NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 12 (1912) - Příspěvek k výkladu zákona a zachování jazyka českého z r. 1615

Příspěvek к výkladu zákona o zachování jazyka českého z r. 1615.

Napsal dr. J. V. Šimák.
O pověstném sněmu r. 1615 vydán byl i známý artikul o zachování jazyka českého. Má již svou literaturu (Zíbrt, Bibl. IV., str. 167, č. 3019 až 3029, č. 3027 však na udaném místě v Hlasu N. se nenalézá), ale budí dodnes úvahy i polemiky, neboť není dost jasný a má v sobě i záhady. Nelze si mysliti vážnější sebeobžaloby stavovské, a přece výsledky nebyly nijaké; pro budoucno zní artikul velmi ostře, takže bývá uváděn od některé strany za dokument kulturní nesnášelivosti. A zas často je odsuzován jako jalová, frivolní tiráda bez podstatného významu. Čím vlastně měl býti?
Podstatný výklad zákona toho podal již Gindely (Děj. č. povstání I., 97—101), že jedná se tu o věc převahou politickou, aby bylo omezeno nabývání inkolátu, a že objasniti možná článek ten pouze z okolností, které ho provázely. Jest pak dále třeba uvědomiti si, že stejný zákon vydala si r. 1609 — po odtržení od Čech — i Morava, a že Čechové namnoze jen příkladu moravského následovali. A jeví se též novějším kritickým probíráním událostí z těch let, že stavové čeští, při všech svých vadách a chybách, přece nebyli tak neschopni a špatni, aby jich neúspěchy bylo lze vysvětlovati jen jejich egoismem a krátkozrakostí. Úplně zákon z r. 1615 vysvětliti — není ještě možná. Nesnáze plynou z formální stránky i z věcné. Sněmovní písemnosti nejsou ještě vydány a text, jejž máme pouze u Skály I. a v tišt. artikulích, trpí chorobou své doby, rozvláčností a nepřesnou stilisací. Krom toho neznáme dosud dobře okolností, ze kterých a pro které usnesení stavovské vyplynulo.
Proti komu čelí vlastně zákon? Proti Němcům? Vskutku mluví na jednom místě o Němcích, dosazovaných na fary a školy, a na druhém, na závěrku, zapovídá Němcům v městech nazývati se ,,obcí německou“. Také sotva který jazyk jiný mohl ohrožovati existenci a práva řeči domácí. Ale všude jinde nařízení zmiňuje se jen o cizozemcích.
K poznání, zdali opravdu ohrožen byl jazyk český v ten čas, a jak, schází monografie o národnostních poměrech v zemích našich v době předbělohorské; krom studií Z. Wintera o Praze a městech královských nemáme práce podobné o venkově, ač materiál je hojný a problém lákavý. Mapka germanisace v rozl. obdobích dojista by byla pomůckou neocenitelnou.
K jedné otázce lze odpověděti hned nyní kladně, ač nikoli všeobecně. Možná zamítnouti mínění nedoložené, avšak stále kolující, že germanisace předbělohorská byla výsledkem a zas i účelem reformace; vždyť germanisováno bylo stejně i se strany protireformační. Arci lze připustiti, že náboženská dohoda s Němci učinila germanisaci možnou, ježto zmizelo nepřátelství národní, že přílišný náboženský zřetel odvracel pozornost od důsledků národních, konečně, že reformace tam, kde Němci již byli, značně je posilovala. Jinak však šíření se německého živlu, zvláště po vsích a v nových koloniích na horách (sklářů, horníků, papíren etc.) jest, jako ve XIII. stol., povahy ryze hospodářské a prýští ze snahy po intensivnějším vykořištění ladem ležící půdy a po snazším výdělku. Pro víru by se k nám z Němec lidé nebyli stěhovali; tam měli více méně volnost, u nás mohli se nadíti nesnází. — Také o této kolonisaci postrádáme dosud soustavné studie.
