NPD documents search: Právní prakse, 4 (1939-40)

Jiří Cerman:
Odklad vyklizení některých bytů.

(Vládní nařízení č. 99, 146 a 233/39 Sb. z. a n.)
A. Vznik a celková povaha.
Počínajíc rokem 1928 pomalu sice, ale stále více a intensivněji byly u nás odbourávány následky vázaného bytového hospodářství, zbytky to světové války, nazývané výstižným pro sociálně zabarvené normy názvem »ochrana« nájemníků.
Zákon č. 44/1928 Sb. z. a n. ustanovil, že se ochrana ta nevztahuje na nájemní poměry, uzavřené po 1. dubnu 1928, a skutečně pozdější redakce ochranných předpisů, stále pouze dočasně prodlužovaných, znamenající však mnohdy velmi důrazné změny meritorní, neodchýlily se od uvedeného slibu zákonodárcova nepostihnouti pozdější nájmy nexem ochrany té.
Byť tedy sice na jedné straně právě uvedené redakční obměny více méně úmyslně rozšířily okruh působnosti ochrany v případech v praksi vlastně častých (mám na mysli vypuštění podmínky vlastnosti právního nástupce v ochranu jako dědice nájemníkova dle § 6, včetně přihlášky dědické a projednání pozůstalosti, kde před zákonem č. 32/1934 nenastala sukcesse ta po nájemnících, jichž pozůstalost byla dle § 72 nesp. pat. pro nemajetnost odbyta), na druhé straně stále opadala hladina záplavy chráněných nájmů, včetně provozoven dobře prosperujících podniků a živnostensky neoprávněných »pensionátů na černo«, vynášejících částky, jež postačovaly nejen na výživu rodiny nájemníkovy, nýbrž převyšovaly desatero i více násobně částky činží přímo směšných několika stovek za rok, jež dostával zdaňovaný majitel domu od většinou vůbec nefatujícího nájemníka, šťastně přišedšího do doby sinekur bytového řízeného hospodářství. Těm dobám jest již konec, dle znění vyhlášeného pod č. sb. 66/36, vztahuje se již ochrana nájemníků od 1. července 1937 jen na byty o jednom pokoji s příšlušenstvím. Snad obdoba nynějších poměrů s dobou světové války, kdy ochrana nájemců vznikla, či snad celkové nazírání panujících směrů po zániku republiky, jak se zračí v Nýdlově recensi Bechertových »Grundzüge der nationalsozialistischen Rechtslehre« (Právník 105/39), dává nyní vznikati něčemu, co se podobá zanikající ochraně nájemců a co skutečně ve smyslu požadavků právě citovaného díla přiznává nájmu i když ne přímo věcně právní, přece jen povahu trvalejší a zejména ne tak závislou na libovůli stran, jak jsme byli zvyklí nahlížeti za vlády názorů t. zv. liberalistických. Ovšem již při této příležitosti jest nutno upozorniti na to, že zde jde o odstranění libovůle pouze jedné z obou stran poměru t. zv. synallagmatického.
Zde tedy pokud možno, mají býti role obou stran aspoň formálně rovnovážné. I když ochrana jedné strany, t. zv. sociálně slabší, není našemu právu cizí — viz na př. novelovou úpravu smlouvy pracovní — přece nutno již z toho usuzovati, že jde o zjev výjimečný, tedy předpis singulární, restriktivně vykladatelný.
Ohled pak na nové nazírání můžeme ponechatí stranou již proto, co bylo uvedeno jinde, že totiž naše orgány mají se i při výkladu nových norem říditi dosavadními zásadami vykládacími a ponechatí orgánům Reichu, aby doplnily případně výklad ten jinými hledisky, patrně u výkonu práv dle čl. 5 odst. 4 výnosu č. sb. 75/39.
Proto z úvah o vzniku vl. n. č. 99/39 čerpati lze nejvýše možnost obdoby při vymezení některých pojmů, převzatých ze zákonů na ochranu nájemníků.
B. Podmínky odkladu.
Hlavním obsahem vl. nař. č. 99/39 Sb. z. a n. ve znění vl. nař. č. 146/ 39 a 233/39 Sb. z. a n. jest ustanovení o odkladu exekučního vyklizení, daném § 1.
Jde jednak 1. o podmínky společné, 2. o náležitosti zvláštní,
ad 1. Předpis ten uvádí, že soud odloží na návrh povinného na dobu (nyní) po 31. březnu 1940 exekuci nuceným vyklizením bytu, za podmínek dle bodu 1. čl 2., jimž jest společné, že
a) jde o exekuci. To znamená tolik, že úvaha, zda ten který případ jest kryt předpisem našeho vládního nařízení, jest na místě teprve, jestliže jde o exekuci. Musí tedy řízení býti již ve stadiu exekučním. To plyne ze samého znění § 1, jeho. zmínce o povinné straně, stejně jako ze zmínky § 3 o vymáhajícím věřiteli, ač tu předpis ten by měl přesněji mluviti o straně vymáhající, neboť odklad nevylučuje případy zaplacení činže, naopak je v případě § 1 bod 1. vyžaduje, takže vymáhající strana nemá pravidelně proti povinné peněžité pohledávky, při níž se obvykle užívá označení věřitel. Na každý způsob se předpokládá povolení exekuce. Pro ně jest ovšem podmínkou exekuční titul ve smyslu § 1 ex. ř. (rozsudek, výpověď, příkaz dle § 567 c. ř. s. atd.), a to pravidelně právoplatný.
