Civilní řízení

.1
Dr. Stieber Miloslav: Uhrazovaci kapitál služebnosti a reálních břemen. Studie z rakouského exekučního řádu. (Knihovna Sborníku věd práv. a stát. řady právovědecké číslo II.) Praha 1902.
Není zajisté zjevem bezdůvodným, že z nové kodifikace rakouského práva procesního jest to právě řád exekuční, kterému se věnuje v literatuře poměrně největší pozornost, a že v něm jest to opětně exekuce na nemovitosti, která spisovatelům podává hojnou látku k vědeckému spracování. Podnětem k tomu jsou četné novoty, které zákon tento do našeho zákonodárství uvedl nejen ohledně práva procesního, nýbrž i pro obor práva hmotného; ovšem nelze se při bližším studiu dotyčné literatury zbaviti dojmu pro zákonodárce nevalně lichotivého, že dotyčná díla hledí mnohem méně k zavedeným novotám o sobě, než k značným obtížím, jež zavinil spůsob, potřeby skutečného života nevystihující, kterým jednotlivé ústavy byly upraveny. Není tudíž křivdou, když se o některém z útvarů těchto praví, že není proveden v podrobné stavbě, nýbrž takřka jen nadhozen. Obzvláště ustanovení o nucené dražbě nemovitostí vykazují mnoho takových »novostaveb«, mezi nimiž uhražovací kapitál služebností a reálních břemen svým významem, jak pro praxi, tak i pro vědu zaujímá význačné místo.
Sluší proto s upřímným povděkem uvítati, že tomuto předmětu věnována shora uvedená monografie, kterou tím výše jest oceniti, poněvadž autor jakožto právní historik nepřihlíží jen k nynějšímu stavu práva, nýbrž líčí celý dosavadní vývoj této instituce, a že neopomíná k tomu poukazovati, jak značnou měrou pod nátlakem potřeb hospodářského života při něm spolupůsobilo právo obyčejové, nedbajíc sebe přísnějších zákazů zákonodárné moci. Již vytčené nedostatky ex. ř., že zákonodárce nově uvedené pojmy právní všestranně nevybudoval, a že následkem nepřesné stylisace jest namnoze nesnadným, uvésti soulad do jednotlivých jeho ustanovení, značně stěžovaly úkol spisovatele. Ze dle povahy přetřásaných otázek právních nelze vesměs souhlasiti se získanými výsledky, jest zjevem přirozeným a nemůže ceně prací nikterak býti na úkor.
Spis jest rozdělen na pět částí, z nichž prvá obsahuje historický vývoj, druhá hospodářský význam uhražovacího kapitálu, kdežto ostatní zabývají se vznikem, trváním a zánikem jeho. Připojeny jsou tabulky pro úmor uhražovacího kapitálu a zákup výměnkářského důchodu v zemském pojišťovacím fondu císaře Františka Josefa I.
První část ukazuje zajímavým spůsobem, jak uhražovací kapitál vznikl v oboru zákonodárství berního a došel pak též povšimnutí v zákonech o soudnictví nesporném, kdežto pro obor řízení sporného a exekučního dostalo se mu legislativního upravení teprve v konkursním řádu a řádu exekučním. Karakteristickým rysem jeho povahy jeví se v celém vývoji okolnost ta, že se v první řadě nevyšetřuje v zájmu dotyčného subjektu oprávněného, nýbrž podmětu povinnovaného, a že stanovení uhražovacího kapitálu při rozvrhu kupní ceny v konkursu, po exekuční dražbě, jakož i v případech tomu na roveň postavených sleduje cíl podstatně negativní, totiž ochranu vydražitele proti zvětšení hospodářských obětí, kterými získání nemovitostí míní nahraditi, a zabezpečení oprávněného proti přesunutí úhrady mimo rámec nejvyššího podání, kterýmž by trvání služebnosti neb reálního břemene se ohrozilo.
Část druhá nám podrobně líčí hospodářské úvahy vydražitele, vedoucí k tomu, aby buď nepřímo snížením nejvyššího podání aneb přímo takový uhražovací kapitál utvořen byl, a spůsob, jakým ex. ř. a jej doplňující řád pro odhad nemovitostí (m. nař. ze dne 25. července 1897 ř. z. č 175.) svými dosti spletitými předpisy hleděly zameziti újmy, z takového samovolného stanovení jeho pro věřitele vyplývající, při čemž věnuje zvláštní úvahu povaze a legislativnímu upravení výměnku.
