Č. 2922.

Pozemková reforma: I. K podání stížnosti na nss za fideikomis nejsou oprávněni držitel svěřenství spolu s kurátorem svěřenství a potomstva sami o sobě, nýbrž jen společně s nejbližšími čekateli. — II. Nepříčí se zákonu, když si stát chce zabrané a převzaté lesy velkostatku podržeti k účelům hospodaření na nich. — III. K námitce, že výpověď z hospodaření týká se nepřípustně i nemovitostí, ohledně nichž byly již uplatněny nároky podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor., jest oprávněn nejen fideikomis sám, nýbrž i osoba na něm hospodařící. — IV. Stížnost podaná k nss proti výpovědi z hospodaření stává se bezpředmětnou zpětvzetím výpovědi, třebas poz. úřad zároveň si vyhradí právo, dáti výpověď novou. — V. Ke stížnosti oprávněné strany k nss podané jest pro nezákonnost zrušiti výpověď z hospodaření ohledně nemovitostí, o kterých byly uplatněny nároky podle § 11 zák. zábor., není-li o žádosti té ještě rozhodnuto, byť i žádost pocházela od strany nelegitimované.
(Nález ze dne 28. listopadu 1923 č. 21 202.)
Prejudikatura: Boh. 1245, 1778 a 1854 adm.
Věc: Karel B. a Adolf W. v N. H. (adv. Dr. Vrat. Černý z Prahy) proti stát. pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o výpověď z hospodaření.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána za vlastníka fideikomisního statku, odmítá se jako nepřípustna. Ke stížnosti Karla B. zrušuje se pro nezákonnost nař. rozhodnutí potud, pokud se vztahuje i na nemovitosti, ohledně nichž byla podána již dříve žádost za propuštění ze záboru podle § 11 zábor. zák. a nestala se žádost tato zpětvzesím výpovědi bezpřed- mětnou; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná
Důvody: V návrhu, podaném u okr. soudu v N. H., datovaném 21. červnem 1922 navrhl žal. úřad, aby soud ten doručil st-li Karlu B. jako vlastníku resp. držiteli velkostatku výpověď z hospodaření na nemovitostech v návrhu tom blíže uvedených. V návrhu uvedeno, že hospodaření vypovídá se na 6 měsíců, počínaje dnem doručení a to v celém rozsahu a obsahu, jak st-li příslušelo z titulu jeho práva vlastnického resp. jako držiteli svěřenství s výhradou odvolání resp. zrušení výpovědi té, pokud se týče objektů, které budou ze záboru propuštěny neb vyloučeny rozhodnutím stpú dle § 3 a) a 11 zák. z 16. dubna 1919 č. 215 Sb.
Proti tomuto opatření stpú směřuje stížnost podaná Karlem B. a Adolfem W. jako kurátorem svěřenství a potomstva, která namítá:
1. že výpověď nebyla doručena i kurátorovi svěřenství a nejbližším čekatelům, když velkostatek vl. č. — zemských desk jest majetkem svěřenským,
2. že výpověď nesrovnává se s cílem a účelem zákonů o pozemkové reformě, poněvadž největší část půdy, totiž lesy, nemá býti přidělena, nýbrž ponechána ve vlastnictví státu,
3. že výpověď stihá i ony nemovitosti, o jichž vyloučení ze záboru, bylo dne 5. ledna 1922 žádostí u žal. úřadu žádáno a sice jednak dle § 3 a), jednak dle § 11 zábor. zák.
O stížnosti té uvažoval nss takto:
I. Adolf W., který označuje se ve stížnosti jako kurátor svěřenství a potomstva, stěžující si zřejmě spolu s Karlem B., držitelem a uživatelem svěřenství, za svěřenství samo jako vlastníka nemovitostí, jichž se nař. výpověď také týká. Toto zastoupeno je však nikoli pouze kurátorem a dočasným držitelem, nýbrž i nejbližšími čekateli, kteří však stížnost nepodávají a není proto svěřenství náležitě zastoupeno (srov. nález tohoto soudu Boh. 1245 a řadu jiných). Musila tedy stížnost, pokud jest vznesena za svěřenství, býti odmítnuta pro nedostatek formální legitimace.
II. Karel B. jako dočasný držitel na svěřenském statku hospodařící a majitel nemovitostí svěřenským svazkem nestížených je ovšem k podání stížnosti legitimován, poněvadž do jeho práva bylo nař. opatřením zasaženo (§§ 12 a 18 zák. náhr.) a bylo tedy stížnost, pokud jím je podána, podrobiti věcnému přezkoumání.
Pokud jde o jednotlivé námitky, zaujal k nim nss toto stanovisko:
Námitka ad 1. shledána byla nepřípustnou. V § 20 cit. z. stanoveno, že proti výpovědi přísluší osobě hospodařící stížnost k nadřízenému soudu z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení části I. c) (§§ 12—25) tohoto zákona. Předpisy o doručení, jichž porušení právě stížnost touto námitkou vytýká, obsaženy jsou právě v zákoně náhradovém části I. c) a proto je pro porušení jich přípustná pouze stížnost: k nadřízenému soudu řádnému, což uplatňování námitky té ve stížnosti podané u nss-u dle § 3 a) zák. o ss vylučuje.
