Č. 3020.

Vojenské věci: Kterak jest vyměřovati výslužné býv. rak.-uh. voj. gážisty, převzatého do čsl. branné moci jako gážisty v. v.
(Nález ze dne 21. prosince 1923 č. 21950).
Věc: Karel K. v M. L. proti ministerstvu národní obrany stran výměry zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil v býv. rak.-uh. armádě a upadl jako setník intendant r. 1915 v Přemyšlu do ruského zajetí, z něhož se vrátil teprve v dubnu 1920. O převzetí do čsl. armády hlásil se v hodnosti gážisty z povolání, byl však min-em nár. obr. převzat jako gážista ve výslužbě a vyměřeny mu zaopatřovací požitky IX. hodn. třídy. Podáním z 31. března 1923 žádal jednak za opravu tohoto vyměření, jednak o přiznání výslužného dle vyšší platové stupnice VIII. hodn. třídy, odvolávaje se na §§ 1 a 2 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. Žádost ta byla vyřízena nař. rozhodnutím mno.
Stížnost do něho k nss podaná obrací se pouze proti výroku, že na požitky VIII. hodn. třídy nemá st-l nároku, ježto jeho povýšení na majora nebylo uveřejněno a ježto podle P. V. Bl. č. 63/1905 nesplnil, jsa v zajetí, podmínek pro povýšení — a vytýká mu nezákonnost z těchto důvodů:
Ve smyslu § 97 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. a § 2 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. není pro vyměření zaopatřovacích požitků směrodatnou gáže, která byla vojenskému gážistovi dne 28. října 1918 vyplácena, nýbrž gáže, na kterou měl toho dne právní nárok a která by mu byla v Rakousku v té době přiznána. Tou byly u st-le služební požitky vyšší platové stupnice VIII. hodn. třídy. Nároku na tuto gáži nabyl prý st-l tím, že svým návratem ze zajetí splnil veškeré podmínky, kterých bylo třeba k jeho povýšení do VIII. hodn. tř. Nárok ten mohl st-l uplatňovati ovšem teprve, když se vrátil ze zajetí, a stalo-li se formální provedení tohoto nároku na povýšení v Rakousku nemožným, nesmí prý býti tato okolnost na újmu st-lovu subjektivnímu právu, stejně jako okolnost, že by byl st-l musil ještě půl roku aktivně sloužiti, aby v aktivitě dosáhl hodnosti majora.
K těmto vývodům stížnosti nemohl se nss přikloniti.
Nárok st-lův na zaopatřovací požitky jest, jak stížnost správně uvádí, po rozumu §§ 97 a 100 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. posuzovati podle § 2 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb., jenž stanoví, že se zaopatřovací požitky vyměří podle vojenských zaopatřovacích zák. a nař., plativších dne 28. října 1918 v bývalé říši rak.-uh. Rozhodným jest tedy právní stav, jaký byl v den 28. října 1918. V bývalé říši rak.-uh. platil dne 28. října 1918 o zaopatřovacích požitcích vojenských osob zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., jenž v § 15 stanoví, že výslužné se vyměřuje na základě poslední gáže aktivitní.
Poslední aktivitní gáží, která st-li jako setníku intendantovi příslušela, byly služební požitky IX. hodn. třídy, a to tak dlouho, dokud nebyl jmenován intendantem (VIII. hodn. třída). Poněvadž, jak stížnost doznává, k povýšení st-le do VIII. hodn. třídy vůbec nedošlo, příslušely mu i v den 28. října 1918 pouze služební požitky IX. hodn. třídy.
I kdyby se u zajatého vojenského gážisty mohlo mluviti o nároku na jmenování do vyšší hodnostní třídy se zpětnou platností, nezakládal by nárok takový sám o sobě ani dle předpisů do 28. října 1918 plativších ještě žádného nároku na přiznání služebních požitků dotyčné vyšší třídy hodnostní, dokud právě k jmenování onomu skutečně nedošlo, poněvadž nárok na požitky vyšší hodnostní třídy vznikal teprve skutečným jmenováním.
Přiznal-li úřad za tohoto stavu věcí st-li zaopatřovací požitky ve výměře pouze IX. hodn. třídy, neodporuje rozhodnutí jeho zákonu.
Doznává-li st-l, že k jeho jmenování do VIII. hodn. tř. nedošlo, pak není vadou řízení, že nebylo, jak stížnost dále namítá, konáno šetření o tom, na jaké požitky měl st-l dne 28. října 1918 nárok, když právě stížnost uplatňuje pouze nárok na požitky VIII. hodn. třídy z důvodu shora vyvráceného.
Z těchto důvodů bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3020. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1272-1273.