O kooperačních sdruženích v právu slovanském.

Uvažuje Dr. Karel Kadlec.
Ještě dnes vyskytují se v právu slovanských národů pracovní associace, které svým původem sáhají až do doby, kdy Slované žili ještě pohromadě jako jeden nerozdělený národ. Právní historie jednotlivých slovanských národů nepodává nám sice o tom dostatečných dokladů, ale přes to můžeme o existenci zmíněných kooperací s naprostou jistotou souditi z pramenů jiných. V této krátké stati chceme ukázati, že právě pokud se týče našeho thematu, osvědčuje se správným mínění již mnohokráte od různých badatelů pronesené, že nejstarším pramenem právní historie jest jazyk. a vedle toho, že neméně důležitým pramenem jejím jsou právní obyčeje, pokud lze v nich nalézti stopy poměrů někdy všeobecně panovavších aneb alespoň velmi rozšířených. Data čerpaná z linguistiky a z obyčejového práva jsou tu neobyčejně důležitými pomůckami právního historika.
Není pochybnosti o tom, že právní instituty vyskytující se ještě dnes u všech slovanských národů, a zejména těch, kteří spolu nesousedí, a jejichž právní zřízení nemohla na sebe vzájemně působiti, nevznikly samostatně na půdě oněch jednotlivých slovanských národů, nýbrž pocházejí z prastarých dob, kdy Slované se ještě nerozdělili a kdy tvořili jeden národ. Takovými národy, kteří byli od sebe odděleni národy jinými, jsou Rusové a jižní Slované. Vyskytují-li se u nich dle dat obyčejového práva nejen tytéž právní instituty, nýbrž i instituty stejně pojmenované, jest to neklamným důkazem, že běží tu o společné praslovanské právní zřízení, které zajisté existovalo někdy i v právu ostatních slovanských národů, později však rozličnými vlivy vyhynulo. Máme na mysli hlavně instituty, které od cizích národů nemohly býti přijaty, poněvadž jich právo cizích národů nezná.
Bádáním právních historiků dávno již jest dokázáno, že jediné v římském právu proveden byl až do krajních důsledků princip individualismu. Římské dominium jakožto neobmezené právní panství jednotlivcovo nad věcí jest právu všech snad ostatních národů na světě, pokud běží o nemovitosti, pojmem naprosto neznámým. Vyvinulť se u ostatních národů světa naproti římskému principu individualismu princip kollektivismu, který teprve v pozdějším stadiu právního vývoje ustoupil římskému individualismu, když v Evropě recipováno bylo římské právo. U primitivních plemen asijských, austrálských a afrických princip kollektivismu ještě dnes jest pravidlem, a nikoli výjimkou. Ve vědě dávno jest to známo. Srv. na př. cenné dílo N. I. Zibera Otopkh nepboolithoft dkohobihneckon kymltypti (v Moskvě 1883).
Před několika málo lety pokusil se sice jeden z českých badatelů dokazovati, že primitivní člověk těžil z půdy sám, svou vlastní prací, nehledaje žádných spojenců a pomocníků, avšak důkaz se mu nezdařil. Již tehdy odporoval jsem tomu mínění, pokládaje nikoliv individualismus, nýbrž kollektivismus za starší formu právní organisace v lidské společnosti. Tenkráte běželo o zádružnou otázku u Slovanů, i nešířil jsem se tedy o věci než jen, pokud souvisela se zádružným zřízením. Dnes hodlám dřívější své mínění podepříti novými doklady a pojednati stručně o kooperačních sdruženích u slovanských národů.
Nejvíce dat poskytují nám prameny ruské. Pokud běží o Rusko, máme tolik bohatých dat z doby nové i staré, že snad právo žádného jiného národa nevykazuje tolik zajímavých a tak četných zpráv o kooperačních sdruženích jako právo ruské. Rozsáhlé prostranství Ruské říše, nevyčerpatelné zdroje bohatství pozemního, vodního a horního, při tom pak poměrně malá zalidněnost a někde dokonce skoro liduprázdnost jistých krajin, dále nízký stupeň hmotné kultury a konečně nedostatek potřebného kapitálu, vše to dohromady působí, že jediný člověk chtějící těžiti z veliké a bohaté, avšak těžce překonatelné přírody, cítí slabost a bezvýslednost svých sil a vyhledává si spojence a pomocníky, s nimiž mu přibývá nejen hmotné síly, nýbrž i důvěry a naděje ve výsledek. Práce pojí se tu s prací, a proto se sdružení dotčená nazývají associacemi pracovními čili kooperačními. Ne vždycky však sdružují se tímto způsobem lidé, kteří do spolčení svého nepřinášejí nic jiného, než holé ruce a pracovní eneržii. Dosti často bývá potřebí, aby člen kooperačního sdružení společnému účelu věnoval vedle své pracovní síly ještě jisté nástroje, tedy jistý, byť zcela nepatrný kapitál. Některé podniky pak dokonce vyžadují na členech kapitálu dosti značného, tak že kooperace tohoto druhu jsou přístupny jen lidem zámožnějším. Jindy opět spojují se jednotlivci v kooperační svazky jen proto, aby si opatřili při malém členském vkladu dohromady veliký kapitál, který by jednotlivec nikdy nesehnal. Zkrátka pracovní associace mají rozličnou podobu podle povahy podniku a účelu, za kterým jsou zřízeny. V nejčastějších případech bývají to sdružení výrobní a jen zřídka sdružení spotřební. Spolčujíť se někdy jednotlivci (pracující každý odděleně) jen proto, aby si opatřili společný byt a společné stravování. Vedle výrobních a spotřebních kooperačních sdružení máme ještě dvě jiné formy pracovních associací: sdružení úvěrní a pak pojišťovací.
Všechny čtyry dotčené druhy kooperačních spolčení nazývají se v Rusku artělemi (aptenn npobmmiiehibir, notpeohtembhblr, kpennthblr, ctpaxobblr). Nejčetnější a organisací svou nejpestřejší jsou artěle výrobní. Isajev1 dělí je: 1. na surovinové (aprenh ctipeblia), jestliže se jejich pomocí opatřují suroviny, jež nutno teprve zpracovati, 2. na skladní (ckmanohbir a.), jestliže je vyvolává k životu snaha zříditi pro zboží účastníků společným nákladem skladiště, 3. na výrobně-zařizovaní (hpoh3bonntembho-nomcoohbira.), když účel artěle se vyčerpává opatřením na společný náklad místností, nástrojů nebo zařízení nutných k výrobní činnosti členů, 4. na výrobní (upon3bonhtemhbira a.), jež zahrnují všechny stránky výrobní činnosti členů.
Spotřební artěle mohou býti bytové i stravní nebo jen stravní (a. xapveBLin) a jen bytové (kbapthphbir a.).
Úvěrní artěle mohou zakládati své operace jak na úvěru osobním, tak i na věcném. Sdružení vlastníků půdy utvořiti může úvěrní artěl s emissí zástavních listů. Artěle pojišťovací mohou vžiti na se formu spořitelen, výpomocných a pensijních fondů, společností pojišťujících vzájemně proti ohni, krupobití, dobytčímu moru atd.
Ať běží o jakýkoli z uvedených druhů artělí, vždycky se zakládá artěl na jistou kratší neb delší dobu, která se řídí ovšem účelem, k jehož dosažení se artěl zakládá. Jsou některé artěle, které trvají jen několik dní, jiné však zase, jež trvají mnoho let, ba jsou i takové, které existují nepřetržitě od století XVIII. Jsou to artěle bursovní, jichž bylo v Petrohradě v 70. letech XIX. stol. dle Isajeva (u. m., str. 56.) 24, Z nich nejstarší — Jaroslavská — vznikla r. 1714; deset povstalo v prvé pol. XVIII, stol,, sedm ve druhé, a jen šest ve stol. XIX.
Dle toho, je-li artěl počítána na delší existenci, a má-li větší počet členů, potřebuje také pevnější organisace. V novější době určovány jsou při artělích složitějších a počtem členů četnějších práva a povinnosti správních orgánů i prostých členů obyčejně stanovami nebo smlouvou. V dobách dřívějších platil v té příčině jen právní obyčej, který i dnes rozhoduje, pokud běží o artěle krátkodobé a máločlenné.
Nemohouce se v této krátké stati o artělích mnoho šířiti, odkazujeme toho, kdo by se otázkou podrobněji chtěl zabývati, na trojdílný Coophhkb marepiarobl ool apterxb bl Poccih (v Petrohradě 1873—1875), kde jest sebráno mnoho cenného materiálu od četných přispěvatelů, a na konci přidán bibliografický přehled knih a článků pojednávajících o artělích. Pozdější literatura najde se ve známém díle Jakuškina Ooblyhoe npabo, a práce nejnovější uvádějí se ve spise S. N. Prokopoviče Koonepathbhoe abhkehie bl, Poccíh (v Petrohradě 1903). Prvý pokus podati systematický výklad právních zásad artělného práva pochází od prof. S. V. Pachmana, Oobiyhoe rpaxnahckoe npabo bl Poccin (v Petrohradě sv. I. 1877, str. 247.—336.). Zákonně upraveno jest právo artělné prozatím v ruském obchodním zákonníku (Ustav torgovyj, v XI, sv. svodu zák., vyd. z r. 1887, čl. 89.-104. 2), na příště však obsažena budou ustanovení o artělích v novém civilním kodexu (Graždanskoje uloženije), a sice v 5. knize (o obligacích, čl. 911.—925.).3 Artěle zařáděny jsou tam do kapitoly o společnostech, resp. společenstvech.