Prý také česká šlechta ráda přijímala Němce z krajin evangelických mezi sebe, aby měla v nich posilu proti dvoru ve snahách svých politických a náboženských. Mínění toho bylo by ovšem potřebí dříve dokázati. Probíráme-li tituláře z let ok. 1600 a srovnáváme-li potom podle místopisných pomůcek (Sedláčkova Míst. slovníku a Hradů), pokud půda svobodná přecházela v cizí ruce, jeví se tato ztráta ku podivu menší, nežli by se čekalo. Národní škoda se zmírňuje i tím, že proměna držby se děje většinou v území již poněmčeném. Přirůstá sice stále rodů německých a to měrou povážlivou — 0echů se jmény německými je nevelký zlomek — ale toto nebezpečenství hrozí jen městům, poněvadž daleká většina této šlechty je drobné zemanstvo úřední, manské a z erbovních měšťanů, jež statků zemských vůbec nemá.
U některých rodů německých jest patrno, že nebylo možná v XVI. stol. brániti jim v nabývání inkolátu a v zakupování půdy i v končině české. Buďto byly již v Čechách ode dávna usedly, nebo přestěhovaly se z vedlejších zemí. nebo nobilisovány z domácího obyvatelstva. Tak Bibrštejnové, od XIII. stol. na Frydlantě a Liberci, v XVI. stol. nabývají Děvína a Kosti; stejně Fictumové, Hardekové, Schleinitzové, Tetourové, Trautenbergerové, z Walsee a j. trvají v zemi od XIV. až XV. stol., z rodů rytířských na př. Elsnicové, Hozlaurové, Kelblové, Knoblochové, Planknarové. Z nich některé osoby i větve se i počeštily.
V XVI. století nově přibyli — ale jen do krajů německých — z významnějších rodů ku př. r. 1515 na Děčínsko Solhausové z Míšně, 1526 z Bünau odtudž, 1530 Jandorfové na Trutnov, 1556 Oppersdorfové na Dub ze Slez, 1558 Rádernové z Lužic na Frýdlant, později Hofímannové z Grünbüchlu ze Štýrska a Mehlové ze Střelice z Lužic na Grabštejn, Müllnerové z Mülhausu z Falce na Mimoň, Starschedlové, Fünfkirchnerové, Kolonové z Felsu a j. Trvaleji v českých územích (pokud lze vyhledati) zakoupili se pouze Ungnadové ze Suneku z Kranjska r. 1534 na Hluboké, Stubenberkové (ze Štýrska) r. 1546 na N. Městě nad Medhují, Kurzbachové z Trachenberka (ze Slez) na Rabí r. 1549, r. 1554 na Helfenburce, Thurnové (z Korutan) r. 1561 na Lipnici. Okolnosti však ukazují, že toto zcizení české půdy sotva mělo následkem nebezpečenství germanisace. Ano i tam, kde vskutku v českém kraji provozována byla německá kolonisace vsí (jako na Kostečku, Rohozecku, M. Skalsku), němečtí osadníci ve druhé, třetí generaci se počešťovali.
Podobá se tedy celkem, že — nehledíme-li к městům — zákon o zachování jazyka českého r. 1615 neměl hlavní motivaci svou v obavách o jeho existenci.
Dí se v zákoně, že ,,vždy více do země cizinců přibývá, usazují se, své živnosti a obchody vedou, velikých statků docházejí, na ouřady rozličné obzvláště v městech, místečkách, mnozí neumějíce tří slov českých a práva tohoto království povědomí nejsouce, dosazováni bývají. Na kollaturách, kde žijí přirození Čechové, dosazují se kněží cizozemci, jazyka českého neužívající . ." Úvahy hořejší a tato místa zákona dávají tušiti, že artikul z r. 1615, třeba nepopíráme jeho význam národnostní, vedle toho a větší měrou má tendenci politickou a — třeba skrytě — i náboženskou, a to nikoli proti cizozemcům samým, jako proti vládě.
Vzpomeňme, že na sněmě r. 1615 právě se svádí první veliký zápas vlády, hledící se zbaviti následků bouří r. 1608—1611, s vítěznými dosud stavy, a že vládě v zoufalém, na vše odhodlaném úsilí inkolát cizinců dával řadu spolehlivých spojenců.
