, (). :
Authors:
= Sborník věd právních a státních, 19 (1919)
PDF

Studie k civilnímu procesu římskému. 1


Podává dr. Leopold Heyrovský.
VIII.
Stipulationes praetoriae. 2
I. Magistrát (praetor, aedil kurulský, místodržící v provincii) poskytoval druhdy svou právní ochranu dožadující se jí straně v ten způsob, že jejímu odpůrci ukládal, by sejí zavázal kontraktem verbálním, stipulatione, a opatřil jí tím obligační nárok žalovatelný iure civili (actio ex stipulatu). Takové po magistratském právu vynutitelné stipulace slují stipulationes praetoriae, ve kterémžto výraze jsou zahrnuty též stipulationes aediliciae. 3 Poskytujíce straně jistotu pro její nárok, slovou jako stipulationes vůbec též cautiones. 4 Možná, že stipulationes praetoriae vyskytovaly se již za vlády legisakcí. 5
1 Ze stipulací praetorských jedny slouží účelům procesným, majíce zabezpečiti tu projednání právního sporu in iure, jako vadimonium, jímž žalovaný se zavazoval žalobci, že se dostaví k určitému soudnímu roku („se illo die illo loco sisti“), tu další postup a úspěčh procesu, jako stipulation es, zvané od Ulpiana iudiciales 6, na př. stipulationes pro praede litis et vindiciarum, iudicatum solvi (Studie XI, pozn. 15 ns.) a ex operis novi nuntiatione. Účelem jiných jest zjednati žalovatelnost jinakých nároků, kterých ius civile neuznávalo. Ulpian, zove je cautionales, praví o nich, že instar actionis habent et, ut sit nova actio, intercedunt7 Soudní dožadování jich zve se agere 8 a bývají ony počítány mezi actiones v širším smyslu. 9 Sem náleží cautio damni infecti a mimosoudní cautio ex operis novi nuntiatione (Studie XI. poz. 27 ns.), dále cautiones usufructuaria, de conferendis bonis et dotibus, legatorum servandomm causa a rem pupilli salvam fore. 10
Jsou též stipulationes, které ukládá té „neb oné procesné straně teprve iudex v řízení před ním konaném. Modestinus, rozvrhuje stipulationes vůbec, a to s jiného hlediska nežli Ulpian (poj. 4), nazývá stipulace, které činí se z nařízení porotcova (iussu iudicis) stipulations iudiciales, ony pak, jež mohou býti nařízeny jak od magistrata tak i od porotce, communes. 11
Stipulations praetoriae musí býti zpravidla pojištěny zastavením rukojmů (sponsores, jsou-li občany římskými, jinak fideiussores). 12 Jistota taková slově satisdatio. 13Druhdy stačí pouhý slib ve formě stipulační (repromissio),14 druhdy jest potřebí přičinění prohlášení přísežného (iurato promittere). 15
1* Jako pro actiones byly také pro stipulations praetoriae v albu magistratském vyhlášeny formuláře. 16 V ediktu Hadrianově nalézaly se v 3. dodatku jeho. 17 Co se dotýče stipulovaného předmětu, záležel tento druhdy přímo a pouze v jednání, které mělo býti zabezpečeno žadateli. 18 Druhdy bylo vedle toho pro ten případ, když by ono jednání nebylo uskutečněno, vymiňováno plnění peněžně, a to zpravidla plnění interese (quanti ea res erit), někdy však zaplacení určité částky peněžné. 19 Druhdy pak stipulatio směřovala pouze k plnění peněžnému, slíbenému pro případ ten, že to neb ono jednání nebude předsevzato, aniž toto jednání samo bylo předmětem stipulačním. 20 Pevným kusem stipulací praetorských byla clausula doli („dolum malum huic rei abesse afuturumque esse. 21 Také mohly do nich vkládány býti exceptiones 22 nebo i doložka dedukční. 2324
II. Nařizovati praetorskou stipulaci kautionálm bylo magistratskou činností, o které učí pozdější právníci klasičtí, že imperii magis est quam iurisdictionis. 25 Tím jest řečeno, že právo k tomuto opatření měli ze zákona pouze magistratové říšští (vrchní magistratové a aediles curules) nikoli též magistratové municipalní.26 Ale strany res damni infecti praetor delegoval svou pravo- moc ediktem všeobecně municipálním magistrátům, byť i jen pokud šlo o nařízení cautionis damni infecti samy a o t. zv. missio ex primo decreto, 27 ba sliboval i žalobu o náhradu proti obecnímu úředníkovi, který by opominul poskytnouti vyžádané od něho ochrany. 28 V cisalpinské Gallii příslušelo právo, naříditi stipulaci a satisdaci damni infecti, magistratovi municipálnímu již ex lege Rubria. 29 Naproti tomu jistoty procesně (vadimonium a stipulationes iudiciales) mohly býti ukládány zajisté již ze zákona od každého majetníka soudní pravomoci, tedy i od magistrata municipálního.
Nešlo-li o právě dotčené jistoty procesné, při nichž strany bývaly již bez toho přítomny na soudě, bylo potřebí, toho, od něhož se žádalo poskytnutí kauce, postaviti před soud, což, jak se podobá, mohlo býti způsobeno nejen soukromým vyzváním, nýbrž také tím, že k návrhu žadatele kauce magistrát sám dal jeho odpůrce soudním zřízencem obeslati (in ius educere). 30
Před soudním magistrátem (in iure) bylo řízení strany praetorských stipulaci zahájeno tím, že strana táhnoucí se k tomu, aby její odpůrce se jí zavázal praetorskou stipulaci, vyžádala si pro to (postulare) povolení magistratovo. 31 Vzešel-li spor o to, zdali žádost za kauci jest odůvodněna, má o tom magistrát sám summatim cognoscere. 32Druhdy konalo se podrobnější šetření (causae cognitio) praetorem, 33 druhdy pak stačilo místo toho iusiurandum calumniae (sr. studii XI, poz. 33), jako v tom případě, když kdo domáhal se toho, aby obeslanému bylo uloženo poskytnouti kauci damni infecti. Nepotřeboval tu prozatím ještě pokázati, že jest z osob, které jsou oprávněny žádati kauci, musil však přísahati, že nečiní návrhu svého calumniae causa, po případě, že jím zastoupený by byl postulaci nečinil calumniae causa. 34 Žadateli jest volno, podati na odpůrce otázku (in iure interrogare), zda jest vlastníkem stavení, od něhož lze se obávati škody, а k jaké části. V tom případě pak, že by in iure interrogatus popřel křivě, že jest vlastníkem tohoto stavení, převedlo se ihned a trvale vlastnické právo k budově na domáhajícího se kauce. 35 Bylo-li sporno, zdali ten, kdo má poskytnonti kauci, jest vlastníkem budovy čili nic, musila býti učiněna satisdatio sub exceptione. 36
Jestliže měla býti zřízena satisdatio, musili rukoj mové býti dostateční (idonei). 37 K rozhodnutí sporu, zda nabízení rukojmové jsou dostateční, býval dosazován od magistrata výpomocný arbiter? 38 Jestliže žalovanému nebylo snadno, postaviti rukojmě v místě, kde byl žalován, mohlo, vykonal-li iusiurandum de calumnia, jemu býti causa cognita povoleno, dáti záruku v jiné obci, což bylo zváno mittere (remitiere) in municipium. 39
Jak promittere tak i stipulari mohlo se státi také od zástupce strany, zákonného nebo dobrovolného, 40 a to, co se týče zástupcovy stipulace s tím právním účinkem, že bývala z ní udílena zastoupenému causa cognita actio ex stipulatu utilis přímo proti promisorovi. 41 Druhdy byla taková actio utilis propouštěna zastoupenému dokonce i bez předchozí causae cognitio, jako ze stipulations iudiciales kogpitora nebo prokurátora praesentis a ze všelikých praetorských stipulací, které učinil actor municipum. 42 Osobě, která byla nezpůsobilá přijímati sliby (dítěti, obci), bývala actio ex stipulatu opatřována též tím, že stipulaci praetorskou učinil otrok její. 43 Domáhal-li se kautionální stipulace zástupce, jehož moc zástupčí byla pochybná, musil dáti kauci de rato. 44 Procesný zástupce, dožadující se na soudě stipulace, má stejnou povinnost defensní proti actiones, vzneseným na zastoupeného, jako ji má z ediktu zástupce nastupující actione, jako zase naopak povinnost zástupce žalobcova převzíti defensi zastoupeného proti všem actiones, proti tomuto podniknutým, zavírá také povinnost zastati se zastoupeného proti postulacím praetorské stipulace. 45
Magistrat podle toho, zda nárok žadatelův shledal důvodným čili nic, nařídil zavázanému, aby vykonal žádanou promisi nebo satisdaci, nel o odepřel povolení (cautum iubere aut denegare). 46 Co dotýče se vypravení stipulace, náleželo magistratovi také, povolovati změny v ustálených stipalacích. 47 Ukládati lhůtu ve stipulaci, bývalo ponecháno stranám. 48 Strany učiněné stipulace zůstavují se magistratovi pro budoucnost výklad užitých slov, 49 potřebné změny a obnovení i zrušení její 50 nebo i náprava in integrum restitutione. 51
Odepřel-li zavázaný učiniti nařízenou jemu promisi nebo satisdaci, postihly jej právní ujmy různé podle případů: denegatio actionis, 52 translatio possessionis, 53 missio in possessionem, 54 nebo propustila se proti němu actio. 55 V praetorském ediktu o municipální jurisdikci nalézáme ustanovení, že je-li ten, na kterém se žádá cautio damni infecti, nepřítomen, má, předpokládajíc, že stala se prve denuntiatio domům, ihned nastoupiti missio in possessionem vadného stavení. 56 Zase jinak se měla věc podle zákona Rubriova v Gallii cisalpinské. Podle jmenovaného zákona v případě tom, že cautio damni infecti, nařízená dekretem municipálního magistrátu, nebyla poskytnuta, neměla býti povolena missio in possessionem, nýbrž měl obecní magistrát, kdyby hrozící škoda byla již nastala, propustiti škodujícímu indicium na náhradu, jakoby jistota jemu byla od odpůrce řádně plněna. 57 IX.
Missiones in possessionem.58
I. Missio in possessionem jest povolení dané od vrchního magistrata, 59 aby žadatel k pojištění nebo provedení svého právního nároku uvázal se v držení těch neb oněch cizích věcí. Předmetem tohoto uvedení v držbu jsou bud jednotlivé věci (missio in rem, in possessionem rei) nebo celé jmění někoho nebo jiný majetkový soubor, na př. dědictví (missio in bona, in possessionem bonorum). Missio in possessionem singulárum rerum má místo hlavně v případu tom, že nebyla dána cautio damni infecti, kdež povoluje se žadateli, by vzal v držení věc hrozící škodou. 60 Z missiones in bona jsou:4)
1. Missio in possessionem rei servandae causa. Slíbena byla a upravena od praetora řadou ediktů, odnášejících se k jednotlivým různým podstatám skutkovým a sestavených většinou v ediktu pod titulem Quibus ex causis in possessionem eatur.61 Měla místo obzvláště:
a) proti odsouzenému žalovanému (iudicatus), neučinil-li zadost rozsudku. 62 Odsouzenému rovnal se certae pecuniae conitem eorum qui ex lege Iulia bonis cedunt; item iudicatorum post tempus quod eis... ad expediendam pecuniam tribuitur. mortuorum bona veneunt veluti eorjm quibus certum est neque heredes neque bonorum possessores neque ullum alium iustum successorem existere.
 fessus 63 a pro dluh žalovaný, který jsa přítomen in iure odepíral spoluúčinkovati náležitým způsobem k ustavení právní rozepře (se iudicio uti oportet non defendit); 64
b) proti dlužníkovi, který postoupil ex lege Iulia své jmění dobrovolně věřitelům; 65
c) Missio in bona indefensi povolovala se v různých případech, které setkávaly se v tom, že žalovaný se vůbec nepostavil in iure a nepřevzal též nikdo jiný zaň defensi. 66 Sem patří především případy, kdy žalolci nebylo lze zastihnouti odpůrce, jako když tento, postaviv vindexa, nedal se později nalézti žalobcovi 67 nebo když se skrýval úmyslně, aby žalobě unikl, 68 nebo byl nepřítomen v místě soudním, předpokládajíc ještě, že nebyl také nikým jiným řádně obhajován. 69 Dále měla missio in bona místo proti žalovanému, který nemaje sám způsobilosti procesně, jako jsa nedospělcem, choromyslným, marnotratníkem nebo právnickou osob ou, nebyl při zahájení procesu zastoupen ani svým zákonným zástupcem ani jiným defensorem. 70 Důvodem pro missio in possessionem bonorum mohla býti též okolnost ta, že právní osobnost dlužníkova zanikla a nikdo nepřevzal defensi pro dluhy jeho, jak tomu bylo, když dlužník zemřel, nezanechav dědice 71nebo byl postižen capitis deminutione. 72
d) Missio dotis servandae causa byla udílena manželce v majetek manželův k pojištění nároku na vrácení věna. 73
2. Missio in possessionem legatorum vel fideicommissorum servandorum causa propouští se odkazovníkovi, jemuž byl odkaz (legatum nebo fideicommisum) zanechán pod výminkou nebo s lhůtou odkládací, jestliže obtížený nezřídí jemu jistotu pro budoucí splnění odkazu (sr. nahoře studii VIII, k poz. 10 a 54). Odkazovník obdržuje tím povolení, uvázati se v držbu statků, které se dostaly obtíženému z dědictví. 74 Missio tato tato se zrušuje, kdykoli se plní později cautio. 75 Z reskriptu císaře Karakaly uděluje se odkazovníkovi, jestliže obtížený nesplnil odkaz do šesti měsíců po té, co byla naň vznesena žaloba, missio i ve vlastní jmění obtíženého, by se uspokojil z plodů (t. zv. missio Antoniniana). 76
3. K zabezpečení práva dědického uděluje se missio in possessionem dědictví:
a) ventris nomine ženě jsoucí útěžkem s dítětem; které, narodí-li se, bude povoláno děditi; 77 b) ex edicto Divi Hadriani dědici, ustanovenému v testamentu zevně bezvadném. 78
II. In possessionem missus, ujav se z povolení magistratova držení, obdržuje tím věci zpravidla pouze v detenci (in possessione esse) a opatrování (custodia et observantia),79 a to jen vedle posavadního držitele. Missio ex edicto Hadriani však zjednala držení ve smyslu právnickém (possidere, possessio). 80 Také když ke cautio damm infecti zavázaný zpěčoval se, de damno cavere, magistrát povoloval žadateli především pouze, aby vzal v detenci stavení škodou hrozící vedle posavadního držitele (t. zv. missio ex primo decreto), ale když tento i poté setrval v odepírání kauce, udílel proti němu po čase a causa cognita novým dekretem (ex secundo decreto) missionem, čímž missus nabýval k stavení výlučného držení (possessio) ba i praetorského vlastnictví. 81 Všeobecně bylo pak právo, jehož nabyl missus k věci, v jejíž držení se byl uvázal, podřazeno pojmu práva zástavního a zváno přímo pignus, podrobněji pignus praetorium. 82 Od Justiniana byla s ním spojena actio hypothecaria. 83 Právo prodeje (právo k venditio bonorum) poskytovala zpravidla missio in bona rei servandae causa. 84 Ostatní missiones (nahoře 1 2-3) právo to v zápětí neměly.
