NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 12 (1912) - Literatura

Literatura.

Všeobecná část.

Slovanstvo. Obraz jeho minulosti a přítomnosti. Napsali: Dr. Jaroslav Bidlo, Dr. Ant. Boháč, Dr. Vratislav Černý, Dr. Václav Dvorský, Dr. B. Franta, Dr. Jiří Guth, Jan Hejret, Antonín Jirák, Dr. Karel Kadlec Dr. H. Máchal, Dr. Zd. Nejedlý, Dr. B. Prusík, F. J. Rambousek, Dr. Josef Scheiner, Fr. Táborský. V Praze 1912. Nákladem Jana Laichtera. Stran 777.
Konečně dočkala se česká a vůbec slovanská veřejnost díla, k němuž podnět byl dán na slovanském sjezdě v Praze r. 1908. Nadšení účastníci sjezdu, Rusové a Poláci, věnovali na dílo to skoro 4000 korun. Slovanské veřejnosti mělo se v krátké době dostati knihy, která by všestranně poučovaia o všech větvích slovanských. Redakční komise usnesla se dne 11. ledna 1910, aby prvá část díla vyšla před Sofijským slovanským sjezdem, část druhá pak nejdéle do podzima r. 1910. Zatím však záhy seznáno, že úkol není tak snadný, a z různých příčin kniha uzřela světlo teprve na počátku ledna r. 1912. Ačkoli dílo vzrostlo na hezky velký svazek, zůstalo přece jen torsem. Všestranného obrazu o Slovanech jím nenabýváme. Schází zejména jedna z nej důležitějších částí, stať, jež měla nás seznámiti s hospodářskou a finanční zdatností slovanských národů. Odborník pro tuto část se mezi českými slavisty bohužel nenašel.
Dílo skládá se ze tří částí. V prvé podává prof. Dr. Jar. Bidlo historický vývoj Slovanstva. Pojednává nejprv o vzniku států slovanských, pak o středověkém rozkvětu Slovanstva, načež líčí počátky úpadku, pak úpadek samý a po kapitole o slovanském obrození a romantismu končí hlavou ,,Ve znamení realismu a socialismu“.
Mnohem větší část druhá ,,Současný stav Slovanstva“ zahájena je statí Ant. Boháče ,,Sídla a statistika slovanských národů“. Následuje nejdelší příspěvek díla, ,,Státní zřízení a státoprávní postavení slovanských národů“ od podepsaného referenta. Látka je roztříděna pod záhlavími: Rusové, Ukrajinci, Poláci, Čechové, Slováci, Slovinci, Chorvati, Srbové, Bulhaři.
Další stať „Náboženské a církevní poměry národů slovanských“ pochází od Dra Jar. Bidla. K ní se řadí článek podepsaného referenta „Autokefální církve pravoslavných Slovanů“. Antonín Jirák přispěl statí „Školství národů slovanských“, prof. Dr. J. Máchal článkem „Obzor literatur slovanských“, Fr. Táborský statí „Čtyři kapitoly o slovanském umění výtvarném (kapitola ruská, polská, česká a jihoslovanská), od prof. Dra Zdeňka Nejedlého je článek „Slovanská hudba“, od Jana Hejreta příspěvek „Slovanská žurnalistika“.
Část třetí má nadpis „Sokolstvo a turistika“. Článek „Sokolstvo“ napsal Dr. Jos. Scheiner. O stať „Slovanská turistika“ rozdělili se Dr. Jiří Guth, Dr. Boh. Franta, Dr. V. Dvorský, Dr. Vrat. Černý, F. J. Rambousek a Dr. Bořivoj Prusík. Předmluvu napsal poslanec Dr. Karel Kramář. Redakce ukončila dílo „Doslovem“. Kniha opatřena je rejstříkem jmen a věcí a Niederlovou národopisnou mapou Slovanstva.
Značná část obsahu „Slovanstva“ vymyká se naší kritice, a kritika části této v časopise právnickém byla by i nemístná. Nehodláme se však pouštěti do podrobné kritiky ani té části, která by čtenářstvu našemu nebyla vzdálena. Jednu stať nemůžeme však nechati nepovšimnutou. Je to článek prof. Dra Jar. Bidla „Náboženské a církevní poměry národů slovanských“. Ani této stati nevěnovali bychom větší pozornost, kdyby nás k tomu autor přímo byl nedonutil. Na str. 346 dotýká se totiž pisatel v poznámce pod čarou podepsaného referenta. Praví doslovně: „Poněvadž spisovatel, jenž byl požádán o napsání dotyčných odstavců, v poslední chvíli redakci přítomného spisu oznámil, že úkolu svému dostáti nemůže, a poněvadž spis přece bez nich vydán býti nemohl, uvázal jsem se napsati na rychlo několik nej důležitějších informací, jsa sobě dobře vědom velikých obtíží a ovšem i nedostatků své práce“.
