Trestní právo.
Prinzipien einer Strafgesetzreform. I. Die soziale Aufgabe der Strafe. Das Strafensystem von Dr. Johann C. W. Thyrén. Berlin Lund 1910. 200 str.
Spis tento vydaný jako úvod k osnově nového švédského trestního zákoníku snaží se dvě základní otázky kriminálně politické probrati tak, aby o nich mohla býti zahájena diskusse pro chystaný nový zákon plodná. Myšlenka, reformu trestního práva přípravo váti objasněním základního politického názoru, s něhož by k reformě mělo býti přikročeno, je jistě sympatická, při tom ale tím nebezpečná, že snadno by svésti mohla k neplodnému „filosofování“ o věčných otázkách po posledních základech trestního práva.
Tomuto nebezpečí Thyrén úplně se vyhnul. V celém spise cítíme zkušenou ruku muže, jenž přehlíží rozsáhlé pole, na němž vede se boj proti zločinnosti, ovládá moderní techniku tohoto boje a dle toho přesně si rýsuje svou bitevní čáru dříve, než počne v jednotlivostech rozebírati opatření, jež by slibovala úspěch. Oproti přípravám k reformě německého trestního práva, jejichž těžiště spočívá v obsáhlém „srovnání německého a cizozemského trestního práva“, tedy ve snesení a zpracování obrovského materialu jak zákonodárného, tak literárního, snaží se Thyrén reformu trestního práva své vlasti připraviti úvahami, které sice stojí na pevné půdě přítomného stavu vědy, ale překonavše již technické stadium příprav, dospěly k vytčení několika pevných bodů, s nichž i neodborník bude moci se orientovati ve spletitých otázkách kriminální politiky. Že pro parlamentní projednání nového zákona takováto přípravná práce vědecká má nemalý význam a jest s to, aby spory omezila na poměrně úzké území, netřeba blíže doličovati.
Nebezpečí, že úvaha se rozplyne v nekonečnu kontroversí o nejzákladnější pojmy trestního práva, bylo nejnaléhavější v prvním oddílu práce Thyrénovy, v němž jedná o sociálním úkolu trestu. Právě v tomto oddílu však, jak se nám zdá, Thyrén nejlépe ukázal svou dovednost ovládnouti, spořádati a v několika význačných rysech zachytiti problem právě tak obsáhlý jako spletitý.
Vůle, jež zločinem přichází do rozporu s vůlí stát udržující, a tedy vůle státu nebezpečná, může býti buď egoistická neb altruistická. Také proti činům, jež jen z odchylného altruistického snažení vznikají, musí se stát chrániti, ať pak altruismus tento se vztahuje na celou společnost, nebo jen na určitou její část (vrstvu, skupinu). Vůle státu nebezpečná může také býti buď příčetná nebo nepříčetná. Třeba by v tomto případě nebylo vůle ve smyslu právním, přece se stát i proti nebezpečím z jednání osob mladistvých neb nepříčetných prýštícím musí chrániti. Rozdíl mezi altruistickou a egoistickou, mezi příčetnou a nepříčetnou sociální nebezpečností nemá vlivu na stupeň této nebezpečnosti. Stupeň ten měří Thyrén dle toho, jak hrubý je rozpor mezi státní a individuelní vůlí (t. j. v jak podstatném bodě se vyskytuje), jak těžko jest jej odstraniti, a jak často se v jednání projevuje.
Dle stupně nepřekonatelnosti vůle sociálně nebezpečné a dle toho, jak často se projevuje v činech, třídí pak zločince ve tři skupiny: v akutní, u nichž rozpor s vůlí stát udržující není trvalý a také není náklonnosti k opakování činu, v chronické zločince, u nichž tento rozpor je trvalý a jeví sklon k častým projevům, a ve střední skupinu tvořící povlovný přechod mezi těmito oběma krajními křídly. Toto rozdělení netýká se, jak Th. právem zdůrazňuje, objektivní tíže činu.