Námitkou ad 2. neuplatňuje stl-l porušení zákona náhradového, resp. přesněji řečeno porušení jeho části I. c). nýbrž tvrdí, že porušeny byly zásady a cíle zákona záborového a přídělového. Nelze proto námitku tu odmítati s poukazem na § 20 cit. zák. a § 3 a) zák. o ss. Ovšem vývody, kterými se tu st-l snaží prokázati nezákonnost nař. opatření, zakládají se na mylném názoru, že stát zabranou a převzatou půdu musí přiděliti a smí si část její ponechati nejvýše k účelům všeobecně prospěšným. Z důvodů vyslovených ve zdejším nálezu Boh. 1778 trvá nss na názoru, že stát není povinen každý převzatý statek podrobiti přídělu, nýbrž že může jej i celý pro sebe podržeti a to nikoli pouze pro účely všeobecně prospěšné. Proto shledána tato námitka stížnosti bezdůvodnou, při čemž nehleděno k tomu, že nař. opatření vlastně ani neobsahuje žádného výroku o tom, jak stát s půdou, kterou převzíti hodlá, naloží.
Ad 3. Při ústním líčení označil zástupce žal. úřadu námitku ad 3 jako nepřípustnou dovozuje, že mohl by ji vznésti — pokud jde o statky svěřenské — pouze vlastník, tedy svěřenství samo. Názor ten však nss nesdílí. I osoba na zabrané půdě hospodařící může se proti výpovědi brániti námitkou, že jde o půdu, jejíhož ponechání dle § 11 zábor. zák. neb vyloučení ze záboru dle § 3 a) zábor. zák. se vlastník domáhal. Vždyť námitkou tou neuplatňuje žádný z těchto nároků, nesporně jen vlastníku příslušejících, nýbrž brání se jen proti zasažení do vlastního práva, na statku hospodařiti. Proto bylo se i touto námitkou stížnosti obírati a to nejen pokud jde o alodní, nýbrž i svěřenský majetek.
Při ústním líčení uvedl zástupce žal. úřadu dále, že výpověď ohledně většiny pozemků byla vzata zpět a že o nároku dle § 3 a) zábor. zák. bylo před danou výpovědí rozhodnuto zamítavě rozhodnutím z 25. ledna 1922. St-l správnost těchto tvrzení uznal, namítl však, že zpětvzetím výpovědi nebyl uspokojen, poněvadž zpětvzetí stalo se s výhradou práva, dáti výpověď novou.
Pokud jde o odvolání výpovědi shledal nss, že jím stala se stížnost, pokud se týká i nemovitostí, ohledně nichž byla výpověď vzata zpět, bezpředmětnou, poněvadž byl tím vzat stížnosti podklad potud, pokud jde o nemovitosti uvedené ve výpovědi odvolané. Na tom nemění ničeho, že si úřad vyhradil dáti výpověď novou, poněvadž tato výhrada nealteruje nikterak účinky odvolání výpovědi, která tím vůbec byla se světa sprovozena. Dá-li stpú výpověď novou, má i st-l proti ní nové právo stížnosti.
Proto mohou předmětem úvah nss-u býti jen ony nemovitosti, ohledně nichž výpověď zpět vzata nebyla.
Co do věcí trvá nss z důvodů, jež podrobně rozvedeny jsou ve zdejším svrchu cit. nálezu Boh. 1778, na názoru tam vysloveném, že stpú nesmí výpověď svoji vztáhnouti také na nemovitosti, jichž vyloučení resp. propuštění ze záboru (§ 3 a) a § 11 záb. zák.) bylo se před výpovědí domáháno, dokud o těchto nárocích nerozhodl.
O nárocích na vyloučení dle § 3 a) záb. zák. bylo však před danou výpovědí svrchu uvedeným rozhodnutím zamítavě rozhodnuto, jak st-l výslovně doznal a jeví se tedy výtka čerpaná z ustanovení § 3 a) záb. zák. bezdůvodnou.
Úřad vztáhl však svoji výpověď i na nemovitosti, jichž ponechání dle § 11 záb. zák. bylo žádáno. Tím přišel v rozpor se zákonem. Bylo tedy stížnosti, pokud jde o nemovitosti, na něž uplatněn byl před danou výpovědí nárok dle § 11 záb. zák., pokud výpověď ta nebyla vzata zpět, vyhověti a nař. rozhodnutí v tomto směru dle § 7 zák. o ss zrušiti.
Výsledek tento nemohl býti odvrácen, ani kdyby byla správnou okolnost, zástupcem žal. úřadu při veřejném líčení uplatněná, že žádost ona byla vznesena za fideikomis pouze uživatelem, tedy osobou nelegitimovanou a proto že k ní nebylo třeba přihlížeti, ježto i úvaha o legitimaci žadatelově patří k vyřízení dotčené záležitosti, které dosud formálně vydáno nebylo.
Nezákonost nař. rozhodnutí, pokud bylo zrušeno,.není sanována doložkou, obsaženou v návrhu žal. úřadu, obsahujícím nař. opatření, že totiž žal. úřad vyhrazuje si odvolání resp. zpětvzetí výpovědi, pokud se týče objektů, jež jeho rozhodnutím budou propuštěny neb vyloučeny dle §§ 3 a) a 11 záb. zák., poněvadž doložkou tou vyhrazuje si úřad teprve budoucí zpětvzetí výpovědi, z čehož zřejmo, že se výpověď daná na objekty ony vztahuje, což dle názoru nss je v rozporu se zákonem.
Vycházeje z těchto úvah rozhodl nss, jak v enunciátě je uvedeno.

Citace:

č. 2922. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1086-1089.