III. Ochraně práva, vzešlého missione in possessionem, sloužily různé právní prostředky:
1. Pro všechny případy missionis in bona tyla propuštěna actio in factum na náhradu škody proti každému, kdo ty dolo malo bránil oprávněnému v ujetí se držby majetku nebo vypudil jej z ní. 85
2. Zvláštními interdikty jsou chráněny pro případ ten, že by missus in possessionem nebyl připuštěn od odpůrce k držení, missiones legatorum 86 vel fideicommissorum (poz. 30), ventris 87 a damni infecti nomine.88 3. Damni infecti in possessionem missus mohl místo, co by odpor, se kterým se setkal při uvazování se v držtu, překonal ihned interdiktem ne vis fiat ei qui in possessionem missus est (poz. 32), vyčkati, až by škoda, kterou stavení hrozilo, skutečně nastala a pak nastoupiti na odpůrce actione in factum o plnění toho, čeho tylo lze požadovati na něm, kdyby byl dal skutečně kauci pro damnum infectum. 89
4. Missi in possessionem legatorum nebo fideicommissorum servandorum causa nebo missione Antoniniana mohli, když jim bylo zabraňováno, bу se neujali držby, místo co by usilovali o vydání interdiktu (č. 2) a na základě jeho o provedení řízení porotního, dosíci též toho, že magistrát dal uvedení v drží u přímo provésti svými zřízenci nebo i obecními úředníky, což označuje se jako extraordinaria exsecutio.90
2 X.

Procesné jistoty

. 91
Aby byly pojištěny provedení a úspěch procesu, musily býti mnohdy zřízeny in iure zvláštní jistoty. Jistota (cautio) v procesu doby klasické zřizovala se stipulací. Stipulatio taková náleží mezi stipulationes praetoriae, a to mezi iudiciales (viz studii VIII k poz. 6) a bývala, jsouc pojištěna rukojměmi, satisdací (studie VIII, poz. 13). Pro otázku, zda a která procesní cautio má býti poskytnuta, bylo především rozhodno, zdali jsou činný v procesu strany samy nebo zástupcové jejich. Zde bude jednáno pouze o případu prvním, 92 v němž bude zase rozeznávati, zdali jde o agere in rem nebo o agere in personam.
I. Při actiones in rem 93 jest povinna dáti jistotu strana ta, která drží věc po dobu procesu.
1. Legis actio sacramento in rem byla nezbytně actio duplex, při níž každá strana, zastávajíc právo vlastnické skutky i slovy (vindicare a contra vindicate), byla žalobcem, zároveň však i žalovaným a stejně jako druhá povinna dokázati svoje právo. 94Posavadní faktické držení sporné věci pak, jako nemělo účinku na toto stejné postavení procesných stran, nebylo též rozhodno pro otázku, kdo z nich má držeti věc po dobu procesu. O ní rozhodí teprve magistrát. Když totiž bylo vykonáno vindicare a contra vindicare, vzájemné provocare sacramento a postulare iudicem, magistrát upravil držbu pro trvání procesu tím, že přiřknul té neb oné straně prozatímní držení sporné věci (vindicias dicere, dare, decernere). 95 Toto prozatímně udělení držby jedné straně neměnilo však ničeho na stejném procesném postavení obou stran, obzvláště co dotýče se břemene důkazního. 96 Komu by vindiciae měly býti dány, o tom rozhodoval praetor zpravidla podle volného uvážení svého. 97 Odchylka odtud byla v procesích mezi římským státem a občanem, ježto v nich vindiciae byly udíleny vždycky státu. 98 V procesu o svobodu pak, jenž se projednával také legis actione sacramento s vindicare in libertatem
2* a contra vindicare in servitutem nebo naopak, měly, jak ustanovoval zákon 12 desk, vindiciae býti dány vždycky ve prospěch svobody (secundum libertatem). 99
Strana, která obdržela vindiciae, musila dáti svému odpůrci praedes litis et vindiciarum, t. j. postaviti jemu rukojmě za to, že prosoudí-li ona, vydá jemu spornou věc i s plody mezitím z ní těženými.100
2. Když dostalo se držbě právní ochrany interdikty retinendae possessionis, vznikly jako formy jednostranného procesu vindikačního proti držiteli nejprve agere in rem per sponsionem později agere per formulam petitoriam. V obojím řízení úloha žalovaného (partes rei, possessoris) připadá povždy držiteli sporné věci, úloha žalobce (vindikanta) a tím i břemeno důkazní (partes actor is, petitoris, onus petitoris) nedržiteli a pojímá procesní sponsio i formula petitoria pouze žalobcovo tvrzení věcného nebo dědického práva. 101 Je-li držení mezi stranami sporné, rozhodné se nejprve řízením ex interdicto. Uti possideis nebo Utrubi o tom, která z nich jest držitelem a tím bude míti při nastávající jednostranné vindikaci výhodnější postavení žalovaného (commodum possessionis). 102 Žalovaný pak, podržuje věc pro dobu procesu, musí právě proto vždycky poskytnouti vindikantovi jistotu. 103 Naproti tomu žalobce nastupující in rem actione, není nikdy povinen k satisdaci. 104
Jistota byla ploskytována od žalovaného při agere per sponsionem skrze stipulatio (cautio, satisdatio) pro praede litis et vindiciarum, při agere per formulam petitoriam pak skrze stipulatio (satisdatio, cautio) iudicatum solvi. 105 Zřizovány bývaly tyto cau- tiones přímo před litiskontestací. 106 Přes rozdíly ve znění svém, 107 zakládající se hlavně v tom, že obsah rozsudku, k němuž bylo hleděno ve stipulacích, byl různý podle toho, kterého řízení bylo užito, 108 měly oboje stipulationes poskytnouti přece jen pojištění podstatně stejné. I obasáhovaly obě stipulationes tři sobě podobné hlavní kusy (clausulae, partes), 109 a to klausuli ob rem iudicatam (slib pro případ, že žalotce vysoudí), 110 ob rem non defensam (slib pro případ, že by defensio byla opominuta) 111 a de dolo malo. 112 Odepřel-li žalovaný dáti předepsané jistoty, byla res indefensa a mohl vindikant, poskytl-li sám satisdaci, žádati za translatio possessionis. 113 Jestliže však v případě tom žalobce neplnil satisdace, byla věc zpravidla ponechána v držení žalovaného. 114 Jen když tento byl osobou podezřelou, a šlo o věc movitou, měla sporná věc býti dána v uschování soudní. 115 V rozepřích o dědictví pak žalobce, nedavší satisdace, mohl vymoci u praetora causa cognita udílený zákaz, by žalovaný nezcizil ničeho z dědictví. 116
3. Příbuzná se stipulacemi právě uvedenými jest stipulatio ex operis novi nuntiatione, kterou se ten, komu byl zakázán stavební podnik, zavazuje, že bude-li v procesu o nuntiantově ius prohibendi rozhodnuto ve prospěch tohoto, uvede vše po nunciaci podniknuté v dřívější stav. 117 Poskytnutí nebo nabídnutí této jistoty má v zápětí, že nuntiatio pozbývá účinku a podnikatel, pokračuje-li v stavební činnosti, jest proti rušení jejímu chráněn zvláštním interdiktem.118 Stipulatio ex operis novi nuntiatione, která, stala-li se operis novi nuntiatio k zachování práva soukromého (iuris nostri conservandi causa), jest satisdatio, 119 slouží také k pojištění úspěchu věcného procesu, provedeného per sponsionem nebo per formulam petitoriam. 120 Аlе ona liší se od stipulationes pro pr. l. v. a iud. solvi tím, že zřizuje se nebo nabízí mimosoudně pro proces teprve budoucí, ve kterém nuntiant jako žalobce oude musiti dokázati svoje ius prohibendi. Cautio tato má pak také stejné tři klausule jako ony dvě stipulace. 121
4. Také právní rozepře o svobodu člověka (controversia de libertate, causa liberalis) 122 vzala na se časem podobu procesu jednostranného, ať již se konala skrze agere per sponsionem nebo per formulam petitoriam nebo per formulam praeiudicialem. Byl-li člověk, o jehož svobodu šlo, sine dolo malo ve faktickém držení svobody, měl podle ediktu, kdo tvrdil, že jest pánem jeho, vystoupiti proti adsertorovi jako žalobce (ex libertate in servitutem petere) a dokázati, že člověk jest jeho otrokem. 123 Byl-li však člověk fakticky podroben moci panské nebo dolo málo v držení svobody, musil adsertor na se vžiti úlohu žalobcovu (ex servitute in libertatem petere) a provésti důkaz svobody člověka. Jestliže strany se nedohodly o tom, kdo by v nastávajícím procesu o svobodu měl býti žalobcem, kdo žalovaným, rozhodl o tom magistrat ve zvláštním předchozím řízení (ordinate litem, liberále indicium, liberálem causam). 124 Zda ordinatio litis magistratem stala se podle vlastního seznání jeho nebo na základě praejudicia porotcova, jest pochybno. 125 Jako v procesu o svotodu byly úlohy stran i důkazové břemeno určeny při praejudiciích an quis ingenuus nebo an quis libertus sit, 126 Nechať pak úlohy stran v procesu o svobodu byly rozděleny tak či onak, povždy platilo dále, že k člověku, o jehož svobodu vedl se právní spor, mělo, jakmile lis byla ordinata, po celou dobu, co proces trval, býti hleděno jako ku svobodnému (sr. též §). 127 I byl proto adsertor libertatis, ať již byl žalobcem nebo žalovaným, povždy povinen poskytnouti odpůrci svobody satisdaci při samé ordinatio litis. 128
II. Při actiones in personam žalobce nemusí nikdy dáti jistoty, 129 žalovaný pak jest povinen poskytnouti žalobci kauci, a to satisdationem iudicatum solvi, pouze v několika případech, stanovených praetorem, 130 a to
1. pro zvláštní povahu žaloby (propter genus actionis), jako při actiones iudicati, defensi nebo de moribus; 131
2. pro podezřelou povahu žalovaného (propter personam), jako když tento zbankrotěl, když věřitelově, zajavše jeho majetek, vyhlásili veřejný prodej jeho, nebo když dědic nezdá se magistratovi zcela spolehlivým. 132
Zpěčoval-li se žalovaný poskytnouti kauci, byl indefensus a bylo lze nastupovati naň missione in bona, po případě ductione (sr. nahoře studii IX, poz. 8).
XI.

Pojištění proti zneužití procesních prostředků

.133
Aby zabráněno bylo tomu, by strany nezneužily procesných prostředků, útočných nebo obranných, jsou zavedeny dílem zvláštní pokuty na neospravedlněné vedení právního sporu (poenae temere litigantium), navázané tu již na procesný nezdar o sobě, tu na zavinění k němu přistupující: na vědomí strany o bezpráví (calumnia) nebo na její svévoli (temere litigare: doleji č. I—III), dílem prostředky prevenční (dole č. IV. 134) Opatření k tomu se nesoucí dálo se na mnoze již v řízení in iure o původní drávní rozepři.
