Sborník věd právních a státních, 7 (1907). Praha: Bursík & Kohout, 476 s.
Authors:
= Sborník věd právních a státních, 7 (1907)
PDF
Pojem veřejné správy a hlavní formy její činnosti.
91

O pojmu odpovědného redaktora.


Napsal Dr. Augutst Miřička

.
I.
Ačkoliv známé snahy po uvolnění tisku označované obyčejně jako zápas za tiskovou svobodu, jež provázejí zejména přechod od absolutismu ku formě ústavní snad v každém státě zpravidla ani potom neutuchajíce, se týkají tisku vůbec, tedy jak periodického tak i neperiodického, přece je nepochybno, že tisk periodický, jako sám v tomto zápasu vždy v prvním šiku stál, i přední zájem na výsledku jeho měl. Učinilať žurnalistika vnitřní politiku státní hlavním předmětem kritické činnosti své a bývala z té příčiny jakož i pro svou hbitost zpravodajskou, svou dovednost i hybnost agitační a způsobilost rozšiřovací od držitelů vládní moci za zvláště nebezpečnou pokládána. Proto také ona opatření, jež repraesentanti této moci v různých dobách pokládali za nutná k tomu konci, aby tisk v zájmu státním — ať skutečném ať domnělém — mohl býti na úzdě držán, obracela se svým ostřím předem právě proti tisku periodickému.
V řadě osob, na jichž spolučinnost tisk periodický jest zákonem samým odkázán, zaujímá důležité místo odpovědný redaktor, jenž jsa přede všemi jinými povolán k tomu, aby zastupoval před zákonem obsah periodického tiskopisu, není nepodoben tykadlům, na kterýchž novinářský podnik nejprvé pocítí, že v některém případě přestoupena hranice trestním zákonem vymezená. Odpovědný redaktor je jak postavením svým v redakci, tak i samým zákonem k tomu předurčen, aby byl jaksi hromosvodem pro výboje vznikající ze střetnutí se snah po svo- bodě tiskové s protichůdnými směry představitelův ideje státní, ať již to v jednotlivém případě odůvodněno skutečnou činností jeho či ať pyká za vinu jiných.
Pochopitelným způsobem snažily se zákony o tisku právní postavení odpovědného redaktora, zejména pokud se týče odpovědnosti jeho za obsah tiskopisu, přesně vymeziti. Přes to a ačkoli tisková zákonodárství různých států evropské pevniny již po více než dva lidské věky právním postavením odpovědného redaktora se zabývají, není pojem tento dosud dostatečně ujasněn, naopak je ve vědě právní i v judikatuře předmětem zásadních sporů, majících i závažné důsledky praktické, sporů, které nelze posaváde pokládati za rozhodnuty, a to tím méně, poněvadž samy zákony tiskové pojmu odpovědného redaktora neurčují a tudíž k rozřešení nijak nepřispívají.
Hejno různých názorů, jež byly proneseny zejména v literatuře německého práva tiskového o podstatě odpovědného redaktorství, lze roztříditi v tyto čtyři typy základní:
I. Dle jedněch (Schwarze, Loening, Groschuff, Heilborn, Buri) jest odpovědným redaktorem ten, kdo na jednotlivém čísle periodického tiskopisu jako odpovědný redaktor jest pojmenován. Teprvé toto pojmenování a jedině ono činí pojmenovanou osobu odpovědným redaktorem. Zda-li pojmenovaný nějakou redakční činnost pokud se týče čísla, o něž jde, ve skutečnosti vyvinul, jest zcela nerozhodno. Rozhodno jest jedině ono pojmenování. Kdo na listě není pojmenován jako odpovědný redaktor, není jím, třeba číslo, o kteréž se jedná, byl redigoval, kdežto pojmenovaný je odpovědným redaktorem, i když ve skutečnosti neredigoval. 1
Mínění toto do důsledku provedl jmenovitě Loening, jenž v pojmenování odpovědného redaktora na listě spatřuje jeho prohlášení, že číslo, o kteréž jde, neobsahuje ničeho protizákonného, že pojmenovaný za to ručí a případné následky na se bere (prohlášení garanční). Pochopitelným způsobem je Loening hledě к tomu nucen, obmeziti účinnost onoho pojmenování na ten případ, že se stalo svědomím a svolením pojmenováného; neboť je patrno, že pojmenování stavší se bez vědomí neb dokonce proti vůli jeho naznačeného významu míti nemůže.
Avšak i potom proti tomuto názoru, jejž dosud pokládati lze za panující v theorii německého práva tiskového, zajisté s důvodem se namítá, že se příčí základním zásadám práva trestního, aby někdo bral pouhým prohlášením na se trestní odpovědnost za něco, co již dříve bylo spácháno snad od někoho zcela jiného, že mínění to odporuje také dějinnému vývoji instituce odpovědného redaktorství, vedouc důsledně k tomu, že odpovědný redaktor určován jsa teprvé pojmenováním na tiskopisu vlastně teprvé současně s vydáním každého jednotlivého čísla, tedy snad dva- i třikráte za den nově vzniká, tudíž zjevem naprosto effemerním jest, kdežto dle názoru zákonodárství tiskového odpovědné redaktorství sluší pojímati jako funkci stálou, trvalou. Že na poslez naznačeném stanovisku stojí zejména i platný tiskový zákon říše německé z r. 1874, vyplývá z jeho § 7 odst. 1. nařizujícího, že na každém čísle má býti uvedeno jméno a bydliště „des (ne: eines) verantwortlichen Redakteurs“, což ukazuje k tomu, že zákon má na mysli odp. redaktora zřízeného před tím ještě, než na listě byl pojmenován; vyplývá to ale dále zejména z odstavce 2. téhož paragrafu, jenž mluvě o pojmenování několika odp. redaktorů předpisuje, že musí býti z formy i obsahu pojmenování patrno, ve příčině které části tiskopisu každý z pojmenovaných „redakci obstarává“. Také je zřejmo, že, kdyby názor, o němž je řeč, správným byl, nebylo by nikdy lze mluviti o redaktoru nastrčeném, poněvadž právě ten, kdo na listě je pojmenován, za všech okolností by skutečným odp. redaktorem byl. Důsledně by pak bylo pojmově vyloučeno i nepravdivé pojmenování redaktora na listě, což zřejmě by odporovalo ustanovení § 18 něm. tisk. zákona, kdež právě nepravdivé pojmenování redaktora trestem se stíhá. Tyto námitky sotva se dají vyvrátiti způsobem, jímž se o to pokouší Loening, kterýž znění § 7 něm. t. z. prohlašuje prostě za redakční nedopatření resp. za „omyl zákonodárce o ostatním obsahu zákona“ a dotčené ustanovení § 18 vykládá v ten smysl, že nepravdivé pojmenování tu není tehdy, byla-li pojmenována osoba v redakci nezúčastněná, nýbrž byla-li pojmenována osoba, která nemá vzdělání a způsobilosti duševní potřebné k tomu, aby mohla na list dohlížeti, zkoumati, zdali obsah jeho se nepříčí zákonu a tudíž opravdovou odpovědnost převzíti. Tu však Loening patrně ignoruje, že podmínky způsobilosti ku převzetí odp. redakce jsou určeny zákonem samým (§ 8 něm. t. z.), že nějaký minimální stupeň vzdělání mezi nimi uveden není a že tudíž dotčené trestní ustanovení § 18 něm. t. z. této náležitosti se týkati nemůže.
Ostatně jest, pokud jde o právo rakouské, předepsáno nejen pojmenování odp. redaktora na listě (§ 9 odst. 3. tisk. zák.), nýbrž ohlášení jeho úřadům tiskovým (§ 10 č. 2). I bylo by tomu, kdo by na mínění, o němž je řeč, zásadně přistoupiti chtěl, vzhledem k našemu právu prvé vypořádati se s otázkou, jaký význam tomuto ohlášení přísluší vedle pojmenování na listě vůbec a zejména ovšem v tom případě, že toto s oním se neshoduje.
Zde budiž jen konstatováno, že názor, kterýž konstituční element odp. redaktorství spatřuje výhradně v pojmenování na listě, je jak theoreticky neudržitelný, tak i prakticky nepřijatelný, an nešvaru nastrčených redaktorů odpovědných bránu dokořán otvírá.
2. Na rozdíl od této čistě formalistické theorie klade mínění druhých (Honigmann, Schmid, Appelius, Meves) váhu na moment materiální, totiž na skutečné redigování. Dle nich je odp. redaktorem ten, kdo redakční činnost, pokud jde o jednotlivé číslo periodického tiskopisu, skutečně vyvinul. Pojmenování na tiskopise je jim momentem zcela podřízeným: kdo ve skutečnosti redigoval, má zákonnou odpovědnost redaktorskou i v tom případě, není-li na tiskopise pojmenován a naopak pojmenovaný této odpovědnosti nemá, jestliže skutečně neredigoval. Pojmenování na tiskopise má tedy nanejvýš význam pouhého mimosoudního doznání, že pojmenovaný redigoval číslo, o něž jde, kteréž doznání se arci se skutečností shodo váti nemusí a tudíž vyvráceno býti může. 2 Proti tomuto mínění namítá se — právě tak jako proti theorii pod čís. I. uvedené — že odporuje dějinám vzniku odpovědného redaktorství i názoru platného práva spatřujícího v něm funkci stálou, kdežto dle mínění, o němž řeč, osoba odpovědného redaktora by se bez přestání měnila dle toho, jak by kdo právě činnost redakční skutečně vykonával. Dále ukazuje se na značné obtíže, jež by z přidržení se tohoto mínění vznikaly v praxi, poněvadž by uplatňování odpovědnosti redaktorské záviselo vždy na důkazu, že osoba na tiskopisu pojmenovaná skutečně také vyvinula redakční činnost, pokud jde o závadné číslo, zejména povážíme-li, že činnost tu mohlo vykonati několik osob, každá vzhledem k některé části tiskopisu.
Správnost rozbírané theorie jest však, jak za to mám, závislou na uspokojivém zodpovědění otázky, v čem že záleží redakční činnost, kterouž někdo ve skutečnosti hledě k jednotlivému číslu tiskopisu vykonati musí, aby za odp. redaktora pokládán býti mohl. Praví-li pak Appelius v té příčině, že „odp. redaktorem jest ten, kdo, pokud se týče určitého tiskopisu, látku ku přijeti sebranou hledě k její trestnosti prozkoumal a o jejím přijetí rozhodnul“, tu jest se ovšem tázati: Což, jestliže této činnosti vzhledem k určitému číslu per. tiskopisu nevykonala žádná z osob v redakci zúčastněných aniž kdo jiný — případ to zajisté zcela dobře možný — kdo potom je odp. redaktorem?
Tato úvaha patrně přiměla Honigmanna k jakémusi rozšíření definice odp. redaktora v ten smysl, že odp. redaktorem je ten, „kdo číslo, o kteréž jde, ve skutečnosti redigoval, t. j. pokud se týče článků k uveřejnění určených vykonal právo ku prozkoumání, přijetí a odmítnutí aneb kdo dle svého postavení, dle své redakční povinnosti redigovati měl.“ Tím se ale celá otázka patrně přesunuje na jiné pole. Neboť pak ihned se vtírá otázka: Kdo jest to, jenž dle svého postavení, dle své redakční povinnosti redigovati měl? Čím je toto postavení určeno? Kde je moment, z něhož tato povinnost vyplývá? A což když jeden redigovati měl, ale neredigoval, kdežto druhý redigoval, ač redigovati neměl? Kdo potom je odp. redaktorem? Ten či onen ? Či jsou snad oba odpovědni in solidum? To by patrně odporovalo německému zákonu o tisku, jenž takového solidárního redaktorství nepřipouští (argum. § 7 odst. 2.). Nám zdá se býti nepochybným, že skutečné vyvinutí činnosti redakční vzhledem k určitému číslu per. tiskopisu může sice založiti odpovědnost dle obecných zásad trestního práva, že nemůže však býti pojmovým podkladem zvláštního postavení i odpovědnosti odp. redaktora. Tyto mají, jak uvidíme, pramen svůj zcela jinde. Proto nelze ani tuto theorii přijati.
3. Dle názoru třetí skupiny spisovatelů (Liszt, Baumgarten, Oetker, Wahl) skládá se pojem odpovědného redaktora ze dvou momentů, formálného i materiálného. Podle nich je odp. redaktorem jen ten:
a) kdo na tiskopise jako odp. redaktor je pojmenován
b) kdo zároveň redaktorem skutečně jest. 3
Na rozdíl od tlieorie právě pod čís. 2. vyložené nespatřují přívrženci mínění, o němž tu řeč, podstatu materiálného momentu pod b) naznačeného ve vyvinutí redakční činnosti, pokud se týče jednotlivého čísla per. tiskopisu, nýbrž ve stálém poměru osoby, jako odp. redaktor pojmenované ku podniku časopiseckému. Všichni tito spisovatelé shodují se v negativním směru v tom, že odp. redaktoru nemusí právě vůdčí úkol v redakci býti přidělen, že tedy odpovědný redaktor nemusí býti šéfredaktorem a naopak že šéfredaktor nemusí býti odp. redaktorem pojmenován. Po stránce positivní stačilo Lisztovi (Lehrbuch des österr. Pressrechtes) původně aspoň pro právo rakouské, aby odp. redaktor byl vůbec účasten v redakci. Později (Das deutsche Reichspressrecht a Holtzendorffs Rechtslexikon) prohlásil za nutné, ale také za postačující, jestliže osobě na tiskopise pojmenované „byl svěřen vrchní dohled na celý postup redakčních prací v tom směru, že má zkoumati obsah čísla, hledě ku případnému jeho významu trestnímu.“ 4
Nelze neuznati, že posléz uvedený výklad, jejž Liszt dává svému postulátu, aby odp. redaktor byl skutečně redaktorem obsahuje zdravé jádro, pokud totiž v odp. redaktorství vidí instituci stálou a pokud dále právní podklad této instituce spatřuje v přenesení jisté funkce a v převzaté tím povinnosti funkci tuto vykonávati, nikoliv ale ve skutečném výkonu jejím. Na druhé straně nevystihuje tato definice Lisztova podstaty odp. redaktorství zúplna, jsouc, jak za to mám, jednak nezcela přesně formulována jednak i příliš úzká. Neníť, jak uvidíme, jedinou povinností redaktora odpovědného, aby zkoumal obsah časopisu ve směru trestním.
