NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 13 (1913) - Dvě studie o významu kriminalní statistiky pro reformu trestního práva

Dvě studie o významu kriminální statistiky pro reformu trestního práva.

Příspěvek k nauce o methodách vědy trestní.

Napsal profesor Dr. Jaroslav Kallab. 1
Statistická ústřední komisse předkládá od r. 1885 (za rok 1882), tedy téměř po třicet let ročně výkazy o činnosti trestních soudů pod názvem „výsledky výkonu trestního práva“, v nichž dospěla do r. 1909. Přehlížíme-li literaturu, jež těmito „výsledky“ se obírá, neubráníme se pochybnostem, zda skutečně značná práce, jež nejen statistickým úřadem, nýbrž i všemi státními zastupitelstvy a okresními soudy jest vynakládána na sbírání dat tu uveřejňovaných, jest ve správném poměru k zisku, jejž z těchto statistických publikací má theorie i praxe. Otázka tato vtírá se zvláště nyní, kdy opět, jak se zdá, se vážně musíme připravovati na nový trestní zákoník, a kdy téměř denně se setkáváme s publikacemi, jež na tuto chystanou reformu trestního práva se vztahují. Stopujeme-li totiž tyto návrhy a kritiky de lege ferenda, vidíme, že poměrně velmi málo, a to jen mimochodem se těží z materiálu uloženého ve statistických výkazech. Nebylo by tedy divu, kdyby zvláště z řad praktiků, na jejichž bedrech spočívá největší tíže zdlouhavé práce statistické, ozval se hlas, projevující pochybnosti, je-li třeba výkazy rozšiřovati přes okruh úkoly justiční správy daný, když při reformě práva tak málo se z nich těží.
Vedle těchto praktiků obávám se i dosti silné a významné skupiny theoretiků, kteří by z tohoto přezírání kriminální statistiky mohli vážné námitky čerpati proti celému směru ve vědě trestní. Obávám se totiž, že zastancové klassické školy práva trestního vytknou positivistům, že přes dovolávání se praktických zkušeností a vytýkání apriorismu druhé straně, metody statistické nepoužívají nyní, když právě jde o reformu trestního práva, k opodstatnění svých názorů mnohem častěji, než zastanci směru klassického.
Jen nepatrný zájem, kterému vůbec zkoumání kriminálně statistické se těší, vysvětluje, že otázka po významu kriminální statistiky pro reformu trestního práva nebyla, pokud přehlédnouti mohu, v poslední době 2 podrobena hlubší úvaze, ač bychom si od ní vedle zisku pro mladou doposud vědu kriminální metodologie slibovali právě v přítomné době i nemalý prospěch praktický.
Chystaná změna trestního práva bude totiž míti podstatný důsledek pro zkoumání kriminalně-statistická. Nebudeť možno data nová, odsouzení na základě nového trestního zákona se týkající, srovnávati s daty starými. Poněvadž pak teprve na základě pozorování několika let se týkajícího možno přibližně spolehlivé úsudky si tvořiti, uplyne řada let, než budeme moci ze statistických výkazů nových těžiti. Na druhé straně statistika dosavadní bude knihou v sobě uzavřenou. Výsledky z ní vytěžené bude možno jen dosti složitým postupem srovnávati s výtěžky z nové statistiky.
Nebude-li tedy již bez toho možno novou kriminální statistiku pokládati za pouhé pokračování statistiky staré, bude jistě velmi radno vzácné této příležitosti se chopiti a revidovati při příležitosti změny trestního práva také kriminální statistiku.
Podobná reforma předpokládala by důkladnou revisi vztahu mezi kriminální statistikou a ostatními obory kriminologie, jmenovitě kriminální politikou, a to jak se stanoviska statistiků, tak se stanoviska kriminologů. Jen součinností těchto dvou oborů vědních bude možno dojiti k účelné kriminální statistice.
Podnikaje pokus, upozorniti na tuto theoreticky zajímavou i prakticky důležitou otázku, vybírám ze souboru otázek tu se naskýtajících dvě, jež k první orientaci se mi zdají zvláště závážnými. Totiž: Jaký asi byl dosavadní vztah mezi kriminální statistikou a reformou trestního práva, a která statisticky zjistitelná jednotka by měla býti východiskem kriminální statistiky pro reformu trestního práva významné. I.
První počátky soustavného sbírání dat kriminálně statistických nalézáme ke konci 18. století. Utužení ústřední státní správy dalo asi vzniknouti potřebě po přehledu o činnosti podřízených orgánů. Zajímavo však jest, že při tom již přihlíženo bylo k cílům kriminalně-politickým, k zlepšení trestního práva.
V čele všech států stojí tu Rakousko. Řád soudů trestních (Criminalgerichtsordnung) ze dne 17. června 1788. sb. z. j. čís. 848. stanoví totiž v § 295. všeobecně, že každý trestní soud má každé tři měsíce vrchnímu soudu trestnímu předkládati tabellu o všech vyšetřováních. V tabelle této ovšem mimo jméno a stav obviněného měla býti vyznačována data rázu processualného a správního, jako den dodání obviněného, jeho výslechů, rozsudku a pod. Z těchto tabell pak vrchní soud trestní sestavoval ročně hlavní tabellu. Zajímavé však je, že dle § 298. měl vrchní soud trestní ve zprávě, s níž tabellu nejvyššímu justičnímu úřadu předkládal, „pečlivě a rozvážně uvésti stoupání a klesání zločinů, jeho hlavní příčiny, pokud se naskytla příležitost je zjistiti, píli a nepíli trestních soudů, všechna případná pozorování, jež by ke zlepšení trestnictví vésti mohla, aby nejvyšší úřad také se své strany důkladné znalosti celku nabýti, a obecně užitečnými opatřeními se zabývati mohl.“
Výsledky těchto kriminálně statistických prací nebyly uveřejňovány officielně — týkáť se první officielní kriminální statistika rakouská let 1845—48. — soukromé zprávy z nich nalézáme však již v prvním obšírnějším spise, jenž srovnávací kriminální statistikou se zabýval, v Queteletově Physique social z r. 1835. 3
Podobné výkazy zavedeny též v Prusku, kde data z r. 1817—24. uveřejnil Merker pod nadpisem pro tehdejší nazírání na úkoly kriminální statistiky jistě charakteristickým: Beiträge zur Erleichterung des Gelingens der praktischen Polizei.
