Čís. 1358.

§ 45 zákona o úrazovém pojištění dělnickém předpokládá zavinění prostě hrubé, nikoliv zjevně hrubé. Povinnost k bezpečnostním zařízením jest posuzovati podle stupně nebezpečnosti podniku.
Ručení akciové společnosti za úraz, jejž způsobil člen jejího představenstva hrubým zaviněním.
Vadné zařízení komory pro adjustování dynamitových patron.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1921, Rv II 313/21.) Výbuchem při adjustování patron v isolační komoře bylo zabito a raněno několik dělníků jednak v isolační komoře samé, jednak v bezprostředně sousedící ohřívárně. Žalobě dělnické úrazové pojišťovny na akciovou společnost, majitelku lomu, o náhradu vyplacených pojištění, důchodů atd. procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud ji zamítl. Důvody: Odvolání nelze upříti oprávněnosti, neboť, i když tu není důvodu k navrženému zrušení rozsudku, protože nebyl uplatňován odvolací důvod neúplnosti řízení, jeví se přec odvolací důvody nesprávného ocenění důkazů a nesprávného právního posouzení věci ospravedlněny. Soud prvé stolice totiž na základě trestního rozsudku z 18. července 1919 potvrzeného rozsudkem nejvyššího soudu, že neštěstí v lomech žalované firmy dne 12. ledna 1917 bylo přivedeno tím, že bylo proti přirozené opatrnosti, samozřejmé každému, kdo pracuje s dynamitem, jednáno, a že Gustav R. více než 20 let jako správce lomu u žalované firmy činný, jemuž náležela bezprostřední správa a dozor a jehož povinností bylo zkoumati opatření, jichž bylo zapotřebí ke správnému užití třaskaviny, tuto opatrnost nejhrubším způsobem zanedbal, neštěstí tedy hrubým zaviněním způsobil, za kteréžto hrubé zavinění však odpovídá žalovaná firma straně žalující, protože Gustava R-a je považovati za representanta žalované firmy. Ale k tomuto názoru se odvolací soud nemůže připojiti, neboť za representanta právnické osoby může platiti jen jednotlivá osoba, v níž se osobnost právnické osoby na venek jeví, jež tuto osobnost na venek manifestuje a jejíž jednání právnickou osobu dle civilního práva zavazují. Representanty jsou jen ony osoby, jež jsou zákonem nebo smlouvou oprávněny jménem representovaného jednati a ho ve všech směrech zastupovati, ne však takové osoby, jež jsou pouze zřízenci, nebo dělníci a jejichž působnost se výlučně obmezuje na činnosti, jim přikázané, a jakým jedině byl správce lomu Gustav R. Proto jest odsouzení žalovaného, opírající se o domnělou vlastnost Gustava R-a jako representanta, mylné a neudržitelné. V tomto případě je spíše rozhodno pro spor, zdali žalovaná strana dle § 45 odstavec druhý zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. z roku 1888 ručí či neručí. V § 45 cit. zák. se ustanovuje, komu, za jakých předpokladů a v jaké míře podnikatel za následky úrazu v provozu má ručiti. Dle § 45 cit. zák. je pojišťovna jen v tom případě oprávněna, uplatňovati nárok na náhradu, škody, byl-li úraz v provozu způsoben některou z osob v § 45, odstavec prvý a druhý označených, úmyslně nebo hrubým zaviněním. Těmito osobami jsou podnikatel a jeho zákonný zástupce, je-li však podnikatel akciovou společností — o ten případ se zde jedná — člen představenstva nebo likvidátor (§ 45, odstavec druhý) a to týmž způsobem jako podnikatel nebo jeho zákonný zástupce. Zákon o úrazovém pojišťování považuje tedy členy představenstva za zákonné zástupce akciové společnosti a tak na ně hledí, což odpovídá ustanovení čl. 230 obch. zák. Pokud zákonný zástupce akciové společnosti provádí její obchody, je ho považovati za orgán, jímž jest akciová společnost