Č. 2890.

Profesoři vysokých škol. — Státní úředníci: I. * Předpis 1. odst. § 9 vl. nař. ze 14. května 1920 č. 349 Sb. o osobním přídavku z důvodu vál. pololetí neodporuje zákonu. — II. * Podmínkou přiznání osobního přídavku podle § 1 č. 2. zák. č. 457/1919 o připočtení válečných pololetí jest též, aby úředník, o nějž jde, dosáhl nejvyššího stupně platového nejpozději 1. října 1918. — III. Kterak se měnilo schéma platové a lhůt v platového postupu vysokoškolských profesorů v letech 1918 až 1920.
(Nález ze dne 20. listopadu 1923 č. 19 741.)
Prejudikatura: od. II. Boh. 2044 adm.
Věc: Ph. Dr. Jos. T., profesor vysoké školy báňské v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Frt. Havelka) o osobní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze započetla st-li výnosem z 5. listopadu 1920 k jeho přihlášce na základě § 8 vl. nař. ze 14. května 1920 č. 349 Sb. 5 půlletí pro postup do vyšších požitků služebních a poukázala mu od 1. září 1919 vedle služného 18 408.— Kč, místního přídavku a drahotních přídavků osobní přídavek ročních 2100.— Kč. Koncem března 1921 byla výplata osobního přídavku zastavena. Na protest rektorátu vysoké školy báňské v Příbrami sdělila zsp v Praze výnosem z 8. června 1921, že st-li osobní přídavek nenáleží, jelikož dovršil nejvyšší stupeň platový teprve 1. prosince 1918 a proto byla výplata osobního přídavku zastavena. K rozkladu st-le uložil žal. úřad výnosem z 23. února 1922 zsp-é; aby ve věci vydala řádné prvoinstanční vyřízení s právním poučením o opravných prostředcích.
Na to zsp výnosem z 30. června 1922 sdělila st-li, že mu osobní přídavek podle § 9 nařízení č. 349/1920 nenáleží. Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů:
Po rozumu § 9 nař. č. 349 má na osobní přídavek nárok vysokoškolský profesor, který nejposléze dne 1. října 1918 dosáhl nejvyššího platového stupně a pro nějž by tedy započítání válečných let nemělo platového významu. Za nejvyšší platový stupeň u řádného profesora nutno pokládati po rozumu předpisů platných v rozhodné době pro nárok na osobní přídavek výše zmíněný (t. j. dne 1. října 1918), dosažení všech šesti tehdy normovaných čtyřletých přídavků po rozumu provisorní úpravy podle výnosu býv. min. kultu a vyučování ze 4. července 1918 č. 24041/VIl t. j. ročních 14 000.— K.
Poněvadž st-l dne 1. října 1918, pokud se tkne dříve vzhledem ke st-lově služební době, nejvyššího platového stupně výše uvedeného nedosáhl, ani dosáhnouti nemohl, neměl st-l na jmenovaný osobní přídavek vůbec nároku.
Zvlášť se zdůrazňuje se zřením k důvodům ve stížnosti st-lově obsaženým, že nelze pro dobu rozhodnou pro vznik nároku na osobní přídavek dle § 9 výše cit. vl. nař. anticipovati ustanovení § 2 zákona z 13. února 1919 č. 78 Sb., pokud se tkne § 1 nař. ze 14. května 1920 č. 349 Sb. a to vzhledem k výslovnému předpisu § 16 cit. zákona, jímž předpisy řečeného zákona, tedy i ustanovení jeho § 2 nabývají platnosti dnem 1. dubna 1919 a i ustanovení zmíněného vl. nař. se zřením k předpisu § 4 téhož nař. působí teprve od 1. září 1919.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Nejprve nutno zdůrazniti, že předmětem nař. rozhodnutí a tudíž i předmětem přezkoumání nss jest toliko otázka, zda st-li přísluší osobní přídavek podle § 9 vl. nař. ze 14. května 1920 č. 349 Sb., totiž osobní přídavek z titulu započtení válečných let, čili nic. Není však předmětem nař. rozhodnutí otázka eventuelního propočtení služební doby st-lovy podle zákona č. 222 z roku 1920 a prov. nař. č. 666 ex 1920.
