Čís. 1340.

Platební poukázka spořitelního poštovního úřadu není cenným papírem majiteli svědčícím.
Postup pohledávky z listiny, znějící na věřitelovo jméno, stává se vůči dlužníku účinným teprve, až byl mu oznámen.
Vůči erárním pokladnám nestačí pouhé oznámení postupu, nýbrž třeba šetřiti nařízení ze dne 24. října 1897, čís. 251 ř. zák.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1921, Rv II 282/21.)
Zřízenci žalující banky A. obdrželi příkaz, by šli do filiálky banky B. pro 1 000 000 K. V bance B. dostalo se jim však místo hotových peněz 50 poukázek, vystavených poštovní spořitelnou, jimiž byl poštovní úřad v M. poukázán, by bance B. vyplatil na každou poukázku 20 000 K. Zřízenci odebrali se potom na poštovní úřad v M., kde jim bylo vyplaceno tisíc tisícikorunových bankovek, z nichž později bylo 12 pozastaveno jako padělky. Proti žalobě banky A. na erár o zaplacení 12 000 K namítal žalovaný kromě jiného nedostatek aktivní legitimace ku sporu. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Žalovaný erár tvrdí, že banka A. není oprávněna k žalobě, poněvadž výplata právně se stala do rukou banky B., že pouze tato jest oprávněna uplatňovati své případné nároky proti státu, nikoliv však žalující strana, která při výplatě byla pouhým poslem a se šekovým úřadem poštovní spořitelny, který nařídil výplatu poštovnímu úřadu v případě, o kterýž jde, nebyla v žádném právním poměru. Názor ten správný není; žalující banka A. nebyla toliko poslem, neboť peníze, přijaté jejími úředníky, neměla odevzdati bance B., čímž by byl pověřen posel, nýbrž peníze tyto byly jejím výlučným majetkem a vlastnictvím, poněvadž jí banka B. dotyčné platební poukázky odevzdala k volnému použití. O právu žalující banky, domáhati se náhrady proti eráru nelze proto pochybovati, to tím méně, že nikoliv banka B., nýbrž banka A. to jest, které v tomto případě státem zaplaceno nebylo, co stát jest jí dlužen, a že jest zvykem, že takové postupy mezi bankami se dějí úplně bez formalit pouhým odevzdáním platební poukázky. Stát tento způsob postupu patrně uznává, neboť nevyšlo na jevo, že jeho orgánové žádali průkaz o oprávnění zřízenců bankovních k přijímání peněz. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Poukazuje se především na správné a stavu věci odpovídající důvody napadeného rozsudku, k nimž se soud odvolací plně připojuje. K vývodům odvolání se uvádí: Okolnost, že poštovní řád (nařízení ministerstva obchodu ze dne 22. září 1916, čís. 317 ř. zák.) v § 133 stanoví, že zásilky samy a peníze k poštovním a platebním poukázkám vydávají se u dodacího poštovního úřadu tomu, kdo se k převzetí hlásí a odevzdá odběrací list, opatřený příjemcovým potvrzením o přijetí, a že poštovní zřízenec není povinen zkoumati, zdali ten kdo se k převzetí hlásí, je k tomu oprávněn a zdali je podpis na odběracím listu pravý, způsobuje, že platy poštovních úřadů na platební poukázky považovati sluší za platy tomu, kdo platební poukázku předloží a že tyto platební poukázky stávají se tímto zákonným předpisem papíry na předložení znějícími. V důsledcích toho jest výplata sporných 12 tisícovek dle předpisu pošt. řádu výplatou nikoliv na banku B., nýbrž výplatou žalobkyni. Poněvadž pak žalobkyně těchto platebních poukázek nabyla od banky B. na zaplacení jí dlužného 1 milionu korun, a tím právní důvod nabývací prokázala, stala se právoplatně postupnicí banky B. Tento postup nepotřebovala banka B. žalovanému eráru ohlašovati, poněvadž, jak svrchu uvedeno, platební poukázka dle předpisu poštovního řádu