Proto jest bezpředmětné namítati ochranu dle vládního nařízení již před vznikem exekučního titulu, ať již v námitkách proti výpovědi resp. příkazu právě uvedenému nebo proti žalobě. Okolnost, zda objekt resp. přesněji právní poměr podléhá vládnímu nařízení číslo 99/39 Sb. z. a n. či nikoliv, jest ve sporu takovém případě výpovědi resp. příkazu § 567 c. ř. s. námitkami zahájeném (§ 571 c. ř. s.), stejně jako ve sporu o žalobě dle §§ 569, 574 c. ř. s., právně zcela nerozhodná a jest tedy tvrzení taková pominouti, důkazy o nich dle § 275 c. ř. s. zamítnoutí co nerozhodné a nadbytečné, není-li námitky jiné, řízení skončiti a výpovědi resp. žalobě vyhověti, t. j. žalovaného uznati povinným k vyklizení bytu.
Kdyby to ani neplynulo z textu § 1, odst. 1, jest to zcela zřejmé z odstavce 2, dle něhož se neplatí nájemné, ale náhrada v jeho výši, takže nájemní poměr skončil i tam, kde nájemník vzhledem k odkladu exekuce dále v bytě bydlí. Mohlo by se zdátí de lege ferenda, že oproti ochraně nájemníků jest to krokem zpět; úřady se musí zabývati sporem a otázkami s tím souvislými a rozsudek již předem jest odsouzen zůstati »na papíře«, nevykonán. Leč opak jest pravdou. Neboť není přece bezvýznamné, zda někdo bydlí v bytě co nájemník nebo z jiného právního důvodu již proto, že skončení nájmu bytu předpokládá aspoň pravidelně čtvrtletní výpověď.
Především však právě v případech, kde nájemník má proti skončení nájmu jiné námitky, néž skutečnosti, uvedené v § 1, odst, 1, vládního nařízení č. 99/39 Sb. z. a n., jest účelné je ihned probrati, aby po odpadnutí prozatímních předpisů o odkladu nebyla věc ještě jinými překážkami zdržována. Konečně ani touto formální úpravou zdůrazněná prozatímní povaha ochrany dle našeho vládního nařízení oproti staré ochraně nájemníků není snad bez významu.
b) jde o exekuci vyklizením.
Zde nutno opět vzhledem k singularitě našeho vládního nařízení ve smyslu omezujícího výkladu zdůrazniti, že pouze exekuce vyklizením, tedy dle § 349 ex. ř., nikoli exekuce k vymožení jiných nároků z nájemního poměru, může býti odložena dle vládního nařízení č. 99/39 Sb. z. a n.
Aspoň pokud jde o hlavní obsah odkladu dle cit. vlád. nařízení to plyne nejenom z textu, ale i z § 1 odst. 2, dle něhož sě platí za dobu odloženého vyklizení náhrada. Tedy mimo úvahu zůstává vymáhání všech ostatních závazků, plynoucích z nájemního poměru na straně nájemcové, na straně pak pronajímatelově vůbec všech.
Ačkoliv totiž nájemcově závazku vykliditi nájemní předmět odpovídá pronájemcův závazek jej při skončení nájemního poměru převzíti, exekuční vymožení tohoto pronajímatelova závazku odložiti nelze. V tom se opět jeví ochrana jedné ze smluvních stran, z níž plyne, že nejde tu o nějaké alespoň ne důsledné zvěčnění právní povahy nájmu.
c) jde o exekuci vyklizením bytu.
To jest základní rozdíl od ochrany nájemníků v původní podobě, že chrání se pouze domácnost na rozdíl od provozovny, tedy pouze spotřební a nikoliv výrobní součást hospodářské existence nájemcovy. Mnohdy tím vzniknou otázky skutkově dosti nesnadné, zejména provozuje-li se podnik v bytě (malý krejčí pracuje sám v kuchyni) anebo souvisí-li byt s provozovnou. V tomto případě bude patrně možno objekt rozděliti, v onom bude nutno vztáhnouti odklad asi na celý objekt. Případně bude rozeznávati ve smyslu judikatury, zda nájem byl uzavřen jako o celku, tedy za jednotnou činži či naopak.
Zmínka § 1 vlád. nařízení č. 99/39 Sb. z. a n. o bytu, pomůže nám při řešení dalšího problému, t. j. otázky, zda lze odložiti vyklizení i v případech, kdy má k němu dojíti na základě příklepu stran vydražené nemovitosti dle § 156 ex. ř.; byť se tu provádí vyklizení zcela stejně jako při vyklizení objektu nájemního dle § 349 ex. ř. nebude tu možno odložiti vyklizení dle našeho vlád. nařízení již proto, že nejde o pouhý byt. nýbrž celé knihovní těleso anebo aspoň — při dražbě »po parcelách« dle výnosu min. sprav. z 1. VIII. 1910, č. 32963/09 — o nemovitost fysicky samostatnou, tedy alespoň celý dům. Ostatně mezeru v zákoně tím zdánlivě vzniknuvší vyplní zákonodárství o odkladu dražeb proti nezaměstnaným.
Tím jsme se dotkli i širší, zásadní otázky, zda se vl. nařízení naše může vztahovati i na jiné případy, než zrušení poměru nájemního. Tu již výslovně § 1, odst. 1 věc neřeší, ale podle našeho názoru poskytuje klíč k odpovědi záporné odstavec 2. téhož předpisu, kde se mluví o náhradě ve výši dosavadního nájemného. Proto nepovolí soud odklad při realisaci rozsudku či jiného exekučního titulu, znějícího na vyklizení bytu, obývaného bez právního důvodu, výprosou, z důvodu zániku dočasné služebnosti bytu, užívání či požívání, bytu služebného, bytu vlastníka, rušivě zasahujícího do výkonu vnucené správy dle § 105 ex. ř. atd.