Vzhledem k tomu nemůže se soud podle zásady §§ 2 a 5 zák. z 22. října 1875 č. 36 ex 1876 zaměstnávati oněmi výtkami stížnosti, které se domáhají nároku na propočtení služební doby podle uvedeného zákona a nařízení.
Pokud pak jde o osobní přídavek z titulu válečných let, jest uvážiti toto:
Řádní vysokoškolští profesoři, a to podle vyhlášky min. orby z 10. října 1907 č. 240 ř. z. též řádní profesoři vysoké školy báňské v Příbrami, měli před převratem podle zákona z 24. února 1907 č. 55 ř. z. základní služné rovnající se základnímu služnému 6. hodn. třídy státních úředníků, totiž ročně 6400 K a pět kvinkvenálek; první dvě po 800 K, třetí a čtvrtou po 1000 K a pátou 1200 K. Nejvyšší služné řádných vyskoškolských profesorů činilo tudíž 11 200 K, a dosáhl řádný profesor tohoto služného po 25 letech služby jako řádný profesor. Výnosem býv. min. kultu a vyučování ze 4. července 1918 č. 24.042/VII byly upraveny prozatím pro správní rok 1918/19 požitky profesorů na vysokých školách, podléhajících ministerstvu vyučování, tím způsobem, že zavedeno 6 kvadrienálek a to pět po 1200 a jedna po 1600 K. Dle tohoto prozatímního předpisu nabyl tudíž řádný profesor nejvyššího platu, t. j. 14 000 K teprve po 24 letech.
Usnesením min. rady z 20. října 1919 byla tato úprava s účinnosti od 1. července 1918 rozšířena i na vysokou školu báňskou v Příbrami, tudíž i na st-le.
Zákonem z 13. února 1919 č. 78 Sb. byly pak požitky vysokoškolských profesorů všech vysokých škol upraveny jiným způsobem, a to tak, že podle §u 2 tohoto zák. nejvyššího platového stupně dosáhne řádný profesor po 16 služebních letech. Tato úprava nabyla účinnosti 1. dubna 1919.
Podle čl. I. §u 2, 1. odst. zákona z 7. října 1919 č. 541 Sb. a dle čl. III a zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z roku 1920 zavedeny místo kvadrienálek trienálky, takže od doby účinnosti zákona č. 541/19 a č. 2/20, t. j. od 1. září 1919 nabývá řádný vysokoškolský profesor požitků nejvyšších po 12 letech služby jako řádný profesor.
Zákonem z 23. července 1919 č. 457 Sb. nařízeno bylo zvýšené započtení válečných let a to podle § 5 téhož zákona i pro státní osoby učitelské.
K provedení uvedených tří zákonů č. 78 ex 1919, č. 541 ex 1919 a č. 457 ex 1919, dále zákonů č. 25/20 a č. 2/20 v příčině vysokoškolských profesorů vydáno bylo pak shora uvedené vl. nař. č. 349 ex 1920, které, jak z obsahu bylo zjevno, a proto, že nařízení to provádí různé zákony, obsahuje též předpisy různých kategorií.
Provedení zákona o připočtení válečných let obsaženo jest v §§ 8 a 9 cit. nař., které stanoví jednak (§ 8), že vysokoškolští profesoři, kteří byli 1. listopadu 1918 v aktivní službě, postupují za každý kalendářní rok 1914-1918, v němž byli alespoň 6 měsíců v aktivní státní službě civilní nebo za této služby konali aktivní službu vojenskou vždy o půl roku dříve do vyšších služebních požitků než měli 1. října 1918, jednak (§ 9), že dosáhl-li vysokoškolský profesor 1. října 1918 nebo dříve již nejvyššího stupně platového, poskytne se mu po uplynutí dalších 4 let od dosažení nejvyššího stupně, do nichž se započítávají válečná půlletí a jež se 1. zářím 1919 zkracují na 3 léta, osobní do pense započítatelný přídavek.