I. Za pokutu, uvalenou na stranu prosoudivší, žalobce nebo žalovaného, již pro nezdar v procesu, sloužilo sacramentum v procesu legisakčním 135 jakož i summa sponsionis a restipulationis 136 v interdiktním řízení per sponsionem 137 a peněžná částka, slíbená sponsione et restipulatione tertiae nebo dimidiae partis při actiones certae creditae pecuniae a de pecunia constituta. 138 Podobně měla ráz procesně pokuty summa fructus licitacionis, ke které se v řízení z interdikta Uti possidetis strana zavazovala stipulatione fructuaria. 139
II. Co dotýče se pokut postihujících pouze žalobce, propouštěla se žalovanému
1. proti každé actio pro případ ten, že by žalobce prosoudil, nastoupiv žalobou, věda, že to nečiní právem, indicium calumniae na jednu desetinu hodnoty sporného předmětu, proti adsertorovi na jednu třetinu. 140 Prosouzení žalobcovu rovnal se as piípad ten, když žalobce, zahájiv calumniose proces, pak od něho upustil (destitit). 141 Indicium calumniae musilo týti vyžádáno proti žalobci ještě za řízení in iure o jeho žalobě. 142 Ne- připouštělo se, jestliže žalobce se zavázal k pokutě restipulatione (nahoře I). 143
2. Oproti některým actiones propůjčeno jest žalovanému indicium contrarium prostě pro případ ten, že by žalobce prosoudil, byť i tento byl užil žaloby, jsa přesvědčen o svém právu. 144 Z actiones těchto jsou actio iniuriarum, actio proti ženě, která byla ventris nomine in possessionem missa, pro zlovolné odcizení držby jakož i actio příslušící tomu, který by, byv od praetora missus in possessionem, nebyl od jiného připuštěn. 145 V případě prvém indicium contrarium nese se k jedné desetině sporného předmětu, ve dvou ostatních k jedné pětině. 146 Také toto iudicium musilo býti ustaveno hned u příležitosti projednání in iure té neb oné z uvedených actiones. 147 V případech, kde bylo lze nastupovati contrario iudicio, mělo místo také calumniae indicium. Užiti směl však žalovaný vždy jen jednoho z nich. 148
III. Právní újma, která postihuje žalovaného, může záležeti v tom, že
1. lis infitiando crescit in duplum. 149 Druhdy se totiž propouští proti dlužníkovi, jestliže popírá právo žalobcovo, actio in duplum. 150 Z actiones, quae infitiatione duplicantur jsou actiones iudicati, 151 deftensi, 152 legis Aquiliae 153 a actio ex testamento de certa re legata fter damnationem. 154 155 Zjev ten bývá vysvětlován tím, že jmenované actiones byly v nejstarším procesu přiváděny k platnosti vesměs legis actione per manus iniectionem, při níž vindex nebo, šlo-li o manus iniectio pura, dlužník sám odporem svým přejímal nebezpečí býti odsouzen k dvojnásobnému. 156 Jestliže odpor dlužníkův proti oněm žalobám nejeví se býti vlastní infitiatio, má proti němu průchod pouze indicium in simplum? 157
2. Proti tomu, kdo, jsa v pravdě heres ex parte, na otázku pozůstalostního věřitele, položenou jemu in iure (interrogatio in iure facta), popřel, že by byl vůbec dědicem nebo udal menší podíl nebo nedal odpovědi, bylo v ediktu slíbeno indicium in solidum, jakobу byl heres ex asse. 158 Na toho, kdo na dotaz žalobce, dokročujícího naň actione noxali net o de pauperie, trval proti pravdě na tom, že nemá vinníla ve své moci nebo že škodné dobytče není jeho vlastním, tylo lze nastupovati iudicio sine noxae deditione. 159 Zapřel-li pak na interrogaci, učiněnou v řízení pro damnum infectum nebo pro actio aquae pluviae arcendae, otázaný křivě, že by byl vlastníkem ohrožujícího stavení nebo pozemku, převádělo se jeho vlastnictví na odpůrce. 160
3. Confideiussbor popřevší rukojemství nemůže užiti t. zv. beneficia competentiae. 161
4. Při některých žalobách má odsouzení žalovaného, byl-li damnatus suo nomine, proň v zápětí infamii. K těmto actiones famosae (indicia famos a) 162 náleží ze žalob deliktních: actiones furti, vi bonorum raptorum, iniuriarum, sepulcri violati, doli a legis Plaetoriae, ze žalob kontraktních pak actiones pro socio, fiduciae, tutelae, mandati, depositi a depensi. 163
3 IV. Prevenčním opatřením k zamezení procesně svévole jest iusiurandum calumniae. 164 Magistrat ukládá na návrh žalovaného žalobci, aby přísahal, že nenastupuje žalobou s vědomím bezpráví (non calumniae causa agere), 165 nebo naopak na návrh žalobcův žalovanému, aby odpřísáhl, že nepopírá právo žalobcovo věda, ža tak činí neprávem (non calummiae causa infitias ire), 166 Přísaha ta nemůže býti požadována na odpůrci, když jej již bez toho v případě, že prosoudí, má stihnouti pokuta, tedy ne na žalobci, když jemu hrozí poena restipulationis nebo bylo proti němu užito judicia calumniae, aniž na žalovaném, když podstupuje nebezpečí pokuty ze sponse nebo litiskrescence, ba na tomto ani v tom případě, když atcio směřuje již od počátku k více nežli k simplum. 167 Ženy a nedospělci, jsouce osvobozeni od poenální sponse, mohou býti podrobeni přísaze de calumnia. 168 Naopak zase nemělo, když bylo žádáno na žalobci iusiurandum calumniae, udíleno býti iudicium calumniae aniž contrarium. 169 Odepřel-li žalobce vykonati přísahy, nastala denegatio actionis, žalovaný pak, když jí nečinil, byl pokládán za indefensus. 170
  1. Viz Sborník XI 231 ns., 242 ns.; XIII 121; XIV 229 ns.; XVI 329 ns.
  2. D. de stipulationibus praetoriis 46, 5; Keller, Der röm. Civilprocess § 77; Rudorff, Röm. Rechtsgeschichte 2 § 56; Bethmann-Hollweg, Der röm. Civilprocess 2, § 119; Bertolini, Il Processo Civile 3, 17 ns.; Bekker, Die Aktionen 2, 35 ns.; Cuq, Manuel des Institutions juridiques des Romains, 1917, 833 ns.
  3. Pomp. D. 45, I, 5 pr. Praetorias stipulationes sic audiri oportet, ut in his continentur etiam aediliciae. O záhadné stipulatio tribunicia, o které se zmiňuje Ulp. D. 7, 3 pr., sr. Kübler, Festschr. zu Hirschfeld, 1903, 52 ns., a Lefèvre, Du rôle de Tribuns de la Plèbe en procédure civile, 1910, 161 ns.
  4. Sr. Vocabularium iurisprudentiae Romanae I 699 ns.
  5. Таk Keller § 22 II; Girard, Histoire de l’organisation judiciaire des Romains, I 205, 1.; Manuel de droit remain, 5. vyd., 994; Bertolini 1, 196.
  6. Ulp. D. 46, 5, l pr. Praetoriarum stipulationum tres videntur esse species, iudiciales, cautionales, communes. § 1. Iudiciales eas dicimus, quae propter iudicium interponuntur, ut ratum fiat, ut iudicatum solvi et ex operis novi nuntiatione. Vadimonium řadí Ulpian mezi stipulationes communes; D. 4:6, 5, 1, 3: Communes sunt stipulationes, quae fiunt vadimonii [iudicio sistendi] causa.
  7. Ulp. D. 48, 5, 1, 2: Cautionales sunt, quae instar actionis habent et, ut sit nova actio, intercedunt, ut de legatis stipulationes et de tutela et ratam rem haberi et damni infecti, ef. D. 16, 2, 10, 3; 46, 8, 20: vicem repraesentant actionum.
  8. Ulp. D. 44, 7, 37 pr. Actionis verbo continetur, stipulationes etiam, quae praetoriae sunt, quia actionum instar obtinent, ut damni infecti, legatorum et si quae similes sunt. Sr. k místu fomuto a k místům v poz. 6 a 7 Beseler Beiträge z. Kritik d. röm. Rechtsquellen, 3, 128 ns., který shledává v nich obšírné interpolace.
  9. D. 39, 2, 7 pr.; 39, 3, 11, 3. I vyskytuje se též výraz actio damni infecti: D. 39, 2, 33; 39, 3, 3, 2 fr. 11, 3. Sr. též D. 3, 3, 35, 2 fr. 39 pr.
  10. D. 39, 1, 299 fr. 21; Lenel, Das edictum perpetuum, 2. vyd. str. 524 ns. — D. 7, 9, 1 pr.; Lenel, 513 ns. — D. 37, 6, 5; Lenel, 511 ns. — D. 36, 3, 1 pr. Lenel, 514 ns. — D. 46, 6; Lenel, 515 ns.
  11. Pomp. D. 45, 1, 5 pr. (= I. 3, 18): Stipulationum aliae iudiciales sunt, aliae praetoriae, aliae conventionales, aliae communes praetoriae et iudiciales. iudiciales sunt dumtaxat, quae a mero iudicis officio proficiscuntur, veluti de dolo cautio: praetoriae, quae a mero praetoris officio proficiscuntur, veluti damni infecti. praetorias autem stipulationes sic audiri oportet, ut in his contineantur etiam aediliciae: nam et hae ab iurisdictione veniunt. conventionales šunt, qvae ex conventione reorum fiunt. communes sunt stipulationes veluti rem salvam fore pupilli: nam et praetor inbet rem salvam fore pupilli caveri et interdum iudex: item duplae stipulatio venit ab iudice aut ab aedilis edicto.
  12. Gai. 4, 88; Ulp. fr. Arg. 12.
  13. Ulp. D. 46, 5, 1, 5: Stipulationum istarum praetoriarum quaedam sunt, quae satisdationem exigunt, quaedam nudám repromissionem: sed perpaucae šunt, quae nudám promissionem habent. Gai. D. 2, 8, 1: ita satisdare dicimur adversario nostro, qui pro eo, quod a nobis petiit, ita cavit, ut eum hoc nomine securum faciamus datis sponsoribus [fideius-soribus]; cf. D. 45, 1, 5, 3 a Voc. V 247. Seznam stipulací, které vyžadují satisdaci, podává De Ruggiero v Studi Fadda, 1 (1906) 102 ns.; sr. též Voc. II 248 ns. S Ulpianovým výrokem v D. 46, 5, 7: Praetoriae satisdationes personas desiderant pro se intervenientium et neque pignoribus quis neque pecuniae vel auri vel argenti depositione in vicem satisdationis fungitur nesrovnávají se Ulp. D. 37, 6, 1, 9 a Paul. D. 36, 3, 7 i D. 43, 3, 2, 3, podle nichž při cautio de conferendo nebo legatorum serv. c. připouští se místo satisdace rukojměmi pojištění zástavami. De Ruggiero na u. m. 112 ns. prokazuje, že zmínka o zástavách v těchto třech místech jest interpolací.
  14. Ulp. D. 46, 5, 1, 5 (poz. 13); Lex Rubria c. 20 1. 7 sq.: damnei infectei ex formula restipularei satisve accipere, 1. 11, 19, 21 sq. 31 sq. O jednotlivých kaucích, při kterých se žádá tu satisdatio, tu stačí repromissio, sr. D. 46, 5, 1, 6—8 a De Ruggiero u. m., 103 ns. Z nich jsou též vadimonia.
  15. Gai. 4, 185: Fiunt vadimonia quibusdam ex causis pura, id est sine satisdatione, quibusdam cum satisdatione, quibusdam iureiurando; cf. D. 2, 8, 16.
  16. Sr. Rubria c. 20 1. 8. 10: ex formula restipularei, repromittere; 1. 24 qs. ea stipulatione, quam is quei Romae inter peregreinos ius deicet in albo propositam habet cf. 1. 34 sq. Gai. 4, 31: stipulatione quae in edicto proposita est; D. 46, 1, 52 pr. Paul. D. 2, 8, 14: satisdare ex forma edicti C. 5, 42, 4.
  17. Lenel 47 ns.; 493 ns. Jednotlivé vzorce nepředcházela zpravidla edicta. Vždyť předpoklady pro užiti řečených stipulací byly určeny již v dřívějších oddílech ediktu, jako v titulech de vadimoniis, de satisdando, de tutelis, de legatis a j. (Lenel 494). Stipulatio duplae, vyhlášená od aedilů, byla připojena k aedilickému ediktu, jež v Julianově redakci činilo dodatek k praetorskému. Sr. Lenel 48 a 541 ns.
  18. Paul. D. 46, 6, 2 pr.: Praetoriae stipulationes aut rei restitutionem continent aut incertam quantitatem. Co se prvé alternativy dotýče, slibuje se restituce těch kterých věcí (jako při cautiones de usufructu nebo Evicta hereditate legata reddi; Lenel 513. 514), provedení kolace (při cautio de conferendo; Lenel 511), splnění odkazů (cautio legatorum servandorum causa; Lenel 514), rem salvam fore (při stipulaci Rem pupilli salv. fore; Lenel 516 ns.), ea re boni viri arbitratu usurum fruiturum (při stip. usfr.) anebo i plnění peněžné: quantam pecuniam iudicatus eris, tantam pecuniam dari (clausula de re iudicata ve stipulaci iudicatum solvi: Lenel, 509. 510) nebo: quanti ea res erit tantam pecuniam dari, reddi (stipulace Si cui plus a damni infecti: Lenel, 512. 527. 528.).
  19. Paul. D. 46, 6, 6: In omnibus praetoriis stipulationibus, in quibus primo fieri aliquid, deinde, si factum non sit, poenam inferimus, poenae nomine stipulatio committitur. Při tom stipuluje se poenae nomine buď určitá částka peněžná (tak zpravidla při vadimoniích: Gai. 4, 186; Lenel, 496) nebo všeobecně „quanti ea res erit, tantam pecuniam dari” (v stipulacích Ratam rem a ex operis novi nuntiatione. Lenel, 516. 524).