Zásadně není ovšem omezen odklad na vyklizení po normálním skončení nájmu výpovědí, resp. projitím času, a cóntr. případů §§ 1117, 1118 obč. z., o nichž se nutno zmíniti blíže při § 3 vl. nařízení.
d) jde o odklad exekuce na návrh povinné strany.
Po stránce formální konečně neposkytuje vládní nařízení svoji ochranu proti exekučnímu vyklizení z moci úřadu, ipso facto, nýbrž předpokládá se návrh strany. Může býti zcela neformální, buď podáním, při čemž ve smyslu obecného předpisu § 52 ex. ř. netřeba zastoupení advokátem, zato má býti připojen stejnopis pro odpůrce a rubrika pro navrhovatele — jiných účastníků tu není.— jak předpisuje § 63 ex. ř., čehož nedostatek se odstraní dle §§ 85 a 86 c. ř. s. a § 78 ex. ř. vrácením k doplnění.
Uvedený předpis § 53 umožňuje i podati návrh do soudního protokolu, jejž sepsati svěřuje samostatné činnosti kanceláře soudní § 320 č. 2 jedn. ř.
Jde tu o odklad dle obdoby §§ 42 a 44 ex. ř., ovšem za jiných podmínek; proto nelze tu předpisovati nějakou lhůtu, zejména ne preklusivní dle obdoby nového znění § 44 podle čl. V. zákona č. 161/36 Sb. z. a n. Vždyť tu nemůže dojíti k dlouhé nejistotě o osudu výpovědi či jiného exekučního titulu na vyklizení znějícího, neboť vymáhající strana musí žádati za povolení exekuce do 14 dnů od právní moci pod sankcí zániku titulu toho dle § 575 odst. 3 c. ř. s.
K návrhu na odklad exekuce jest legitimována jedna ze stran, povinná, tedy bývalý nájemce. Může je vykonati sama či zmocněncem (§ 52 ex. ř.), a to za nesvéprávné účastníky zástupcem zákonným, patrně i bez souhlasu dozorčího soudu, neboť vystupuje to na pasivní straně procesu v širším smyslu a jde o zřejmou výhodu zastoupené osoby.
Proto bude návrh na odklad považovati za krytý zákonným zástupčím právem manželovým, podle § 1238 obč. z.
ad 2. Kromě těchto obecných podmínek odkladu exekuce vyklizením bytu, uvedených pod 1 a), b), c), d), vyžaduje vládní nařízení číslo 99/39 Sb. z. a n. ve znění vl. nařízení č. 146/39 a 233/39 Sb. z. a n. ještě další podmínky zvláštní.
Tu pak zásadně nařízení to rozlišuje dva druhy případů, rozdílné jednak po stránce objektivní, t. j. co do rozsahu chráněného bytu, jednak po stránce subjektivní, t. j. osoby chráněného nájemníka.
a) První případ, upravený v § 1, odst. 1, bod 1., předpokládá:
aa) Po stránce objektivní musí jíti nejvýše o dvě obytné místnosti a kuchyni.
I zde mohou vzejíti skutkově nesnadné otázky, co ještě jest obytnou místností. Neboť zmínkou, že musí jíti o místnost obytnou, jsou patrně vyloučeny ze započtení do maxima chráněného místnosti jinaké, na př. předsíně, koupelny, spíže, kůlny, chladírny, skladiště, garáže a pod. Na druhé straně ovšem nemusí jiti o pokoje, neboť tu by patrně vládní nařízení užilo tohoto výrazu. Vodítkem tu bude zřejmě vzhledem k našim podnebním poměrům okolnost, zda místnost jest opatřena kamny, anebo jiným otopným tělesem anebo alespoň zda ji lze bez větších obtíží a nákladů připojiti na stávající soustavu otopnou (komín resp. ústřední topení). Zato asi nesporný bude pojem kuchyně vedle místností obytných. Dále nutno v této souvislosti zdůrazniti, že uvedený rozsah jest míněn jako maximální a že tedy jsou chráněny dle § 1, bod 1. našeho vládního nařízení i byty menší, na př. o jedné obytné místnosti, kuchyni a příslušenství, případně pouze o kuchyni, t. zv. »jednotlivé« byty. Mohlo by se to zdáti zbytečným vzhledem k objektivní stránce případu § 1, bod 2. — doleji sub b), bb) — leč nesmíme zapomenouti, že tam je zcela odlišná stránka subjektivní, jak bude zmíněno, takže se může často státi, že určitý byt vykazuje menší rozsah, předepsaný § 1, bod 2., aniž vykazuje nájemník vlastnosti tam požadované, zato však činí zadost subjektivním podmínkám § 1, bod 1. — níže sub a), bb); tu pak tedy i takový nájemní poměr jest chráněn. bb)
Po subjektivní stránce totiž požaduje § 1, bod 1, našeho vlád¬ ního nařízení jednak, aby
I. Vykonával buď nájemník sám nebo příslušník jeho rodiny s ním v bytě bydlící své zaměstnání (povolání) buď v obci, v níž jest byt chráněný, anebo v některé obci sousední.
Půjde tu již vzhledem k singularitě našeho vládního nařízení pouze o případy, kdy jde o hlavní zaměstnání, tedy ve smyslu judikatury takové, jež časově zabírá většinu práci věnované doby a současně tvoří hlavní podklad hospodářské existence.