na venek činná a jedině se může uplatňovati, a je ho ztotožňovati s touto společností. V tomto ohledu, však též prvý soud jakékoliv zavinění žalované firmy vyloučil, neboť zjistil, že žalující stranou uplatňované okolnosti a to, že členové představenstva úpravu adjustační komory, tedy její nebezpečnost znali, zvláště nynější přednosta, a že tento byl i Gustavem R-em na nebezpečnost tohoto zařízení upozorněn, průvodním řízením, zvláště výpovědí svědka R-a nebylo potvrzeno. Ale ani další svědci nemohli v tom ohledu nic usvědčujícího udati, pročež odvolací soud je názoru, že žalovaná společnost ani úmyslně ani hrubým zaviněním úrazu, jenž se 22. ledna 1917 v jejím lomu stal, nezpůsobila; k tomuto názoru musil odvolací soud tím spíše přijíti, ježto i z výpovědi znalce vrchního živnostenského inspektora Alfreda H-a vychází, že celé zařízení místnosti, jíž se 22. ledna 1917 užívalo k adjustování dynamitových patron, tomu nasvědčuje, že se tam opětovně dynamitové patrony adjustovaly; bylo-li tomu tak, a nebylo-li přes to tímto úředním orgánem nic zařízeno k odstranění tohoto nešvaru, nelze za to míti, že žalované společnosti lze v tom ohledu klásti za vinu úmyslnost nebo hrubou nedbalost, ježto měla správce lomu, jenž již více než 20 let u ní byl zaměstnán, jemuž náležela bezprostředně správa a dozor a jehož úkolem právě bylo zkoumati opatření, jichž bylo zapotřebí ke správnému užívání třaskaviny a za něhož by žalovaná strana ani tehda nebyla odpovědna, kdyby se otázka její povinnosti k náhradě škody měla posuzovati dle ustanovení občanského zákona a ne dle ustanovení specielního zákona.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Žalovaná jako akciová společnost ručí dle § 45, odstavec druhý, zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. pro rok 1888, jenž se týče úrazového pojištění dělníků, za úraz, pakliže člen jejího představenstva přivodil jej hrubým zaviněním, a sice ručí za zavinění jeho tak, jako by ručil dle odstavce prvého téhož § podnikatel jednotlivec za zavinění svoje. Jest nejprve otázkou, co jest hrubým zaviněním. §§ 1324 a 1331 obč. zák. vyměřuje je jako nápadnou bezstarostnost, dopouští se ho tedy předem docela zjevně ten, kdo se o věc spadající pod jeho péči vůbec nestará, vůbec k ní nepřihlíží, pak ale ovšem také ten, kdo sice přihlíží, ale jen povrchně, — neboť zákon nepraví, že bezstarostnost, aby byla hrubým zaviněním, musí býti naprostá, negací vší péče; i když péče se věci věnuje, ale zjevně jen nedostatečná, je to hrubá nedbalost. Proto zákon druhdy mluví až o zjevném hrubém zavinění (§ 51 c. ř. s.), kdežto jindy jen o hrubém (§ 49). Cit. § 45 zák. o úraz. poj. předpokládá jen prostě hrubé. Lehké zavinění je tu tedy teprv tehdy, když je péče zevrubnější, ale přece ne taková, jaká při obyčejných schopnostech předpokládati se dá (§ 1297 obč. zák.), i nazývá se lehké zavinění proto »nedopatřením«. Motivy k § 45 zák. o úraz. poj. jako hrubé zavinění poznačují »zejména«, tedy ne výlučně, případ, když úraz přivoděn byl zanedbáním nařízení, čelících k zamezení úrazů. Zanedbání opatrností předepsaných rovná se však dle povahy věci a v duchu právního řádu zanedbání t. zv. opatrností věci přiměřených. Tak klade výslovně obojí na roveň § 335, § 336 lit. c) tr. zák., § 2 odstavec prvý zákona o silostrojích, §§ 171, 172 hor. zák. a j. Kdo provozuje nějakou živnost, musí znáti obojí tyto opatrnosti a musí nedostatek jich zastupovati (§ 1299 obč. zák.). To platí tím více, čím nebezpečnější je podnik, a podnik žalované je jedním z