Z této textace jest zřejmo, že nařízení toto přizpůsobuje předpisy zákona č. 457/19 o připočtení válečných let na poměry vysokoškolských profesorů a že tudíž výhody z tohoto nařízení co do připočtení válečných let plynoucí nemohou býti větší než výhody plynoucí státním úředníkům ze zákona č. 457/19.
Stížnost v tomto směru nejprve vytýká tu okolnost, že § 9 nař. dává osobní přídavek podle obdoby §u 1 č. 2 zákona č. 457 toliko oněm vysokoškolským profesorům, kteří dosáhli 1. října 1918 nebo dříve nejvyššího stupně platového, tvrdíc, že onen termín není v zák. ustanoven, a vytknul st-l při veřejném ústním líčení uvedenému nařízení v tomto směru nezákonnost. Této námitce nelze však přiznati důvodnost; neboť stanovení onoho termínu v § 9 nař. souhlasí jednak s tím, že i § 1 zák. o válečných letech v č. 1 stejně jako nařízení v § 8 mluví o zvyšování požitků, které měli státní úředníci 1. října 1918, a stanoví pak zásadu, ze které — má-li býti dosaženo rovnoměrného přiznání výhod zák. č. 457/19 — nutno posuzovati všechny výhody zák. o vál. letech, zejména též výhodu podle § 1 č. 2 (viz též nález tohoto soudu Boh. 2044 adm., na který se podle § 44 j. ř. poukazuje), jednak s tím, že podle §u 8 tohoto zákona výhody z propočtení válečných let nabývají platnosti 1. říjnem 1918.
Že skutečně termín 1. října 1918 platí také pro výhody podle § 1 č. 2 zákona č. 457/19, plyne také ze zřejmého úmyslu zákona, aby osobní přídavek dostal jen ten, kdo z válečných let jinou výhodu nemá, tedy náhradou za to, že výhodu podle § 1 č. 1 již nemá; tomu však není tak u úředníka, který by byl normálně dosáhl nejvyššího platového stupně teprve po 1. říjnu 1918, poněvadž takový zaměstnanec má z válečných let již tu výhodu, že následkem započtení jich dosáhne nejvyššího platového stupně dříve, totiž 1. října 1918.
Stížnost dále se snaží dokázati, že předpis §u 9 liší se obsahově proto od předpisu §u 1 č. 2 zákona č. 457/19, poněvadž mluví o tom, že vysokoškolský profesor dostane osobní přídavek, »dosáhl-li« nejvyššího stupně platového, kdežto § 1 č. 2 zákona č. 457 dává přídavek ten úředníkům, »jsou-li« v nejvyšším stupni platovém. Ani tomuto názoru stížnosti nelze dáti za pravdu, neboť § 9, odst. 1 nařízení jest obsahově úplně stejně stylisován jako č. 2 §u 1 zákona č. 457, z jehož textu vynechává jen to, co se na vysokoškolské profesory nehodí (časový postup, postupová lhůta, atd.); záměna slov »jsou-li« výrazem »dosáhl-li« nemá však právního významu, naopak přizpůsobuje se lépe skutečnému stavu věcí, poněvadž v době účinnosti nařízení č. 349/20 jest ovšem správněji užíti času minulého pro skutečnost nastalou již dávno před tím, totiž nejpozději 1. října 1918, jest tedy použití tohoto slovesného tvaru (perfekta) zcela na místě, stejně jak podle toho, co shora řečeno, nutno rozuměti slovům »jsou-li« v § 1 č. 2 zák. č. 457/19 tak jako by tam bylo řečeno »jsou-li od 1. října 1918.«
Dle toho nelze tudíž shledati, že by uvedené nařízení bylo v rozporu se zákonem č. 457/19, pokud se týče že by snad práva plynoucí z tohoto zákona nějakým způsobem omezovalo. Nárok na onen přídavek má tudíž jenom vysokoškolský profesor, který dosáhl nejvyššího stupně platového 1. října 1918. Z této dikce v souvislosti s dikcí zákona č. 457/19 a z intence tohoto předpisu, který zaměstnancům státním, kteří pro dosažení nejvyššího stupně platového ze započtení válečných let již nemají materielních výhod ve službě aktivní, chtěl osobním přídavkem honorovati válečná léta jiným způsobem, jest zřejmo, že podmínkou osobního přídavku jest to, aby vysokoškolský profesor nejvyššího stupně platového 1. října 1918 nebo dříve skutečně dosáhl tedy požíval podle předpisů v oné době, totiž nejpozději 1. října 1918, platných anebo aspoň později se zpětnou platností k 1. říjnu 1918 vydaných. Ze shora uvedeného jde dále, že st-l, jmenovaný řádným profesorem teprve s účinností od 1. prosince 1902, 1. října 1918 — ani podle cit. zákona z r. 1907 ani podle prozatímní úpravy provedené usnesením min. rady z 20. října 1919 se zpětnou účinností od 1. července 1918 — v nejvyšším platovém stupni nebyl, neboť neměl tehdy ještě 25 resp. 24 roku služebních, jichž k dosaženi nejvyššího platu řádného profesora per 11 200 K, pokud se týče 14 000 K tehdy t. j. 1. října 1918 bylo třeba.