Pokud se týče náležitosti pod a) naznačené, t. j. pojmenování na listě, shoduje se mínění Liszta a jeho přívrženců s theorií svrchu pod čís. I. vyloženou. Kdežto ale tato theorie tuto náležitost pokládá za jedinou pojmovou známku odp. redaktorství a tím stírá veškeren rozdíl mezi odp. redaktorem skutečným a nastrčeným, má názor Lisztův vhodný korrektiv tohoto ryze formálného momentu ve svém druhém požadavku, aby pojmenovaný byl skutečným redaktorem ve smyslu právě naznačeném. Kdo tedy na listě je pojmenován jako odp. redaktor, nejsa ve skutečnosti redaktorem v onom smyslu, není dle Liszta redaktorem odpovědným, nemá zvláštní odpovědnosti redaktorské ve smyslu § 20 a 21 něm. tisk. zákona, jeho označení odp. redaktorem
7 na listě je nepravdivé ve smyslu § 18 téhož zákona. Ale rovněž není odp. redaktorem ani ten, kdo naznačené postavení v redakci skutečně zaujímá, na listě však jako odp. redaktor pojmenován není. Spatřujeť Liszt a jeho stoupenci theorie svrchu pod čís. 1. naznačená převzetí odpovědnosti t. j. prohlášení, že osoba pojmenovaná chce býti odpovědnou za povinnosti zákonem odp. redaktoru uložené.
Avšak v tomto bodě nelze nám s názorem Lisztovým souhlasiti, poněvadž pojmenování na listu, jak níže bude ukázáno, významu Lisztem jemu přikládaného nemá a ani míti nemůže.
4. Dle jiného mínění konečně je odp. redaktorem ten, kdo vlastníkem listu byl zřízen jako redaktor s tím zvláštním závazkem, aby vedl dozor na redakci ve směru trestním. Dle tohoto názoru je tedy odp. redaktor v první řadě redaktorem. Avšak ne každý, kdož podnikatelem listu je povolán ku spolučinnosti v redakci, je již také redaktorem odpovědným, nýbrž pouze ten redaktor, kterýž právě přijal naznačený zvláštní závazek v dohodě s vlastníkem listu. Zda-li na listě jako odp. redaktor je pojmenován, je nerozhodno. Toto mínění spatřuje tedy právní důvod postavení odp. redaktora a zároveň jedinou jeho pojmovou známku ve smlouvě mezi redaktorem a vlastníkem listu učiněné, kterouž onen povinnosti odp. redaktora na se bere.
Je zásluhou Bülowa5, že na tento důležitý moment upozornil a na něm právní pojem odp. redaktora vybudoval. Vedlať, jak za to mám, právě ta okolnost, že tento moment, totiž zřízení vlastníkem per. tiskopisu býval přehlížen, k různým oněm konstrukcím pojmu odp. redaktora, jež v praxi se objevily neupotřebitelnými.
Názor Bülowův dochází znenáhla uznání jak v judikatuře, tak v nejnovější době i v literatuře. 6 On dle mého mínění jedině se shoduje nejen s dějinným vývojem pojmu redaktora, nýbrž i s platným právem a s potřebami praxe.
Ne zcela přesnými zdají se mně vývody Bülowovy, pokud se týkají otázky, do jaké míry odpovědný redaktor v prácích redakčních účastenství míti či jinými slovy pokud skutečně redaktorem býti musí. Bülow 7 sám prohlašuje svůj názor v té příčině za zcela shodný s pojmovou známkou theorie Lisztovy svrchu pod čís. 3. b) uvedenou, že totiž stačí, aby redaktoru svěřen byl dohled na periodický tiskopis ve směru trestním. Pak ovšem jsme nuceni výtku nezcela přesné a příliš úzké stilisace Lisztovi v této příčině učiněnou i na Bülowa rozšířiti. Také podstata rozdílu mezi odpovědným redaktorem skutečným a nastrčeným nezdá se Bülowem dosti jasně vytčena.
Přesné formulování našeho mínění v naznačených právě směrech jest úkolem následujících úvah. Při tom dojdou povšimnutí také námitky proti theorii Bülowově z různých stran učiněné a bude zkoumána i otázka, pokud theorie tato se srovnává s pojmem odp. redaktora, jak v rakouském právu tiskovém se vyvinul, zejména sluší-li předcházející ohlášení odp. redaktora úřadu naším právem předepsané pokládati za další pojmovou známku odp. redaktorství či za moment právě tak nerozhodný, jako je dle Bülowa pojmenování odp. redaktora na tiskopise.
II.
Nemůže o tom býti pochybnosti, že vznik ústavu odpovědného redaktora je ve spojení s anonymitou periodického tisku a s vyplývajícími z ní obtížemi důkazními, pokud se týče otázky, kdo je pachatelem trestního činu spáchaného obsahem, některého článku v tiskopise periodickém otištěného. Je pochopitelno, že tyto obtíže vystoupily do popředí teprvé po zrušení
7 censury. Poskytovalať censura sama ovšem dostatečné záruky, že obsah tiskopisu se nepříčí trestnímu zákonu a jestliže přes to tu i tam se přihodilo, že zavedeno bylo trestní řízení pro obsah tiskopisu vydaného s dovolením censury, nevyžadovaly tyto zajisté jen výjimečné případy žádných zvláštních opatření zákonných.
Teprvé po zrušení censury objevilo se nutným vzhledem k vytčené zvláštnosti per. tisku, aby byla již jaksi předem zajištěna osoba, která by pro trestný obsah k odpovědnosti poháněna býti mohla. V té době, když tato potřeba dolehla na legislaci německých států spolkových, byl tu již po ruce vzor v tiskovém zákonodárství francouzském, totiž gérant responsable franc. tiskového zákona z 18. července 1828, kterýmž nahrazen byl éditeur responsable tiskového zákona z 9. června 1819. Zákonem z r. 1828 bylo totiž nařízeno, že associace zamýšlející vydávati noviny musí se konstituovati v některé z forem předepsaných zákonem pro společnosti obchodní a že nejde-li o společnost akciovou (société anonyme), jsou společníci povinni zvoliti ze středu svého, nejméně jednoho a nejvýše tři géranty. Šlo-li o noviny povinné ku složení jistoty, musil každý z těchto gérantů býti majetníkem aspoň jednoho neb dvou závodních podílů a nejméně čtvrtiny složené jistoty. Byla-li podnikatelem listu společnost akciová, měly úkol gérantů její správcové (administrateur). Byl-li majetníkem listu jednotlivec, měl sám povinnosti géranta a neměl-li zákonné způsobilosti k tomu, byl povinen jinou způsobilou osobu gérantem ustanoviti. Odpovědní géranti neb aspoň jeden nebo dva z nich byli dle dotčeného zákona zavázáni osobně dohlížeti na redakci a ji říditi (surveiller et diriger). Výtisk, jenž současně s vydáním každého čísla se předkládá příslušnému úřadu, musil býti aspoň jedním ze gérantů podepsán. Ten pak vztažně ti z nich, kteříž tento výtisk podepsali, byli odpovědni za jeho obsah. Tato odpovědnost byla tak přísnou, že stíhal odpovědného géranta plný trest pachatele a to i v tom případě, jestliže k trestnému obsahu čísla sám ničeho nepřičinil.
Z toho, co právě uvedeno, patrny jsou dva momenty charakterisující pojem odp. géranta francouzského tisk. zákona z r. 1828, totiž jednak požadovaná zákonem majetková účast v podniku časopiseckém, jednak ta okolnost, že odp. gérant nebyl či aspoň nemusil býti redaktorem t. j. míti aktivní účastenství na pořizování myšlénkového obsahu per. tiskopisu.
Zákonodárství spolkových států německých ohlížejíce se po zrušení censury po osobě, kterouž by mohla předem učiniti zodpovědnou za trestný obsah per. tiskopisu, uchýlila se od naznačeného stanoviska francouzského tiskového zákona z r. 1828 potud, že na místo odpovědného géranta postavila odpovědného redaktora. Tato úchylka je nejen vnější, formální, nýbrž má i důležitý význam vnitřní, totiž ten, že tu zatlačen úplně moment majetkového zájmu na podniku časopiseckém elementem aktivní účasti na pořizování myšlénkového obsahu tiskopisu. S tím pak ovšem již lépe se snáší zásada, že byl-li obsahem per. tiskopisu spáchán trestný čin, je za to zodpovědným redaktor.
Prvním z partikulárních německých zákonů tiskových, v němž ústav odpovědného redaktora se vyskytuje, jest liberálností svou známý tiskový zákon badenský z 28. prosince 1831. Tento zákon byl sice právě pro naznačený svůj ráz brzy po svém vydání z usnesení spolkového zrušen a teprvé v r. 1848 opět obnoven, přes to ale stal se vzorem tiskových zákonů četných jiných spolkových států německých a zejména také tiskového zákonodárství rakouského. Že sám vznikl pod vlivem výše uvedeného francouzského zákona tiskového z r. 1828 a že zejména i odpovědný redaktor má svůj vzor v odpovědném gérantu, zdá se býti nepochybným. Zda-li však je také pravdou, že ústav odpovědného redaktora v badenském zákoně vzešel z nepochopení tohoto vzoru francouzského, jak tvrdí Löning (Die strafr. Haftung des verantw. Redakteurs, 73), to nechceme zde rozbírati. Tolik je jisto, že zákony států německých položivše při rozhodování otázky trestní odpovědnosti za obsah per. tiskopisu váhu na duševní účastenství v pořizování tohoto obsahu, přiblížily se tím o značný kus k základním zásadám obecného práva trestního. Neboť jest jasno, že dle těchto zásad jen skutečná účast ve sdělávání trestného obsahu může býti podkladem trestu trestním zákonem na spáchání deliktu určeného a nikoli snad zanedbání nějaké povinnosti dozorčí.
Ovšem mohlo by znění příslušného § 6 badenského tiskového zákona z r. 1831: Für jede Zeitschrift oder Zeitung ist ein badischer Staatsbürger, der das dreissigste Lebensjahr zurückgelegt hat, als verantwortlicher Redakteur zu benennen. Jedem Hefte einer Zeitschrift und jedem Blatte einer Zeitung soll der Name des verantwortlichen Redakteurs beigesetzt sein —
zůstaviti pochybnost v tom směru, zdali zákon měl vůbec na mysli, že právě jen skutečný redaktor jako odpovědný redaktor pojmenován býti má. Že nicméně jen to mohlo býti intencí zákonodárce, tomu zdají se nasvědčovati důvody historické i věcné. Po stránce historické padá zajisté na váhu, že pojem redaktora byl již dříve v době censury znám, jak skutečnému životu tak i zákonodárství. 8 Ve směru věcném pak zdá se přímo nemyslitelno, že by cit. zákon badenský byl chtěl připustiti možnost, aby odpovědným redaktorem byl pojmenován nějaký extraneus, osoba, která není v žádném vztahu k myšlénkovému obsahu per. tiskopisu. Něco takového mohl řečený zákon tím méně zamýšleti, poněvadž upustil, jak jsme viděli, od požadavku majetkové účasti na časopiseckém podniku francouzským tisk. zákonem z r. 1828 činěného.
Poněkud určitějším ve směru naznačeném je znění pruského tiskového zákona z 12. května 1851 totiž:
§ 22. Zeitungen u. Zeitschriften, die kautionspflichtig sind, dürfen nur unter dem Namen und der Verantwortlichkeit eines bestimmten Redakteurs erscheinen ... а
§ 24. Jede Nummer, jedes Stück oder Heft einer kautionspflichtigen Zeitung muss ausser dem Namen und Wohnorte des Druckers und Verlegers den Namen und Wohnort des verantwortlichen Redakteurs enthalten —
zejména přihlížíme-li k následujícímu § 37, jenž upravuje odpovědnost za trestný obsah per. tiskopisu mluví již jen prostě o redaktoru („Der Redakteur eines kautionspflichtigen Blattes...) Ještě určitěji vyjadřuje se tiskový zákon saský z 18. listopadu 1848 v § 7:
Wer eine Zeitschrift herausgeben will, muss den verantwörtlichen Redakteur bei der Ortspolizeibehörde anzeigen...
а § 8:
Von Zeitschriften muss jedes Stück, Heft oder Blatt den Namen des verantwortlichen Redakteurs... enthalten —
zvláště hledíme-li ku znění předcházejícího § 4:
Der Redakteur einer Zeitschrift ist jedenfalls für den gesamten Inhalt derselben verantwortlich. 9
Platný tiskový zákon říše německé ze 7. května 1874 přiklonil se ve svém § 7:
Zeitungen und Zeitschriften, welche in monatlichen oder kürzeren, wenn auch unregelmässigen Fristen erscheinen (periodische Druckschriften im Sinne dieses Gesetzes), müssen ausserdem auf jeder Nummer, jedem Stücke oder Hefte den Namen und Wohnort des verantwortlichen Redakteurs enthalten —
jak patrno v podstatě ku znění citovaného svrchu § 24 pruského tisk. zákona z r. 1851. (Povinného ohlašování zamýšleného vydávání per. tiskopisu říšský zákon tiskový nepřijal.)
Pokud se týče práva rakouského obsahoval provisorní tiskový zákon z 31. března 1848 v § 5. následující ustanovení:
Für jede in diesen Staaten erscheinende Zeitung oder periodische Schrift ist der Behörde ein verantwortlicher Redakteur anzuzeigen, welcher österreichischer Staatsbürger, im Inlande wohnhaft und wenigstens 24 Jahre alt sein muss und vor Herausgabe der Schrift, wenn dieselbe nicht mehr als dreimal in der Woche erscheint, für Kosten, Entschädigung und Geldstrafen eine Kaution im Betrage von 1000 fl., wenn sie öfter erscheint, im Betrage von 2000 fl. Konv.-Münze zu stellen hat. Diese Kaution ist in Provinzial-Hauptstädten bei der Landesstelle, in Kreisstädten bei dem Kreisamte oder der Delegation zu leisten, bei welchen Behörden auch die oben hinsichtlich des Redakteurs geforderte Ausweisung zu geschehen hat.
V následujících § 9 (povinné výtisky) a § 12 (tiskopisy obsahu vědeckého, uměleckého neb technického) mluví se o „der verantw. Redakteur“, podobně v § 30:
Für den Inhalt der Zeitungen und Zeitschriften haftet jedenfalls der verantwortliche Redakteur.