Hodlajíce zabývati se v tomto článku hlavně jen kooperacemi zemědělskými, pomíjíme četné druhy artělí 4 a přestaneme na sdruženích zemědělských. K nejzajímavějším z nich náležejí associace obvyklé v Alexandrijském a Jelizavetgradském újezdě Chersonské gubernie.5 Tam sdružuje se obyčejně pět selských rodin v jednu artěl tím způsobem, že veškerá jejich půda — i spachtovaná, mají-li nějakou — slučuje se v jeden celek a nalézá se v nedílném společném držení a užívání celé artěle, t. j. orá se, seje se a sklízí se na všech pozemcích za sebou, tak jako by to byla půda jednoho sedláka, a za vlastníka veškeré půdy pokládá se celá artěl. Nikdo nemůže zvláště (mimo artěl) vzdělávati svou půdu. Nemají-li artělščíci (členové artěle) stejně rozsáhlou půdu, rozděluje se sice výtěžek na stejné části mezi všemi členy artěle, avšak čí půda jest menší než tato část, ten doplácí artěli 4/5 ceny (je-li v artěli 5 členů), a ten zase, kdo má více půdy, dostává od artěle 4/5 ceny za svůj přebytek půdy. Zbývající pětina odpočítává se z toho důvodu, že ten, kdo připlácí nebo dostává jakožto účastník artěle sám užívá půdy, za kterou připlácí nebo dostává náhradu. Všechny daně a rozličné peněžné a naturální povinnosti lpějící na půdě jednotlivých členů artěle a také pojistné z artělného majetku platí se společně, a sice rukou společnou a nerozdílnou, Všichni členové ručí také solidárně za všechny zápůjčky a dluhy. Artělné hospodářství vede se ve společném artělném dvoře, k němuž se vybírá nejvhodnější dvůr u členů artěle. Tam nalézají se všechna hospodářská nářadí a stroje, koně, dobytek (hovězí), ovce, prasata, obilí, píce a pod., aby každý ze členů si nemusel kupovali zvláště pluh, brány, vozy atd., a aby nemusel; stavěti každý zvlášť kůlnu, stodolu a p. Veškeren uvedený majetek, týkající se hospodářství, jak movitý, tak nemovitý, je-li takový (na př. pozemky koupené artělí, rozličná stavení, zřídila-li je artěl atd,), náleží nerozdílně a nalézá se ve společném držení a užívání artěle, a nikdo sám nemá práva užívati artělného majetku beze svolení druhých členů. Každá rodina žije zvláště, odděleně ve svém domě a dostává svou část z úrody. Domácí svůj život zařizuje si dle své libosti. Domácího života se tedy artěl netýká. Artělný majetek a rovněž tak pracovní dobytek musí býti pojištěn (v zemstvu), a pojištění děje se jménem veškeré artěle a jejím nákladem. Připadá-li na každou rodinu v artěli po krávě, a nejsou-li dvory blízko vedle sebe, může každá rodina k vůli svému pohodlí míti a dojiti artělnou krávu u sebe doma, přes to však pokládají se krávy nikoli za vlastnictví toho, u koho se nalézají, nýbrž celé artěle, bez níž nikdo nemůže nakládati s kravou, neopatřiv si souhlas členů artěle. Je-li krav méně než rodin, tak že na každou rodinu kráva se nedostane, nebo sice na ni připadne, avšak dvory členů jsou blízko sebe, nalézají se a dojí se krávy v artělném dvoře, a mléko dělí se mezi všemi po rovnu dle počtu duší bez ohledu na věk, nebo mohou všechny rodiny dojiti krávy, a sice po řadě.
Žádný člen artěle nesmí se vyhýbati artělné práci, naopak všichni jsou povinni pracovati pro společný prospěch a nečekati, až starosta nebo někdo ze členů k práci bude vyzývati. V době, kdy se pro artěl nepracuje, může každý vydělávati zvlášť pro sebe, může-li a chce-li. Také celá artěl může sama nebo se svým dobytkem vydělávati společně pro celé sdružení. Vezme-li na sebe nějakou práci, musí ji vykonati svědomitě, aby si zjednala důvěru. Chce-li některý ze členů v době, kdy se společně nepracuje (v zimě), odejíti na delší dobu za svým výdělkem, tak že zamešká dni, kdy na něho přijde řada vykonati pro artěl nějakou práci, musí žádati celou artěl za svolení a dosáhne-li ho, musí dáti náhradu za zmeškané dni.
Úroda sváží se do jednoho dvora, kde se též mlátí. Je-li obilí mnoho, nebo je-li zmíněný dvůr těsný, možno obilí složití po částech i v jiných dvorech členů artěle. Po vymlácení dělí se obilí a jiné plodiny tímto způsobem: především odděluje se obilí a jiné plodiny na semeno a na zaplacení artělných dluhů a jiných peněžných povinností jakož i do zásoby pro všechny případy Ostatní část úrody dělí se mezi všemi skutečnými účastníky v artělné práci dle počtu pracovních sil bez rozdílu pohlaví stejným dílem, při čemž poloviční pracovní síla, mužský od 14 do 17 let a ženská od 13 do 16 let, dostává polovinu toho, co dospělý člověk; hoši od 10 do 14 let a děvčata od 10 do 13 let dostávají třetinu (tři se pokládají za jednu osobu), děti obého pohlaví od 8 do 10 let pak čtvrtinu. Dětem do osmi let nepřipadá nic.
Kromě zemědělství může se artěl zabývati ještě rozličnými živnostmi: pracemi lesními, rybolovem, hrnčířsvím, lámáním kamene, včelařstvím, pěstováním tabáku, chmele, zahradnictvím atd. V zimě, když zemědělské práce jsou ukončeny, může veškera artěl společně nebo jednotlivé rodiny zvláště zabývati se jakýmkoli řemeslem (ševcovstvím, truhlářstvím, kovářstvím, zámečnictvím, tkalcovstvím atd.).
Onemocní-li někdo ze členů artěle nebo z jiného závažného důvodu nemůže po nějaký čas pracovati, neumenšuje se mu část úrody naň připadající, neboť nemoc a jiná nehoda nezávisí na nikom, a může se přihoditi každému. Trvá-li však nemoc přes tři měsíce a stane se tak těžkou, že nemocný navždy pozbude způsobilosti k práci, zůstane jeho rodina přece v artěli, on však v dorozumění s ostatními členy může místo sebe vyzvati kohokoli k účastenství v artěli a dostává spolu s ním jednu část jako jedna pracovní síla. Zotaví-li se během času nemocný člen tak, že může některé lehčí práce zastávati, vydává se mu dle způsobu jeho práce větší nebo menší část.
Artělný starosta může míti u sebe artělných peněz jen do 50 rublů. Co jest nad to, třeba uložiti u nejbližší spořitelny říšské banky. Všechny artěle v jedné vesnici nebo v okolí mohou, chtějí-li, míti společnou kasu pro své potřeby i výdeje i pro vzájemnou pomoc v nehodách jak členovi artěle tak celému sdružení. Všichni artělšíci musejí po úřadě ustanoviti, kolik každý člověk nebo každá artěl musí do roka odvésti do této společné artělné pokladny. Artělnou pokladnu spravuje artělný kurátor se dvěma plnomocníky, kteří musejí o všech příjmech a vydáních vésti knihy.
Shledá-li to artěl potřebným, může si zvoliti ze svého středu na jeden rok artělného starostu, který po úřadě se členy vede hospodářství a všechny účty. Ostatní musejí ho poslouchati a plniti jeho rozkazy, nesměřují-li proti prospěchu artělného hospodářství. Po roce může artěl dle svého uznání buď zvoliti nového starostu nebo ponechati dosavadního ještě na rok. Na nesprávná jednání starostova možno si stěžovati kurátorovi. Je-li ve vesnici neb okolí několik artěli, volí se, přejí-li si toho artěle, z artělných starostů jeden kurátor, který vede dozor nade všemi artělemi.
Je-li artěli několik desítek, volí se mimo kurátora nade všemi — jemu na pomoc — na každých deset artěli jeden desátkový starosta.
Tyto zemědělské artěle Chersonské gubernie povstaly sice teprve v poslední době a způsobem umělým, avšak za vzor sloužily jim četné jiné artěle starého původu. Praktikujeť se, jak již řečeno, artělný princip na Rusi v nejrůznějších případech, a sice ode dávna. K prastarým formám artěli náležejí na př. zemědělská sdružení sedláků uzavíraná při t. zv. žďárovém hospodaření (nhcyhoe, nrnhhoe yo3rhctbo). Tam, kde jest potřebí zříditi z lesní půdy a z porostlin půdu ornou, a plocha, která má býti proměněna v role, jest příliš rozsáhlá a jako les a porostliny pro obyvatelstvo bezcenná, spojují se celé rodiny, ba někdy i celé vesnice a vzdělávají půdu tím způsobem, že nejprve po jaru celá prostranství lesa, když stromy se pokryly listím, vymýtí a pak v létě, když poražené stromy do té míry vyschly, že lehko shoří, suché to dříví zapalují. Pouze lepší stromy, jež se hodí za stavební materiál a na nástroje, se odvážejí, a pálí se jen dříví horší. Půda tímto způsobem získaná (nazv. nrho, noactka, vznikla-li z lesa, cbipocbktbi pak, vznikla-li z místa, pokrytého křoviskem) zašívá se pak — někdy beze vší další úpravy, někdy po skopání motykou — ozimým žitem. Teprve v druhém roce se lado zorává. Obilí seje se na takových ladech 5—6 let za sebou, dokud země rodí bez mrvení, načež se půda buď nechá ležeti jako porostlina nebo se mění v pole řádně mrvené.
