Dr. G. Neumann, Die Executionsordnung. (K posudku Dr. Vážného ve Sborníku II., 208 sl.)
Pokusím se obhájiti některá z mínění spisovatelových panem referentem za nesprávná aneb aspoň pochybná naznačených.
1. Proti mínění spisovatelovu v § 3 odst. posledním (str. 6) vyslovenému, že v řízení exekučním strany bez ohledu k výši pohledávky i v místech, kde dvé nebo více advokátů jest, zastupovány býti mohou i neadvokátem namítá pan referent (str. 213), že, jelikož § 52 ex. ř. v tomto směru ničeho nenařizuje, dle § 78 ex. ř. předpis § 29 s. ř. rozhodným býti má. S tím souhlasiti nelze. Ustanovujeť § 52 ex. ř. výslovně: »Zastoupení advokáty v řízení exekučním není přikázáno ani před soudy okresními, ani před sborovými soudy instance první.« Poukazuji v této věci také k materialiím, sv. II. str. 19 a zejm. str. 639. Výjimku ovšem činí spory tak zv. exekuční (které průběhem řízení exekučního a z podnětu exekuce povstávají), jakož i rekursy (§ 78 ex. ř., 520 s. ř.).
2. Neprávem vytýká posudek hned v následujícím odstavci pouhé theoretisování výkladům v § 5 na str. 13, kde spisovatel, pojednávaje o stížnosti v řízení exekučním, na prvním místě s důrazem zcela přiměřeným k tomu poukazuje, že řízení bagatelní co takové právoplatným rozsudkem se ukončuje, a že v exekuci na to vedené svůj zvláštní ráz více nezachovává, že tedy v exekuci nelze více činiti rozdíl mezi rozsudky vydanými na základě řízení bagatelního a mezi rozsudky ostatními. Ze výklady ty nejsou rázu pouze theoretického, tomu nasvědčuje nejlépe okolnost, že praxe svedena zněním § 78 ex. ř. vedle něhož pro exekuční řízení platiti mají všeobecné předpisy soudního řádu o stížnosti, pokud v zákonu exekučním není ustanoveno něco jiného, vracela z počátku (dle § 523 s. ř. opírajíc se o ustanovení § 517 odst. 2. s. ř.) co nepřípustné stížnosti revisní v případech, kde titulem exekuce byl rozsudek bagatelní; Správného poučení v té věci dostalo se teprve plenárním rozhodnutím nejv. soudu ze dne 20. prosince 1898 č. 16034 ve sbírce civ. rozh. I. č. 44 (str. 84) a judikátem č. 146 (v téže sbírce I. č. 192. str. 369, též v Právníku 1900 na str. 462 a v Jur. Blätter 1900 č. 38).
3. K nauce o opětovné dražbě (§ 87 spisu, str. 303) připomíná pan referent, že by zajímavým bylo dotknouti se otázky, kterak vysvětliti lze, že dle § 154 ex. ř. odst. posl. o dražbě opětovné vyrozumívají se též osoby oprávněné ku koupi zpáteční, kdežto přece právo jejich dle § 133 posl. odst. v době tam naznačené zaniklo. Vysvětluji to tím, že osoby ku koupi zpáteční oprávněné, jež dle § 154 posl. odst. o novém dražebním stání zpraviti jest, jsou rozdílné od osob totéž právo majících v § 133 naznačených. Nesmí totiž býti přehlédnuto, že nastalou právomocí usnesení opětnou dražbu povolujícího první dražba účinnosti pozbývá (§ 154 odst. 2), že tu jde o dražbu novou, a že § 154 v odstavci posledním výslovně praví: »O novém dražebním stání buďte zpraveny také ty osoby, pro které teprve po tom, co první dražba byla nařízena ....... zapsána byla práva ke koupi zpáteční nebo práva předkupní.«
4. Hned v následujícím poznačuje pan referent za nesprávnou větu na str. 304 spisu posuzovaného; »Die Anberaumung des Wiederversteigerungsverfahrens ist im öffentlichen Buche bei der zu versteigernden Liegenschaft anzumerken« a tvrdí, že knihovní poznámka tato nejsouc exekučním řádem výslovně nařízena dle § 20 lit. b knih. zák. nepřípustnou jest. Naproti tomu dovoluji sobě na to upozorniti, že — jak již uvedeno v odstavci předešlém — právomocí povolení opětné dražby první dražba účinnosti pozbývá, že nastává dražba nová, o níž § 154 v odst. třetím nařizuje: »Dražba opětná budiž provedena s přiměřeným šetřením předpisů pro první dražbu platných.« — Proč by tu tedy nemělo šetřeno býti předpisu § 134 odst. 2., poznámku o zahájeném řízení dražebním nařizujícího?
