Čís. 1310.

Pro uplatňování nároku proti státu na náhradu zpět zaplacených vyživovacích příspěvků jest pravidelný pořad práva vyloučen. S otázkou, zda má místo výjimečná příslušnost zemského soudu v Praze podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. netřeba se, byla-li žaloba vznesena na jiný soud, vůbec zabývati.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1921, R I 1342/21.)
Žalobci byly vyplaceny vyživovací příspěvky dle zákona ze dne 16. prosince 1912, čís. 237 ř. zák., ježto syn jeho byl povolán k činné službě vojenské. Později bylo zavedeno proti němu trestní řízení pro podezření ze zločinu podvodu, ježto prý mu byly vyživovací příspěvky vyplaceny pouze na základě nesprávného jeho předstírání. Žalobce za trestního řízení obdržené příspěvky státní pokladně vrátil, a když pak byl z obžaloby pro zločin podvodu právoplatně sproštěn, domáhal se vrácení zpět vyplacených příspěvků, opíraje žalobu o § 10 zákona ze dne 16. prosince 1912, čís. 237 ř. zák. a § 1431 obč. zák. Žalovaný erár vznesl námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl. Důvody: Soud prvé stolice jest toho právního názoru, že nárok žalobcův na vrácení vyživovacího příspěvku jemu dříve přiznaného a vyplaceného, vznesený z důvodu obohacení po rozumu § 1431 obč. zák. nelze uplatňovati pořadem právním, nýbrž jedině cestou správní, poněvadž prý příspěvek ten má povahu veřejnoprávní. S názorem tímto soud rekursní nesouhlasí. Dle § 1 j. n. přísluší soudům rozhodovati pouze o nárocích soukromoprávních. Takovým nárokem jest však žalobcův nárok, opírající se o bezdůvodné obohacení po rozumu § 1431 obč. zák. Žalobce neuplatňuje žalobou nároku veřejnoprávního, tedy nároku, opírajícího se o právo veřejné, nýbrž nárok, vyvěrající z ryze soukromoprávního předpisu § 1431 obč. zák. Při tom jest úplně nerozhodno, zda jde o vrácení příspěvku vyživovacího, který jest nesporně povahy veřejnoprávní. Také na tom nesejde, že při rozhodování o žalobě bude nutno luštiti prejudicielní otázku, zda žalovaný erár právem vybral od žalobce vyživovací příspěvek, otázku to, při níž bude nutno přihlížeti i k ustanovením práva veřejného. Že nebrání soudní příslušnosti, pakli ve sporu dlužno se obírati i otázkami práva veřejného, vychází na jevo i z ustanovení § 190 c. ř. s.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dle § 1 j. n. jsou soudy povolány, by rozhodovaly v záležitostech práva občanského, to jest soukromého, na rozdíl od práva veřejného. Povaha práva pak určuje se povahou právní normy, kterou právní poměr jest ovládán (Pražák, Spory o přísl. str. 90, pak § 12). V tomto případě nemůže býti proto pochyby, že právní poměr, o nějž jde, upraven jest předpisy práva veřejného, t. j. zákonem ze dne 26. prosince 1912, čís. 237 ř. zák. o vyživovacím příspěvku pro příslušníky mobilisovaných, při čemž na tom nezáleží, dlužno-li, jak strana žalovaná tomu chce, přihlížeti také k zákonu ze dne 23. září 1919, čís. 530 sb. z. а n., o státním příspěvku vyživovacím, jenž upravuje pro nynější dobu tutéž materii. Tvrdí-li žalobce, že vyživovací příspěvek z právního omylu t. j. z neznalosti zákonných předpisů, jmenovitě § 10 prvcitovaného zákona zpět splatil, tedy to nutně vyžaduje, by se především rozebírala otázka, zdali mu podle zákona vyživovací příspěvek příslušel čili nic, a, nepříslušel-li mu, byl-li ho povinen vrátiti, neboť jen, nebyl-li k vrácení povinen, možno mluviti o uplatňovaném právním omylu. Avšak právě i otázka, zda a kdy příjemce je povinen jej vrátiti, upravena jest v citovaných zákonech, t. j. v § 10 prvého, jejž obě strany vykládají ovšem zcela různě, pokud se týče v § 5 druhého. I to jsou tedy otázky veřejného práva. Tvrzení omylu o sobě nemůže věc odtud vyjmouti a prostě pod předpis § 1431 obč. zák. zařaditi. Odvolání na § 190 c. ř. s. je nepřípadné, neboť nejde o otázku veřejného práva pouze jako otázku prejudicielní, nýbrž ona sama je přímým předmětem sporu, tvoří jeho podstatu. Aby se z toho oklikou placení udanlivě omylného dělal uměle nárok soukromoprávní, proti tomu již Pražák n. u. m. str. 102 a poznámka 14. Již podle staršího práva vyhledávalo se v Obdobných případech k příslušnosti soudní aspoň, aby pořadem správním bylo napřed rozhodnuto, že percipient k vrácení povinen nebyl, neboť pak už poměr práva veřejného na přetřes bráti netřeba (Pražák str. 170, 171). Zákonodárství republiky pak má o uplatňování nároků oproti státu nebo zemi, jež se k vyřízení pořadem práva nehodí a jež dříve rozhodoval říšský soud (§ 3 zákona ze dne 21. prosince 1867, čís. 143 z. z.), dvojí ustanovení: jednak v § 2, čís. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n., kdež přikazovány jsou nejvyššímu správnímu soudu, jsou-li dány podmínky tam stanovené, a jednak v § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., kde jsou přikázány zemskému a lidu v Praze, nepřísluší-li před správní soud. Zdali jsou tu podmínky pro tu či onu příslušnost, není jednak patrno a jednak ani netřeba tu rozhodovati, ba bylo by to nemístné. Stačí, že pravidelný pořad práva (§ 1 j. n.) je vyloučen, neboť v obou případech, ať by založena byla příslušnost úřadů správních a správního soudu anebo příslušnost zemského soudu v Praze, bylo by zmatkem, prováděti řízení u soudu jiného, zde u okresního soudu pro Staré Město a Josefov v Praze: v prvém případě zmatkem dle čís. 6 § 477 с. ř. s. a v druhém dle čís. 3 téhož §, neboť příslušnost zemského soudu v Praze jest v duchu daného předpisu naprosto výlučná, nemůže ani úmluvou stran býti změněna, a nepříslušnost jiného soudu tedy je nezhojitelná. Žaloba proto musila býti v každém případě pro nepřípustnost pravidelného pořadu práva odmítnuta.

Citace:

Čís. 1310. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 822-824.