Že byl artělný princip znám již obyvatelstvu staré Rusi, to dokázali mnozí ruští badatelé, jako jmenovitě Kalačov, AI. Jefimenko, Lappo-Danilevský, Sergějevič, Vladimirskij-Budanov, Kločkov a J. Také na Rusi Litevské byl znám, jak dokázal Ljubavskij a Leontovič. V Rusku byly obvyklé názvy pro artěl skladstvo, skladčina a tovariščestvo, a artělščík nazýval se obyčejně skladníkem, někde též potužnikem a p. Obtíž spojená se vzděláváním půdy a s provozováním rozličných živností byla toho příčinou, že slabší selské rodiny spojovaly se ve skladstva a provozovaly pak zemědělství společně. Někdy vedli skladníci docela i společné hospodářství, t. j. nejen společně pracovali na svých pozemcích, nýbrž i společně bydlili a se stravovali, tak že vlastně tvořili širší rodiny, t. zv. velké rodiny, jimž se na jihu slovanském říká rodiny zádružné. Dle toho, byly-li artěle uzavírány mezi příbuznými či krevně cizími osobami, a vedly li rodiny sloučené v artěle společné hospodářství, bylo skladnictví rozličného druhu. Někdy vznikalo na příbuzenských principech, jindy na úmluvě žíti a hospodařiti společně, a jindy zase toliko na podkladě společné práce.
Ve staré Rusi nalézáme i takové případy pracovních sdružení, že v jednom selském dvoře žili někdy cizí lidé jako skladníci, drželi společně zemi a vedli společné hospodářství, avšak jen po několik let. Po vypršení jisté lhůty skladníci se rozcházeli, dělíce mezi sebou společný majetek tak jako rodinný.
Již ve staré Rusi mělo slovo »skladstvo« podobně jako nyní termin »artěl« rozličný smysl. Ukazovaloť na účastenství v nějakém společném podniku, ať již to bylo řemeslo, obchod, živnost, budování nějaké stavby nebo společné vedení hospodářství.6
Osoby, jež vstupovaly ve skladstvo, uzavíraly zvláštní smlouvu, která se nazývala Ccknanhar namrtb, ckmanhar nomhooobhar, ckranhar rpamota, cknanhar 3ahneb, onhhamhar 3aneb. Nezřídka vznikalo skladstvo trhovou smlouvou. Koupě půdy děla se totiž společným nákladem všech skladníků. Ve formě skladstva bývala půda také pachtována. Dvě nebo tři osoby spojily se dohromady a uzavřely s vlastníkem půdy partiární kolonii, t. j. spachtovaly společně půdu se závazkem, že budou ji společně vzdělávati a vlastníkovi odváděti místo pevného pachtovného část úrody. Skladníky měli takto i polovníci, t. j. kolonové partiarní. Bývalo tomu tak zvláště na pozemcích církevních.
Někdy skladníci měli jen jistou část půdy (lesy a pastviska) společnou, kdežto pole nalézala se v jejich individuálním užívání. Zkrátka bývaly nejrůznější formy skladstva, všechny však zakládaly se na kooperaci právě tak, jako nynější artěle.
Artěle jakožto nejrozšířenější a často i nejtrvalejší forma pracovních associací jsou korrektivera nepříznivých následků rostoucí individualisace v oblasti hospodářského a právního života. Dokud zádružná rodina měla v právu slovanském ještě pevnější půdu, a dokud tedy rodina měla dosti pracovních sil, pociťovala se potřeba pracovních sdružení skládajících se z cizích, nepříbuzných elementů jen v případech zcela výjimečných, kde nestačily síly ani dosti četné rodiny (jako při žďáření). Jakmile však se rodiny počaly drobiti, a v nových, malých rodinách pracovních sil bylo málo, hledali členové těchto malých rodin pomoc v tom, že se sdružovali se členy jiných malých rodin a tvořili s nimi pracovní svazek trvání někdy delšího, někdy kratšího. Pracovní associace byly takto náhradou vymizelých svazků rodových, čili jinými slovy, místo svazků rodových zaujaly svazky smluvní, jež u všech národů jsou pozdějšího původu, než svazky rodové.
Jiná organisace hospodářské práce nedá se na prvých stupních hospodářského a právního vývoje vůbec ani mysliti. Za panujícího hospodářství naturálního a při prvých počátcích těžení z půdy nebylo ani možno, aby člověk-jednotlivec spoléhal pouze na své vlastní síly. Aby uhájil existenci, člověk bojovati musil nejen s přírodou, nýbrž i s člověkem nepřítelem. A tu ovšem jest pochopitelné, že v boji tom musil hledati posilu v širších svazcích, především příbuzenských (krevních), a jestliže jich nebylo, tedy ve svazcích jiných, ve sdruženích skládajících se ze živlů cizích.
Kooperační sdružení byla tudíž nevyhnutelným doplňkem krevních svazků. Utíkali se k nim lidé, kteří nebyli účastni výhod vyplývajících ze svazků příbuzenských. U Slovanů, jakožto národa zemědělského, měly největší význam kooperace zemědělské, ačkoli vedle nich vyskytovaly se i jiné formy pracovních sdružení.
Vedle artělí, jakožto kooperačních svazků trvalejšího rázu, s jejichž nejvyvinutější formou srovnati možno umělé jihoslovanské zádruhy,7 chceme ukázati na některé jiné kooperační formy. které se vyskytují buď u všech aneb aspoň u mnohých slovanských národů.8
Nejrozšířenější takovou formou, známou právu všech Slovanů, jest spřeha (chpera, vyhpera, spřež, suprežtvo, chpara, cyhpara, chpakka, chara, sprzaganie sie suvez). Zmiňuje se o ní u Srbů již Vuk St. Karadžič ve svém Rječniku, píše o ní také V. Bogišič v práci své Pravni običaji u Slovena (v Záhřebe 1867) a pak ve Zborniku sadašnjih pravnih običaja (t. 1874), M. Miličevič v knize Khbot Cpoa cebaka (v Bělehradě 1894, 2. vyd.) a mnozí jiní spisovatelé. Ze zákonů slovanských mluví o spřeze obecný majetkový zákonník černohorský z r. 1888 (nové vydání z r. 1898), a sice čl. 446.—456. Spřehou (cnpera) rozumí se tam, jak již slovo samo ukazuje, spřežení tažného dobytka několika sedláků za účelem provedení jakékoli práce. Ve čl. 446. se praví: »Když dvě nebo více osob spřáhnou voly, t. j. učiní práci svých volů společnou, má se za to, že se jimi musejí zorati všechny pozemky, které jest sprežnikům (společníkům) třeba toho roku zorati, a sice bez ohledu na to, je-li třeba zorati někomu více a jinému méně. Pravidlo to platí ovšem jen v případě, že smlouvající se strany neujednaly něco jiného.« — Čl. 447.: Pořad, jakým mají voli jednotlivým sprežnikům orati, bývá ujednán tak, aby to každému jednotlivému i všem dohromady nejlépe vyhovovalo, anebo se všeobecně má za to, že práce má se konati střídavě den po dni, tak že dnes orá se u jednoho sprežnika, zítra u druhého atd., až se zorají všechny pozemky.« — Čl. 448.: »Má-li jeden sprežnik ve spreze více volů než druhý, pracuje se mu v tom poměru více. Má-li na př. ve spreze jen jednoho vola, budou mu sprežní voli orati jeden den, tomu však, kdo má dva, dva dni za sebou atd., až se všichni vystřídají, a týmž pořadem zase znova, až se zorají všechny sprežnické pozemky.« — Čl. 449.: »Oč se zorá jednomu sprežniku více půdy než druhému, za to se nedává nijaká náhrada těm, kteří mají pozemků méně, leč že by bylo výslovně ujednáno něco jiného. Přes to však nedávají sprežnici bez výslovného ujednání zorávati sprežnými voly svoji nevzdělanou půdu.« — Čl. 450.: »Sprežnik, u něhož voli pracují, jest povinen je krmiti a hleděti si jich jako dobrý hospodář. Vůči ostatním sprežnikům odpovídá tedy za veškeru škodu způsobenou jejich volům buď vinou vlastní nebo vinou svých lidí.« — Čl. 451.: »Zvláštní úmluvou se stanoví, budou-li pomáhati sprežnici osobně tomu, u koho pracují jejich voli, jakým pořadem a jakým způsobem. Nebylo-li v té příčině nic ujednáno, platí o sprežnicích totéž, co ustanoveno o práci »na uzajmicu« (se vzájemností, viz níže) i bez ní.« — Čl. 452.:»Kdyby jakoukoli náhodou zahynul nějaký sprežnický vůl, tedy bez viny některého sprežnika, nese škodu vlastník, a chce-li ve spreze setrvati, musí pošlého vola nahraditi jiným.« — Čl. 453.: Žádný sprežnik není oprávněn, nesvolí-li k tomu ostatní, ani svým vlastním sprežným volem někomu cizímu pomáhati, dokud nejsou všechny sprežnické pozemky zorány, jinak jest povinen nahraditi škodu, která by z toho vzešla. Kdyby se takové zneužívání opakovalo, mohou sprežnici vedle náhrady škody žádati ještě, aby takový sprežnik ze spregy byl vyloučen.« — Čl. 454.: »Není-li ustanoveno, jak dlouho má sprega trvati, má každý sprežnik na vůli dáti výpověď, musí to však učiniti nejméně měsíc před započetím nové orby. Sprega nemůže se rozejiti (raspreči se, t. j. rozpřáhnouti se), dokud se započatá orba neskončí, leda že by jejímu prodloužení stály v cestě překážky velmi závažné.« — Čl. 456.: »Uzavře li se sprega volů za nějakým jiným účelem než k vůli orbě, třeba se říditi právem obyčejovým a normami o spreze zřízené za účelem orání. Totéž platí i o spreze koní a jiných zvířat, pomocí nichž se mohou rozličné práce spregou konati.«
Jak viděti, uzavírá se na Černé Hoře sprega hlavně za účelem orání polí, ač se připouští i za jinými hospodářskými účely. Spřáhají se nejčastěji voli, řidčeji koně nebo jiná zvířata. Na osobní práci sprežniků se tato forma kooperace nevztahuje, leč bylo li to výslovně ujednáno. Společnou stává se jenom práce dobytka nalézajícího se ve spreze.