Jinak v § 10:
In Betreff der Zeitungen und periodischen Schriften soll die Behörde nach Vernehmung der beteiligten Redaktoren mit Rücksicht auf die Ankunft und den Abgang der Posten eine Stunde festsetzen, in welcher die in § 9 angeordnete Hinterlegung zu geschehen hat. Findet darüber zwischen der Behörde und den Redaktoren eine Vereinbarung nicht statt, so erfolgt die Festsetzung in den Provinzial-Hauptstädten durch die Landesstelle, in anderen Städten durch das Kreisamt.
Jak vyplývá z cit. § 5, přibližuje se odp. redaktor provisorního tisk. zákona z 31. března 1848 poněkud odp. gérantu francouzského tiskového zákona z r. 1828, totiž potud, že se mu ukládá také povinnost ku složení jistoty, čímž na podniku novinářském částečně i majetkově účastným se činí. Ovšem je toto ustanovení zmírněno následujícím § 6 dovolujícím, aby jistota nejen v hotovosti neb hypothekou, nýbrž i rukojemstvím poskytnuta byla.
Prozatímní řád tiskový daný nařízením ministerské rady ze dne 18. května 1848 č. 1150 sb. z. s. stanovil v § 5:
Auch um eine periodische Druckschrift herauszugeben, bedarf es keiner Erlaubnis einer Obrigkeit, sondern es genügt, dass vor Herausgabe der Zeitung oder periodischen Schrift der Behörde ein verantwortlicher Redakteur angezeigt werde...
Der Redakteur ist schuldig seinen Namen jedem einzelnen Blatte oder Hefte beizusetzen. V § 20 vzpomenutého prov. nařízení (odpovědnost za „trestný“ tiskopis) mluví se o „der verantwortliche Redakteur“, v § 7 (povinné uveřejnění obžaloby a rozsudku) o „der Redakteur“, v § 6 (tisková oprava) dokonce o redakci („gegen den Willen der Redaktion“).
Důslednějším v názvosloví než oba uvedené tiskové řády z r. 1848, jež ve chvatu vyvolaném tehdejšími bouřlivými ději politickými vypracovány byvše v život snad vůbec ani nevstoupily, jest tiskový zákon, daný cís. patentem z 13. března 1849 č. 161 ř. z., jenž mluví veskrze o odpovědném redaktoru, tak zejména v § 4 předpisujícím, že každý list (číslo) neb sešit per. tiskopisů musí obsahovati kromě jiných údajů také „den Namen des verantwortlichen Redakteurs“ а v § 6, kterýž mezi náležitostmi předběžného ohlášení zámýšleného vydávání per. tiskopisu uvádí ad b):
den Namen und Wohnort eines mit den gesetzlichen Eigenschaften versehenen verantwortlichen Redakteurs und wenn mehrere verantwortliche Redakteure auf dem Blatte genannt werden sollen, den Namen und Wohnort aller.
Podobně mluví § 8 (náležitosti odp. redaktora) a § 43 (odpovědnost za obsah) o „jeder verantwortliche Redakteur“.
Zajímavým jest pro naši otázku znění tiskového zákona z 27. května 1852 č. 122 ř. z., kterýž stoje, jak známo, ve znamení reakce znamená sice ve směru politickém značný krok zpětný, z hlediska právního však přimyká se ke stavu censury dob předbřeznových tvoře věcně nej bližší jí článek řetězce vývojového předcházejícími událostmi politickými na krátko přervaného. Zůstav pak po celých deset roků v platnosti činí tento zákon přechod k tiskovému právu nyní platnému.
Pokud naší otázky se týče ustanovuje § 2 vzpomenutého zákona, že každé číslo neb sešit per. tiskopisu má kromě jiných náležitostí obsahovati též jméno redaktora neb redaktorů (den Namen des oder der Redakteure). V § 3 jest předepsáno, že povinné exempláře per. tiskopisu, kteréž nej později hodinu před vydáním neb rozesláním příslušným tiskovým úřadům předkládati sluší, mají býti opatřeny podpisem odpověd- ného redaktora (des verantwortlichen Redakteurs). Dle § 10 má žádost za koncessi obsahovati kromě jiných náležitostí:
3. den Namen und den Wohnort eines mit den gesetzlichen Erfordernissen versehenen Redakteurs, und wenn mehrere Redakteure auf dem Blatte genannt werden sollen, den Namen und Wohnort aller;
4. die Nach Weisung über die gesetzlichen Eigenschaften jedes auf dem Blatte zu nennenden Redakteurs zur Führung der Redaktion.
§ 12 stanoví náležitosti, jež míti musí každý redaktor (jeder Redakteur) per. tiskopisu а § 34 jednající o tiskové nedbalosti mluví o „jeder auf dem Blatte genannte Redakteur“.
Z uvedenéhe je patrno, že tiskový zákon z r. 1852 rozdíl od svého předchůdce tiskového zákona z r. 1849 — nemluví s jedinou výminkou § 3 o odpovědném redaktoru, nýbrž prostě o redaktoru, což tím více do očí bije, ano znění § 2 a § 10 č. 3 tisk. zákona z r. 1852 s doslovem § 4 a § 6 b) tisk. zákona z r. 1849 jinak téměř slovně souhlasí, tak že s důvodem lze souditi, že epitheton „odpovědný“ tu úmyslně bylo vynecháno a že se to stalo k tomu konci, aby bylo zřejmo, že dle intence zákonodárce jen skutečný redaktor na listě jako odpovědný pojmenován, že tedy jen ten, kdo ve skutečnosti redaktorem listu jest, odpovědným redaktorem býti může.
Podotčeno budiž, že také § 10 platného trestního zákona z 27. května 1852, jenž současně se vzpomenutým tiskovým zákonem byl vydán, určuje, kdy počíná trestnost zločinu obsahem tiskopisu spáchaného pro osoby zúčastněné, pouze o redaktoru (tedy nikoli o odpovědném redaktoru) mluví.
Platný tiskový zákon ze 17. prosince 1862 č. 6 ř. z. r. 1863 vrací se v bodě, o němž tu řeč, v podstatě k nomenklatuře tisk. zákona z 13. března 1849, mluvě zásadně o redaktoru odpovědném, tak zejména hned v § 9 odst. 3:
Jedes Blatt (Nummer) oder Heft einer periodischen Druckschrift hat liberdiess auch den Namen wenigstens eines verantwortlichen Redakteurs zu enthalten. Podobně má dle § 10 ohlášení zamýšleného vydávání per. tiskopisu obsahovati kromě jiných údajů jméno a bydliště odpovědného redaktora (eines verantwortlichen Redakteurs).
Tohoto názvosloví přidržuje se také vládní osnova tiskového zákona z r. 1902 až na to, že odpovědnost odp. redaktora, jenž na tiskopise pojmenován býti má, přesněji určuje slovy: eines für den Inhalt der Druckschrift verantwortlichen Redakteurs (§ 8 od. 1).
Ostatně mluví jak platný tiskový zákon tak i osnova veskrze o odpovědném redaktoru. Jedinou výminku v té příčině činí § 32 platného tisk. zákona z r. 1862 jednající o tiskové nedbalosti, kterýž dosti podivným způsobem prostě o redaktoru (bez přívěsku „odpovědný“) zmínku činí. Ačkoli toto znění přešlo i do článku III. č. 1 tiskové novelly z 15. října 1868 č. 142 ř. z., kterouž vzpomenutý § 32 tisk. zákona z r. 1862 byl zrušen, jest, tuším, nepochybilo, že slovo „redaktor“ tu nemůže míti jiného významu, než termin „odpovědný redaktor“; což patrno již z toho, že jak § 32 tisk. z. tak i čl. III. č. 1 novelly odpovědnost redaktora upravují, tudíž pochopitelným způsobem právě jen redaktora odpovědného na mysli míti mohly. Jde tu tedy patrně jen o nepřesnost zákonné terminologie.
Ostatně lze v tomto ojedinělém, zajisté spíše bezděčném, než vědomém a úmyslném opominutí epitheta „odpovědný“ spatřovati patrný dozvuk původního názoru, že odp. redaktorem může býti jen redaktor skutečný, tedy právě ten, kdo látku pro list sbírá, třídí, vybírá, do tisku dává a takto obsah listu určuje, názoru, který, jak jsme viděli, zvláště zřejmě se obráží v názvosloví tisk. zákona z r. 1852.
III.
Než může-li jen skutečný redaktor jako redaktor odpovědný býti pojmenován, jak zdá se problém pojmu odpovědného redaktora snadno řešitelným. Nebylo by snad potřebí nic jiného než výslovného ustanovení zákonného, že odpovědným redaktorem jen skutečný redaktor označen býti může a že jím také označen býti musí. To by ale patrně předpokládalo, že každý per. tiskopis jen jediného redaktora má, tedy, jak viděti, stav dosti primitivní, kterýž snad u nepatrných venkovských novin neb odborných časopisů v delších lhůtách vycházejících shledati lze.
Naproti tomu každý poněkud větší novinářský podnik, zejména politické denníky, o něž tiskový zákon přirozeným způsobem nejvíce se zajímá, nezbytně předpokládají redakční součinnost většího počtu osob.
I vzniká ovšem otázka, zda-li snad v takovém případě všichni členové redakce jako odpovědní redaktoři pojmenováni býti mohou či dokonce pojmenováni býti musí, a ne-li, který z nich jako redaktor odpovědný označen býti může nebo má, po případě mohla-li by to býti osoba mimo redakci stojící.
V té příčině sluší především zkoumati, jak se k této otázce plurality redaktorů staví jednotlivá tisková zákonodárství.
Svrchu vzpomenutý tiskový zákon francouzský z 18. července 1828 připouštěl výslovně, aby více než jeden, ale ne více než tři odpovědní géranti byli zřízeni. Naproti tomu platný francouzský zákon tiskový z 29. července 1881 mluví ve čl. 6. pouze o jediném gérantu:
Tout journal ou écrit periodique aura un gérant. Plurality gérantů tento zákon výslovně nepřipouští, ale také jí výslovně nevylučuje. Z toho sluší souditi, že i dle platného práva francouzského je přípustno, aby více než jeden odp. gérant zřízen byl a že jich počet není nijak obmezen. 10
Platný tiskový zákon říše německé z r. 1874 prohlašuje v § 7 od. 2. pojmenování několika odp. redaktorů za přípustno jen pod tou podmínkou, je-li z formy a obsahu pojmenování s určitostí patrno, ve příčině které části tiskopisu každá z pojmenovaných osob redakci obstarává.
Dle toho je podle německého práva tiskového vyloučeno, aby několik osob odpovědnou redakci in solidum zastávalo 11) Naproti tomu právo rakouské odpovědné redaktorství solidární důsledně připouští. Tak již tiskový zákon z 27. května 1852, jehož příslušné ustanovení již svrchu citováno bylo. Podobně platný tiskový zákon z r. 1862 v § 9 od. 3:
Jedes Blatt (Nummer) oder Heft einer periodischen Druckschrift hat der Namen wenigstens eines verantwortlichen Redakteurs zu enthalten.
a v § 10 č. 2, dle něhož ohlášení zamyšleného vydávání per. tiskopisu má obsahovati:
Den Namen und Wohnort eines verantwortlichen Redakteurs und wenn deren mehrere auf dem Blatte genannt werden sollen, die Namen und Wohnorte aller...
Slušíť z toho, že zákon o nějakém dělení odpovědnosti se nezmiňuje, souditi, že všechny pojmenované osoby nedílně t. j. každá z nich za celý tiskopis odpovědnost nesou. Vedle toho nevylučuje však právo naše ani odpovědného redaktorství pro diviso t. j. v ten způsob, že každý z pojmenovaných zastává odpovědné redaktorství jen pokud se týče části tiskopisu, ač jsou-li tyto části přesným způsobem (na př. odpolední číslo, hospodářská příloha, část insertní, feuilleton a p.) určeny. Určení pouhým naznačením obsahu článků, zpráv a t. d. by nedostačovalo. 12
Od platného práva našeho zdá se uchylovati se poněkud v naší otázce vládní osnova obsahujíc v § 8 od. 2 (§ 7 od. 2 návrhů výborových) následovní ustanovení:
Es ist zulässig für einzelne bestimmt zu bezeichnende Teile einer periodischen Druckschrift besondere, für den Inhalt dieser Teile verantwortliche Redakteure zu bestellen, in velchem Falle deren Namen auf der Druckschrift angegeben werden müssen. Ein solcher Redakteur hat für den Inhalt des von ihm geleiteten Teiles der periodischen Druckschritt jene Verantwortung zu tragen, welche nach diesem Gesetze dem verantwortlichen Redakteur auferlegt ist. Vzhledem k tomuto znění mohlo by býti pochybno, nezamýšlela-li snad osnova po příkladu zákonodárství německého odpovědné redaktorství pro indiviso vyloučiti. Než kdyby to byla zamýšlela, byla by to, tuším, projevila zřetelněji, aspoň tak, jako německý zákon („ist nur dann zulässig“), zejména an tím dosavadní v praxi uznaný stav právní má doznati změny. Ostatně může býti se stanoviska tiskových úřadů jen vítáno, bere-li více než jedna osoba na se odpovědnost za povinnosti zákonem odpovědnému redaktoru uložené.
Není tu nezajímavo srovnání s ustanovením čl. 274 osnovy švýcarského zákona trestního z r. 1903:
Auf Zeitungen und Zeitschriften ist der Name des Redaktors anzugeben.
Redigiert ein Redaktor nur einen Teil der Zeitung oder Zeitschrift, so ist er als Redaktor dieses Teils der Zeitung oder Zeitschrift zu bezeichnen.
Toto ustanovení zamlouvající se svou průzračnou prostotou — jako snad celá osnova švýcarská — vychází patrně z předpokladu, že bud vede celou redakci jediná osoba neb je-li v redakci zúčastněno osob několik, že redakční práce mezi ně podle přesně určených částí per. tiskopisu jsou rozděleny. Tato osoba vztažně tyto osoby pak mají prostě na tiskopise býti uvedeny.
Avšak každému jen poněkud zasvěcenému známo, jak spletité jsou často vzájemné vztahy jednotlivých osob v redakci zaměstnaných, jak sféry jich působnosti mnohdy jen zcela povšechně dle obsahu látky naznačeny bývají, jak úkoly jejich nezřídka se křižuji a do sebe na vzájem zasahují, jak často třeba, aby jeden okamžitě zasáhl za druhého a jak za takového stavu věcí krušno v tomto mravenčím roji i reji činnost jednotlivcův lupou trestní odpovědnosti odlišovati.
