NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Č. 2789.

Stavební právo. — železnice: Postavení dřevěné tabule na dřevěných sloupech v nádražní zahradě není stavbou ve smyslu stavebního řádu pro Čechy. Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: Vznésti kompetenční konflikt mezi autonomním a státním úřadem správním podle §§ 2 č. 5 a 4—6 zák. z 3. listopadu 1918 č. 3 Sb. je možno jen formálním návrhem na soudní řešení kompetenčního konfliktu.
(Nález ze dne 23. října 1923 č. 17478.)
Prejudikatura: Boh. 628 adm.
Věc: Obec města Liberce proti ministerstvu železnic (min. rada Jan Trnka) o postavení vývěsní tabule.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nájemce nádražní restaurace v Liberci František B. oznámil dne 30. dubna 1921 tamnímu magistrátu, že zřizuje na nádražním pozemku při vchodu do zahrady restaurační na dvou sloupech tabuli s nápisem »Nádražní restaurace — Bahnhofrestauration« a žádal, aby to bylo vzato na vědomí.
Výnosem městské rady ze 7. května 1921 byl František B. vyrozuměn, že se jeho oznámení nebéře na vědomí, protože upevňování tabulí na sloupech se zásadně nepovoluje, ale proti upevnění tabule na budově nádražní že by nebylo překážek. Když se ukázalo, že B. vyřízení ze 7. května 1921 nedbal, byl policejně vyšetřován a byl mu pak městskou radou v Liberci dne 18. května 1921 dán příkaz, aby do 48 hodin odstranil návěstní tabuli, kterou dal v zahradní restauraci nádražní postaviti bez povolení obce, sice že se tak stane na jeho útraty a nebezpečí.
Na to upozornilo ředitelství státních drah v Hradci Králové městskou radu telegraficky, že ono dalo Františku B. jako úřad stavební a dozorčí nad železniční půdou povolení, aby onu tabuli na železničním pozemku postavil. Odpovídajíc na ten telegram, oznámila městská rada v Liberci řečenému ředitelství, že pro sebe jako úřad stavební podle § 45 stav. ř. vindikuje kompetenci k udílení povolení postaviti onu tabuli, že však zatím upouští od toho, aby dala onu tabuli, bez úředního povolení postavenou, odstraniti, očekávajíc, že ředitelství státních drah uplatní svůj vliv v tom směru, aby tabule byla postavena tak, aby bylo vyhověno pochybnostem městské rady.
Ředitelství státních drah H. K. odpovědělo městské radě přípisem z 13. srpna 1921, že dalo věc vyšetřiti a že neshledalo důvodu, aby dalo onu tabuli odstraniti neb jinak vypraviti, protože svému účelu plně vyhovuje a okolí ani nebyzdí ani nepůsobí rušivě. K tomu že také správa státních drah jako příslušný stavební úřad dozorčí přihlížela, a závadu v tom směru neshledala; toliko bylo nařízeno, aby tabule byla řádně upevněna a její sloupy byly natřeny fermežovou barvou.
Proti tomuto výnosu podala městská rada dne 13. září 1921 »stížnost« k min. železnic, v níž především znova upozorňuje, že již ve svém vyjádření, podaném ředitelství státních drah v H. K. pro sebe vindikovala kompetenci stavebního úřadu ve příčině postavení sporné tabule, poněvadž nejde o pozemek věnovaný provozu dráhy, že však ředitelství státních drah na tyto vývody ve svém výnosu nereagovalo prohlašujíc, že samo jako stavební úřad neshledalo v daném případu žádné závady. Když tomu tak bylo, mělo prý ředitelství státních drah před udělením povolení dáti obci příležitost, aby zaujala ve věci té stanovisko, zvláště když jde o stavbu při veřejné nádražní ulici.
Úplně nepovšimnutou ponechalo prý ředitelství také vyhlášku městské rady z 24. října 1912, v níž se váže postavení tabulí a nápisů na schválení městské rady. Mohlo prý tedy ředitelství státních drah dáti povolení k postavení tabule jen s výhradou, že si Frant. B. opatří také schválení městské rady. Městská rada prý nemůže trpěti, aby Frant. B. nedbal jejích příkazů, a musí trvati na odstranění tabule. Aby však se vyvarovala jakýmkoli potížím, upustila městská rada zatím od odstranění tabule a žádá, aby min. železnic v uznání vývodů městské rady Františkovi B. nařídilo, aby vyhověl výměru městské rady ze 7. května 1921.
Min. železnic nař. výnosem stížnost tuto zamítlo z důvodů uvedených ve vyřízení ředitelství státních drah v H. K. a z dalších úvah, že k postavení sporné tabule na železniční parcele č. — v Liberci nebylo třeba žádných technických znalostí, že se veřejných zájmů nijak nedotýká, a že ředitelství státních drah dovolujíc ji postaviti, jednalo jen V mezích své příslušnosti (§§ 45 a 134 stav. ř.). Předložená vyhláška městské rady z 24. října 1912 mohla prý býti vydána jen pro vlastní obor působnosti obce a nemůže se vztahovati na zařízení na železničním pozemku. Účelu jejímu jest prý ostatně úpravou tabule úplně vyhověno.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Podnětem k podání stížnosti městské obce L. bylo postavení reklamní tabule, upevněné na dvou dřevěných sloupech na železniční parcele č. kat. —, ležící v katastrální obci L. a zapsané v knize železniční.