Kdežto se na Černé Hoře orá obyčejně rádlem, do něhož se zapřahuje pouze jeden pár volů 9, užívá se v některých jiných krajích jihoslovanských velikého pluhu, do něhož se zapřahují 3 nebo dokonce 4 páry volů 10 Jest pochopitelno, že jen málo selských rodin má tolik vlastního dobytka, že jím může zorati svou půdu. Sprega (aneb, jak se v Bosně a Hercegovině také říká, suvez; sprežnici nazývají se tam suvezniky) jest následkem toho obyčejným zjevem selského hospodářského a právního života. Ve Slavonii v okolí města Vinkovci nazývá se spregou čili spreží všeliká pracovní associace sedláků.11
U Srbů byla sprega v dřívějších dobách tak rozšířeným zjevem, že sprežnici pokládali se navzájem takořka za příbuzné, ač ve skutečnosti byli lidmi cizími. 12
V rozličných formách známa jest spřeha v Bulharsku. Dle Marinova 13 rozeznávali sluší zvláště dvě formy; sprežňáci (cnptkhbnh) a otorica (čili na sprega), při kteréžto druhé formě vyskytují se opět dva odstíny. Sprežňáci (t. j. spřežníci) sdružují se tehdy, má-li se zorati (cepiti)14 půda, která dosud nebyla orána (t. zv. celina). Užívá se k tomu 4—5 párů volů, krav nebo bůvolů, poněvadž jeden pár (jarém, čift) pluhem by ani nehnul. Několik párů tažného dobytka nemívá však bulharský sedlák, a proto se několik sedláků dohromady sdružuje. Podmínky, za kterých se sprežňáci sdružují, jsou tyto: 1. sdružení nesmí míti méně než pět párů dobytka, 2. každý ze sprežňáků musí nejen sebe živiti, nýbrž i krmiti své voly, 3. ke každému páru volů musí každý sprežňák dáti člověka, který by jednak voly hnal, jednak se o ně staral. Může to býti i hoch od 12 do 15 let, 4. voli, krávy i bůvoli, i když nejsou stejně silní, pokládají se za stejně silné, a nedělá se mezi nimi rozdílu, 5. novina osívá se kukuřicí, a sice po čtyry léta za sebou, 6. po tyto čtyry roky pokládá se novina za společný majetek sprežňáků a nesmí se ani zastaviti ani zciziti, 7. po uplynutí 4 let rozdělí se mezi sprežňáky, a každý vzdělává pak svůj díl, 8. dělba provádí se rovným dílem mezi sprežňáky, t. j. rozdělí se na pět stejných dílů, 9. na pluh připadá zvláštní díl, desátý, t. j. pro toho ze sprežňáků, čí jest pluh, orá se z 10 dnů jeden den nebo při deseti brázdách jedna brázda. 15
Kdysi, když bývalo v Bulharsku mnoho nevzdělané půdy, bývala spřeha této formy velmi rozšířena, ba nevyhnutelná. Bez sprežňáků nedalo se zemědělství vůbec ani mysliti, poněvadž půda jinak se vzdělávati nemohla. Když celiny proměněny byly v role, a k jejich zorání nebylo již potřebí 4—5 párů volů, nabyla uvedená spřeha nové formy, zv. »otorica« čili »na sprega«, a sice, jak již řečeno, se dvěma odstíny. Někdy jest totiž potřebí ke zorání pole dvou párů tažného dobytka, jindy jen jednoho páru. Nemají-li sedláci (obyčejně sousedé, meždelnici) svého vlastního dobytka, spojují vždy dva z nich své voly dohromady; v prvém případě dá do spřehy každý jeden pár dobytka, ve druhém případě (kde stačí jeden pár) každý jeden kus dobytka. Kdežto při sprežňácích jest novina po 4 roky společným majetkem všech členů sdružení, má při otorici každý člen spřehy svou půdu vlastní. Spojeným dobytkem orá se střídavě u jednoho i u druhého člena spřehy, na př. jeden den u jednoho, druhý den u druhého, nebo dva dny u jednoho, dva dny u druhého, a pak zase znova, až se zorají všechna pole obou členů spřehy.
Dle Bobčeva 16nazývá se spřehou (cnpbra) v Plevensku onen druh associace, kde dva lidé, kteří mají dopraviti někam prodané obilí, a obilí toho jest málo, tak že se vejde snadno na jeden vůz, spojují se tím způsobem, že vezmou vůz jednoho, a oba dají po jednom volu, zapřáhnou je do vozu a obilí odvezou. Totéž se stává i tehdy, když prodaného zboží není na dva vozy, avšak jeden pár volů nemůže je utáhnouti s jedním vozem. Tu si vypůjčují od sousedů voly, zapřáhnou dva páry volů do jednoho vozu a zboží odvezou.
Okolo Staré Zagory 17 vyskytuje se obyčej, dle něhož sedláci spojují svůj dobytek (koně nebo voly) a vozy za rozličnými hospodářskými účely. Více než dva nebo tři sedláci se tímto způsobem nesdružují.
V Trnsku 18 říkají sedláci, kteří uzavírají podobné pracovní associace, že se k práci »směšují«. — Všeobecný výraz, jímž se rozličné druhy pracovních associací v Bulharsku označují, jest cboptaybahe (spolčování, spojování).
Obyčej »spřáhati se« (chprratbcr, cynpratbcr) rozšířen jest zvláště na Rusi, kde záleží ve spojení lidských sil, dobytka a hospodářského nářadí za účelem vzdělávání půdy nebo provedení jakékoli jiné práce. Před nějakým časem spřáhaly se v Rusku celé obce. Dle F. Ščerbiny 19 v Olgopolském újezdě Kamenecko-Podolské gub. teprve před 50 — 60 lety přestaly jednotlivé obce užívati »spřežky« (chpakka) za účelem vzdělávání obecní půdy. »Často i dnes«, píše dále Sčerbina, jehož kniha vyšla r. 1881, »ještě na mnohých místech jižní Rusi (jak tomu bylo při stavění chrámu v jedné obci Dněprovského újezdu a bývá ve Skvirském újezdě Kyjevské gub. a j.) spřáhají se celé vesnice, je-li toho potřebí na př. ke zorání církevní půdy nebo ke zorání a vzdělání půdy, jejíž výnosu má se užiti na církevní nebo obecní potřeby«.
Dle svědectví Ščerbiny a jiných badatelů vyskytuje se sprjaga po celé jižní Rusi, — na Rusi Malé, v Novorossijsku i na Kavkaze.
Jakožto spojení práce a kapitálu předpokládají se ve »sprjažkách« tyto elementy: 1. pracovní síly (hlavní pracovník nazývá se pluhatyrj, poháněči volů pak pohonyči), 2, hospodářské nářadí: pluh, rádlo a brány, 3. tažný dobytek: voli a v řídkých, zcela výjimečných případech koně. Spřáhající se účastní se tedy ve spřehách buď prací nebo kapitálem, nebo tím i oním zároveň.
Stravování členů spřehy děje se pomocí skladčiny, t. j. každý si přinese příslušnou část potravin. Vaří se však a jí se společně. Také dobytek krmí se pomocí skladčiny, t. j. každý z účastníků dodá tolik sena, kolik jest ho potřebí k nakrmení jeho dobytka. Rozvrhování prací, jež připadají na každého sedláka, účastnícího se ve spřeze ať již vlastní prací či tažným dobytkem a nářadím, provádí se přibližně po celé jižní Rusi tímto způsobem: na toho sedláka, který posílá do spřehy pluhatýra nebo pár volů nebo pluh, připadá jeden den orání; na toho pak, kdo posílá pohonyče, průměrně polovina dne. Vzhledem k tomu, že do těžkého maloruského pluhu jest zpravidla potřebí zapřáhnouti tři páry volů — mnohdy dokonce 4, 5 nebo 6 párů —, připadají na tři páry volů tři dny orání, na pluhatýra čtvrtý, a na vlastníka pluhu pátý den.20 Pohonyč pak má právo orati pro svého hospodáře — podle věku — osmý, devátý nebo dokonce dvanáctý den. Podíl pohonyčův bývá však často plněn peněžnou mzdou, která se rozvrhuje mezi členy spřehy v poměru k jejich účastenství v associaci. Někdy se práce pohonyčova vůbec ignoruje, a za dostatečnou odměnu se počítá spotřebovaná od něho strava.
Sprjažky dotčené konají své práce hlavně na podzim a po jaru, totiž v dobách, kdy se orá a seje. Nejdéle trvá taková kooperace jeden nebo dva měsíce, někdy jen jeden nebo dva týdny.