Osnova švýcarského zákona trestního vychází ze zásady, že pojmenování redaktora ať jednoho ať několika se má shodovati se skutečným stavem věcí. Je-li ale tento stav věcí takový, že redaktorů je více, aniž by každému z nich určitý díl per. tiskopisu byl přidělen, pro tento případ neobsahuje vzpomenutá osnova ustanovení žádného. Zejména jest pochybno, zdali v tomto případě všichni jako redaktoři uvedeni býti musí či je-li dovoleno, jen jednoho neb některého z nich uvésti a který či kteří z nich to býti mohou či musí.
Jde o otázku, co činnost odp. redaktora ve vícečlenné redakci oproti činnosti spoluredaktorů charakterisuje a právní podklad jeho odpovědnosti tvoří.
Avšak ani platné právo rakouské a německé neobsahuje ničeho, co by ve vzpomenutém směru jakousi rukovětí býti mohlo. Neboť z toho, že zákon připouští odpovědné redaktorství několika osob pouze pro diviso (právo německé) či také pro indiviso (právo rakouské), nelze patrně ještě ničeho dedukovati, co by dávalo odpověď k naznačenému námětu.
Nezbývá tudíž než, aby odpověď tuto dala theorie sama.
Jejím úkolem je zkoumati, jakým způsobem onen prvotný pojem odp. redaktora jako redaktora skutečného, jak si jej zákonodárce představuje či aspoň původně představoval, vlivem rozvoje žurnalistiky byl modifikován, pokud tato modifikace je přijatelnou se zřetelem na praktickou potřebu dostatečné ochrany právní a v čem sluší pak vlastně spatřovati konstituční elementy a pojmové známky odp. redaktorství, hledíme-li k tomu, že tu z pojmu původně skutečnému životu náležitého se utvořil pojem právní.
IV.
Zcela přirozeným jeví se býti, jestliže chtějíce určití pojem redaktora odpovědného vycházíme od pojmu redaktora vůbec: přirozeným jak dle zásad logiky tak i vzhledem k předeslaným vývodům s hlediska právně-historického.
Pojem redaktora jest nepochybně pojmem faktickým. Nebylť utvořen teprve právem; jej stvořil, jak Liszt správně dí, život sám. In abstracto lze sobě ovšem představiti časopis bez redaktora, na příklad v ten způsob, že by příspěvky od jednotlivých spolupracovníků docházející dávaly se do tisku beze změny v tom pořádku, jak právě dojdou, pokud snad předem určený objem tiskopisu toho dopouští. V takovém případě ten, kdo by docházející příspěvky přijímal a dle toho do tisku dával, nevykonával by tím patrně nějaké činnosti redaktorské, nýbrž spíše úkol jakéhosi metteura en pages.
Než to byl by stav čiré žurnalistické anarchie. Časopis takto vedený postrádal by jednotného řízení, jež je zajisté přední podmínkou zdaru podniku na spolupůsobení většího počtu osob odkázaného. Již přirozená povaha a zařízení nynějších podniků časopiseckých a novinářských vzhledem k zásadě dělby práce toho vyžadují, aby tu byla osoba, kteréž by připadal úkol, by látku pro periodický tiskopis sbírala, zkoumala a vybírala, tedy obsah jednotlivých čísel určovala a pořádala, dle okolností (ač nikoli nutně) také plody vlastní práce duševní přičiňujíc. A to je právě úkol připadající redaktoru.
Redaktora zřizuje, jak přirozeno, ten, kdo založil neb od jiného převzal podnik časopisecký, o nějž právě jde, tedy osoba, kteréž přísluší vůbec právo činiti disposice podniku se týkající, ať již osobu tu jmenujeme vydavatelem, majetníkem či vlastníkem listu. Táž osoba může nepochybně, ač je-li to ovšem osoba fysická, i sama býti redaktorem neb aspoň spoluredaktorem; může ale také činnost redaktorskou výhradně na jinou osobu neb na několik jiných osob přenésti, sama veškeré činnosti redakční se zříkajíc.
Jak z toho patrno, spočívá — nehledíme-li ku případu, kde podnikatel listu sám redakci jeho převezme — postavení redaktora v jeho smlouvě či lépe v jeho dohodě s podnikatelem listu, kterouž právě úkol redaktora naň se přenáší.
Je-li pojem redaktora vůbec pojmem faktickým, je pojem redaktora odpovědného již pojmem právním. Vyplynulť z potřeby života právního, z nezbytnosti náležité právní ochrany. Zákon sám nařizuje, aby odpovědný redaktor byl pojmenován, a to buď již předem úřadu ohlášen, aneb aspoň na každém čísle per. tiskopisu uveden. Povinnost pojmenování odp. redaktora padá přirozeným způsobem na toho, kdo povolán je k ustanovení redaktora vůbec, tedy na podnikatele (vydavatele, vlastníka) listu.
Toto pojmenování nemůže se ovšem státi bez souhlasu osoby pojmenované, bez dohody s ní; jinými slovy: má-li kdo З
jako odp. redaktor býti pojmenován, musí býti prvé odpovědným redaktorem zřízen. A právě v tomto zřízení, v této dohodě mezi podnikatelem listu a osobou druhou, kteráž tím odpovědné redaktorství na se bere, sluší právě tak jakož jsme to shledali u redaktorství vůbec — spatřovati konstitutivní moment redaktorství odpovědného.
Odpovědným redaktorem může tedy pojmenován býti jen ten, koho byl prvé podnikatel listu odpovědným redaktorem zřídil, t. j. s kým podnikatel se dohodl o tom, že mu odpovědné redaktorství náležeti má.
Ovšem může tato dohoda státi se i mlčky tím způsobem, že kdosi věda o tom a neodporuje jako odpovědný redaktor (úřadu neb na listě) pojmenován byl.
Rovněž jest nepochybno, že — jako redaktorství — také redaktorství odpovědné může převzíti podnikatel listu (vydavatel, vlastník) sám. V tomto případě sluší konstitutivní element odp. redaktorství spatřovati v podstatě důsledně v rozhodnutí podnikatele listu, kterýmž sám v odp. redakci se uvázal. Ovšem ale toto rozhodnutí dochází právního významu teprvé tím, že na venek se manifestovalo způsobem nepochybným, zejména tím, že podnikatel listu sám sebe odp. redaktorem (úřadu neb na listu) pojmenoval.
Rozhodně ale není odp. redaktorem ten, kdo byl úřadu neb na listě jako odp. redaktor pojmenován bez svého souhlasu, výslovně neb aspoň mlčky projeveného neboli dokonce přes výslovný odpor svůj. Takovéto pojmenování bylo by patrně nepravdivým. To však jest právě zřejmým důkazem, že zřízení odp. redaktora ve smyslu výše naznačeném je konstitutivním momentem této funkce.
Připustiti sluší, že tisková zákonodárství jen výminečně o tomto konstitutivním elementu t. j. o zřízení odp. redaktora se zmiňují, spokojujíce se namnoze předpisem, že odp. redaktor má býti tiskovému úřadu neb na listě pojmenován. Avšak nesprávno jest, jak tu a tam se děje, z toho souditi, že zřízení odp. redaktora nepřísluší význam konstitutivního elementu, a že snad na jeho místo v naznačeném směru nastupuje právě toto pojmenování. Naopak příčinu vzpomenutého zjevu sluší spatřovati v tom, že pochopitelným způsobem je předpokladem pojmenování
8 odp. redaktora, aby prvé byl zřízen a že to zákonodárci tak přirozeným býti se zdálo, že pokládal za zbytečno to zvláště vytýkati. Případnou illustrací správností tohoto názoru je rak. vládní osnova tisk. zákona z r. 1902, kteráž předpisujíc pojmenování odp. redaktora na listě (§ 8 od. 1) a jeho předběžné ohlášení úřadu (§ 9 č. 2) o jeho zřízení se nezmiňuje, pojednávajíc pak o případu mnohosti odp. redaktorů (§ 8 odst. 2) pojednou — patrně více instinktivně — o zřízení (bestellen) několika odp. redaktorů mluví. Z toho patrno, že osnova i v tom případě, kde pouze jediný odp. redaktor pojmenován byl, jeho předcházející zřízení předpokládá.
Než v čem záleží vlastně funkce odp. redaktora, jaký je obor působnosti jeho dle představy zákonodárcovy?
To patrno zajisté nejlépe z povinností, které zákon odp. redaktoru ukládá. Povinnosti ty jsou různé.
Přední (ne však jedinou) jeho povinností jest, aby pečoval o to, by do obsahu per. tiskopisu, jehož odp. redaktorem jest, se nevloudilo nic, co by se příčilo trestnímu zákonu. To zajisté jest nejdůležitějším úkolem jeho, úkolem v očích zákonodárce tak závažným, že nechybíme, jestliže v této funkci spatřujeme hlavní účel celé této instituce.
Někteří (jako Löning) jdou tak daleko, že navazujíce na dobu censury vidí v odp. redaktoru jakéhosi dobrovolného censora, kterýž odstraněného censora státního nahraditi má. V té příčině nelze však, jak za to mám, přehlednouti ten závažný rozdíl obou naznačených institucí, že povinnost státního censora ku kontrole obsahu per. tiskopisu plynula z jeho služebného postavení jako orgánu státního a že tudíž její zanedbání podléhalo týmž následkům, jako zanedbání služebních povinností vůbec, tedy zásadně jen trestům disciplinárním. Naproti tomu kontrolní povinnost odp. redaktora má za podklad jeho postavení v podniku soukromém, jsouc stanovena zákonem obecným a zajištěna sankcí trestu kriminálního.
Jest dojista s podivem, že řečená povinnost odp. redaktora, aby zkoumal obsah per. tiskopisu po stránce trestní, přes to, že tisková zákonodárství na ni tak velikou váhu kladou, nebývá zpravidla ani v tiskových zákonech aniž kde jinde verbis expressis vyjádřena, nýbrž že teprvé z jiných ustanovení tiskových zákonů dedukována býti musí.
Že ona povinnost odp. redaktora nevyplývá z odpovědnosti jeho za obsah per. tiskopisu dle všeobecných zásad trestního zákona, jest na bíledni. Vždyť dle těchto zásad může к odpovědnosti za obsah per. tiskopisu poháněn býti i kdokoli jiný, kdežto naznačená povinnost odp. redaktora je povinností zvláštní právě jen na něho padající.
Tuto kontrolní povinnost lze odvozovati jedině ze zákonných ustanovení o tiskové nedbalosti, ovšem způsobem ne valně uspokojujícím. Neboť ustanovuje-li na př. naše platné právo ve čl. III. zákona z 15. října 1868 č. 14. ř. z., že odp. redaktor jest „odpověden za zanedbání oné pozornosti, kteréž kdyby byl dle povinnosti užil, nebylo by došlo ku přijetí (Aufnahme) trestného obsahu tiskopisu“, pak je zřejmo, že toto ustanovení řečenou povinnost odp. redaktora ku zkoumání obsahu tiskopisu po stránce trestní sice předpokládá a ji tudíž implicite ukládá, že ale míra této povinnosti v zákoně nijak není určena. Totéž platí nepochybně o § 21. německého tisk. zákona, dle něhož, zakládá-li obsah tiskopisu skutkovou povahu trestního činu, má odp. redaktor býti potrestán pro nedbalost, „neprokáže-li, že užil povinné péče neb neprokáže-li okolnosti, které učinily nemožným, aby jí bylo užito“. Nejinak má se věc, pokud jde o ustanovení naší osnovy, stihající trestem pro tiskovou nedbalost odp. redaktora, „kterýž opominutím opatrnosti jemu náležité umožnil, že byl zhotoven, uveřejněn neb rozšířen tiskopis, jehož obsah zakládá skutkovou povahu zločinu neb přečinu.“
Z té pouhé skutečnosti, že vyšel tiskopis s trestným obsahem, jak v praxi někdy se děje — beze všeho souditi, nelze ještě že odp. redaktor naznačenou povinnost svou zanedbal. To znamenalo by činiti jej odpovědným i za výsledek náhodný, kdežto trest dle základní zásady právní předpokládá vinu, tedy nejméně nedbalost, kteráž zásada plně platí ovšem také, pokud jde o zákonná ustanovení vztahující se na tak řečenou nedbalost tiskovou.
8* Také by nebylo správno, jak rovněž tu i tam se stává, odp. redaktoru beze všeho imputovati povinnost, aby přečetl celý rukopisný materiál pro každé číslo určený od první do poslední písmeny před jeho vytištěním a dokonce snad ještě jednou celý tiskopis po vytištění, aby se přesvědčil, zda-li snad se nedostalo do tiskopisu bez jeho „imprimatur“ něco, co by zakládalo čin trestný. To přesahovalo by u větších denníků i fysickou možnost.
Odp. redaktor nemá zajisté, pokud se týče zkoumání obsahu per. tiskopisu ve směru trestním, jiných povinností, než aby učinil vše, co žádati lze od svědomitého odp. redaktora dle pravidelného běhu redakčních záležitostí vzhledem k ustáleným v časpisectvu zvyklostem vůbec i také vzhledem ku zvláštním poměrům listu, o kterýž jde, pokud z mezí normálných nevybočují. Dostál-li odp. redaktor těmto povinnostem, nelze jej poháněti k zodpovědnosti pro tiskovou nedbalost, třeba by se do některého čísla per. tiskopisu bylo dostalo něco trestného.
(Dle těchto zásad slušelo by zajisté posuzovati i případ, že by v některém otištěném inserátu se objevil trestný obsah. Tu byl by zajisté odp. redaktor exkulpován, prokázal-li by, že zřízenec přijímáním inserátů pověřený, o jehož spolehlivosti pochybovati neměl příčiny, měl přikázáno, v pochybných případech toho druhu si vyžádati jeho rozhodnutí.)
Než kromě naznačené povinnosti ku zkoumání obsahu per. tiskopisu ve směru trestním bývají odp. redaktoru zákony tiskovými ještě jiné úkoly uloženy. Zejména bývá naň vznesena povinnost, aby pečoval o náležité uveřejnění tiskových oprav a úředních výnosů per. tiskopisu k povinnému uveřejnění zaslaných (§ 19—22 rak., §§ 10 a 11 něm. tisk. zákona). Je-li však odp. redaktor zodpověděn za náležité uveřejnění těchto enunciací, je nepochybně povolán i k tomu, aby je k tomuto konci přijímal. Z toho plyne, že nesprávný jest — a to i dle německého tisk. zákona neznajícího předběžného pojmenování odp. redaktora úřadu — názor některých, dle něhož odp. redaktor teprvé v době vydání každého jednotlivého čísla a právě jen pro toto číslo svým pojmenováním na něm bývá zřízen, nýbrž že jest potřebí, aby odp. redaktor tu byl i po celou dobu mezi vy- dáním jednotlivých čísel. To pak ukazuje právě na to, že zákon si představuje odp. redaktorství jako funkci trvalou předpokládaje zřízení odp. redaktora jako stálého zřízence podniku časopiseckého.
