Ředitelství finanční zemská

viz Úřady finanční.

Ředitelství pošt a telegrafu

viz Poštovnictví.

Řehole

(Řády náboženské, Ordines religiosi).
I.

Pojem

.
Život řeholní vznikl ze snahy Bohu co nejdokonaleji sloužiti a dle toho poslouchati nejen příkazů, nýbrž i rad, vystříhati se zneužívání statků pozemských a vlastních sil а k vůli vystříhání se toho zneužívání zcela vzdáti se statků pozemských, života rodinného a osobního svobodného sebeurčení, čehož lze nejlépe dosici společným spolužitím dle pevně vytčených pravidel životních a trvalou vázaností sliby. Osoby takto spolčené tvoří pak v křesťanské obci zvláštní stav, jenž se v mnohém liší od stavu duchovního i laického. K tomuto zvláštnímu stavu а k pevné řeholi životní poukazuje výraz »ordo«, na účel zvláštní bohoslužby a na vázanost’ k ní vztahuje se pak výraz »religio«. Podstata řeholnictví spočívá dle toho ve třech naznačených slibech: slibu dobrovolné chudoby, ustavičné zdrženlivosti a poslušnosti k představeným. Zejmena touto poslední umožňuje se teprve tu více tu méně spolužití více osob; přes to užívalo se výrazu »mnich« (monachus od μόνος jediný), který poukazoval na poustevnický život nejstarších asketů, i ohledne kenobitů (od χοινός — společný a βίος = život) a též i dům pobytu jich sloužící zván byl monasterium. Pro řeholnice obvyklý výraz »jeptiška« pochází z egyptského a značí »nevdaná«. Sliby mohou býti různého druhu. Sliby mohou býti učiněny na určitý čas (sliby dočasné) neb na doživotí (sliby věčné); tyto lze opět složití způsobem méně slavnostním (sliby jednoduché) neb způsobem slavnějším (sliby slavné). Jednoduché sliby mohou býti zrušeny jak řeholním společenstvem propuštěním dotyčného, tak dobrovolným vystoupením udělenou dispensí; slavné sliby může společenstvo jen stěží zrušiti a pokud se týče propuštěného, není to nikdy úplně možno; mimo to mají slavné sliby v zápětí daleko přísnější závazek, zvláště nezpůsobilost’ jmění nabývati a manželství uzavírati,) kdežto jednoduché sliby o sobě činí taková jednání nedovolenými. Katolická církev pokládá za řehole v přísném smyslu neb za řehole formální jen takové, ve kterých se skládají slavné sliby. Slavnost’ slibů řeholních nespočívá však v nějakých vnějších solenitách neb ve vyšším stupni subjektivního se oddání účelu řádovému, nýbrž slavnými jsou ty sliby, které církev za slavné pokládá, a formálními řády jsou tudíž ty, jež byly nejvyšší církevní autoritou v tomto smyslu schváleny. Všechny ostatní jsou jen řády v širším smyslu a slují dnes obyčejně kongregacemi.
II.

Dějinný vývoj a organisace.