nejnebezpečnějších. Opomenul-li člen představenstva buď předepsanou nebo věci přiměřenou opatrnost, ručí žalovaná společnost za úraz, pak-li tento je v příčinné souvislosti s opomenutím. Podnik její spadá pod živnostenský řád (§ 27 čís. 43 živn. ř. a rozhodnutí správního soudu z 28. června 1906 Budw. 3820). Dle § 74 živn. ř. je každý podnikatel (majitel živnosti) povinen všecka dle povahy podniku neb provozovny potřebná tedy věci přiměřená zařízení k ochraně života a zdraví dělníků opatřiti a udržovati. Tato povinnost spadala na představenstvo, a to již dle zákona (čl. 227, 234 obch. zák.), zvláště však také dle stanov, dle nichž (§ 19 odstavec druhý), náleží na ně vedení záležitostí (závodu). Dle § 47 nař. min. ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák. o provozování lomů musí v každém takovém podniku býti přístřeší pro dělníky, jež musí býti zařízeno na otop (ohřívárna). I tato povinnost spadala na představenstvo. Náleželyť všecky tyto povinnosti dle zákona na žalovanou jako podnikatelku, i nemůže se z nich vyzouvati poukazem na jednatele nebo závodního, kterého snad k provozování podniku zřídila; nejdeť o provozování podniku, nýbrž o zařízení provozovny a vady jeho. Jednatel neb závodní nemohl toto zařízení, k němuž třeba nákladu, provésti, to mohl jen podnikatel, jenž má právo disposiční. Teprv, kdyby žalovaná prokázala, že a koho specielně s provedením tohoto zařízení pověřila, mohla by se vyviniti, pakli by pověřený byl buď zdatnou osobou aneb nebylo-li by jí lze přičítati hrubé viny, že pověřila osobu nezdatnou, a zároveň též ne hrubé viny na opomenutí dohledu. Ale že by byla provedení nutného zařízení někomu zadala, žalovaná vůbec netvrdila. Co se týče nedostatků zařízení, odkazuje se na tvrzení žaloby, jež vrcholí v tom, že komora pro adjustování dynamitových patron nebyla isolována, nýbrž sousedila s tesařskou dílnou, která sloužila dělníkům za ohřívárnu, ježto kantina, k tomu určená, byla v spustošeném stavu a nebyla vytápěna, dále že komora pro adjustování nebyla ani živnostenskému úřadu za účelem schválení ohlášena, a nebylo postaráno o dozor. Když pak výbuch nastal v komoře pro adjustování a usmrceni neb zraněni byli i dělníci, nalézající se v sousední ohřívárně, jsou vady ty v příčinné souvislosti s úrazem, neboť úraz byl by nenastal, kdyby vad těch nebylo. Avšak o těchto tvrzených rozhodných vadách neučinily nižší stolice žádného zjištění, ačkoli to — nehledě k ostatním důkazům o tom nabídnutým — možno bylo zejména vzhledem k výpovědi znalcově. Vycházelyť nižší stolice z toho názoru, že rozhodno jest, zdali představenstvo o tvrzených vadách a zřízení vědělo, a majíce za to, že vědomost jeho o nich prokázána není, neshledaly na představenstvu žádné viny. Ale názor ten je dle hořejších výkladů mylným, neboť rozhodno jest, zdali představenstvo zákonem předepsaná pokud se týče povahou věci vyžadovaná opatření učinilo, nutné zařízení provedlo, jak mu to zákon ukládá. Раk-li se o věc nestaralo a nechalo vše běžeti, jak to samo běžeti chtělo, je toto jeho zanedbání zákonné povinnosti hrubým zaviněním bez ohledu na to, zda vědělo či nevědělo, že věci se praktikují nepřístojně. Ba i kdyby bylo náležité zařízení provedlo, bylo přece ještě jeho další povinností, míti náležitý dozor na to, aby se ho také náležitě užívalo a mělo dozorem svým nepřístojnostem čeliti; byl-li by dozor tento vůbec zanedbán anebo jen povrchně veden, bylo by to rovněž hrubé zavinění. Rozhodny jsou tedy tvrzené vady proto, že byly-li tu, zařízení neodpovídalo přikázaným opatrnostem. Blíže