Další důsledky z uvedeného výpočtu povinností odp. redaktora vzhledem k naší otázce budou na svém místě ještě vyvozeny.
V.
Sluší-li, jak jsme se snažili dokázati, konstitutivní element odp. redaktorství spatřovati ve zřízení odp. redaktora, tož z toho ještě by nijak nevyplývalo, že by nemohla vedle toho ještě jiná skutečnost míti vlastnost takového konstitutivního momentu, jinými slovy že by nemohlo záviseti na splnění ještě další náležitosti, zdali kdo jest odp. redaktorem ve smyslu zákona.
Takovou náležitostí mohlo by býti zejména předběžné ohlášení odp. redaktora tiskovému úřadu a pojmenování jeho na tiskopise.
Snad všecka tisková zákonodárství znající instituci odp. redaktorů předpisují, aby jméno odp. redaktora uvedeno bylo na každém jednotlivém čísle per. tiskopisu. Kromě toho pak nařízeno tu a tam — tak zej ména ve druhdy platném würtemberském tisk. zákoně z 30. ledna 1817 resp. nařízení z 24. prosince 1864, v bývalém saském tisk. zákoně z 18. listopadu 1848 a v platném právu rakouském (podobně i ve francouzském tisk. zákoně z 29. července 1881, pokud se týče odpovědného géranta) — aby jméno odp. redaktora bylo ohlášeno příslušnému úřadu tiskovému již předem současně s předepsaným oznámením o zamýšleném vydávání per. tiskopisu.
Že pojmenování odp. redaktora na tiskopise samo o sobě t. j. abstrahujeme-li od jeho zřízení, nemůže míti význam konstitutivního elementu přikládaný jemu theorií Schwarze a spol. pod č. I. I vyloženou, o tom bylo promluveno již svrchu při probírání tohoto učení. Avšak naznačenému momentu nelze přildádati kvalitu konstitutivního elementu ani vedle zřízení odp. redaktora, jakž tvrdí Liszt a jeho přívrženci (viz svrchu pod čís. I. 3.). To plyne zajisté již z praktických důsledků, ke kterým toto učení vede. Vždyť kdyby zákonná kvalita odp. redaktora závislou byla kromě na jeho zřízení také na jeho pojmenování na každém čísle tiskopisu, mělo by důsledně úmyslné neuvedení jména odp. redaktora na některém čísle neb úmyslné pojmenování osoby jiné, snad osoby ani neexistující, za následek, že osoba, kteráž odp. redaktorství ve skutečnosti převzala, by odp. redaktorem ve smyslu zákona nebyla, že by tudíž neměla ani zákonných povinností odp. redaktora a z té příčiny by ani pro jich nedodržení k odpovědnosti poháněna býti nemohla. Než tyto právní účinky nastaly by nevyhnutelně i v tom případě, jestliže nedopatřením na tiskopise jiné jméno bylo uvedeno. Mohl by tudíž tiskař, tedy snad i poslední sazečský učeň obratem ruky zřízeného odp. redaktora zbaviti této jeho zákonné kvality a tudíž i jeho zákonných povinností, zejména zvláštní jeho odpovědnosti, třeba tato odpovědnost v daném případě plně byla odůvodněna (na př. zřízený odp. redaktor úmyslně opominul tiskovou opravu dáti do tisku neb přestoupil zákaz glossování oprav úředních a p.).
Zákonný předpis pojmenování odp. redaktora na listě nemůže tudíž mít i než význam pouhého předpisu pořádkového, právě tak jako nařízené pojmenování ostatních osob při vydávání per. tiskopisu zúčastněných (na př. tiskaře, vydavatele, nakladatele) a jako někdejší předpis některých tiskových zákonodárství, dle něhož odp. redaktor na každém povinném exempláři tiskovému úřadu předkládaném měl býti podepsán, jakž to bylo předepsáno na př. v tisk. zákoně badenském z 28. prosince 1831 a u nás ještě v § 3 tisk. zákona z 27. května 1852, pak ve čl. 10 tisk. zákona francouzského z 29. července 1881, pokud se týče odpovědného géranta.
Předepsané pojmenování odp. redaktora na každém čísle per. tiskopisu slouží především k informaci publika (zejména aby každý věděl, komu zaslati opravu tiskovou, proti komu říditi obžalobu a p.), tam pak, kde není předepsáno předcházející ohlášení odp. redaktora úřadu tiskovému (jako na př. v platném právu německém), ovšem také k informaci úřadu. Zdaž ale nepřísluší význam konstitutivního elementu vedle zřízení odp. redaktora aspoň předběžnému ohlášení jeho tiskovému úřadu tam, kde zákonem je předepsáno? Jinými slovy: nevyhledává-li se kromě zřízení ještě také tohoto ohlášení к tomu, aby kdo za odp. redaktora ve smyslu zákona pokládán býti mohl?
Tato otázka má, jak patrno, zejména pro naše právo, závažný význam.
Ze slovného znění příslušného předpisu platného tisk. zákona § 10:
„Diese Anzeige hat Folgendes zu enthalten: 2. Den Namen und Wohnort eines verantwortlichen Redacteurs...“
nelze v tomto směru ničeho dovozovati. Hledíc k tomuto znění, dá se uvedené ustanovení zcela dobře vyložiti jako pouhý předpis pořádkový právě tak jako předpis § 9 odst. 3. nařizující pojmenování odp. redaktora na každém čísle per. tiskopisu. Tomuto výkladu nasvědčovalo by také ustanovení následujícího odstavce 3 téhož §u 10, dle něhož změny nastavší mezi vydáváním v některém z bodů, jež jsou předmětem oznámení, tedy též změnu v osobě odp. redaktora , sluší zpravidla ohlásiti ještě před dalším vydáváním a byla-li změna nepředvídanou, do tří dnů. Neboť z toho lze právem dovozovali, že dle názoru zákonodárcova je změna v osobě odp. redaktora možnou bez předcházejícího neb současného ohlášení.
Přes to pokládá kassační soud ohlášení odp. redaktora tiskovému úřadu patrně za konstitutivní element odp. redaktorství, vysloviv v rozhodnutí z 11. května 1894 č. 1796 sb. Nov. zásadu, že skutečný redaktor, kterýž úřadu oznámen nebyl, není odpověden za tiskovou nedbalost. (Podobně rozh. z 15. února 1895 č. 14514.) Zástupce generální prokuratury hájil mínění opáčné odůvodňuje je tím, že by jinak nebyl zodpověděn ani redaktor skutečný, úřadu však neoznámený, ani ten, kdo úřadu byl oznámen, ve skutečnosti ale redaktorem není a že skutečný redaktor nemůže býti sproštěn viny proto, že nebylo vyhověno předpisu nařizujícímu předběžné ohlášení jeho.
Toto stanovisko zástupce generální prokuratury jest, jak za to mám, správno, avšak jen za předpokladu, že osoba, o kterouž jde, nebyla snad jen redaktorem (což zástupce gen. prokuratury patrně za dostatečné pokládá), nýbrž že byla jako odpovědný redaktor zřízena, že odpovědnou redakci převzala. Stalo-li se tak, pak měla tato osoba dle mého mínění povinnosti odp. redaktora i tehdy, nebyla-li tiskovému úřadu jako odp. redaktor oznámena.
Zpravidla lze zajisté předpokládati, že byl-li odp. redaktor skutečně ustanoven, bude také úřadu ohlášen, a že podnikatel listu, jenž snad nastrčenou osobu jako odp. redaktora úřadu pojmenovati chce, ve skutečnosti žádného odp. redaktora nezřídí. (O rozdílu mezi skutečným a nastrčeným odp. redaktorem bude níže ještě řeč.) Avšak zajisté není vyloučeno, že odp. redaktor podnikatelem listu řádně zřízen byl a že jen nedopatřením nebo náhodou (na př. omylem pisatele neb opisovače příslušného oznámení a p.) se stalo, že v oznámení jiné jméno bylo uvedeno. Že osoba, jejíž jméno v oznámení skutečně (ač nesprávně) bylo uvedeno, nemá povinností a odpovědnosti odp. redaktora, o tom nemůže býti pochybnosti; vždyť osoba ta — ač-li vůbec existuje — odp. redaktorem vůbec zřízena nebyla. Zdaž ale ten, kdo odp. redaktorství a tedy plnění povinností s ním spojených skutečně převzal, by měl snad býti sproštěn odpovědnosti proto, že v oznámení nedopatřením bylo uvedeno jiné jméno?
To odporovalo by zajisté jak intencím zákonodárce, tak i potřebám praxe.
Co ale platí o případu, kde neoznámení jména skutečně zřízeného odp. redaktora se stalo jen nedopatřením neb náhodou, platí důsledně i tehdy, stalo-li se neoznámení to vědomě, zúmysla, jestliže tedy zřízený odp. redaktor úmyslně úřadu nebyl ohlášen neb byl-li místo něho vědomě ohlášen někdo jiný. Z toho sluší souditi, že také předpis našeho zákona nařizující předběžné ohlášení odp. redaktora úřadu, má význam pouhého předpisu pořádkového, právě tak, jako předepsané pojmenování odp. redaktora na listě a jako nařízení, dle něhož i jiné osoby při vzniku per. tiskopisu účast mající (tiskař, nakladatel a p.) úřadu předem oznámeny býti mají. Z této zásady nečiní výminky ani případ svrchu již dotčený, kde totiž vydavatel listu, jenž úřadu zamýšlené vydávání per. tiskopisu dle zákona ohlašuje, sám sebe jako odp. redaktora pojmenuje. Neboť ani tu neleží, jak jsme viděli, konstitutivní moment odp. redaktorství v tomto ohlášení, nýbrž v převzetí odp. redakce vydavatelem t. j. v jeho rozhodnutí, že sám odp. redaktorem bude, jehož pouhým vnějším projevem i důsledkem ono ohlášení jest.
Z toho, co uvedeno, plyne, že i dle našeho práva zbývá jediný konstitutivní moment odp. redaktorství, totiž zřízení odp. redaktora podnikatelem listu respective převzetí této funkce odp. redaktorem.
Zřízený odp. redaktor má dle výslovného předpisu zákonného ovšem býti úřadu tiskovému předem oznámen a kromě toho na každém čísle per. tiskopisu pojmenován. Nestalo-li se to neb ono, byl-li tedy pojmenován místo zřízeného odp. redaktora někdo jiný neb nebyl-li vůbec nikdo pojmenován, nemá to na právní postavení zřízené osoby jako odp. redaktora, tedy i na jeho odpovědnost žádného vlivu. Ohlášení úřadu učiněné neb pojmenování na listě je tu. prostě v neshodě se skutečností a tudíž dle okolností trestné (§ 9 posl. odst., § 10 tisk. zák.)
Je-li zřízení odp. redaktora resp. převzetí této funkce jedinou pojmovou náležitostí její, pak nečiní obtíží ani otázka, jak dlouho tato funkce trvá. Viděliť jsme svrchu, že k tomu, aby kdo odp. redaktorem se stal, je třeba vzájemného souhlasu jeho a podnikatele listu o převzetí této funkce: podnikatel listu odp. redaktorství na někoho přenáší a ten je na se přijímá. Z toho plyne, že zřízený odp. redaktor zůstává jím potud, pokud trvá naznačený právě vzájemný souhlas. Poněvadž ale souhlas přestává již dissensem jedné z obou stran, není ku zaniknutí odp. redaktorství třeba snad souhlasu obou zúčastněných osob v tomto směru, nýbrž stačí jednostranné odstoupení té či oné.
Odp. redaktor přestává tudíž býti odp. redaktorem, jakmile podnikatelem listu byl propuštěn neb jakmile sám odp. redaktorství složil. Byl-li ten či onen k tomu dle smlouvy mezi nimi učiněné oprávněn čili nic, je v naznačeném směru zcela lhostejno. Rovněž nezávisí účinnost takového kroku na tom, zdali nastalá změna byla tiskovému úřadu neb v listě ohlášena (Argumentum svrchu cit. § 10 odst. 3. tisk. zák.). To vyplývá, tuším, s dostatek z toho, co o právním významu tohoto ohlášení dosud uvedeno bylo.
Je-li vydavatel listu sám odp. redaktorem, stačí k tomu, aby jím býti přestal, ohlásí-li tiskovému úřadu, že odp. redaktorem na dále nebude. Pojmenuje-li současně hned jiného odp. redaktora čili nic, je v tomto směru lhostejno. I tu sluší však míti na mysli, že právní důvod zaniknutí odp. redaktorství nespočívá v tomto ohlášení, nýbrž v příslušném rozhodnutí vydavatelově, kteréž v ohlášení jen svého vnějšího projevu dochází. Z toho plyne, že manifestovalo-li se toto rozhodnutí jiným dostatečným způsobem na př. tím, že vydavatel zřídil místo sebe jiného odp. redaktora, přestává sám býti odp. redaktorem i tehdy, jestliže tato změna tiskovému úřadu oznámena nebyla. (Arg. § 10 odst. 3. tisk. zák.)
Pochybnosti nemůže zajisté býti o tom, že zřízený odp. redaktor nepřestává jím býti proto, že snad funkce své nevykonává t. j. že neplní povinností uložených mu zákonem, zejména pokud se týče zkoumání obsahu per. tiskopisu ve směru trestním. To plyne již z toho, že podstata tiskové nedbalosti se zakládá právě v tom, že odp. redaktor zanedbal tuto svou povinnost.
Kdyby tedy úplným zanedbáváním povinností svých odp. redaktorem býti přestával, nemohl by dle zásad logických pro tiskovou nedbalost v tomto případě býti potrestán, nýbrž jen v případě částečného neplnění povinnosti své na př. vzhledem k jednotlivému článku.
Odp. redaktor nezbavuje se povinností svých tím, že zřídí sobě dočasného zástupce. Jinak mohla by se věc míti v tom případě, kdyby takový zástupce byl zřízen podnikatelem listu samým neb aspoň s jeho souhlasem. Pak bylo by nutno položiti si otázku, nebylo-li zamýšleno a uskutečněno přenesení samé funkce odp. redaktora, tedy zřízení jiného byť i jen dočasného redaktora odpovědného. To byla by ovšem quaestio facti.