  20. Tak nepochybně při stipulatio pro praede litis et vindiciarum: Lenel, 503.
  21. Venul. D. 46, 7, 19 pr. Novissima clausula iudicatum solvi stipulationis „dolum malum abesse afuturumque esse”; cf. eod. fr. 6. 19, 1. 2; 7, 9, 5 pr.; 35, 3, 3 pr.; 36, 3, 1 pr.; 37, 6, 5, 3; 39, 1, 21, 2; 46, 8, 19. 22, 7.
  22. Exceptio „si dominus non sit” při satisdatio damni infecti: D. 39, 2, 7 pr. Praetor ait: „Si controversia erit, dominus sit nec ne qui cavebit, sub exceptione satisdari iubebo“ ; cf. D. eod. 22, 1, fr. 31, 1. Exceptio procuratoria ve stipulationes damni infecti a legatorum servandorum causa: D. 39, 2, 39, 3; 36, 3, 1, 15. Sr. Lenel, 359, 13; 515, 2. 3. 4; 527, 9.
  23. Ulp. D. 16, 2, 10, 3: In stipulationibus quoque, quae instar actionum habent, deductio [compensatio] locum habet et secundum Iulianum tarn in ipsa stipulatione quam in ex stipulatu actione poterit obici deductio [compensatio.] Sr. Eisele, Die Compensation, 38 ns.; Lenel, Savigny Zeitsch. 4, 118.
  24. Příkladem buďtež zde uvedeny tyto formuláře praetorských stipulaci, rekonstruované Lenelem. 1. Stipulatio usufructuaria (Lenel, 514): „Cuius rei usus frucfcus testamento Lucii Titii tibi legatus est, ea re boni viri arbitratu usurum fruiturum te et, cum usus fructus ad te pertinere desinet, id quod inde extabit restituturum iri dolumque malum abesse afuturumque esse spondesne? spondeo“. 2. Stipulatio damni infecti (Lenel, 527): „Quod aedium loci operisve q. d. a. vitio, si quid ibi ruet scindetur fodietur aedificabitur,in aedibus meis intra . . . damnum factum erit, quanti ea res erit, tantam pecuniam dari dolumque malum abesse afuturumque esse spondesne? spondeo“. 3. Stipulatio ratam rem haberi (Lenel 516): „Quo nomine mecum acturus es, eo nomine amplius non esse petiturum eum, cuius de ea re actio petitio persecutio est erit, ratamque rem habiturum esse Lucium Titium heredemve eins eumve ad quem ea res pertinebit dolumque huic rei malum abesse afuturumque esse, quod si ita factum non erit sive quid adversus ea factum erit, quanti ea res erit, tantam pecuniam dari spondesne? spondeo.“
  25. Ulp. D. 2, 1, 4: Iubere caveri praetoria stipulatione et in possessionem mittere imperii magis est quam iurisdictionis.
  26. Paul. D. 20, 1, 26, 1 pr.: Ea quae magis imperii sunt quam iurisdictionis magistratus municipalis facere non potest.
  27. Ulp. D. 39, 2, I: Cum res damni infecti celeritatem desiderat et periculosa dilatio praetori videtur, si ex hac causa sibi iurisdictionem reservaret, magistratibus municipalibus delegandum hoc recte putavit. D. eod. fr. 4, 3: Duas ergo res magistratibus municipalibus praetor iniunxit, cautionem et possessionem, cetera suae iurisdictioni reservavit. Naproti tomu zůstala vrchnímu magistrátu vyhražena t. zv. missio in possessionem ex secundo decreto (D. 39, 2, 4, 4) a právo, prodloužiti neb obnoviti lhůtu přičiněnou k stipulaci (D. 39, 2, 4 pr. fr. 15 ns.; D. 46, 6, 4). Sr. Burckhard, Die cautio damni infecti, str. 103. 482 ns.; Karlowa, Röm. Rechtsgeschichte, 2, 1242 ns.; Lenel 53 ns.
  28. D. 39, 2, 4, 7 sq. Actio tato jest však vyloučena, jestliže municipium jest tak blízko hlavnímu městu, že kauci požadující mohl magistratu se non interponente obrátiti se na samého vrchního magistrata: D. 39, 2, 4, 9; Burckhard 484; Lenel 53; Karlowa u. m.
  29. Lex Rubria (Bruns, Fontes I ns. 16) cap. XX; Burckhard 103 ns.
  30. Lex Rubria с. XX 1. 10: eum quei in ius eductus erit; viz Bethmann-Hollweg 2, 334, 35; Burckhard, 485, 66. Kipp, Die Litisdenuntiation als Prozesseinleitungsform im röm. Civilprozess (1887) 140, 17 má za to, že oněmi slovy mohla by býti míněna též soukromá in ius vocatio, dovolávaje se Gell. 13, 13, 4: eos a privato in ius quoque vocari est potestas. Laevinus, aedilis curulis, a privato ad praetorem in ius est eductus, sr. tamtéž str. 167.
  31. Lex Rubria с. XX 1. 9 (poz. 46); D. 39, 2, 7, pr. (poz. 34).
  32. Ulp. D. 46, 5, 1, 9: Quod si sit aliqua controvcrsia, ut puta si dicatur per calumniam desiderari, ut stipulatio interponatur, ipse praetor debet super ea re summatim cognoscere et cautum iubere aut denegare, cf. D. 36, 3, 5, 2; 36, 4, 3, 1 C. 6, 54, 1. V případě P. Quinktia praetor Cn. Dolabella otázku, zda Quinctius jest povinen zříditi svému odpůrci kauci iudicatum solvi, místo co by se sám s ní zabýval, odkazuje k rozhodnutí porotcovu prostředkem procesně sázky (sponsio praeiudicialis) srovn.: Cicero pro Quinctio 8, 30; ct. 27, 84. Sr. Keller Semestrium X ns.; Bethmann-Hollweg 2, 329. 789 ns.
  33. Tak při kauci, kterou měl zříditi věřitelům pozůstalostním heres suspectus: D. 42, 5, 31 pr. cf. Gai. 4, 102, a při cautio damni infectil pokud šlo o určení lhůty končící jí ukládané, jež Si praetor vyhrazoval v ediktu: D. 39, 2, 7 pr. fr. 13, 15 — fr. 15 pr. — Cautio Si cui plus a t. zv. mitti in municipium (poz. 39) měly míti místo, jen si iusta causa esse videbitur: D. 35, 3, 4 pr.; 2, 8, 8, 6.
  34. D. 39, 2, 7 pr.: Praetor ait: „damni infectisuo nomine promitti, alieno satisdari iubebo ei, qui iuraverit non calumniae causa id se postulave eumve cuius nomine aget postulatwum fuisse, in earn diem, quam causa cognita statuero.“ Lex Rubria c. 20 1. 9: ... idque non k (alumniae) k(ausa) se facere iuraverit. Ulp. D. 39, 2, 13, 3: Quisquis iuraverit de calumnia, admittitur ad stipulationem, et non inquiretur, utrum intersit eius an non, vicinas aedes habeat an non habeat. Burckhard 270 ns. 486 ns.
  35. Paul. D. 11, 1, 10: Non alienum est eum, a quo damni infecti stipulari velimus, damnum timeatur, et pro qua parte, ut, si neget suum praedium esse nес caveat damni infecti, aut cedere aut, resistendum putaverit, quasi dolo versatus tradere compellatur. Jestliže spoluvlastník stavení interrogatus udá menší podíl, nežli jemu v pravdě přísluší, pozbude práva vlastnického k zatajenému podílu: D. 11, 1, 20, 2 coll. § 1 Burckhard 511 ns. Demelius, Die Confessio im röm. Civilprocess, 319. 321. interrogare in iure, an aedes eius vel locus sit, ex quo
  36. D. 39, 2, 7 pr.: Praetor ait: „Si controversia erit, dominus sit пес ne qui cavebit, sub exceptione satisdari iubebo.“ Rukojmové se tu zaručují jen pod tou výminkou, že promissor není vlastníkem, „si dominus non esset“ (sr. § ): D. 39, 2, 22, 1 fr. 31, 1. Sr. Burckhard 471 ns. Karlowa 2, 1248; Lenel 359, 15; 527, 9.
  37. D. 2, 8, 7 pr. fr. 8, 1—3.
  38. O tomto arbiter ad fideiussores probandos constitutus nebo datus zmiňují se D. 2, 8, 9. 10; 4, 4, 7, 3; 49, 2, 2. Tento pomocník magistratův nesmí býti stotožněn s vlastním civilním porotcem (iudex arbiterve). Sr. Heyrovský, Sborník 4, 62.
  39. D. Ulp. 2, 8, 7, 1: Si necessaria satisdatio fuerit et non facile possit reus ibi eam praestare, ubi convenitur: potest audiri, si in alia eiusdem provinciae civitate satisdationem praestare paratus sit. cf. D. 2, 8, 8, 4—6. Sr. Lenel 131. O tom, jak zde měla znít přísaha, sr. Ulp. D. 2, 8, 8, 5: sic iurare debet qui in municipium remittitur: „Romae se satisdare non posse et ibi posse, quo postulát remitti, idque se non calumniae causa facere“.
  40. Ulp. D. 46, 5, 3: Generaliter in omnibus praetoriis stipulationibus et procuratoribus satisdatur; cf. D. 36, 3, 14; 39, 2, 7 pr.; 46, 7, 3, 1—7.
  41. Paul. D. 46, 5, 5: In omnibus praetoriis stipulati onibus hoc servandum est, ut, si procurator meus stipuletur, mihi causa cognita ex ea stipulations actio detur (competat); pro stipulatio damni infecti: D. 29, 2, 18, 16.
  42. D. 3, 3, 27 i. f. fr. 28 pr. D. 45, 1, 79; 3, 4, 10. — O cesi nároku ex stipulatu, vynutitelné per actionem mandati, sr. D. 43, 3, 1, 17; D. 17, 1, 8 pr.
  43. D. 3, 4, 10; 27, 8, 1, 15; 46, 6, 2. 5. 6. O zvláštním Opatření ve prospěch pupila při stipulatio Rem pupilli sr. D. 27, 8, 1, 15: Exigere autem cautionem magistrates sic oportet, ut pupilli servus aut ipse pupillus, si fari potest et in praesentiarum est, stipuletur a tutoribus, item fideiussoribus eorum rem salvam fore: aut, si nemo est qui stiput letur, servus publicus stipulari debet rem salvam fore pupillo, aut certe ipse magistratus. Plane ubi servus publicus vel ipse magistrates stipulater, dicendum est utilem actionem pupillo dandam.
  44. Ulp. D. 3, 3, 40, 1: Si stipuletur procurator damni infecti vel legatorum, debebit de rato cavere; cf. D. 36, 4, 3, 2; 39, 2, 39, 3; 46, 8, 20.
  45. Ulp. D. 3, 3, 35, 2: Non solum si actio postulatur a procuratore, sed et si stipulatione legatorum vel damni infecti velit caveri: debebit absentem defendere. fr. 39 pr.: et in stipulationibus debet dominum defendere.
  46. Lex Rubria с. XX 1. 7 sq.: „Qua de re quisque, et a quo, damnei infectei ex formula restipularei satisve accipere volet, et ab eo quei ibei i(ure) d(eicondo) (praerit) postulaverit, idque non k(alumniae) k(aussa) se facere iuraverit: turn is, quo d. e. r. in ius aditum erit, eum, quei in ius eductus erit, d. e. r. ex formula repromittere et, sei satis darei debebit, satis dare iubeto decernito“. D. 46, 5, 1, 9 (poz. 32): et cautum iubere aut denegare; D. 36, 3, 14, 4: quotiens evidens res est; D. 36, 4, 1, 3. 4.
  47. Ulp. D. 46, 5, 1, 10: Sed et si quid vel addi vel detrahi vel immutari in stipulatione oporteat, praetoriae erit iurisdictionis; D. 45, 1, 52 pr. Sr. D. 7, 9, 3, 2; Pap. 46, 8, 3 pr.: vulgaribus verbis de rato habendo haec adstruentur; fr. 22, 9. 10.
  48. Paul. D. 2, 8, 8 pr.: De die ponenda in stipulatione solet inter litigatores convenire. si non conveniat, Pedius putat in potestate stipulatoris esse; sr. Lenel 131 č. 6.
  49. Venul. D. 46, 5, 9: In praetoriis stipulationibus si ambiguus sermo acciderit, praetoris erit interpretatio: eius enim mens aestimanda est; cf. D. 45, 1, 52 pr.
  50. Paul. D. 46, 5, 4: Praetoriae stipulationes saepius interponuntur, cum sine culpa stipulatoris cautum esse desiit. D. 46, 5, 10; 39, 2, 15 pr. — D. 2, 8, 8, 3. — D. 39, 2, 15, 1.
  51. Paul. D. 2, 8, 8, 2: Si servus inveniatur, qui antequam iudicium accipiatur spopondit (fideiussit) iudicatum solvi: succurrendum est actori, ut ex integio caveatur. minori quoque viginti quinque annis succurrendum est.
  52. Jako při stipulationes usufructuaria: D. 7, 1, 13 pr. cf. D. 7, 9, 7 pr.; Si cui plus: D. 35, 3, 1, 7; de conferendo: D. 37, 6, 1, 10. 13; legatorum: D. 16, 4, 10; de rato: D. 39, 1, 7; Paul. Cons. 3, 9; za splnění určení účelového: D. 32, 19.
  53. Tato mohla nastati, když actione in rem žalovaný odepřel žalobci zříditi satisdationem pro praede litis et vindiciarum nebo iudicatum solvi. Viz Heyrovský Sborník 16, 337 ns.