platí za papír, který každému se vyplatí, kdo jej poštovnímu úřadu k výplatě předloží, a poněvadž takovéto postupy v životě obchodním jsou obvyklé a všeobecně se uznávají. V důsledcích toho nastal následkem tohoto postupu, který žalovanému eráru ohlášen býti nemusel, mezi žalovaným erárem a mezi žalobkyni jako postupnicí banky B. poměr dlužníka k věřitelce a výplata, kterou žalobkyně poštovním úřadem na platební poukázky, znějící na banku B., obdržela, platí za výplatu na banku A., tedy na žalobkyni. Z důvodu toho jest námitka nedostatku aktivní legitimace neodůvodněnou.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení jest dán. Při platebních poukázkách poštovního úřadu spořitelního nad 1000 K nedoručuje se příjemci (adresátovi) přímo peníze samy, jak tomu jest při poukázkách do 1000 K (§ 128 čís. 1 a), čís. 6 pošt. řádu, nař. min. obch. ze dne 22. září 1916, čís. 317 ř. zák.), nýbrž dle § 133 čís. 2 b) pošt. řádu toliko odběrný list, jímž je zde dle § 119 čís. 1 d) pošt. řádu poukázka sama. Doručitel nesmí poukázku příjemci (adresátovi) dle § 133 čís. 2 b), jež poukazuje na předpis a) vydati, leč když je mu osobně příjemce (adresát) znám anebo mu podá průkaz totožnosti. Když takto byla poukázka příjemci doručena, vydá poštovní úřad poukázaný peníz tomu, kdo se k přivzetí jeho přihlásí a poukázku, tvořící zde odběrný list, příjemcovým potvrzením příjmu opatřenou odevzdá; poštovní úředník není povinen — ale ovšem úsudkem z opaku oprávněn — zkoušeti, zdali osoba, jež se k převzetí peněz přihlásila a poukázku, příjemcovými (adresátovým) potvrzením příjmu opatřenou předložila, je k převzetí oprávněna a zdali podpis na potvrzení jest pravý (§ 133 čís. 2 b) pošt. řádu). Z toho jde, že poštovní úřad má se postarati o to, aby poukázka doručena byla do pravých rukou, adresátovi samému, a věcí tohoto pak jest, aby se staral o to, by nepřišla do rukou nepravých, na př. nebyla mu odcizena, jakož i to, nevyzvedne-li peněz osobně, nýbrž užije k tomu osoby jiné, aby volil osobu spolehlivou, neboť, zklame-li zvolená osobu (posel) jeho důvěru, musí si to přičísti sám: když mu byla poukázka jednou správně doručena, spadá další osud její a peněz na ni vyplacených již úplně na jeho risiko. To jest smysl předpisu. Nikterak z něho však vyvozovati nelze, jak činí odvolací soud, že poukázka tímto předpisem, že ji vyplatí poštovní úřad tomu, kdo se o výplatu přihlásí a poukázku saldovanou předloží, stává se papírem majiteli (doručiteli) znějícím, a že tedy předkladatel jest věřitelem poukázaných peněz: poukázka přece zní na určité jméno, na určitou osobu, v ní jmenovanou a nemůže proto žádné řeči býti o tom, že je to papír »majiteli« svědčící. Když tomu tak, neuskutečňuje se postup poukázaných peněz již odevzdáním poukázky, neboť odevzdání papíru stačí k postupu dle výslovného předpisu § 1393 obč. zák. právě jen při papírech majiteli (doručiteli) znějících. Postup pohledávek z listin, znějících na jméno věřitelovo, jako právě z poukázek anebo dlužních úpisů neuskutečňuje se vůči dlužníku nikterak již odevzdáním listiny, nýbrž teprv tím, že se dlužníku oznámí (§ 1395 obč. zák.). Do té je postup neúplným a dlužníka se netýče, vůči tomuto jest věřitelem pořád postupitel a nikoli postupník. Je-li postupníkovo oprávnění, peníze vybrati, dlužníku vykázáno, aniž by mu byl postup oznámen, musí mu dlužník arci peníze vyplatiti, ale nevyplácí mu je jako svému věřiteli (postupníku), nýbrž jako prostředníku, ať si již jako plnomocníku nebo jako poslu, svého posavadního věřitele, protože