VI.
Nebude zajisté od místa, přihlédneme-li stručně k námitkám proneseným z různých stran proti hájenému zde mínění, dle něhož ve zřízení odp. redaktora sluší spatřovati jedinou pojmovou známku této instituce. 13
Dovolávají-li se odpůrci tohoto názoru historického vývoje ústavu odp. redaktorů, tož jest vzhledem k tomu, co v tomto směru svrchu bylo uvedeno, konstatovati, že v tento vývoj v ničem neodporuje zásadám zde dosud vyloženým.
Dále se namítá, že pojem podnikatele neboli vlastníka per. tiskopisu, na němž zřízení odp. redaktora dle našeho názoru závisí, jest tiskovému zákonu neznámým.
To je sice pravda. Náš zákon tiskový aspoň o vlastníku neb podnikateli per. tiskopisu se nezmiňuje a rovněž ani tiskový zákon německý. Mluví-li pak o vlastnictví k dílům literárním náš zákon o ochraně práva původcovského z 26. prosince 1895 č. 197 ř. z. (zvl. v §§ 17—19) a také jeho předchůdce, patent z 19. října 1846 č. 992 s. z. s. (zvl. v § 1), mají tyto zákony na mysli nepochybně právo zcela jiného druhu, totiž duševní vlastnictví ku plodům literárním, tedy právo, jehož předmětem může sice býti také tiskopis periodický, avšak jen pokud jde o čísla či sešity již tiskem vydané neb aspoň v rukopise k vydání připravené.
Avšak jest nepochybno, že vydávání per. tiskopisů (novin, časopisů) v tom způsobu, jak se vyvinulo ve státech kulturních, jest podnikem repraesentujícím hodnotu majetkovou, dle okolností velmi značnou, že tvoří — právě tak jako podnik obchodní, živnostenský neb tovární — kus majetku osoby oprávněné, ať jí jest osoba fysická či právnická, a že tento oprávněný, bud sám neb svými zástupci, tak jako má právo celým podnikem disponovati (jej sciziti, zastaviti a p.), jest zajisté oprávněn i vnitř podniku učiniti všecka opatření organisační a administrační, jež vhodnými uzná. K těmto opatřením náleží zejména též najetí potřebného personálu redakčního. Z toho vyplývá, že je věcí vlastníka podniku novinářského resp. časopiseckého, aby také odp. redaktora zřídil a jestliže toho zákon žádá, jeho jméno tiskovému úřadu ohlásil. Je-li předepsáno, aby zamýšlené vydávání per. tiskopisu tiskovému úřadu předem oznámeno bylo — jako právě v platném tisk. zákoně rakouském — je i to zajisté přirozeně povinností podnikatele listu, z čehož patrno, že podnikatel v tomto smyslu a vydavatel našeho práva, jemuž v § 10 t. z. naznačená právě povinnost jest uložena, budou zpravidla — ač ne nutně — osobou totožnou.
Jestliže ale zákon tiskový výslovně se nezmiňuje o vlastníku neb podnikateli per. tiskopisu zvláštních povinností jemu neukládaje, dokumentuje tím, tuším, jen tolik, že je proň zásadně lhostejno, v čí majetkový okruh novinářský neb časopisecký podnik spadá. Tento zjev jest ale pro náš problém právě tak bezvýznamný jako na př. je se stanoviska práva trestního lhostejno, nečiní-li trestní zákon zmínky o podnikateli neb vlastníku dolů, podniku paroplavebního, továrního a p., ač snad stroj nik neb jiná osoba jím zřízená může dle výslovného zákonného ustanovení podléhati zvláštní zostřené zodpovědnosti trestní.
S tím souvisí do jisté míry další námitka vrcholící v tom, že dle mínění námi hájeného zřízení odpovědného redaktora má za předpoklad soukromoprávní smlouvu, na jichž osudech, pokud se dotýkají její platnosti a jejího trvání, by pak nutně bylo závislým i právní postavení odp. redaktora a jeho zodpovědnost.
Naproti tomu však s druhé strany (Bülow, G. Archiv f. Stfr. sv. 43. cit.) právem zajisté se ukazuje na to, že není nezvyklým zjevem, jestliže soukromoprávnímu poměru důležitý význam trestněprávní přísluší.
Ostatně jest, jak svrchu jsme viděli, rozhodnou pouze dohoda podnikatele listu s osobou druhou v tom směru, že onen odp. redaktorství na tuto přenáší a tato že funkci tu na se bere. Pokud tento souhlas nastal, a pokavád trvá, jsou ostatní obsah, podmínky i osudy smlouvy služební, ač-li jaká vůbec ujednána byla, pro právní postavení zřízeného odp. redaktora bezvýznamny.
Konečně se ukazuje na značné obtíže, jež theorie zde zastávaná v praxi by způsobila, poněvadž pohánění k odpovědnosti osoby jako odp. redaktor pojmenované prý by předpokládalo v každém jednotlivém případě důkaz, že tato osoba skutečně jako odp. redaktor zřízena byla.
Avšak tento důkaz by zajisté nečinil obtíží větších, než na př. důkaz, že kdo funkci redaktora resp. odp. redaktora vzhledem k určitému závadnému číslu skutečně vykonal. Tohoto důkazu by patrně bylo potřebí dle theorie svrchu pod čís. I. 2. naznačené a také zástupcové učení pod čís. I. 1. uvedeného, kteříž pojmenování odp. redaktora na tiskopisu za jedině rozhodno pokládají a tudíž ve směru průvodním nejpohodlnější stanovisko zaujímají, vidí se nuceni připustiti, že i pro soudce názoru jejich se přidržujícího mohou nastati obtíže průvodní v tom případě, tvrdí-li osoba pojmenovaná, že pojmenování se s pravdou neshoduje na př. poněvadž se stalo bez jejího vědomí a souhlasu. Takové obtíže dostaví se pravděpodobně vždy tam, kde obviněný odp. redaktor správnost svého pojmenování na listu popírá, ať již se přidržíme názoru toho či onoho.
Ostatně pojmenování odp. redaktora na listě není právě tak jako jeho předběžné oznámení úřadu ani dle našeho mínění, byť i nemělo významu konstitutivního, nýbrž jen význam deklarativní, v praxi snad úplně bezvýznamno. Budeť z pravidla tvořiti důležitý podklad přesvědčení soudcovského, jakousi faktickou praesumpci toho, že osoba pojmenovaná skutečně odp. redaktorem zřízena byla, praesumpci, k jejímuž vyvrácení sotva, asi postačí pouhé, ničím nepodepřené tvrzení obviněného, že pojmenování se skutečností se neshoduje.
VII.
Achillovou patou instituce odp. redaktorů byl ode dávna nešvar t. zv. redaktorů na oko t. j. osob nemajících v redakci žádného skutečného účastenství, nýbrž nastrčených jen k tomu konci, aby formálně vyhověno bylo předpisu zákona pojmenování odp. redaktora nařizujícímu. Takovým osobám připadal pak i ten ne právě příjemný úkol, aby tresty na svobodě trestným obsahem listu vyvolané za pravého vinníka odpykávaly.
Jest přirozeno, že zjevy toho druhu tím častěji se vyskytovaly, čím přísnější byla zákonná ustanovení o odpovědnosti redaktorské a čím hojněji a intensivněji jich v praxi bylo užíváno. Tyto zjevy křižující intence zákonodárce nemohly jemu ovšem zůstati lhostejnými, nýbrž vyvolaly pochopitelným způsobem snahy nesoucí se k tomu, aby naznačenému nešvaru bylo čeleno. K tomuto cíli směřují především ona ustanovení tiskových zákonů, jimiž se prohlašuje za trestné, jestliže pojmenování odp. redaktora (úřadu neb na listě) s pravdou se nesrovnává. Než toto ustanovení ukázalo se zhola nedostatečným prostředkem ku potírání zlořádu, o němž řeč, a to jednak proto, že tresty na nepravdivé pojmenování odp. redaktora určené, jsouce svou povahou pouze tresty pořádkovými, zůstávají větším dílem daleko za tresty pro trestný obsah, tiskopisu hrozícími, jednak i pro obtíže, jež v jednotlivém případě způsobuje důkaz, že pojmenovaný odp. redaktor je osobou nastrčenou.
Zkušenost učila, že osoby k tomuto jak nedůstojnému tak choulostivému úkolu se propůjčující bývaly rázu dosti pochybného, postrádajíce zpravidla onoho vzdělání, jakéž předpokládá redigování novin neb časopisu vůbec neb aspoň listu toho druhu, o který právě se jednalo. Proto někteří spatřují charakteristický rozdíl mezi odp. redaktorem skutečným a nastrčeným právě v tom, zdali osoba, o niž jde, má nejméně takové vzdělání, aby byla způsobilou k redigování listu. Tento stupeň vzdělání bývá dokonce prohlašován za pojmovou známku, za conditio sine qua non odp. redaktorství a bývá doporučováno, aby tato náležitost zákonem výslovně stanovena byla. 14 To učinila skutečně některá tisková zákonodárství, zejména i náš tisk. zákon z 27. května 1852 ustanoviv v § 12 odst. 2, že odp. redaktor „má býti bezúhonných mravů a tou měrou vědecky vzdělán, jakž toho vyžaduje vedení podniku literárního“.
Avšak nemůže býti pochybnosti o tom, že takovým ustanovením se obmezuje povážlivou měrou svoboda tisková a že ostatně v praxi se snad ani provésti nedá, nehledě ani k tomu, že nečiní rozdílu mezi způsobilostí k redigování listu vůbec a způsobilostí k vedení redakce odpovědné, ač to přece nejsou pojmy totožné, jak níže ještě jasně bude ukázáno.
Proto právem moderní zákonodárství tisková nečiní více způsobilost k zastávání odp. redakce závislou na stupni vzdělání duševního a sluší jen schvalovati, že do platného našeho zákona tiskového vzpomenutý předpis tisk. zákona z r. 1852 již nepřešel.
Ostatně nelze přehlednouti, že nedostatek některé z náležitostí, na kterýchž zákon způsobilost k odp. redaktorství činí závislou, nepraejudikuje ještě otázce, zda-li nezpůsobilý funkci odp. redaktora na se vzavší přes to snad za odp. redaktora pokládán býti může čili nic. Nebylo by zajisté nijak protismyslným, žádáme-li, aby ten, kdo přes nedostatek zákonné způsobilosti odp. redakci převzal, nedostatek tento zatajiv neb snad ani sám o něm nevěda, povinnosti zákonem odp. redaktoru uložené plnil, a pro jich neplnění k odpovědnosti poháněn býti mohl. Tento názor nedá se zajisté ani de lege lata jen tak zhola odmítnouti. Což bylo by snad tak absurdním dle našeho práva nezletilce neb cizozemce odp. redaktorem zřízeného trestati pro neuveřejnění opravy neb pro tiskovou nedbalost spáchanou prvé, než tiskový úřad, event, vydavatel listu neb i snad pojmenovaný sám o onom nedostatku se dověděl a příslušné opatření učiněno bylo? 15
Proto bylo by tím více pochybeným, kdybychom z nezpůsobilosti osoby odp. redaktorem pojmenované, ať se jedná o nezpůsobilost zákonnou či nezpůsobilost faktickou, chtěli beze všeho činiti závěr, že jde o odp. redaktora na oko. Ovšem ale může býti uvedená skutečnost dle okolností závažným důvodem pro soudcovské přesvědčení o tom, že pojmenována osoba nastrčená. (Tak správně rozhodnutí č. 166 a 1149 sb.)
Nejúčinnějším prostředkem proti nešvaru odp. redaktorů na oko jest dozajista liberální tiskový a ovšem i trestní zákon a liberální jeho užívání v praxi. Čím více bude obmezeno trestní stíhání tisku na případy nezbytné, čím úzkostlivěji se bude vystříháno všeho, co by mohlo vzbuzovati dojem bezdůvodného umlčování neb šikány, tím méně bude příčiny, proč by slušní živlové se měli vyhýbati boji s hledím otevřeným a utíkati se ku prostředku tak obskurnímu, jakým jest skrývání se za osobu nastrčenou.
Že tím tento nešvar bude na dobro vypleněn, to tvrditi se arci neodvažujeme. Proto také tiskové zákonodárství sotva se obejde bez ustanovení stíhajícího trestem nepravdivé pojmenování odp. redaktora. Vědě pak připadá úkol, aby zjistila, kdy pojmenování odp. redaktora je nepravdivým.
Nepochybno jest, že pojmenování odp. redaktora s pravdou se nesrovnává, když pojmenovaný odp. redaktorem ve skutečnosti není t. j. když odp. redaktorem vůbec ani zřízen nebyl. Případ ten je tu zejména tehdy, stalo-li se pojmenování bez výslovné neb aspoň mlčky učiněné dohody s pojmenovaným, zvláště snad bez jeho vědomí neb dokonce proti jeho vůli. O tom bylo již svrchu promluveno a nemůže to tuším, ani býti pochybným. Tomuto případu v praxi ostatně zajisté dosti řídkému dalo by se dle mého mínění s prospěchem čeliti ustanovením, že současně s ohlášením odp. redaktora tiskovému úřadu předložiti náleží jeho vlastní rukou (event. v ověřené formě) podepsané prohlášení, že odp. redakci přijímá.
Jádro problému, o kterýž tu jde, leží však jinde, totiž v otázce, může-li býti a kdy je nepravdivým pojmenování někoho odp. redaktorem, jež stalo se s jeho vědomím a svolením? Jde o případ, když osoba pojmenovaná odp. redakci formálně sice převzala, přes to však ve skutečnosti odp. redaktorem není, tedy o případ, kterýž právě bývá míněn, je-li řeč o odp. redaktoru na oko, o osobě nastrčené.
Která je charakteristická známka tohoto případu? Kde je kriterium lišící takového odp. redaktora na oko od odp. redaktora skutečného?