Zločin vždy má do sebe cosi abnormního, ale není totožným s duševní chorobou. Zvlášť akutní zločinec je zpravidla „normální člověk v abnormních poměrech”; ale ani u chronického zločince nemusí jeho trvalá odchylnost od normy tkvíti v nějaké duševní chorobě; jeho povaha může býti vytvořena abnormním okolím, které i každého jiného normálního člověka stejně by bylo přetvořilo. Ovšem právem upozorňuje Th. na to, že přechod od této okolnostmi vyvolané abnormity k abnormitě pathologické je jen povlovný, zvlášť, poněvadž škodlivé vlivy, jež na několik generací působily, mohou přivoditi v následujících generacích vrozené úchylky, na jejichž půdě zločinnost zvlášť lehce vzniká.
Dosavadní vývody celkem se kryjí s názory positivistické školy. Th. však vedle tohoto nebezpečí, jež z osoby zločincovy přímo hrozí společnosti, upozorňuje na nepřímé působení zločinu. Zločin totiž působí tím, že svádí k napodobení, a tím, že, kdyby proti němu vůle společenská se neprojevila, by přivodil seslabení autority této vůle; zákaz, jehož přestoupení se netrestá, je v očích lidu obsoletní. Tuto dvojí stránku zločinu pěkně vyjadřuje Th. rčením, že zločin je symptomem prvého, přímého nebezpečí, a příčinou druhého, nepřímého. Nebezpečí ze zločinu plynoucí tedy není jen v osobě zločincově, nýbrž i ve skutečnosti, že zločin se stal, bez ohledu na zločince. Proto staví se Th. jak proti směru, jenž v trestu vidí reakci proti zločinu, tak proti směru, jenž trestem jen na zločince chce působiti, a buduje svůj trestní system na myšlence, že trest musí mířiti proti nebezpečí, jež pro společnost vzniká jak z osoby zločincovy, tak z fakta zločinu.
Reakcí proti tomuto sociálnímu nebezpečí může býti buď postup symptomatický, t. j. opatření proti osobě zločincově, anebo radikální, směřující k odstranění hlubších příčin zločinnosti. V této příčině zvláště klade Thyrén důraz na potřebu, chrániti rodinu před škodlivými vlivy a působiti na zlepšení mravů. Jedním z prostředků k tomu jest již vydávání trestních zákonů samo, jež jasně ukazují, která jednání jsou zavržitelná.
Oproti akutní zločinnosti radikálních prostředků méně často bude možno použíti; snad jen omezení přepychu a alkoholismu. Naproti tomu oproti neakutní zločinnosti směřují všechna ona opatření, jimiž se pracuje ke zlepšení životních poměrů spodních vrstev, zvlášť velkoměstských.
Pokud o symptomatické léčení zločinnosti jde, upozorňuje Thyrén především na rozdíl mezi civilními a trestními právními následky protisociálního jednání. Každé trestné protisociální jednání nedotýká se více zájmů společnosti, než jednání, jež přivodí toliko závazek k náhradě škody. Trest právě z jiných důvodů se ukládá, než náhrada škody.
Thyrén obšírně vykládá, jak trest z pomsty se poznenáhlu mění v účelné, t. j. ochraně společnosti sloužící opatření. Při tom zvlášť klade důraz na to, že nesmí se trest jen pojímati se stanoviska pachatelova, nýbrž i se stanoviska ostatních občanů, kteří jen těžko opouštějí starší stanovisko, že trest jest odplatou. Tato představa jest důležitým spojencem státu v boji proti zločinnosti, neboť v ní, ve strachu před trestem, kotví generálně- praeventivní účinek trestu. K tomu však jest třeba, aby občané věřili v princip v právu uskutečněný, t. j., aby třeba následkem toho, co Thyrén nazývá psychologickou illusí, v trestu viděli přiměřenou odplatu. Tím odůvodňuje Thyrén, proč v mnohých případech speciální praevence musí ustoupiti praevěnci generální.