Příslušníkem rodiny bude tu možno nazývati pouze manželku a děti, resp. nejvýše descendenci ve smyslu § 42 obč. z., pokud s nájemce bydlí, nikoli rodiče anebo pobočné příbuzné. Ani manžela nebude tu považovati za příslušníka rodiny manželčiny, ježto on jest hlavou rodiny a manželka má jej sledovati do společné domácnosti a nikoli naopak (§ 91 obč. z.).
Obcí jest rozuměti místní obec včetně osad, jež s ní tvoří jeden celek, u těchto již vzhledem k tomu, že by byly jinak kryty pojmem obcí sousedních. Těmito ovšem možno rozuměti pouze přímo sousedící obce, nikoli další přespolní, byť bylo zvykem z nich dojížděti do práce. I to plyne ze singulární povahy našeho vládního nařízení.
II. Další podmínkou jest, aby chráněný nájemník nemohl si opatřiti v obci ani v sousední obci beze své viny dostatečný náhradní byt.
Pojem obce a obce sousední jest shodný, jak bylo vyloženo shora pod I.
Dostatečný náhradní byt není ve vládním nařízení našem nijaký blíže definován. Bude se tu zřejmě uchýliti k obdobě zákonů na ochranu nájemců specielně k vládnímu nařízení č. 103/30 Sb. z. a n.
Pojem dostatečného náhradního bytu jest tu vymezen velmi rozsáhle. Byt ten musí vykazovati tolik místností obytných (kromě kuchyně), kolik jest dospělých členů rodiny, ale ne více než dosavadní byt.
Vzhledem k pramalému, správněji řečeno k nižádnému důrazu, kladenému naším vládním nařízením na ostatní příslušenství, nebude dále potřebí, aby náhradní byt vykazoval totéž příslušenství jako byt vyklizovaný. Tento výklad snáší se se singulární povahou vládního nařízení č. 99/39 Sb. z. a n.
Nemožnost opatřiti si náhradní byt pak musí býti po subjektivní stránce nezaviněná. Ani tu vládní nařízení naše neříká nic bližšího. Dá se to vysvětliti tím, že pojem viny jest našemu právu běžný a zejména v oboru t. zv. práva soukromého se s ním shledáváme takřka na každém kroku. Byť tedy snad svou povahou jest vládní nařízení zásahem do soukromoprávní libovůle z důvodů sociální politiky, z důvodů t. zv. zájmu veřejného a jde o veřejnoprávní prvek v materii soukromoprávní (viz k tomu Tilsch-Svoboda: Všeob. část str. 9), přec celkovým zařazením systematickým jde o součást občanského soukromého práva: jde o odklad realisace soukromoprávní povinnosti vyklidit! nájem a o založení poměru, nájmu podobného.
Proto vyměříme tu pojem viny ve shodě s §§ 1295 a násl. obč. z., tedy sice předpokládáme dle § 1296 obč. z., že tu zavinění v pochybnosti není, ale podle § 1297 obč. z. vyžadujeme, aby nájemce vyvinul takovou činnost a pozornost při hledání nového bytu, jakou lze vyvinouti při obyčejných schopnostech, tedy normální péči.
To sluší zdůrazniti tím spíše, že předpisy občanského zákona o vině nebudou asi z prakse běžné orgánu, jenž tu dle našeho vládního nařízení rozhoduje. Patrně zmíněný veřejnoprávní ráz ochrany dle vládního nařízení toto způsobil, totiž že § 1, bod 1. předpisuje, že toto rozhodnutí náleží okresnímu úřadu.
To jest oděno do formy předpisu důkazního. Vládní nařízení totiž nařizuje, že důkaz o nezaviněné nemožnosti najíti náhradní byt se provádí potvrzením okresního úřadu, a to ukládá povinné straně průvodní břímě v tom směru, že týž musí prokazovati tento předpoklad odkladu.
Snad celkový ráz rozhodování správního, snad onen požadavek nezaviněné nemožnosti, jež jeví se na první pohled pružným, vede podle zkušeností z prakse okresní úřady k tomu, že tu rozhodují podle volné úvahy, Jinak totiž těžko si lze vysvětliti tu naprostou blahovůli, s níž okresní úřady potvrzení dle § 1, bod 1. našeho vládního nařízení vydávají.
Ale oba důvody jsou tu nemístné. Především není tu rozhodování veřejnoprávní, nýbrž o věci práva soukromého, což plyne již z toho, že hlavní požadavek, nezaviněná nemožnost patří do práva soukromého. Že pak jsou i správní úřady jím vázány, plyne z jednotnosti právního řádu. Správní úřady jsou sice úřady politickými (viz název organisačního zákona č. 125/ 27 Sb. z. a n.), leč i politiku vládní, v tomto případě sociální, mají vykonávati v mezích zákona.
Proto nelze podle našeho soudu než kladně zodpověděti otázku, zda má druhá strana, vymáhající, opravné prostředky dle vl. nař. číslo 8/28 Sb. z. a n., ba asi i málo praktickou další otázku, zda by bylo možno věc řešiti před nejvyšším správním soudem.
Konečně bylo by připomenouti, že jenom a výlučně onu nemožnost najíti si náhradní byt, nikoli i další požadavky shora uvedené (tedy všeobecné náležitosti ochrany, ani subjektivní požadavek § 1 bod 1. — shora pod 1.) a zejména vůbec ne podmínky druhé skupiny, upravené § 1, bod 2., se prokazují potvrzením okresního úřadu.
