NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 1

Práva stavovská.
571
Práva stavovská.

1. O původu nerovnosti mezi lidmi
byly různé theorie pronášeny; nejstarší filosofická theorie o původu této nerovnosti pochází od Aristotela, který chtěje ospravedlniti otroctví tvrdí, že jako v člověku samém je rozdíl mezi duší a tělem, tak že i mezi lidmi podobná je různost’, poněvadž jedni svými přirozenými vlohami tak hluboko stojí pod druhými, jako tělo vzhledem k duši a jsou proto oni povoláni, by těžké tělesné práce konali, tito pak by duchem vládli. Jiná theorie odvozuje původ nerovnosti mezi lidmi z rozdílu plemeného.
Rousseau a Montesquieu zavrhli se vší rozhodností tyto theorie a vyslovili zásadu pro všechny doby památnou, že od přírody zrodili se lidé rovnými a svobodnými a že teprve lidská společnost’ a státní pořádek učinily je nerovnými a nesvobodnými. A ještě případněji podotýká Ahrens, že jsou to motivy druhu nejnižšího (sobectví, vládychtivosť, bezuzdná ctižádosť a surové násilí), jež přivoditi se snažily umělou právní nerovnosť.
2. Pojem
.
Práva stavovská jsou souhrn zvláštních předností a oprávnění, jež spojena jsou se sociálním postavením jednotlivců ve společnosti lidské. Rozdíly stavovské, které ve středověku a též ještě v době pozdější, dříve než zavedly moderní ústavy státní úplnou rovnosť všech státních příslušníků, přísně se lišily, pozbyly již dávno svého významu jak v právu veřejném, tak i soukromém.
Přednosti stavu vynikají jen ještě v jednotlivých zákonem přesně omezených směrech, které více neb méně výrazu docházejí ve vnějších predikátech a v jistých individuálních oprávněních; poukázati sluší v tom směru na čl. Šlechta a Privilegia. Dřívější rozdíly stavovské se zvláštními právy spojené, jež dělily příslušníky státní v jednotlivé třídy, tak zvláště ve stav šlechtický, duchovní, měšťanský a selský, vystupují i dnes ještě v četných směrech, aniž by však činiti mohly nárok nějaký na vynikající postavení, jež dříve s tou neb onou třídou bylo spojeno.
Dnes roztříďují se i různé obory výdělku v jednotlivé kategorie, které rovněž následkem dlouholetého zvyku slovem »stav» označovány bývají, a mluví se dle toho o stavu úředníků, umělců, učenců, o stavu kupeckém a řemeslnickém a t. d. Pokud pak mají jednotliví příslušníci těchto stavů následkem jich postavení a způsobilosti nárok na jisté tituly a predikáty, je i dnes ještě označení »stav«, »práva stavovská« oprávněno.
Stavovské rozdíly, jež spočívají ve stejných zájmech, ve stejném zaměstnání, v poměrech držebních a vlastnických, sotva kdy vymizejí ze společnosti lidské a nedají se ani vzmáhajícím se demokratismem doby naší zahladiti aneb naprosto potlačiti. Třebas by se různé obory lidské činnosti co odvětví povolání neb stavy povolání od sebe v životě společenském odlišovaly, platí přes nestejnost’ povolání vždy stejná vážnosť všech stavů pro jednotlivce i pro veškerosť.
Nesmí žádné přehrady býti zřizovány mezi jednotlivými stavy povolání, jež — jako dříve — přísně vřaďovaly příslušníky státní do vyšší neb nižší kategorie. Ač nelze popříti, že se v různých oborech povolání a výdělku vyskytují jisté rozdíly, odpory a protivné zájmy, směřuje proud časový povždy k tomu, by vzájemné spojení a doplnění umožnil a každé přílišné odlišování zamezil. Dřívější četná práva stavovská scvrkla se tudíž na minimum. Ač do dnes ještě se udržel pojem práv stavovských, nejsou přece práva tato dle stávajících ústav takového dosahu a významu, by se mohlo mluviti o právech v nejpřísnějším slova smyslu. Jedná se zde spíše o jisté zvláštní přednosti. Obč. zákonník mluví též o právech stavovských; tak požívá dle § 92 o. o. z. manželka práv stavu svého manžela; tím se uznává, že má na př. nárok na šlechtictví svého manžela, otázka to ostatně sporná. Ještě spornějším jest, má-li manželka nárok na jiná práva stavovská — zejména na akademické tituly a predikáty, jež s jistým postavením spojeny jsou aneb se co nejvyšší vyznamenání propůjčují.
Tím tedy není zákonný výraz § 92 »práva jeho stavu« podnes přesně vymezen. Daleko jasněji vyslovuje se v tom ohledu § 146 o. o. z., který ustanovuje, že manželské děti dosahují všech, ne pouze osobních práv rodiny a stavu jich otce, a z poznámky § 146 o. o. z. v. z. o., § 146 lze souditi, že jen šlechtictví je výhradným právem stavovským, jež jen na děti manželské přechází. Z toho všeho vysvítá, že již v době sdělání obecného obč. zákonníka, kdy práva stavovská ještě vynikající úlohu hrála ve společnosti lidské, byla ona většinou jen rázu čistě osobního a jen málokterá z nich bylo lze na jiné osoby přenésti. § 162 o. o. z. mluví kromě toho o přednostech stavovských. Tento pojem je patrně správnějším a přesnějším než pojem »práv stavovských«. § 162 o. o. z. jasně vyslovuje, že není dle řádu právního speciálních práv se stavem spojených, nýbrž že jsou jen jisté přednosti. Konečně sluší se ještě o tom zmíniti, že § 182 o. o. z. nemluví při dětech adoptovaných ani o právech stavovských ani o přednostech stavovských, nýbrž jen na to poukazuje, že adoptovaný muže nabyti šlechtictví a erbu jen zvláštním zeměpanským povolením. (Ostatně viz čl. Šlechta, Osoby vojenské, Privilegia, Úřadníci státní.)

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Práva stavovská. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 587-588.