Sestavil jsem soupis osob (i právních), kterým od r. 1526—1615 dostalo se v Čechách inkolátu. Nalezneme jména jich ve ,,Sněmech“ a pak v orig. listech přiznavacích k zemi, od osob těch složených k deskám zemským, nyní v archivu zemském.1 Obé se navzájem doplňuje; listů přiznávacích nemáme před r. 1541 a zase ,,Sněmy“ neuvádějí všech propůjčení inkolátu. Možno, že počet pro dobu před r. 1541 není úplný a lze výminky připustiti i pro pozdějšek, ježto zase přiznání některých osob, uvedených ve „Sněmech“, v archivu scházejí. Někdy přijetí se stalo dříve, přiznání později, tu položil jsem jméno k roku přijetí. Absolutní jistoty není konečně potřebí, ježto běží o čísla poměrná.
V pravém sloupci umístěna jsou jména osob, o nichž výslovně jest řečeno nebo známo, že byly ve službách dvora či vlády, neb aspoň, že došly inkolátu na přání a přímluvu královu. V levém sloupci poznamenáni ostatní, o nichž zápis nic takového nepraví.
1526 2 pp. Bünau z Míšně, kteří koupili r. 1515 Děčín.
1530 Krištof z Jandorfa, král. úř.
1541 Jindř. z Wildpachu na Kralupech.
1543 5 bratří z Bünau.
1544 Kryštof hr. z Tarnova na Roudnici (z Pol.).
Hendrych z Mattic.
1546 Volf ze Stubenberka na N. Městě nad M. se 4 syny, přizn. 1548.
Krištof z Berbirsdorfu se 2 syny.
1547 Arnošt falckrabí Rýnský, arcib. Salcburský, přiz. 1549.
1548 Jiří a Hanuš z Czirn.
1549 2 bratří Hartyšové z Hartyše (kdyby koupili statek).
1552 Volf Rylke z Lindy.
3 bratří ze Stansdorfu.
dr. Lud. Šradin z Šorndorfu, dvor. rada.
1553 Jiří Kreisstan z Kreisstanu.
Ludv. Tobar z Ecnfeldu, cís. rada, dvořenín arc.
Otto z Neudecku, cís. rada.
1554 Fridrich z Lenu.
Jan Lorenz Šradin z Šorndorfu, úř. arciknížecí, přizn. 1556.
Volf Štamperger z Štanpergu.
Volf Gyglingar z Kneiselsteina.
Lcrenz Gyglingar z Kneiselsteina.
1555 Kryštof Karlovic z Karlovic.
1556 Florian Griespek z Griesbachu, král. rada.
1558 Ondř. Teywl, štolmistr arc. Ferdinanda.
Julius z Hardeka, cís. truksas, rada.
Ondř. Gallus z Galii, lékař arc.
1559 Jan Stansdorf ze Stansdorfu. 1561 Kryštof Moric z Felsu.
Mik. z Salmu.
Dominik Winar z Meranu.
Herrmann Igl, rada, něm. sekretář.
Martin Mamminger z Logu, arc. kuchmistr.
Kašpar z Felsu, komorník arc. Karla.
Jan Griespek z Griesbachu, služebník arc.
Jan Wellinger z Fehynku, rada. arcikn.
Ambrož z Thurnu, rada arcikn.
Franc z Thurnu, hofmistr arcikn.
Adam Hohenwarter, král. kráječ.
1564 Balt. Prog z Sybenhyrtu.
Jan Leitold Gecz z Geczowa.
Mik. z Karlowicz.
Kryštof Zedwicz s 9 syny.
Ondf. Khyn z Khynu.
Kryšt. Dornham z Dornhamu.
Scipio z Archu, rada.
Balt. Batthyany, služ.
Ludv. Ungnad ze Sunneku, maršálek dvoru král.
1565 Rudolf z Karlowicz.
1571 Jiřík z Berbirsdorfu.
Urban Pfefferkorn z Ottopachu.
Lad. Banffi, komor. král. truksas.
Pavel Banffi, bratr jeho.