Je pochopitelno, že otázka tato u každé z různých theorií o pojmu odp. redaktora postavených různé dochází odpovědi. Nejobtížnější stanovisko má theorie čís. 1. (Schwarze a spol.) spatřující jedinou pojmovou známku odp. redaktora v pojmenování jeho na listě. Vedet tento názor, jak jsme svrchu již viděli, neodvratně k tomu dojista absurdnímu důsledku, že pojmenovaný v každém případě odp. redaktorem jest a že tudíž o pojmenováni osoby nastrčené vůbec ani řeč býti nemůže. Dle theorie čís. 2. pokládající za odp. redaktora (beze zření k pojmenování) toho, kdo činnost redaktorskou, pokud se týče určitého čísla, skutečně vykonal, je tu případ odp. redaktora nastrčeného tehdy, když pojmenovaný právě této činnosti, pokud jde o číslo, na němž je pojmenován, nevykonal. Toto rozřešení mohlo by na první pohled snad uspokojiti tam, kde jde o jediného redaktora, jenž celý list sám rediguje; avšak jakmile máme na mysli redakci vícečlennou, přichází naznačené učení do úzkých. Neboť pak musíme se ihned tázati: jaké je to činnost redaktorská, kterou pojmenovaný vykonati musil, nemá-li býti pokládán za osobu nastrčenou? Že to nemusí býti právě činnost šéfredaktora, to uznává se, tuším, jednomyslně. Je tedy snad nutno, aby redigoval některou zvláště důležitou a význačnou část tiskopisu (na př. úvodní neb jiné politické články v žurnále politickém) či stačí aby redigoval vůbec nějakou část listu, snad i jen feuilleton neb docela část insertní? Je viděti, že toto mínění by poskytovalo nešvaru odp. redaktorů na oko zákonný pláštík neméně bezpečný než theorie čís. 1. Ostatně může nevykonání redakční činnosti dle okolností nepochybně zakládati tiskovou nedbalost; jak by ale odsouzení pro ni bylo možným, když ten, kdo činnosti redakční vzhledem k některému číslu nevykonal, již proto odp. redaktorem vůbec by nebyl?
Dle theorie Lisztovy (č. 3.) sluší za nastrčeného odp. redaktora pokládati toho, kdo byl jako odp. redaktor na listě pojmenován, ačkoli ve skutečnosti mu nebyl svěřen „vrchní dohled na celý postup redakčních prací v tom směru, že má zkoumati obsah čísla hledě ku případnému jeho významu trestnímu“. Totéž stanovisko zaujímá patrně také Bülow 16 (theorie č. 4.).
Než ani Liszt ani Bülow nezabývají se touto otázkou podrobněji, ač důsledek z theorie jejich právě vyvozený nevystihuje, jak za to mám, podstaty věci, nýbrž potřebuje netoliko náležitého objasnění a prohloubení, nýbrž i opravy a doplnění. Vždyť nastrčenému odp. redaktoru bývá přece vrchní dohled na redakční práce v naznačeném směru formálně svěřen. Ta okolnost pak, že dohledu toho ve skutečnosti nevykonává, jest pro naši otázku zásadně bezvýznamnou. Jeť takové
9 nevykonávání povinného dozoru také u pravého odp. redaktora možno. Odp. redaktor dopouští se tím dle okolností tiskové nedbalosti; avšak postavení jeho jako odp. redaktora zůstává tím nedotčeno. Proto nevykonávání dozoru nad redakcí nemůže sloužiti k zásadnému odlišení odp. redaktora nastrčeného od pravého.
Představmež si případ následovní, ležící zajisté v dosahu praktické možnosti.
Cizozemec zamýšlí v našem státě vydávati časopis. Poněvadž nezná ani sám ani některá z osob v redakci zaměstnaných našeho zákona trestního, s nímž by nerad se dostal do konfliktu, zjedná si tuzemce trestního zákona znalého, jemuž dle vzájemného dohodnutí náleží, aby články pro časopis určené před otištěním prozkoumal v tom směru, jsou-li s hlediska trestního práva nezávadný. Shledá-li v té příčině nějakou závadu, je povinen upozorniti na ni podnikatele listu, aby tento mohl učiniti opatření, by závadný článek resp. závadné místo do listu se nedostalo.
Lze ve zjednání tohoto tuzemce s naznačeným závazkem spatřovati zřízení odp. redaktora? Je tento muž skutečně odp. redaktorem?
Dle mého mínění nikoli, ač má-li se věc skutečně zcela tak, jak vylíčeno, přísluší-li totiž tomuto zřízenci jen, aby podal svůj posudek podnikateli listu, kterýž pak sám na utváření se obsahu tiskopisu příslušný vliv vykonává, třeba se řídil v každém případě přesně dle tohoto posudku. Dokud poměr tak jest upraven, nelze v naznačeném zřízenci spatřovati odp. redaktora, nýbrž pouze jakéhosi právního konsulenta podnikatelova. Jinak v tom případě, kdyby tomuto zřízenci byl vyhrazen bezprostřední vliv na obsah tiskopisu v tom směru, aby mohl zameziti, by se tam nedostalo nic, co se stanoviska trestního zákona závadným pokládá.
Avšak ani to by ještě nepostačovalo.
Máť odp. redaktor, jak již svrchu uvedeno bylo, ještě jiné povinnosti, než tento negativní v zákoně sice výslovně mu neuložený, avšak z trestních předpisův o tiskové nedbalosti dovoditelný úkol, aby zamezil, by v tiskopisu se nevyskytlo nic, co obsahem svým zakládá čin trestný, tedy povinnost toho, co Löning tak případně nazývá „kriticky inhibitivní činností kontrolní“. Odp. redaktoru přísluší vzhledem k obsahu tiskopisu také úkoly positivní, zejména je povinen pečovati o náležité uveřejnění tiskových oprav a úředních výnosů, pokud povinnost ta zákonem je vyslovena. On je pak ovšem také legitimován i povinen takové opravy i výnosy k naznačenému účelu přijímati. Proto nedostačuje ještě, aby odp. redaktor mohl svým vlivem zameziti, aby do tiskopisu se nedostal obsah trestnímu zákonu se příčící, nýbrž on musí býti s to, aby vyhověl i ostatním povinnostem zákonem jemu uloženým, zejména tedy dle našeho práva, aby přijímal tiskové opravy a úřední výnosy k otištění určené a aby pečoval o náležité jich uveřejnění. Po stránce materiálně charakterisuje tedy odp. redaktora právě ta okolnost, že mu přísluší na utváření se obsahu per. tiskopisu jak ve směru negativním tak i ve směru positivním aspoň takový vliv, aby mohl vyhověti veškerým povinnostem, které jemu zákon vzhledem k obsahu per. tiskopisu ukládá.
Z toho vyplývá, že pojem odp. redaktora předpokládá z formálného hlediska, aby někdo funkci odp. redaktora převzal, ve směru materialném pak, aby měl takový vliv na obsah listu, by všecky úkoly zákonem na odp. redaktora vznesené náležitě plniti mohl.
V momentu na druhém miste uvedeném získali jsme zároveň kriterium odlišující skutečného odp. redaktora od odp. redaktora jen na oko zřízeného.
Byl-li totiž někdo formálně sice jako odp. redaktor zřízen, avšak nebyl-li mu vyhrazen materiálný vliv na obsah tiskopisu buď vůbec žádný neb aspoň ne do té míry, aby mohl dostáti zákonným povinnostem odp. redaktora, je to neomylná známka, že podnikatel listu ani nezamýšlel jej skutečně odp. redaktorem zříditi, nýbrž že chtěl jen zevně zákonnému předpisu vyhověti. Tato osoba také odp. redaktorem ve smyslu zákona není, nýbrž jen hastrošem nastrčeným k tomu konci, aby formě zákonem předepsané bylo zadost učiněno, po případě aby tu byl hromosvod pro odsuzující nálezy trestního soudu.
Takováto nastrčená osoba nejsouc odp. redaktorem ve smyslu zákona nemá ovšem ani povinností odp. redaktoru zákonem
9* uložených a nemůže tudíž se dopustiti ani tiskové nedbalosti. (Tak správně rozhodnutí čís. 222 sb. Rozumí se, že nemá těchto povinností a nemůže tudíž býti poháněn pro tiskovou nedbalost k odpovědnosti ani ten, kdo list skutečně redigoval, ale odp. redaktorem zřízen nebyl. Je-li zodpověděn za delikty obsahem tiskopisu spáchané dle všeobecných zásad trestního práva, je ovšem otázka zcela jiná. Že v takových případech tu není vůbec osoby, na kterou by spadaly zákonné povinnosti odp. redaktora a eventuální zodpovědnost za tiskovou nedbalost, činí sice vydavatele per. tiskopisu, po případě i jiné osoby vinnými dle § 11 tisk. zákona, avšak na podstatě věci a vyvožených z ní tu důsledcích nemění to ničeho.)
Tím je zodpověděna také otázka, do jaké míry musí odp. redaktor míti účastenství v redakčních pracích t. j. ve sbírání, třídění a upravování event, i tvoření látky pro list, jinými slovy: musí-li odp. redaktor býti redaktorem v obecném smyslu, nemá-li jeviti se osobou nastrčenou?
Jeť z toho, co uvedeno, nade vši pochybnost patrno, že odp. redaktor v naznačených pracích redakčních nemusí míti účastenství žádného, že tedy redaktorem v obecném smyslu vůbec býti nemusí.
To jest přímý, neodvratný závěr z praemiss, na nichž spočívá hájený zde názor o podstatě odp. redaktorství. Proto je s podivem, že Bülow, s jehož theorií se tento názor ve východisku shoduje, k naznačenému právě důsledku, jak se zdá, odhodlati se nemůže.
Dle Bülowa (Goltd. Archiv, f. Stfr. 40, 250) totiž, má-li časopis jen jednoho redaktora, jest tento redaktor eo ipso redaktorem odpovědným; je-li redaktorů více, je odp. redaktorem ten, na koho z nich toto postavení podnikatelem listu bylo přeneseno. To nepřipouští zajisté jiného výkladu, než že podnikatel listu jest u volbě odp. redaktora vázán na kruh osob v redakčních pracích zúčastněných, a že, obstarává-li redakci pouze jediná osoba, nemůže jiného odp. redaktorem ustáno viti než právě tuto osobu. Však tím ocitá se Bülow v téže nesnázi, jako theorie č. 2. nemohoucí dáti odpověď na otázku, do jaké míry odp. redaktor účast na pracích redakčních míti musí, nesnáz, ze které nelze jinak vybřednouti, než přizná-li se, že odp. redaktor nemusí v redakci míti žádného jiného účastenství, než onoho, jakého vyžaduje možnost dozoru na list ve směru trestním a konání ostatních povinností odp. redaktoru zákonem uložených. Pak ale jest zřejmo, že odp. redaktor v tom, co nazýváme vlastní prací redakční, totiž ve shánění, vybírání, pořádání a upravování materiálu pro list nemusí míti žádného podílu a že zejména v tom případě, je-li tato práce zastávána osobou jedinou, nemusí právě tato osoba, nýbrž může i jiný odp. redaktorem ustanoven býti.
To jest terminální stadium, k němuž theoretický rozbor pojmu odp. redaktora přes svrchu naznačený dějinný vývoj tohoto pojmu nutně dospěti musí.
Vedeť k němu ostatně i princip dělby práce, poněvadž vlastní úkol odp. redaktoru dle zákona připadající ve větším novinářském podniku snadno celou pracovní sílu jedné osoby konsumovati může. Je tudíž dokonce i v zájmu věci a tudíž i v intenci zákona, aby tato osoba nebyla od tohoto úkolu svého odvracována ještě jinými pracemi.
Ostatně jest postavení odp. redaktoru dle našeho názoru vyhrazené dostatečným právním podkladem, jak odpovědnosti jeho pro tiskovou nedbalost tak i zvláštní odpovědnosti jeho za trestný obsah listu dle § 20 odst. 2 něm. tisk. zákona, dle něhož platí odp. redaktor za pachatele deliktu obsahem per. tiskopisu spáchaného, „pokud tato domněnka zvláštními okolnostmi není vyloučena“. Arci ukazuje toto — ostatně dosti pochybné a snad i pochybené — ustanovení nepochybně k tomu, že dle názoru zákonodárcova v pojmenovaném odp. redaktoru spatřovati sluší zásadně pachatele deliktu obsahem per. tiskopisu založeného, tedy osobu, která v pořizování tohoto obsahu měla dojista daleko intensivnější účastenství než jakého vyžaduje úkol odp. redaktora v našem smyslu; a milerád připouštím, že to bylo intencí i jiných tiskových zákonodárství instituci odp. redaktorů přijavších, zejména i našeho tisk. zákona z r. 1852, jenž skoro veskrze jen o „redaktoru“ mluví. Avšak to nemění na theoretických důsledcích svrchu vyvozených praničeho. Zdaž se ostatně k tomuto cíli zákonodárci původně aspoň zcela nepochybně na mysli tanuvšímu přiblížíme i jen o krok blíže, obmezíme-li podnikatele listu u volbě odp. redaktora na kruh osob v redakci zúčastněných, nebráníce mu však nijak, aby jím učinil třebas i pořadatele části insertní?
Vyvinuté právě důsledky pokládám za zcela správné i s hlediska platného práva jak rakouského tak německého. Uvedený svrchu příklad časopisu cizozemcem založeného, při němž odp. redaktorem zřízený tuzemec nemá žádného podílu ve vlastních pracích redakčních, nýbrž jen úkol, aby zamezil kollisi podniku s naším trestním zákonem, jest zajisté i dle našeho práva zcela dobře možným a zákonně přípustným.
Dle zákona je zcela lhostejno a záleží úplně na podnikateli listu i na dohodě jeho s odp. redaktorem, chce-li ho obmeziti jen na ony úkoly, které zákon odp. redaktoru ukládá, či chce-li jej ještě jinak v redakci zaměstnati. Že poslez uvedený případ je v praxi pravidlem, nemění ničeho na věci. Zhostiti se sluší při tom jen názoru, kterýž, ač různým systémům zvláštní odpovědnosti tiskové za základ slouží, přece zcela pochybeným jest, že totiž rozhodnutím otázky, je-li kdo odp. redaktorem, je zásadně již také rozřešena otázka pachatelství deliktu obsahem per. tiskopisu spáchaného, otázka, která patrně jen dle všeobecných zásad trestního práva rozhodována býti může.
Ostatně koho by snad zaráželo, že vedle našeho názoru může býti odp. redaktorem osoba mimo redakci stojící, tedy úplný extraneus, mohl by snad upokojiti se, pováží-li, že odp. redaktor, i když jest obmezen jen na úkoly dle zákona jemu připadající, není s hlediska formálného postaven zcela mimo redakci, nýbrž že pověřením touto funkcí se stává členem redakce, a to členem povolaným právě k účelům, na kteréž zákonodárce zvláštní váhu klade, ač přiznati sluší, že tyto úkoly nenáleží k oněm, jež nazýváme vlastními prácemi redakčními.
