Čís. 1389.

Právní povaha žaloby z obohacení dle čl. 83 sm. řádu.
Splništěm uhasnuvší směnky jest určena valuta uhaslého směnečného nároku a tím i valuta nároku z obohacení.
V případě neúplného domicilu neuhasne směnečný nárok proti příjemci směnky tím, že nebyla zavčas k placení předložena a pro nezaplacení protestována.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1921, Rv I 593/21.)
Žalující záhřebská banka poskytla žalovaným majitelům hotelu v Mariánských Lázních v roce 1905 zápůjčku 400 000 K a zajistila si pohledávku na nemovitosti žalovaných s tím, že jde o směneční úvěr. Na dluhovaný peníz vydala žalobkyně směnky a to 8 dne 8. října 1918 (splatný dne 2. dubna 1919) a 8 dne 20. prosince 1918 (splatný dne 19. června 1919), směnky opatřeny byly doložkou: »splatno v Záhřebě«, nebyly však v čas protestovány. Žalobou z obohacení dle čl. 83 sm. ř. domáhala se banka buď zaplacení 400 000 K anebo téže hodnoty v korunách jihoslovanských dle kursu devis v den placení. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Ježto není žalováno ze směnek, jež obsahovaly dodatek: »splatno v Záhřebu«, jest toto splniště zcela lhostejno a dlužno přihlédnouti k původní úmluvě, totiž k smlouvě o zápůjčce, jež sjednána byla roku 1905 v Mariánských Lázních. Žalovaní měli tehdy bydliště v Mariánských Lázních a bydlí tam dosud. Dle § 905 obč. zák. mluví pak právní povaha původní smlouvy pro to, by za splniště pokládány byly Mariánské Lázně. Tam byla zápůjčka poskytnuta a tam jí žalovaní použili k provozu hotelu, nechavše ji též zajistiti na tamnější své nemovitosti. Bylo proto uznati na placení v Kč. Odvolací soud uznal žalované povinnými zaplatiti 400 000 korun jihoslovanských. Důvody: Žalovaní odporují rozsudku, pokud byli odsouzeni zapraviti zažalovaný peníz v Kč, po případě v K jihoslov. penízem, rovnajícím se 400 000 Kč a to hlavně pro nesprávné právní posouzení věci a navrhují změnu rozsudku v ten rozum, že jsou povinni zaplatiti zažalovanou částku v měně jihoslov. Zažalovaná pohledávka vznikla v době, kdy v územích bývalé říše Rakousko-uherské nebylo měnových rozdílů, a je proto pohledávka ta v předložených listinách vyznačena pouze K bez dalšího označení. Pro dnešek takové určení měny nestačí a je měna pohledávky sporná, ježto žalobkyně požaduje Kč, kdežto žalovaná strana uznává výši pohledávky té v K jihoslov., jež dle dnešního kursu rovnají se asi polovině Kč. Rozhodnutí sporu závisí na zjištění splniště, za které pokládá žalující strana bydliště žalovaných, kdežto tito dovolávají se doložky splatnosti ve směnkách k žalobě přiložených. Dle § 905 obč. zák. je plništěm bydliště dlužníkovo jen tehdy, není-li jiných předpokladů. Dle listiny ze dne 21. prosince 1905 poskytla žalobkyně žalovaným: ein gegen von uns (žalovaných) ausgestellten Akzepte oder Tratteu oder Giros zu benützendes Darlehen von K 400 000«, a byla pohledávka ta jakožto Darlehenforderung im Betrage von 400 000 K knihovně zajištěna. Tento zápis byl však na základě prohlášení ze dne 4. ledna 1906 doplněn knihovní poznámkou, že pohledávka ta vázne knihovně »als ein Wechselkredit in der Höhe von 400 000 K«. Z toho patrno, že vlastní pohledávka vznikla teprve přijetím směnek, že šlo o dluh směnečný, a předložila žalobkyně skutečně 16 směnek, žalovanými jako příjemci podepsaných, znějících úhrnem na 400 000 K, z nichž 8 vydáno bylo 8. října 1918 a splatno bylo 2. dubna 1919, ostatní vydány