1572 Jindř. Gravinger ze Saleka.
1575 Jan Tuchar z Severova se 2 syny.
Kašpar z Schönberka.
Štěpán z Eicinku, přizn. 1579.
Jindř. Pfefferkorn z Ottopachu.
Jan Precht z Rotmberka.
Günther z Bünu, úř. na Blankštejně.
Jul. z Salmu.
Jiř. Fink z Finkensteina.
Jiří z Rogendorfu.
Kašpar z Ladronu, cís. rada.
Jindř. Mannstein z Puppenheimu, fořtmistr v Pardubicích.
Tom. Leštinský z Podhajic, úř. nad hajnými.
Kryšt. z Althanu, rada dvoř. se 2 bratřími, dvořany.
Jan Vilém z Rogendorfu, maršálek a hofmistr v Rak.
1577 Flor. Pravětický z Radvanova.
2 pp. z Harrachu, cís. radové.
1578 Jan z Šenberga.
Jiří z Šenberga.
1579 Mik. Fictum z Eckstetu na Hoře sv. Kateřiny.
Hanuš Tuchar z Severova.
Kryštof z Lindneru.
Jan Jiří Purgstaller z Purgstallu.
Hylmar z Quernheimu.
Ditrich z Švendy, cís. jagrmeistr.
Daniel Avostalo de Sala, cís. paumistr.
Mich. Kästner z Gynu, služ. v kanceláři.
Jiří Mehl ze Střelíce, místokancléř.
Balt. z Salis na Dobříšově, hejtman na Plané.
Mik. z Nostic, rada cís. 1580 Bernard z Tovaru.
Mich. Kremer z Kynigshofu.
Tham z Sebotendorfu, cís. pfenningmeistr.
Jan Crato z Craftheimu, cís. lékař.
Melichar z Rädern, cís. maršálek, na Frýdlantě a 3 bratří.
Pavel z Lidlova, cís. rada.
1581 Jiří z Šverinu.
Oktavian Spinule.
Jan z Manriku.
Adolf z Hogu.
Jak. Berweg z Kunwaldu.
1582 Jan z Žerotína.
1583 Pp. z města Jihlavy.
Balt. Šinovic z Ungersberdu na Fridnavě.
Desid. Labbe, Dr. práv.
Ferd. z Lokšan, rada arc.
Ferd. Albr. Hoyos, komor. arc. Arnošta, přizn. 1585.
Pavel Sixt Trautson, dvoř. rady presid. místodržící, přizn. 1585.
z Herbersteina. cís. úř.
1584 Vác. Strnad z Tryskovic na Pitkovicích.
Jan hr. z Rozdražova, hofmistr arciv. Alžběty, ovd. král. franc.
Jiří Pruskovský z Pruskovic, na Bílé a St. hradě, cís. rada.
Daniel Pilgram, z Pilgramu, cís. hejtman na Krupce.
Melichar z Preytenbachu, dvoř. rada a kuchmistr.
1585 Jan Jetřich z Žerotína na Smiřicích.
Jiří st. z Karlovic, na ten časv Magdeburce.
Haubold ze Starschedlu.
Frant. z Salis.
Hekt. Weis z Mifflingu, přizn. 1589.
Jul. Caesar Gonzaga, cís. orator.
Hans Albert z Princstanu, cís. úř.
Balt, Trautson, rada arc. Fda.
Volf Arnošt z Wiršperga, dvoř. rada, nejvyšší nad rejthary.
Sebald z Plauen, rada cís. kom.v Rak.
Michal Keck z Šwarcbachu, cís. paušraibr hradu Praž.
Porfirio Bosso, cís. kamrdýnr, přizn. 1586.
1587 Barbora z Breitenbachu.
Frid. z Žerotína na Židlochovicích, cís. rada.
1588 Šim. Ungnad z Suneku na Bernsdorfě a Hymlštejně.
Vil. z Donína.
Ferd. z Oprštorfu na Častolovících a Týništi.
Kašp. Bernaur z Felburgka, cís. kamrdýnr.