  54. Pro damnum infectum sr.: D. 39, 2, 7 pr.; pro missio in possessionem legatorum serv. c.: D. 36, 4; pro missio in bona hereditatis, nedá-li jistoty heres suspectus: D. 41, 5, 31.
  55. Actiones aediliciae pro odepření stipulationis duplae: D. 21, 1, 28; actiones ficticiae ex stipulatione damni: Lex Rubria c. XXlin. llsq. 31 sq.; D. 39, 2, 7 pr. (Lenel, 360); actio utilis in adrogatorem: D. 1, 7, 19, 1.
  56. D. Ulp. D. 39, 2, 4, 5: Praetor ait: „dum ei, qui aberit, prius domum denuntiari iubeam“, abesse autem videtur et qui in iure non est: verecunde autem praetorem denuntiari i ubere, non extrahi de domo sua. sed „domum, in quam degit, denuntiari“ sic accipere debemus, ut et si in aliena domo habitet, ibi ei denuntietur, quod si nec habitationem habeat, ad ipsum praedium erit denuntiandum vel procuratori eius vel certe inquilinis. Pro případ, že by nebylo nikoho, cui denuntietur, doporučuje se v § 6 „libellum ad ipsas aedes proponere“. Sr. o denuntiari domum též lex Iulia municip. 1. 35 sq. Wieding, Der Justinianische Libellprocess, 1866, 304 ns., Bethmann-Hollweg, 2, 733 ns. 774, 93, a Burckhard 484 ns. spatřují v této denuntiatio obsílku úřední (denuntiatio ex auctoritate), která předpokládala, že předcházela obsílka soukromá. Baron, Der Denuntiationsprocess (1887) 99 ns., odchyluje se od nich jen v tom, že nežádá předchozí soukromou obsílku. Kipp, Litisdenuntiation, 164 ns. a Pauly-Wissowa Real-Encykl. 5, 1, 222, pokládá za možné, že denuntiare domům bylo čistě soukromou denuntiací. Z okolnosti té, že uvedené ustanovení jest částí ediktu, odnášejícího se k soudní pravomoci magistrátů municipálních (Lenel 53 ns.), usuzuje Kipp, 165 ns., správně, že denuntiatio domům mohla býti podmínkou pouze pro dekret nařizující kauci nebo, což spíše se zamlouvá, pro missio ex primo decreto. Tak i Karlowa 2, 1243.
  57. Lex Rubria с. XX 1. 12 sq.: Quei eorum ita non repromeisserit aut non satis dederit, sei quid interim damni datum ... erit: turn mag(istratus)... d. e. r. ita ius deicito iudicia dato iudicareque iubeto, perinde atque sei d. e. r., quo ita postulátům esset, damnei infectei ex formula recte repromissum satisve datum esset. Pro iudicium toto mělo užito býti formulářů v zákoně samém uvedených, jednoho (lin. 22 sq.) v případě tom, že nebyla plněna repromissio, druhého (lin. 32 sq.) v případě, že nestala se satisdatio: Podle nich měl žalovaný býti odsouzen, jako kdyby se byl zavázal stipulatione, quam is quei Romae inter peregreinos ius deicit in albo propositam habet. Burckhard 105 ns. 525 ns., Karlowa 2, 1239 ns.
  58. Keller § 78; Rudorff § 57; Bethmann-Hollweg 2, § 120; Bachofen, Das röm. Pfandrecht 1 (N 27), 281 ns.; Hellmann, Festg. f. Planck (1887) 231 ns.; Naber Mnemosyne N. S. 25, 282 ns. ; Girard, Man. 1052; Вertolini 3, 26 ns.
  59. „In possessionem mittere magis imperii est quam iurisdictionis“ (Ulp. D, 2, 1, Ulp. D. 42, 4, 1: Tres fere causae sunt, ex quibus in possessionem mitti solet: rei servandae causa, item legatorum servandorum gratia et ventris nomine, damni enim infecti nomine si non caveatur, non in universorum nomine fit missio, sed rei tantum, de qua damnum timetur. a nepřísluší tedy magistrátům municipálním (Paul. D. 50, 1, 26, 1: Magistratibus municipalibus non permittitur bona rei servandae causa iubere possideri aut dotis servandae causa vel legatorum servandorum causa.
  60. Viz D. 42, 4, 1 (poz. 4) O jiných případech, kdy povoluje se missio in singulas res, zmiňuje se D. 42, 4/ 7, 17 a Paul. 4, 1, 15 cf. D. 31, 89, 7.
  61. Cic. pro Quinctio c. 19 § 60 uvádí stručně jednotlivé vložky ediktové sem spadající. Sr. Lenel 397 ns. a H. R. Engelmann, Die Voraussetzungen der missio in bona servandae causa, 1911.
  62. Gai. 3, 78: Bona veneunt aut vivorum ut mortuorum: vivorum veluti eorum qui fraudationis causa latitant nec absentes defenduntur;
  63. K němu vztahuje se výrok Paul. D. 42, 2, 1: Confessus pro iudicato est. Viz lex Rubria с. XXI a C. 6, 31, 4. Sr. Demelius, Confessio, 111 ns. 127; Lenel 394. 398.
  64. Lex Rubr. с. XXII. Sr. podrobnější výklady, jež podává Heyrovský, Sborník 17, 334 ns*.
  65. Gai. 3, 78 (poz. 6); C. 2, 11, 11; Lenel 399.
  66. O případech těch pojednal zevrubněji Heyrovský ve Sborníku 17, 348—358.
  67. D. 42, 4, 2 pr.; Lenel 71 ns.
  68. Gai. 3, 78 (poz. 6): Cic. pro Quinctio 19, 60: tracta edictum „Qui fraudationis causa latitarit“; D. 42, 4, 7, 1: Praetor ait: Qui fraudationis causa latitabit, si boni viri arbitratu non defendetur, eius bona possideri vendique iubebo. Lenel, 400.
  69. Cic. pro Quinctio 19, 60: ... edictum Qui absens iudicio defensus non erit; Gai. 3, 78 (poz. 6); D. 42, 4, 6, 1; Lenel 400 ns.
  70. D. 42, 4, 3 fr. 5 pr. 1. 2; Lenel 399. — D. 42, 4, 7, 9—12. — D- 3, 4,, 1, 2 fr. 8; Lenel 99. 100.
  71. Cic. pro Quinctio 19, 60... edictum Cui heres non extabit; Gai. 3, 78 (poz. 6) D. 49, 14, 1, 1; Lenel 401.
  72. Cic. pro Quinctio 19, 60... edictum Qui exsilii causa solum verterit; D. 4, 6, 7, 2. 3; I. 3, 12, 1; Lenel 405. О capitis deminutio mi- nima viz D. 4, 5, 2, 1 a Gai. 3, 84: . . . utilis actio datur rescissa capitis deminutione, et, si adversus hanc actionem non defendantur, quae bona eorum futura fuissent, si se alieno iuri non subiecissent, universa vendere creditoribus praetor permittit; cf. 4, 83. 80; D. 15, 1, 42 a I. 3, 10, 3; Lenel 113 ns.
  73. D. 6, 1, 9; 44, 3, 15, 4; 46, 3, 48; 50, 1, 26 C. 7, 72, 8. Karlowa RG. 2, 1183 ns. Lenel, 293.
  74. D. ut in possessionem legatorum vel fideicommissorum causaesse licet 36, 4; C. ut in possessionem legatorum vel fideicommissorumservandorum causa mittatur et quando satisdari debeat 6, 54; Lenel 357.
  75. D. 36, 3, 11 D. 36, 4, 5, 1 fr. 6, 1.
  76. D. 36, 4, 5, 16—25 C. 6, 54, 6.
  77. D. de ventre in possessionem mittendo et curatore eius 37, 9; D. 40, 4, 13, 3; B. W. Leist, Glücks Comment В. 37. 38, IV, 1 ns. Lenel, 335.
  78. Paul. 3, 5, 14—18; C. de edicto d. Hadriani tollendo et quem admodum scriptus heres in possessionem mittatur 6, 33. Leist, II, 437 ns..
  79. Paul. D. 41, 2, 3, 23: qui creditorem rei servandae causa vel quia damni infecti non caveatur, mittit in possessionem vel ventris nomine, non possessionem, sed custodiam rerum et observationem concedit; cl D. 36, 4, 5 pr.; 41, 2, 10, 1; 42, 4, 12; 43, 17, 3, 8.
  80. Ulp. D. 36, 4, 5 pr.: Siffiul cum eo possidere iubetur; D. 39, 2, 15, 20; 36, 4, 5, 22.
  81. D. 39, 2, 7 pr. Praetor ait: „... eum, cui ita non cavebitur, in possessionem eius rei, cuius nomine ut caveatur postulabitur, ire et, cum iusta causa esse videbitur, etiam possidere iubebo“. Ulp. D. eod. 15, 16: Secundo decreto a praetore dominus (constituitur).
  82. Ulp. D. 13, 7, 26 pr. Non est mirum, si ex quacumque causa magistratus in possessionem aliquem miserit, pignus constitui, cum testamento quoque pignus constitui posse imperator noster cum patre saepissime rescripsit, cf. eod § 1; D. 10, 2, 18, 6; 27, 9, 3, 1; 41, 4, 12; 41, 5, 2 pr.; 42, 6, 25; C. 6, 54, 3. 5; C. de praetorio pignore 8, 21; Steph. sch. 1 ad Bas. 25, 1, 26. — Bachofen 425 ns.; Naber, 282 ns. Manigk, Pfandrechtl. Untersuchungen. (1901) 19 ns.
  83. C. 8, 21, 2, 1.
  84. Venditio bonorum bývala tu od magi strata povolena současně s missio in bona; Lex Rübr. с. XXII 1. 46 sq.: praetor... bona eorum possideri proscribive veneireque iubeto; Gai. 3, 78 (poz. 6). 84 (poz. 16); D. 42, 4, 7, 1 (poz. 12). Výjimka byla učiněna v ediktu pro nedospělce a toho, kdo byl nepřítomen ve věcech státních. Věřitelům, kterým byla proti jmenovaným povolena missio in bona, odepírala se venditio bonorum. Viz edikt u Paul. D. 42, 4, 6, I: „Et eius, cuius bona possessa sunt a creditoribus, veneant, praeterquam pupilli et eius, qui rei publicae causa sine dolo malo afuit.“
  85. Ulp. D. 43, 4, 1 pr.: Ait praetor: „Si quis dolo málo fecerit, quo minus quis permissu meo eiusve, cuius ea iurisdictio fuit, in possessionem bonorum sit, in eum in factum indicium, quanti ea res fuit, ob quam in possessionem missus erit, dabo“. 2: Est autem generale hoc edictum: pertinet enim ad omnes, qui in possessionem a praetore missi sunt; cf. eod. 1, 1, 1. 3. 4; D. 43, 4, 3, 2; Gai. 4, 177. — Lenel 408; Ubbelohde, Die Interdicte des röm. Rechts, 3, 191 ns.
  86. Ulp. D. 36, 4, 5, 27: Missus in possessionem si non admittatur, habet interdictum propositum; cf. D. 43, 4, 1, 8 Utiliter bylo interdictum to vztaženo na missio in possessionem fideicommissi servandi causa a na t. zv. missio Antoniniana: D. 43, 4, 1, 3 pr. 1. Lenel 438 ns. Ubbelohde 3, 208 ns.
  87. Ulp. D. 43, 4, 3, 2: Praetor ventrem in possessionem mittit, et hoc interdictum prohibitorium et restitutorium est; D. eod. 3, 3. — Lenel 439; Ubbelohde 3, 213 ns.; Berger Sav 3. 36, 212 ns.; R E 9, 2, 1657.
  88. Ulp. D. 43, 4, 4 pr. Per interdictum etiam ei subvenit praetor, qui damni infecti ab eo in possessionem missus est, ne ei vis fiat. Interdictum toto mělo stálou excepci „si eo nomine ex edicto meo promissum satisve datum non est neque per ilium stát, quo minus ita promittatur satisve detur“: D. 43, 4, 4, 1. Interdikta tohoto užiti může také ex secundo decreto missus, ačkoli tomu přísluší též právní ochrana juristického držitele a bonitarního vlastníka, zvláště interdictum Unde vi a Publiciana actio: D. 39, 2, 18, 16. — Burckhard, 571 ns.; Lenel 453; Ubbelohde, 3, 217 ns.
  89. D. 39, 2, 7 pr. Praetor ait: ... „in eum, qui neque caver it neque in possessione esse neque possidere passus ent, indicium dabo, ut tantum praestet, quantum praestare eum oporteret, si de ea re ex decreto meo eiusve, cuius de ea re iurisdictio fuit quae mea est, cautum fuisset“; cf. D. eod. 4, 2. fr. 15, 36 fr. 18, 13—15; D. 43, 4, 4, 2. Burckhard 584 ns.; Lenel 360; Ubbelohde 3, 219 ns.; Karlowa 2, 1252. V lex Rubria с. XX propouští se actio stejného obsahu již na podkladě tom, že byla odepřena cautio. Sr. poz.
  90. Ulp. D. 36, 4, 5, 27: Missus in possessionem si non admittatur, habet interdictum propositum: aut per viatorem aut per officialem praefecti aut per magistratus introducendus est in possessionem. 23, 4, 3 pr. ... potestate eius inducendus est in possessionem, qui eum misit. § 1 ... poterit uti et extraordinaria exsecutione; cf. D. 36, 4, 5, 23; 25, 5, 1, 2. Sr. Hartmann-Ubbelohde, Ueber d. röm. Gerichtsverfassung, 1886, 511 ns.; Ubbelohde, Interdicte, 2, 379 ns.; 3, 209 ns.; Heyrovský, Sborník, 11, 369, 371 ns.; Stamler, Nichtförmliches Gerichtsverfahren (1911), 82.
