Dr. Przemysław Dąbkowski, O utwierdzeniu umów pod grozą lajania w prawie polskiem średniowiecznem. (Archiwum naukowe, wydawnictwo Towarzystwa dla popierania nauki polskiej. Dział I., tom I., zeszyt I.). We Lwowie, 1903, Stran 75.
Mladý právní historik polský, Dr. Przem. Dąbkowski, známý cennou svou prací Zemsta, okup i pokora na Rusi Halickiej (ve Lvově 1898), vystupuje tu s thematem neméně zajímavým než v rozpravě dřívější. Běží tu rovněž o užití svépomoci v oboru práva jako při krevní mstě.
Sub fide et honore, t. j. pod ztrátou víry a cti zavazovali se v polském právu jako dlužníci skoro výlučně jen šlechtici, a sice i vůči věřitelům nešlechtickým. Závazek takový mohl vzíti a bral na sebe i panovník. Nesplnil-li dlužník své obligace, byl věřitel oprávněn nejen důraznými a hanlivými slovy jej upomínati, nýbrž mohl mu i veřejně láti, ústně nebo písemně, a to dotud, dokud dlužník nezaplatil. Lání to, jež si musel nechat líbiti i panovník, mělo za účel donutiti dlužníka k zaplacení. Byl to tedy prostředek exekuční, ovšem mimosoudní. Celkem nebylo utvrzování smluv pod pohrůžkou láním v polském právu zjevem příliš rozšířeným. Užívánoť prostředku toho obyčejně jen, když jiné prostředky k utvrzování smluv (jako na př. zástavou nebo rukojemstvím) jevily se nedostatečnými. Dle Dąbkowského byl institut lání v Polsku v největším rozkvětu v prvé pol. stol. 15.; méně dokladů o něm máme již z druhé polovice téhož století. Ještě více upadl ve stol. 16. Překročil-li polovici 16. stol., nebylo to na dlouho. V Německu zapovídá lání polic. zákon z r. 1577, v Čechách teprv obn. zříz. zemské. V Polsku má řečený institut vůbec mnohem menší životnost než v Německu a v Čechách.
Od práva českého lišilo se právo polské při tomto ústavě hlavně tím, že dle něho bylo možno tupiti dlužníka jakýmkoli způsobem, tedy vytýkati mu jakékoli nečestné skutky, ba i zločiny, jež s obligačním poměrem neměly nic společného, kdežto právo české připouštělo pouze nazývati dlužníka »lhářem o peníze«.
Autor zabývá se podrobně terminologií ústavu lání, podměty právního poměru, formami dobou, místem, obsahem a následky lání, srovnává prostředek lání s jinými prostředky utvrzujícími smlouvy a končí daty z dějin ústavu. S jakou důkladností pracoval, o tom svědčí již okolnost, že probral veškeren tištěný materiál pramenný (z několika tisíc listin a zápisek zjistil v letech 1398—1522 pouze 55 dokladů pro zkoumaný právní ústav). Bádání své obmezil sice jen na území práva polského a jen mimotně přihlédl za účelem srovnání k právu německému a českému, avšak výsledky jeho studia přispějí zajisté k objasnění zkoumaného právního ústavu i u národů jiných.
K. K.