Čís. 1325.

Žaloba podle § 36 čís. 1 ex. ř. připouští se jen z důvodu § 7, odstavec druhý ex. ř., nikoliv z důvodů prvého odstavce téhož §, jež lze uplatňovati pouze rekursem.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1921, R I 1424/21.)
Řízení zavedené žádostí žalovaných o svolení k čtvrtletní výpovědi z bytu, žalobci jako nájemníky užívaného, skončeno bylo smírem ze dne 2. října 1920, v němž žalobci zavázali se do 6 neděl pod exekucí dáti opraviti různá zařízení jim pronajmutá. Na to uvedeno by lo ve smíru: »V případě, že by některému z těchto závazků se nevyhovělo, mají navrhovatelé právo dáti manžele K-ovy (žalobce) vystěhovati.« Usnesením ze dne 24. prosince 1920 byla na základě tohoto smíru žalovaným povolena exekuce vyklizením shora uvedeného bytu na základě jich návrhu, v němž tvrdili, že žalobci do 6 neděl ani jednoho ze svých závazků dle smíru ze dne 22. října 1920 nesplnili. Exekuce ta byla odložena na 3 měsíce podle nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. a рo uplynutí této lhůty usnesením ze dne 6. dubna 1921 nařízen opětný výkon exekuce, povolené usnesením ze dne 24. prosince 1920. Povinní domáhali se zrušení exekuce žalobou, v níž uváděli mimo jiné, že smír ze dne 22. října 1920 není, pokud se tkne vyklizení bytu, exekučním titulem. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl mimo jiné z těchto důvodů: Žaloba, přihlížejíc k jejím důvodům, není sice žalobou, v ex. řádě jmenovitě uvedenou, ale přece přípustnou dle všeobecného znění § 39 čís. 5 ex. ř. Dle § 7 ex. ř. může exekuce býti povolena jen tehdy, když z exekučního titulu jest patrným kromě osob předmět, způsob, objem a čas plnění. To o smíru ze dne 24. října 1920 říci nelze. Není v něm vůbec zmínky o předmětu a objemu, t. j. že a jaký byt má býti vyklizen, není udán přesně čas, kdy byt má býti vyklizen a není v něm udán způsob, že totiž žalobcové zavazují se pod exekucí byt vykliditi. Stať, »že mají navrhovatelé právo dáti manžele K-ovy vystěhovati«, může býti vykládána jedině v ten smysl, že vyhražují si navrhovatelé pro případ nesplnění právo, žádati za svolení k výpovědi z důvodu, že opravy vykonány nebyly, nebo též lze za to míti, že ona stať poskytuje jim právo, kdyby se manželé K-ovi po nesplnění nevystěhovali, sporem žádati za výrok, že žalobci jsou povinni se vystěhovati, ježto mlčky a snad i dle pravě vůle vzali na sebe tuto povinnost. Poněvadž tedy smír ze dne 22. října 1920 nemá, pokud se týče vyklizení, náležitostí § 7 odstavec prvý ex. ř. a zameškání oprav nebylo vykázáno způsobem, uvedeným v § 7 odstavec druhý ex. ř., nesměla býti podle § 7 exekuce v tomto směru povolena, jest nepřípustná a musí podle § 39 čís. 5 ex. ř. býti zrušena. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, znovu ve věci jednal a ji rozhodl. Důvody: Kdyžtě usnesení ze dne 24. prosince 1920, povolující exekuci, nabylo právní moci, nejsou povinní oprávněni nyní žalobou vytýkati exekučnímu titulu, na základě něhož byla exekuce povolena, že nemá náležitostí prvého odstavce § 7 ex. ř. Tato vada mohla býti vytýkána toliko stížností proti povolení této exekuce. Soud prvé stolice právem uvádí v důvodech rozsudku, že tu nejde o žalobu, v exekučním řádě jmenovitě uvedenou, ale má mylně za to, že taková žaloba je přece přípustná a to dle § 39 čís. 5 ex. ř. – § 39 čís. 5 ex. ř. má na mysli toliko případy, kde exekuce z některého jiného důvodu, než v § tomto uvedeného, ale jinde v exekučním řádu nebo jiných zákonech vytknutého, na příklad čl. 29. a 30. uv. zákona k ex. ř., v 28 a 35 ex. ř., § 391 tr. ř. a pod. jest nepřípustná. O takový případ tu nejde. Žalobci za exekučního řízení, počínajícího usnesením ze dne 24. prosince 1920, nevytýkali exekučnímu titulu, smíru ze dne 22. října 1920 vad z důvodu odstavce prvého § 7 ex. ř., naopak platnost jeho uznali nepřímo tím, že navrhli toliko odklad exekuce vyklizením bytu. Při tomto skutkovém a právním stavu nelze napadati platnost a účinnost řečeného exekučního titulu žalobou, domáhající se výroku, že exekuce jest nepřípustná. Právem proto vytýkají odvolatelé rozsudku soudu prvé stolice nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jest sice správné, že žaloba proti exekučnímu titulu není vyloučena tím, že usnesení exekuci povolující nabylo právní moci. Může býti zajisté žalováno na neplatnost nebo bezúčinnost exekučního titulu, směřuje-li žaloba proti nároku exekučním titulem určenému (§§ 35, 36 ex. ř.). O takovouto žalobu však zde nejde. Žaloba vytýká exekučnímu titulu, že jest neurčitým a nemá náležitostí § 7 odstavce prvý ex. ř. a že neměla býti exekuce na základě něho povolena. Avšak rozhodnutí o těchto otázkách přísluší soudu, exekuci povolujícímu. Došel-li v tomto případě soud, exekuci povolující, k přesvědčení, že smír ze dne 22. října 1920 jest dosti určitým a exekuci vyklizením bytu povolil a spokojil-li se s tím dlužník, nepodav rekursu proti povolení exekuce, jest tím tato formelní otázka vyřízena. Ustanovení § 36 čís. 1 ex. ř. připouští také žalobu pouze z důvodů odstavce druhého § 7 ex. ř., nikoliv z důvodů odstavce prvého téhož paragrafu, jež uplatňovati sluší rekursem. Z toho plyne, že tu nejde o žalobu dle § 36 ex. ř., a není tu také případu § 39 čís. 5 ex. ř., který předpokládá právoplatné rozhodnutí o nepřípustnosti exekuce na jiném zákonném důvodu spočívající. Poněvadž žaloba dle svého obsahu jest kromě toho též žalobou ve smyslu § 35 ex. ř. a soud prvé stolice v tomto směru se s ní nezabýval a okolnosti nastavší po vzniku exekučního titulu, nárok věřitelův dle tvrzení žaloby zrušující, nezjistil, čímž řízení zůstalo neúplným, byl právem rozsudek prvé stolice zrušen a věc k novému jednání vrácena.

Citace:

Čís. 1325. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 847-849.