  91. Schirmer, Über d. prätorischen Judicialstipulationen, 1863; Keller § 56; Rudorff § 73; Вethmann-Hollweg, 2, § 104; Lenel 130 ns.; Bertolini 1, 296 ns.
  92. O kaucích, které se požadovaly v případě tom, že proces byl veden zástupcem, pojednáno bylo již ve studii č. V; Sborník XIV, str. 244 ns.
  93. O procesích těch jedná souborně: Wetzell, Der röm. Vindikationsprocess, 1845. Viz též Girard, Manuel 336 ns.; R. Leonhard, Pauly-Wissowa R E 2 R. I 557 ns.
  94. Gai. 4, 16: qui vindicabat, festucam tenebat, et ita dicebat: „Hunc ego hominem ex iure Quiritium meum esse aio secundum suam causam; sicut dixi, ecce tibi vindictam imposui“ et simul homini festucam inponebat. adversarius eadem similiter dicebat et faciebat. cum uterque vindicasset etc. deinde qui prior vindicaverat, dicebat... ; adversarius quoque dicebat similiter. O „vindicare“ a „contra vindicare“ sr. Gai. 1, 134; 2, 24.
  95. Gai. 4, 16: postea praetor secundum alterum eorum vindicias dicebat, id est interim aliquem possessorem constituebat, eumque iubebat praedes adversario dare litis et vindiciarum, id est rei et fructuum, Festus v. vindiciae ; Gloss. Philox. v. vindiciae; Cic. pro Mil. 27, 74; Arnob. 4, 16.
  96. Že praetorské udělení vindicií nebylo rozhodnutím o tom, kdo jest držitelem, prokazuje jasně Gajův výklad (poz. 6), podle něhož „vindicias dicebat" znamená „interim aliquem possessorem constituebat“; sr. Lotmar, Zur legis actio sacramento in rem, 86 ns.; Brinz, Zur Contravindication 1877, 129 ns. Mínění, že vindicias dicere určovalo zároveň role stran, tak že strana, které vindiciae byly přiřčeny, zaujímajíc nyní samojediná postavení žalovaného, byla tím osvobozena od břemene důkazního (Keller, 68; Wetzell 3 ns.; Bethmann-Hollweg 1, 144. 182, 7; Bekker Aktionen 2, 207; Huschke, d. Multa u. d. Sacrament, 1874, 459) jest v příkrém odporu s dupliciton starého vindikačního procesu a nyní všeobecně opuštěno. Sr. Eck, Dopellseitige Klagen (1870) 10 ns.; Jhering Geist d. röm. R., 3, 93. 102, 129 c; Besitzschutz, 32 ns.; Karlowa, Der röm. Civilprocess zur Zeit d. Legisaktionen, 85 ns.; P. Krüger, Kritische Versuche, 1870, 74; Wach u. Keller poz. 210; Dernburg, Entwicklung u. Begriff d. jurist. Besitzes, 1883, 39 ns.; Jobbé-Duval, Etudes sur l‘histoire de la procédure civile chez les Romains, I (1896) 352 ns.; Stintzing, Beiträge, 66 ns.
  97. Gai. 4, 16: praetor secundum alterum eorum vindicias dicebat, id est aliquem possessorem constituebat. Proti mínění s tímto výrokem se nesnášejícímu, že praetor udílel vindicie vždycky držiteli (tak na př. Bethmann-Hollweg 1, 142 ns.; Bekker, Sav. Z. 5, 150 ns.; B. W. Leist, Der röm. Erbschaftsbesitz (1870) 140 ns.; Cuq, Manuel 393, 6), vyslovili se Jhering, 3, 102, 129 c. Brinz, na u. m., 130 ns.; Dernburg, na u. m.; Girard, Org. I 72, 2; Jobbé-Duval, 328 ns.; Starcke, Der Besitz bei der Erbschaftsklage (1905), 12 ns.; Bertolini 1, 112, 1.
  98. Festus, s. v. vindiciae: Cato in ea, quam scribsit L. Furio de aqua: „... praetores secundum populum vindicias dicunt“.
  99. Liv. 3, 44, 11. 12: Advocati (Verginiae) ... postulant, ut (Ap. Claudius) ... lege ab ipso lata vindicias det secundum libertatem; cf. Liv. 3, 56, 4. 6; Dion. 11, 30; Pomp. D. 1, 2, 2, 2. Sr. Maschke, Der Freiheitsprozess, str. 80 ns.
  100. 10) Gai. 4, 16 (poz. 5). 94: ... olim, cum lege agebatur, pro lite et vindiciis, id est pro re et fructibus a possessore petitori dabantur praedes. Ps. Ascon. in Verr. II, 1, 45; Hilse, De praedibus litis et vind. et stipulatione , s. pro praede 1. et vind., 1860. Hledíce k tomu, že v definicích antických gramatiků uvádí se jako subjekt, kterému se zavazují praedes, všude pouze populus (Varro, 1. 1. 5, 40; 6, 74; Festus, v. Manceps a Praes) a kdekoli se jedná o jednotlivé případy, užívá se jich na veskrz jen k zabezpečení pohledávek státu nebo obcí, soudili a soudí i nejnověji mnozí, že také praedes litis et vindiciarum zastavovaly se ne procesnému odpůrci, nýbrž státu. ''Tak Mommsen, Stadtrechte, 468; Girard, Org. I 132, 2; Manuel, 751, 1; Cuq, Manuel, 294, 2; Bertolini, 122. Ale Gajus po dvakráte, mluvě po každé co nejjasněji a důrazně, uvádí, že praedes litis et vindiciarum na rozdíl od praedes sacramenti zavazujících se praetorovi, příjemce vindicií měl zastaví ti odpůrci svému: Gai. 4, 16: eumque iubebat praedes adversario dare; alios autem praedes ipse praetor асcipiebat sacramenti. 94.: a possessore petitori dabantur praedes. Nezbývá než v zastavení těchto praedes soukromé osobě spatřovati výjimku od pravidla: Viz i samého Mommsena v pozdějším dodatku v Ges. Schriften I, 1, 359; k tomu Göppert, ZRG. 4, 268; Jobbé-Duval, 339 ns.; Viard, Le Praes, 29 ns.; Perozzi, Institutioni, 2, 157; sr. též Karlowa, RG. 2, 50 ns.
  101. Gai. 4, 91: in rem actio duplex (est), aut enim per formulam petitoriam agitur, aut per sponsionem (92). Petitoria autem formula haec est, qua actor intendit rem suam esse (93). Per sponsionem hoc modo agimus: provocamus adversarium tali sponsione: Si homo, quo de agitur, ex iure Quiritium meus est, sestertios XXV nummos dare spondes? deinde formulam edimus qua intendimus sponsionis summam nobis dari oportere; qua formula ita demum vincimus, si probaverimus rem nostram esse. Formula petitoris měla intenci, znějící „Si paret rem q. d. a. ex iure Quiritium A. Agerii esse" (Cic. in Verr. II 2, 12, 31; Gai. 4, 34. 36. 41. 45—86). O tom, že zde jest na vindikantovi, aby dokázal svoje právo vlastnické, sr. D. 6, 1, 9; 20, 1, 3 pr.
  102. Gai. 4, 148: Retinendae possessionis causa solet interdictum reddi, cum ab utraque parte de proprietate alicuius rei controversia est, et ante quaeritur, uter ex litigatoribus possidere et uter petere debeat, cuius rei gratia comparata sunt Uti possidetis et Utrubi; D. 6, 1, 24: ... longe commodius est ipsum possidere et adversarium ad onera petitoria compellere quam alio possidente petere; Ulp. D. 43, 17, 1, 2. 3.
  103. Gai. 4, 89: Si in rem tecum agam, satis mihi dare debes; aequum enim visum est te ideo quod interea tibi rem, quae an ad te pertineat dubium est, possidere conceditur, cum satisdatione mihi cavere, ut si victus sis nec rem ipsam restituas nec litis aestimationem sufferas, sit mihi potestas aut tecum agendi aut cum sponsoribus tuis; cf. I. 4, 11, pr.
  104. Gai. 4, 96: Ipse autem qui in rem agit, si suo nomine agat, satis non dat; cf. I, 4, 11, pr.
  105. Gai. 4, 91, kde po slovech, uvedených v poz. 11, se praví: siquidem per formulam petitoriam agitur, ilia stipulatio locum habet, quae appellatur iudicatum solvi, si vero per sponsionem, ilia quae appellatur pro praede litis et vindiciarum. 94: ideo autem appellata est pro praede litis et vindiciarum stipulatio, quia in locum praedium successit, qui olim, cum lege agebatur, pro lite et vindiciis. . . dabantur; Valer. Prob. 5, 22: P. p. L. V. = pro praede litis vindiciarum; fr. Vat. 336; Cic. in Verr. 1, 46, 115; Ps. Ascon. in Verr. II, 1, 115; —Hilse ve sp. u. v poz. 10. — Valer. Prob. 5, 23: I. S. = iudic(at)um solvi; Dig. 46, 7: Iudicatum solvi.
  106. Cic. in Verr. 1, 45, 155: pro praede litis vindiciarum cum satis accepisset, sponsionem faceret. K tomu Wlassak, Sav. Z. 25, 130. 134, 2; Lenel, 134, 1; 498, 8. Jináč při legis actio in rem, kde praedes 1. et vind. zastavováni byli teprve po legisakci.
  107. S ním zabývají se Schirmer, na u. m. 48 ns.; Karlowa, RG 2, 441; Lenel, 496 ns. 509 ns.; Duquesne v Mélanges Gérardin (1907) 197 ns., v Mél. Fitting (1907/8) I 321 ns., i v La translatio iudicii (1910) 68 ns.
  108. Nalez, kterým se dávalo místo žalobě, obsahoval v řízení per formulam nezbytně odsouzení žalovaného k určité sumě peněžně (Gai. 4, 49—52), v řízení per sponsionem omezoval se na uznání, byť i jen nepřímé, sporného práva.
  109. Ulp. D. 46, 7, 6: ludicatum solvi stipulatio třes clausulasin unum collatas habet: de re iudicata, de re defendenda, de dolo málo. O cautio p. p. 1. v. pak praví se (Ulp. D. 46, 7, 5, 2), že v ní jsou „plures causae una quantitate conclusae“; cf. D. eod. 13 D. 46, 4, 20.
  110. Clausula ob rem iudicatam ve stipulaci p. p. 1. v. (Ulp. D. 46, 4, 20 D. 46, 7, 3) zněla v první části své: „si ea res secundum me heredemve meum iudicata erit“ (Cels. D. 50, 16, 158). K tomu se pojilo, jak za to má Lenel, 499 ns., jako další podmínka, že žalovaný nevyhoví své povinnosti restituční, zvláště i co dotýče se plodů. K této části kauce náleží as slova Val. Proba, Einsidl. 52: D. D. D. = deinde deperit deminutum (Lenel, 501). — Clausula de re iudigata pak ve stipulatio iudicatum solvi (D. 46, 7, 6 cit. v poz. 19) obsahovala zajisté prostě slib, že promissor zaplatí sumu kondemnační (Lenel, 509 ns.). Sr. Ulp. D. 46, 7, 9: ludicatum solvi stipulatio expeditam habet quantitatem: in tantum enim committitur, in quantum iudex pronuntiaverit.
  111. Druhá clausula slově při stipulatio p. p. 1. v. vždy jen „ob rem non defensam“: Ulp. D. 46, 7, 3, 9 fr. 5,3 fr. 7 D. 46,1, 33., při cautio iudicatum solvi vedle toho (Ulp. 3, 3, 15 pr.: commititur ... ob rem non defensam stipulations clausula; D. eod. 14. 35, 3 fr. 45 pr.) také clausula de re defendenda (Ulp. D. 46, 7, 6, poz. 19). Z toho vyvozuje Lenel, 502. 510, as právem, že doložka obsahovala v prvém případě pouze slib pro případ, „si res defensa non erit“, při stipulatio iud. solvi pak vedle toho také přímý slib defense (earn rem boni viri arbitratu defendi).
  112. Doložka tato jest dosvědčena přímo pouze pro cautio iud. solvi: Ulp. D. 46, 7, 6, n. v poz. 19. Znění její dochovalo se ve Venul. D. 46, 7, 19 pr. Novissima clausula iudicatum solvi stipalationis „dolum malum abesse afuturumque esse” et in futurum tempus permanens factum demonstrat; cf. Paul. D. 45, 1, 83 pr., Pap. D. 45, 1, 121 pr. Nejpodobnější jest však, že také stipulatio p. p. 1. v. nepostrádala této klausuje, jako ji měly ostatní praetorské stipulace; sr. Lenel, 503.
  113. O této viz Heyrovský, Sborník 16, 16, 338 ns.
  114. Paul. S. 1, 11, 1: Quotiens hereditas petitur, satisdatio iure desideratur et, si satis non detur, in petitorem hereditas transfertur: si pěti tor satisdare noluerit penes possessor em possessio remanebit; in pari enim causa potior est possessor. Lenel, 134.
  115. Ulp. D. 2, 8, 7, 2: Si satisdatum pro re mobili non sit et persona suspecta sit, ex qua satis desideratur: apud officium deponi debebit, si hoc iudici sederit, donee vel satisdatio detur vel lis finem accipiart. Sr. Muther, Sequestration und Arrest (1856), 151 ns.; Lenel, 131 ns.
