Č. 2904.

Státní občanství: Jednoroční lhůta opční podle čl. 8 brněnské smlouvy počala běžeti dnem 10. března 1921 a končila dnem 10. března 1922.
Administrativní řízení: Konec lhůty určené dle týdnů, měsíců nebo období, zabírajícího několik měsíců připadá i v řízení správním — pokud jinak stanoveno není — na den posledního týdne nebo měsíce, který svým pojmenováním nebo číslem se shoduje s počátečním dnem lhůty.
(Nález ze dne 23. listopadu 1923 č. 19 885).
Prejudikatura: Boh. 1940 adm.
Věc: Leopold K. v Brně proti ministerstvu vnitra o včasnosti opčního prohlášení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím z 8. dubna 1922 odmítla zsp v Brně opční prohlášení st-lovo ve prospěch čsl. rep. podle čl. 8. brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921 jakožto opožděné a tedy nepřípustné, poněvadž jednoroční opční lhůta ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení počala dnem, kdy zmíněná smlouva nabyla působnosti t. j. dnem 10. března 1921 a uplynula tudíž dnem 9. března 1922, opční prohlášení však bylo podáno městské radě v Brně teprve dne 10. března 1922, tedy po uplynutí zákonné opční lhůty.
Min. vnitra v Praze rozhodnutím z 30. června 1922 odvolání st-lovu nevyhovělo z důvodu rozhodnutí prvé stolice.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: Sporná jest jediné otázka, bylo-li opční prohlášení, podané st-lem ve smyslu čl. 8 brněnské smlouvy dne 10. března 1922 podáno ještě včas, t. j. ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyla působnosti brněnská smlouva.
Pro řešení otázky té jest rozhodno jednak, kterým dnem ona jednoroční lhůta počala běžeti a za druhé, jak ji dlužno počínati.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí, vycházejícímu z 10. března 1921 jako z počátku lhůty, nezákonnost, poněvadž prý lhůta počala běžeti ve smyslu všeobecného zákona lhůtního, jejž blíže neoznačuje, ale jímž podle obsahu svého míní patrně zákon z 12. května 1896 č. 101 ř. z., teprve dnem 11. března 1921. Stížnost však přehlíží, že tento zákon, jak podle svého nadpisu, tak podle svého obsahu se vztahuje toliko k řízení opravnému, že však v tomto případě o lhůtu k podání opravného prostředku zřejmě nejde. Potom však ustanovení zákona toho v tomto případě použíti nelze, nýbrž sluší odpověď na spornou otázku hledati jedině v ustanoveních brněnské smlouvy samé. Podle čl. 8. této smlouvy dlužno opci vykonati ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabude smlouva působnosti. Podle svého §u 32 nabude smlouva působnosti výměnou ratifikačních listin. Jestliže tedy podle doložky ke smlouvě připojené, byl o výměně ratifikačních listin sepsán protokol dne 10. března 1921 a tím nabyla smlouva působnosti, nemůže býti pochybnosti, že jednoroční lhůta čl. 8 počala běžeti již tímto dnem — jak ostatek st-l v řízení správním sám uznával — a že se tedy nař. rozhodnutí srovnává po této stránce se zákonem.
Pokud se týče počítání lhůty, stojí nař. rozhodnutí, kdyžtě má za to, že lhůta skončila již dnem 9. března 1922, zřejmě na stanovisku, že sluší čítati rok za 365 dnů.
Názor tento není správný.
V oboru správního práva není všeobecných ustanovení o tom, jak sluší počítati lhůtu, stanovenou podle dnů, měsíců nebo let. Sluší tedy otázku tu luštiti podle ustanovení, jež v tomto směru byla vůbec dána právním řádem. Podle všeob. zák. obč. v původním jeho znění (§ 902) počítal se sice rok za 365 dnů, ale již zák. obchodní (čl. 328) a rovněž směnečný řád (§ 32) ustanovily, že konec lhůty určené dle týdnů, měsíců nebo období, zabírajícího několik měsíců, připadá na den posledního týdnu nebo posledního měsíce, jenž se shoduje svým pojmenováním nebo číslem s počátečním dnem lhůty. Touž zásadu přijal i civilní řád soudní ve svém §u 125 a konečně v §u 98 také III. částečná novela ke všeob. obč. zák. (cís. nař. z 19. března 1916 č. 69 ř. z.), změnivši tak původní ustanovení §u 902 o. z. o. Platí tedy pravidlo to zásadně pro celý obor soukromého práva. V oboru veřejného práva ustanovil čl. VIII. úvodního patentu k trestnímu zákonu, že sluší všechny lhůty v něm ustanovené čítati podle kalendářního roku, tedy zřejmě týmž způsobem, který jest nyní pravidlem v oboru soukromého práva. Lze tedy pravidlo to považovati v nynějším právním řádu — a to jak nss vyslovil v nálezu Boh. 1940 adm., i ohledně území slovenského — za všeobecně platné.
Je-li tomu tak, pak mohla lhůta k opčnímu prohlášení, kterou čl. 8 brněnské smlouvy ustanovil jedním rokem a která, jak shora dovozeno, počala běžeti dne 10. března 1921, skončiti jedině dnem 10. března 1922, jakožto dnem, který svým početním označením se shoduje s počátečním dnem lhůty.
Bylo tudíž opční prohlášení, podané st-lem nesporně tohoto dne, podáno včas. Zamítl-li je žal. úřad přes to jako opožděné, vycházeje z názoru, že roční lhůtu dlužno čítati za 365 dnů, jest rozhodnutí jeho v rozporu se zákonem, pročež je slušelo zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2904. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1049-1051.