objektivnost a spravedlnost má býti mravním příkazem každého člověka, nad to soudce, ukazuji na zásady hlásané nyní za vlády lomeného kříže v Deutsche Juristen-Zeitung, jako jsou na př. slova presidenta zem. soudu Ditricha, že bezohledné vyhlazení vnitřních nepřátel patří k věci germánské cti, že německý soudce musí býti spravedlivý v tomto smyslu a nesmí se domnívat, že je povinen k »velkodušnému výkladu zákona«!
Viz jeho Formy trestné viny (1902), str. 132.
Ostatní důvody vyloučené trestnosti, pokud nesouvisí s vinou, zdeneuvádím.
Viz: Hippel, D. Strafrecht, II. str. 340 a d.; srov. též jeho referát podaný Pražskému mezinárodnímu kongresu 1930 (Actes du Congrès Pénal et Pénitentiaire, vol. II. p. 213).

Citace:

ŠTAFL, Adolf. Výtisky povinné. Slovník veřejného práva Československého, svazek V. U až Ž. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s. 493-494.