Čís. 1330.

Dle § 918 obč. zák. lze odstoupiti od smlouvy, byla-li smluvníkem dána lhůta ke splnění smlouvy. Předchozí pohrůžky, že bude od smlouvy ustoupeno, netřeba.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1921, Rv I 670/21.)
Žalovaný prodal roku 1917 žalobci pozemek čkat. 856 za 1 000 K, jež žalobce ihned zaplatil. Žalobce užíval pak pozemku po léta 1918 a 1919, aniž by byl převod vlastnictví na něho vtělen do knih pozemkových, a když mu bylo roku 1920 knihovními vlastníky, jimž žalovaný mezi tím byl onen pozemek znovu prodal, v dalším užívání bráněno, žádal nejprve žalovaného o splnění smlouvy do 14 dnů a když tento na dopis neodpověděl, domáhal se po 3 nedělích vrácení kupní ceny. Ježto ani tomuto návrhu žalovaný nevyhověl, domáhal se ho žalobce žalobou, již procesní soud prvé stolice zamítl a uvedl mimo jiné v důvodech: Žalobce jako naturální vlastník má pouze osobní nárok na žalovaného, by mu opatřil knihovní připsání vlastnictví. Není tedy nárok, který žaloba činí, právně odůvodněn. Nárok nelze odůvodniti ani v § 1435, obč. zák., neboť právní důvod, aby si žalovaný peníze podržel, dosud nepřestal, neboť smlouva, kterou se žalobcem ujednal, dosud zrušena nebyla. Žalobce za jednání sice jal se to tvrditi, odvolávaje se na § 918 obč. zák. a § 110 nov. ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák., avšak tam jest ustanoveno, že 1. strana musí prohlásiti, že nechce žádati splnění a náhradu škody, 2. musí druhé straně dáti přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění, 3. uplyne-li pak tato lhůta, může prohlásiti ustoupení od smlouvy. Ani jedné z těchto podmínek vyhověno nebylo. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Žalobce, koupiv od žalovaného pozemek, v knize pozemkové zapsaný, měl právo, žádati na žalovaném, aby mu zjednal možnost knihovního zápisu práva vlastnického, jak také prvý soudce správně uznává, nesprávně ovšem usuzuje, že jen tohoto nároku se může žalobce žalobou domáhati. Žalobce za to žádal také dopisem ze dne 6. května 1920. Dle § 918 obč. zák. v doslovu § 110 novely z roku 1916 může strana když druhá strana neplní v čas, nebo vůbec dle smlouvy, žádati buď splnění a náhradu škody pro opoždění, nebo může, stanovíc přiměřenou lhůtu k dodatnému plnění, prohlásiti, že od smlouvy ustupuje. Žalobce žádal dopisem ze dne 6. května 1920 za splnění do 14 dnů; žalovaný nejen nesplnil, nýbrž na dopis vůbec neodpověděl a žalobce dopisem ze dne 25. května 1920, tedy až za tři neděle na to žádal za vrácení kupní ceny. Tím zajisté zřetelně prohlásil, že od smlouvy ustupuje. Oprávněn k tomu byl dle citovaného ustanovení § 918 obč. zák., když lhůta 14denní, v dopise prvém daná, marně uplynula. Ostatně, kdyby žalovanému nebyl dopis druhý dost jasným projevem vůle žalobcovy, zajisté ji seznal ze žaloby, která podána byla teprve 15. srpna 1920 a žalovaný ani netvrdí, že do té doby nabízel se smlouvu splniti. Nějaké další podmínky pro ústup od smlouvy zákon nestanoví. Prohlášením žalobcovým v druhém dopise byla tedy smlouva zrušena a tím odpadl důvod, aby žalovaný kupní cenu si podržel, a jest žalobce oprávněn žádati ji zpět dle § 1435 a 1447 obč. zák. Toho také a ničeho jiného se žalobce žalobou domáhá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Údaje žalobní byly při roku dne 21. února 1921 doplněny v tom směru, že žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 6. května 1920, aby mu opatřil knihovní vlastnictví ke koupenému pozemku, a že když žalovaný tomuto vyzvání ve lhůtě mu dané nevyhověl, prohlásil, že od smlouvy ustupuje a žádá vrácení zaplacené kupní ceny. Nárok žalobcův zakládá se kdy na splnění smlouvy se strany žalovaného a rozsudek druhé stolice není tedy se žalobou takto doplněnou v rozporu. Dovolatel má za to, že tu nejsou podmínky ani § 1447 ani § 918 obč. zák. Otázka, zda jest opatření knihovního vlastnictví pro kupitele pozemku nemožným v případě, když byl tento pozemek prodán třetí osobě a tato se stala knihovní vlastnicí, může býti spornou a lze připustiti, že plnění absolutně nemožným není. Avšak touto otázkou není třeba se zabývati, poněvadž žaloba nezní na plnění a předmětem sporu jest jen otázka, zda byl žalobce oprávněn od smlouvy ustoupiti a kupní cenu zpět žádati. Proto jest také lhostejno, zda stalo se plnění nemožným náhodou, či vinou některé strany. Že žalobce knihovním vlastníkům ustoupiti musil, o tom není pochyby vzhledem k ustanovení § 431 a 440 obč. zák. Žalobce, jemuž příslušel proti žalovanému z kupní smlouvy nárok na knihovní převod práva vlastnického ke koupenému pozemku, žádal od žalovaného dopisem ze dne 6. května 1920 toto plnění a byl oprávněn, když ve lhůtě odpovědi nedoslal, ustoupiti od smlouvy, což učinil dopisem ze dne 25. května 1920 (§ 918 obč. zák.). Není správným tvrzení dovolatele, že se žalobce nezachoval podle předpisu § 918 obč. zák. Projev vůle, žádati vrácení kupní ceny, stal se v dopise shora citovaném výslovně, nikoli jen mlčky ne konkludentním činem. Žalobce dal žalovanému ke splnění smlouvy lhůtu a po jejím marném uplynutí prohlásil, že od smlouvy ustupuje. Tím vyhověl ustanovení citovaného §u. Předcházející pohrůžky, od smlouvy ustoupiti, tento § nevyžaduje. Žalovaný ani na vyzvání žalobcovo ani za sporu neprohlásil ochotu knihovní vlastnictví ke koupenému pozemku žalobci opatřiti. Jest proto návrh žalobcův na vrácení kupní ceny odůvodněn. Nesprávný jest rovněž názor dovolatelný, že by žalobce mohl v případě nemožnosti plnění žádati náhradu škody a nikoli vrácení kupní ceny. Nehledě k tomu, že kupní cena tvoří právě škodu, kterou žalobce trpí tím, že nemůže nabýti knihovního vlastnictví k pozemku, který koupil a že pozbyl nyní též vlastnictví naturálního k němu, jest nárok na vrácení kupní ceny odůvodněn výslovným ustanovenou § 921 a 1435 obč. zák.

Citace:

Čís. 1330. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 857-858.