Opačný postup rozšiřuje protizákonně kompetenci správních úřadů na poli soukromého práva a příčí se ústavnímu příkazu o odloučení soudnictví od správy.
b) Naproti případu prvnímu (§ 1, bod 1.), jenž má sloužiti tomu, aby pokud možno většina občanstva bydlila ve svém působišti a tím nepřímo slouží i nerušenému provozu podnikání v nejširším smyslu, má druhý případ ráz čistě sociální. Kdežto pak v době konjunktury bude patrně přibývati případů skupiny prvé, bude naopak ubývati druhých, upravených § 1, bod 2. vl. nař. číslo 99/39 Sb. z. a n.
aa) Po objektivní stránce jde tu pouze o nejmenší byty, nejvýše o jedné obytné místnosti a kuchyni. Pojmy ty byly vyloženy shora sub a) aa), stačí na výklad ten zde poukázati. Menší rozsah bytů, zde chráněných, jedině umožňuje odsunutí vymáhání úplaty za užívání bytu dle § 1, odst. 2. a § 5 našeho vládního nařízení. Jest vysvětlitelný tím, že po subjektivní stránce půjde o ty sociálně nejslabší nájemníky, kteří tedy nejsou s to najmouti si větší byty.
bb) Neboť po subjektivní stránce musí jíti o nemajetné nezaměstnané. Pojem nezaměstnanosti stal se během t. zv. krise hospodářské za posledních let republiky našemu zákonodárství bohužel zcela běžný, takže ani naše vládní nařízení nemusí je blíže rozváděti. Vzhledem k celé povaze předpisů nařízení toho nesáhneme při výkladu k normám o podporách v nezaměstnanosti, dnes ostatně zrušeným, případně obsoletním, nýbrž k zákonodárství, o odkladech exekuce a konkursů, počínajícímu § 4 vl. nařízení z 22. února 1934 číslo 34 Sb. z. a n. Bude tedy nezaměstnaným ten, kdo vyřazením z práce nevydělává tolik, kolik činí průměrný výdělek v jeho oboru při rovných podmínkách (předvzdělání, výuce a pod.). Některé otázky řešila judikatura, na niž lze poukázati.
rozsah nečinnosti § 1 bodu 2. vl. nařízení č. 99/39 Sb. z. a n. jest užší, jeho podmínky tužší: musí jíti o nezaměstnaného nemajetného. Také tento pojem jest pružný; vzhledem k rozsahu bytu chráněného — i 1 obytná místnost kromě kuchyně — nebudeme vyžadovati sice úplnou nemajetnost, bídu, nedostatek prostředků k výživě. Cenným vodítkem bude nám předpis § 1 odst. 2, resp. § 5 našeho vládního nařízení a vzhledem k jeho obsahu budeme vyžadovati takovou nemajetnost, že povinná strana nemůže platiti úplatu za užívání bytu.
K této podmínce řadí § 1, bod 2. jako další předpoklad, že povinná strana potřebuje bytu tak, že by vyklizením bytu utrpěla nepoměrně větší škodu než vymáhající strana odkladem exekuce. Máme-li na mysli případ asi nejčastější, že totiž pronajímatel potřebuje bytu pro sebe, což při ochraně nájemců odůvodňovalo výpověď a že tedy musí bydliti jinde, šlo by srovnávati činži, již tam platí, s činží od povinné strany jinde požadované; zde totiž na rozdíl od § 1, bod 1. nemožnost získati náhradní byt se nevyžaduje.
Leč jistě tu za objekt stejný — nejvýše jedna obytná místnost a kuchyň — bude toto stejné. Také neplacení činže povinnou stranou nelze tu považovati za škodu, vždyť ji § 1, odst. 2. a § 5 dovolují a opak by vedl k absurdnímu důsledku, že by předpis náš nedošel nikdy účinnosti.
To zdá se vésti na výklad, že škoda taková bude tu skoro vždy, což se však nesrovnává s tím, že se požadavek ten vůbec staví a že se vyžaduje nepoměrně větší škoda. Jde tu skutečně o plynulou hranici a pomůže nám zralé uvážení t. zv. okolností případu, při stálém zření k singularitě předpisu a tedy příkazu vykládati jej omezujícím způsobem.
C. Právní účinky.
I. Splní-li se skutkový základ, uvedený v § 1, bod 1. resp. bod 2., popsaný shora sub B, odloží soud exekuci.
Z toho plyne především, že exekuce se neodkládá ipso facto, nýbrž teprve »sententia« iudicis, a to ve formě usnesení, jak bylo pověděno sub B 1 d) shora. Hlavním obsahem tohoto usnesení bude odklad exekuce. I o tom jsme se zmínili na uvedeném místě. Pojem odkladu exekuce uvádějí §§ 42 až 44 ex. ř. Odklad znamená zásadně, že se zatím realisace exekučního titulu neprovede, leč dle výslovného ustanovení § 43 ex. ř. se zachovají úkony již provedené. Při exekuci dle § 349 ex. ř., jež nás tu jedině zajímá, bude patrně dosah této zásady spočívati výlučně v tom, že straně vymáhající uchová se exekuční titul v platnosti podle § 575 odst. 3 c. ř. s. již zmíněného. Ovšem jde-li o exekuci na přihlášku podle § 161 j. ř., zůstává požadavek, aby se vymáhající strana ve lhůtě § 575 III c. ř. s. i přihlásila (rozh. Právník 344/39, Váž. sb. 1663, 2551), leda že o odklad bylo žádáno před přihláškou tou, kde byla přihláška planou formou. Ovšem i tu nebude vždy v době 14 dnů od pravomoci exekučního titulu o odkladu rozhodnuto, takže bude opatrnější i tu se k výkonu přihlásiti.