Die svědectví S. J. Děrunova21 ve vesnici Kozmoděmjanskoje, Sčetinské volosti, Pošechonského újezdu, Jaroslavské gubernie rozšířen jest obyčej »mlátiti si navzájem« (cmonayhbatbcr) a »spřáhati se« (cnparatbcra), t. j. několik rodin spojuje se za tím účelem, aby si po pořadí vymlátily obilí anebo společně vykonaly jisté práce, jako jest na př. vyvezení hnoje. Nemají-li spojené rodiny stejný počet pracovních sil, vyrovnává rodina méně četná vzniklý nepoměr buď penězi nebo prací. I Poláci znají spřehu (sprzaganie sie). Ve vesnicích ležících podél jižní Ráby v Haliči blízko Nového Targii spřáhají se vždy dva a dva chudí sedláci, kteří mají pouze po jednom koni. Aby vzdělali svou půdu bez pomoci najatých lidí, spojují své koně do páru a orají jimi i vozí. Účastníce se spřehy stejnou měrou, oba spřežníci (sprzežnicy) mají právo na stejný počet pracovních dnů. Následkem toho, má-li jeden spřežník méně půdy, nebo připadne-li mu méně pracovních dnů, může spřeženým párem koní vydělávati si u cizích lidí tak dlouho, až se počet pracovních dní obou spřežníků vyrovná. Oba spřežníci mohou spojený pár svých koní i pronajímati a o výdělek se děliti 22.
Konečně uvedeme doklady spřehy i na Moravě. Z právníků našich nevěnoval sice nikdo této formě kooperace pozornost, avšak filologové a sběratelé dialektologického materiálu si zjevu toho povšimli. Kott na př. ve svém Ceskoněmeckém slovníku a Bartoš ve své Dialektologii uvádějí doklady spřehy z rozličných krajin moravských. Tak existuje dle Bartoše (Dial. II., str. 388.)23spřeha na Hané, dle Kotta pak na Ostravsku24, na Valašsku 25 i jinde na Moravě.26 Dle jiné dosud netištěné zprávy27 praktikuje se spřeha též mezi moravskými Slováky. Ve vsi Zdánovicích na př. mají mnozí rolníci pouze po jednom koni, a proto se vždycky dva a dva sousedé nebo příbuzní, chtějíce orati, spřáhají. V případě takovém mívá obyčejně jeden z nich pluh, a druhý brány. Oba mívají někdy i společnou mlátičku. Pracovní síly opatřují obě rodiny.
Byť bychom prozatím o spřeze na Moravě neměli než tyto chudé zprávy, jest z nich patrno, a zejména z výrazů spřeha, spřáhati se, spřežník, že běží o týž právní ústav, který pozorujeme u všech ostatních Slovanů.
Jinou kooperační formou jsou pracovní associace, jež trvají zpravidla jen několik hodin a spočívají v tom, že sousedům poskytuje se při rozličných hospodářských pracích pomoc, při čemž se buď ujednává pomoc vzájemná aneb se předpokládá, že v případě potřeby pomoc podobná dobrovolně bude poskytnuta. Associace tyto nepotřebují nijaké organisace.
Obyčej pomáhati si navzájem v polních a jiných pracích rozšířen jest mezi selským obyvatelstvem ve všech slovanských zemích. Rusové nazývají dotčené vzájemné pomáhání si sedláků pomocemi (nomoyh, u Velikorusů) nebo tolokou (tomoka, u Malorusů).28 Pomocí užívá se při rozličných selských pracích. Předmětem jejich bývá kosení a svážení sena, žetí a sklízení obilí, dovážení dříví, lámání zelí, stavění pecí (v Oloněcké gub. pečebiťjó), zřizování obytných i hospodářských stavení, někdy i jejich převážení (při staveních dřevěných jest to zjev zcela obyčejný), vyvážení hnoje atd.
Toloka spočívá v tom, že chudému sedláku, který nemá dosti pracovních sil, nebo i sedláku bohatšímu, který nemůže zmoci hospodářskou práci svými vlastními lidmi, přispívá na pomoc celá vesnice a za několik málo hodin vykoná tolik práce, že by na ni nestačilo několik lidí pracujících po několik dní.
Za práci svou nedostávají toločané žádné mzdy, a jsou jen pohoštěni. Obyčej vyžaduje, aby pro účastníky toloky připravena byla nikoli obyčejná, denní strava, nýbrž jídla lepší, a čím jest zámožnější osoba, pro kterou se tolokou pracuje, tím větší nároky se na ni činí. Vodka se považuje v takových případech zpravidla za nezbytný nápoj 29, ačkoli někde (na př. u rozkolníků v Piněžské volosti, Orlovského újezdu, Vjatské gub., kde skoro všechny práce konají se pomocemi, »v krugovuju«) nepije se při takových pracích ani vodka ani víno 30.
Zajímavou podrobnost o právu na pohoštění sděluje kn. N. Kostrov v knize IOpnynyeckie oobiyan kpectbrht ctapoxhnobt Tomckoh ryo 31. Vínem častují se toločané před obědem a pak po skončení práce. »Nepije-li někdo vína, přivádí sebou někoho z příbuzných a odevzdává mu připadající pro sebe část. Osoba ta nazývá se zachrebetnikem (od slova chrebét = hřbet, záda), poněvadž stojí jaksi »za zády« toho, kdo skutečně pracoval. Není-li zachrebetnika, má účastník »pomoci« (homoyahhht, nomoyahka) právo vzíti si víno naň připadající domů«.
Dle Sčerbiny 32 praktikuje se toloka na Malé Rusi velmi často ve prospěch duchovenstva a vůbec za účely veřejnými, mravními i náboženskými. Tak na př. ve Skvirském újezdě v Kyjevské gubernii pomocí toloky žnou jednotlivé osady velkostatkářům obilí, mlátí je rovněž tolokou a vydělané takto peníze věnují na školy nebo na chrámy. Toloka existuje jmenovitě v gub. Kyjevské, Vo- lyňské, Kamenecko-Podolské, Poltavské, Cernihovské, Charkovské, Voroněžské, Jekatěrinoslavské, Chersonské, v části Kurské a Taurické gubernie, dále v území Donského vojska, v Kubánské oblasti, v území vojska Terského a v Bessarabii 33.
Touž formu kooperace, jako jest ruská toloka, znají jižní Slované. Jest to móba 34(zkráceno z molba = prosba) čili tlaka (bulh. thtka, thaka, nomohb, xapb, mexkhr, mhkhr). Zprávy o ní podávají: Vuk St. Karadžič (v Rječniku, slovo Moda), Bogišič (Pravni običaji u Slovena, str. 188. a 189.; Zbornik sad. pravnih običaja, str. 482.—485,), Krauss (Sitte und Brauch der Südslaven, str. 151. a 152.), Miličevič (Khbot Cpoa cenaka, str. 140.), Marinov (u. m. II., str. 335.—339.; IV., str. 412.—414.), Bobčev (u. m., II. str. 271. —278.) a j. Ze zákonů mluví o ní obecný majetkový zákonník černohorský (v IX. rozdílu III. části, O payhbh homoIih na ysajmupy H 6e3 ysajimipe, čl. 341.—347.). Moba nazývá se tu ve čl. 345. pomocí beze vzájemnosti, t. j. kdo pozve cizí lidi na mobu, musí jim dle obyčeje dáti stravu, není však povinen ani jim za práci zaplatiti ani navzájem jíti jim na mobu, kdyby o to žádali. Nárok na stravu mají i ti lidé, kteří na mobu nebyli zváni a sami pomáhat přišli, jen když od hospodáře na mobu byli přijati. (Čl. 346.) Pomáhá-li se po dohodnutí se vesnice, bratrstva nebo jiného svazku nějaké vdově, sirotkovi, pohořelému nebo jiné nuzné osobě, ať se již pracovalo ve svátek či všedního dne, není ten, komu se pracuje, povinen pracující síly ani stravovati ani penězi odměniti ani navzájem jim pracovati. (Čl. 347.) 35
Jinou formou kooperace jest na Černé Hoře práce »na uzajmicu« (se závazkem k práci vzájemné). Kdo pozve cizí lidi, aby mu pracovali »na uzajmicu«, t. j. zaváže se jim, že v případě potřeby i on jim prací vypomůže, jest povinen pozvané lidi dle obyčeje živiti a mimo to i krmiti dobytek, jejž sebou přivedli, a ovšem, až sám k práci bude pozván, vyzvání uposlechnouti (čl. 341. a 342.). Kdo vyzvání nevyhoví, jest povinen nahraditi hodnotu práce nevykonané navzájem a mimo to i škodu, vznikla-li nějaká. (Čl. 342.) Pomáhač není oprávněn žádati na tom, komu pracoval, aby se odsloužil jinému místo němu samému. Učiní li to však požádaný z dobré vůle, nemůže za to žádati náhrady ani v práci ani v penězích. (Čl. 343.) Nárok na vzájemnou pomoc trvá jen po jeden rok, takže uplyne-li jeden rok od té doby, co osoba prací podporovaná přijala poslední pomoc, všeliké právo žádati pomoc vzájemnou se promlčuje. (Čl. 344.)
Na mobu chodí jižní Slované obyčejně o menších svátcích, když nepracují pro sebe samé. Moby účastní se hlavně mládež, hoši a děvčata i mladší muži ženatí jakož i mladé ženy. Pracuje se za neustálého žertu a zpěvu a po práci se tančí, zpívá a beseduje do pozdní noci. Právě tak jako na Rusi bývají i u jižních Slovanů účastníci moby — mobari, umobnici — náležitě pohoštěni.36
Podobné slovo jako černohorský termin uzajmica znají v záp. Bulharsku, kde tlaku (medžiju) se závazkem k práci vzájemné nazývají zaredou 37 (= prací po řadě, t. j. vzájemnou; sapexnamtce = střídám se); na Vidinsku nazývají ji uzájem 38.