Důvěru, jakou tehdejší doba měla ve výsledky zkoumání kriminálně statistického, prozrazuje zvláště usnesení poslanecké sněmovny anglické z r. 1819., jež zřídila, jednajíc o otázce omezení trestu smrti, zvláštní komisi, jež měla sebrati data, týkající se obžalob pro zločiny, na něž je trest smrti, odsouzení, a výkonu tohoto trestu. Historicky svrchovaně poutavá tato kriminálně statistická práce, jež, pokud jde o Londýn, sahá až do r. 1700. je zvlášť zajímavá tím, že referent, jenž o zprávě této komise pojednává v časopise Quarterly Rewiew z r. 1821 4, již varuje před ukvapeným souzením ze statistických dat, upozorňuje na množství příčin vedlejších, jež statisticky zachytiti nelze, při tom však přece prohlašuje, že jen státník, jenž bedlivě uváží objektivně zjistitelná data zjevu, do něhož svým opatřením chce zasáhnouti, má čáku, že se udrží na správné cestě.
Tyto skrovné počátky kriminálně statistické byly daleko předstiženy kriminální statistikou francouzskou. Francie počíná v r. 1827. pod redakcí Guerryho (de Champneuf) vydávati Compte général de la justice criminelle en France v r. 1825. na základě organisace tak dokonalé, že po více než padesát let francouzská kriminální statistika byla vzorem od ostatních států ani z daleka nedostiženým. K tomu ovšem bylo třeba větší důvěry v kriminální statistiku, než prozrazuje právě citovaný anglický autor z r. 1821. A také skutečně úkoly, jež hned v prvním svazku francouzská kriminální statistika si vytkla, nebyly skrovné. Měla srovnáním výsledků různých let přispěti k poznání okolností, jež spolupůsobí k zvyšování a snižování kriminality, měla ukazovati, zda hospodářské reformy vlády Ludvíka XVIII. působily na snížení kriminality a býti popudem k reformám dalším, měla zvláště soudy nabádati k tomu, aby napodobily opatření jinde se osvědčivší. Zákonodárci pak měla ukazovati prospěch a vady jeho opatření. „La connaissance exacte des faits est un des premiers besoins de notre forme du gouvernement en substituant les lumiers positives et sûres de l'experience aux vagues des théories“. Tato, pro vedoucí tehdy proudy ve Francii jistě charakteristická reakce positivismu proti rationalismu nápadně kontrastuje s vědeckým ohlasem, jehož se kriminální statistice dostalo.
Z kriminálních statistik totiž v přední řadě nečerpali, jak patrně autorové statistiky očekávali, sociální politikové, nýbrž učenci, na než bychom asi v prvním okamžiku nejméně myslili, totiž mathematikové.
Obsáhlý spis Guerryho z r. 1834. Essay sur la statistique morale de la France 5, starší spisy Ducpétiaux-ův (De la justice de prévoyence et particulierement de l’influence de la misere et de l’aisance, de l’ignorance et de l’instruction sur le nombre des crimes (1827)), de Candolle-ův (Considération sur les statistiques des délits (1830) a akademií věd duchovních a politických (Séances et Travaux de l’Académie des Sciences morales et politiques v l. 1842, 43, 46 а 47) uveřejňované zprávy Benoistona de Châteauneuf a Fayeta ani z daleka tak nepůsobily na rozvoj kriminální statistiky, jako v r. 1833. v Brusselu vydaný spisek Queteletův: Recherches sur le penchant au crime, k němuž se řadí v r. 1837. Poissonovy Recherches sur la probabilité des jugements en matière criminelle et en matière civile, konečně další spisy Queteletovy, z nichž pro naši úvahu zvláště jsou důležité v r. 1835. vydaný spis Sur l’homme et le développement de ses facultés ou Essai de physique sociale, v r. 1846. uveřejněné Lettres sur la théorie des probabilités appliquée aux sciences morales et politiques а v r. 1848. vytištěný spis Du Systeme Social et des Lois qui le regissent.
Queteleta jako mathematika láká myšlenka, že možno upotřebiti čísel k vyjádření mravních (psychických) vlastností lidských. 6 Data kriminální statistiky jsou mu k tomu pouhou pomůckou, poněvadž právě zločiny jsou mimo sňatky jediná jednání, jež poskytují svědectví o tom, co v nitru se děje, a jež statisticky možno zachytiti (tamtéž II., str. 322). Při tom jest si dobře toho vědom, že zločin není vyvoláván výhradně zločinnými vlastnostmi jednotlivcovými, nýbrž, že k tomu musí přibýti ještě dvě další podmínky: předmět, na němž zločin spáchán býti může, a fysická možnost jej spáchati (str. 250.). Jest si tedy vědom, že, chtěje mravnímu zjevu zločinu propůjčiti číselný výraz, musí předpokládati, že jisté zevní okolnosti zůstávají vždy stejné. Pravím jisté zevní okolnosti, neboť Quetelet ihned pokračuje, že s určitými přírodními podmínkami počítal jako s veličinami, které různě na zločinnost působiti mohou, jako podnebí, roční počasí, pohlaví a věk. Přes to, že uznává, že tyto a podobné okolnosti na zločinnost působí, přece zjev, jenž Queteleta při jeho pozorování nejvíce zarážel, spočíval v tom, že dle jeho mínění zločinnost zůstává stejná, tak že možno dle jeho okřídleného slova mluviti o jakémsi budgetu zločinnosti, 7 předpovídati pro příští rok ne ovšem přesný počet zločinů, avšak přece aspoň nejnižší a nejvyšší mez, mezi nimiž pravděpodobně zločinnost se udrží, předpokládaje ovšem, že podmínky zůstanou stejné.