II. Mimo tento hlavní právní důsledek, má oprávněný návrh povinné strany na odklad exekuce vyklizením bytu, za splnění skutkového základu § 1, odst. 1., bod 1. a 2. právní účinky další.
Jednak to souvisí s tím, že právě na rozdíl od ochrany nájemců naše vládní nařízení, jak již bylo vyloženo, neprodlužuje nájemní poměr. Proto musilo upraviti placení úhrady za další užívání bytu, což se stalo v § 1, odst. 2. resp. § 5.
Především tu bylo určeno, že se platí za byt po dobu odkladu exekuce úplata resp. náhrada ve výši dosavadního nájemného, pokud nebude obtíží. Leč vládní nařízení má i další předpis o splatnosti této náhrady. Ustanovení § 1, odst. 2. totiž rozlišuje tu, zda jde o případ § 1, bodu 1, — shora sub B 2 a) — kde splatnost nevykazuje změn, anebo o případ § 1, bod 2. — shora sub B 2 b) — kde ji posunuje do uplynutí doby odkladu.
Souvisí to patrně s tím, že tu jde o ty sociálně nejslabší, nemajetné nezaměstnané, kteří nájemné platiti nemohou. Zda je sociálně zdravé, aby se posunutím splatnosti ke konci jejich bydlení nahromadila jejich povinnost, jest ovšem otázkou. Jejich ochrana jde tak daleko, že ve smyslu § 5 nemůže v tomto, a to jedině v tomto případě § 1 bod 2., na rozdíl od případů bodu 1. býti vymáháno nájemné, správně náhrada za užívání bytu podle § 1, odst. 2. Tím míněno jest i podání žaloby, která se podle § 5 odmítá (a limine fori usnesením) a zahájené spory na dobu odkladu přerušují, stejně jako se odloží exekuce k vymožení těchto náhrad.
Tím rozřešena pro jiné obory sporná otázka, zda má rozsudek zamítnouti žalobu na placení pro tentokrát. Ovšem tyto následky končí uplynutím doby odkladu exekuce, tedy nyní 31. březnem 1940, jak plyne z výslovného znění § 5 i z obsahu čl. II. vládního nařízení z 23. VI. 1939, číslo 146 Sb. z. a n., podle něhož bylo po 30. červnu 1939 potřebí do 14 dnů zažádati za další odklad a do této 14denní doby resp. rozhodnutí o návrhu dalším se pouze automaticky prodlužoval odklad, povolený dle původního vládního nařízení číslo 99/39 Sb. z. a n., kdežto nežádala-li povinná strana o prodloužení, pokračovalo se z moci úřadu v exekuci vyklizením. Toto výslovné ustanovení vylučovalo použití § 44 ex. ř., že v odložené exekuci lze pokračovati jen k návrhu vymáhající strany.
III. Bohužel ne tak jednoznačně rozřešilo naše vládní nařízení otázku, zda předpisem § 1, odst. 2., v němž se zdůrazňuje skončení poměru nájemního a založení právního poměru jiného, jest vyloučeno i použití ostatních předpisů o nájmech. Podle našeho názoru j sou některé předpisy vyloučeny jaksi samo sebou. Tak předpisy o skončení nájmu, zejména okamžitém se strany pronájemcovy podle § 1118 obč. z. bude považovati za vyloučené §em 3, jak bude zmíněno; stejně asi by nedopadalo ustanovení §§ 1120 a 1121 obč. z., ježto souvisí s normálním skončením nájmu, zde suspendovaným. Naopak širší ochranu nájemců poskytuje § 1095 obč. z. rovněž s odkladem dle našeho vládního nařízení neslučitelný; § 1103 nebude při nájmech bytu praktický.
Zbývají tedy předpisy o užívání nájemního předmětu §§ 1090, 1096, 1097, 1098 obč. z., o zákonném právu zástavním § 1101 obč. z. a o slevě nájemného dle §§ 1104 a 1108 obč. z.
Všeobecně tu lze říci, že bude nás nutiti k ochotě, vztáhnouti tato ustanovení obdobou na právní poměr, založený odkladem vyklizení dle § 1, odst. 2. našeho vl. nařízení již to, že vnitřní obdoba resp. její potřeba zmýlila samého zákonodárce tak, že v § 5 užívá sám nedopatřením slova »nájemné« namísto náhrady dle § 1, odst. 2.
Povinnost stran jednak užívati řádně bytu, jednak jej opravovati, plyne již z více než naléhavé potřeby, dané zejména nyní poměrně dlouhým odkladem a sluší na ni usouditi i z § 3 našeho vlád. nařízení.
Také zákonné zástavní právo na vnesených svršcích nájemníkových pro náhradu, činži obdobnou podle § 1, odst. 2, jest ospravedlněno nutkavým zájmem pronájemcovým, aby měl alespoň nějaké zajištění v případech odsunutí splatnosti náhrady dle § 1, odst. 2. a § 5, i když je právě nahromadění závazků za několik čtvrtletí a nemajetnost nájemníkova značně znehodnotí.
Méně již spravedlivou jeví se sleva náhrady té, ježto tu nikdy není nájemce nucen y nevhodném bytě bydliti. Nutno ji ale přijímati v důsledku obdoby povinnosti pronajímatelovy k řádnému udržování, byť byla sebe krutější při zmíněném odsunutí placení náhrady; leč obdobu tu vyžaduje i to, že by jinak pronájemce mohl učiniti nájemníku pobyt nesnesitelným a tím ho prakticky nepřímo donutiti, aby byt vyklidil a dále i úvaha, že při malých poměrně bytech oprava nevyžádá příliš nákladů a musil by ji pronájemce tak jako tak svým časem podniknouti.