  116. Podle reskriptu divi Pii pak mohl žalobce dosíci takové zápovědi zcizení po případě, již před liti skontě stačí nebo, i když žalovaný byl dal kauci. Ulp. D. 5, 3, 5 pr.; cf. D. 18, 1, 26; D. 28, 8, 7, pr. D. 41, 4, 7, 5; D. 44, 4, 17, 2. K tomu Lenel, 132 ns.; sr. Franke, Commentar uber d. Pandektentitel de H. P. (1864) 18 ns.
  117. Z obsáhlé novější literatury, kterou zaznamenává Lenel 525, 3, buďtež uvedeny: Schmidt, Zschr. f. CRt. u. Pr. N. F. 8, 22 ns.; Jahrb. d. gem. R. 4, 143 ns.; Schirmer, na u. m., 47. 68 ns.; Karlowa, Beiträge, 83 ns. Burckhard, Die operis noci nuntiatio (1871), 420 ns. Sr. dále Karlowa, RG II 1232 ns., hlavně Lenel, 524 ns., nejnověji pak Henle, Umis casus (1915), str. 92 ns.
  118. Ulp. D. 39, 1, 5, 17: Si is cui nuntiatum erit, ex operis novi nuntiatione satisdederit repromiseritve aut per eum non fiet quo minus boni viri arbitratu satisdet repromittatve, perinde est, ac si operis novi nuntiatio omissa esset, habet autem hoc remedium utilitatem: nam remittit vexationem ad praetorem veniendi et desiderandi, ut missa fieret nuntiatio. D. eod. 8, 2—4 fr. 21. Burckhard, 424 ns.; Lenel, 358. — O interdiktu sr. Ulp. D. 39, 1, 20, 9—16; Lenel, 466.
  119. Ulp. D. 46, 5, 1, 6: ... de eo opere quod in přiváto factum erit, satisdatio est: de eo, quod in publico ... qui suo nomine cavent, repromittunt, qui alieno, satisdant; D. 39, 1, 8, 2. 3.
  120. Ulp. D. 46, 5, 1, 2 (Studie VIII poz. 6): Iudiciales (stipulationes) ... ut ex operis novi nuntiatione.
  121. Ulp. D. 39, 1, 21, 2: Habet autem ista stipulatio condicionem, ut ita demum committatur, si iudicatum fuerit sive ante rem iudicatam causa quae acciderit neque res defendatur: et de dolo malo subicitur clausula; cf. D. eod. fr. 21, 3. 4. 7. fr. 12; Sr. formuli rekonstruovanou Lenelem, 524 ns.
  122. Sr. z literatury: Bethmann-Hollweg 2, 334 ns.; Maschke, Der Freiheitsprocess im klass. Alterthum, 1888; Lenel 365 ns.; Buckland, The Roman law of slavery, 1908, 652 ns.; Girard Man. 101 ns.; Karlowa RG 2, 1108 ns.
  123. Mínění, že adsertor byl nezbytným pouze při petere in libertatem, nikoli též při petere in servitutem, jak zastává Voigt XII Taf., 2, 120, 14, a nejnověji ještě Cuq, Manuel, 82, vyvrací se konstitucemi CTh. 4, 8, 5. 9 a C. 7, 17, I pr., podle nichž až do Justiniana adsertor byl po zásadě dosazován také se strany toho, qui in libertate commorans ad servitutem vocatus fuerit. Sr. Rümelin, Zur Geschichte d. Stellvertretung im röm. Zivilprozess, 1886, 48 ns.; Lenel, 370, 1; Buckland 656. — V Digestech zhusta se vyskytující výrazy „proclamare (proclamatio) in“ nebo „ad libertatem“ (sr. Seckel Heumanns Handlexikon h. v.; Gradenwitz SZ. 14, 225, 1) pokládají Gradenwitz, Int. 101 a SZ. 14, 118 ns., a Lenel v Pal. namnoze za interpolované na místo adseri nebo adserere, peti, vindicari in libertatem. Přesvědčivě to vyvrátil Wlassak Grünh. Z. 19, 715 ns., podle něhož proclamatio in libertatem byla zvláštním řízením, které předcházelo dva další procesy zvané ordinatio iudicii (poz. 34) a liberale iudicium. Toto předchozí řízení bylo prý ryze magistratským, bezforemným projednáváním mezi stranou táhnoucí se k vlastnictví a člověkem, jehož pánem, býti tvrdila, účelem pak jeho opatři ti tomuto člověku adsertora. Schlossmann, Sav. Z., 13, 225 ns., vyslovuje se rovněž proti tomu, že by „proclamare“ a „proclamatio“ v Digestech byly interpolacemi, má za to, že „proclamare in (ad) libertatem“, značíc původně volání člověka uchopeného od jiného za otroka po adsertorovi, znamená v pramenech zpravidla „přiváděti svou svobodu k platnosti na soudě“.
  124. Ulp. D. 40, 12, 7, 5: Si quis ex servitute in libertatem proclamat, petitoris partes sustinet: si vero ex libertate in servitutem petatur, is partes actoris sustinet qui servum suum dicit. igitur cum de hoc incertum est, ut possit iudicium ordinem accipere, hoc ante apud eum, qui de libertate cogniturus est, disceptatur, utrum ex libertate in servitutem aut contra agatur. et si forte apparuerit eum, qui de libertate sua litigat, in libertate sine dolo malo fuisse, is qui se dominum dicit actoris partes sustinebit et necesse habebit servum suum probare: quod si pronuntiatum fuerit eo tempore, quo lis praeparabatur, in libertate eum non fuisse aut dolo malo fuisse, ipse qui de sua libertate litigat debet se liberum probare; D. 40, 12, 10—12; 41 pr.; 22, 3, 14 (poz. 36) 20; Diocl. C. 7, 16, 21. — Ordinare litem: D. 22, 3. 20; 40, 12, 24, 1, 2 fr. 25. 2; C. 7, 16, 14; ordinare liberale iudicium: D. 40, 12, 24, 1. 3, fr. 25, 2; ordinare liberalem causam: D. 40, 12, 24 pr. (poz. 37); C. 7, 19, 2. Sr. Wlassak, Litiskontestation 73 ns.; Grünhuts Z. 19, 711 ns. SZ. 26, 395, 1; Lenel, 371 ns.; Buckland, 660 ns.
  125. Таk Lenel, 373, Že měla místo pouze úřední kognice, zastávají Zimmern, Röm. Rechtsgesch. 3, 203; Bethmann-Hollweg 2, 335; Wlassak, Sav. Z. 26, 395, 1 a Karlowa RG 2, 1113; viz též Partsch Sav. Z. 31, 425.
  126. Ulp. D. 22, 3, 14: Circa eum, qui se ex libertinitate ingenuum dicat, referendum est, quis actoris partibus fungatur. Et si quidem in possessione libertinitatis iuit, sine dubio ipsum oportebit ingenuitatis causam agere dicereque se ingenuum esse; sin vero in possessione ingenuitatis sit et libertinus esse dicatur, hoc probare debet qui eum dicit libertum suum: quid enim interest, servum suum quis an libertum contendat? Sr. Bethmann-Hollweg 2, 339; Buckland, 673.
  127. Paul. D. 40, 12, 24, pr.: Ordinata liberali causa liberi loco habetur is, qui de statu suo litigat; cf. ibid. § 3; D. 40, 12, 25 pr., C. 7, 16, 14; sr. Buckland, 661 ns. Lenelovi, 365, jest zcela pravdě podobným, že pravidlo to vyvinulo se z předpisu XII tabulí, že vindicie mají býti uděleny secundum libertatem (poz. 9). Jinak soudí Wlassak, Litiscontestation, 74, 1.
  128. Martial. I, 52, 5: Adsertor venias satisque praestes; Thalel. k Basil. 48, 21, 1; С. 7, 17, 1, 1. 2; C. Th. 4, 8, 5, 4; 6, 5; sr. Bethmann- Hollweg 1, 1. 2; 2, 336, 44; Ubbelohde, Göttg. Gel. Anz. 1888, 364 ns.; Wlassak, S. Z. 26, 393 ns.; Karlowa RG 2, 1112 ns.; Lenel, 368, 5; 373; Buckland, 656; sr. též D. 3, 3, 39, 5 ns. Wlassak, u. m. 394, pronáší domněnku, že platila výjimka v případě voluntate domini in libertate morari.
  129. Gai. 4, 100: si in personam (agetur) ab actoris quidem parte, quando satisdare debeat, quaerentes eadem repetemus, quae diximus in actione, qua in rem agitur = I. 4, 11, 1 cf. Gai. 4, 96 (poz. 14).
  130. Gai. 4, 102: Quodsi proprio nomine aliquis iudicium accipiat in personam, certis ex causis satisdare solet, quas ipse praetor significat; quarum satisdationum duplex causa est, nam aut propter genus actionis satisdatur, aut propter personam, quia suspecta sit.
  131. Gai. 4, 102: propter genus actionis, velut iudicati depensive aut cum de moribus mulieris agitur. K actio iudicati depensive: Gai. 4, 25, k actio de moribus: D. 23, 4, 5 pr.; C. Th. 3, 13, 1; C. 5, 17, 11, 2; 5, 13, 1, 5; Czyhlarz, Dotalrecht 337 ns.; Lenel 300.
  132. Gai. 4, 102: propter personam, veluti si cum eo agitur qui decoxerit, cuiusve bona a creditoribus possessa proscriptave sunt, sive cum eo berede agatur quem praetor suspectum aestimaverit. О „qui decoxerit“ sr. lex Iul. munic. v. 114. 115; Cic. Phil. 1, 18, 44; Val. Max. 6, 9, 12; Phil. N. H. 33, 133; Senec. ep. 36, 5; o „bona possessa proscriptave“ Gai. 3, 79; о „heres suspectus“ D. 42, 5, 31.)
  133. Zimmern, Gesch. d. röm. Privatr. 3, 539 ns.; Keller, 290 ns.; Bethmann-Hollweg, 2, 533 ns.; Bertolini, 2, 201 ns.; Cuq, Manuel des Institutions juridiques Romains, 1917, 883 ns.
  134. I. de poena temere litigantium 4, 21 pr.: Admonendi sumus magnam curam egisse eos, qui iura sustinebant, ne facile homines ad litigandum procederent.
  135. Gai. 4, 13: qui victus erat, summam sacramenti praestabat poenae nomine ; 4, 14: Poena sacramenti aut quingenaria erat aut quinquagenaria; Festus v. sacramentum; Ps. Ascon. ad Cic. in Verr. 2, 1, 9, 26. —Sr. Bethmann-Hollweg 2, 533 ns.; R. Mayr, Mél. Girard 2, 176. 186. 198; Ubbelohde, Die Interdicte, 2, 207 ns.
  136. Gai. 4, 174 (poz. 8). 180: Restipulationis poena ex certis causis fieri solet et quemadmodum contrario iudicio omni modo condemnatur actor, si causam non tenuerit, nес requiritur, an scierit non recte se agere, ita etiam restipulationis poena omni modo damnatur actor, si vincere non potuerit. 4, 181.
  137. Pravidelnou formou pro řízení ex inter dieto bylo agere per sponsionem (Gai. 4, 141. 165; Ulp. fragm. Vindob. 5). Sponsio tu sloužila dílem k tomu, aby sporná věc dostala se k rozhodnutí porotcovu, dílem k tomu, aby pokutována byla strana, která by prosoudila, byla tedy nejen praeiudicialis, nýbrž zároveň poenalis a byla proto strana, která se zavázala sponsione, oprávněna k restipulatio. Sr. Gai. 4, 141: modo cum poena agitur, modo sine poena: cum poena, velut cum per sponsionem agitur. 165: nam actor provocat adversarium sponsione; ille autem adversus sponsionem adversarii restipulatur. 167: sponsionis et restipulationis et fructus licitationis summas poenae nomine solvere. 168: sponsionis et restipulationis summam poenae nomine debet; cf. Gai. 4, 94; Ubbelohde u. m. 103 ns. 127.
  138. Gai. 4, 171: Ex quibusdam causis sponsionem facere permittitur, veluti de pecunia certa credita et pecunia constituta; sed certae quidem creditae pecuniae tertiae partis, constitutae vero pecuniae partis dimidiae; 4, 13: ... periculosa est actio certae creditae pecuniae propter sponsionem qua periclitatur reus si temere neget, et restipulationem qua periclitatur actor si non debitum petat; ... sponsionis et restipulationis poena lucro cedit adversarii, qui vicerit; 4, 174. 180. 181. Summa sponsionis et restipulationis měla tu býti jedině pokutou na nespravedlivé vedení procesu. Sponsio byla tu tedy čiře poenalis.
  139. Gai. 4, 166: ... (et qui superavit) fructus licitando, is tantisper in possessione constituitur, si modo adversario suo fructuaria stipulatione caverit, cuius vis et potestas haec est, ut si contra eum de posses- sione pronuntiatum fuerit, earn summam adversario solvat. 167: ... sponsionis et restipulationis et fructus licitationis summas poenae nomine solvere; summa enim fructus licitationis non pretium est fructuum, sed poenae nomine solvitur, quod quis alienam possessionem per hoc tempus retinere et facultatem fruendi nancisci conatus est. Sr. Ubbelohde 2, 165 ns.; 5, 399 ns.