A v tomto omezení, jež Quetelet dává svému budgetu zločinnosti, jest skryt celý obsah a dosah jeho objevu. Queteletovi, jak opakujeme, nejde o vysvětlení zločinnosti, nejde o nějakou metafysickou otázku svobody neb nesvobody vůle: úkol, který si vytkl, byl velice prostý: hledal číselný výraz pro duševní (moralní) vlastnosti lidské. Právě tak, jako měřením zjistil, že lidé, pokud o výšku těla jde, zaujímají stupnici dosti omezenou, jejíž nejnižší a nejvyšší stupeň možno dosti spolehlivě určiti, právě tak, ano dle jeho názoru v pozdějších spisech hájeného, ještě v míře vyšší také zločinnost jest lidskou vlastností, jež v jistých přesně ohraničených mezích se udržuje. A této vlastnosti dal Quetelet název náklonnost k zločinu, penchant au crime, výraz, jenž snad byl hlavní příčinou pozdějších nedorozumění kriminálně statistických. Nesmíme zapomínati: výraz penchant au crime vytvořil mathematik Quetelet, chtěje vyjádřiti pravděpodobnost, že někdo zločinným se stane. Pravděpodobnost ve smyslu poctu pravděpodobnosti, ne ve smyslu nějakého empirického zákona. Queteletovi původně nejde o nic více, než o to, aby ukázal, že i mravní vlastnosti člověkovy možno číselně vyjádřiti. Co však činí, aby toho dosáhl? Předpokládá, že lidé jsou stejní a že okolnosti, za nichž žijí, jsou stejné, zvlášť, že stejně se jim naskytují příležitosti ke zločinu a že mají stejnou fysickou možnost zločinu se dopustiti. Quetelet tedy při své vědecké práci postupuje stejně, jako přírodozpytci při experimentu. Chtějíce zjistiti působnost nějaké podmínky, vylučují dle možnosti všechny ostatní podmínky. Quetelet ještě si byl tohoto postupu vědom; výslovně podotýká, že nikdy
25 З78
nemluví o člověku individuelně určitém, nýbrž o člověku vůbec. (str. 321.) Ovšem právě zdůrazňování pojmu penchant au crime vzbuzuje vážné pochybnosti, zda skutečně Quetelet stále si byl vědom, kde mluví o skutečných zjevech a kde o abstrakci, schematu člověka, pro nějž zavedl výraz „l´homme moyen“, člověk průměrný. Někdy jen stěží se ubráníme dojmu, že tento homme moyen jest přímým potomkem toho člověka, s nímž pracovali . Montesquieu, Rousseau a ostatní, jejichž theorie, jak chlubně hlásá citovaný svrchu úvod k první francouzské statistice, měly býti zažehnány světlem jediné pravé vědy, statistiky.
Quetelet, jenž aspoň v prvních svých spisech tak opatrně svá tvrzení klausuloval, a takový důraz na to kladl, že mu jde jen o znázornění kriminality matematickou formulí, nikoliv o její vysvětlení, jistě netušil, že jeho penchant au crime se stane východiskem nekonečných kontroversí ne na poli statistiky neb matematiky, nýbrž na poli filosofie. Byl to zvlášť Angličan Buckle, jenž ve své History of civilisation in England (1864) první datům, s nimiž pracoval Quetelet, rozuměl jako důkazu zákona, ovládajícího sociální bytí, zákona, jenž ničím se neliší od zákonů přírodních. K němu v Německu se přidal s jistými výhradami Ad. Wagner. 8 Teprve po tomto výkladu povstal zvlášť v Německu proti Queteletovi silný odpor. Drobisch,Drobisch: Die moralische Statistik und die menschliche Willensfreiheit (1867).">9) Rehnisch9 a zvláště Oettingen 10 namáhali se obhájiti proti objevům Queteletovým svobodu vůle.
Tímto hnutím kriminální statistika se stala podkladem statistiky morální. Pro mysli hloubavé měla patrně slova „statistique morale“ zvláštní přitažlivost; dvě věci, jež zdánlivě jsou si zcela vzdáleny: statistika a moralka tu sloučeny v jedno. Že tu mnoho působilo nedorozumění ohledně dvojsmyslného terminu „morale“, nelze pochybovati. U Queteleta, jako u Francouzů vůbec, jet „mo- rale“ protivou „physique“, kdežto v němčině je „das Morale“ protivou „des Unmoralen“. Zdá se, že toto nedorozumění spolu s materialistickou filosofií, jež v letech padesátých a šedesátých opanovala vědy společenské, bylo jednou z hlavních pohnutek celkem neplodných bojů, jež vzplanuly kolem kriminální statistiky.
Mezi tím ale nastal obrat v samých základech učení kriminálně statistického. Queteleta hlavně překvapila stálost dat kriminálně statistických, a na ní budoval své učení o průměrném člověku. To jest pochopitelné, uvážíme-li, že měl po ruce statistický material za dobu poměrně krátkou.
Statistická data od dob Queteletových nashromážděná ukázala, že kriminalita není veličinou stálou aspoň potud, že by lidé určitého národa, určitého pohlaví, v určitém věku měli určitý penchant au crime, nýbrž naopak, že kriminalita prožívá značné změny. Teprve Rehnisch v r. 1875. k tomu poukázal, že tento zjev odnímá objevu Queteletovu půdu pod nohama.
Tím však kriminální statistice se otevřelo nové nepřehledné pole zkoumání: Hledati příčiny tohoto kolísání kriminality. Starcke v Prusku, 11 nejnověji Fornasari Verce v Itálii 12 snaží se uvésti pohyb zločinnosti ve vztah k pohybu cen obilí, Oettingen ve své Moralstatistik snaží se načrtnouti na základě dat kriminálně statistických obraz mravního stavu své doby.