U Čechů a Poláků oslábl sice obyčej vzájemného si pomáhání při polních pracích, avšak přes to přece nezanikl. Dle zprávy Škrdlovy z Kardašovo-Řečicka 39 pomáhají si nejspíše příbuzní. V nouzi však půjčují si sedláci navzájem i vůz i potah. Staví-li někdo nový nebo vyhořelý dům a nakoupí dříví, cihel, tašek a vápna, objede si po vsi, a každý, kdo jen může, »udělá mu fůru«. Tomu, kdo vyhoří, pomáhají mimo to sousedé i slámou, senem, obilím, a příbuzní také živobytím (chlebem, moukou). Je-li oheň na podzim, vezmou si příbuzní po kousku dobytka pohořelého k sobě a přes zimu jej zdarma živí. Kdo staví, tomu pomáhají sedláci i chalupníci při sekání dříví, zdvihání krovu. Všichni jsou za to pozváni k obědu, k němuž selky vypomáhají mlékem. Při všech těchto pomocných pracích, buď ručních, buď potahem, sejdou se večer k hospodáři všichni pomocníci, aby se napili piva a pojedli chleba a sýra.
Co tu Škrdle vypravuje o usu platném v okolí Kardašovy Řečice, známo jest i z jiných krajin v Čechách a na Moravě 40.
Z území polského možno ovšem podobné obyčeje také doložiti. Podél jižního toku Ráby blízko Nového Targu v Haliči nazývají dotčené vzájemné pomáhání si wygodzenie, poratowanie, dospomoženie, spórka 41. Mohlo by se nám namítnouti, že bezplatné pomáhání si tohoto druhu nespadá snad ani v obor práva, nýbrž že tu běží o pouhý akt soucitu k nuznému bližnímu, tedy o skutky milosrdenství, o obor mravnosti. Povrchní pozorovatel dal by snad námitce takové za pravdu, přihlížeje k tomu, že právo jest vynutitelným řádem lidské společnosti, kdežto v případě našem o vynutitelnosti dosud ničeho jsme neslyšeli. A přece pokládali bychom mínění takové za nesprávné. Běžíť tu o právo obyčejové, známé jen lidu selskému a jen od něho také zachovávané. Ten člen selské společnosti, který, přijav pomoc od svých sousedů, zdráhal by se v případě potřeby navzájem jim pomáhati, nemohl by sice od veřejné státní moci, která zmíněných obyčejů nezná a neuznává, donucen býti ke vzájemné pomoci, avšak člověk takový sám by se vylučoval z oné společnosti, k níž všemi svými životními poměry jest poután, a nesměl by napříště sám nikdy počítati na jakoukoli součinnost svých sousedů. Byť tu tedy není vynutitelnosti úřední, jest tu vynutitelnost společnosti, pro niž platí jisté normy obyčejového práva. S druhé strany sluší však arci přiznati, že v případě tomto stýká se obor práva s oborem mravnosti tak úzce, že jest skutečně těžko vytknouti jejich hranice.
Vedle kooperací v pravém slova smyslu, t. j. sdružování se většího počtu lidí za účelem provedení nějaké hospodářské práce, zná obyčejové právo jednotlivých slovanských národů takové případy kooperací, kde si pouze dva lidé pomáhají, a sice tím způsobem, že jeden z nich vykoná pro druhého jistou práci pod podmínkou, že druhý vykoná pro něho práci jiného druhu. Ujednání tohoto druhu uzavírají se proto, že selský lid nemá zpravidla peněz, aby za objednanou práci zaplatil mzdu. Aekvivalentem práce stává se tedy zase jen práce. Na denním pořádku jsou takovéto úmluvy v Bosně a Hercegovině. Na př. jeden rolník orá druhému, a druhý zase kopá prvému na vinohradech nebo jinak se mu obslouží (dá mu k disposici soumara nebo přiveze na něm jisté břemeno atd.). Smlouvy takové (ústně uzavřené) soudy arci respektují a spory z jich neplnění vzcházející denně řeší 42. Ruční práce (práce jednoho člověka) za jeden den vyrovnává se obyčejně s tažní silou jednoho koně (za jeden den). Činíť na př. denní mzda u Mostaru 80 kr. (v době kopání vína 1 zl ), a za půjčení koně na den se zpravidla platí též 80 kr.— 1 zl. Koně živí arci ten, kdo ho užívá. Také z Moravy můžeme uvésti příklad podobné kooperace. V Stavěšicích u Kyjova zavazují se chalupníci s celou rodinou, že budou sedlákům po celý rok pracovati, a vymiňují si za to v zimním období »šestku« denně a stravu (kterou nosí domů i dětem), v létě, tuším, dvě »šestky« a stravu; mimo to jest však sedlák zavázán vzdělávati chalupníkovi pozemky svým potahem a náčiním, dovézti z lesa palivo a vůbec »formanit« (zajeti pro lékaře, pro kněze, na trh, pro uhlí atd) 43.
Ne méně zajímavé než kooperace shora uvedené jsou associace, jež se týkají dobytka. Na prvém místě budiž uvedena černohorská supona, která, jak již slovo samo ukazuje, znamená spojení (supona = spona), tedy jazykově totéž, co spřeha 44.
Supona záleží v tom, že několik hospodářů, nemajíce dostatečného počtu lidí k pastvě dobytka, spojují svůj dobytek podle jednotlivých druhů v několik stád, tak že na př. voli a krávy tvoří jedno stádo, kozy druhé, ovce třetí, jehňata a kůzlata čtvrté45. Pro každé stádo ustanovují »suponici« (hospodáři, kteří uzavřeli suponu, čili kteří »se usuponili«) zvláštního pasáka. Suponu uzavírají obyčejně 2—3 hospodáři. Supona sestávající z většího počtu suponiků nebyla by výhodná, poněvadž větší stáda nemohla by se pásti na jednom pastvisku.
Jednotliví hospodáři, jsou-li zámožní, mívají 150—200 kusů dobytka (volů, krav, ovcí, koz). Kůzlata a jehňata pasou se obyčejně při katunech (pastýřských osadách), a mohou je hlídati i děti (do 10 let). Dorostlých pasáků jest potřebí jen pro voly a krávy, ovce a kozy. Jedna výhoda supony spočívá v tom, že každý hospodář bez ní musel by míti tolik pasáků, mnoho-li má stád každého druhu dobytka. Při suponě však není toho potřebí. Střídajíť se při ní lidé obou (nebo všech tří) suponiků, na př. jeden týden pasou všechna stáda lidé (čeleď) jednoho, druhý pak týden lidé druhého hospodáře. Jsou-li jen dvě stáda (na př. voli a krávy tvoří jedno stádo, ovce a kozy druhé), pase jedno stádo po celé léto člověk jednoho suponika, a druhé stádo člověk suponika druhého. Aby poznali svůj dobytek (zvláště je-li těžko jednotlivá zvířata rozeznati, jak tomu bývá při dobytku drobném, ovcích a kozách), dělají suponici na uších svých zvířat rozličná znamení (na př. vyřezávají kousek ucha), každý hospodář totiž dělá na uších svých zvířat jedno a totéž znamení, které se nazývá biljegem 46.
Druhá výhoda supony spočívá v tom, že suponikům dostává se dobrého hnoje. Hledíť se k tomu, aby dobytek, jakmile pohnojil půdu jednoho suponika, zahnán byl na půdu suponika druhého. Množství hnoje odpovídati má počtu kusů dobytka ve stádě, tak že bohatšímu hospodáři připadne poměrně více hnoje. Na jeden kus velkého dobytka (skotu) počítá se 5 kusů dobytka drobného 47.
Aby si český čtenář učinil o suponě náležitý pojem, třeba pověděti něco o způsobu pasení dobytka na Černé Hoře. Dobytek všeho druhu pase se dílem v horách (na »planinách«), dílem v dolinách (v »dolcích«, ve szgradách«), a sice střídavě za sebou. V horách drobný dobytek (ovce i kozy) také přezimuje, a sice v »oborech« před stájemi (ovce zdržují se tam skoro pořáde) nebo ve stájích (kozy, jež nesnesou zimu tak jako ovce). Ovcím dává se tu seno, které jest nakupeno ve velkých stozích, kozám pak dílem seno, dílem sušený list z jasanů a dubů. Hovězí dobytek žene se na zimu do vesnice a tam se krmí slámou z kukuřice, ze pšenice a z ječmene. Seno dává se mu jen zřídka. Do hor vyhání se dobytek (izdiči říkají Černohorci, subst. izdig na planinu) teprve, když se pokosilo seno, a pase se tam obyčejně od Petrova do Gospodjina dne (do 15. srpna). Na to se žene (»zdiza«) do dolin (zdiči = sehnati dolů, subst. zdig, sjavak) a tam se pase až do napadnutí sněhu, načež (v zimě) dílem se vyhání znova do hor k přezimování (drobný dobytek), dílem (skot) se žene do vesnice.
Hnojení děje se způsobem velmi praktickým. Dobytek zahání se k přenocování do ohrady zv. »tor« 48 a tam se zdržuje obyčejně 14 dní, nejvýše 3 neděle, až jest půda úplně pohnojena. Pak se žene na vedlejší místo do jiného »toru« v téže dolině, a to se opakuje, až jest celá dolina pohnojena, načež se »tor« přenáší do jiné doliny. »Tor« přenáší ten, komu patří pozemek. Ačkoli však suponik, kterému pozemek nenáleží, nemusí při přenášení »toru« pomáhati, činí tak často dobrovolně.49 Některá ustanovení o suponě obsažena jsou i v obecním majetkovém zákonníku pro Černou Horu (čl. 442.—445.)