Stížnost ovšem dovozuje, že pozdějšími zákony, a to zákonem č. 78/19 a zákonem č. 541/19 a č. 2/20 byly platové předpisy profesorů vysokoškolských změněny potud, že nyní vysokoškolský profesor dosahuje nejvyššího platu již po 12 letech, které st-l ovšem odbyl již koncem listopadu 1914. Avšak těmto vývodům stížnosti nelze přiznati důvodnost. Neboť zákon č. 78/19 a úprava jím provedená nabyly podle výslovného ustanovení §u 16 tohoto zákona platnost teprve 1. dubnem 1919 a změny provedené v této úpravě požitků vysokoškolských profesorů podle čl. III a zák. č. 2/20, čl. I. § 2, 1. odst. zákona č. 541/19 a čl. XIII zákona č. 2/1920 účinnosti teprve dnem 1. září 1919. Nelze tudíž předpisy těchto zákonů vztahovati na dobu rozhodnou podle §u 9 nař. č. 349, totiž na den 1. října 1918, a to tím méně, když ani toto nařízení — nemajíc příslušného ustanovení — nepůsobí zpět, nýbrž jednotlivé jeho předpisy mají účinnost teprve oním dnem, který v nich samých jest udán, tedy v případě §u 9 dnem 1. října 1918 resp. 1. září 1919.
Stížnost dovolává se ovšem toho, že podle předpisů zákona č. 222/20 a zejména podle §u 1 vlád. nař. č. 666/20 jest propočtení celkové služební doby státních zaměstnanců provésti tak, jako by byly zákon č. 541/19 i nařízení na jeho základě vydaná účinnými již v době, kdy zaměstnanci ti službu nastoupili, a vyvozuje z toho, že i pro přiznání osobního přídavku dle §u 9 nařízení č. 349/20 jest st-lovu dobu služební hodnotiti tak, jako by pozdější zákony o úpravě platů vysokoškolských profesorů zejména zák. č. 78/19 a zák. č. 541/19 byly platily již 1. prosince 1902. Tyto vývody stížnosti však jdou úplně mimo, neboť přehlížejí, že podle §u 9 nař. č. 349/20 jde o výhodu podle zákona o započtení válečných let a nikoliv o propočítání služební doby, že nař. č. 349/20 není snad vydáno také k provedení zákona č. 222/20, a že cit. předpis zákona č. 222 a nařízení č. 666/20 týče se toliko propočítání služební doby, tudíž materie zcela odlišné, která nebyla předmětem nař. rozhodnutí a není proto, jak již shora uvedeno, ani předmětem rozhodováni nss -u.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž se nss mohl zaměstnávati otázkou ve stížnosti projednávanou, zda vůbec a po případě v jaké míře st-li přísluší nárok nějaký na jinou úpravu jeho služebních požitků na základě zákona č. 222/20.

Citace:

č. 2890. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1019-1023.