Pokud toto literární hnutí zahnulo na pole metafysiky a snažilo se daty kriminálně statistickými podvrátiti neb proti nim obhájiti víru ve svobodu lidské vůle, necháváme je stranou, zvlášť, poněvadž teprve nedávno o této specielní otázce důkladněji, než by nám na tomto místě bylo možno, pojednal Weyr. 13
Na tomto místě jsme chtěli jen na to upozorniti, jakým postupem věda na základě dat kriminálně statistických vybudovaná pod jménem statistiky morální po celé téměř století postrádala bezprostředního styku s trestním právem, specielně s trestní politikou.
25* Teprve positivistická škola trestního práva, zvlášť v Itálii a ve Francii více svou pozornost obrátila k datům kriminálně statistickým, a zdálo se, abychom jen některá jména uvedli, po pracích Ferriho, 14 Fornasari di Verceho v Itálii, Garofala, 15 Tarde-a 16, van Kana 17 ve Francii, Aschaffenburga 18 a j. v Německu, že skutečně se splní předpověď první francouzské officielní statistiky, že kriminální statistika bude zákonodárci ukazovati prospěch a vady jeho opatření.
Příčiny, proč toto očekávání se nesplnilo, spočívají jednak v povaze kriminální statistiky samé, jednak však též v tom, že nebylo vždy zcela jasno, která jednotka by tvořiti měla základ kriminální statistiky, následkem čehož kriminálně statistická zjišťování příliš se tříštila.
II.
Již první pěstitelé kriminální statistiky de Candolle a Quetelet 19 k tomu poukazovali, že v kriminální statistice zachycujeme jen malý zlomek zjevů, o něž nám jde, zločinů, těšili se však tím, že pravděpodobně poměr mezi počtem zločinů, jež v kriminální statistice máme zachyceny, a počtem zločinů skutečně spáchaných zůstává stejný, jest tedy koeficientem, jejž při konkrétních úvahách svých můžeme nechati stranou. 20 Touto útěchou konejší své pochybnosti kriminální statistikové podnes. 21 Nelze však tvrditi, že by tato útěcha byla správná. U Queteleta, dokud předpokládal, že zločinnost, penchant au crime, je přibližně stálá, nebylo možno proti praesumpci stálosti poměru mezi skutečnou a vykázanou kriminalitou mnoho namítati. Jinak však nyní, kdy víme, že kri- minalita, aspoň vykázaná, není stálá, nýbrž podléhá často dosti značnému kolísání. Tu již nemůžeme se vyhnouti otázce: nepůsobí na toto kolísání také různý stupeň té sociální vlastnosti, již Seuffert přiléhavě nazval kriminální citlivostí? V okruh našich úvah kriminalně statistických tím vstupuje činitel, jejž starší kriminální statistikové téměř úplně zanedbávali. Kriminalita totiž náleží mezi ona fakta, jež theorie statistická označuje faits enrégistrés, 22 vyjadřujíc tím, že tu nejde o skutečnosti, jež bychom bezprostředním názorem k účelům statistickým zjišťovali, nýbrž, jež zjišťujeme z dat úředních k jinému, než statistickému účelu povstalých, totiž ze záznamů o trestních udáních, ze záznamů o obžalobách a z pravidla ze záznamů o vydaných rozsudcích. Od spáchání trestného činu k odsuzupcimu rozsudku je dlouhá cesta, a stupeň její schůdnosti, stupeň pravděpodobnosti, že spáchaný zločin bude udán, udaný zločin žalován a pro žalovaný zločin odsuzující rozsudek vynesen, nazýváme kriminální citlivostí. Jest na první pohled patrno, že tato kriminální citlivost je v každém kraji, v každém sociálním prostředí a ohledně každého druhu zločinu jiná.
V kriminální statistice máme právě obraz kriminality skutečné, jak se zrcadlí ve výkonu trestní spravedlnosti. Podle vad tohoto výkonu, nebo podle neprostupnosti prostředí, jímž zpráva O deliktu prochází, může býti obraz kriminality různě zkreslen. Vady se tu mohou jeviti jednak v různých kategoriích činů (delikty politické, pohlavní), nebo býti následkem zvláštních vlastností pachatelových, zvlášť dle společenské třídy, k níž náleží a v níž zločin spáchal, konečně kotviti v různosti organisace policie a činnosti trestních soudů samých.
Z toho plyne, že z dat kriminálně statistických bezprostředně vůbec nelze spolehlivých úsudků činiti, a tedy také ne de lege ferenda.
Abych jen jeden příklad uvedl, mám za to, že nyní právě tak přetřásaná otázka stoupající zločinnosti mladistvých velmi je stižena tím, že statistické výkazy právě podávají nám obraz nejen stoupající zločinnosti osob mladistvých, nýbrž i stoupající citlivosti vůči nim. Snad i vzrůst zločinů ze surovosti je aspoň z části důkazem celkového zjemnění mravů, že totiž takové delikty, jež se snad dříve trestaly na místě, se nyní udávají a stávají se tak složkou vykázané zločinnosti. Že nápadný vzrůst zločinů proti státním orgánům aspoň z části souvisí s větší intensitou a lepší organisací bezpečnostní policie a netušeným rozvojem veřejné správy vůbec, bylo již častěji pozorováno.
Máme-li na mysli tuto v povaze věci spočívající vadnost všech statistických výkazů, budeme tím opatrnější při otázkách na něž v kriminální statistice budeme hledati odpovědi.
Při otázkách techniky kriminální statistiky se týkajících nesmíme s očí spustiti, že data kriminálně statistická čerpáme, jak zmínka se stala, z největší části z výkazů, jež slouží úlohám justiční správy. Kriminální statistika a justiční statistika tedy z velké Části čerpají z téhož pramene, třeba by v tomto směru v poslední době byla nastala vítaná změna tím, že vedle výkazů v tabellarní formě státními zastupitelstvy podávaných a v přední řadě účelům justiční statistiky sloužících byly zavedeny individuelní výkazy o každé odsouzené osobě, 23 t. zv. trestní listy, a obšírné výtahy z nich, t. zv. listy sčítací. Ovšem ani tu není přesné hranice. Neboť listy sčítací v obšírnější formě listů trestních tvoří katastr osob odsouzených a slouží tedy zároveň praktickému výkonu justice trestní, 24 jednak na př. nový tabelární výkaz E., zaznamenávající počet odsouzení a osvobození pro jednotlivé trestné činy a to s rozlišením, jde-li o čin hlavní či vedlejší 25, poskytuje vděčný kriminálně statistický material pro nauku o konkurrenci trestných činů.