byly 20. prosince 1918 a splatny byly 19. června 1919. Veškeré tyto směnky opatřeny jsou doložkou »zahlbar in Zagreb«, k níž na směnkách vydaných 20. prosince 1918 připojeno je další označení: bei der Kroatisch, slavonischen Hypotheken bank«. Ježto směnky ty nebyly v čas procestovány, zaniklo směnečné právo jimi založené, a nastala dvojí možnost. A. Zánikem směnečného práva oživla původní pohledávka ze zápůjčky založená prohlášením ze dne 21. prosince 1905. V tomto případě jsou předložené směnky průvodním prostředkem a slouží k průkazu nejen existence pohledávky, nýbrž i dalších úmluv, pohledávky té se týkajících. To platí zejména o plništi, směnkami těmi smluveném, neboť jsou tyto pouze doplněním dlužní listiny ze dne 21. prosince 1905, jež výslovně na ně poukazuje. Doložkou »zahlbar in Zagreb« projevila žalobkyně vůli v ten rozum, že žádá zaplacení dluhované částky v Záhřebu, a žalovaní podpisem na tento návrh přistoupili. Tím smluveno bylo plniště nejen ohledně směnečné sumy, nýbrž i ohledně zápůjčky, prohlášením z roku 1905 poskytnuté, a sice byl jím Záhřeb. Dle toho sluší posuzovati také měnu, ve které má býti pohledávka splacena, a má se tak státi v K jihoslov., jež byly jak 2. dubna, tak i 19. června 1919 zákonným platidlem Jugoslavie, jež založila svou samostatnou měnu dříve, než stát Československý. B. Původní pohledávka více neoživla, a nemůže proto žalobkyně od žalovaných požadovati více, než dle čl. 83 sm. ř. odůvodněno je obohacením žalovaných. Pro případ včasného protestu byli by žalovaní povinni zapraviti směnečnou pohledávku v Záhřebě tudíž také v K jihoslovanských, a nemůže proto žalobkyně žádati více, než k čemu je dle čl. 83 sm. ř. oprávněna. Na tomto stavu věci nemění ničeho skutečnosti, jichž se žalobkyně dovolává, ježto z nich nelze dovoditi jiné ujednání stran. Platila-li žalobkyně útraty eskomptní bance v Praze v Kč, není to svolením žalovaných zapraviti kapitálovou pohledávku s úroky v téže měně. Započtěna-li byla zažalovaná pohledávka při prodeji zastavených nemovitostí částkou 400 000 Kč do kupní ceny, opravňuje to pouze kupitele domu, by požadoval od žalovaných jako prodatelů rozdíl, o který se tito obohatili. Nerozhodna je konečně i přihláška pohledávky k soupisu jmění, ježto ani tato není projevem strany, opravňujícím druhou stranu požadovati plnění v přihlášce uvedené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalující společnost v přípravném spisu ze dne 18. dubna 1920 výslovně prohlásila, že její žaloba jest žalobou z obohacení po rozumu čl. 83 směn. ř. Na témže stanovisku setrvala žalující společnost i v odvolacím sdělení a trvá i ve spisu dovolacím. Dlužno proto řešiti pouze otázku, zda-li s hlediska řečeného právního podkladu žaloby žalující společnost důvodně vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení záležitosti. K této otázce nutno odpověděti záporně. Netřeba především pátrati po tom, zda pro žalobní nárok jest směrodatným směnečné právo státu žalující společnosti (bývale uherský směnečný řád, upravený zák. čl. 27: 1876), či směnečné právo státu žalovaných (bývale rakouský všeobecný směnečný řád ze dne 25. ledna 1850, čís. 51 ř. zák. a čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n. o zřízení samostatného státu Československého). Jsouť ustanovení, na nichž v této právní rozepři záleží, v obou směnečných řádech v jádru věci totožná. První a základní podmínku žalobního nároku, to