IV. Konečně nutno se zmíniti o tom, že odkládá-li se vyklizení bytu, jenž mezitím byl jinému třetímu pronajat, odloží soud i případné vyklizení tohoto třetího, jenž se měl do bytu nastěhovati, utrpěl-li by tento třetí újmu nenahraditelnou nebo těžce nahraditelnou (§ 2 vl. nař. č. 99/39 Sb. z. a n.).
Předpis ten jest dosti jasný; pojem újmy těžce nahraditelné nebo nenahraditelné převzat byl zřejmě z předpisu § 44 ex. ř., kde ovšem se žádá majetková újma takto kvalifikovaná, což však nebude tvořiti rozdíl v praksi.
I zde jest potřebí návrhu povinné strany a odklad trvá tu dle výslovného ustanovení § 2 do skončení odkladu nájemníka sit venia verbo prvního.
Také zde platí zřejmě obdoba o placení náhrady ve výši nájemného, ale nikoli o posunutí splatnosti a tedy ani § 3 našeho vl. nařízení.

D. Zrušení odkladu.
Konečně obsahuje vládní nařízení č. 99/39 Sb. z. a n. zvláštní ustanovení o zrušení odkladu resp. pokračování v exekuci. Kromě zásadního předpisu, že se v exekuci po uplynutí doby odkladu pokračuje ex offo bez dalšího návrhu vymáhající strany, zná § 3 vl. nařízení našeho i zrušení odkladu a tedy pokračování v exekuci za této doby.
Důvody pro to jsou takové rušení nájmu resp. obdobného poměru, že netrpí, aby v něm nebylo pokračováno, ba odůvodňují zamítnouti návrh povinné strany na odklad ihned. Jest však na každý způsob potřebí, aby je vymáhající strana uplatnila, tedy navrhla zrušení odkladu resp. zamítnutí návrhu povinné strany na jeho povolení.
Předpoklady úspěšného návrhu vymáhající strany jsou:
1. odsouzení nájemníka pro veřejnožalobní trestný čin patrně by sem spadal i delikt návrhový.
Předpokládá se nejen spáchání, ale i odsouzení, jímž jest civilní soudce dle obecného předpisu § 268 c. ř. s. vázán.
Trestný čin musí býti spáchán na pronájemci nebo v domě bydlícím členu jeho rodiny, jinak nelze rozuměti slovu »proti rodině v domě bydlící«. Nepředpokládá se nutně, aby člen rodiny pronájemcovy bydlil s ním v jediném bytě a lze si zejména dobře představiti, že v domě nebydlí ani pronájemce sám, nýbrž právě jen onen člen jeho rodiny. Z tohoto důvodu sem spadá nejen čin proti osobní bezpečnosti pronájemcově, ale i proti jeho majetku, neboť jinak v případě, že týž nebydlí v domě, by mohl nájemník beztrestně poškozovati zlomyslně dům a jeho zařízení, odcizovati jeho součástky atd.
2. Dále sem spadá odsouzení pro trestný čin proti cizímu majetku, spáchaný na obyvatelích domu.
Těmi jsou nejen ostatní nájemníci, nýbrž i domovník a vůbec osoby v domě z jakéhokoliv titulu neb i bez právního důvodu bydlící, na př. i ty, které jsou v jiném bytě chráněny § 1, odst. 2 vlád. nařízení č. 99/39 Sb. z. a n. Není také důvodu vylučovati spolubydlící nájemcovy v jeho bytě, ač to bude málo praktické. Bude sem počítati i majitele podniku v domě umístěného i jeho zaměstnance, ne však zákazníky. 3. Kromě toho jest důvodem zrušení odkladu podle § 3 opětovné hrubé porušování pořádku v domě, a to jak se strany nájemce samého, tak i členů domácnosti anebo osob přijatých do bytu.
Tento pojem nebude možno vykládati ve smyslu národohospodářské teorie anebo zákona o přímých daních č. 76/27 Sb. z. a n. tak, že by sem spadaly pouze osoby, jichž výdělek připlouvá do společného spotřebního hospodářství, nýbrž všechny, kdo tam bydlí, t. j. přespávají, s vědomím nájemcovým. Porušování to se musí jeviti opětovným, tedy ne sporadickým, leč nemusí býti předem plánovité, ani nemusí vždy táž osoba takto pořádek rušiti, ale nesmí jíti o malichernosti, nýbrž zásahy hrubé.
Pořádek ten jest určen domovními řády, vydanými policejním úřadem, případně obcí.
4. Konečně lze zrušiti odklad vyklizení, způsobují-li osoby, jmenované sub 3, pohoršení chováním v domě a nájemce nezjedná nápravu, ač byl vyzván.
Pohoršlivým jest chování, které za takové označují panující názory místa, prostředí a doby, o kterou jde. Chování mimo dům nevadí, leda, že by vrhalo stíny i do domovního řádu.
Pro výzvu k nápravě není předepsána forma, musí se státi osobou, oprávněnou, již kromě majitele domu jest správce domu resp. domovník.
Nápravou není ovšem jenom odstranění pohoršující osoby, stačí jistě, že táž zanechá závadného chování.