Již tento namátkou vybraný příklad ukazuje nám, že v datech kriminálně statistických v širším smyslu, zahrnujíc v ně též výkazy justiční statistiky, máme sčítány jednotky trojího druhu: jednak trestní případy, les affaires v terminologii francouzské kriminální statistiky, totiž počet provedených trestních procesů, dále počet trestných Činů, pro něž к odsouzení došlo, a konečně počet odsouzených osob. Že tato data se nekryjí, netřeba blíže doličovati. Jest jasno, že v téže trestní věci může jíti o více činů několika pachateli spáchaných, že dále při počítání dle spáchaných zločinů počítá se zločin více osobami spáchaný jednou a více zločinů jedním pachatelem spáchaných vícekráte a naopak při počítání dle osob odsouzených.
Otázka jest, na který způsob počítání budeme klásti důraz při úvahách de lege ferenda.
Že počítání trestních případů nám, pokud nám jde o hmotné trestní právo, mnoho nepoví, jest na bíledni. Závisíť sloučení a rozloučení procesu na okolnostech, jež s materielní stránkou zločinu téměř nikdy nesouvisí. Toto sčítání by nejvýše mohlo býti závažné při úvahách processualných, ještě spíše pak při úvahách spadajících do rámce opatření justiční správy, pokud jí jde o zjištění, jak jednotlivé soudy neb kategorie soudů jsou zatíženy prací a pod.
Pochybnější je otázka, máme-li se stanoviska kriminálně politického větší důraz klásti na sčítání činů, či pachatelů, nebo, máme-li obojí toto počítání pokládati za rovnocenné.
Pokládám za nutno na tuto otázku upozorniti, poněvadž v Německu vlivem Sentemannovým 26 se značný důraz v officielních statistikách klade na počítání činů, i není vyloučena možnost, že dojde-li po reformě trestního práva u nás k reformě officielní kriminální statistiky, vliv příkladu Německa se i u nás osvědčí.
Odpověd na otázku, pro který a zda snad pro oba způsoby počítání se máme rozhodnouti, můžeme čerpati jen z účelu, k němuž kriminálně statistické zkoumání podnikáme.
Pokud především o počítání spáchaných zločinů jde, dlužno si jasně představiti, co znamenají dotyčná data. Dejme tomu, že kriminální statistika vykazuje v určité době v určitém obvodu 1000 zločinů určitého druhu. To znamená především toliko, že soudy v onom obvodu vynesly odsuzující rozsudky pro 1000 činů tohoto druhu. To jest fakt, který o sobě má zájem jen pro justiční správu, pro kriminologa nejvýše potud, pokud mu jde o zjišťování státní represse proti zločinům. Jinak se tento fakt dle toho, co před chvíli bylo vyloženo, stává pro kriminologa zajímavým tím, že z něho může souditi, že v onom obvodu bylo spácháno jisté množství zločinů, jež ovšem přesně určití nelze. Dejme však tomu, že by se podařilo tento počet skutečně spáchaných zločinů aspoň přibližně odhadnouti, ku př. v našem příkladě na 2000. Co můžeme z tohoto fakta vyvozovati?
Hledíme-li na zločin se stanoviska výsledku, praví nám tento údaj, že 2000krát byl podniknut útok na právní statek, k jehož ochraně dotyčný trestní předpis jest vydán. Tak čte statistické výkazy o počtu spáchaných zločinů právě Sentemann, a tvrdí, že tímto pojímáním docházíme k poznání sociálního významu zločinu.
Sociální význam zločinu bychom z těchto dat mohli vyvozovati dvojím způsobem. Bud bychom mohli výkaz 2000 zločinů čisti tak, že dvoutisíckrát přišel právní statek, proti němuž dotyčný druh zločinů míří v nebezpečí, či, že tento právní statek v tomto území je dvakrát tak ohrožen, jako v jiném území, kde spácháno bylo v stejném období jen 1000 zločinů tohoto druhu. Anebo, že 2000krát u neznámého počtu osob povstal úmysl tento právní statek ohroziti, čili že se 2000kгát projevila neúcta k tomuto právnímu statku, neb že — a tak interpretuje Sentemann — v tomto okrsku je dvakrát tak velká neúcta k onomu právnímu statku, jako v území, kde v téže době spácháno bylo 1000 zločinů tohoto druhu.
Přihlédneme-li však blíže к první interpretaci, že v území, kde se páše 2000 zločinů určitého druhu, je právní statek, proti němuž dotyčný druh zločinů míří, dvakrát tak ohrožen, jako tam, kde se páše jen 1000 zločinů tohoto druhu, vidíme, že výklad tento není správný. Neboť především je vůbec těžko mluviti o nějakém ohrožení „právního statku“, když „právní statek“ jako vlastnictví, čest, státní pořádek není cosi hmotného, nýbrž jen abstrakta, jež vyvozujeme z právních předpisů trestních. Avšak i označíme-li slovem „právní statek“ ztělesnění právního statku, věci, jež ukradeny býti mohou, život osoby A., pak přece se nám nedostává měřítka pro posouzení stupně ohrožení těchto statků, poněvadž právě nevíme, kolik těchto statků v dotyčném obvodu bylo.