jest uhasnutí směnečného nároku i proti žalovaným jakožto příjemcům žalobních směnek, shledává žalující společnost v tom, že směnky, ač byly směnkami domicilovanými, nebyly v domicilu ku placení předloženy a pro nezaplacení protestovány, čímž žalující společnost jakožto majitelka směnek pozbyla prý směnečného nároku i proti žalovaným, jakožto příjemcům směnek. Tento právní názor žalující strany jest arciť správným ohledně směnek, dne 20. prosince 1918 vydaných a dne 19. června 1919 splatných. Domicil u těchto směnek byl domicilem úplným, ježto zároveň pojmenován byl domiciliát a to v osobě, rozdílné od účastníků směnečného jednání. U těchto směnek opomenutí presentace k výplatě a protestu pro nezaplacení mělo v zápětí zánik směnečnéno nároku i proti žalovaným (čl. 43 rak., §§ 43 a 44 uh. sm. ř.). Jinak má se věc ohledně směnek, dne 3. října 1913 vydaných a dne 2. dubna 1919 splatných. Domicil na těchto směnkách byl domicilem neúplným, postrádaje označení domiciliáta. I takovéto směnky nutno sice v udaném domicilu trasátovi k výplatě předložiti a pro neplacení protestovati. Ale opomenutí těchto úkonů nepůsobí zde ztráty směnečného nároku proti akceptantovi. Na tomto výkladu zákona trvá jednomyslně judikatura a až na nepatrné výjimky svými nejzávažnějšími představiteli též literatura. Důsledkem tohoto výkladu zákona neprokázala žalující společnost ohledně směnek s neúplným domicilem základního předpokladu žalobního nároku a slušelo by se v tomto rozsahu žalobu z tohoto důvodu zamítnouti. Poněvadž však tato závada nebyla ani žalovanými namítána, ani předchozími stolicemi v úvahu vzata a poněvadž změna rozsudku odvolacího soudu v neprospěch jedině se dovolavší žalující společnosti není procesuálně přípustnou, dlužno hleděti k věci tak, že žalobní nárok co do důvodu jest právoplatně uznán a že z nedostatku některého z jeho předpokladů nelze více žádných důsledků vyvozovati. Nutno proto obmeziti se ve věci samé pouze na otázku měny. V tom směru dlužno bedlivě podržeti na paměti doslov zákona: »Uhasl-li směnečný závazek vydatele nebo příjemce promlčením anebo tím, že zameškány byly úkony, jež zákon předpisuje, má-li směnečné právo býti uchováno, zůstávají vydatel anebo příjemce jen potud zavázáni, pokud by se k jeho škodě obohatili (čl. 83 rak., § 90 uh. sm. ř.). Žaloba z obohacení dle těchto zákonných ustanovení jest útvarem práva směnečného. Směnečný řád pod nadpisem »žalobní právo směnečného věřitele« vyřizuje nejprve v čl. 81 žalobní právo směnečného věřitele ze skriptury a dle skriptury a upravuje pak v čl. 83 žalobu z obohacení, jež jest sice rovněž žalobou ze skriptury, ale rozeznává se od žaloby dle čl. 81 tím, že ve směnečném řádě zvláštním, odchylným způsobem určeny jsou osoba oprávněného a zavázaného, další, z obsahu skriptury nezjevné podmínky a rozsah nároku a závazku. Nárok z obohacení jest residuum směnečného věřitele před ztrátou směnečného nároku. Co do svého obsahu a rozsahu nemůže nárok z obohacení sáhati dále, než prejudikovaný nárok směnečný, závazek příjemce směnky nemůže býti dále jdoucím, než závazek směnečný. Majitel směnky nemůže za žádných okolností požadovati něco více a něco jiného, než nač bez prejudice směnečného nároku byl by měl nárok, poněvadž, což více a co jiného by požadoval, nebylo by jeho škodou z uhasnutí směnečného nároku, nýbrž z jiných příčin, jež, nejsouce v souvislosti s uhasnutím směnečného nároku, musí