Postavení oné tabule může se městské obce L. dotýkati v dvojím směru. Jednak totiž jde o to, neměla-li se městská obec zabývati zmíněným zařízením u výkonu místní policie, zejména policie stavební; mimo to však je také na uváženou, nebyla-li městská obec zařízením tím dotčena ve svých právech nebo zájmech jako strana, zejména jako vlastnice a správkyně veřejného prostranství, jež hraničí s onou parcelou železniční.
Z vypsání děje vychází, že stěžující si obec uplatnila v řízení administrativním obě naznačená hlediska. Dovolávalať se již ve svém podání z 20. června 1921, řízeném na ředitelství státních drah, své příslušnosti rozhodovati jako úřad stavební o povolení k postavení zmíněné tabule. Také v podání z 13. září 1921 řízeném na min. železnic a označeném jako »stížnost« dovolává se městská rada příslušnosti své v řečené věci jako úřad stavební a popírá stavebně policejní příslušnost úřadů železničních ve věci této. Mimo to však obec L. nejen v prvém, nýbrž i v druhém podání uplatňuje, že i kdyby byly kompetentní úřady železniční jako úřady stavební, měla obci podle § 27 čes. řádu stav. před udělením povolení dána býti příležitost, aby k zamýšlené stavbě zaujala stanovisko, a to tím spíše, když jde o stavbu při ulici nádražní věnované veřejnému užívání. Stížnost k tomuto soudu podaná vytýká především jako vadu řízení, že dříve než uděleno bylo úřady železničními povolení k postavení tabule, nebyla městské obci při komisionelním jednání, které se mělo konati, dána příležitost, aby zaujala k zamýšlené stavbě stanovisko. Vedle toho pak se ve stížnosti dovozuje, že úřady železniční nebyly v daném případě povolány, aby ve funkci stavebního úřadu udílely povolení ke zmíněnému zařízení a že si na příslušnost k tomu musí nárok nárok činiti městská rada, a to tím spíše, ježto jde o věc sahající přes meze policie stavební, totiž o provádění policejního předpisu, vydaného na podkladě § 51 obec. statutu libereckého zvláště na ochranu estetiky města, podle něhož je k vyvěšení firem, obchodních štítů, nápisů a vyobrazení, jež jsou z ulice viditelný, třeba zvláštního povolení městské rady.
Z tohoto obsahu stížnosti je patrno, že městská obec L. uplatňuje i před tímto soudem obě hlediska svrchu vytčená. Domáhá se jednak své kompetence jako úřad stavební, resp. policejní popírajíc buďsi zcela, buďsi z části příslušnost úřadů železničních. Vedle toho však domáhá se ochrany svých práv odvozovaných z ustanovení § 27 stav. řádu.
Práva posléze dotčená mohla by však hledíc k obsahu § 27, odst. 3 a dovolaného v něm § 35 záležeti jen v právu obecního zastupitelstva, aby bylo pozváno ke komisionelnímu jednání za účelem přezkoumání stavebního projektu a aby při jednání tomto bylo dvěma členy zastoupeno, by mohlo za obec jako účastnici podle § 37 stav. řádu přednésti proti navrhované stavbě námitky. Nař. rozhodnutí nechalo žádání st-lčino o § 27 stav. řádu opřené nepovšimnuto. Bylo proto věcí soudu, aby zkoumal, neporušil-li tím žal. úřad práva obce, ve stížnosti uplatněná.
Stížnost opírá práva ona jediné o stavební řád. Záleží tedy především na tom, zda zařízení, o něž jde, lze považovati za »stavbu« ve smyslu českého řádu stavebního. Neboť jenom tehdy, je-li takovouto »stavbou«, může se st-l dovolávati předpisů § 27, odst. 3 stav. řádu, jež dány jsou toliko pro »stavby«. Postavení dřevěné tabule, upevněné na dřevěných sloupech, nemůže však ani podle významu, jaký má slovo »stavba« v obecné mluvě (§ 6 o. z. o.), ani podle positivních ustanovení stavebního řádu, jež pro vymezení zákonného pojmu »stavby« jsou významná (§ 27, odst. 1 e contrario § 31 a j.), uznáno býti za provádění »stavby« podle tohoto stavebního řádu (srovn. rozhodnutí správního soudu Budw. č. 11477, 12019, Budw. A 3030, 3222).
Potom však pozbývají domnělá práva, st-lkou z předpisů stavebního řádu odvozovaná, veškeré opory, a bylo proto stížnost, pokud tato práva uplatňuje, zamítnouti pro bezdůvodnost.
Zbývá tedy jen ona část vývodů stížnosti, v níž se městská-obec L. dovolává svých policejních kompetencí ve příčině zmíněného zařízení a popírá úřední příslušnost úřadů železničních. St-lka uplatňuje tím svoji kompetenci a její vývody míří ke vznesení positivního konfliktu kompetenčního. Ale vznésti kompetenční konflikt mezi autonomním a státním úřadem správním podle §§ 2 č. 5 a 4—6 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. (srovn. zdejší nález Boh. 628) je možno jen formálním návrhem na soudní řešení kompetenčního konfliktu, kdežto stížnost zde podaná jeví se jak svým nadpisem, tak i svou závěrečnou prosbou, jež směřuje ke zrušení správního rozhodnutí, jako stížnost ve smyslu zákona o ss z r. 1875, pročež soud nemohl se pustiti do řešení zmíněného konfliktu kompetenčního, uváživ zejména, že k řešení konfliktu kompetenčního podle positivní zákonné úpravy nejen musí býti dán podnět návrhem podle výše cit. §§ 4 a 6 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. nýbrž řešení konfliktu může se díti jen ve formách řízení tam upravených, jichž použití jest právě řečeným návrhem podmíněno. Bylo tudíž stížnost zamítnouti i v tomto směru jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2789. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 815-819.