Vil. z Oprštorfu na Heřm. Městci, Kozlí a Slavěticích, komor. arc. Max.
Jiří z Oprštorfu, cís. kráječ.
Ferd. Geyer z Osterburka, cís. truksas, přizn. 1589. 1589
Mik. z Nostic na Tesavě, cís. rada.
Jiří Perger z Pergu, exped. v kanc. č.
Bartoloměj z Pergu, bratr jeho.
Edward Kelley (alchymista).
Marek Lidi z Lidlova a v Čírniku, cís. rada.
1590
Konrad Mayer z Poksdorfu, hejtm. nejv. purkrabství.
Alfons Montecucoli, cís. mundšenk a štolmistr arc. Alžběty, král. franc.
Jeron. z Kaprýn, cis. kamrdýnr.
Bart. Quarinon, MDr. životní cís.
Mauric Stromer, MDr.
Damian z Peychsdorfu na Kálku.
Henr. Kurzbach z Trachemburka.
1591 Jách. sv. p. Malcan
Zikm. Belvic z Nostvic na Liběchově a Střenicích.
Mauric. z Sebotendorfu, cís. kráječ.
1592 Frid. Šeflinger z Ryrsdorfu.
Jan Vác. Vencelík z Vrchovišť na Třešti.
Jan st. z Horneka.
Kašp. Šveynych z Borova na Kožlí.
Arkleb z Kunovic na Brodě Uh.
Jách. Metych z Čečova.
1593 Václav Procek z Cetně.
Pavel Procek z Cetně.
Albrecht Navoj z Důlného dvoře v Dobré Vůdě.
bratří:
Krištof Šlivic ze Šlivic a M. Vandresu.
Kašpar Šlivic
Melichar Šlivic ze Šlivic.
Kateřina z Ludanic na Č. Krumlově.
bratří:
Jetřich ze Starschedlu
Inocenc ze Starschedlu.
1594 Fil. Fanchelius z Banzu MDr.
1595 Andr. Scholliusz Elsaufu MDr.
Tom. Sonner, správ, úřadu nejv. kuchmistra a kontrolor cís.
Pav. Zikm. z Grýnova MDr., lékař cís.
Tibur. Himelreich z Šorfenberku, cs. rada a uher. sekretář; přizn. 1596 1596
David z Logau.
Karel Ungnad z Suneku.
Jiřík Přepyský z Rychmburka na Dřínovém v Mor.
Lor. Sitter, cís. vrch. třicátník v St. Hradech Uh.
Jindř. z Logau, řádu sv. Jana, cís. panatýr.
Karel Magno, cís. dvořenín.
Jeron. Bong, sekr. dvor. komory.
1597
Albrecht ml. Meczerod z Meczerodu.
Seifrid z Rabnova na Ryčnově
David Neymair.
Kašp. Vil. z Minkwicz.
Jan z Serýnu, cís. kráječ.
Fr. z Nadasdi, cís. rada, štolmistr v Uh.
Mik. Palfy z Erdödu, cís. rada, komor. v Uh.
Jan Barvitius, cís. rada, Dr. práv.
Jan Frid. Hoffman z Grynpichu, hofm. ve Štýr.
Volf Šebest. Hoffman z Grynpichu.
Ferdinand Hoffman z Grynpichu, praes. kom.
Trnovánský z Ostřesan.
Petr Pavel z Grangie, cís. rosbereitr.
Jan Popp, cís. kamrdýnr, s 2 příbuznými.
1598 Petr Rodter, cís. dvořenín.
Max Pertold z Saxengenku, služ. cís. kom.
Jan Fil. z Berlichingen (na příml.cís.)
1599
Abrah. Bok z Boku, saský rada (přizn. 1606).
Max. z Černovic.
Joach. z Abšoczu.
z Bunsonu Jan, ingrossator.
Lad. Pethe z Hethes, cís. hejtm. v Košicích.
Štast. Mošovský z Moravčína, cís. truksas.
1600
Tob. Šarfenberg ž Lindenthalu na N. Dvoře a 2 bratří.
Jiří Vik z Vikova na Leitersdorfě.