5. Jestliže pan referent přidávaje se k mínění JUDr. Arnošta Buma, projevenému v článku: Bemerkungen zur Praxis der Executionsordnung v Juristische Blätter 1898 č. 39 str. 458, za povážlivý prohlašuje náhled spisovatelem hájený v § 108 na str. 392, že totiž předpokladem přípustnosti přísahy vyjevovací jest pouze bezvýslednost exekuce mobilární, třebas by i reální exekuce výsledek zabezpečovala, dlužno naproti tomu uvážiti, že jedním z hlavních úmyslů zákona jest šetřiti hospodářské existence. Pomysleme pouze na tento praktický případ: Věřitel pro pohledávku 120 K provedl bezvýsledně exekuci na movité jmění rolníka a dozví se, že dlužník u příbuzného svého skrývá skvosty neb cenné papíry. Má býti v tomto případě nucen, aby exekucí zasáhl jmění nemovité, aneb bude spíše šetřením hospodářské existence dlužníka, aby tohoto cestou § 47 odst. 2 ex. ř. přiměl k tomu, by učinil exekuci přístupným onen majetek skrývaný? Ostatně poukazuji v té příčině k §§ 14, 27, 263 ex. ř. Také nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 15. června 1900 č. 8616 (v Právníku 1901 str. 26) nalezl, že »věcmi« ve smyslu § 47 odst. 2 ex. ř. rozuměti dlužno pouze věci movité.
6. V pojednání o obmezení exekuce (§ 118 str. 428 posuzovaného spisu) praví spisovatel na konci druhého odstavce: »Die Einschränkung der Execution kann auch nicht in der Weise erfolgen, dass die Anmerkung der Vollstreckbarkeit bei den freiwillig eingeräumten Pfandrechten geloscht wird.« Toto nicht přehlédl asi pan referent, praví-li na str. 218 odst. 2, že spisovatel k § 96 ex. ř. na str. 428 odst. 2 posl. věta poznamenává, že obmezení exekuce státi se může též tím způsobem, že u dobrovolně zřízených práv zástavních vymaže se poznámka vykonatelnosti.
7. Konečně dovolena budiž ještě jedna zmínka, ač vlastně nesleduje cíl těmto řádkům na počátku vytknutý. K výkladům o tom, jak při rozpočtu nejvyššího podání za realitu naložiti jest s hypotékami simultánními (§ 92 str. 339 a násl. spisu posuzovaného), navazuje pan referent na str. 217 poznámku, že neprodávají-li se veškeré simultánně zavazené nemovitosti, de lege ferenda důslednějším by bylo, bráti za základ výpočtu dle § 222 ex. ř. ohledně nemovitostí prodávaných nejvyšší podání a ohledně nemovitostí neprodaných cenu odhadní. K tomu dlužno uvážiti: Vyžadovati odhad realit neprodaných znamenalo by porušiti vůdčí zásadu zákonodárnou, zásadu účelnosti. Kdo měl by nésti ty značné náklady odhadu realit neprodaných a kdo zodpovídati obtěžování majitelů jich, jimž přece není lhostejno, jestliže realita jejich z čista jasna se odhadnouti má?
Však ani tenkráte nebylo by lze schváliti náhled pana referenta, kdyby berní hodnoty odhadní tuto na mysli měl, jak to také původní návrh vládní v § 226 (nynějším § 222) upraviti chtěl. (— Wenn jedoch die mitverhafteten Liegenschaften oder einzelne derselben nicht zur Versteigerung gelangt sind, so ist der Berechnung der den einzelnen nachstehenden Gläubigern gebührendén Schadloshaltung an Stelle des Meistbotes der Steuerschätzwerth der betreffenden Liegenschaft zu Grunde zu legen.) Poznámky vládní předlohy (Materialien I. str. 548) připomínají k tomu: Es wird vom Entwurfe vorgeschlagen, in einem solchen Falle den Steuerschätzwerth der nicht veräusserten Liegenschaft neben das Meistbot der versteigerten zu stellen. Das Verhältniss ist dann allerdings nicht ein durchaus gleiches, aber was die nachstehenden Gläubiger durch die Ungleichheit der einzelnen Verhältnissfactoren etwa verlieren, kommt neben dem kaum in Betracht, was ihnen aufgebürdet würde, wenn etwa eine Individualschätzung der simultan verhafteten, nicht versteigerten Liegenschaften zu diesem Zwecke begehrt würde. (Viz dále Materialien II. str. 50, 157, 158, 779, 780). V tom tedy právě spatřovati jest tu stinnou stránku. Nelze přece rovnici složiti z členů různorodých, nerovných, a takovými jsou na jedné straně výtěžek dražební a na druhé berní hodnota odhadní. Zkušenost učí, kterak obě od sebe se rozcházejí a proto dlužno dáti přednost způsobu v § 222 odst. 4 zvolenému.
Soudní sekretář A. Menoušek.