Podobným způsobem vysvětluje Thyrén potřebu, aby typy činů v trestním zákoně přesně byly vymezeny, a aby také tresty již v rozsudku byly stanoveny. Neboť hlavní věcí dle něho jest, aby občanstvo věřilo, že trest jest spravedlivý.
Stejně odůvodňuje i výběr trestních opatření, jež nesmějí býti taková, že by budila dojem krutosti.
V mezích těmito ohledy na právní cit a právní bezpečnost danými musí trest působiti praeventivně. Pochybným se nám zdá názor Thyrénův, že by omezení občanských práv jako následek trestného činu mělo podobnou povahu, jako zákaz, vykonávati nějaké řemeslo, nebo povolání. Spíše v ní vidíme jakousi capitis deminutio, jež od zločinů má odstrašovati.
Prostředky praevence: odstranění, polepšení a odstrašení jsou, dle okolností stejně oprávněny a nemůže stát trestní systém jen na jednom z těchto opatření vybudovati.
Získav takto theoretický základ pro své další vývody, konstruuje Thyrén svůj trestní systém. Vedlo by nás daleko, kdybychom i tu jej v jednotlivostech měli stopovati a proto se omezíme jen na načrtnutí jeho základních myšlenek. Jako většina moderních kriminalistů jest i Thyrén zásadním odpůrcem krátkodobých trestů na svobodě a prohlašuje tu 3 měsíce za nejkratší dobu, po níž by trest trvati měl. Mezeru, jež tím nastává při trestání právě nejčastějších drobných přestupků a zločinů, snaží se vyplniti účelně zreformovaným trestem peněžitým. Tento trest měl by bezpodmínečně býti přiměřený příjmům pachatelovým, a měl by při vyšších příjmech progressivně stoupati. Hlavní vadu nynější peněžité pokuty vidí Thyrén mimo to v tom, že příliš snadno dochází k nahražení pokuty krátkodobým trestem, čímž nejen se stírá rozdíl mezi nejlehčími a těžšími delikty, nýbrž vystavují se příliš široké vrstvy občanstva neblahým účinkům krátkodobých trestů. Nahraditi nedobytnou pokutu prací na svobodě Thyrén rovněž nedoporučuje, poněvadž by se tu nedalo zabrániti vzájemné mravní nákaze.
Způsob však, jímž Thyrén nedobytnou pokutu nahraditi míní, neuspokojuje. Jest ovšem s tím souhlasiti, že peněžitou pokutu zvlášť i její vymáhání by bylo lze tak zaříditi, aby většina odsouzených, kdyby jen chtěla, ji zaplatiti mohla. Nezdá se nám však odůvodněný další krok Thyrénův, že totiž, kdo by ani pak pokuty nezaplatil, by dokázal tím svou protisociálnost, jež by odůvodňovala poměrně těžší trest na svobodě (nejméně asi jednoměsíční samovazbu); tento trest pak by soudce po novém vyšetřování novým rozsudkem vyměřil podle míry zlovolnosti pachatelovy a závažnosti činu, pro nějž pokuta byla uložena. Zdá se nám totiž, že právě v nynější době takové příliš přísné opatření, i kdyby pravdou bylo, a zvlášť dokázati se dalo, že pachatel pokutu nesplatil ze zlé vůle, by příliš podporovalo mínění, že soudy vykonávají justici třídní. Právem však Thyrén klade důraz na to, že více než nyní by se mělo k tomu hleděti, aby pachatel způsobenou škodu nahradil.
Pro delikty těžší, při nichž by dle zásad svrchu uvedených nestačil trest peněžitý, navrhuje Thyrén trest samovazby, až do 3 let, jako trest odstrašující. Konečně na nejtěžší zločiny navrhuje trest mezi 5—25 lety, jenž by se vykonával dle systému progressivního a končil tedy při dobrém chování podmínečným propuštěním z trestu. Thyrén jde ostatně ještě dále a navrhuje, aby v každém případě dlouhodobého trestu trestanec asi rok před uplynutím trestu byl podmínečně propuštěn, tak aby stát měl možnost, působiti k jeho polepšení hrozbou, že dojde k výkonu zbytku trestu.