Od počátku 4. století po Kristu rozkvetl život mnišský neobyčejně rychle a mocně předkem v Egyptě a brzy i v ostatním Orientu, pokud se tento stával křesťanským. Z vynikajících mužů rozvoj tento podporujících sluší předkem jmenovati sv. Basilia († 379), jehož řádovou řeholí řídí se dnes všichni řecko-východní mniši. I na západě vyskytují se ve 4. a 5. století všude mniši, kteří však ještě nikde nejsou jednotně a pevně zorganisováni. Je zorganisoval teprve sv. Benedikt z Nursie († 543) a i na dále byl to řád Benediktinů, který ve všech křesťanských zemích evropských pustil hluboko kořeny a vynikajícím způsobem zúčastnil se zavádění nové vzdělanosti a rozšiřování křesťanského učení v zemích ještě pohanských. Zvláštním pokrokem benediktinské řehole je zavedení doživotních slibů po přestálém noviciáte a velmi účelné uspořádání činnosti řádové rozdělené v modlitbu a práci. Zmíniti se jest o řeholi slavného učitele církevního sv. Augustina (†430), na jejíž základě ustavilo se množství řádů v pozdějším středověku.
Ježto pílí a šetrností mnichů nabyly jednotlivé domy řádové brzy značného majetku, ohrožena byla tím přísná disciplina v mnohém směru; osoby nepovolané zmocňovaly se opatství, mniši prohřešovali se slibům svým. Bylo třeba časem oprav. Původně samostatné jednotlivé domy řádové byly spojeny ve větší svazky, které též sluly kongregacemi, na př. kongregace Clugnská, z Camoldoli, Hirsan. Nové větve utvořily se na základě zostřené řehole ze starého řádu Benediktinů, jako Cisterciáci. Podstatná změna nastala však tím, že téměř současně sv. František z Assisi († 1126) a sv. Dominik († 1121) založili dva velké řády, kde nejen, jak dosud, jednotliví členové, nýbrž i dům řádový neb komunita majetku míti nesměl, nýbrž byl na almužnu odkázán (odtuď mendikanti neb řády žebravé). K tomuto zařízení připojili se později též Karmelitáni, Servite a Augustiniáni; Dominikáni vrátili se však později k společnému majetku a i mezi Františkány a Karmelitány utvořila se brzo vedle přísné observance i observance mírnější; konventuálové, kteří budovali větší konventy a krásnější kostely, obuv nosili (»Calceati« protivou k »bosákům«; neb »Discalceati«) a jiných ulehčení si dopřávali. Další změny, jež mendikanti způsobili v pozdějších řádech, jsou ty, že nyní domy řádové několika zemí podléhaly provinciálnímu představenému, jenž z pravidla sídlel v Římě. Tím vzala za své posavádní stabilitas loci, dle níž každý mnich setrvati měl v domě, v němž do řádu vstoupil, a byla tudíž tím docílena možnosť jednotlivce na více místech upotřebiti. Konečně bylo změněnému duchu času i tím vyhověno, že s posavádním převahou pozorovacím (kontemplativním, t. j. pozorování pravd náboženských věnovaným) Životem spojen byl i život více aktivní, milosrdným skutkům, kázáním a jinakým službám správy duší věnovaný. Novověkým řádům není již kontemplace účelem, nýbrž spíše prostředkem k povznesení a oduševnení činnosti. Od 16. století nevznikly vůbec skoro žádné nové řády v přísném smyslu, nýbrž jen kongregace, jejichž svobodnější ústava umožňuje jim spíše sloužiti rozmanitým účelům vyučování, ošetřování nemocných, misií atd. Zvláště to platí o ženských kongregacích protivou k vlastním řádům ženským, při nichž jest přísná klausura (t. j. ustavičná uzavřenost uvnitř domu řádového) nezbytnou. Založení nových kongregací a tím spíše i založení nových domů kongregacemi již stávajícími může dle platného práva církevního schváliti biskup diecesální; jen když ústav takový se osvědčil po delší dobu, bývá mu uděleno papežské pochválení neb odporučení, což však podstatně sluší lišiti od aprobace v odst. I. dotčené, kterou se totiž ústav povyšuje za řád formální. Ku složení jednoduchých slibů žádá se odbytý jednoroční noviciát v témž ústavu a stáří 16 roků; slavné sliby mohou býti složeny teprve za 3 léta po jednoduchých. Složení slibů sluje též vyznáním (professio), a ten kdo slib skládá, nazývá se odtud professus. Okolnosť, že professi přijímají též duchovní svěcení (viz čl. Duchovenstvo), jak se to dnes většinou děje, nemá zvláštního vlivu na postavení, jehož professi nabyli. Z jurisdikce diecesálního biskupa jsou řády ve všech vnitřních t. j. řádových záležitostech vyňaty (eximovány) a podléhají jen svému představenému, jich vnější činnost, najmě správa duší, podléhá však biskupovi, a ústavy ženské jsou vůbec pod jeho dohledem. Nejvyšší instancí pro sporné případy je římská congregalo episcoporum et regularium.
III. Přehled mužských řádů dle nynější officielní obvyklé klassifikace.
1. Řeholní kanovníci (dle řehole sv. Augustina): a) z Lateránu (v Rakousku na př. v Klosterneuburce, ve sv. Florianu, v Herzogenburku a j.). b) Premonstráti (na př. na Strahově v Praze, v Teplé, v Neureischi, Gerasu, Wiltenu a j.). c) Sv. Kříže.
2. Mnnišské řády; z těch nejznámější: řečtí Basiliani (rusínští v Haliči), rumunští v Sedmihradech, Benediktini s mnohými kongregacemi (na př. Beurounskými a Emauskými v Praze zastoupeni) a slavnými ústavy v Melku, Kremsmiinsteru, Göttweihu, Saitenstettenu, Admontu, Rajhradě, sv. Markétě, Broumově a j.); Cisterciáti (na př. v Oseku, ve Vyšším Brodě, Sv. Kříži, v Lilienfeldu, Zwettlu a j.); Trapisté, Kartouzští atd.
3. Mendikanté: Dominikáni, Františkáni (odvětví: Observanti, Konventuálové neb Minorité, Kapucíni a j.) ; Augustini-eremité, Karmelitáni, Serviti, Milosrdní bratří atd.
4. Řeholní klerikové: Theatini, Barnabité, Jesuité, Piaristé etc. Kromě těchto 4 tříd vlastních řádů jsou ještě :
5. Duchovní řádové rytířští: řád německých rytířů (s náčelnictvím v Rakousku), Johannité nebo Maltáni (s priorátem v Praze a j.),
křižovníci s červenou hvězdou (sídlo generálního velmistra v Praze).
6. Duchovní společenstva neb kongregace ve velkém počtu; mezi nimi Lazaristé, Redemptoristé neb Liguoriani, Passionisté, Maristé a řada jiných společenstev, hlavně za účelem zahraničných misií.
7. Náboženské ústavy (laická společenstva), mezi nimi Alexiani a křesťanští školní bratři jsou nejznámější. (Viz čl. Kláštery.)