při žalobě, o kterou jedná se v této rozepři, zůstati nepovšimnuty. Hledí-li se k věci pod tímto zorným úhlem, nutno zkoumati, co byla by žalující společnost oprávněna požadovati ze směnek na žalovaných, kdyby její směnečný nárok nebyl uhasl. Odpověď k této otázce zní, že mohla by požadovati pouze to, co bylo jí přiznáno soudem odvolacím. Směnky byly vesměs splatny v Záhřebě. Žalující společnost, dovolávajíc se na svůj prospěch ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., upravujícího zákonný vztah československé koruny ke koruně rakousko- uherské měny při závazcích, jež, znějíce na koruny rakousko-uherské měny, splatny jsou v oblasti Československého státu, sama uznává, že pro vztah rakousko-uherských korun ku nové měně nástupnických států rozhodnými jsou valutové předpisy státu splniště závazku. Toto zcela správné stanovisko, jež hájí žalující společnost za příznivého pro ni předpokladu, že splniště žalobního nároku jest v Československé republice, musí nechati proti sobě platiti i v případě, že uznává se za splniště směnečného závazku, určujícího obsah a rozsah nároku z obohacení, Záhřeb, patřící ku státu Jugoslávskému. Nezáleží tedy na tom, zda splništěm nároku z obohacení jest splniště prekludované směnky. Toto splniště má význam v jiném směru. Jím určena jest valuta uhaslého směnečného nároku a tím i valuta nároku z obohacení. Při tom jest zcela lhostejno, jaký jest obecnoprávní poměr stran a čím byli by žalovaní z obecnoprávního závazku povinni žalující společnosti. Neboť, jak již úvodem těchto důvodů bylo zdůrazněno, žalující společnost nežaluje z obecnoprávního závazku žalovaných, nýbrž z důvodu čl. 83 sm. ř. Pro tento žalobní nárok přichází obecnoprávní poměr, tvořivší podklad směnečnoprávního jednání, v úvahu jen potud, že dle něho řeší se druhá otázka obsahu a rozsahu nároku dle čl. 83 sm. ř., totiž otázka, zda a pokud shora vymezená škoda majitele směnky z uhasnutí směnečného nároku jest ve svých důsledcích hmotně neoprávněným obohacením vydatele, pokud se týče příjemce prejudikované směnky. Poněvadž pak rozsudkem odvolacího soudu se uznává, že shora vymezená škoda žalující společnosti jest v témž celém rozsahu obohacením žalovaných po rozumu čl. 83 sm. ř., jest tím obecnoprávního poměru stran, pokud s hlediska žalobního nároku na něm záleží, plně využito a netřeba s poměrem tím dále se zabývati. Zbývá ve věci samé jen ještě vyříditi stížnost dovolání na to, že v československých korunách nebyl alespoň přisouzen peníz 1978 z návratního účtu české eskomptní banky ze dne 31. května 1919. Než ani po této stránce nelze dáti dovolatelce za pravdu. Ve vyúčtování ze dne 4. ledna 1920 není právě tak, jako u ostatních položek, ani při této položce vyznačeno, o jaké koruny se jedná, ač v té době měnová rozluka v obou v úvahu přicházejících státech byla již dávno provedena. Žalovaní ohledně celého účtu popřeli povinnost, platiti v korunách československých. Ve svém přípravném spisu tvrdila ovšem žalující společnost, že peníz 1978 zapravila v korunách československých, nenabídla však o tomto tvrzení důkazů. Proto a poněvadž žalovaní o tomto tvrzení vůbec se nevyjádřili a předchozí stolice ve směru tom skutkového zjištění neučinily, nutno ono tvrzení v rámci jedině uplatňovaného dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. nechati nepovšimnutým.

Citace:

Čís. 1389. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 951-955.