Východisko, jímž této námitce uniknouti míní kriminální statistika německá, nelze pokládati za správné. Německá statistika totiž počet spáchaných zločinů uvádí do vztahu k počtu obyva- telstva dotyčného obvodu, a poskytuje nám tak obraz, kolik zločinů připadá na 10.000 obyvatel v tom kterém obvodu usedlých. Mám za to, že tím „sociální význam“ zločinu vystižen je jen velmi nedokonale. Neboť nepřihlížíme-li ani k velké skupině deliktů proti statkům obecným, jež nijak nelze pokládati za representovány počtem obyvatelstva, jest jisto, že 10 000 obyvatel nemajetných neb s majetkem nemovitým, neb konečně s majetkem v pevných skříních uzamčeným je mnohem méně vydáno nebezpečí krádeže, než 10 000 obyvatel s majetkem movitým, nedbale chráněným. Vyskytne-li se tedy v obou těchto okrscích po 2000 deliktech majetkových, nebude nikdo tvrditi, že nebezpečí majetku hrozící jest v obou stejné.
Již z tohoto příkladu jest patrno, že, chceme-li poznati „socialní význam zločinu“, musíme znáti prostředí, v němž zločin byl spáchán, a především, že musíme znáti zločince samého.
Ovšem Sentemann má na mysli cosi podstatně jiného. Chce totiž svým počítáním činů zjistiti, jak v kterém obvodu stoupá neb klesá nevážnost k určitému právnímu statku, k majetku, k veřejnému řádu a pod. Zcela nepochybně tu máme před sebou reminiscenci na Queteletův penchant au crime, jen že u Sentemanna pojem tento je prohlouben novějšími naukami o právním statku. Zdá se mi však, že primitivnímu Queteletovu penchant au crime náleží přednost před Sentemannovou „neúctou k právnímu statku“. Sentemann totiž přehlíží rozdíl, který jest mezi motivem, jenž zákonodárce vedl k vydání trestního předpisu a motivem, jenž žene zločince k jeho přestoupení. Jest možno tvrditi, že zákonodárce vydává své předpisy, aby chránil určitý právní statek, ale nemožno tvrditi, že by pachatel vždy jednal z neúcty k právnímu statku, proti němuž útočí. Ale kdyby ani toho nebylo, mravní hodnota činu bude zcela jiná dle toho, zda někdo jen sběhem nepříznivých okolností hnán úctu k právnímu statku porušil, či zda již se mu to stalo milým zvykem, či dokonce jest mu to živností.
Také statisticky technický důvod, jenž se pro Sentemannovo počítání zločinů uvádí, nepřesvědčuje. Sentemann totiž míní, že zločiny možno mnohem snáze počítati, než zločince, poněvadž aspoň dle dnešní techniky kriminálně statistické, ročního zasílání sčítacích listů, zločinec, jenž ve dvou různých letech zločinů se dopustil, se počítá dvakráte. Jest otázka statistické techniky, nebylo-li by lze a jak by bylo lze tuto závadu odstraniti. 27 Zdá se mi však, že při počítání činů jsou jiné, závažnější závady. Bylo-li více osob zúčastněno na tomtéž trestném činu, bylo by nutno čin tento počítati tolikrát, kolik osob se na něm zúčastnilo, ano Sentemann míní, že by bylo dokonce nutno počítati několikráte čin mířící proti různým právním statkům, tak na př. násilné smilstvo jednou mezi činy proti mravnosti, jednou mezi činy proti osobní svobodě. Ale ani kdyby všech těchto pochybností nebylo, kdyby methodou Sentemannovou skutečně se podařilo zjistiti, jak v kterém obvodu je rozšířena, jak stoupá a klesá neúcta k určitému právnímu statku, jaké praktické důsledky bychom z tohoto poznatku mohli vyvoditi? Pochybuji, že mnohem více, než banalní pravdu, že, kdyby se nám podařilo zvýšiti úctu k právním statkům, by pravděpodobně bylo méně zločinů, předpokládaje ještě k tomu, že skutečně neúcta k právním statkům je jednou z příčin zločinu. Že k tomuto poznatku věru by bylo škoda nákladných a namáhavých prací statistických, netřeba blíže doličovati. Za počítání trestných činů místo počítání zločinců s jiného stanoviska se přimlouvá Poletti. 28
U Sentemanna je suma zločinného jednání měřítkem pro morální výši společenského celku. Zjišťuje tedy Sentemann jen passiva konta mravnosti; ke správnému úsudku bylo by nutno znáti i konto aktiv, folio činů mravně cenných.
Tak aspoň soudí Poletti. Je-li kriminalita souborem činnosti škodlivé, společenské žití ohrožující, nelze říci, že by soubor zločinů vykazoval skutečně kriminalitu, dokud stejnoměrně stoupá činnost užitečná, společenské žití udržující. Kriminalita jest tedy teprve zbytek, jejž obdržíme, odčítáme-li od činnosti zločinné činnost společensky užitečnou.
Poletti na tomto základě stanoví svůj t. zv. zákon kriminality, jenž zní, že se stoupající kulturou klesá kriminalita. Avšak zákon tento jednak není empirický, jmenovitě není metodou statistickou získán, jednak spočívá na logickém nedorozumění. Není získán metodou statistickou, poněvadž rozvoj činnosti společensky užitečné nelze statisticky zachytiti. Vidí-li Poletti výraz rozvoje společensky užitečné činnosti, na př. v rozvoji zahraničního obchodu, přehlíží, že tu jde o zjev příliš složitý; stěží by se dalo dokázati, že kraj s nižším zahraničním obchodem by musil vykazovati méně užitečné činnosti, než kraj, jejž dary přírodní, příznivá poloha, historické tradice ženou k zahraničnímu obchodu. Zákon Polettiho však se zakládá též na logickém nedorozumění: Užitečné a neužitečné je sice v logickém poměru a : non a, ale nemůžeme tvrditi, že by činnost zločinná mohla býti vyvážena, jaksi annullována činností užitečnou, na př. stoupající počet vražd stoupajícím počtem porodů. A konečně, kdyby všech těchto námitek nebylo, jaké poznatky kriminálně politické by bylo možno čerpati z počítání činů dle návodu Polettiho? Asi ne mnohem více, než, že je pro společnost výhodné podporovati činnost společensky užitečnou. K tomuto objevu nepotřebujeme kriminální statistiky.