Podobné spojení dobytka za účelem usnadnění dohledu nad ním, jakož i za jinými účely znají i jiní slovanští národové, zvláště na Balkánském poloostrově. Koho otázka zajímá, toho odkazujeme na zprávy o bačiji čili bačijani (oayhjahe) neb bačevání u Miličeviče (Khexebnha Cponja, 1876, str. 849.— 854.), S. Trojanoviče (Crapnhcka cpncka jena n mnka Cpn. Eth. Eoophhk, II., 1896, str. 70.—75.), Marinova (Knba Ctapnha, IV., str. 381.—404.), Bobčeva (II., str. 264. — 268.) a j. Bačijaním (bačijí) nazývají Srbové a Bulhaři společnou pastvu dobytka a společné vyrábění másla a sýra. Dobytek vyhánějí bačarové čili bači(l)jarové (účastníci bačijaní, vlastníci dobytka) na letní pastvisko a zůstavují jej tam k hlídání několika pastýřům, obyčejně třem, z nichž hlavní se nazývá čechaja (kechaja), druhý podčechajnik, třetí pogoňač (bulh. pokarač čili poganič).50 Někdy bývá pastýřů i více (5—6).51 Na podzim berou si hospodáři dobytek svůj nazpět a dělí se o vyrobený sýr a máslo. Jaké množství sýra a másla připadne každému hospodáři, to určuje se dojením na zkoušku, když dobytek všech hospodářů jest spojen na společném pastvisku. Dojení to nazývá se premláz (předojení; srv. bulh. mláznica, dojná kráva neb ovce, a čes. mleziva). Hospodář, který má v bačiji nejvíce dobytka, nazývá se stadnik (bulh. též zarednik). Při dojení společného stáda střídají se lidé jednotlivých hospodářů. Dobytek dojí se v košaře, zv. struga (stbrga). Pastýři najímají se za jisté množství sýra a másla a po skončení bačije zadrží si smluvenou část výrobků. Teprve po nich béře si sýr a máslo stadnik, po něm pak všichni ostatní bačiljarové v tom pořadí, jak mnoho mají dobytka, tak že poslední přijde na řadu ten, kdo dostane nejméně. Kdyby se bačija z jakékoli příčiny předčasně rozešla (na př. pro sucha, pro nemoci dobytka atd.), jsou všichni letošní bačijaři povinni utvořiti do roka znova bačiji, aby i ostatní měli možnost obdržeti máslo a sýr, kteří letos přišli zkrátka. 52 Bačiji znají též Huculové,53 karpatští Poláci,54 moravští Valaši 55a slezští horalové na Těšínsku.56 Jak u nich, tak u balkánských Slovanů jeví se však v té příčině mnoho vlivů rumunských,57 a proto se o bačiji mnoho nešíříme.
Uvedli jsme příkladem jen některé kooperace, vyskytující se v obyčejovém právu slovanských národů. Běželo nám o ony formy, při nichž se práce pojí s prací buď výhradně, anebo aspoň převážnou měrou. Vedle nich zná však obyčejové právo i takové kooperace, při nichž se práce sdružuje s kapitálem. I takových forem jest dosti. Ve Slavonii na př. a v Bosně staví si několik sedláků společné mlýny a pak jich užívají v poměru, jakým se účastnili jejich vystavění. Někdy připadají mlýny celým obcím. Dle lliče (Narodni slavonski običaji, str. 190.) bylo r. 1846 dosti takových mlýnů na řece Orlavě a Sávě. Obce zjednávaly si pro ně zvláštního mlynáře, obyčejně na tři léta. Smlouva mezi ketuši (společníky mlýna) a mlynářem bývala rozličná. Ještě dnes nejsou takové společné mlýny ve Slavonii a v Bosně žádnou zvláštností. Právo mlíti ve společném mlýně řídí se, jak řečeno, dle poměru, jak se kdo účastnil stavby mlýna. Tak má někdo celý red (řád, t. j. má právo mlíti 24 hodiny), jiný jen půl redu, jiný zase čtvrt redu atd. 58 Dle toho sluje člen dotčeného mlýnského sdružení poredovnikem (tolik jako ketuš).
O jiném druhu mlýnské smlouvy dočítáme se u Marinova.59 V Bulharsku nebývá totiž ten, kdo vystavěl mlýn, sám mlynářem, nýbrž zjednává si mlynáře (vodeničara), který mu provozuje mlynářskou živnost. Mezi oběma vzniká společenský poměr, nikoli však co se týče mlýna, nýbrž výdělku.
V Hercegovině (na Trebiňsku) existuje ode dávna jakýsi druh vodních družstev. Vlastníci pozemků totiž, jež mají býti zavodňovány, spojují se dohromady a zřizují si společnou prací a nákladem velká zavodňovaní kola, 60 jichž pak užívají dle »redů« podobně jako spoluvlastníci mlýnů. Pozemky takovým způsobem zavodňované nazývají se koljske zemlje.
Nehledíce k těmto jakož i jiným místním formám pracovních associací, vyskytujícím se u jednotlivých slovanských národů, všimněme si oněch kooperací, jež známy jsou Slovanům všem a, jak již názvy samé dokazují (spřeha, sprega, cnpara, tlaka, toloka, pomoc, nomoyb), vznikly v dobách, kdy Slované se ještě nerozdělili na jednotlivé národnosti. Existence těchto kooperačních svazků, jejichž potřeba se objevila teprve tenkráte, když se počaly uvolňovat! svazky rodové (příbuzenské), a jež tedy, jak shora již ukázáno, byly náhradou za mizící svazky rodové — pouhá jejich existence jest neklamným důkazem, že již ve starém, společném právu slovanském pozbýval princip krevního kollektivismu své půdy a ustupoval principu individualismu. Neboť jen rodina prostá (nezádružná) nucena byla hledati si pomocníky. Rodiny složité (zádružné) nevymizely ještě ovšem, ale nebyly již zjevem výhradným, bezvýjimečným.61

Apxejih bt, Poccih (1881), str. 25.
Německý překlad od Zwingmanna, Russisches Handelsgesetzbuch (v Rize, 1889).
Dvacetileté práce spojené se sestavením nového ruského civilního zákonníka chýlí se již ke konci. V blízké době má toto znamenité kodifikační dílo státi se zákonem. Zmíněná pátá kniha přeložena do němčiny za redakce advokáta Mik. Seelera a vydána pod n. Bürgerliches Gesetzbuch. Buch V. Das Recht der Forderungen Rižským bursovním komitétem (V Rize 1900). Pojem artěle stanoven jest tu (čl. 911) takto: Arbeitsgenossenschaft oder Artell wird eine Genossenschaft genannt, die zur Ausführung jeder Art von Arbeiten begründet worden ist, welche von den Mitgliedern persönlich für gemeinsame Rechnung und gesammtschuldnerisch geleistet werden. — Naproti tomu podána jest definice artělí v obch. zák. rus. (čl. 89.) takto (citujeme rovněž dle překladu): Artels werden Genossenschaften von Arbeitern genannt, welche nach freier Vereipbarung unter einander zur Verrichtung von Diensten, Arbeiten oder Gewerben sich vereinigen, welche die Kräfte eines Menschen úbersteigen.
Artělného principu užívá se na Rusi v nejrůznějších případech. V artěle sdružují se na př. honci na medvědy a jinou zvěř, lovci ryb, tesaři, kováři, truhláři, zámečníci, drvoštěpové, kramáři, roznášeči novin a jiných tiskopisů, nosiči, skládači zboží, plťaři a loďaři, dobývači soli, malíři atd. I žebráci, ba i trestanci a dokonce i zloději koní spolčují se v artěle, aby dosáhli snadněji svého účelu.
Tpynbl Hmnep. Bonbh. Ekohom. Obm., 1896, č. 2., str. 145—167.
M. B. Knoykobtb, Kb bohpocy o cknanhhkaxb, (KMHII, y CCCXXXVIII., 1901, horopb, exp. 36.).
Srov. spisy mé o zádružném zřízení jakož i práci mou »Agrárníprávo v Bosně a Hercegovině«, str. 54, a 55.
Nic jiného než jistý druh artělí jsou pracovní associace, spočívající v tom, že celé skupiny lidí chodí někam na výdělek, jako na př. Slováci z okolí Mijavy, Nového Města a Trenčína chodí již po dlouhá léta v počtu 120—180 lidí na »tovarych« do Oslavan. Srv. co píše o takových artělích v Bulharsku Bobčev, Coophhktb ha Blnrapekhtb iopha. oohyah, II. str. 281.—287., a K. Jireček, Cesty po Bulh, str. 131. a 491.
Pluhu užívá se velmi málo, pouze v Nikšiči. Srv. P. A. Rovinskij. Yephoropir bt er npomnomt h hactormemt, II (Co p. otabn. pycc. r3 n cmob, Hmh. Ak. H. CII 1897), str. 585. a 586.
Vuk St. Karadžič, Pjeyhak, viz slovó cupéra. — Bogišič, Zbornik sad, pr. ob., str. 489. a 490. — Marinov, Kuba Ctaphha, IV. (v Ruščuku 1894). str. 326. — Lovretič v Radičově Zborniku za nar. život i običaje južnih Savena, II. sv., 1897, str. 259.: Nekada su pregli po osám (volova) u plug: prvi par se zvao predňaci, za ňima su šestiňaci, ondá dolaze pogoničari (pogoňači), a najposli orničari.
Lovretič, u. m., str. 385.: Otkad nemá zadruga, spáre se (udese) po dvi, po tri kuče u spregu ili sprež. Oni radě zajedno poljske poslové. Skupa oru, kose, kupe, voze, žanu i vrše. To ugovore i utvrde na drugi dan Božiča Dojde jedan drugome, pa ga sprežnikovi kučani časté, a u večer ga prati s koláčem sva kučna čeljad k ňegovoj kuči, pa opět kod ňega jedu i piju i pivaju.
