Čís. 1352.

K pojmu »směnky z ochoty«.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1921, Rv I 956/21.)
Žalovaný podepsal směnku jako vydatel a indosant. Proti směnečnému platebnímu příkazu namítl mimo jiné, že směnku podepsal pouze z ochoty. Procesní soud prvé stolice zrušil směnečný platební příkaz, maje za to, že žalovaný se nechtěl svým podpisem zavázati. Odvolací soud ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Důvody: Prvý soud zjistil, že se společník žalující strany Siegfried H. obrátil na žalovaného se žádostí, by mu svým podpisem na zažalované směnce umožnil její eskomptování dále, že o podpisu žalovaného na této směnce nedošlo mezi stranami k žádnému bližšímu ujednání a že spolupodpis žalovaného na směnce byl požadován pouze za tím účelem, by banka směnku tu přijala k eskomptu, aniž bylo dále požadováno, aby se žalovaný za směnečnou hodnotu osobně zavázal. Tato zjištění odpovídají výsledkům průvodního řízení a jsou tudíž bezvadná. Avšak prvý soud tato zjištění a tím i výsledky průvodního řízení dle náhledu soudu odvolacího ocenil nesprávně, tedy i nesprávně věc posoudil po stránce právní, maje za to, že již o sobě tím, že podpis žalovaného na směnce byl dán z ochoty, bylo vyloučeno směnečné ručení žalovaného vůči žalobkyni. Dle čl. 81 sm. ř. již sám podpis na platné směnce zakládá směnečný závazek, aniž bylo potřebí další úmluvy o tom, zda podepsavší osoba přejímá osobní ručení čili nic. Směnečný dlužník může vůči majiteli směnky uplatňovati pouze takové námitky, jež vyplývají z práva směnečného, nebo příslušejí mu bezprostředně právě proti žalobci (čl. 82 sm. ř.). Tvrdí-li tedy žalovaný, že svým podpisem na zažalované směnce nepřevzal žádného směnečného závazku, náleží mu, aby prokázal, že tento směnečný závazek vůči žalobkyni byl výslovně neb alespoň dle zřejmého úmyslu obou stran vyloučen, že tedy bylo ujednáno, že příjemce směnky, v případě, o nějž jde, žalobkyně převzala závazek, že směnku sama vyplatí. Že se taková smlouva mezi stranami nestala, připustily obě strany, byvše o tom slyšeny. Dle jich seznání nebylo při podpisu směmky žalovaným mezi stranami ujednáno nic bližšího a nikdy nevyslovil Siegfried H., že žalovaný svým podpisem na směnce nemá převzíti směnečného závazku. Avšak ze zjištěného postupu při podpisování směnky nelze ani bezvadně souditi, že souhlasný úmysl obou stran směřoval k tomu, aby byl směnečný závazek žalovaného vyloučen. Z toho, že žalovaný, jak sám tvrdí, směnku podepsal toliko z ochoty a proto, že o to byl požádán, lze usuzovati pouze tolik, že on žádného směnečného závazku nechtěl převzíti, nelze však dovoditi, že se žalobkyně takového jeho závazku vzdala, neboť i směnečné závazky lze převzíti z pouhé ochoty. Ani tím, že žalovaný prý žalobkyni svým podpisem na směnce prokázal službu, nemění se na věci ničeho, ježto ve skutečnosti služba nebyla prokázána žalobkyni, nýbrž směnečné dlužnici, totiž firmě S. a spol., jejíž majitelem je bratr žalovaného. Neboť této mělo býti ulehčeno eskomptováním oné směnky. Jí musilo záležeti na tom, aby směnka byla eskomptována, ježto v případě, že by se tak nebylo stalo, musila očekávati, že na ní žalobkyně požádá buď placení nebo jiné zajištění. Podepsal-li tedy žalovaný směnku, třeba k žádosti žalobkyně, a to za tím účelem, aby směnka byla bankou eskomptována, neplyne z toho nikterak nutně, že se tím žalobkyně chtěla zříci směnečného ručení strany a že se chtěla zavázati k tomu, že směnku tu vyplatí sama, neboť podpis žalovaného na směnce v prvé řadě byl požadován v zájmu přímé dlužnice směnečné, i když o něj žádala žalobkyně sama. Nikterak však nebyl prokázán opačný úmysl strany žalující.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolacímu soudu neušlo, že zažalovaná směnka jest vlastní směnkou na vlastní řád, ježto vydatelé jsou totožni s remitenty. Na tom nemění ničeho okolnost, že na směnce zdánlivě jako trasátka uvedena jest firma S. a spol., neboť dle obsahu směnky zavazuje se táž firma spolu s Richardem S-em a Drem Emilem S-em, že zaplatí směnečnou sumu na svůj vlastní řád, t. j. sobě, což jest podstatným příznakem vlastní směnky na vlastní řád. Proto nelze ani tvrditi že jde snad o trasovanou vlastní směnku na vlastní řád, nehledíc k tomu, že místo vydání se neliší od místa platebního, k němuž jest připojen toliko domicil. Zda takové směnky — i když byly později indosovány — vůbec jsou platny, jest v literatuře a judikatuře sporno, i poukazuje se v tom směru na vývody v Grünhutově díle »Wechselrecht« § 56 pozn. 14 a § 59 č. 3 a