V části třetí, zabývající se vznikem kapitálu uhražovacího za práva dřívějšího i nynějšího, objasňuje spisovatel význam předchozího zjištění stavu závad a dražebních podmínek pro utvoření to, jež pak do jednotlivostí sleduje, přihlížeje obzvláště k případům, kde oprávnění vázne simultánně aneb kde postoupilo svou knihovní přednost, jejížto právní význam zevrubně vyličuje. Konec této části jest věnován opravním prostředkům proti stanovení uhražovacího kapitálu v usnesení rozvrhovém a proti vložení úhrady výměnkové do starobní pokladny, §em 226. al. 3. ex. ř. připuštěnému, vzhledem k čemuž připojeny již zmíněné tabulky zemského fondu pojišťovacího cís. Františka Josefa I.
O trvání uhražovacího kapitálu (čásť čtvrtá) lze mluviti jen při služebnostech a břemenech dočasných. Skrovná ustanovení zákona k tomuto období se vztahující nevylučují dostatečnou měrou různá nebezpečenství ohrožující existenci úhrady; i nově v praxi připuštěné ukládání této do spořitelen pokládá spisovatel nejen za pramen velkých praktických nesnází, nýbrž i za novotu povaze instituce nikterak nevyhovující.
Čásť poslední přihlíží k spůsobům zániku uhražovacích kapitálů, který může býti buď absolutní, nastávající jeho strávením a vyjitím na prázdno při opětné exekuční dražbě, aneb relativní, pakli zanikne právo, k jehož uhražení kapitál dosud sloužil, a on se tím uvolní pro účely jiné.
Toto stručné vyznačení hlavních kusů v tomto spisu projednaných nemůže ovšem plně vystihnout! bohatý jeho obsah, dotýkající se všech otázek práva exekučního pro pojem uhražovacích kapitálů důležitých. Podrobné rozebrání názorů, které spisovatel s obšírnými poukazy na ostatní literaturu hájí, přesahovalo by daleko meze krátké zprávy, a budiž proto jen dovoleno, vytknout! některé jednotlivosti, ohledně nichž získané výsledky nezbavují nás veškerých pochybností.
Právníku, jenž přivykl romanistickému nazírání našeho vš. o. z., bude především nesnadným, spřátelili se s míněním, vysloveným ohledně právní povahy uhražovacího kapitálu na str. 83. a nn., že on totiž, pokud se ponechá na zavázané nemovitosti, tvoří dluh této, dluh reální, bez osobního dlužníka, pro nějž nestává práva zástavního. Zdá se poněkud odvážným, právní povahu úhrady činiti závislou od té více méně nahodilé okolnosti, zda-li zůstala státi na nemovitosti neb byla složena do spořitelny. Našemu obč. právu asi spíše odpovídá, pojme-li se kapitál takový vždy jakožto čásť nejvyššího podání, která dána in solutum jistým prozatím na prázdno vyšlým nárokům, kterou, jak spisovatel sám uvádí (str. 70., odst. 1. in fine), sluší pojistiti na závázané nemovitosti právem zástavním, a ohledně níž se na základě §u 171. II. ex. ř. i každý pozdější vydražitel stává osobním dlužníkem. Ačkoli se tudíž uhražovací kapitál vyšetřuje předně v zájmu vydražitele, doznává jeho povaha značné změny rozvrhovým přikázáním pro případ zániku břemene; dostává se mu tím rázu pohledávky na určitou dobu vázané a jistými naturálními dávkami súročitelné. Tyto mohou vzhledem ke kolísající ceně jejich ovšem representovati nepoměrně vysokou míru úrokovou, aniž by bylo lze, použíti práva dle §u 153. ex. ř., jelikož míra úroková vůbec stanovena není. Při takovém pojímání nelze připustiti vyšetřování nové úhrady v případě opětné exekuce (str 74. nn.), aniž použiti principu §u 150. ex. ř. ohledně práva, pro které uhražovací kapitál již stává; z hlediska toho lze též vysvětliti přípustnosť uložení úhrady v spořitelně, ačkoliv doznati sluší, že zákonné předpisy pro eventualitu tuto jsou velmi kusé.