Kašp. z Milštejna, cís. hejtm. na Brandýse.
Kašpar opat a konvent v Křesově.
Eraz. z Oderu, cís. proirzioner.
1601 Mat. Stubik z Kynygsteina a 4 bratří.
Ondř. z Lidlova, cís. služ., komisař celní.
Jan Port. z Arlsberka, na cís. příml.
Petr z Lindenthalu, cís. dvořenín.
Jeron. Puchfelder z Presott, cís. lichtkammerer.
Kryštof Preg z Karlšperka, cís. hejt. v Oseku.
Pankrác Preg z Karlšperka, bratr jeho.
Kryštof z Burgsdorfu, cís. truksas. 1602
Jan Kergl z Karlšpachu na Mirošově.
Ondř. Grosweyner z Weysenpachu.
Virgil Tandl z Egenfelda.
Hynek Kozlovský z Kozlova, úř. na Kumburce a Veliši.
Havel Skočnodvorský z Špiňburka
Karel z Lichtnštejna, cís. t. rada.
Kunrat Meynel z Hinšpachu, na cís. příml.
1603
Kryštof z Fürstenberka a syn Vratislav.
Řehoř z Bernic.
Jan Bern. Fünfkirchner z Fünfkirchu, rada dvoř. kom.
Kašpar z Logu, cís. hejt. na Chomútově.
1604
Zach. Radešínský z Radešovic na Radiměři.
Samuel Radešínský z Radešovic na Radešíně a Mitrově.
Jonáš Poušt z Libštátu.
Kateř. Žofie falckraběnka a 2 sestry její, roz. kněžny Lehnické.
Mich. Khal z Kalmansdorfu.
Jan a Petr Šenvicové z Ungersberku na Fridnavě.
Kašpar Rucký z Ruc, cís. komorník.
Zikm. Bathory, býv. kníže Sibíňský.
Jan Tonner z Truppachu, cís. rada.
Ondř. Šobloch z Lindavy, cís. rada.
1605
Pavel Šinovec z Ungersberdu.
Volf Ziegler.
Meckbach (z Branib.).
Jiří Prent]er, cís. úř.
Volf Unverzagt, praes. dvoř. kom.
Št. Caretto, úř. kníže Gonzaga.
Mollart.
Martinelli.
1606
David z Logu.
Mart. Kraus.
Dan. Kraus a 3 synové.
2 bratří z Boku.
1607 Ondř. Hoffman z Grynpichlu.
Fil. Lang z Langenfelsu, cís. kom.
Boh. z Náchoda, cís. mundšenk.
Jiří z Hohenlohe, cís. rada.
3 pp. ze Strahlendorfu.
1608
Kryštof z Donína.
Jan Dyenberg, cís. dvořením
Octav. Roboreta, cís. lékař.
1609
Hendrich Stvolinský.
Šimon Weisman MDr.
Jan Neumeier z Windenwertu.
3 z Kotwicz.
Vác. z Radostína na Ostrově.
Jan z Černhausu, vál. rada.
Štěp. Šmid z Fieihofu, cís. úř. 1610 2 Носkоvé.
Lazar Henkl z Donnersmarku.
Jak. Kurz ze Senftenova.
Alex Debner, lieutenant.
Rietman, rada dvoř. kom.
Ehrenpreis, úř. cís.
1611
Abrah. z Donína na Vartmberce.
Frid. Langbach z Limberka.
Volf Zik. z Lozinsteinu, cís. rada.
Andres Mayhe, lieutenant.
1612
Frid. Rucký z Ruc.
Gotfr. Hertl, cís. rada.
Pavel Michna z Vacínova, sekret.
1613 5 Fruhweinů, cís. služ.
1614 Vratisl. z Fürstenberka.
Frid. z Černhausu, cís. rada.
Jerger z Tolletu, cís. rada.
Karel Han. z Donína, luž. vojt.
Jan Mat. z Glauchova, rentmistr.
1615
Jeron, z Nostic.
Adam z Penczigu.
Jiří z Viršperka.
Khynik z Khynikfeldu.