Nemůžeme si v této souvislosti ušetřiti poznámku: V případech § 1, bod 1., kde jde o nájemníky vydělávající a tedy k placení schopné a byty případně dosti velké — dva pokoje s kuchyní a příslušenstvím, to může býti celá vila — zákonodárce vycházel z toho, že nájemník platí náhradu ve výši nájemného, tedy že odkladem vlastně pronájemce netrpí škodu. Kdyby nebylo ochrany vládního nařízení, mohl by pronájemce neplatícího nájemníka nejen vypověděti, ale vykliditi i ihned — dle § 1118 obč. z. Stejné podle zákona na ochranu nájemců bylo neplacení činže důvodem její ztráty (§ 1, č. 1 zákona č. 44/28 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 62/34 Sb. z. a n.). Leč ve vládním nařízení našem hledali bychom marně takové ustanovení. Domnívá-li se zákonodárce, že možnost vymáhati nájemné resp. náhradu dle § 1, odst. 2. exekucí na jmění nájemcovo, tu poskytne pronájemci dostatečnou ochranu, mýlí se, neboť je-li zaměstnavatel se zaměstnancem smluven a vylučují-li příbuzní cenné nábytkové kusy dle § 37 ex. ř. dosti šikovně, může pronájemce vyjíti naprázdno. Není to prospěšné celku již proto, že i eráru ucházejí daně. Zatím nezbývalo by tedy, než utéci se k analogii oněch ustanovení o ochraně nájemců v úvaze, že vládní nařízení č. 99/39 Sb. z. a n. nechtělo poskytnout! ochranu silnější, nýbrž slabší.
Vzhledem k poměrně dlouhé ještě době účinnosti našeho vládního nařízení by zde měl promluviti zákonodárce, zejména pak, bude-li ochrana přes 31. březen 1940 prodloužena.
E.
Konečně nelze neregistrovati pro úplnost ani předpis § 4, odst. 1 vl. nařízení č. 99/39 Sb. z. a n., jenž vylučuje dovolací rekurs nejenom proti shodným (tak i podle obecného předpisu § 528 c. ř. s. a § 78 ex. ř.), nýbrž i proti protichůdným usnesením, patrně aby se věc neprotahovala. Vzhledem k četným sporným otázkám vládního nařízení jest toho litovati.
Proti zásadnímu předpisu § 624 c. ř. s. resp. § 67 ex. ř. má rekurs i odkládací účinek.
Celkem jest považovati vládní nařízení č. 99/39 Sb. z. a n., jež ani ničím víc býti nechce, za pouhou pomoc z nouze a výkladem restriktivním zlomiti ty nejostřejší jeho hroty vůči pronajímateli, již v zájmu nerušeného chodu hospodářského života a eráru berního. Ten nejostřejší hrot, nutnost trpěti i ve velkých poměrně bytech nájemce více méně zámožného, leč neplatícího, ovšem zlomiti může jenom zákondárce, na nějž měla býti tato práce i apelem.
Poznámka redakce:
Okresní soud exekuční v Praze předtiskl si usnesení, jímž napravuje tápání prakse v otázkách příslušnosti při podávání návrhu na odklad. Tyto předtisky mají tento text:
»E IX ...., Exekuční věc vymáhající strany...........proti povinné straně....... pro vyklizení bytu.
Usnesení:
Okresní soud exekuční v Praze, odd. IX., odmítá rozhodnouti o návrhu povinné strany ze dne na odklad exekuce vyklizením bytu podle vlád. nař. č. 99/39 a č. 146/39 Sb. z. a n. z důvodů nepříslušnosti a návrh povinné strany postupuje k vyřízení příslušnému soudu okresnímu civilnímu pro Prahu..... v Praze, k č. j....
Odůvodnění:
K vyřízení návrhů na odklad exekuce jest podle § 45, odst. 2 ex. ř. příslušný soud:
1. u něhož bylo navrženo povolení exekuce v I. stolici, nebo
2. soud exekuční, podle toho, zdali návrh na odklad exekuce se činí před počátkem výkonu exekuce, nebo po něm, pokud pro jednotlivé případy není něco jiného nařízeno.
Ve vlád. nař. z 6. IV. 1939, č. 99/39 Sb. z, a n. a z 13. VI. 1939, č. 146/39 Sb. z. a n. není žádných ustanovení o příslušnosti ku podání návrhu na odklad exekuce a platí proto důsledně ustanovení § 45, odst. 2 ex. ř. Změna příslušnosti proti ustálené formě § 45, odst. 2 ex. ř. musela by býti výslovně určena, jak jest tomu v § 1, odst. 1 zákona ze dne 28. III. 1928, č. 45 Sb. z. a n., kde se výslovně stanoví, že exekuční soud jest příslušný k vyřizování žádostí za odklad exekučního vyklizení místností.
V daném případě byl návrh na odklad u okresního soudu exekučního v Praze dne kdežto návrh na povolení exekuce nuceným vyklizením došel na exekuční soud dne Teprve tímto dnem lze pokládati podle § 35 ex. ř. výkon exekuce za počatý.
Ustanovení § 45, odst. 2 ex. ř. jest předpisem donucujícím, neboť příslušnost soudů v exekučním řízení jest výlučná a úmluvy stran jsou v exekučním řízení neúčinné (§ 51 ex. ř.), takže nerespektování předpisů o soudní příslušnosti v řízení exekučním zakládá zmatek podle §§ 477, č. 3, 514, odst. 2 c. ř. s. a 78 ex. ř.
Poněvadž návrh na odklad exekuce byl učiněn před počátkem výkonu exekuce, jest tedy pro jeho vyřízení příslušným podle § 45, odst. 2 ex, ř. okresní soud exekuci povolující, tudíž okresní soud civilní pro Prahu v Praze.
Viz rozhodnutí krajského soudu civilního v Praze ze dne 9. X. 1939, č. j. R IV 1490/39.«

Citace:

Remunerace. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 142-143.