Volební soud.

V čl. 13 ústavního zák. č. 65/1946 Sb. o ústavodárném Národním shromáždění se suše ustanovuje, že volební soud (v. s.) se zrušuje. I když by nebyl v nějaké formě znovu zaveden, jak se po tom volá, zaslouží si pro svou právnickou zajímavost, aby o něm byl napsán nekrolog.
Zákon o něm č. 125/1920 Sb. s novelami č. 145/1924 Sb. a č. 87/1934 Sb. se velice těžce rodil, protože bylo nutno řešiti četné i subtilní otázky.
Především šlo o jeho složení. Bylo všeobecně uznáno, že parlament se dobře nehodí k tomu, aby verifikoval volby členů zákonodárného sboru, nepodávaje záruk objektivního rozhodování. Podnět, aby funkce ta byla svěřena nejvyššímu správnímu soudu, neprošel, protože by byla musila býti změněna struktura tohoto soudu. Kromě toho nejvíce padalo na váhu, že členové ústavněprávního výboru nemohli se spřáteliti s myšlenkou, že by osud členů parlamentu byl dán do rukou „pouhým“ soudcům z povolání. Aby parlament měl přece jen vliv na složení v. soudu, bylo ustanoveno, že poslanecká sněmovna (a jen ta) vysílá do soudu 12 přísedících (později i tolikéž náhradníků). Přísedící byli nadáni zárukami neodvislosti a samostatnosti soudcovské a proto také bylo ustanoveno, že volební soud je postaven na roveň řádným soudům, pokud jde o zkoumání platnosti zákonů a nařízení. K tomu přistoupilo, že v. s. se volí na desítileté období; to mělo zdůrazniti neodvislost přísedících na poslanecké sněmovně. Bohužel, novela č. 145/1924 Sb. zhoršila tento stav předpisem, že sněmovna volí přísedící na své volební období, čekalo se, že stranické rozpory mezi přísedícími nakonec zajistí objektivní nalézání práva. Ale nečekalo se, že určitý stranický zájem (viz spor o poslanecké reversy) stmelí všechny přísedící v jeden celek.
Odbornost a objektivnost judikatury měla býti posílena ustanovením, že předsedou v. s. je eo ipso I. president nejvyššího správního soudu a II. president jeho vicepředsedou. Kromě toho zákon pamatoval na stálé referenty z řad členů gremia nejvyššího správního soudu.
Je všeobecně známo, že instituce přísedících se neosvědčila, protože vliv politických stran na „jejich“ přísedící byl nesporný, čímž se otřásalo samou ideou soudnictví.
Ústavně bylo podchyceno z působnosti volebního soudu jen rozhodování o platnosti voleb do obou sněmoven (§ 19 úst. list.). Zákon č. 125/1920 Sb. s novelami rozšířil tuto pravomoc velice štědře, takže nakonec v. s. rozhodoval:
1. o stížnostech do výsledků reklamačního řízení podle zák. o stálých voličských seznamech,
2. o stížnostech do voleb do Národního shromáždění, zemských zastupitelstev, výborů a komisí,
3. ověřoval volby do Národního shromáždění (jen to mě zajímá),
4. rozhodoval o dodatečné ztrátě mandátů poslanců a senátorů,
5. rozhodoval podle zák. č. 144/24 o tom, zdali u nich nastal případ neslučitelnosti. Tím byla v. soudu přidělena kompetence, která je mu jako soudu volebnímu cizí. Že touto funkcí nebyl pověřen nejvyšší správní soud, proto rozhodovaly důvody uvedené mnou výše.
Této různorodosti působnosti v-ho s-u musily býti přizpůsobeny předpisy o řízení. Důležité jest ustanovení, že pokud zákon neustanovuje jinak, platí pro v. s. obdobně (= přiměřeně) normy zákona o nejvyšším správním soudu a jeho jednacího řádu. Zákon o v-m s-u se odchýlil velmi podstatně od těchto norem. Především v tom směru, že podle § 18 zákona v. s. mohl doplňovati v každém nutném směru řízení. V. s. mohl dokonce sám při ústním líčení prováděti důkazy. Podle § 23 pro provádění důkazů platily předpisy civilního soudního řádu, jednou bývalého předlitavského, podruhé uherského podle toho, odkud věc byla.
Nejpronikavější odchylka od řízení před nejvyšším správním soudem spočívala v tom, že v. s. nebyl omezen na kasaci. V. s. mohl na př. zrušiti volbu poslance a vysloviti, kdo nastupuje na jeho místo, v. s. mohl změniti rozhodnutí reklamační komise a vysloviti, že stěžovatel má právo, aby byl zapsán do volebního seznamu atd.
Verifikace se prováděla pouhým usnesením, nikoli nálezem. Na tuto terminologii naléhal Pantůček, aby § 43 zák. o NSS, nebyl na překážku pozdější změně usnesení verifikačního. V. s. judikoval, že toto usnesení může býti odvoláno, když se dodatečně zjistí, že člen sboru, o kterého šlo, nebyl volitelný. Za stejných podmínek (nova) považovalo se za odvolatelné usnesení, že mandát nemůže býti verifikován.
V podrobnostech odkazuji na své Čsl. správní právo, 2. vyd., str. 472—481.
Judikatura v-ho s-u jest uvedena ve Sbírce pořádané Dr. Koschinem.
Jiří Hoetzel.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. Prameny a jich zkratky. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, s. 103-103.