Kunrat z Amsteten.
Landshutter.
Eraz. ze Starhemberka, cís. úř.
Jan Gerger z Tolle tu, cís. hofmistr.
Karel Gerger z Tolletu.
Alex. z Oldenburka, cís. forstmistr.
Ondř. z Ostešova, hejtm. křivoklátský.
Eisen z Lehrberku, rada nad appel.
Sečteme-li počet (město Jihlavu, klášter a p. čítám vždy za 1 osobu), objeví se výsledek tento:
Z doby králů Ferdinanda I. a Maximiliána II. (1527 — 76) přijato bylo osob 92 a z těch přičiněním dvora 25 = 27%; z doby Rudolfa II. (1576 —1611) přijato bylo osob 226 a z těch přičiněním dvora 113 = 50%; z doby Matiášovy až po vydání zákona (1611 —1615) přijato bylo osob 25 a z těch přičiněním dvora 18 = 72%.
Procenta tato by snad ještě vzrostla, kdybychcm znali bezpečně osoby, u nichž není poznamenáno, jak dosáhly obyvatelského práva. Tak sotva lze mysliti, že bez vlivu králova ucházeli se o inkolát ku př. r. 1547 arcibiskup salcburský, r. 1561 Mikuláš Salm, neb osoby, jichž jméno ukazují na původ vlašský či španělský, neb o jichž rodech víme, že prve nebo potom věrně sloužívaly dvoru, jako Dornheimové, Donínové, Fürstenberkové, Metzradové, Malcanové, Nosticové a j.
Patrno tudy, že v době pozdější, ne-li jediným, aspoň hlavním původcem cizí immigrace a nabývání inkolátu jejího byla vláda, a že od od r. 1576 počet osob, jímž vláda opatřuje v zemi právo, povážlivě roste.
Podle zřízení zemského noví tito obyvatelé měli se naučiti jazyku českému, ale nedbali, a vláda je v tom spíše podporovala. Dříve nebyl zjev ten tak nápadný, ale jeho zmáháním vzbuzena konečně pozornost stavů.
Rostlo nejenom nebezpečenství jazyku, ale též postavení stavovskému. O většině osob, císařem protežovaných, lze za to míti, že byly katolíky; z nekatolíků sice mnozí — potom — dostali se dokonce v oposici proti vládě (jako Thurn, Kolona, Frühweinové), ale přece a převahou osob), císařem doporučované, bylo považovati za osoby vládní.
Od konce XVI. stol. zjednávání inkolátu pro cizince bylo patrně kusem vládního programu absolutistického a protireformačního. „Obyvatel“ mohl účastniti se sněmu, mohl dosíci úřadu; z nich vybírala vláda své nástroje v úřadech k protireformaci a jimi sílila šiky k chystanému útoku proti stavům. Tak jen nátlakem vládním dostali se na Moravu Dietrichsteinové, třeba vůbec neuměli česky, a víme, že hned Zikmund z Dietrichstejna chtěl se na sněmě uplatňovati pouze němčinou. Vskutku pak i v Čechách z těchto nových obyvatelů vyšli přední podpůrci vládní politiky, Donínové, Strahlendorfové, Fürstenberkové, Nosticové, Michnové a j.
Právě roku 1615, kdy sveden byl tuhý zápas mezi oběma stranami, končící se porážkou stavů — nepochopitelnou a nevysvětlitelnou —, zjednáno právo hned 12 osobám najednou. Mezi nimi je známý Ondřej z Ostešova, hejtman křivoklátský, tvůrce protireform,ace v N. Strašecím, jež tolik pokřiku v Čechách spůsobila. Možná, že i na sněmu r. 1615 právě majoritou těchto obyvatelů vláda zvítězila.
Z přistěhovalců vládních v král. městech možná dosazováni onino do rad „neumějíce 3 slov českých“, jen pro svou víru a smýšlení; přece král. města měla svou volbu konšelů v rukou a sotva by toho dopouštěla, ale královský podkomoří nedbal návrhův a sázel konšely proti vůli obce i rad podle spolehlivosti vládní. Na to nářky z Moravy i z Čech přehojné.