o tom toto: Provozovací řád společnosti praví sice, že adjustační komora je isolovaně postavené skladiště, kde se kapsle a doutnáky uschovávají a toto skladiště bylo dle spisů okresního hejtmanství v M. úředně schváleno. Avšak znalec udal, že v technickém smyslu musí jako adjustační komora ona místnost pojímána býti, kde dynamitové patrony opatřují se zapalovači (adjustují se), aby tak v tomto stavu doutnákem opatřeny na místo v lomu k trhání určené doneseny byly. Jak dále udal, byla v den úrazu používána k adjustování místnost sousedící s prádelnou a tesařskou dílnou, a celé zařízení místnosti té poukazuje na to, že se tam opětovně adjustovalo. Kdyby adjustační komora úplně byla isolována, odlehle postavena, a měla přiměřené zařízení, byla by sice, jak se domnívati jest, explose také nastala, avšak byli by jí za oběť padli jen dva dělníci t. zv. ohňostrůjci, kdežto takto postiženi jí byli i četní dělníci meškající právě v tesařské dílně jako ohřívárně. V tom, že dělníci směli se zdržovati v této nebezpečné místnosti, spočívá, praví znalec, odvolávaje se na § 47 shora cit. nařízení ze dne 29. května 1908, nedostatek povinné péče; kantina sloužící dříve za přístřeší dělníkům, nebyla v roce úrazu 1916/17 způsobilá k vytápění. Jak znalec dále praví, není sice zvláštních předpisů, že adjustační komora má býti isolovaně postavena, neboť ve všeobecnosti adjustuje se »před místem« t. j. v lomu samém na místě, kde se trhati má, a jest to zvláštností podniku žalované společnosti, že k tomu zvláštní místnosti používala, pro niž v předpisech trhacích žádných zvláštních pravidel obsaženo není, která však má zařízena býti dle přirozených, pro každého odborníka seznatelných opatrností. (Šlo by tedy v tomto bodě o opatrnosti věci přiměřené, jak shora vyloženo, v tom směrní však, že nebylo postaráno o přístřeší pro dělníky dle § 47 cit. nař., takže tito v nebezpečné pro její sousedství s adjustační komorou tesařské dílně útulek hledati musili, o zanedbání opatrnosti výslovně předepsané. Jestliže se žalovaná odvolává na to, že adjustováno býti mělo »před místem« a že si to dělníci sami přičísti musí, když to dělali jinak, tedy se námitka ta může dotýkati jen těch dvou, kteří právě byli v adjustační místnosti, když explose nastala, nikoli ale těch četných, kteří meškali vedle v tesařské dílně. Ale i ohledně prvých dvou je nemístná, protože představenstvo nemělo, byl-li to zlořád, zlořád ten trpěti. Trpělo-li ho, a to, jak žaloba tvrdí, po celá léta, pak vůbec buď nekonalo dozor anebo jen nejvýš povrchně. Vyviniti je nemůže, že úřad proti tomu nevystoupil, neboť to je nemohlo jeho zákonné povinnosti sprostiti. V tom tedy nelze s vrchním soudem souhlasiti. Jde ještě zvláště o ty dva dělníky, kteří by dle znalce byli explosi za oběť snad padli i tehdy, kdyby adjustační komora byla bývala isolována a uvnitř náležitě zařízena. Tu je otázkou, která znalci teprv blíže vysvětlena býti musí, zdali vůbec připustilo jest takové adjustační komory užívati, když dle toho jest i při náležitém zařízení pro život dělníka nebezpečna a když dle znalce ani v předpisech předvídána ani v praxi ve všeobecnosti obvyklá není. Dle znalce děje se adjustace »před místem« patrně tedy ve volné přírodě — v zimě se ponejvíce nepracuje, a kde se přece pracuje, ohřívají dělníci dynamit ponejvíce na holém těle. Jest otázkou, zdali i zde nemělo se to tak státi, a kdyby se tak bylo dělo, zdali by k úrazu ani těchto dvou dělníků bylo nedošlo.

Citace:

Čís. 1358. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 900-904.