právě o postupu ničeho neví. Příklad: Dle čl. 51 a 296 obch. zák. platí doručitel kvitance za zmocněna, přijmouti kvitovaný peníz. To bude pravidelně pouhý prostředník- plnomocník nebo posel — a musí tedy přijatý peníz věřiteli odvésti. Může to však býti také postupník, na př. chef odevzdal svému zřízenci kvitanci tu s výslovnou úmluvou, že si má peníze vybrati a podržeti na úhradu svého měsíčního platu. Tento postup však právního postavení dlužníka nijak nepozměňuje, on předkladatele kvitance nesmí a nemůže pokládati za nic více než právě za prostředníka věřitelova (jest proto dle výslovného předpisu čl. 296, naskytnou-li se pochybnosti, povinen věrohodnost zmocnění k vybrání zkoušeti a výplatu po případě odepříti, což by vůči předkladateli jako věřiteli-postupníku oprávněn nebyl) — leč že mu byl postup oznámen. A tak se to má také v našem případě: předkladatel saldované poukázky platí za zmocněna peníz vybrati, aniž by však poštovní úředník věrohodnost zmocnění zkoušeti povinen byl (§ 133 čís. 2 b) pošt. řádu), neboť tato obtíž se úřadu, jenž denně vyplácí poukázek velké množství, ukládati nemůže. Postup tedy, aby působil proti dlužníku, musí mu býti oznámen. V daném případě pak nebylo ani tvrzeno, že se oznámení stalo. Žalobkyně při líčení toliko uvedla, že poštovní úřad uznal postup tím, že úředníkům banky A., kteří pro peníze přišli a jež on znal, peníze vyplatil. Jak jej však mohl uznati, když mu ani oznámen nebyl? Nikoli neuznal tím postup, o němž ani nevěděl, nýbrž jen věrohodnost zmocnění: toto dále nezkoumal, ač k tomu byl oprávněn. Také neprávem mluví žalobkyně o »poštovním úřadě«, neboť poštovní řád jmenuje tu »poštovního zřízence«. Otázka: jest tento k nějakému uznávání postupu oprávněn? Ale vůči erárním pokladnám nestačí pouhé oznámení postupu. Dlužník musí přece oznámení takové zkoumati, je-li věrohodné. Nemůže přece platiti na oznámení jakékoli neznámé osoby, jež se jako postupník hlásí, musíť počítati s tím, že to může býti podvod, že věřitel ničeho o tom neví. Ale i když oznámení má tu formu, jako by pocházelo od věřitele, na př. formu dopisu podepsaného jménem věřitelovým, nevyhne se zkoumání, neboť dopis může býti fingován nebo padělán. Dlužník musí tedy po případě se informovati, konati šetření. Ale tato obtíž nemůže erárním pokladnám — úředníku u ní zaměstnanému — býti ukládána, na to není také úřad zařízen. Proto ustanovuje nař. min. sprav. a fin. ze dne 24. října 1897, čís. 251 ř. zák., že postup pohledávek příslušících proti eráru a u nějaké státní pokladny splatných musí u předložení listinného výkazu oznámen býti u úřadu k poukázání výplaty příslušného (§ 1), úřad tento že má podané doklady zkoumati a není-li postup neproveditelným nebo vůbec nepřípustným, výkon naříditi (§ 2). Neshledá-li doklady dostatečné, žádost zamítne. Tento postup žalobkyně nezachovala, její lidé mohli tedy vůči poštovnímu úřadu platiti pouze za prostředníky ústavu, na jehož jména poukázky zněly. Mohlo by se sice říci, že pokud jde o sporných 12 000 K, byl postup oznámen eráru v žalobě, ale právě i tento postup, a zvláště on, byl by se musil státi dle uvedeného předpisu, t. j. příslušnému úřadu poukazujícímu a u předložení listinných průkazů. To se však nestalo, průkazy nebyly žádné podány a oznámení stalo se jen vůči fin. prokuratuře, jíž žaloba doručena byla, jež však není úřadem poukazujícím. Věřitelem eráru zůstal tedy žalobkynin postupitel a ona není k žalobě legitimována.

Citace:

Čís. 1340. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 876-879.