Tyto dva příklady Sentemanna a Polettiho snad stačí k průkazu, že od statistiky, počítající jednotlivé zločiny pro reformu trestního práva ničeho očekávati nemůžeme. Jsme tedy přímo vedeni ke statistice dle počtu osob zločinných. Ovšem i tu jsou četné technické obtíže. Jednak základní vada všech kriminálních statistik, totiž nesouhlas mezi kriminalitou vykázanou a skutečnou, na nějž jsem již svrchu upozornil. Za druhé, že se, aspoň v různých letech nevyhneme dvojímu a víceronásobnému počítání téže osoby, konečně obtíže, jež poskytuje správná statistika zpětnosti, jež se ostatně v poslední době podařilo aspoň německé „kriminální statistice z velké Části překonati.
Pro nás však na tomto místě závažná jest otázka, v jakém vztahu jest kriminální statistika na počtu osob vybudovaná k reformě trestního práva.
Jedno jest jisté: že totiž tento druh kriminální statistiky nám umožňuje mnohem jasnější názor na příčiny zločinnosti, než statistika na počtu činů vybudovaná. Neboť třeba bychom sebe větší význam přikládali vlivům společenským, a třeba bychom k nim i počítali kulturní činitele, jako Sentemannovu neúctu k právním statkům, vždy tyto vlivy musí projiti mediem individua, než vedou k činu, a sice individua, o němž musíme předpokládati, že oproti těmto vnějším vlivům vykazuje slabší resistenci.
Chceme-li tedy nabýti jakéhosi názoru na příčiny zločinnosti, musíme především znáti individuum, na něž působily, a v jehož duši se přetvořily v popud k jednání zločinnému.
K tomu přistupuje argument další. Byť by sebe zajímavější byly úvahy o společenské mravnosti, a byť bychom připustili možnost ji v kriminální statistice zachytiti — což nepokládáme nikterak za prokázáno, poněvadž ke zločinům někdy ženou mo- menty, jež s mravností nemají nic společného, a nemravnost v nesčíslných jiných formách se vybíjí, než právě ve zločinnosti — v kriminální statistice jako základně pro kriminální politiku vždy hledáme v přední řadě data, z nichž bychom souditi mohli na vhodnost toho neb onoho opatření v rámci trestního práva. Jde tu tedy vždy o opatření proti pachateli, a již z toho plyne, že nám kriminální statistika, má-li sloužiti reformě trestního práva, musí především poskytnouti co možná jasný obraz o pachateli. To pak může jen statistika na počtu odsouzených osob zbudovaná.
Ovšem právě důkladné kriminálně statistické práce italské a francouzské ukázaly, že naděje, že by jen z dat kriminální statistiky bylo lze zjistiti příčiny zločinnosti, byly namnoze přeceňovány.
Především již zjevy, s nimiž zločinnost jako jejich účinek do spojení přivádíme, nelze přirozeně z kriminální statistiky samé vyčisti, nýbrž jen z více méně podrobného studia jednotlivých zjevů vyvoditi. Tak máme-li za to, že zločinnost souvisí s hospodářskými poměry, se stavem civilisace, s raçou a pod. Závažnější jest, že bývá velmi často nesnadno činitele, jehož působení na zločinnost statisticky chceme zjistiti, ciferně vyjádřiti a statistický zachytiti. Též na otázku, jak vlastně společenští činitelé na zločinnost působí, nám nemůže odpověděti kriminální statistika sama. Ta jen nám může ukázati v nejhrubších rysech, kde asi vězí nějaká vada v našem společenském životě. Nebudeme tedy pokládati obraz kriminality, jaký nám poskytuje kriminální statistika, za zjev samostatný, nýbrž vždy jen za symptom nějakého hlubšího zjevu.
Chceme-li poznati příčiny zločinnosti, pak musíme data kriminalně statistická přezkoumávati a doplhovati podrobným zkou- máním jednotlivým, jež přirozeně omezíme na okruh tak malý, abychom pokud možná všechny činitele, jež na zločinnost ve směru, o nějž nám jde, působily, postřehnouti mohli. Touto snahou neseny jsou již novější spisy kriminologické, jež zříkajíce se fascinujícího effektu velkých cifer, spokojují se skrovnými úsudky jistými místo marného pachtění se po vševládnoucích velkých zákonech kriminality. Toto drobné studium pak může též náležitý zřetel vzíti na onen sociální zjev, jejž jsme svrchu označili jako kriminální citlivost, a tím překonati hlavní vadu kriminálních statistik, nesouhlas mezi kriminalitou skutečnou a vykázanou.
A právě zjištění, že kriminalita v kriminální statistice vykázaná je jen symptomem příčin ke zločinnosti ženoucích, dopomáhá nám k řešení vztahu mezi kriminální statistikou a reformou trestního práva. Ukazujeť nám, že statistika není jedinou a nejvydatnější metodou, jíž o stavu zločinnosti, jeho pohybu a příčinách se poučiti můžeme. Statistika podává nám jen jakýsi rámec, jejž podrobným zkoumáním doplniti nutno. Toto podrobné zkoumání chybí nám doposud téměř úplně a tím, nikoliv snad vadností kriminálních statistik vysvětlujeme si malou účast výzkumů kriminálně statistických při úvahách de lege ferenda.
A ještě na jeden moment musíme upozorniti, jejž pokládáme za důležitý jak pro kriminální statistiku, tak pro trestní právo samo. Jednotky, s nimiž kriminální statistika pracuje, dány jsou typy jednotlivých trestných činů, jak trestním zákonem jsou vymezeny. Činy, jež jako krádeže, podvody, násilí proti úřední osobě dohromady počítati máme, mohou však se stanoviska kriminalně statistického míti ráz velice rozdílný. Stoupající počet urážek Veličenstva nemusí býti důkazem klesání loyality, nýbrž tuhé zimy, jež nutí tuláky, aby pohodlným způsobem si hledali přístřeší na delší dobu. Poněvadž při těchto rozdílech mezi činy, jež sice označujeme tímtéž jménem, jež však co do příčin svých i svého sociálního účinku jsou velice různé, také různá trestní opatření jsou indikována, stýkají se v tomto bodě zájmy kriminalní statistiky se zájmy kriminální politiky. Rozlišení typů trestných činů, či skutkových podstat dle znaků kriminologicky závažných zjeví se nám tak jak pokrokem v kriminální politice, tak ziskem pro kriminální statistiku. Dlužno uznati, že chystaná osnova trest. zákoníku v tojp směru znamená značný pokrok oproti platnému právu, a že kriminální statistika na ní vybudovaná nám poskytne hlubšího názoru do dění zločinného, než mohla statistika pracující s platným právem.

