— 39 —
O poměru ustanovení Haagské konvence (čl. 17. až 19.) k předpisům řádu exekučního (§§ 79. a násl.).
Haagská konvence v záležitostech soudního řízení civilního upravila mezi smluvními státy jisté otázky sporného řízení, zvláště — 40 —
když cizozemci vedou spor v státě smluvním. Jedná též o tom, že cizozemci osvobozeni Jsou od jistoty pro procesní útraty a o tom, kterak se tyto ve státě, kde onen cizozemec bydlí, dobývají (či. 17. až 19.).
Rakouský příslušník A. žaloval v Drážďanech svou choť B. o rozloučení manželství. Spor došel říšským soudem v Lipsku svého konečného rozřešení. Ve sporu tom vzešly soudní výlohy (poplatky) ve výši 2240 marek 30 pfeniků, které A. ve sporu podlehnuvší přes upomínání nezaplatil.
Drážďanský zemský soud (Landgericht) žádal zemský soud v Praze o povolení exekuce, kudy dobýti těchto vzešlých výloh soudních, poněvadž A. má v obvodu okresního soudu rakovnického jmění movité a nemovité. Připojen byl účet soudní kanceláře (Gerichtssehreiberei) o výši těch poplatků. První a druhá stolice návrhu tomu vyhověly a exekuci žádanou povolily, majíce za to, že se tu nejedná o povolení exekuce dle řádu exekučního, nýbrž o vydobytí soudních výloh po rozumu haagské konvence, které prý návrh vyhovoval.
Rekursu revisnímu, dle § 83. ex. ř. přípustnému, třetí stolice vyhověla a návrh na povolení exekuce zamítla, což stalo se z těchto
důvodů:
Má-li soud rekursní za to, že tu jsou předpoklady pro použití předpisu haagského procesního ujednání (Haager Prozessübereinkommen) ze dne 17. července 1905, vyhlášeného v říšském zákonníku pod č. 60 z roku 1909, a že tudíž dlužno posuzovati písemné dožádání král. zemského soudu v Drážďanech dle ustanovení tohoto ujednání — jest v právním omylu.
Příslušné procesní ujednání rozeznává, jak vyplývá z jeho článků 17., odst. 2. a 3., a čl. 18. jasně a zřejmě, mezi soudními útratami (soudními poplatky — Gerichtskosten, Gerichtsgebühren), jež procesní soud založil, pokud se týče vydal za žalobce neb intervenienta jeho, aneb které mají strany jinak nahradili soudní pokladně, a mezi útratami procesními (Prozesskosten), jichž náhrada se ukládá žalobci ve prospěch odpůrce.
Jen ve příčině těchto procesních útrat upravuje zmíněné procesní ujednání zvláště vydobytí jich a to v onom smluvním státě, v němž odsouzený žalobce (der »verurteille« Kläger — srovnej znění článku 19., odst. 1.) má své bydliště aneb své jmění. To vyplývá také z onoho ustanovení (čl. 18., odst 3.), kde může súčastněná strana sama podati návrh na donucené vymáhání procesních útrat.
V našem případě nejedná se o procesní útraty, přiřknuté odpůrci žalobcově, nýbrž o soudní výlohy, které dluhuje ža- — 41 —
lobce A. v právní své rozepři s manželkou soudní pokladně procesního soudu, takže dle toho, co bylo shora řečeno, dlužno ponechati dotyčné haagské procesní ujednání při vyřízení podaného návrhu mimo úvahu.
Spíše dlužno použíti zde předpisů exekučního řádu, jež upravují exekuci na základě úkonů a listin zřízených v cizozemsku (§§ 79. a násl.).
V té příčině nařizuje ministerské nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 21. prosince 1899, č. 253 ř. z. mezi jiným, že pro nucené vymáhání v německé říši přicházejí v úvahu exekuční tituly, uvedené v § 1. ex. ř. pod č. 1., 2. a 3., počítaje v to také rozhodnutí o útratách řízení (doslova: ». . . über die Rosten des Verfahrens«), tudíž také útraty, které se vybírají poplatkovým lístkem — viz § 105. jedn. řádu — a že v této míře dlužno pokládati za zjištěnu vzájemnost, jedná-li se ve smyslu § 79. ex. ř. o exekuce na základě spisů a listin, jež byly zřízeny v říši německé.
Účet o útratách, připojený k žádosti král. saského zemského soudu, dlužno zajisté pokládati za rozhodnutí o útratách řízení, avšak exekuční žádosti nebylo lze toho času vyhověti, poněvadž nebylo vykázáno, že toto rozhodnuti (»nález« — »Erkenntnis«) nepodléhá více právnímu pořadu dle práva platného pro říši německou, jenž by překážel jeho vykonatelnosti, Toto vysvědčení cizozemského soudního úřadu bylo dlužno připojiti dle § 80., č. 3. ex. ř., což však bylo opomenuto.1
Následkem toho bylo dlužno vyhověti odůvodněné dovolací stížnosti, rozhodnutí vrchního z. soudu změniti a návrh vznesený zamítnouti.
(Rozhodnutí c. k. nej vyššího soudu ze dne 10. prosince 1913, č. j. R II. 1170/13/1.)
Flieder.

1. Pozn. zasíl. Stačí tu již stvrzení soudního písaře (»des Gerichtsschreibers des betreffenden Gerichtes«), jak již rozhodl nejvyšší soud dne 18. února 1903, č. 2460 (uvěř. v příloze Věstníku pod č. ř. 664).