Definice podaná na str. 66. o významu postoupení přednosti, že totiž výměnkář, vztažně jiný subjekt služebnosti neb reálního břemene vzdává se práva, aby dotýčná úhrada nalezla místa v pořadí dle knihovního stavu příslušného, neuspokojuje v tom případu, že na kapitál uhražovací nutno poukázati mezi hypotekáře, poněvadž by pak důsledek její byl, že tito a ne věřitel předstouplý měli by prospěch z postupu přednosti, poněvadž pojmutí takové neposkytuje žádného podkladu, přikázati i jemu aspoň jednotlivé dávky.
Pochybnosti budí dále připočtení v §u 219. ex. ř. uvedených, právem zástavním pojištěných nároků na opakující se platy k reálním břemenům (str. 49., 52.) ve smyslu ex. ř. Spisovatel sám nepopírá, že zákon k právům takovým přihlíží stejně jako k jiným hypotékám, poskytuje jim zejména právo odporu proti příklepu (str. 45., pozn. 23.), a pro takové připočtění mluví i různá úprava jich přikázání při rozvrhu nejvyššího podání (§§ 219., 225., 227. ex. ř.). Důvod proti lišení takovému v pozn. 33. (str. 49.) uvedený nezdá se býti dostatečným, neb ex. ř. pokládá výměnek za jednotný celek (§§ 226., 330.) a nelze se proto obávati nějakého roztrhnutí na čásť bez srážky z nejvyššího podání převzatou a díl započítaný, a případ alternativního nároku na užívání bytu neb peněžité relutum nemohl by rovněž působili obtíže; slušelo by zajisté jen služebnost’ bytu převzíti bez započtění na nejvyšší podání, ovšem oceněnou dle §u 21. odh. ř. desateronásobným obnosem vymíněného reluta, čímž by zájmům všech zúčastněných se vyhovělo.
Sluší-li však souditi, že ex. ř. takové dávky peněžní k reálním břemenům nepočítá, nelze ani přisvědčiti výkladům na str. 47. ohledně významu slova »Kapitalswerth« v §u 166. ex. ř. Toto se dle našeho mínění vztahuje právě jen na platy se opakující, kdežto pro služebnosti a břemena rozhodným jest odstavec poslední. Obtížím ohledně doplnění prozatímného určení stavu břemen, líčeným na str. 44.—47., lze se vyhnouti výkladem §u 164, v ten smysl, že i při zavedení dražebního řízení k návrhu několika věřitelů určení to obsahuje jen závady předcházející vymáhajícího věřitele v nejlepší prioritě se nalézajícího; z ustanovení §u 164 ex. ř. ohledně lhůty k dotýčnému návrhu nelze odvozovati dostatečný protidůvod, poněvadž při stylisaci jeho bylo očividně pamatováno jen na jediného vymáhajícího věřitele, a v směru tomto není podstatného rozdílu mezi současným vystoupením několika věřitelů a jich pozdějším přístupem, pročež i v případu prvém lze lhůtu tuto počítali od vyrozumění, že dražební řízení ohledně věřitele předcházejícího bylo zrušeno neb odloženo. Doplnění stavu břemen nastávající z moci úřadu může snadně vyžadovati odložení dražebního roku, pročež nelze se odvolávati na § 206. ex. ř. k odůvodnění domnělé nezměnitelnosti právoplatně stanovených podmínek dražebních, pak-li teprve potom přední věřitel vymáhající odpadne (str. 51.). Naopak nutno z kategorického znění §u 150. ex. ř. odvozovati, že doplnění stavu břemen má nutně v zápětí také změnu dražebních podmínek, pokud jde o služebnosti a reální břemena, jež bez srážky z nejvyššího podání musí býti přijaty, poněvadž předpis tento tvoří pro ně jedinou ochranu proti poškození ze strany zadnějšího věřitele.
Netřeba podotknouti, že tyto, také jen nadhozené pochybnosti, nikterak nemají snížiti vědecký význam oznámeného spisu; žádný seriosní spisovatel o otázkách v něm dotčených neobejde se zajisté bez podrobného vypořádání s názory zde vyloženými. Dr. Ludv. Popel.

V referátu p. sekretáře Menouška v 1. sešitě t. r. dlužno opraviti na str. 155., ř. 25. shora: Právník 1900 (místo 1905), na str. 156, ř. 17. shora: sleduje svrchu (místo sděluje soudu), na str. 157., ř. 7. shora: § 154. (m. 152. ob. z. obč.).

Citace:

Konkretální chudinské fondy. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1909, svazek/ročník 9, s. 413-425.