pozn. 8. Dovolací soud nepokládá však za potřebí, by se v tomto případě obíral touto otázkou, poněvadž žalovaný v té příčině nic nenamítal, a poněvadž jde o případnou vnitřní vadnost směnky, ke které nelze míti zření bez námitky žalovaného z moci úřední. Rozhodující význam měla by naznačená otázka, kdyby dosud platil § 104 j. n. ve svém původním znění, dle něhož rozepře, spadající pod obecnou právomocnost, nemohly úmluvou stran (výslovně nebo mlčky) býti vzneseny na soud kausální. Neboť pokud by nešlo o platnou směnku, rozepře tedy nebyla vznikla z jednání směnečného, a proto nebyla dána příslušnost obchodního soudu (senátu) dle § 51 čís. 3 j. n., nýbrž příslušnost obecná, bylo by sporné řízení provedené přes to u obchodního soudu, stiženo zmatkem § 477 čís. 3 c. ř. s., k němuž bylo by hleděti z povinnosti úřední. Po novelisaci § 104 j. n. (čl. 4. čís. 21 cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák.), který nyní nevylučuje zmíněné prorogace, není tu však dotčeného zmatku; jiný zmatek § 477 c. ř. s. pak vůbec v úvahu nepřichází. Žalovaný uplatňuje dovolací důvody § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s., leč neprávem. Vadnosti odvolacího řízení po rozumu § 503 čís. 2 c. ř. tu není, neboť okolnosti, v jichž neprobrání a nezjištění žalovaný spatřuje vytýkanou vadnost, nemají významu pro spor rozhodujícího, jak vysvitne z toho, co bude uvedeno k dovolacímu důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. Dovolací důvod § 503 čís. 3 c. ř. s. není po zákonu dolíčen, poněvadž dovolatel nedokazuje, že rozsudek odvolacího soudní spočívá v podstatných částech na předpokladech skutkových, kteréž odporují spisům. Ani výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), není oprávněna. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu procesního; dovolací soud jest jimi vázán, i dlužno tedy položiti je za základ též rozsudku soudu odvolacího. Nesporno jest, že žalovaný podepsal zažalovanou směnku jako vydatel a indosat bez jakékoliv výhrady. Správně vytkl soud odvolací, že platí proto dle čl. 81 sm. ř. i bez zvláštní úmluvy zákonná domněnka, že žalovaný chtěl se svým podpisem směnečně zavázati, a to i vůči žalobkyni jakožto příjemkyni směnky. Tvrdil-li žalovaný, že tomu tak nebylo, že vůči žalobkyni směnečným podpisem neměl převzíti a nepřevzal závazku, zaplatiti jí směnečnou sumu, a že může to dle čl. 82 sm. ř. namítati žalobkyni, bylo na něm, by přesně dokázal pravdivost svého tvrzení. V té příčině žalovaný namítal, že podepsal směnku na žádost žalobkyně jen z ochoty. Netřeba zkoumati, komu měla podpisem směnky ochota býti prokázána, zda žalobkyni, které záleželo na tom, by směnka byla bankou eskomptována, či dlužnici (firmě S. a spol), jíž mělo zpeněžením směnky býti ulehčeno, či snad oběma, neboť správně uvedl soud odvolací, že možno z ochoty převzíti i závazek směnečný. Záleží spíše na tom, zda bylo mezi žalobkyní a žalovaným ujednáno, že žalovaný svým směnečným podpisem, jejž z ochoty připojil, nemá žalobkyni směnečně ručiti, pokud se týče, že žalobkyně nemá býti oprávněna, žádati na něm směnečného placení, nýbrž že vyplatí sama směnku, bude-li to od pozdějšího majitele směnky požadováno, neboť v tom spočívá pravá podstata směnky z ochoty. Že takovéto ujednání výslovně se nestalo, připustily obě strany, byvše k důkazu slyšeny. Ujednání mohlo se ovšem státi také mlčky (§ 863 obč. zák.), ale okolnosti, přednesené v tom směru v prvé stolici a zjištěné v rozsudcích nižších soudů, nejsou takové, by nutkaly k závěru, že srovnalou vůlí obou stran byl vyloučen směnečný závazek žalovaného vůči žalobkyni, nýbrž dopouštějí i možnost opaku. Neboť, že žalovaný podepsal směnku k žádosti Siegfrieda H-a za tím účelem, aby umožnil eskompt směnky, aniž bylo mezi nimi něco bližšího ujednáno, zejména žádáno, by žalovaný osobně se zaručil za směnečnou sumu, není ještě důkazem, že žalobkyně nepokládala směnečný podpis žalovaného též za zjištění své směnečné pohledávky proti firmě S. a spol., jak veřejný společník žalující firmy Siegfried H. při svém výslechu jako strana udal. Neprovedl-li však žalovaný v tom směru přesného důkazu, jemu náležejícího, nemůže se úspěšně brániti proti směnečnému příkazu platebnímu, který byl vydán proti, němu na základě směnky jím podepsané. Právem tudíž odvolací soud změnou rozsudku prvého soudu zachoval směnečný příkaz platební v platnosti potud, pokud žalobkyně sama při ústním líčení setrvala na žalobním žádání.

Citace:

Čís. 1352. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 892-894.