Miličevič, khbot Xpoa cenaka (2. vyd.), str. 111.
U. m., str. 326. a násl.
Již Římané měli pro toto prvé orání (»štípání«) půdy podobný výraz jako Bulhaři. Říkávali proscindere; orati po druhé = offringere, orati po třetí = lirare. Viz M. Ter. Varro, Rerum rusticarum libri tres, I. 29., 2. (vyd. Keilovo, v Lipsku, 1889).
Zde se Marinov nevyjadřuje jasně. Bělí tu přece o rozdělení půdy někdy společné, a nikoliv o orání!
Coophbkb ha blrapeckhte nophnhyeckh oohyah, II. (Copir 1902), str. 279. a 280.
Bobčev, u. m , str. 280.
Bobčev, u. m., str. 281.
Oyepkh iothopycckhyt apterch v oohbhhoaptcnbhblxt opmtb (Oneccaa, 1881), str. 61. a 254.
Ščerbina, u. m, str. 258—263.
rkymkhht, Ooblyhoc npabo, II., str. 438.
Swietek, Zwyczaje i pojecia prawne ludu nadrabskiego (Materyaly antropologicznoarcheologiczne i etnograf. wyd. staraniem Komisyi antropol. Akad. Umiej. w Krakowie, II., 1897, str. 185.
Pojedu do města spřehó, t. j. pojedeme dva s jedním vozem, každý dá jednoho koně a něco si naloží.
Spřežníci se spolu spřahajú (dva sedláci si připřahují).
Spřáhal se s ním — každý dal krávu do spřežení (příklad ze Slavčinského, Vlk Krampotů).
Spřáhati se = půjčovati si dobytek do zápřahu (zpráva P. Tom Smýda). Spřáhnou se čtyři sedláci na cestu po jednom koni.
Sdělil nám p. učitel Urbášek.
Srv. chorv. výraz tlaka (— robota i dotčený druh kooperace). V stanici Olšanka v Podolské gub. vyskytuje se slovo klaka (místo tlaka). — Jakuškin, u. m , II. č. 1019.
Ščerbina, u. m., str. 251.
Jakuškin, II, č. 1165., 2327. — Naproti tomu rozšířilo se ve vsi Bakury při pomocích opíjení se, které trvalo ještě po skončení prací o všedních dnech, tak že pak bylo ustanoveno, že na pomoci má býti zváno jen s povolením obecního starosty neb obecní hromady, a pomoci že se mají povolovati jen chudým. Jakuškin II, č. 1092.
Jakuškin II., č. 2289.
U. m., str. 247.
Ščerbina, u. m., str. 252.
V některých krajích užívá se nezkrácené formy molba, na př. v Trnu v Bulharsku (Bobčev, II, str. 277.).
V Srbsku nazývají takovou mobu (ve prospěch chudých) — moba za sevap (sevap, tur. slovo, =i dobrý skutek, zásluha). Srv. Miličevič, Khbot Cpóa cebaka, str. 141.
Bogišič, Pravni običaji, str. 188., 189.; Zbornik, str. 482.—485 ; Bobčev, II., str. 271. —278.; Miličevič, u. m., str. 140.
Bogišic ve spise svém Pravni običaji u Sl., str. 193., uvádí zaredu, kterou nazývá dle Odžakova zaredem, v souvislost se spregou a praví; Na zared mogu biti i konji i volovi i kola itd. Ovo se razlikuje od tlake tim, što se mora vratiti, koliko je zajmljeno, a u tlaci to netřeba, a drugo sto jih na tlaci bude mnogo, a ovdje najviše po 5 — 6 glava.
Marinov, u. m, IV., str. 300.—305.; Bobčev, u. m. II., str. 272.
Obyčeje právní v lidu zachované od Kardašovy Řečice, Světozor 1882, str. 466.
Sr. na př., co píše Bartoš ve čl. Moravští Kopaničáři (Osvěta, 1884, str. 50.); »Na Lopeníku ve žně pomáhají si na vzájem. Při měsíčku Sejde se i třicet pacholků a děvčat s gajdošem (dudákem) Popíjejíce darovaného jim od gazdy páleného a vesele prozpěvujíce za hodinu požnou celé pole«
Swietek, u. m., str. 189. a 190.
Zvláštní jest terminologie, které bosenští a hercegovští sedláci o podobných pracích užívají. O práci ruční říká se »udariti težaka«, o práci s potahem »udariti kiriju«; na př. ja sam tebi udario dva težaka (pracoval jsem pro tebe dva dni za sebou, anebo: poslal jsem ti do práce dva lidi na jeden den), ja sam tebi udario tri kirije fjel jsem třikráte s koněm ve tvůj prospěch), kod tebe su opět moje dvie kirije (ty jsi mně zas dlužen za to, že jsem ti jel dvakrát s koněm).
Zpráva p. učitele Urbáška.
Vuk St. Karadžič nesprávně vykládá ve svém Rječniku pojem supony. Pravíť: Cynojhnk (y bonn) kojh c khme sajenho ctoky nace u nojh (y ihphoj toph h okonhhama benhka je nebona beth sa mojehe ctoke: kauto tjepajy ctoky na bohe na typckoj sembh, na ce jenh c tynhma ohjy nok npyrh sa bhma ctoky mojc).
Dobytek jednoho druhu tvoří jedno stádo jen, je-li ho větší počet, jinak bývá spojován s jiným stádem (na př. se stádem 200 ovec bývá slučováno 20 —30 koz).
Zajímavo jest, že podobná znamení dělají na uších svého dobytka i jinde, na př. v Bulharsku (srov. Maphhobt, Khba Ctaphha, IV., 1894, str. 402. a 403., a Bobčev, u. m. II., str. 10.) a v Rusku. Srv. P. S. Jefimenko, Norobopt hahma nactyxobt (3an. H. Pycc. Teorp. Oom. no ota. eth, VIII., str. 118). Podle zprávy AI. J. Jefimenko (tamtéž, str. 188.) znamenají i Samojedi tímto způsobem uši svých zvířat (rovněž aby je rozeznali ve větších stádech).
P. A. Rovinskij, u. m. II., str. 660. a 667. — Některé zprávy o suponě podal mi též Černohorec Dušan Vukotic
Tory takové znali, již Římané. Nazývali je cohortes. — Sr. Varro Rerum růst. libri tres, II. 2., 9. (vyd. Keilovo).
Se suponou nelze směšovati t. zv. jus stercorationis (das Pferchrecht, der Hürdenschlag), známé právu německému, jež spočívá buď v tom, že držitel pozemku má právo žádati, aby cizí stádo ovcí na jeho pozemek za příčinou pohnojení bylo zahnáno, anebo v tom, že vlastník stáda ovcí jest oprávněn nechat nocovati své ovce na cizím pozemku. Nebéžíť tu o žádnou kooperaci, nýbrž v prvém případě vyskytuje se osobní nárok nebo právo reální, kdežto v případě druhém jest tu buď rovněž osobní nárok nebo pozemková služebnost. Pouze v případě prvém běží o účel podobný jednomu z účelů supony — získání hnoje —, avšak hnůj náleží tu osobě jediné, kdežto při suponě všem suponikům.
Bobčev uvádí výrazy poněkud odchylné; prvý pastýř nazývá se dle něho bačbtb, druhý podbačxtt, ostatní kechajite, ovčarite. — Také za Římanů pásána bývala větší stáda od několika pastýřů, z nichž přední se nazýval magister pecoris. Srv. Varro, Rerum rust. libri tres, II., 10., 2. a 5.
Marinov, u. m., IV., str. 385.
Bobčev, u. m. II., str. 267. a 268. (zpráva z Trnska).
R. Kaindl, Pasterstwo i wierzenia pasterskie u Huculów. (Lud, II., str. 201.—210.)
R. Kaindl, Pasterstwo i wierzenia pasterskie u Huculów. (Lud, II., str. 201.—210.)
Bartoš, Moravské Valašsko, kraj i lid (Osvěta, 1880, str. 380. a násl.), otištěno znova ve sbírce Lid a národ (Mor. Bibl., ve Val. Meziříčí, 1883).
Fr. Sláma, Vlastenecké putování po Slezsku (v Praze, bez udání roku, str. 202. a násl., 336. a násl.).
Srv. spis Miklošičův Über die Wanderungen der Rumunen in den dalmatinischen Alpen und den Karpathen (ve Vídni 1879). — Rumuni sami pak převzali asi mnoho od Illyrů, kteří se uvádějí od Varrona (u. m., II., 10., 7. a 9.) jako příklad lidu živícího se pastýřstvím. — Dnes zabývají se na Balkáně dobytkářstvíra hlavně nomádšlí Cincaři, již sami sebe nazývají Aromuny, Srbové však a Bulhaři dávají jim četná jména jiná, jako Crnovunci, Ašani, Kucovlaši, Bílí Vlaši, Arnautští Vlaši a t. d. Srv. J. Cvijič, Ahtponoreorpanckh nponemh bankahckora nonyoctpba (Eth. eoophhk Cph. Ak. IV., str. 130. a násl).
Srv. též Lovretič, u. m. IV., str. 79. a 80.
Knba Ctaphha IV., str. 419. a násl.
Zavodňováních kol užívá se i v Číně. Srv. Ziber, Oyepku nepboolitheh ekohomh yeckoh kynbtypbl(v Moskvě 1883, str. 49.).
Stať tato ve zkrácené a poněkud i změněné formě vychází ruský ve Sborníku prací vydaných na počest prof. M. F. Vladimirského-Budanova redakcí prof. M. N. Jasinského v Kyjevě.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Živnost obvazkářská. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 1081-1081.