Pro tresty tělesné a trest smrti není ovšem v soustavě Thyrénově místa. Přesvědčivý je důvod, který Thyrén uvádí proti trestu smrti, ten totiž, že zločiny, při nichž nejvíce se volá po trestu smrti, zpravidla jsou páchány v duševním stavu, jenž předchází duševní chorobě, není-li již sám jejím projevem.
Celý tento trestní systém platí ovšem jen pro t. zv. zločinnost typickou, t. j. právě pro onu střední vrstvu zločinců, jejichž zločin není ani vysloveně akutní ani chronický, a u nichž také nejde o jednání altruistické.
Pro tuto skupinu navrhuje t. zv. custodia honesta, jež ovšem jen při určitých druzích činů by byla přípustná a ve výkonu svém podstatně by se musila lišiti od obyčejného trestu na svobodě.
V případech akutní kriminality přimlouvá se za podmínečné odsouzení, spojené s ochranným dozorem.
Chronická kriminalita, jež by se projevila těžším činem, přivodila by odsouzení na dobu neurčitou, nejméně však na dobu normálního trestu pro zpětné pachatele zločinu stejného druhu. Maximum mohlo by býti stanoveno nejméně asi 15 lety.
Ohledně mladistvých zdůrazňuje, že tu ohledy na generální praevenci poměrně méně jsou závažné, a proto opatření výchovné spíše, než u dospělých, se může přizpůsobiti individualitě. K tomu cíli navrhuje vedle podmínečného odsouzení do ústavu výchovného odkázání do zkušebního ústavu, v němž by zjistiti se dalo, zda mladistvý má dále býti vychováván v rodině pod dohledem, nebo ve vychovávacím ústavu. Jen při nejtěžších zločinech připouští trest v užším slova smyslu, jehož výkon by ovšem musil býti přiměřený stupni vývoje mladistvého zločince.
Oproti trvale abnormálním zločincům připouští internování rozsudkem na neurčitou dobu, třeba by čin, o nějž jde, neměl všechny znaky zločinu, jen je-li zjištěna nebezpečnost pachatelova. U trvale méně příčetných, poloabnormálních, navrhuje podobné opatření. Jen v tom případě, že jde o zločin, stanovil by soudce dobu, před jejímž uplynutím osoba poloabnormální by nesměla býti na svobodu propuštěna. U dočasně poloabnormálních by tento stav, byl-li tu v době činu, odůvodňoval zmírnění trestu, kdežto u dočasně zcela abnormálních by musil přivoditi úplné osvobození. Dle stejných pravidel nakládalo by se i s osobami, u nichž úplná neb částečná abnormita spočívá na trvalém alkoholismu. Jinak by trvalé internování a nucené léčení alkoholiků mohlo nastati jen při činech, jež jsou tak těžké, že trvalé internování by se nezdálo trestem nepoměrným, a na druhé straně nejsou tak těžké, že by trest sám měl ráz trvalého internování. Spodní hranice mohla by býti poměrně nízká, zvlášť by tu již mohlo stačiti nezaplacení pokuty následkem alkoholismu, a zpětnost i při nepatrných deliktech. Při zločinech, na něž by byl asi rok samovazby, by měl soudce volbu mezi trestem a internováním; při těžších bylo by internování nejdéle na dobu, jež by při zpětnosti stoupala (po případě až k doživotnímu internování), přípustno po odpykání trestu.
Dle podobných zásad navrhuje i úpravu internování osob, jež z lenosti trestných činů se dopouštějí, při čemž se přimlouvá za to, aby činy, jež zpravidla ze štítění se práce vznikají, zvlášť byly v zákoně vytčeny. —
Třeba bychom ve všem nemohli souhlasiti se závěry, k nimž Thyrén dospívá, vidíme přece zásluhu jeho díla v tom, že jest zajímavým pokusem tresty sloučiti se zabezpečovacími opatřeními v jednotnou na vědeckých základech vybudovanou soustavu.
Kallab.