Literatura.

Právo římské.

Georg von Below. Die Ursachen der Reception des römischen Rechts in Deutschland. (München und Berlin 1905.)
Předeslav (str. 1—33) stručný přehled dosavadní literatury o recepci práva římského, podává spisovatel (str. 34—52) po způsobu novějších prací monografických příspěvek k historii tohoto zajímavého zjevu dle sněmovních akt dvou německých státečků Júlišského a Bergského. Pozoruhodno jest, že podnět k reformě zemských práv ve směru romanistickém vyšel v nich ze středu samých stavů zemských, kteří nejprve pro otázku repraesentačního práva vnuků žádali roku 1518, aby právo zemské bylo pozměněno, poukazujíce na to, že ustanovení práva tohoto beztoho nedá se prakticky udržeti vzhledem k stanovisku říšského soudu komorního co instance appellační, a způsobuje stranám jenom zbytečné výlohy procesní. Táž snaha, zameziti kassace domácích rozhodnutí soudních, byla pak příčinou, že řečený požadavek stavové záhy rozšířili na celý obor práva soukromého. K uskutečnění jeho došlo konečně roku 1554, kdy usnesena byla oběma sněmy zemskými kodifikace, kteráž v podstatě jeví se býti uzákoněním zásad římskoprávních.
Další úvaha (str. 52—106) věnována jest posudku některých nauk o příčinách recepce; právem namítá sp. proti theorii Labandově a Gierkově, že recepci nelze uváděti v Německu ve přímou souvislost s vývojem absolutní moci zeměpanské v jednotlivých státech, neboť recepce byla ukončena již během 16. století, tedy v době, kdy vývoj absolutismu sotva počíná. S druhé strany neshledává sp. též zcela oprávněným rozšířený názor, že právo římské bylo zavedeno uměle namnoze přes tuhý odpor národa a stavů; souhlasiti jest se sp., že žaloby proti učeným právníkům (na př. v reformaci Bedřicha III.) necelily ani tak proti materielnímu právu římskému, nýbrž spíše bývaly buď výrazem nespokojenosti revolučních živlů proti vrchnosti vůbec, jakož i proti vysokým útratám procesním, buď měly příčinu v odporu zemské šlechty proti vnikání učených právníků ve vyšší úřady státní a zemské. Vlastní obsah práva náležel však ve skutečnosti k vedlejším otázkám, pro něž ani lid ani stavy nejevily zvláštního zájmu; poučný doklad této lhostejnosti k zemskému právu podává na př. zákonodárná komisse Würtemberská zvolená sněmem roku 1551, jež úmyslně nebrala ohledu na práva domácí co příčící se »den gemeinen geschriebenen Rechten, mitunter auch der Billigkeit«, a vypracovala osnovu zákonníka, jenž náleží mezi nejvíce romanisující kodifikace XVI. věku.
V poslední stati (str. 106—166) pojednává sp. podrobněji o okolnostech a institucích, které, jak v literatuře všeobecně se uznává, recepci práva římského podporovaly, а k nimž náleží zejména návštěva právních škol italských, zřizování universit, omezení studia právního na cizí práva církevní a římské při naprostém zanedbávání práva domácího, hlavně pak činnost právníků a říšského soudu komorního, jehož romanisující vliv nemohl arci zůstati bez praktických důsledků u soudů nižších v územích, která nepožívala privilegia de non appellando, ale jenž jevil se i tím, že organisace jeho sloužila za vzor též pro nejvyšší soudy territorií, z jeho pravomoci vyňatých. S veškerou rozhodností vyslovuje se sp. proti mínění značné části vynikajících právních spisovatelů německých (Stobbe, Stintzing, Savigny, Boos, Lindner, Lamprecht, Martitz, Arnold), kteří vlastní důvod proniknutí recepce spatřují ve vnitřních příčinách, totiž v nedostatcích práva německého, jež koncem středověku po jich soudě nebylo samo ze sebe schopno pozoruhodnějšího rozvoje, a nemohlo hověti zvýšeným potřebám kulturního života ani z daleka tou měrou, jako formou i obsahem vytříbené právo římské. Na obranu práva německého uvádí sp., že se stanoviska tohoto názoru slušelo by očekávati, že recepce práva římského provedena byla nejdříve ve městech, jmenovitě pak ve velkých obchodních městech Hanseatských, v nichž následkem čilého ruchu hospodářského musila nejvíce býti pociťována potřeba pokročilejší soustavy právní. V pravdě však byl vývoj recepce opačný; právě velká města říšská, jako Lübeck, Brémy, Hamburk, Rostock, Wismar, Magdeburg a jiná bránila se vnikání cizího práva ještě v době, kdy recepce v ostatních territoriích a na venkově byla již dokonána. Přes to však i sp. vidí se nucena doznati, že pravá příčina recepce přec jen byla v souvislosti s neuspokojivým právním stavem v Německu, jež pro svůj místní partikularismus poskytovalo v době, do které spadá počátek recepce, s hlediska právní bezpečnosti obraz nejvyšší měrou neutěšený. Uvážíme-li, že statuty a právní obyčeje jednotlivých měst a vesnic, ano začasté i vesnic v témž úředním okrsku ležících (srovn. na př. historii kodifikace Würtemberské, str. 138), od sebe tak velice se různily, že uvedení jich v soulad bylo zhola vyloučeno, pak pokládáme za velmi pravdě se blížící náhled (Stobbe), že Německo zůstanouc bez recepce na sebe odkázáno, bylo by stěží dospělo dále než jako Anglie k nepohodlnému aggregátu kasuistických zákonů a praeiudicií. Z té příčiny nelze nám též souhlasiti se sp., jenž v konečném vítězství recepce shledává jakési neštěstí (Unglück Deutschlands) Německa, jež přec teprve (Stintzing) ve škole práva římského získalo artem iuris v plném smyslu slova.
Dr. Josef Vančura.

Citace:

STIEBER, Miloslav. H. B. Meyer, Hof- und Zentralverwaltung der Wettiner.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1903, svazek/ročník 3, s. 526-529.