Není pravda, že podepsaný referent v poslední chvíli oznámil, že nemůže napsati stať o náboženských a církevních poměrech u Slovanů. Uvolil se napsati — bez vyzývání — pouze část o autokefálních církvích pravoslavných Slovanů a oznámil to nejdříve ústně a pak opětovně písemně, a sice ve schůzi redakční komise dne 24. května1920 , tedy nikoli v poslední chvíli. Nepravdivá poznámka prof. Dra Bidla má patrně za účel vzbudit u kritického čtenářstva shovívavost s jeho článkem „Náboženské a církevní poměry národů slovanských“. Je-li však shovívavost na místě, ukáže několik příkladů autorovy důkladnosti.
Na str. 378 dole praví prof. Bidlo, že slovinští katolíci náležejí diecési Kršské (v Celovci), Lavantské (v Mariboru),....... v Uhrách k Sombotelské. Tolik nečeských názvů! Celovecká diecése se nazývá Krckou (Krka, Gurk, žádný Krš), mariborská Labudskou (Lavant je název německý). Sombotel česky se neříká, nýbrž Kamenec (Steinamanger), který se pouze maďarský nazývá Szombathely, a slovinský správně Sobotica. Nemýlíme-li se, vytýkal pisatel jednou — vším právem —, že někteří Slované užívají pro místa na slovanské půdě německých názvů, jako Austerlitz místo Slavkov, Karlsbad místo Karlovy Vary, ale sám činí něco podobného.
Na str. 384 a 385 prof. Bidlo cituje knihu Ivana Ivaniče Mačedonija i Mačedonci. Spisu toho však, jak se zdá, nikdy ani neviděl. Jak důkladně si Ivaniče přečetl, ukazuje tento příklad: Ivanič uvádí ve vilajetě Skaderském počet srbských pravoslavných domů na 1500. Poněvadž prý na jeden srbský dům připadá průměrně asi 6 duší, lze prý páčiti počet tamních Srbů na 9800 duší. Nehledíc ani k tomu, že šestkrát 1500 je pouze 9000, Ivanič uvádí (na str. 302 a pak znova na str. 303), že rodiny se mohou pokládati průměrně za 8členné, nikoli 6členné. (Stojan Novakovič čítá na rodinu nejméně 8—10 členů; žijíť tamní slovanské rodiny v zádruhách.) Lépe by byl prof. Bidlo učinil, kdyby se Ivaniče byl vůbec ani nedovolával. Data jeho jsou nespolehlivá, právě tak jako ostatních statistiků, píšících o Makedonii. Dobře na to upozorňoval prof. Cvijič v práci své Nekoliko promatranja o etnografiji mačedonskih Slovena (Dělo, X., kn. 38; vyd. ruské Makedonskije Slavjaně, str. 52—59). Že má Cvijič pravdu, o tom se můžeme přesvědčiti, srovnáváme-li data, která podal na př. Stojan Novakovič (Balkanska pitanja, str. 518, 527 a 537), a data Gopčevičova s daty Ivaniče, Kančova i j. Na str. 385 prof. Bidlo odvolává se na spis Kenčova Macedonija. Ani tohoto spisu autor nikdy neviděl a neumí spisovatele ani pojmenovat. Nejmenujeť se Kenčov, nýbrž Kančov (Кжнчовъ), a poněvadž práce jeho jest psána bulharsky, nemůže míti titul srbský. Bulhaři říkají Makedonija, nikoli Macedonija.
Jak nekriticky autor opisoval, toho dokladem je název Bitolje, kteréžto město jednou (str. 385) se uvádí pod tímto názvem slovanským (srb. Bitolj, bulh. Bitolja), podruhé však (na str. 386) pod názvem tureckým Monastir jako by šlo o město docela jiné.
Přímo fatální chyba přihodila se prof. Bidlovi na str. 367. Ukrajinci uherští náležejí prý k diecési Mukačské (má býti správně Mukačevské), zřízené ke konci století 15. (má býti teprve v druhé pol. stol. 17.), a Prijatské (!!). Diecési Prijatskou marně bychom ovšem v Uhrách hledali. Má to býti diecése Prešovská. Neběží však o chybu tisku, a ani o ni běžeti nemůže. Kdo umí rusínsky, ví, že Prešov se jmenuje Prjašiv. Ten, kdo nezná dobře cyrillici, snadno si plete š (ш) a t (m) a začátek slova Prjašiv čísti bude nikoli Prjaš, nýbrž Prjat. A tak také rozluštil prof. Bidlo tu hádanku.
Mohli bychom uvésti ještě jiné příklady Bidlovy důkladnosti. Ale několik podaných stačí. Je na bíle dni, že takovýmto poučováním laiků vynikající slavisté k úspěchu slavistiky nijak nepřispějí.
Dr. Karel Kadlec.

Citace:

Literatura - Všeobecná část- Slovanstvo. Sborník věd právních a státních, 12 (1912). s. 196-199.