Proto mám za pochybené rozhodnutí kassačního soudu čís. 208 sb., dle něhož není zákonného rozdílu mezi redaktorem a odp. redaktorem. S téhož hlediska je také nesprávným rozhodnutí čís. 166 sb., spatřující charakteristickou známku odp. redak- tora na oko v tom, že u něho není úmyslu býti redaktorem, úmyslu redigovati t. j. časopis pořádati, a pochybené jest též rozhodnutí čís. 1149 sb., pokud prohlašuje za nutno, aby osoba jako odp. redaktor pojmenovaná redakci skutečně vykonávala. 17
Z uvedeného plyne, že nelze spatřovati ničeho nepřípustného v tom, je-li na tiskopise jedna osoba označena jako odp. redaktor, jiná neb několik jiných jako redaktoři. Neboť kdo je pojmenován jako redaktor, není právě ještě pojmenován jako redaktor odpovědný, a to tím méně, poněvadž, jak jsme svrchu viděli, pojmenování na listě konstitutivním elementem odp. redaktorství vůbec ani není. (Nesprávně rozhodnutí čís. 208 sb. na opáčném stanovisku stojící, patrný to dozvuk § 10 č. 4 a § 34 tisk. zákona z r. 1852, kde mluví se o „redaktoru na listě pojmenovaném“.)
Z uvedeného vyplývá dále, že označení „za redakci zodpovědný“ (für die Redaktion verantwortlich), jehož tu a tam v praxi časopisecké pro odp. redaktora bývá užíváno, dosti případně vystihuje podstatu věci, 18 ač nelze nepřiznati, že bez závažných důvodů se uchyluje od zákonného názvosloví. Ovšem bylo by šikánou, z této nepatrné úchylky formálně činiti v praxi věcné důsledky.
Nemusí-li však odp. redaktor býti redaktorem v obecném smyslu t. j. zúčastněn ve vlastních pracech redakčních, zda ne- otvírá se tím nešvaru odp. redaktorův na oko brána dokořán? Mám za to, že nikoli a že zejména názor zde hájený nepodporuje naznačeného zlořádu dojista o nic více, než kterákoli z theorií odchylných. Jet dle mínění našeho důležitým věcným kriteriem charakterisujícím nastrčeného odp. redaktora, jak řečeno, ta okolnost, že při formálním jeho zřízení nebylo úmyslu poskytnouti mu vlivu na obsah tiskopisu potřebného k tomu, aby mohl plniti zákonné povinnosti odp. redaktora. Je-li tomu tak čili nic, posoudí v konkrétním případě soud dle volného uvážení na základě daných okolností. Takovou okolností pro úvahu soudu v naznačeném směru důležitou mohla by na př. býti skutečná neschopnost odp. redaktora k zastávání své funkce, jak jsme již svrchu se o tom zmínili.
Nerozhodno jest ovšem, zdali odp. redaktor onen vliv jemu vyhrazený v jednotlivých případech vykonává čili nic. Nečiní-li tak, dopouští se dle okolností tiskové nedbalosti neb jiného deliktu tiskového (na př. neuveřejněním opravy a p.). Ale jeho právní postavení jako odp. redaktora tím zůstává zásadně nedotčeno. To platí důsledně také v tom případě, kdyby zřízený odp. redaktor onoho vlivu vůbec neuplatňoval. Ovšem mohla by tato skutečnost býti dle okolností důležitým podezřívacím důvodem, že tu jde o osobu nastrčenou.
To jsou ovšem quaestiones facti nedotýkající se podstaty věci.
Z téhož hlediska slušelo by řešiti i případ, když by odpovědný redaktor svůj vliv na obsah listu sice náležitě uplatňoval, když by ale přes to v jednotlivém případě bez jeho vůle i vědomí se do tiskopisu dostalo něco, co zakládá skutkovou povahu trestního skutku nebo kdyby nařízené jím otištění tiskové opravy neb úředního výnosu nebylo provedeno, ať již se to stalo nedopatřením neb působením osoby jiné, která disposice odp. redaktora skřížila na př. zlomyslností sazeče neb svémocným zasáhnutím podnikatele listu a p. Zda-li by v takovém případě přes to odp. redaktoru nějaké zavinění přičítáno býti mohlo, je quaestio facti. Pro naši materii sluší jen poznamenati, že z takového ojedinělého případu nelze ještě dovozovati, že odp. redaktor nemá vlivu na obsah listu potřebného ku plnění zákonných povinnosti svých a že tudíž odp. redaktorem není neb že jím býti přestal. Jinak ovšem, kdyby takové případy často se opakovaly, zvláště kdyby opatření odp. redaktorem v oboru jeho působnosti učiněná konstantně byla ignorována a zejména kdyby podnikatelem listu samým neb s jeho vědomím a vůlí jinou osobou disposice odp. redaktora bez ustání svémocně měněny a křižovány byly. To bylo by zajisté nepochybným znamením, že zřízený odp. redaktor jím ve skutečnosti není t. j. že jím hned od počátku vůbec nebyl neb že jím býti přestal.
Z toho, tuším, je s dostatek patrno, že názor náš poskytuje ve všech případech, kde skutkové okolnosti odůvodňují podezření, že jde o osobu nastrčenou, soudu náležité rukověti, aby z okolností těch dovodil důsledky s intencí zákona se shodující.
Ku konci chceme ještě jen v souvislosti stručně dotknouti se otázky, jak přihlížeti sluší se stanoviska trestního vztažně tiskového práva k oné osobě, která právě v jednotlivém případě svémocně zmařila opatření učiněná odp. redaktorem a tím porušení zákona (delikt obsahový neb pořádkový) in objecto přivodila.
V té příčině je zajisté nepochybno, že, jde-li o delikt obsahový, osoba ta by dle okolností mohla býti stihána dle všeobecných zásad trestního práva. Pochybno by mohlo býti jen, zdali by bylo možno poháněti tuto osobu k odpovědnosti dle zvláštních trestních předpisů tiskového zákona, ku př. mohl-li by býti stíhán tiskař, jenž o své újmě k úřední opravě nějakou poznámku připojil, pro přestupek zákazu glossování. V té příčině mohly by vzniknouti pochybnosti zejména v našem právu, poněvadž znění příslušného trestního ustanovení § 22 tisk. zákona je (a contr. § 21) do té míry všeobecným, že lze je vztahovati nejen na odp. redaktora samého, nýbrž i na každou jinou osobu překročení příkazu resp. zákazu zavinivší.
Přes to sluší za to míti, že v těch a podobných případech jinou osobu než odp. redaktora pro delikt pořádkový trestati nelze, a to z té příčiny, poněvadž povinnosti, jejichž zanedbání se tu trestem stihá, přirozeným způsobem jen na odp. redaktora padají, tedy zvláštními, ryze osobními jeho povinnostmi jsou.
Věc má se ne jinak, než kdyby ku př. někdo nepovolaný zasáhnul do stroje péči strojníka svěřeného a tím způsobil nehodu. I tu nelze pachatele stíhati tresty určenými na zanedbání zvláštních povinností strojníka, nýbrž jen dle všeobecných ustanovení trestního zákona.
Názor Friedmannův (Vorschläge 33), že takové zasahování do práv odp. redaktora, takové nerespektování jeho právního postavení mělo by de lege ferenda stíháno bytí trestem jako přestupek proti pořádku ve věcech tiskových, zdá se mně sice se stanoviska theoretického hodným diskusse; avšak ve skutečnosti není, pokud známo, pozorovati žádných takových častějších zjevů, že by ustanovení toho druhu s hlediska praktické potřeby žádoucím se jevilo.
  1. Schwarze, Reichspressrecht (1 a 2. vydání), 37 d., Loening, Die strafrechtliche Haftung des verantwortlichen Redakteurs, 37 d., Groschuff v Goltd. Archiv f. Stfr. XXIII., 27, Heilborn, Reichspressrecht, 19 d., Buri v Zeitschrift f. d. ges. Strafrechtswissenschaft XVI., 48 d.
  2. Honigmann, Die Verantwortlichkeit des Redakteurs, 116 d., Schmid, Die strafrechtliche Verantwortlichkeit für Press vergehen, 49 d., Appelius, Reichspressgesetz (4. vydání Schwarzovy stejnojmenné knihy) 53, Meves, Goltd. Archiv f. Stfr. XXXIX., 23.
  3. Liszt, Lehrbuch des österr. Pressrechts, 80 d., Das deutsche Reichspressrecht, 34 d. a v Holtzendorffově Rechtslexikon s. v. Redakteur, Baumgarten v Zeitschrift f. d. ges. Strafrechtswissenschaft V., 519, Oetker, Die strafrechtliche Haftung des verantwortlichen Redakteurs 9 d. a Die Verantwortlichkeit der Zeitungsredakteurs (Sonderabdruck aus den Preussischen Jahrbücheru, Bd. 76, S. 4351), Wahl, Die strafrechtliche Haftung des verantw. Redakteurs, s. 5.
  4. K mínění Lisztovu připojuje se v podstatě také Sládeček, Tiskové právo trestní a policejní, s. 41. d., leč že mu nedostačuje ad b) jakási negativní kontrolní činnost ve směru trestním, nýbrž pokládá za nutno, aby jmenovaný skutečně byl redaktorem. V čem ale toto skutečné redaktorství záležeti má, zejména do jaké míry pojmenovaný redakčních prací se zúčastniti a jaké postavení v redakci zaujímati musí, to z vývodů Sládečkových přes jich obsáhlost jasně nevyplývá, ba zdá se nám, že si vývody ty poněkud odporují. Tak nemusí dle Sládečka (s. 54) odp. redaktor býti tím, čemu se v odborných kruzích říká „spiritus rector“ časopisu, přece ale (s. 77) „dává společné práci redakční celkový ráz“(!). Velmi mlhavým je také určení pojmu odp. redaktora u Kloeppla, Das Reichspressrecht, s. 203 d., proti němu Bülow v Goltd. Archiv 43, 334 d., Liebich, Der verantw. Redakteur, s. 34 d. a Appelius, Reichspressgesetz (Schwarze 4. vydání) s. 50.
  5. Goltdammers Archiv f. Stfr., 40, 241 d. a 43, 339 d., pak Zeitschritt f. d. ges. Strafrechtswissenschaft, 14, 649 d)
  6. 6) Srv. zejména rozsudky říšského soudu něm. z 21. května 1895Entsch. in Stfs., sv. 27 č. 91 a z 28. dubna 1903, Entsch. in Stfs. sv. 36 č. 79. V literatuře přidali se k mínění Bülowovu dosud, pokud mně známo, pouze Brenske, Wer ist verantwortlicher Redakteur? Rost. Dissert. 1900, týž v Gerichtssaal, sv. 60, s. 50. a Liebich, Der verantwortliche Redakteur und seine Haftung aus § 20, Absatz 2 der Reichspressgesetzes. I já zastával jsem ve svých universitních výkladech názor v podstatě shodný, a to před tím ještě, než jsem se s publikacemi Bülovowými obeznámil.
  7. Goltdammers Archiv f. Stfr., 43, 327.
  8. Tak na př. mluví o redaktoru již usnesení spolkové z 20. září 1819 (t. zv. spolkový zákon tiskový).)
  9. Uvedené partikulární německé zákony tiskové citovány dle Bülowa v Goltd. Archiv f. Stfr., 40, 253 d.
  10. Srv. Poittevin, Traité de la presse, Paris, 1902, I., 76
  11. Srv. Berner, Lehrbuch des deutschen Pressrechtes, 212, Kloeppel, Reichspressrecht, 216, Appelius (Schwarze 4. vyd.), Reichspressgesetz, 58. O motivech nepřipuštění odpovědného redaktorství solidárního srv. Kah, Reichspressgesetz, 62, a Sládeček, Tiskové právo, 67. Nejzávažnější překážkou solidárního odp. redaktorství v právu německém je dle mého mínění domněnka pachatelství sloužící za základ zvláštní odpovědnosti odp. redaktora dle § 20. odst. 2. něm. tisk. zákona. Neboť aby tato domněnka platila současně proti několika osobám tam, kde pachatelem je z pravidla jen jediná z nich, to bylo by i dle názoru něm. theorie a praxe zajisté poněkud odvážným. Naše právo, bohudík, podobné domněnky nezná.
  12. Srv. Lienbacher, Pressrecht II. 74 a Liszt, Österr. Pressrecht, 84.
  13. Námitky takové činí zejména Kloeppel, cit. 364, Buri v Zeitschritt f. d. g. Strafrechtswissenschaft, 16, ">48, Sládeček, cit. 59, Appelius v 4. vyd. Schwarzova Reichspressgesetz 48 a Gaze v Goltd. Archiv f. Stfr., 52, 536 d. Srv. také vývody zástupce říšského návladnictví uvedené při rozhodnutí říšského soudu něm. z 28. dubna 1903. Entsch. sv. 36, čís. 79 (s. 215).">)
  14. Srv. Löning, 1. c., 37, Kloeppel, Reichspressrecht, 203, proti tomu Berner, Pressrecht, 213 a Lentner, Die Grundlagen des Pressstrafrechts, 66.
  15. Totéž mínění de lege ferenda zastává Friedmann, Vorschläge, 26.
  16. Srv. Goltd. Archiv f. Stfr., 43, 327.
  17. Správnějšími zdají se v podstatě býti vývody generálního prokuratora Glasra uvedené při rozhodnutí čís 222 sb.: „Zákon zůstavuje sice zařízením jednotlivých listů rozsáhlé pole a neurčuje podrobně, v čem funkce redaktora záležeti mají. Zákon spokojuje se tím, že jej označuje jako osobu, jejíž povinností jest, listu věnovati onu pozornost, jíž jest potřebí k zamezení toho, by trestný obsah do tiskopisu se nedostal. Této povinnosti dostáti může jen ten, kdo je s to, aby obsah v čas seznal a aby zamezil přijetí toho, co za nepřípustno pokládá. Je-li pak prokázáno, že kdosi nemohl nabýti pražádné vědomosti o obsahu listu a že nemohl vykonávati pražádného vlivu na tento obsah, je jisto, co snad za poměrů méně význačných by mohlo býti pochybno, že totiž tato osoba není redaktorem“. Předpokládá se ovšem, že tu názvem „redaktor“ míněn byl právě redaktor odpovědný.
  18. Jiného mínění Bülow, Zeitschrift f. d. allg. Stfr., 14, 643 v polemice proti Löningovi a Schwarzovi.
Citace:
O pojmu odpovědného redaktora. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1907, svazek/ročník 7, s. 103-150.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).