  140. Gai. 4, 174: Actoris calumnia coercetur modo calumniae iudicio, modo contrario, modo iureiurando, modo restipulatione. 175: Calumniae indicium adversus omnes actiones locum habet et est decimae partis, adversus adsertorem tertiae partis est; cf. 163; Consult 6, 13; I. 4, 16, 1 (calumniae actio, k tomu Gradenwitz, Interpolationen, 111) Theoph. 4, 16, 1 c; Nov. 112, 2 pr.; Cic. pro Cluent. 59, 163; Gell. 14, 2, 8, v příčině adsertora pak Paul. 5, 33, 7. Sr. Hitzig, Real Enc. 3, 1420 ns. Lenel, 106 ns.
  141. Sr. interpol. Ulp. D. 4, 3, 33 а, k tomu Lenel, 107; Hitzig, na u. m.; Wlassak, 118.
  142. Toho dokladem jest Gai. 4, 163. 176. 181, kde praví se o iudicium calumniae zase a zase, že straně, nastupující hlavní žalobou opponitur, i Gell, na u. m. a Cons. 6, 13. — Tak i Keller, 296, 693, Hitzig, na u. m., Girard, Man. 1039, 4, hlavně pak Wlassak, Sav. Zeitschr. 33, 117 ns. Zdali iudicium calumniae bylo prostě jen přivěšeno na hlavní formuli (na její si non paret absolve) nebo byla pro ně udělena zvláštní samostatná formule, Lenel (107), rozhodnouti nechce. Wlassak, 119, a Partsch, Studien zur Negotiorum Gestio I (1913), 56, pokládají iudicium calumniae za samostatnou žalobní formuli. Jak Wlassak se domnívá, formule ta opatřena byla praescripcí, prohlašující procesný poměr za podmíněný. — Zprávě Theoph. 4, 16, 1 c, že žalovaný mohl vznésti calumniae actionem teprve poté, co byl vysoudil, netřeba dáti víry: Keller, na u. m.; Bethmann-Hollweg 2, 536, 49; Wlassak, na u. m. — Z konstituce Diokletianovy v Cons. 6, 13, která zmiňuje se o remedium repromissionis initio postulatae, usuzovalo se, že calumniae iudicium bylo zprostředkováno repromisí žalobcovou (Bethmann-Hollweg, 2, 536-44). Spíše zamlouvá se však důmněnka Wlassakova (na u. m. 117, 2), že calumniae iudicium a remedium repromissionis jsou dva různé prostředky.
  143. Gai. 4, 181: Qui restipulationis poenam patitur, ei neque calumniae iudicium opponitur neque iurisiurandi religio iniungitur.
  144. Gai. 4, 178: Severior autem coercitio est per contrarium iudicium. nam calumniae iudicio nemo damnatur nisi qui intelligit non recte se agere, sed vexandi adversarii gratia actionem instituit. Contrario iudicio omnimodo damnatur actor, si causam non tenuerit, licet aliqua opinione inductus crediderit se recte agere; cf. 4, 174 (poz. 4). 180 (poz. 3); 181.
  145. Gai. 4, 177 Contrarium autem iudicium ex certis causis constituitur, veluti si iniuriarum agatur, et si cum muliere eo nomine agatur, quod dicatur ventris nomine in possessionem missa dolo malo ad alium possessionem transtulisse (cf. D. 25, 5, 1, pr. 1. 2) et si quis eo nomine agat, quod dicat se a praetore in possessionem missum ab alio quo admissum non esse (cf. D. 43, 4, 1 pr.; studie IX poz. 29). Lenel, 304. 389. 408.
  146. Gai. 4, 177: Adversus iniuriarum quidem actionem decimae partis datur, adversus vero duas istas quintae. Nápadná jest shoda těchto trestních sazeb s pokutami, jež v Alexandrijském právu z polovice 3. století př. Kr., zachovaném na Pap. Hal. 1 („Dikaiomata“), jsou stanovény v lin. 115—120 při jistých žalobách pro žalobce padlého v procesu. Žalobce má, prosoudí-li, již ze samého rozsudku žalobu zamítajícího, vítěznému odpůrci zaplatiti při jedněch žalobách, z nichž jest zvláště žaloba pro zbití (διχη πληγων), jednu desetinu částky žalobou požadované, při jiných pak jednu pětinu. Sr. Partsch, na u. m., 58, a Arch. Pap. VI, 74 ns.; Heyrovský, Sborník, 16, 56 ns.
  147. Lenel, 304, soudí, že kondemnační rozkaz pro iudicium contrarium byl as jistě přivěšen k s. n. p. a. iudicii directi. Pro spojení v jediné formuli také Partsch, Neg. Gestio I, § 7, dovolávaje se obdoby právních pravidel alexandrijských (P. Hal. 1), dotčených v poz. předchozí, Wlassak, 119, přiznává, že zde jest obtížnější navrhnouti podmíněnou praescriptio.
  148. Gai. 4, 179: Ex quibus causis contrario iudicio agi potest, etiam calumniae iudicium locum habet; sed alterutro tantum iudicio agere permittitur.
  149. Huschke, Zeitsch. f. gesch. Rechtswiss. 13, 256 ns. Rudorff, tamtéž 14, 287 ns.
  150. Gai. 4, 171: adversus in(fitiantes ex quibusdam) causis dupli actio constituitur, velut si iudicati aut depensi aut damni iniuriae aut legatorum per damnationem relictorum nomine agitur; cf. Gai. 4, 9. 171; I. 4, 6, 23. 26; 4, 16, 1; Paul. 1, 19, 1. 2.
  151. Viz místa v poz. 18, Cic., pro Flacco 21, 49. a Wenger, Actio iudicati, 27 ns. Rudorff, 301 ns.
  152. Gai. 3, 127; 4, 22; Rudorff, 355 ns.
  153. Gai. 3, 216; I. 4, 6, 19. 26 ; D. 9, 2, 2, 1 fr. 23, 10; D. 9, 3, X.4; Rudorff, 374 ns.
  154. Gai. 2, 282; Rudorff, 399 ns. Sr. nahoře § ...
  155. Mezi případy litiskrescence bývají počítány také actio de modo agri (Paul. 2, 17, 4), t. zv, actio auctoritatis (Paul. 2, 17. 1. 3) a actio depositi ex lege XII tab. a z t. zv. depositum miserabile (I. 4, 6, 23. 26; D. 16, 3, 1, 1; Coll. 10, 7, 11), viz Huschke, Nexum, 174. 188. Ale ve všech těchto případech směřuje actio hned od počátku k duplum: Uvádí-li se v Paul. 1, 19, 1 actio de modo agri skutečně mezi actiones, které, si a reo infitientur, duplantur, jest v tom spatřovati interpolaci: sr. Rudorff, 417 ns. Bechmann, Der Kauf I 121. 248; Lenel, 189, 11. Condemnatio in duplum pak při actio redhibitoria (D. 21, 1, 45) byla stanovena ne pro případ infitiationis (jak soudí Huschke, Nexum, 209 ns.), nýbrž pro případ, že žalovaný nevyhověl arbitriu de restituendo: Rudorff, 451 ns. Lenel, 531 ns.
  156. Tak Huschke, Nexum, 142; Keller, 100. 291; Bethmann-Hollweg, 1, 163. 176; Girard, Man. 1021, 4; Karlowa RG II 822; Vančura, Sborník 5, 375; Bertolini 2, 203 ns., ale o dvou posledních actiones není nikterak nepochybno, že by byly náležely mezi případy manusinjekce. Právem namítá Mitteis, SZ. 22, 114 ns., proti učení, podle něhož litiskrescence legata per damnationem pochází z manus iniectio, jednak, že actio legis Furiae de sponsu adversus eum, qui a Sponsore plus quam virilem partem exegisset, pro niž Gajus dosvědčuje legis actionem per manus iniectionem (Gai. 4, 22), ačkoli byla zajisté praktickou ještě za dob Gajových (viz Lenel, 210 ns.,, J. m. Girard, na u. m., z mylné domněnky, že actio legis Furiae nahrazena byla excepcí; sr. Heyrovský, Sb. 13, 133, 30), neuvádí se při vypočítání případů litiskrescence, jednak, že legis actio per manus iniectionem z legata per damnationem byla by po zákoně Valliově nutně bývala manus iniectio pura, pro tuto však jest nejpodobněiší, že nesla se pouze k simplum. O původu litiskrescence při actio legis Aquiliae pak víme, že duplikace byla přímo nařízena zákonem: Gai. D. 9, 2, 1: (Lege Aquilia) cavetur, ut adversus inütiantem in duplum esset.
  157. Wenger, Actio iudicati, 21 ns. prokázal přesvědčivě, že vedle actio iudicati in duplum byla též actio iudicati in simplum, kterážto byla propuštěna, když žalovaný nepopíral ani faktickou, ani právní existenci rozsudku a také netvrdil, že splnil dluh judikatní, což vše by bylo infitiatio, nýbrž bránil se některou přípustnou excepcí, na př. exceptione cognitoria (D. 44, 1, 2, 4) nebo dovoláváním se beneficia competentiae. Tak i Lenel, 429, 3; Erman, SZ. 22, 246; Cuq, 901, 6 a Thomas, Nouv. revue hist. de droit, 27, 579 ns. Tento prokazuje (na u. m. 586 ns.), že i při ostatních třech v textu uvedených actiones hrozila prosoudivšímu žalovanému condemnatio tu in duplum tu in simplum podle toho, zdali by tu byla infitiatio čili nic.
  158. Ulp. D. 11, 1, 11, 3: Si, cum esset quis ex semisse heres, dixerit se ex quadrante, mendacii hanc poenam feret, quod in solidum convenitur, 7: Nihil interest, ne get quis an taceat interrogatus an obscure respondeat, ut incertum dimittat interrogatorem; cf. eodem 4. 5; Lenel 141.
  159. D. 9, 4, 21, 2: Praetor ait: „Si is in cuius potestate esse dicetur negabit se in sua potestate servum habere, ... iudicium dabo sine noxae deditione“. D. 50, 16, 215; 2, 9, 2, 1; 9, 4, 21, 3 fr. 29; 47, 2, 17, 3. Ulp. D. 9, 1, 15: Interdum autem dominus in hoc non convenietur, ut noxae dedat, sed etiam in solidum, ut puta si in iure interrogatus, an sua quadrupes esset, respondent non esse suam. D. 11, 1, 7; sr. Lenel 155. 157. 159; Karlowa 2, 1174 ns.; Heyrovský, Sborník, 16, 344, 48; 346, 53.
  160. D. 11, 1, 10 fr. 20, 1. 2; Demelius, Confessio 319 ns.; Heyrovský u. m. 347, 69; 348, 60.
  161. D. 46, 1, 10, 1. — D. 17, 2, 67, 3; D. 42, 1, 22, 1.
  162. Actio famosa: D. 3, 2, 6, 1 fr. 7; 4, 3, 1, 4; 37, 15, 5, 1; 47, 10, 7 pr. iudicium famosum: D. 3, 1, 1, 10; 12, 2, 9, 2; iudicium turpe: Cic. pro Caec. 3, 7; pro Rose. Amerin. 38, 111; de orat. 1, 36, 166 actio turpis: D. 17, 2, 56.
  163. Gai. 4, 182: Quibusdam iudiciis damnati ignominiosi fiunt, velut furti, vi bonorum raptorum, iniuriarum, item pro socio, fiduciae, tutelae, mandati, depositi; cf. 4, 60; I. 4, 16, 2; D. 3, 2, 1 fr. 4, 5; Lex Iul. munic. 1. 110 sq.; fr. Atest, lin 3 sqq. Cic. pro Rose. Amerin. 38,111 sq. 40, 116; pro Rose. Com. 6, 16; pro Caec. 3, 7; pro Cluent. 42, 119; de orat.; pro Cluent. 42, 119; Quintil. Declam. 250. Sr. dále о actio doli D. 3, 2, 1, o actio legis Plaetoriae a depensi Lex Iul. munic. 1. 111 sq.1. 115, interp. D. 3, 2, 6, 5, o actio sepulcri violati D. 47, 12, 1. Contrarioiudicio (fiduciae, tutelae etc.) damnatus byl však interpretací vyňat z infamie: D. 3, 2, 6, 7. Sr. Lenel, 77 ns.
  164. Gai. 4, 174: Actoris quoque calumnia coercetur ... iureiurando; cf. 171. I. 4, 16, pr.; Val. Prob. 5, 11: N. K. C. = non calumniae causa; Hitzig, na u. m., 1420
  165. Gai. 4, 176: Liberum est autem ei, cum quo agitur, aut calumniae iudicium opponere aut iusiurandum exigere non calumniae causa agere.
  166. Gai. 4, 172: Quodsi neque sponsionis neque dupli actionis periculum ei, cum quo agitur, iniungatur, ac ne statim quidem ab initio pluris quam simpli sit actio, permittit praetor iusiurandum exigere non calumniae causa infitias ire.
  167. Gai. 4, 176 (poz. 25). 181 (poz. 7). — Gai. 4, 172 (poz. 26). 173. Aleovšem lze dědici, žalovanému z deliktu zůstavitelova, jelikož není nikdy zavázán k více nežli k simplum, ukládati iusiurandum calumniae: Gai. 4, 172 i. f.
  168. Gai. 4, 172: quamvis ... feminae pupillique eximantur periculo sponsionis, (praetor) iubet tarnen eos iurare.
  169. Gai. 4, 179: Si iusiurandum de calumnia exactum fuerit, quemadmodum calumniae iudicium non datur, ita et contrarium non dari debet.
  170. Ulp. D. 12, 2, 36: Si ... de calumnia non iuratur, consequens est, ut debeat denegari actio.
Citace:
Studie k civilnímu právu římskému. Sborník věd právních a státních, 19 (1919). s. 7-40.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).