, (). :
Authors:
= Sborník věd právních a státních, 13 (1913)
PDF

Dodatek k psychologii vědecké polemiky.


Dr. František Weyr.
I. (Rozpory.) Došlo k odkrývání rozporů; ne sice neočekávaně, ježto již dne 28. března 1913 přinesl časopis „Přehled“ (č. 27) následující zprávu: „K polemice mezi profesory Hoetzlem a Weyrem se dovídáme, že poslední článek prof. Weyra ve Sborníku věd státních a právních právnicky tak překvapuje, že se stane důležitým literárním dokladem. Ve své už hotové odpovědi dokazuje totiž prof. Hoetzel, že prof. Weyr nevyvrátil vůbec jeho výtek a že nad to potírá i názory, které dříve sám s přesvědčením zastával. Se zřetelem k širší zajímavosti sporných bodů právních vrátí se „Přehled“ k polemice po vyjití odpovědí prof. Hoetzla článkem.“
Pokud se týče rozporů upozorňuji čtenáře na toto: Předcházející článek praví, že v Příspěvcích „vidím v subjektivním právu také vůli“. „Právě proto je prý hádankou, jak mohu viděti ve zvířatech v Čechách zásadně právní osoby.“ 1) Zde především dlužno upozorniti, že rozumí se samo sebou, že pojem práva a pojem právní osobnosti jsou dva pojmy různé. Že mají zvířata vůli ve smyslu přírodovědeckém zrovna tak jako lidé, jest nepochybno. Ale právně-relevantivní vůle nemají. To nevadilo, ježto jsou i lidé, kteří nemají právně relevantivní vůle (na př. šílenci, děti) a přece jsou právními subjekty a přece pojem práva zůstává týž. Mne překonal prý Kelsen, který „se svého stanoviska vidí právní subjekt i v neživé věci“. Názor svrchovaně absurdní; vyskytuje se však i v římském právu: hereditas personae vice fungitur sicuti municipium et decuria et societas“ (viz Heyrovský, Instituce, str. 108). I v nynějším právu nacházíme podobnou absurdnost, když mluví se na př. o „ústavu“ (tedy také neživé věci) jako o právním subjektu. 2) Co se týče otázky, zdali v kompetenci dlužno spatřovati živel povinnosti čili nic, dále o osobnosti či neosobnosti orgánů, uvádím toto: pro toho, kdo tvrdí, že orgán jako takový není právní osobou nýbrž tvoří s právním subjektem, jehož právě orgánem jest, jeden nerozlučný celek, nemůže tento orgán sám míti práv a povinností, jelikož právní povinností a práva může míti jen právní subjekt a ne něco, co právní osobnosti nemá.
1) Jak jsem to viděl, možno přesněji zjistiti z často citovaného článku v Nár. Listech.
2) V předcházejícím článku použito referátu Teznerova, uveřejněného v Archiv f. öff. R. o Kelsenově díle. Podobně užil tohoto referátu Wittmayer ku své odsuzující kritice tohoto díla v „Neue Freie Presse“ (20. X. 1912). Ježto v předcházejícím článku doporučuje se tento referát vřele českým čtenářům, doporučuji i já vřele těmže čtenářům článek téhož Teznera, který uveřejněn jest dne 27. X. 1912 v Neue Freie Presse („Kelsens Lehre vom Rechtssatz. Eine Ergänzung kritischen Verfahrens.“) Cituji z něho následující passus: „Ich begrüße Kelsen als den einzigen und gleichzeitig imponierenden Repräsentanten des akademischen Nachwuchses, den Österreich auf dem Gebiete der universalen, rechtsphilosophischen Betrachtung des Rechtes besitzt, und betrachte ihn in dieser Hinsicht wegen des außerordentlichen Seltenheitswertes, wegen der geringen philosophischen Veranlagung des Österreichers im allgemeinen und der österreichischen Juristenwelt im besonderen als zu bewahrendes wissenschaftliches Kapital. Das Kelsensche Werk bietet die erste groß angelegte österreichische Normentheorie (podtrženo autorem), die wir besitzen. Es überbietet, was die Universalität seines Gehaltes anbelangt, die bekannten Werke von Binding, Thon, Bierling, soferne es seine Betrachtungen den Problemen des Staats- und Verwaltungsrechtes in höherem Maße zuwendet, als diese wesentlich das Privat- und Strafrecht berücksichtigenden Autoren. An seiner umwälzenden Bedeutung wird dadurch nichts geändert, daß es, wie alle seine Vorgänger, allenthalben auf die Opposition derjenigen juristischen Generation stoßen wird, die in der bisher üblichen Auffassung des Wesens des Rechtes und in der bisher üblichen Methode seiner wissenschaftlichen Behandlung aufgewachsen ist. Denn auch die wissenschaftlichen Gegner Kelsens werden, wie ich dies in meiner Rezension hervorgehoben habe, sich nach neuen Stützen der ihnen zur Natur gewordenen, zum Teil auch ungeprüften Axiomen beruhenden wissenschaftlichen Überzeugung umsehen müssen. Kelsens Werk wird an allen Ecken und Enden die Revision der überkommenen Grundlehren des Rechtes entfesseln und — wofür ich schon jetzt urkundliche Beweise in Händen habe — internationale Bedeutung gewinnen.“ Jinak by právní povinnost bez subjektu visela ve vzduchu. Řeknu-li, že někdo nebo něco má „právní osobnost“, říkám tím, že jest způsobilým nositelem práv a povinností, řeknu-li, že nemá právní osobnosti, znamená to tolik, jako bych řekl: nemůže míti vlastních práv a povinností. A právě proto, že orgán tvoří s právním subjektem, jehož orgánem jest, právnicky nerozlučný celek, lze zcela dobře (t. j. bez rozporů) užíti vět, které cituje předcházející článek z mých „Příspěvků“. Každý, kdo nehledá za každou cenu rozpory, ví, jak jsou míněny.
