Zdeněk Peška:

Naše státní občanství v poměru ke Slovensku.

Březnový převrat přinesl důsledky také v otázce státního občanství. Tyto důsledky jsou dvojí: v poměru ke Slovensku a v poměru k Německé říši. Povšimněmež si v této stati první z obou otázek: kdo z občanů československých se stal dne 14. března 1939 příslušníkem českých zemí a kdo příslušníkem Slovenska ?
V Česko-Slovenské republice bylo státní občanství jediné a jednotné, jak praví § 4 ústavní listiny. Tento zákonný stav zůstal nezměněn i po vydání ústavního zákona č. 299 ze dne 23. listopadu 1938 o autonomii Slovenské země. Avšak § 3 toho zákona dodal k ustanovení ústavní listiny toto: »Na území Slovenskej krajiny uzákoňuje sa krajinská příslušnost’. Podmienkou nadobudnutia krajinskej příslušnosti je domovské právo v niektorej obci Slovenskej krajiny. Státně příslušnosti nadobúda sa automaticky príslušnosťou krajinskou.« Toto ustanovení jest špatně a nejasně, formulováno. V podstatě jest možný dvojí výklad: že všichni, kdož mají domovské právo na Slovensku, se stávají vydáním citovaného zákona zemskými příslušníky slovenskými. Pak by však byla zbytečná poslední věta, neboť kdo jest domovským příslušníkem, jest také státním občanem. (§ 5 uhersk. zák. čl. XXII/1886 a § 16 uhersk. zák. čl. V/1903.)
Zdá se proto oprávněnější výklad opačný. Že totiž zákonodárce pomýšlel ha to, že zemská příslušnost bude teprve udělována zvláštním aktem slovenských orgánů. Tímto udělením zemské příslušnosti, podmíněné udělením, resp. příslibem udělení domovské příslušnosti na Slovensku, se zároveň uděluje státní občanství. Dlužno ještě upozorniti, že podle § 4, bod 4 zákonodárná moc ve věcech státního občanství náležela ústřednímu Národnímu shromáždění, ale výkon těchto předpisů orgánům slovenským § 11).
Poněvadž pak nebyly k tomuto ústavnímu zákonu vydány žádné prováděcí předpisy, za jakých podmínek a kdo uděluje zemskou slovenskou příslušnost, dlužno tento předpis § 3 považovati za rámcový předpis, k jehož provedení nedošlo a který tedy nenabyl praktické účinnosti. Sice byla uzákoněna zemská příslušnost, ale až do 14. března 1939 nebylo zemských příslušníků, poněvadž nebyla — a pro nedostatek konkrétních předpisů nemohla býti nikomu udělena.
Výslovně dlužno konstatovati, že těmito opatřeními nebyl dotčen § 4 ústavní listiny a nebyl by býval dotčen, ani kdyby byly vydány prováděcí předpisy k § 3 úst. zák. o autonomii Slovenska. Neboť státní občanství i nadále zůstalo jediné a jednotné, i když mělo býti na Slovensku udělována udělením zemské příslušnosti. Zemský příslušník slovenský byl by státním příslušníkem celé Česko-Slovenské republiky a byla by mu náležela všechna práva i povinnosti s tímto státem spojená, ať by byl sídlel kdekoliv.1
Nemůže nám tedy zemská příslušnost podle § 3 úst. zák. č. 299/1938 býti vodítkem při řešení otázky, kdo z česko-slovenských občanů se stal příslušníkem slovenským a kdo příslušníkem české části.
Zbývala by pak dvě měřítka: rozhodnouti podle stálého bydliště anebo podle domovské příslušnosti.
Rozhodování podle stálého bydliště má určité výhody. Zvláště pokud jde o veřejné zaměstnance, usnadňovalo by velmi leckdy obtížnou otázku jejich státní příslušnosti. Přece však jest značná nevýhoda: náhodnost bydliště a jeho přechodnost, zejména u těch, kdož nejsou veřejnými zaměstnanci. To pokud jde o lex ferenda. Pokud jde o lex lata, musíme konstatovati, že není dnes žádného zákonného ustanovení, které by dovolovalo určovati státní příslušnost v obou částech po rozdělení Česko-Slovenské republiky podle bydliště.
Naproti tomu máme zcela solidní základ i v právu nyní platném, chceme-li tuto otázku řešiti na základě domovské příslušnosti.
Bylo již ukázáno, jak v právu dříve uherském byla úzce spjata domovská příslušnost se státním občanstvím. § 5 zák. čl. XXII/1886 praví doslovně: »Každý státní občan musí náležeti do svazku některé obce.« § 18 zák. čl. V/1903 stanoví pak, že cizinec může nabýti domovského práva jen s podmínkou, že k tomu přistoupí naturalisace. Podobně § 2 rakouského zákona domovského ze dne 3. prosince 1863, č. 105 ř. z. praví doslovně: »Práva domovského v obci nabýti mohou jedině státní občané. Každý občan státní má míti v některé obci právo domovské.« Toto ustanovení bylo při novelisaci r. 1896 ponecháno v platnosti. Nadto nový zákon domovský z 5. prosince 1896, č. 222 ř. z. mluví jen o domovském právu státních občanů a v § 5 stanoví výslovně, že cizozemec a osoba, jejíž státní občanství se nedá prokázati, může získati pouze slib domůvského práva, který se stával teprve tehdy účinným, když tyto osoby nabyly rakouského státního občanství.