V hlavních rysech předneseno v Právnické jednotě 25. dubna 1912.
Ze starších v. Abegg: Über die Bedeutung der sogenannten Criminalstatistik für die Wissenschaft und die Gesetzgebung im Gebiete des Strafrechts (1863) Fuld: Einfluß der Kriminalstatistik auf Strafgesetzgebung und Strafrechtswissenschaft. Goltd. Arch. XXXIII. (1885) str. 220. n. von Scheel: Zur Einführung in die Kriminalstatistik. Allgem. statist. Archiv 1890, str. 185. n. Mischler: Zur Organisation und Methodik der Criminalstatistik, Stat. Monatsschrift XVI. (1890), str. 193. n.
Dle udání autorova jsou převzata z Bulletin des sciences z r. 1829; původ těchto dat dále stopovati mně nebylo možno. Tatáž data uveřejnil Quetelet i v II. vydání svého díla (Physique sociale ou Essai sur le développement des facultés de l'homme. 1869) II. sv., str. 283.
Report from the Select Commitee on Criminal Laws etc. ordered by the House of Commons to be printed 8 th. July 1819. Quarterly Review XXIV. 1821, str. 195 n.
Guerry již dříve (1826) vydal pojednání: Statistique comparée de l’état de l’instruction et du nombre des crimes dans les diverses arrondissements des cours royales et des académies universitaires de France.
Quetelet: Physique sociale II., str. 364
Quetelet Sur l’homme I., str. 8. Il est un budget qu’on paye avec une. régularité effrayante, c’est celui des prisons, des bagnes et des échaffauts; c’est celuici surtout qu’il faudrait s’attachera réduire. Physique sociale I. 96.
Über die Gesetzmäßigkeit in den scheinbar willkürlichen Handlungen (1864), srov. k tomu John: Geschichte der Statistik (1884) I., str. 362. Meitzen: Geschichte, Theorie und Technik der Statistik (1886) str. 61, 62.
Rehnisch: Zur Orientierung über die Untersuchungen und Ergebnisse der Moralstatistik. Fichte-Ulrici: Zeitschrift für Philosophie u. philos. Kritik. N. F. LXVIII., str. 213. n. LXIX., str. 43. n. (1876).
Oettingen: Die Moralstatistik in ihrer Bedeutung für eine Socialethik. 3. vyd. 1882.
Starcke: Verbrechen und Verbrecher in Preußen 1854—1878. (1884).
Fornasari di Verce: La criminalitá e le vicende economiche d'Italia del 1873. al 1890. (e osservazioni sommarii per il Regno Unito della Gran Bretagna e Irlanda (1840—1890) e per la Nova Galles del Sud (1882—1891) Con prefazione da Cesare Lombroso (1894).
Weyr: Problem svobody vůle a statistika. Sborník věd právních a státních roč. XI. 1911, str. 12. násl.
Ferri: Studi sulla criminalitá in Francia 1825 à 1878. (Annali di Statistica, ser. 2. vol. 21. 1881). La sociologie criminelle.
Garofalo: La criminologie. (V. vyd. 1905.)
Tarde: La statistique criminelle du dernier demi-siècle (Révue philosophique XV. 1883, str. 49. n.) srov. i Lacassagne: Marche de la criminalité en France de 1825 à 1880 (Révue scientifique 1883).
van Kan: Les causes économiques de le criminalité.
Aschaffenburg: Das Verbrechen und seine Bekämpfung. (II. vyd. 1906.)
Quetelet: Physique II., str. 251. n., de Candolle l. c., ">str. 176.
Tak i Mayr: Die Gesetzmäßigkeit im Gesellschaftsleben (1877), str. 330, Wagner: Gesetzmäßigkeit str. 26.
Ku př. van Kan l. c., str. 423.
Mischler: l. c., str. 202.
Nař. min. spr. z 20. prosince 1895. věst. min. spr. čís. 29, pozměněné nař. z 8. prosince 1897, věst. čís. 47. (sčítací listy vyhotovují se jen při odsouzení pro zločin a přečin; jen nařízením min. spr. z 13. prosince 1904, věst. čís. 19. zavedené sčítací listy ohledně mladistvých do 20 let vyhotovují se též při odsouzení pro přestupky dle § 523 a 269a) tr. z.).
Le Poittevin:"> Le Casier judiciaire. Étude critique sur le Casier Judiciaire en France et dans les Pays Etrangers (1907). Forcher: Rückfallstatistische Studien unter besonderer Berücksichtigung der österr. Rückfallstatistik. Stat. Monatsschrift. N. F. XIV. 1909, str. 193. n.
Nař. min. spr. z 25. února 1901. Věst. čís. 5.
Sentemann: Die im engeren Sinne soziale Kriminalstatistik als Statistik der Rechtsgüterverletzungen. Schmoller, Jahrbuch 1899, str. 1 n.
Srov. k tomu Köbner: Die Methode einer wissenschaftlichen Rückfallstatistik (Zeitschrift für die ges. Strafrechtsw. XIII. (1893) str. 615. n.) v. Scheel: l. c., str. 190. Zucker: Ein Beitrag zur Entwicklung einer richtigen Rückfallstatistik. (Zvi. otisk z Jurist. Blätter 1894.) O otázce jednáno zvláště na V. sjezdu mezinárodní jednoty kriminalistické.
Poletti: Il sentimento e la persona giuridica nella scienza di diritto penale (1887), str. 70. n. zvl. str. 93.

Citace:

Dvě studie o významu kriminalní statistiky pro reformu trestního práva. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 388-406.