2. (Psychologie polemiky.) Titul předcházejícího článku jest zvolen zcela případně. K této psychologii dodávám stručně tyto všeobecné, a jak se mi zdá užitečné dodatky: Možno rozlišovat polemiky in rem a in personam a dle toho i polemisty. Polemistovi in rem jedná se o věc (názor), kterou chce poraziti, kdežto osoba toho, kdo názor pronáší, jest mu vedlejší ba lhostejnou. Proto omezuje polemiku přesně na věc, o kterou mu jde. Opak platí o polemistovi in personam. Neklamné příznaky, že v konkrétním případě máme co činiti s polemistou in personam, jsou pak tyto: Ježto polemistovi in personam jest věc, o které jedná spor, vedlejší, neomezuje se v polemice na ni, nýbrž shání se po všem, co by protivníkovi před čtenářem mohlo uškoditi. Především uvádí kritiky, posudky a útoky, nepříznivé protivníkovi, bez ohledu na to, souvisejí-li se spornou otázkou čili nic. 1 Příznivých hlasů pak neuvádí vůbec nebo, nejde-li to, snaží se ukázati, že dotyčný recensent ničemu nerozumí. Zakládá-li si protivník na nějaké myšlence, tvrdí polemista in personam, že jest bezcennou, ba nesmyslem, pro všechny případy však — t. j. kdyby v budoucnosti přes očekávání měla se přece ujmouti — upírá protivníkovi prioritu, t. j. neuznává, že by byl prvním, který onen nesmysl vyslovil, resp. vědecky odůvodnil. Dalším příznakem polemisty in personam jest, že pro své polemiky vyhledává si časopisy ne dle znaleckých kvalit čtenářstva, nýbrž dle velikosti publika, ježto jde mu v první řadě o to, aby způsobil protivníkovi pokud možná velkou hanbu a nikoliv o to, aby pokud možná velká část čtenářů věci rozuměla. — Polemisty lze dále rozlišovat v útočné a odvetné, na vtipné a nevtipné. Vtipní užívají někdy s velkým úspěchem uvozovek („ “) jako prostředku sesměšňujícího. 3. Autokritika. Na konec nepřijde snad čtenáři tohoto časopisu, když pojednou a neočekávaně tolik musel čisti o mých „Příspěvcích“, v nevhod úsudek autora samého o tomto spise: Spis „Příspěvky k teorii nucených svazků“ jest typickým příkladem spisu začátečníkova. Obsahuje veškeré vady a nedostatky, které v takových spisech se vyskytují, a to v míře vrchovaté, ježto mladý a nezkušený autor jeho, vzdálen jsa při sepisování university, ze které vyšel, a učitelů svých, neměl nikoho, kdo by mu poradil, nikoho, kdo by jej byl vedl. Vady vztahují se na systematiku, nedostatky na positivně právní část spisu. Aby si je autor během doby uvědomil, nebylo třeba bystrozraku sl. domácí kritiky. Přes veškeré tyto vady však pohlíží na spis ten, který vznikl silou první koncepce, i nyní ještě s jakýmsi uspokojením: položil si jím pro veškeré své další vědecké práce pevnou methodickou základnu, ze které ku své radosti dosud nemusil vžiti zpět ničeho.
  1. V předcházejícím článku uveden jest pouze projev anonymního posuzovatele mé práce „Ein preßrechtlicher Reformvorschlag“ uveřejněný v „Gerichtshalle“. S naším sporem to sice věcně nesouvisí, citace jest však nad míru působivá. (O anonymech recensentech srovn. ostatně Schopenhauer: Parerga und Paralipomena, II., v článku „Über Schriftstellerei mit Stil“, str. 541—545 Reklamova vydání.) Abych příštím polemistům in personam ušetřil pracné shledávání s věcí nesouvisejících, nepříznivých posudků svých prací, uvádím je zde, pokud jsou mi známé, dle nynějšího stavu v pořadí chronologickém: Dr. Ferdinad Heidler v „Přehledu“ ročn. VII. č. 15 a 17, Dr. J. Uhlíř ve „Správním Obzoru“, ročn. IV. č. 2. a 4. S prospěchem dalo by se snad také užiti Spiegelova článku v „Oesterr. Zeitschrift für Verwaltung“ 1913, č. 2: „Zur Auslegung des Volkszählungsgesetzes und des Grundgesetzes über die Reichsvertretung (§ 11, lit. g).“
Citace:
Dodatek k psychologii vědecké polemiky. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 447-450.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).