Co se týče kollatur, je škoda, že zatím nelze zjistiti, kde se tato změna — rozhodně násilná — stala, a tudíž, co na žalobě pravdy. Že by podobojí vrchnost česká dosadila do české osady cizince, zejm. Němce, neznalého jazyka českého, za kněze neb učitele, jest absurdní. Že by učinila tak evangelická vrchnost německá, je málo pravdě podobno, právě že byl národní smír a z důvodů náboženských by nebyli dávali kněze, kterému by druzí nerozuměli; násilí mezi podobojími nelze pochopiti a bylo kněží dost. Vždyť právě vyloučili ze zákazu školy a kostely německé nově založené, ač mohli proti nim obrátiti se nejvíce. Aby sami na se evang. stavové ukládali pokuty tak veliké, je nemyslitelno.
Avšak vnucování kněží v té době lze předpokládati na straně protireformační a kněz katolický v ten čas spíš nalezen byl z cizinců, nežli domácích. K náležitému průkazu arci potřebí podrobného soupisu, ale ku př. katoličtí kněží Ratzinger, farář v Třebenicích r. 1614, Kemp, děkan podbrdský, Loderecker, far. v Praskolesích r. 1613 spíše jsou Němci nežli Čechové. Kapucíni a Františkáni v Praze vesměs, Jesuité většinou byli cizozemci, a užila-li jich vrchnost katolická, sotva vadilo jí, že česky mluví nedokonale. Také spolek protičeský, o němž se zákon zmiňuje, že členové jeho se zavazovali nemluviti česky, spíše nežli domácím hodí se kruhu cizích dvořanů, kteří z pouhé zpupnosti se vzpírali Zřízení zemskému, aby se učili jazyku českému, a to bez obavy, když ani panovník jazykem tím nemluvil.
Dáme-li zákonu z r. 1615 význam politickonáboženský, daleko lépe se vysvětlí, nežli z pouhého zřetele národnostního. Stavové tehdy buď již věděli nebo tušili, že sněm se neskončí jejich úspěchy, a tudíž chtěli aspoň do
budoucna omeziti příliv vládních sněmovních pomahačů. Přímo odepříti
inkolát, zejména přimlouval-li se císař, z pravých důvodů, bylo nesnadno:
jazykový však zákon, proti němuž vláda nemohla se opírati, dával
příhodnou záminku k vyloučení nepohodlných cizozemců na delší čas ze
sněmů i z úřadů. Zřejmě, zdá se, mluví pro to prohibitivní opatření, aby
cizozemský rod, i když se česky naučí, do třetího kolena nesměl míti úřadu; pro pouhou ochranu jazyka ustanovení teto nemělo by smyslu.
Ani poslední odstavec, kde se zapovídá, aby Němci v městech nenazývali se obcí německou, poněvadž v Čechách jsou obce jen české, nemá vlastně tendence jazykové. Nikoli na němectví, nýbrž na politický význam slova ,,obec“ klade se důraz; nemyslí se tu obec jako ,,osada", nýbrž jako příslušenství všech к zemi. Přece bylo zjevno, že jest v Čechách množství osad ryze německých; a zákon by nemluvil o obci, nýbrž o obcích. ,,Lidé obcí německou (nikoli obcemi německými) se jmenují . . . ježto v témž království o žádné jiné obci (nikoli o obcích) mimo obec českou se neví.“
Dáme-li zákonu tento výklad, vysvětlí nám i okolnost, jež jináč byla by čirou frivolitou, že hned z tohoto zákona v nejdůležitějších místech, v Praze a jinde, připuštěny byly rušivé výjimky, a že zákon vyhlásil sněm, v němž po straně stavovské měli hlavní slovo sami Němci, Kolona, Thurn a Šlik.

Upozornili mne na ně a propůjčili pp. koll. dři Krofta a Novák J. B.,. jimž upřímně děkuji.

Citace:

Příspěvek k výkladu zákona a zachování jazyka českého z r. 1615. Sborník věd právních a státních, 12 (1912). s. 185-196.