Tyto předpisy platily a platí až dodnes na území býv. republiky Československé. Vidíme jasně, že naše právo bylo ovládáno velmi zřetelně zásadou: žádné státní občanství bez domovského práva a žádné domovské právo bez státního občanství. Tuto zásadu můžeme sledovati i v jiných, podrobných ustanoveních různých zákonů, zde necitovaných. Tato zásada přiměla Nejvyšší správní soud, že pro období, než byl vydán úst. zák. č. 236/1920 — který, jak známo, určil, kdo z bývalých občanů rakouských, uherských a německých je státním občanem československým, — stanovil, zásadu, že státní příslušnost československá je určena domovskou příslušností v některé obci na území československém. Praví totiž v nálezu z 15. prosince 1921, č. 16748 (Bohuslav adm. č. 1065): »... souvislost mezi právem domovským a občanstvím státním ... vedla již před převratem k právnímu názoru, že v případě odstoupení některého dílu rakouského území státního ztrácejí všichni občané, kteří mají domovskou příslušnost v území odstoupeném státní občanství rakouské a naopak... Zákonem z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n. bylo nynější území čsl.... odloučeno od území monarchie rakousko-uherské ... Recepce [právního řádu rakousko-uherského, provedená uvedeným zákonem] má za následek, že všechna ustanovení dřívějších zákonů, pokud mluví o rakouských občanech státních a tuzemských, byla změněna... v ten smysl, že ustanovení to platí jen o občanech státu československého čili... jen o těch občanech, kteří v té době měli právo domovské v některé obci náležející k území státu československého ... Ti, kdož té doby neměli práva domovského v některé obci na území Státu československého, dnem vyhlášení tohoto zákona [z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n.] stali se zde cizinci, pro něž platí jen ona ustanovení zákona domovského, která jsou dána pro cizince... dnem 28. října 1918 vzniklo státní občanství československé pro ty, kdož příslušní byli v té době do obcí na československém území státním a stali se od téže doby cizinci, kdož příslušní byli do obcí mimo státní území československé .. .«2
Bylo-li možno tenkráte vyplniti mezeru, vzniklou tím, že zákon o státním občanství byl vydán opožděně, a to způsobem, proti němuž není možno právnicky nic namítati, jest možno vyplniti podobnou mezeru, vzniklou odtržením Slovenska i dnes. Můžeme proto zcela dobře prohlásiti, že podle zásad jak našeho tak slovenského práva ti českoslovenští občané, kteří dne 14. března domovským právem náleželi k některé obci na území Čech a Moravy, zůstávají i státními příslušníky tohoto území, ti, kteří náleželi domovským právem na území Slovenska, jsou státními občany slovenskými, pokud ovšem zákonodárnou nebo smluvní cestou nebude provedena úprava jiná.
Věc má ovšem i svou stinnou stránku. Mnoho Čechů opustilo Slovensko, Slováků české země a to podle zřetele národnostního. Mnozí z nich měli domovské právo tam, odkud se stěhovali. Pokud nabyli před 14. březnem 1939 domovského práva ve svém novém sídlišti, pak ovšem věc je jasná (tak veřejní zaměstnanci podle § 10 zák. č. 222/1896ř. z.).3Jakmile však podrželi svou dosavadní domovskou příslušnost po 14. březnu 1939, jsou ve svém novém sídle cizinci, i když snad odtamtud pocházejí. Tak zejména státní zaměstnanci slovenského původu, působící v českých zemích. Přeložením na Slovensko (i před 14. březnem 1939) nenabyli tam domovského práva, neboť slovenské právo nemá předpisu analogického § 10 zák. č. 222/1896 ř. z. Dlužno také pamatovati, že státní zaměstnanec nenabývá udělením úřadu automaticky státní příslušnosti. Na Slovensku vůbec ne, v českých zemích pak věc je sporná (viz § 29 ob. zák. obč.); mnozí teoretikové a Nejv. spr. soud (rovněž i volební soud) se kloní k názoru, že příslušné ustanovení § 29 obč. z. je zrušeno. 4
Budiž také poukázáno k tomu, že i když slovenská vláda provádí revisi domovské příslušnosti, nabyté po roce 1918 a v některých případech domovskou příslušnost ruší, neoživuje se tím nikterak domovská příslušnost, kterou ona osoba měla dříve, než nabyla příslušnosti na Slovensku. Taková osoba se stává osobou bez domovské příslušnosti.
Nezbývá, než tyto osoby pokud možno urychleně naturalisovati, pokud snad nedojde k nové zákonné úpravě, která by na tyto případy vzala zvláštní zřetel.

Tištěné důvodové zprávy (posl. sněm. tisk č. 1429/1938 a 1432/1938) nepřinášejí k § 3 žádného vysvětlení. Litografováná zpráva, která navrhovateli byla rozdávána, přináší k tomuto paragrafu poznámky spíše politické. Nesprávně tvrdí, že § 4 úst. list. jest pozměněn.
Další obdobné nálezy citovány v autorově edici: Československá ústava, Praha, Kompas, 1936, sv. I., str. 137.
Paragraf tento zní: »Definitivně ustanovení úředníci a sluhové dvorští, státní, zemští, obecní, zastupitelstev okresních a fondů veřejných, duchovní a veřejní učitelé, konečně notáři, nabývají nastoupením svého úřadu práva domovského v obci, ve které jim bylo vykázáno jejich stálé sídlo úřední.«
O této otázce podrobněji viz autorovu stať »In margine usnesení volebního soudu ve věci Perglerově.« Právník, roč. LXX., seš. 9.

Citace:

Říšská župa. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1938-39, svazek/ročník 3, s. 220-220.